Prohledat tento blog

sobota 29. září 2012

Střelba na Klause: poznámka filmová

Paranoia z Taxikáře: "Vyčistit špinavé ulice."
V Lidových novinách rozebírají, kdo při pátečním útoku na prezidenta Václava Klause selhal (k přečtení tady). Mám pocit, že neselhala snad jen moje zkušenost filmového diváka. Možná to nejsem jenom já, kdo nevěřícně zíral na "scénu", kterou zaznamenala TV Prima:  k prezidentovi přistoupil chlapík se zbraní (která pro mne na první pohled rozhodně nevypadala jako atrapa), sedmkrát na něj vystřelil z bezprostřední blízkosti, načež odešel, aniž by ho kdokoli zastavil - a než ho policista v civilu zadržel, stihl si zakouřit a dát minirozhovor několika novinářům zcela v duchu paranoidního Travise Bicklea ze Scorseseho Taxikáře ("Politici jsou slepí a hluší k nářkům lidu.").  

S nasazením života
Na rozdíl kupříkladu od záběrů teroristických útoků na newyorská Dvojčata, které už při prvním vidění v televizi zcela uspokojivě naplnily mou představu katastrofického dramatu ve velkolepém stylu Rolanda Emmericha, se tohle drasticky lišilo od všeho, co jsem zvyklá vidět ve filmu - chyběli tam hlavně všichni ti osobní strážci, kteří strhnou prezidenta k zemi a zaštiťují ho vlastními těly, zatímco ostatní útočníka (ať už ozbrojeného čímkoli) bleskově chytí a odzbrojí...  Něco ve stylu Eastwoodova S nasazením života - nebo aspoň slavného záznamu útoku na prezidenta Reagana z března 1981.  


Snažím se odjakživa, aby mi "scény" a realita nesplývaly - pokouším se žít v Čechách a když civím na hollywoodský film, vnímat ho jen jako fikční svět. Záznam útoku na Václava Klause mne nicméně děsivě znepokojuje svou dvojitou "nesprávností": je naprosto špatný jako scéna z filmu a chci věřit, že ho nelze přijmout ani v rámci české reality. O to víc mne šokuje, že by se ten obraz mohl - nebo dokonce měl - číst jako furiantský kousek jakéhosi lidového hrdiny. 

pátek 28. září 2012

Restaurovaná verze: Hoří, má panenko

Volba královny krásy: plavky s sebou 
Legendární tragikomedie, kterou se Miloš Forman v roce 1967 rozloučil s českou částí své režisérské tvorby, patří k nejvýstavnějším kouskům z rodinného stříbra československé kinematografie. Nelaskavé líčení průběhu jednoho venkovského hasičského bálu se dnes počítá k mistrovským dílům československé nové vlny – ve své době se však dočkalo odmítnutí jak ze strany socialistické státní kinematografie, tak (nečekaně) ze strany kapitalistického koproducenta. Diváci si proto filmu Hoří, má panenko moc neužili: v kinech se prý po své premiéře v prosinci 1967 promítal jen několik týdnů. Potom byl stažen z distribuce s tím, že údajně hrubě zkresluje a očerňuje socialistickou realitu 1/ 

Předseda plesového výboru:
Formanův oblíbený Jan Vostrčil
Tehdy pětatřicetiletému Formanovi navíc nebezpečně zkomplikoval život italský producent Carlo Ponti, který objednaný film považoval za morálně nepřijatelný a pod záminkou nedodržení smluvené metráže mu hrozil žalobou za finanční zpronevěru. Autorovi mezinárodně oceňovaných snímků Černý Petr (1963) a Lásky jedné plavovlásky (1964) z úzkých pomohli až francouzský režisér Francois Truffaut a producent Claude Berri, kteří se postarali o odkoupení filmu. Ten pak úspěšně uvedli do zahraničních kin - a dokonce ho v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film na začátku roku 1969 dovedli do samého finále oscarového závodu. Stejně jako u Lásek jedné plavovlásky (1965) ovšem zůstalo jen u nominace (vítězství si tehdy odnesl výpravný sovětský spektákl Vojna a mír Sergeje Bondarčuka, což - vnímáme-li Ceny Akademie jako politikum - naznačuje nechuť většiny členů Akademie podlehnout vlnám sympatií a podpory, kterých se po tragédii srpna 1968 dostalo Československu ze zahraničí.). 

Miloš Forman tak do americké emigrace (kde si později vybudoval pozici ceněného tvůrce) směřoval s výborným kreditem, pro československou veřejnost, deptanou následky srpnové invaze, ovšem tyto informace nebyly volně dostupné - stejně jako samotný snímek: ten měl navždy zmizet v neblaze proslaveném trezoru normalizačních cenzorů. Do českých kin se Hoří, má panenko smělo vrátit až po listopadu 1989, kdy se mu domácí kritika pokoušela emfaticky vnutit statut nelítostné satiry na komunistickou společnost. 

Kolektivní hrdina 
Po pětačtyřiceti letech už ovšem můžeme pozici tohoto výjimečného snímku vnímat jako nadčasovou: funguje totiž v nejrůznějších dobách – v souladu s tím, že sám Forman jej odmítal vnímat v omezující škatulce podobenství. Blízko pravdě byl patrně už Milan Kundera, když v roce 1976 Formana díky tomuto filmu zahrnul do „velkého“ evropského kontextu po bok Haška a Kafky. Spíš než o podobenství o konkrétní době jde totiž o všeplatnou, mrazivě temnou mozaiku lidské trapnosti, jíž se samozřejmou bezostyšností propadají navenek slušní občané – ať už při volbě venkovské královny krásy, pořádání tomboly či hašení ničivého požáru sousedovy chalupy.

„Morální“ podoba klasiky

Příprava plesu - technické selhání
Přestože Hoří, má panenko si našlo opakovaně cestu do domácího kina i na televizní obrazovky, nabídce vidět ho na velkém plátně a v dokonalé technické kvalitě lze jen těžko odolat. To mohou potvrdit ti šťastlivci, kterým se letos v červenci povedlo zúčastnit se slavnostní projekce, na které film v restaurované podobě představil MFF Karlovy Vary. Prestižní domácí festival už loni inicioval novou podobu Markety Lazarové – prvního titulu na seznamu dvou set domácích titulů, vybraných k digitálnímu restaurování. „Znovunalezené“ dílo Františka Vláčila tehdy vyvolalo zájem investorů - a výsledkem byl vznik Nadace České bijáky, která nyní finančně zaštítila digitální zpracování Formanova snímku. Nápad zpřístupnit díla české kinematografie dalším generacím, realizovaný díky těsné spolupráci Národního filmového archivu a společností Universal Production Partners a Soundsquare, se i tentokrát opíral o rozhodnutí vrátit film do kin v podobě, maximálně připomínající verzi z doby jeho premiéry. 

"Vejboři" musejí prověřovat a slídit
Garantem tohoto rozhodnutí, promítajícího do restaurátorského procesu etické otázky, se stal Miloš Ondříček. Ceněný kameraman má lví podíl na unikátních obrazových kvalitách Formanova snímku: Hoří, má panenko totiž kombinuje režisérovu práci s „živly“ - neherci a reálných prostředím - a Ondříčkovu přepečlivou stylizace (která se týkala třeba volby zcela přesné barvy hasičských uniforem, ušitých speciálně pro potřeby natáčení, či vybraně "ošklivého" nátěru zdí v hospodském tanečním sále). 

Ve finále už se diváci nikdy moc nesmějí...
Samotné restaurátorské práci ovšem předcházel i historický výzkum, který se netýkal jen formátu obrazu a typu materiálu použitého pro výrobu dobových distribučních kopií, ale třeba i úvodního titulku upozorňujícího, že snímek není namířen proti hasičům. Ten v restaurované verzi nenajdete, protože byl do filmu přidán až v březnu 1968 – jako reakce na uměle vyvolané protesty údajně pobouřených českých hasičů. Ti se ovšem podle Formanova pozdějšího svědectví při promítání filmu velmi dobře bavili - a dokonce si prý pochvalovali jeho věrnost ve vztahu k vlastní činnosti…

Možnost vnímat Hoří, má panenko v současných kontextech máte právě teď: zkuste si, jak bude fungovat na vás. 

1/ Moje maminka ovšem tvrdí, že film viděla ještě 20. srpna 1968, tedy den před invazí. 

Hoří, má panenko 
ČSR 1967, 71 minut 
Režie: Miloš Forman
Scénář: Jaroslav Papoušek, Ivan Passer, Miloš Forman:
Kamera: Miroslav Ondříček
Hudba: Karel Mareš
Hrají: Jan Vostrčil (předseda plesového výboru), Josef Šebánek, Josef Valnoha, František Debelka, Josef Řehořek, Vratislav Čermák, Václav Novotný, František Reinstein, František Paska, Ladislav Adam (členové plesového výboru), Josef Kolb (Josef), František Svět (děda Havelka), MIlada Ježková (Josefova žena), Alena Květová (Růženka)
Premiéra restaurované kopie: 27. 9. 2012

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny - díky redakci za to, že může s příslušným zpožděním vyjít i tady, v delší verzi.) 

středa 26. září 2012

Mazel

Dennis je profesionální kulturista
s duší zakřiknutého dítěte 
Dánskou tragikomedii Mazel si nepleťte s americkou komedií Méďa, byť se při goolgování pletou kvůli podobným původním názvům - a navíc se náhodou dotýkají podobného problému, totiž integrace "infantilního" hrdiny kolem čtyřicítky do zodpovědného partnerského vztahu. Jak ve filmu Setha MacFarlanea, tak ve filmu Madse Matthiesena je pak přítomen kontrastní, vizuální prvek, který zatraktivňuje banální příběh: v Méďovi je to oživlý, sprostý a cynický plyšový medvěd, v Mazlovi sám hlavní hrdina - osmatřicetiletý profesionální kulturista Dennis, který má v rozporu s plachou a zakřiknutou povahou až nepatřičně vypracované tělo comicsového Hulka. (Hlavní představitel Kim Kold je svého druhu zázrak: má za sebou úspěšnou kulturistickou kariéru - a přitom podává zcela profesionální, jemný a charismatický herecký výkon.)

Matka Ingrid (ElsbetSteentoftová)
syna brutálně citově vydírá
S politováním ovšem musím poznamenat, že s tím pro mne celovečerní debut, který Matthiesen natočil na základě svého krátkého snímku z roku 2007, v podstatě končí: příběh těžce frustrovaného muže, který se rozhodne vymanit se z vleku své nesnesitelné, autoritativní matky (Elsbeth Steentoftová) a najít si konečně nějakou přítelkyni, je totiž typickým "pseudoartovým" filmem, který do naší distribuce čas od času doputuje z festivalové zóny (v případě Mazla jde o cenu za režii na Sundance a následně o uvedení na MFF Karlovy Vary). Jistě, v Mazlovi zazní podtóny syrové autentičnosti ve stylu Manifestu Dogma, jde však vlastně o žánrově dost čistou romantickou komedii, o jejíž "artovosti" by se dalo s úspěchem pochybovat. Standardní, to jest kýčovitý a melodramatický hollywoodský remake by se dal pořídit bez větších zásahů do scénáře - a pel opravdovosti by se dal setřít už jen změnou režiséra a přeobsazením zajímavých dánských herců a neherců americkými hvězdami.

Majitelka posilovny Toi je ženou Dennisova srdce
Navzdory tomuto mému hudrání jde o solidně řemeslně udělaný film, který se opírá o vzorově slušný scénář a režii a hlavně o bezchybně "správné" herecké výkony - a všechno je v něm nastaveno tak, abyste namakanému, něžnému a slušňáckému outsiderovi Dennisovi ze srdce přáli vymanit se z matčina područí i životního stereotypu a najít v exotickém Thajsku normální, milou a citlivou ženu. Mazel naplňuje to, co si stanovil, jeho cíle ale nejsou nijak závratné - chce být a je prostě divácky nekonfliktním, příjemným snímkem, na který můžete vzít - pokud zrovna není po ruce vaše přítelkyně - svou matku. (Tím spíš ovšem zarazí přístupnost filmu od patnácti let.) 

Celá tragédie Mazla se ovšem rozkryje ve chvíli, kdy se podíváte na krátký film Dennis, na jehož základě Matthiesen svůj debut realizoval. Už tady "své" role hrají Kold a Steentoftová, v pouhých  osmnácti minutách se tu však odvypráví mnohem víc a nesrovnatelně drsněji, obejde se to bez výletu do Thajska (které zastupuje jen plakát na stěně hrdinovy posilovny) - a samozřejmě bez "pěkného" konce. Považuji za velmi smutné, když debutující režisér takovýmhle ukázkovým způsobem rezignuje na své radikální výchozí pozice směrem k divácké příjemnosti na hranici  vkusné komerce. Srovnání Dennise a Mazla je tak názorné, že by se mělo používat na FAMU pro režiséry dychtící vstoupit do praxe...  

(Dennis je k vidění tady, ale možná si ho pusťte až poté, co budete mít srovnání s Mazlem.)   

Teddy Bear
Dánsko 2012, 93 min., titulky
Režie: Mads Matthiesen 
Scénář: Mads Matthiesen, Martin Zandvliet 
Kamera: Laust Trier-Mork
Hudba:
Hrají: Kim Kold (Dennis), Elsbeth Steentoftová (Ingrid), Lamaiporn Hougaardová (Toi), Paweena Im-Erbová (Nok), Patrick Johnson (Lars), Barbara Zalterová (Sasha), Sukianya Suwanová (Aoi), David Winters (Scott),
Premiéra: 11. 10. 2012

neděle 23. září 2012

Lihuprostá Země bez zákona

Jack Bondurant (Shia LaBeouf) má
ambice zbohatnout a získat slušnou
dívku (Mia Wasikowská)
"Zákazy způsobují jen problémy," poznamenal prý Al Capone na adresu zákona o prohibici, který mu obstaral velmi dobré bydlo (což ovšem nakonec přece jen skončilo uvězněním tohoto legendárního chicagského gangstera, jak to známe ze znamenité gangsterky Briana de Palmy Neúplatní). Zemi bez zákona režiséra Johna Hillcoata možná souběh české premiéry a prohibičního zákona zajistí o něco slušnější zisky - nic to ovšem nezmění na tom, že u nás o žádnou skutečnou  prohibici nejde a že nejde ani o nijak výjimečný film. (Ošklíbání filmových pijáků konzumujících lihoviny vyrobené v prosperující ilegální palírně, kterou si trojice filmových bratrů Bondurantových zřídí v idylických lesích jižanské Virginie, pak může vzbudit jen mírné veselí: těžko mohlo jít o nápoj hnusnější, než je - morálně i gastronomicky vzato - odporné cuvée, které u nás zjevně pije bez mrknutí oka opravdu značné množství lidí.)  

Jack rozjíždí rodinný ilegální
kšeft s lihovinami ve velkém
Země bez zákona vznikla na základě knížky Matta Bonduranta, silně romantizující osudy autorových předků - a sám film je (navzdory snahám režiséra Johna Hillcoata o drsňáctví vybíjejícím se v povrchním násilí) uhlazeně neškodný a nevzrušivý. Dozajista se tak hodí pro nedělní návštěvu multiplexu doprovázenou sladce lepivou, lihuprostou Colou. Zajímavost režiséra westernu Proposition a postkatastrofické sci-fi Cesta se prudce umenšila ve chvíli, kdy takto podlehl v boji s požadavky hollywoodské vysokorozpočtové dobovky. Nick Cave se dobře osvědčil u přímého a syrového konceptu Proposition, ale nápad zaútočit na osvědčený žánr filmové gangsterky vyžaduje mnohem zkušenějšího scenáristu. (A stejně neosobně se do projektu promítl i kameraman jejich prvního společného snímku, Benoit Delhomme.) Už Cesta, jejíž kvality určovala předloha Cormaca McCarthyho, se občas zadrhla na inscenační banalitě - a Země bez zákona je pak jen pěknou ukázkou toho, jak se dá  průměrný scénář obalit "osvědčenými" ingrediencemi. 

Bratři Bondurantovi bojují s oficiálním
"dobrem" i zlými konkurenty
Mezi ty patří pěkný a pečlivý, leč nevzrušivý dobový design (kamera, kostýmy, lokace) a téměř bezvýhradně zmařené herecké obsazení. Nikdy bych nevěřila, že mne může můj oblíbený Shia LaBeouf v roli vnitřně nezralého, ambiciózního mladíčka Jacka tak nudit. Všichni ostatní představitelé, jakkoli známí (Guy Pearce, Gary Oldman) či sliční (Jessica Chastainová, Mia Wasikowská), jsou jen figurkami. A situaci nakonec zachraňuje jen Tom Hardy v roli hrdinova drsného, tichého, "nezranitelného" bratra Forresta, což je alespoň postava, která má nějaký příběh, takže si ji oblíbíte a zapamatujete.

Krvavé přestřelky natočené s takovou
autorskou nezaujatostí aby člověk pohledal
Dá se hádat, že jaksi chybný je už samotný koncept, založený na "samozřejmých"  sympatiích k hrdinům překračujícím zákon. To je samozřejmě velmi tradiční pojetí, pokud vás autor dokáže přesvědčit, že jde o jedinou možnost existence hrdinů stojících v opozici proti celému světu, který je - v rámci daného žánru - nějak zásadně chybně nastavený. V zásadě tak jde většinou o nějakou formu boje proti establishmentu, který je "špatný", takže revolta jednotlivců představuje potlačované touhy celé společnosti. Možná tady má hrát roli paralela mezi Velkou hospodářskou krizí a ekonomickou krizí současnou, v samotném vyprávění pro to ovšem nejsou sneseny žádné důkazy. V podstatě si lze představit, že by se bratři Bondurantové místo pálení kořalky věnovali - se stejným nasazením - pěstování kukuřice. Ďábelský agent FBI Rakes v Pearceově podání je pak pouhou karikaturou zla a nikoli protivníkem ztělesňujícím cokoli, co by šlo brát vážně v daném žánrovém prostředí, které lavíruje mezi "realističností" a žánrovou bajkou. Dějové peripetie i vztahy v Zemi bez zákona nemají punc nevyhnutelné osudovosti: jako by tvůrci filmu jen naplňovali zadání "natočit gangsterku", aniž by si k němu dovedli vytvořit nějaký vyhraněný osobní postoj, který byl s jejich prací dosud spojovaný. Smutné je, že Země bez zákona vlastně není špatný film - ale není také filmem dobrým. Bude se na něj asi docela snadno zapomínat...   

USA 2012, 115 minut, titulky
Režie: John Hillcoat
Scénář: Nick Cave (podle románu Matta Bonduranta The Wettest County In The World)
Kamera: Benoit Delhomme
Hudba: Nick Cave, Warren Ellis
Hrají: Shia LaBeouf (Jack Bondurant), Tom Hardy (Forrest), Jason Clarke (Howard),  Guy Pearce (Charlie Rakes), Jessica Chastainová (Maggie Beaufordová), Mia Wasikowská (Bertha Minnixová), Dane DeHaan (Pate), Gary Oldman (Floyd Banner)
Premiéra: 20. 9. 2012

čtvrtek 20. září 2012

Portrét: Grace Kellyová

Filmová ikona, od jejíž předčasné smrti 14. září uplynulo třicet let, stihla prožít pod dohledem veřejnosti dva životy: ten kratší patřil oslňující hollywoodské hvězdě, ten delší monacké kněžně. Oba tyto životy obestírá romantický opar dokonalosti. Neprávem: neobešly se totiž bez kontroverze, pragmatičnosti i obyčejného lidského zoufalství. 

Ještě tři desetiletí po své smrti Grace Kellyová zůstává symbolem ženy, která naplnila své vlastní sny i touhy milionů svých obdivovatelů. Její módní styl ovlivnil několik generací a dodnes inspiruje módní návrháře. Cílevědomě se vypracovala v jednu z nejoslnivějších hvězd Hollywoodu 50. let, kde spolupracovala s nejlepšími režiséry a hereckými kolegy své doby. Během pouhých pěti let působení na stříbrném plátně strhla fantazii filmového publika představou nádherné ledové královny, které ovšem pod luxusním živůtkem buší srdce plné vášně a sexuální energie. Získala Oscara za psychologické drama Děvče z venkova (1954), do filmových dějin se však zapsala i trojí spoluprací s režisérským mistrem Alfredem Hitchockem.

V šestadvaceti letech se Kellyová vzdala herectví, aby se jako manželka knížete Reiniera III. stala královnou srdcí monackého lidu. Během následujícího čtvrtstoletí pak plnila roli manželky hlavy státu a matky tří dětí s modrou krví se stejným respektem k danému životnímu stylu, jaký prokázala už v rámci hollywoodského studiového systému. Kdyby Grace Kellyová nezemřela 14. září 1982 po autonehodě ve věku pouhých dvaapadesáti let, přišli bychom o chytlavý životní příběh: popkulturní ikony, které ze světa odešly předčasně a za tragických okolností, totiž vždycky obestírá kouzlo romantičnosti. „Skutečný“ život Kellyové ovšem zůstane v mnoha ohledech už navždycky tajemstvím té, která ho žila - někdy s ohromnou chutí, jindy s utajovanou trpkostí, ale vždycky s elegancí.

Úspěch nemilovaná dcery 

Pro veřejnost byla Grace Kellyová ztělesněním perfekce (herecký kolega James Stewart ji s galantní ironií nazval ve všech směrech až příliš dokonalou). Její soukromí však opakovaně zatěžkávaly problémové vztahy s muži. Přestože některé z jejích románků jsou pravděpodobně jen smyšlené, Kellyová, jež na filmovém plátně s roztomilou přirozeností ztělesňovala dámy s až panensky nedotknutelným kreditem, vynikala dravě těkavým sexuálním apetýtem. Krátkodobé vztahy s vesměs staršími muži i nepříliš šťastné manželství s náročným, sebestředným monackým knížetem Reinierem pravděpodobně ovlivnil - pěkně freudovsku - vztah k dominantnímu a odmítavému otci. John Kelly, jemuž bylo v době narození jeho třetího dítěte už čtyřicet, vnímal Grace jako nejméně perspektivní z celé rodiny. Když získala Oscara, prohlásil nemilosrdně: „Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že vyhrála. Je posledním z mých čtyř dětí, od kterého bych čekal, že by mne na stará kolena mohlo podporovat.“

Vánoce 1950: Kelly Family
Podobu rodinného prostředí, do kterého Grace vstoupila ve Philadelphii 12. listopadu 1929, určoval právě náročný a přísný otec John. Sám se dlouho pokoušel proniknout mezi místní společenskou smetánku, jež ho odmítala přijmout coby katolíka s irskými kořeny. Ztělesňoval přitom americký sen o úspěchu: velmi úspěšně podnikal (svůj první milion prý vydělal v čtyřiatřiceti letech). Navíc se prosadil jako veslař, dokonce na mezinárodní úrovni: na olympiádě v Antverpách pomohl získat své vlasti tři zlaté medaile (na jeho úspěchy později navázal Gracein bratr John). Do Jeho spořádaného světa dobře zapadala i manželka Margaret, jež vystudovala tělovýchovu, stala se první trenérkou ženského atletického týmu na Pennsylvánské univerzitě a vychovala v duchu jeho zásad čtyři děti. (Do Kellyho životního konceptu ovšem patřily jak četné manželské nevěry, tak jeho pozdější rozhodování o výběru Graceiných životních partnerů, které herečce zabránilo provdat se za módního návrháře Olega Cassiniho).

Grace do otcova světa příliš nezapadala: na rozdíl od sourozenců byla nenápadná a křehká. Přesto se už jako dítě dokázala upnout na myšlenku, že bude herečkou, pro což ovšem měla precedens i v rámci Kellyovic rodiny: Jackovi starší bratři se totiž angažovali v umělecké branži. Walter se prosadil jako úspěšný vaudevillový herec a George, od nějž se rodina odtahovala kvůli jeho homosexualitě, byl ceněným dramatikem a spisovatelem. Grace se tak měla o koho opřít. Po absolvování dívčí katolické školy Ravenhill Academy a soukromé střední školy Stevens Schoolo ji sice kvůli špatným výsledkům v matematice (!) nevzali na studia umění na vermontské Benningtons College - dostala se však na prestižní Americkou akademii dramatických umění v New Yorku. Rodiče nevěřili, že tam vydrží, na studia si však přivydělala modelingem a účinkováním v reklamách - a profilovala se jako talentovaná a pilná studentka směřující k „vážné“ divadelní kariéře.

V pravé poledne
V roce 1949, kdy jí bylo dvacet, debutovala Kellyová na Broadwayi ve Strindbergově hře Otec a o rok později získala roličku ve svém prvním televizním seriálu. Ke zkušenostem z jeviště i z televizní obrazovky brzy připojila i zkušenosti filmové: objevila se v menší roli v krimidramatu hollywoodského režisérského veterána Henryho Hathawaye Čtrnáct hodin (1951). Už rok poté však zazářila ve čtyřoscarovém westernu V pravé poledne, kde v režii Freda Zinnemanna ztvárnila mladičkou, kvakerskou novomanželku Amy, kvůli které se zestárlý šerif (jednapadesátiletý Gary Cooper) rozhodne prostřílet k normálnímu, spořádanému životu. Spíš než jako herečka v legendárním snímku fungovala coby líbezná dekorace, dobrodružná romance Mogambo (1953) jí však nabíla zajímavější příležitost.

Mogambo
Pod režijním vedením režisérské legendy Johna Forda si tu zahrála vdanou ženu, která nezůstane lhostejná k šarmu hlavního hrdiny v podání hvězdného Clarka Gablea. (Totéž se mimochodem v souvislosti s dvaapadesátiletým kolegou stalo i samotné Grace.) Mogambo Kellyová chápala především jako placený výlet do Afriky („Kdyby se natáčelo třeba v Arizoně, tak bych v tom nehrála.“), vynesl jí však Zlatý glóbus a nominaci na Oscara. Díky filmu pak získala sedmiletou pracovní smlouvu se studiem MGM. V době, kdy byly i ty největší hvězdy pouhým majetkem produkčního studia, si prosadila podmínku, že bude moct i nadále hrát v divadle a pobývat v New Yorku.

Na vrcholu slávy 

Vraždu na objednávku natočil
Hitchcock ve stereoskopickém formátu
Když Grace Kellyová odmítla roli v dramatu V přístavu (1953), možná zmarnila příležitost napojit se na „realistický“ sociální styl, který v tomto osmioscarovém hitu propagoval režisér Elia Kazan. Možná přišla i o Oscara, kterého za roli dostala její náhradnice Eva Marie Saintová. Důvod pro odmítnutí však měla pádný: vysoce ceněný režisér Alfred Hitchcock jí totiž v krimi Vražda na objednávku (1954) nabídl hlavní roli ženy v ohrožení – půvabné Margot Wendiceové, již se její žárlivý a slabošský manžel rozhodne úkladně zavraždit. Kromě řady ocenění (včetně prestižní britské ceny BAFTA) Kellyové Vražda na objednávku vynesla i další z řady jejích „mezigeneračních“ aférek – tentokrát s devětačtyřicetiletým, ženatým kolegou Rayem Millandem.

Děvče z venkova
Rok 1954 se stal nejslavnějším a nejplodnějším rokem Graceiny krátké herecké kariéry: premiéru si odbylo pět „jejích“ filmů. Vedle Vraždy na objednávku nešlo jen o slušné válečné drama z Jižní Koreje Mosty na Toko-Ri (které získalo Oscara za zvláštní efekty), ale i o největší propadák hereččiny kariéry, milostnou romanci z kávové plantáže Zelený oheň. Kellyová si ovšem na domovském studiu MGM vydobyla i možnost natočit pro konkurenční Paramount drama Děvče z venkova. V něm se pod vedeníim režiséra George Seatona dokázala zbavit svého „krásného“ image v netypické roli manželky zkrachovalého herce a alkoholika (jehož ztvárnil Bing Crosby). Právě part utrápené a životem zklamané Georgie Elginové vynesl Kellyové jejího jediného Oscara.

Okno do dvora
Pokud jsou Ceny Akademie hlavním měřítkem úspěchu, byl jímavý příběh z uměleckého prostředí vrcholem hereččiny kariéry, z dnešního pohledu je ovšem mnohem důležitější její další spolupráce s Hitchcockem na mistrovském dramatu Okno do dvora. Postava bohaté a rozmarné Lisy Fremontové, která svému milenci – fotografovi upoutanému po autonehodě na kolečkové křeslo (James Stewart) – pomáhá s usvědčením vraha ze sousedství, umožnila pětapadesátiletému režisérovi vzdát vrcholnou poctu obdivované hvězdě. Kellyovou s ním spojovala vzájemná úcta i neortodoxní smysl pro humor: v příběhu, který je vlastně ironickou hříčkou na téma manželství, ideálně naplnila Hitchcockův nejoblíbenější typ elegantní, leč nepředvídatelné dámy, která je kdykoli schopná začít naplňovat svou touhu po „špinavém“ a temném dobrodružství.

Chyťte zloděje: dáma, která se v posteli
změní v děvku
V roce 1955 Hitchcock s Kellyovou pokračovali ve spolupráci romantickou komedií Chyťte zloděje. Grace se v sofistikované oddechovce z francouzské Riviéry proměnila v krásku z lepší společnosti Frances Stevensovou, zatímco jiný oblíbený Hitchcockův herec – Cary Grant -, tu ztvárnil šaramantního zloděje na odpočinku, který musí paradoxně hájit svou poctivost. Jedno z nejzajímavějších spojenectví mezi režisérem a jeho hvězdou v historii vzápětí násilně přerval sňatek Kellyové: nová role panovnické manželky se neslučovala s hereckým povoláním. Hitchcock sice s nadějí na další spolupráci odložil natáčení psychologického dramatu Marnie (1965), „monacký lid“ však vyjádřil nesouhlas s tím, aby jeho kněžna hrála zlodějku, která navíc skončí v náručí Seana Conneryho. Alfred Hitchock vhodnou nástupkyni své hvězdy už nikdy nenašel.

Kněžna Grace 

Z nóbl společnosti
V dubnu 1955 se Grace Kellyová na filmovém festivalu v Cannes zúčastnila fotografování, jež navždy změnit její život: poprvé se při něm setkala s Rainierem III. O šest let starší hlava monackého knížectví, jež nevynikala fyzickou rásou, na Kellyovou však neudělala žádný zvláštní dojem. Po návratu domů se pustila do natáčení romantické komedie Labuť, v níž ztvárnila roli fiktivní princezny Alexandry, jíž rodina nutí ke sňatku se vznešeným bratrancem, a v červenci uvedla do kin muzikál Cole Portera Z nóbl společnosti, kde její hrdinka Tracy Lordová dá nakonec před výhodným sňatkem přednost veselému životu po boku bohémského bývalého manžela.

V té době si už ovšem Kellyová intenzivně dopisovala s Rainierem. Kyž v prosinci otce Kellyho oficiálně požádal o ruku, vyjadřovala se o něm už docela jinak. Kníže hledal reprezentativní a plodnou manželku, jež by mu pomohla zachovat rod Grimaldiů (pročež se Grace musela podrobit příslušnému testu). I Kellyová ovšem měla pro manželství pragmatické důvody. Byla příliš inteligentní na to, aby si neuvědomovala, že v šestadvaceti je sice na vrcholu slávy, ale její dokonalá krása nepřetrvá věčně.


Sňatek se s požehnáním Graceina otce (v podobě dvou milionů dolarů) změnil ve „svatbu století“: 9. dubna 1956 jej v televizi sledovalo 30 milionů diváků. Šlo o svého druhu poslední Graceinu hollywoodskou prezentaci: šaty jí navrhovala kostýmní výtvanice MGM Helen Roseová a o její účes se postaral dvorní kadeřník studia, Sydney Guilaroff. Mezi šesti sty hosty nechyběly hollywoodské celebrity. Novomanželé se vypravili na svatební cestu po Středozemním moři na jachtě, již dostala nevěsta (trpící mořskou nemocí) jako svatební dar. Devět měsíců a čtyři dny po sňatku se narodila dcera Caroline a o rok syn později Albert (současný vládce Monaka). Až o dalších sedm let později přišla na svět dcera Stephanie.

Díky Grace se z Monaka stala atraktivní turistická destinace, což výrazně vylepšilo stav státní pokladny. „Ultraromantický“ post panovnické manželky v idylické zemičce byl ovšem těžce vykoupený: Grace se nejen musela vzdát filmu a trvale se podřídit se úmorné a náročné etiketě, ale byla přistoupila i na ponižující zákaz všech svých filmů v monackých kinech. Manželství s náročným a sebestředným Rainierem nebylo zřejmě příliš šťastné - každopádně je poznamenala oboustranná nevěra (Grace se přidala k seznamu slavných milenců i Franka Sinatru a Davida Nivena). V případě rozvodu by ovšem ztratila nárok na děti, na kterých jí velmi záleželo: jak ovšem rostly, vznikaly konflikty mezi matkou a sebestřednými dcerami, jejichž výstřelky poutaly pozornost nenáviděného bulváru.

Koupě bytuv Paříži neznamenala jen přiznání manželského odcizení, ale i Graceinu snahu poskytnout potomkům život v normálnějším prostředí. Žádné gesto samostatnosti se však nakonec nekonalo: 13. září 1982 měla tehdy dvaapadesátiletá Grace během návratu z venkovského sídla těžkou autonehodu. Za volantem zřejmě dostala lehký srdeční záchvat, v zatáčkách za Monte Carlem ztratila kontrolu nad řízením a sjela z víc než třicetimetrového srázu. (Není ovšem pravda, že šlo o místo, kde kdysi točila piknikovou scénu komedie Chyťte zloděje.) Zatímco dcera Stefanie skončila v péči lékařů s pohmožděním krční páteře, její matka už v nemocnici nikdy nenabyla vědomí. Rodina se nejdřív pokusila utajit pacientčin vážný stav - a už den po nehodě Rainier požádal o odpojení manželky od přístrojů. Tím úplně posledním Graceiným vystoupením se pak stal státní pohřeb, jehož velkolepost prý umenšovala strašlivá paruka, maskující zranění na nebožčině hlavě. Rainier, který zemřel v roce 2005, se už nikdy nepokusil znovu oženit - zprávy o jeho trvalé lítosti a nehynoucí lásce jsou už ovšem součástí státotvorné romantické legendy.

Cheryl Laddová a Ian McShane
v televizním filmu Grace Kelly
Jakou životní satisfakcí by asi pro Grace bylo pamětní monacké dvoueuro s jejím portrétem či americká poštovní známka, na které se v roce 1993 objevila jako vůbec první herečka v historii? Jak by se jí coby ženě nadané živým kritickým myšlením líbily všechny ty „konečně pravdivé“ biografie, jež se pokoušejí vnutit jejímu životu tvar dojemného příběhu? A co by asi řekla banální televizní romanci Grace Kelly, kde ji v roce 1983 ztělesnila Cheryl Laddová? Příběh ovšem ještě nekončí. Výročí hereččiny smrti iniciovalo i vznikl prvního skutečně ambiciozního filmu o Kellyové, nazvaný Grace of Monaco.

Hlavní roli v něm získala Nicole Kidmanová a režie se ujal Olivier Dahan, který už přivedl k oscarovému výkonu Marion Cotillardovou v životopisném snímku Edith Piaf. Tentokrát ovšem nepůjde o standardní životopis, ale o příběh situovaný do krátkého období na počátku 60. let, ve kterých se prý kněžna Grace zasloužila o vyřešení diplomatického sporu své druhé vlasti se sousední Francií. Projekt je zjevně nesen na křídlech touhy vymanit Grace Kellyovou z pozice „pouhé herečky“, která celý život jen dokonale naplňovala filmové i společenské role, které pro ni vymýšlelo její okolí. Není to určitě poslední pokus o nové převyprávění jejího osudu. Pokud ovšem jde o jeho očištění od povrchních domněnek a klepů, veřejnost o ně samozřejmě moc nestojí: nenechá se přece okrást o pěknou pohádku.


(Tenhle text jsem napsala na laskavou objednávku časopisu Reflex, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

neděle 16. září 2012

Ve stínu

Kapitán Hakl (Ivan Trojan) -
čestný muž v nečestné době
David Ondříček se vrátil po šesti letech k filmové režii (naposled jsme v kinech viděli v roce 2006 jeho "rudišovský" Grandhotel) - a svůj nový projekt pojal velmi ambiciózně. Drama Ve stínu je velkoryse udělaná, koprodukční dobovka odehrávající se v roce 1953, jež se pokouší přesáhnout rozměr žánrového filmu a oslovit z různých stran dnešní diváky (a to zjevně nejen české, ale i případné zahraniční publikum). Tato strategie je na domácí poměry nadstandardně propracovaná (podobně jako u Grandhotelu ostatně film spolu s Ondříčkem jako producent podepsal výkonný ředitel MFF Karovy Vary Kryštof Mucha).

Dokonalá evokace představy
pražské ulice 50. let 
Mezi nesporné kvality filmu patří jeho precizní, konzistentní a působivá vizuální stránka odkazující k dobovým vzorům - nepokouší se ovšem nijak těžit z "výdobytků"  domácí kinematografie první poloviny 50. let, ale spíš ze zahraničních vzorů (především z režisérova oblíbeného filmu noir). Jako svou inspiraci sám Ondříček uvádí HItchcockovo Psycho, Scottova Blade Runnera a Fincherových Sedm - srovnávat Ve stínu s těmito mistrovskými díly, v nichž je design nedílně provázaný s vypravěčským rytmem i se samotným tématem, ovšem nemá smysl. Ondříčkův film velmi dobře vypadá, aniž působí tak okázale jako třeba Normal nebo Tři sezóny v pekle - podobně jako oba tyto filmy však naneštěstí trpí tím, co jsem pojmenovala syndromem vypatlané blondýny: starostlivě vymazlenému vzhledu totiž nedostačuje to, co se nachází "uvnitř" této podívané.  

Haklova mordparta
S "nemožným" zadáním honit příliš mnoho zajíců najednou si totiž neporadil ani tak zkušený scenárista, jakým je Marek Epstein (který prý napsal sedmnáct verzí scénáře). Pokud se pokusíme toto zadání vyčíst z výsledného tvaru, šlo jistě o inteligentní, předvídavý a divácky atraktivní kalkul (v tom nejlepším smyslu toho slova). Výsledek ovšem působí naneštěstí konformně a naivně a nesnese - co do konzistentnosti a hloubky výpovědi - srovnání s Pouty ani s Protektorem (což jsou dva filmy, které v rámci "příběhu z totalitní doby" diváky nehladili po srsti). Což ovšem neznamená, že Ve stínu nenabízí řadu podnětů k dalším, aktuálním úvahám. K v zásadě dost skeptickým filmům svých vrstevníků Špačka, Najbrta a Mašína (které by si dozajista zasloužily podrobnější srovnání) Ondříček přidal značně tradicionalistický koncept, jehož oporou je stěží uvěřitelný, bytostně dobrý hrdina, kterému se navzdory střednímu věku a povolání kriminalisty povedlo zachovat si až do počátku 50. let morální integritu hraničící se zaslepeností. (Nemluvíme o tom, "jak to bylo skutečně"  - to jest že lidé jako Hakl jistě existovali a bylo jich mnoho - ale o tom, že taková postava se nám dnes jeví málo věrohodná. jak Takový postoj filmového hrdiny by šlo snést u výrazně mladší postavy - viz Tři sezóny v pekle). Proti tomuto dušínovskému kriminalistovi Haklovi (Ivan Trojan) stojí bezvýhradně "zlá" doba, přičemž divákovi se nenápadně nabízí líbivá a nesmyslná paralela dvou "temných", neklidných období - začátku 50. let poznamenaného brutálním upevňováním komunistické moci, a současnosti utvářené ekonomickou krizí a politickými a ekonomickými machinacemi "těch nahoře". Tato paralela sice opravdu není pojata nijak vlezle, v příběhu nicméně skrytě rezonuje.

Hakl připravuje svého synka na budoucnost
Pokud měl být jedním z režisérových vzorů film noir, odrazil se spíš v designu než ve vedení příběhu a postavách. Přestože hrdinou vyprávění je zkušený kriminalista pokoušející se umanutě odhalit - nejprve v rámci služebních povinností, pak na vlastní pěst -  složité pozadí navenek obyčejné krádeže, jádrem příběhu není klasické, logické detektivní pátrání. Reálie, někdy podané prvoplánově a jindy naopak nedostačujícím způsobem, se tu perou s pravděpodobností fikčního příběhu. Místo konkrétního viníka (který je nezbytnou součástí správného noirového příběhu navzdory pozadí společenské kritiky) pak Hakl nakonec za cenu ušlechtilého sebezničení odhaluje a morálně obžalovává samotný systém: aby odvedla pozornost od chystané měnové reformy, zkonstruovala totiž státní bezpečnost politický monstrproces proti členům pražské židovské obce.

Major Zenke - konečně
rozporuplná postava 
Pozoruhodnou postavu přitom představuje obviněný Žid Kirsch, který je v podání Miroslava Krobota mnohem zajímavější figurou než Trojanův Hakl, který nejenže je jen oživlým vyšším principem, ale nemůže se honosit ani zajímavou minulostí, ani jakoukoli budoucností (kterou by mohl mít jen ve chvíli, kdy by byl ochoten dělat kompromisy). Křehký a zranitelný Hakl je dobrý, rozpínavý a neporazitelný komunistický režim je zlý - což by bylo jako sdělení zcela v pořádku, kdyby to tvůrci filmu dokázali nějak zproblematizovat a ozvláštnit: hrdina filmu noir vždycky nějakým způsobem zavání peklem, což by Haklovi slušelo. Dobře to naznačuje postava hrdinova alter ega - protivníka a spoluhráče, východoněmeckému kriminalisty Zenkeho, který přijíždí případ převzít a zmanipulovat. (Obsazení Sebastiana Kocha je přitom "symptomatické": objevil se už ve dvou vysoce ceněných evropských filmech podobného ražení - Verhoevenově Černé knize a Donnersmarckových Životech těch druhých). Zenke byl - jak se ukazuje - "specialistou na židovskou problematiku" už během druhé světové války, což příběh z 50. let spojuje s tou částí historie, kterou máme společnou s celou Evropou (a lze předpokládat, že právě tento poněkud příliš efektní motiv má oslovit zahraniční publikum).

Major Zenke přitom není viníkem, ale obětí, která jedná pod  brutálním nátlakem systému, je "dvojníkem" Hakla, který ustoupil ze svých pevných morálních pozic - takže je rozporuplnější, charismatičtější a tedy mnohem zajímavější figurou než on. Ani se nedivím, že po něm začne pošilhávat hrdinova chronicky zanedbávaná manželka Jitka (Soňa Norisová). Ta je - v notoricky oblíbeném klíči českých filmařů - ženskou postavou obětovanou a pasivní, zatímco Hakův synek v tomto prostinkém černobílém světě představuje pro diváka naději do budoucnosti.

Je vlastně až kupodivu, že příběh, jehož název i design sugeruje práci s jemnými a proměnlivými odstíny temných barev, vyznívá nakonec tak neživotně a plakátově.

Ve stínu
ČR/Slovensko/Polsko 2012, 105 minut
Režie: David Ondříček
Scénář: Marek Epstein, David Ondříček, Misha Votruba
Kamera: Adam Sikora
Hudba: Jan P. Muchow, Michal Novinski,
Hrají: Ivan Trojan (kapitán Hakl), Sebastian Koch (major Zenke), Soňa Norisová (Jitka), Alois Švehlík (Běňo), Marek Taclík (Bareš), Jiří Štěpnička Pánek), Norbert Lichý (Janata), Martin Myšička (Jílek), Miroslav Krobot (Kirsch), Ondřej Malý (prokurátor), Zuzana Bydžovská (děvka), Matrha Issová (květinářka)
Premiéra: 13. 9. 2012

pondělí 10. září 2012

Legenda kung-fu neumírá

Bruce Lee: opora subžánru kung-fu
Američané ve filmu opěvují svoje rychlopalné desperády i drsné gangstery, kteří ovládali velkoměstské ulice v době prohibice. Italská kinematografie obdivuje i zatracuje složitě propletené mafiánské „chobotnice“ - zatímco Francouzi naopak své sympatie vždycky dávali spíš osamělým, drsně melancholickým zločincům. Japonci zase na filmové plátno ze svých dějin úspěšně přenesli přísné a vznešené samuraje i neortodoxní nindži. Každá kultura tak utvářela své filmové hrdiny bojující za spravedlnosti i proti ní s použitím prostředků, které pro ni byly příznačné v širším historickém rámci. Pro západní svět byla mužná odvaha ve stínu smrti spjatá s palnou zbraní, která má hodnotu osobního fetiše hrdiny a symbolizuje jeho maskulinitu, ale současně funguje na dálku a tedy jaksi neosobně. Asie se naopak ve filmu dlouho opírala o letitou historii spojenou s nejrůznějšími druhy bojových umění, vycházejících z bezprostřední fyzické konfrontace protivníků. Zatímco ve westernech nebo gangsterkách tak „hovořily zbraně“, jak se psávalo v dobové brakové literatuře, v příbězích využívajících asijských bojových umění šlo spíš o dialog těl – ať už se v něm používaly pěsti a nohy či meče nebo hole.

Pěst plná hněvu
Výlučné postavení ve světě filmové akce má pak Hongkong, jehož filmaři v 70. letech dokázali překonat kulturní i ekonomické hranice Asie a nabídnout západnímu světu mnohem víc, než je lokální, exotickou zábavu. Poskytli divákům podívanou, která nejen filmařsky odpovídala vysokým mezinárodním standardům, ale vytvářela si vlastní vypravěčská pravidla i styl. Štíhlí, šlachovití šikmoocí borci do sebe drsně, nelítostně a přitom elegantně bušili v proslulém bojovém stylu pinyin gongfu, který se mimo Čínu nazývá kung-fu. Vystřídali tak ženské hrdinky, které do té doby ovládaly plátna asijských kin v jímavých dramatech a hudebních filmech. Zajímavé je, že i na Západě se hongkongské kung-fu filmy zapojily do „generační“ výměny žánrů: v 60. letech v souvislosti s koncem studiového systému nastal soumrak hollywoodského muzikálu i westernu a v následujícím desetiletí se jejich pohybová energie přelila do akčního žánru. V populárních dějinách kinematografie toto období tedy v rámci akčního filmu necharakterizují jen drsné krimi s Clintem Eastwoodem, ale i akční snímky hongkongské společnosti Golden Harvest z raných 70. let, nedílně spjaté s osobností Bruce Lee. Právě ty byly impulsem pro hollywoodskou zálibu v asijských bojových uměních, realizovanou ovšem později, na sklonku 80. a v 90. letech, prostřednictvím neasijských herců: Chucka Norrise, Jean-Clauda Van Damma, Stevena Seagala, Cynthie Rothrock či Marka Dacascose... Protože ti všichni byli původně sportovci, opíraly se jejich filmy o dobrou fyzičku a nabízely vesměs ubohé herecké výkony. Bruce Lee je ovšem dodnes ikonou filmů s bojovým uměním právě proto, že dokázal divákům věrohodně zprostředkovat fyzickou i emocionální stránku svých hrdinů: ke klíčovým figurám moderní populární kultury patří i díky oslnivému hvězdnému charismatu. Vůči němu se musejí vymezovat i jeho asijští pokračovatelé, ať už ve „vážném“, nebo v komediálním žánru – Jackie Chan, Jet Li, Stephen Chow či Michelle Yeohová. 

Matrix: Reeves reloaded
Rozdíl mezi klasickými kung-fu snímky a „nekonečnými“ dodatky k nim ovšem v poslední době zvětšuje použití digitálních triků, které šampiona v bojových uměních udělají i z Keanu Reevese. Kouzlo Bruce Leeho bylo ovšem i v tom, že dbal o realismus akce a nechával ji lehce vylepšovat střihači a kameramany jen v těch nejspektakulárnějších okamžicích vyprávění. Právě proto jeho jednoduché, nízkonákladové filmy zestárly výrazně méně než díla mnohých jeho předchůdců i pokračovatelů, kteří se vydali „efektnější“ cestou na bázi trikových kouzel. 

Zkrat
V nových filmech s bojovými uměními ovšem nakonec složité a nákladné triky zcela ovládly prostor – a vytěsnily z něj realistickou akci, ve které kdysi herci museli prokazovat své skutečné fyzické dovednosti. Dnes pod tlustou vrstvou „dokonalých“ computerových efektů jen obtížně nacházíte nějakou tělesnou aktivitu, neřkuli fyzické charisma. Obava, že klasické souboje v dlouhých záběrech v Leeově stylu ve srovnání s „dokonalými“ umělými akcemi vyhlížejí zastarale, ovšem není zcela opodstatněná. Stačí si vzpomenout na akční thriller Zkrat (2011) Stevena Soderbergha, ve kterém přirozeně exceluje americká šampionka ve smíšených bojových uměních Gina Caranoová.

Ponor ke kořenům 

Kung-fu Panda
Současné akční filmy si nijak nezakládají na věrnosti konkrétním typům asijských bojových umění. Kung-fu je tak jen jedním z řady využívaných stylů, což je škoda: nabízí totiž stylově čisté a přitom mnohotvárné východisko filmové. Zahrnuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně. Termín kung-fu přímo nesouvisí s bojovými uměními: ve volném překladu znamená dovednosti, znalosti či úspěch získané díky tvrdé práci. Dnes se jako „kung-fu“ označují tradiční čínské styly bojového umění, zatímco termín wu šu, který se dá přeložit jako „bojové umění“, se spojuje spíš s jeho soutěžní formou. Každopádně jde o možná vůbec nejstarší známou formu bojového umění. Podle populární legendy kung-fu do Číny přinesl v 5. nebo 6. století indický buddhistický mnicha Bodhidharma, který v klášteře Šaolin zlepšoval kondici mnichů cviky napodobujícími pohyby zvířat (Není tedy náhoda, že Bruce Lee ve svých filmech podporoval útoky svých hrdinů použitím zvuků zvířecích hlasů). Tuto legendu připomínají desítky kung-fu snímků, které zdůrazňují duchovní zázemí bojovníků. Mezi klasiku tak patří Chrám Šaolinu (1976) legendární produkční společnosti Shaw Brothers, který získal kultovní statut a inspiroval řadu pokračování a variací – např. 36 komnat Šaolinu (1978) v hlavní roli s hvězdou žánru, Gordonem Liu. Třeba Válka o chrám Šaolin (1980) pak zvýrazňuje obrannou formu „mnišského“ kung-fu a vyzdvihuje jeho vlastenecké prvky.

Jackie Chan: Šaolin 
Jedním z posledních titulů tohoto typu je historický velkofilm s komediální kung-fu hvězdou Jackiem Chanem, nazvaný prostě Šaolin (2011). Existuje ovšem třeba i „sportovní verze“ ze současnosti – komedie Šaolinský fotbal z roku 2001, ve které pod vlastním režijním vedením hraje populární Stephen Chow. Protagonisty vyprávění je bývalý fotbalista, který se stane trenérem mužstva složeného z mladých kung-fu nadšenců. V tomto případě se na hřišti v magickém finále nakonec spojí dvě „posvátné“ doktríny v takovou energii, že z brankáře nepřátelského mužstva odfoukne trenky. 

Moderní variace na klasické téma ovšem stojí na samém konci dlouhé řady snímků, které zdobí filmovou historii už od 30. let. Tehdy se britská královská kolonie Hongkong stala útočištěn pro filmaře prchající před válkou z pevninské Číny, kde komunistická státní cenzura začala zakazovat natáčení oblíbených snímků s bojovými uměními ve stylu wu-sia pchien (wuxia). Ty byly často provázány s literárními předlohami, nebo rovnou s čínskými lidovými příběhy. Jejich hrdinové pocházeli často z nižších společenských tříd a nesloužili žádnému pánovi nebo vojevůdci, ale mravnímu kodexu ukládajícímu jim chránit chudé, slabé a utlačované. „Vážné“, duchovní aspekty jejich existence podporovaly nejrůznější triky: výjimkou nebylo létání, použití magie a rafinovaných bojových zbraní. U zrodu filmového žánru wuxia stojí Hořící Chrám červeného lotosu, který se v kinech promítal po částech v letech 1928-31. Slavný projekt se v polovině 60. let dočkal remaku v produkci Shaw Brothers – firmy, s níž je spojovaný poválečný rozkvět hongkongské kinematografie. Díky stavbě „hongkongského Hollywoodu“ - studiového komplexu Movietown - a investicím do distribuce v rámci celého asijského trhu filmařský klan Shawových změnil Hongkong ve filmové impérium.

Jednoruký šermíř
Žánrovou inspirací pro filmy, jejichž herci bravurně ovládali bojová umění, nebyla jen akrobacie převzatá z pekingské opery, ale i italské shaghetti westerny, bondovky a japonské samurajské snímky. Jednoruký šermíř (1966) nebo Zlatá vlaštovka (1968) se staly nejúspěšnějšími díly režiséra Changa Cheha, jehož asistenti a choreografové soubojových scén se v následujícím desetiletí osamostatili jako režiséři. Režisér King Hu ve filmu Spojení Šaolinů (1965) poskytl vzor svým nástupcům: využil širokoúhlý formát k vyprávění jednoduchého děje, který však diváka strhl rychlým střihem, dynamickými obrazovými kompozicemi a nevídanými akrobatickými kousky. Nic tak komplexního západní kinematografie neznala – takže bylo jen otázkou času, kdy jí někdo hongkongskou akci dokáže naservírovat prostřednictvím velké hvězdy .

Zlatá sklizeň 

Cesta draka
Nový směr filmům s bojovými uměními dala společnost Golden Harvest, kterou založil producent Raymond Chow, působící původně u Shaw Brithers. Právě jeho orientace na zahraniční trhy umožnila zrod Bruce Leeho jako mezinárodní hvězdy. Lee se narodil v Kalifornii v roce 1940, ale v rodných USA objevoval jen v drobných filmových a televizních rolích (třeba v polovině 60. let v seriálech Zelený sršeň a Batman). Původně se měl objevit v jedné z hlavních rolí amerického seriálu Kung fu, ale producentům se zdál „příliš čínský“ a jeho roli dostal David Carradine (který se stal hvězdou anmerických kakate filmů a díky tomu získal v roce 2002 čestnou titulní roli v akčním opusu Quentina Tarantina Kill Bill). Bruce Lee uspěl až v Hogkongu: hvězdu z něj udělal Velký šéf (1971), jenž byl prvním obrovským úspěchem společnosti Golden Harvest. Toto slavné období trvalo pouhé tři roky a ukončila je hercova předčasná, nevyjasněná smrt v nedožitých třiatřiceti letech. Pěst plná hněvu (1972) či Cesta draka (1972) ale patří dodnes k tomu nejlepšímu, co v „soubojovém“ žánru vzniklo, a to jak díky hercovu fyzickému nasazení, tak díky prezentaci jeho hrdiny. Tím u Bruce Leeho není – v souladu s tradicemi příběhů wuxia – privilegovaný příslušník vyšší třídy nebo mistr ze slavné bojové školy, ale obyčejný a zprvu nenápadný muž. Brzy se však ukazuje, že jde o skvělého bojovníka, který ve finále ukazuje až nadlidskou dominanci nad protivníky. 

Pěst plná hněvu 
Prostinkému příběhu o pomstě za učitelovu smrt Pěst plná hněvu ovšem nechybí širší kontext: oslavuje se tu čínský odpor vůči japonské okupaci Šanghaje během 2. světové války. Ve slavném zpomaleném záběru tady hrdina Čen vyskoří do vzduchu, aby rozkopl tabuli s nápisem „Psům a Číňanův vstup zakázán“. V Cestě draka zase Leeův protagonista v Římě pomáhá svému strýčkovi-restauratérovi proti místním mafiánům, a ve finále se utká se zloduchem v podání Chucka Norrise (který se později vypracoval v legendu amerických akčních karate filmů). Legendární herec začal v roce 1972 pracovat na akčním dramatu Hra smrti, ale pak pal přednost filmu Drak přichází, které mu díky spolupráci Golden Harvest a amerického mogula Warner Bros. nabídl jeho první hlavní hollywoodskou roli. Drak přichází byl příběhem bojovníka, chce na pomstít smrt své sestry na pořadateli turnaje bojových umění – zkaženému mnichovi Šaolinu. Americké publikum fascinoval zvláště okamžik, ve kterém si protagonista olizuje vlastní krev, aby rozdmýchal svůj hněv... 

Po dokončení projektu se Lee ke Hře smrti vrátil, ale vzápětí za nevyjasněných okolností zemřel. Dvacátého července 2013 od jeho smrti uplyne čtyřicet let, ale jeho filmografie stále narůstá. Zatím má šest položek - především právě díky hercovu poslednímu, nedokončenému snímku. Hra smrti byla do kin úspěšně uvedena jako sestřih realizovaných scén, akce ze starších Leeových filmů a materiálu pořízeného nově s dvojníky. V roce 1981 vzniklo dokonce „pokračování“ nazvané Hra smrti 2 a před dvanácti lety projekt recykloval videofilm s dokumentárními vstupy. 

Nekonečná dohra 

Brandon Lee
Po Leeově smrti hledali producenti marně jeho nástupce (často je prezentovali pod jmény jako Bruce Le nebo Bruce Li). Nestal se jím ani Leeův syn Brandon, který zkoušel štěstí v Hollywoodu, ale po relativním úspěchu filmů Zúčtování v Malém Tokiu (1991) a Rychlý jako blesk (1992) tragicky zahynul v osmadvaceti letech při natáčení comicsového hororu Vrána (1994). „Čisté“ kung-fu snímky s odchodem svého mistra začaly rychle upadat a musely uvolnit místo jiným žánrům – politickým thrillerům, akčním krimi a komediím. Zvláště ty se v 80. letech těšily velké přízni publika – a nakonec zrodily Leeova nejúspěšnějšího pokračovatele, Jackieho Chana. Ten sice začínal jako jeden z řady Leeových napodobitelů, ale přenesl jeho umění, založené na maximálně realistické akci, do akrobatického kung-fu ve svižných akčních komediích. V průběhu 80. let je Chan začal křížit s dalšími žánry, třeba historickým či dobrodružným. Dodnes zůstává veteránem extrémní kaskadérské akce prováděné bez dubléra, která ho mnohokrát málem stála život. Na svém kontě má jako herec a režisér desítky úspěšných titulů realizovaných v Hongkongu i USA. Vzhledem k tomu, že za dva roky oslaví šedesátku, však Chan začíná uvažovat o odchodu z herecké scény. 

Jet Li
Osmdesátá léta odstartovala i kariéru jiné hongkongské akční hvězdy s mezinárodním kreditem, která působí v oboru dodnes – Jeta Liho. Ten je ovšem už spjatý s hongkongskou filmařskou novou vlnou, respektive s odnoží inspirovanou hollywoodskými vzory. Ty daly v Liho podání vyniknout smělé akci kombinující bojové umění s akrobatickými prvky. V Hollywoodu pak Jet Li prorazil rolí zabijáka v akčním thrilleru Smrtonosná past zbraň 4 (1998) a dnes coby mezinárodní hvězda pracuje v USA i v Číně. Jeho ikonický význam ocenili tvůrci akčního thrilleru filmu Expendables: Postradatelní (2010), který představuje veteránský hrdinský tým v podání akčních legend Sylvestera Stallona, Jasona Stathama a Dolpha Lundgrena. Film u diváků vzbudil nostalgické pocity a slušně vydělal, takže ani není divu, že vzniklo volné pokračování (z toho se ovšem Jet Li hned na začátku elegantně vytratí). 

Chow Yun-Fat: nový styl
Pokud jde o hongkongský akční žánr, nabral nový dech díky režisérům Johnu Woovi a jeho kolegovi Tsui Harkovi, který se věnuje i produkci. Jejich nádherné „krvavé balety“ byly ovšem na hony vzdálené klasickým snímkům s bojovými uměními. Rozvíjely spíš západní žánrový odkaz, naroubovaný na tradici hrdiny s „asijským“ mravním kodexem. Prostředí moderního organizovaného zločinu si vyžádalo použití palných zbraní - a v souvislosti s vizuálně působivým, „tanečním“ pojetím střelecké akce se dokonce prosadil termín „gun-fu“. Po roce 1997, kdy Velká Británie předala Hongkong Číně, došlo k masivnímu exodu hongkongských filmařů do Hollywoodu (mezi tamní režisérské celebrity se ovšem vypracoval pouze John Woo, a to pouze dočasně).

Zhang Yimou a jeho artová choreografie
Na odkaz kung-fu se ovšem Čína pokouší navázat vysokorozpočtovými projekty, které mají fungovat jako mezinárodní vizitka její filmařské potence. Snímky vzniklé ve „státní“ režii však ve skutečnosti prozrazují především její velikášství. Prominentní režisér Zhang Yimou se tak podepsal pod akčními historickými velkofilmy Hrdina (2002) a Klan létajících dýk (2004), plnými hereckých hvězd a velkorysých davových scén, do nichž byla v Hrdinovi zaangažována i čínská armáda. Protiváhou čínské megalomanii vytváří třeba thajský režisér Prachya Pinkaev, který v sérii akčních komedií Ong bak od roku 2003 prezentuje umění herce Tonyho Jaa, zbavené všech trikových efektů. Právě takové malé, poctivé projekty udržují žánr bojových filmů jakž takž při životě a nedovolí, aby ve své asijské domovině zanikl.

Tygr a drak
Živěji a nápaditěji je jeho odkaz momentálně rozvíjený západními filmaři: lví podíl na tom má i legendární hongkongský choreograf Yuen Wo-ping, který rozvinul nerealistické prvky filmových bojových technik. Jde především systém „wire-fu“, umožňující už v klasických kung-fu filmech „létání“ protagonistů pomocí kladek a lan. V kombinaci s digitálními triky tvoří wire-fu základ podívané, které se diváci zřejmě hned tak neomrzí. Svými fantastickými kreacemi Yuen Wo-ping radikálně ovlivnil poetiku sci-fi trilogie bratrů Wachowských Matrix (1999-2003), která celosvětově přinesla do pokladem kin víc než 1,6 miliardy dolarů. Do domovského asijského prostředí Yuen Wo-ping vrátil „wire-fu“ v oscarovém historickém opusu Tygr a drak (2000), které natočil režisér tchajwanského původu Ang Lee. Poetický a dynamický snímek realizovaný v rozsáhlé americko-asijské koprodukci vzbudil v Hollywoodu nový zájen o žánr wuxia. Hlavní role v příběhu lásky a pomsty ze staré Číny ovšem hrály nejen hvězdy znalé bojových umění (především Michelle Yeohová), ale i charakterní herci Chow Yun-Fat a Zhang Ziyi. 

Jet Li v Polibku draka 
Díky panující módě jsou asijská bojová umění nedílnou součástí profesionální výbavy prominentních hollywoodských akčních hrdinů: Jamese Bonda, agenta bez minulosti Jasona Bournea či Ethana Hunta ze série Mission: Impossible. Využívá je ovšem i roztomilý medvědí hrdina animované komedie Kung-fu Panda (2008) a jejího pokračování, Piráti z Karibiku nebo pohádková Sněhurka (akční komedie Zrcadlo, zrcadlo). V pokleslejší formě s žánrem pracuje francouzský producent a režisér Luc Besson, který do Polibku draka (2001) obsadil i Jeta Liho. 

Kill Bill
K odkazu klasických kung-fu snímků se tak s citem pro původní realistickou poetiku hlásí snad jen kultovní režisér Quentin Tarantino: v kultovním dvoudílném thrilleru Kill Bill (2003-2004) ho zahrnuje do své komplexní pocty asijské bojové klasice, kterou v úvodu zaštiťuje logem dnes už neexistující společnosti Shaw Brothers. Pomstychtivá Nevěsta (Uma Thurmanová) si pod jeho režijním vedením obléká stejnou žlutou kombinézu, jakou nosil Bruce Lee ve Hře smrti, a vydává se v ní do hnízda japonských gangsterů v Tokiu. Nevěsta se sice nejraději ohání samurajským mečem, možná nejzábavnější epizodou filmu je ovšem její vrcholný kung-fu trénink pod dohledem přísného, samolibého učitele Paj Meje (kterého ztvárnila hongkongská akční legenda Gordon Liu). Ve filmu si umanutá mladá Američanka získá sympatie náročného mistra, který nesnáší ženy a cizince – ale legendární kung-fu chvat, kterým ve finále zúčtuje s padoušským Billem, je obestřen tajemstvím. Coby nenápadně, ale mocně vyhlížející série doteků v oblasti srdce, která protivníka prakticky okamžitě usmrcuje, skrývá jakoby celé tajemství filmového kung-fu - žánru, který v jeho ryzí podobě můžeme považovat za navždy ztracený.

(Pámbu se mnou a zlý pryč: zábavný článek o kung-fu filmech si objednala redakce měsíčníku ForMen a nakonec jsem na něj neměla tolik času, kolik bych potřebovala, abych mohla alespoň přijatelně předstírat, že o daném subžánru něco vím. Berte tento text jako názornou ukázku toho druhu povrchního psaní, které bezostyšně vycpává společenské časopisy. Nebýt na dovolené - a tudíž neschopna blogování -, nikdy bych asi tenhle text tady na blogu neodtajnila.)