Prohledat tento blog

čtvrtek 26. dubna 2018

Avengers: Infinity War

Akční hit Avengers: Infinity War nabízí zábavychtivému publiku letní podívanou ve velkém hollywoodském stylu. Rozpočet odhadovaný na půl miliardy dolarů umožňuje završit jeden z komerčně nejpropracovanějších projektů filmové historie. A výsledek dokáže uspokojit všechny vaše velikášské představy.

Před deseti lety přišla produkční společnost Marvel Studios s akčním dobrodružstvím Iron Man, přenášejícím na filmové plátno příběhy jednoho z oblíbených hrdinů kreslených seriálů společnosti Marvel. Další filmové marvelovky ukázaly, jak odvážný a komplexní je produkční koncept: v současnosti jej tvoří devatenáct filmů, jejichž celkový příspěvek do pokladen kin se celosvětově zatím blíží patnácti miliardám dolarů.

Nejnovější (a dosud nejdražší) film série nese název Avengers: Infinity War a má velkou šanci tuto částku ještě slušně navýšit. Je totiž pojatý jako vyvrcholení celé série (považované za vůbec nejvýdělečnější franšízu kinematografických dějin). Historickou obdobu nemá zřejmě ani promyšlený koncept, který v několika liniích postupně představoval a spojoval jednotlivé hrdiny v superhrdinský tým Avengers. Výjimečná je i skutečnost, že producenti do hlavních rolí angažují známé a vysoce ceněné herce a že režii svěřují zajímavým, často autorsky vyprojektovaným osobnostem. Podíl na ucelení konceptu má i společnost Walt Disney Studios, jež se prosazuje jako distributor s globálními ambicemi a dlouhými prsty: v uplynulých letech pohltila řadu konkurenčních firem a s jejich produkty – ať už jde o sérii Star Wars nebo animované portfolio společnosti Pixar - pracuje obdobně koncepčním způsobem.

Film Avengers: Infinity War, který patří k nejočekávanějším titulům nadcházející sezóny letních blockbusterů, tak můžeme ocenit jako všestranně kontrolovaný, špičkový sériový výrobek. Sourozenecké režisérské duo Anthony a Joe Russoovi dostalo za úkol ve velkorysém dvouapůlhodinovém spektáklu ohromit diváky složitě koncipovaným superpříběhem plným technicky dokonalých triků a operujícím s víc než šedesáti důležitými postavami (z nichž řadu hrají skutečně známí herci, takže závěrečné titulky představují jakýsi "casting snů"). Našinec musí uctivě smeknout už před tím, že se celý ten kolos vůbec hýbe - a že vše dokonce dramaticky dobře funguje!

Obdiv si zaslouží scenáristický tým, díky jehož soustředění se v ději i postavách povšechně zorientuje i marvelovský novic. Pro fanoušky comicsů i filmů je připraveno množství nejrůznějších funkčních vychytávek a „významných“ detailů (jako vždycky se vyplatí zůstat v kině i po skončení závěrečných titulků). Příběh se jednak inspiruje marvelovskými comicsy, jednak navazuje na předchozí dva díly série věnované superhrdinskému týmu Avengers (oblažily diváky v letech 2012 a 2015). Postavy z předchozích osmnácti filmů (a to včetně komediálních Strážců Galaxie) stmelí po stránce příběhu i designu do jednoho bojového šiku padouch se světovládnými sklony Thanos (digitálně zformovanou postavu mluví Josh Brolin). Charismatický padouch z planety Titan, který na ničivém tažení Vesmírem právě zaparkoval své bitevní kosmické koráby nad planetou Zemí, není jen nositelem poněkud znepokojivého etického konceptu, ale i postavou, na niž se má navázat nejvíc divákových emocí.

Záchrana vesmíru není žádná legrace 

Nikoli vynálezce Tony Stark alias Iron Man (Robert Downey, Jr.), severský polobůh Thor (Chris Hemsworth) či hrdinný Steve Rogers / Kapitán Amerika (Chris Evans), ale právě padouch Thanos je ústředním charakterem celého vyprávění. Šest vzácných artefaktů - Kamenů nekonečna -, které postupně shromažďuje na své speciálně upravené rukavici, mu má otevřít cestu k nadvládě nad Vesmírem. Na své cestě Thanos současně páchá zvláštní druh dobročinnosti: radikální snížení populace na přelidněných planetách totiž přeživším otevírá cestu k blahobytu… Thanosovo svérázné pojetí etiky je spíš výzvou pro přemýšlivějšího diváka než otázkou pro superhrdinský tým, jehož členové se – každý po svém - rovněž aktivně zabývají prosazováním dobra (ať už se věnují svým misím plně nebo mají svou všednodenní, občanskou identitu – v tomto směru je možná nejpodivnějším členem společenstva nováček Spider-Man, v civilu newyorský středoškolák Peter Parker).

Podle očekávání se mnozí superhrdinové, obdaření přebujelými egy, nejdřív škorpí a řeší si nejrůznější vztahové problémy (čas ve válce je dokonce i na lásku). Plachý vědec Bruce Banner (Mark Ruffalo) je zrovna v konfliktu se svým zabijáckým alter-egem Hulkem a navenek cynickému Tonymu Starkovi se včera v noci zdálo o děťátku, které bude mít se svou milovanou Pepper. Ve výsledku je ve vyprávění hodně melodramatických akcentů, které jen tak tak vyvažují dnes už povinné „vtipné hlášky“. Dění je ovšem převážně akční, přičemž jako vždy se v bitvách i v osobních potyčkách po protivnících vrhají skaliska, automobily či celé planetky.

Vylovit z několika paralelních dějových linií směřujících k ultimativnímu závěrečnému souboji nějaký základní smysl nicméně lze: i superhrdinové jsou zranitelní, a to jak na těle, tak na duši. A obojí se týká i hlavního padoucha. Ve vyprávění se několikrát opakuje situace „nemožné“ volby, kdy je postava donucena volit mezi životem někoho, koho miluje, či svým vlastním, a vydáním některého z Kamenů nekonečna. Protagonisté (opět včetně Thanose) tak musejí opakovaně volit mezi svým individuálním přáním a nebytím celého fikčního všehomíra. Otázka volby je ovšem záměrně položena špatně: zachránit sebe a kamarády je totiž ve světě superhrdinů ze všeho nejdůležitější, protože jinak spasit svět nelze.

Navzdory tomu je řešení celé zápletky neukončené, a co se týče některých postav, nečekaně temné - zvláště pokud divák neví, že sledoval jen první část dvoudílného projektu. Aniž na to jakkoli upozorňuje v názvu, řídí se totiž film Avengers: Infinity War stejným divácky neuspokojivým konceptem jako prostřední „katastrofické“ díly starwarsovských trilogií či první část „závěrečného dvojfilmu“ ze série o Harrym Potterovi. A to znamená, že samozřejmý happy end se prostě nekoná.

O tom, jak to s Thanosem a jeho zbylými superhrdinskými protivníky dopadne v dalším „půldílu“, se dá jen nezávazně spekulovat. Fanoušci radí zjistit si, kteří herečtí představitelé mají podepsané smlouvy na další díly série (naplánované zatím až do roku 2022). Možná ovšem postačí uvědomit si, že jedním z marvelovských superhrdinů je obojaký, hravý bůh klamu Loki - a v comicsovém světě je zmrtvýchvstání normální součást života.

Avengers: Infinity War
USA 2018, 149 minut
Režie: Anthony Russo, Joe Russo
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely
Kamera: Trent Opaloch
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Robert Downey Jr., Chris Hemsworth, Mark Ruffalo, Chris Evans, Scarlett Johanssonová, Benedict Cumberbatch, Tom Holland, Chris Pratt, Elizabeth Olsenová, Paul Bettany, Don Cheadle, Peter Dinklage.

Premiéra: 26. 4. 2018

pátek 23. února 2018

Švankmajerův Hmyz vzývá cynismus fantazie

Divadelní hra bratří Čapků Ze života hmyzu a Kafkova Proměna – to jsou zdroje, ke kterým odkazuje legendární český filmař Jan Švankmajer ve svém posledním celovečerním projektu nazvaném lakonicky Hmyz. Franz Kafka v roce 1915 vydal povídku Proměna ve svých dvaatřiceti letech. Karel a Josef Čapkovi byli jen o pár roků starší, když napsali svou alegorickou divadelní hru. Třiaosmdesátiletý režisér, scenárista a výtvarník Jan Švankmajer má s odstupem svého věku možná právo v úvodu ke svému filmu označit čapkovský postoj jako „čistý juvenilní misantropismus“. Plete se ovšem v tom, že Čapkové své slavné alegorické drama napsali v roce 1924 (vydáno bylo poprvé o tři roky dříve). Nevíme, zda jde o přeřeknutí nebo zda je chyba záměrná – každopádně můžeme i my - byť na tomto hnidopišském základu - budovat pocit jistého ostražitého, užitečného odstupu. 

Bělovlasý surrealistický patriarcha v autoritativních komentářích vložených do svého filmu poskytuje návod na své nové dílo. „Brát Švankmajera vážně“ ovšem znamená upadnout do nastražené pasti. Při sledování Hmyzu se pak asi moc nezasmějete, což je (vaše) škoda – a navíc sami sebe zřejmě zavlečete do hlubokých rozpaků i v souvislosti se scénami nahlížejícími do zákulisí natáčení. Pro Jana Švankmajera, který si odjakživa rád pohrává s mystifikací, totiž zcizovací prvky nemusejí být tak docela „pravdivé“. Jeho ateliér v Knovízi tak vypadá jako velká, venkovsky domácká kuchyň, ve které se chaoticky pohybuje autor se štábem, herci a animátory, kteří film tvoří za prvobytně pospolných „ručních“ podmínek. Je hotový zázrak, že se do nějakého záběru nepřimotal volně pobíhající pes! Vypadá to tady vlastně jen o chlup lépe než v samotném filmu - ve staré, zanedbané hospodě, kde se o zavíracím dnu schází šestice místních ochotníků ke zkoušce na inscenaci čapkovské hry. 

Protože představitel Tuláka a tři „broučí“ herci nedorazili a talent i pracovní morálka jsou v úpadku, vymyká se zkouška - i realita - režisérovi (Jaromír Dulava) postupně z rukou. Horlivě intelektuální idealista hrající s nasazením Cvrčka obsadil do role Cvrčkové svou ženu Růženu (Kamila Magálová), která jej ovšem bezohledně podvádí s představitelem Lumka – dobráckým Václavem (Jan Budař). Pyknický ajznboňák Borovička (Norbert Lichý) je jediným profesionálem souboru, ze spánku ho však nevytrhuje hra, ale půvaby naivní slečny Jitky (Ivana Uhlířová). Oba se stále viditelněji přimykají ke „svým“ charakterům Parazita a Larvičky. Také pan Borovička (Jiří Lábus) začne splývat s postavou Chrobáka, a to způsobem, nad kterým by mohl zajásat i Cvrčkem vzývaný propagátor klasické metody ztotožnění s rolí, Konstantin Stanislavskij.


Film podle surrealistického kánonu

Režisér tohoto filmu o zkoušce divadelní hry – Jan Švankmajer – naopak svým hercům přikazuje, aby nehráli, aby zapomněli na veškeré své profesionální vzdělání, a před statickou kamerou je vodí na provázcích svých záměrů jako loutková pimprlata. V Hmyzu jsme tak svědky toho, jak cenění čeští herci hrají amatéry, jejichž práce s textem a pohyb na jevišti jsou zoufalým obrazem neumětelství. Ztotožnění postav s rolemi, jež posléze vede k eliminaci plné poloviny fiktivního souboru (a jednomu narození dítěte), je tak výrazem nevědomého procesu, v němž nemá žádné místo racionalita ani morálka. Ty lze vyloučit i ze samotného filmu, organizovaného jako temná apokalyptické féerie. Švankmajer osobně divákům do kamery vysvětlí, že scénář psal jako automatický text a sám neví, o čem jeho dílo je. Odkáže k Freudovi a „jednomu českému prokletému básníkovi“, jenž by řekl, že „jedinou adekvátní a smysluplnou odpovědí na surovost života je cynismus fantasie“. Tady by mohl pochvalně pokývat i vůdčí teoretik Surrealistické skupiny Vratislav Effenberger (jenž je zřejmě oním citovaným básníkem): Hmyz působí jako vzorové, klasické surrealistické dílo.

Švankmajer zůstává po stránce formy i obsahu věrný sám sobě, ještě přesněji svým autorským celovečerním projektům, které natáčí od 80. let. Počínaje carrollovskou variací Něco z Alenky (1988) přes Lekci Faust (1993) či Spiklence slasti (1996) až k předposlednímu opusu Přežít svůj život (2010) tak surrealistický klasik předkládá divákům osobité příběhy inspirované z nejrůznějších zdrojů, pojaté kombinovanou technikou. Hraná složka v Hmyzu silně dominuje nad animovanou, alespoň pokud připustíme, že také herci (lidští i broučí) vlastně jsou autorem svébytným způsobem „postrkováni“. 

I pro obdivovatele Švankmajerových pregnantněji pojatých krátkých, animovaných filmů může ovšem Hmyz představovat celistvou variaci na režisérovy oblíbené motivy, postupy a témata. (Nechybí ani populární „oživlý“ zvířecí jazyk.) Výzvou ke zhlédnutí tohoto na české poměry výjimečně konzistentního filmu je i fakt, že jde o Švankmajerovo proklamované loučení s celovečerním formátem. Už shánění financí na Hmyz totiž trvalo dlouhých sedm let, a to i poté, co do rozpočtu přispěla veřejnost i spřátelení filmaři (např. bratři Quayové).

Režisér tvrdí, že neví, o čem film je, mrazivě chladné sledování skupinky postav podléhající postupně svým rolím se ovšem chtě nechtě ubírá směrem čapkovské alegorie (ač jsou vynecháni efemérní motýli a téměř i přepilní mravenci). Švankmajer není tím typem autora s mesianistickými sklony, který by toužil diváky vychovávat a případně jim ukazovat cestu k nápravě. Přestože „pouze“ konstatuje, veden zjevným, ultimativně misantropickým naladěním, můžeme v Hmyzu vidět sarkastické varování před samozřejmou a přirozenou „proměnou“ člověka v nižší živočišný druh, otročící svým základním instinktům a otevřený totalitářským, diktátorským schématům. 

Upozornění na „předposranost“ Karla a Josefa Čapkových, kteří pod tlakem kritiky ke své hře přilepili jásavě optimistický konec, pak z Hmyzu činí aktuální umělecké dílo. Jan Švankmajer se tak s formátem celovečerního filmu loučí zneklidňujícím a užitečným způsobem.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin, kde také vyšel. Z možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)


ČR / Slovensko 2018, 98 minut 

Režie: Jan Švankmajer
Scénář: Jan Švankmajer (podle divadelní hry Karla a Josefa Čapkových) 
Kamera: Jan Růžička, Adam Ol´ha
Hrají: Jaromír Dulava, Jiří Lábus, Norbert Lichý, Kamila Magálová, Jan Budař, Ivana Uhlířová, Pavel Nový a další

Premiéra 19. února 2018