Prohledat tento blog

čtvrtek 18. září 2014

Místa - Tenkrát v Sudetách

Porevoluční Česko se nepochybně stane časoprostorem, do nějž se domácí filmaři budou rádi vracet. Zatím ovšem období první poloviny 90. let inspirovalo především dobové komedie o „divokém kapitalismu“. Nyní se do období po listopadu 1989 vrací psychologické drama Radima Špačka Místa, které právě přichází do našich kin. Střet s diváckým očekáváním je přitom logický: od Špačka všichni očekávají další artové drama ve stylu Pout (2009). Zvlášť, když se čtyřicetiletý tvůrce jako se scenáristou znovu spojil s Ondřejem Štindlem. Předchozí opus autorské dvojice se během uplynulých pěti let usadil v povědomí odborné veřejnosti jako jeden z nejlepších filmů desetiletí. Příliš se ovšem nedivím, že samotní autoři se odmítli věnovat něčemu jako „Poutům 2“.

Místa se odehrávají zhruba deset let po Poutech. Temnou normalizační Prahu 80. let nahradilo letně prosluněné, fiktivní malé město kdesi na severu Čech. Depresivní obžaloba normalizace uzrála do zralé, realistické skepse. A hrdinu středních let nahradil protagonista na prahu dospělosti - v pomyslném „autobiografickém“ věku autorů na počátku v 90. letech. Devatenáctiletého Adama a jeho nejlepšího kamaráda Marka ovšem pronásleduje podobná otázka, jaká zkultovněla díky protagonistovi Hřebejkových Pelíšků v podání Jiřího Kodeta: „Kolik času tomu tady ještě dáváš?“

Poflakování o prázdninách, vyplněných mytím okýnek aut stavících u místní benzínky, by mohlo být vyplněné jen znuděným kamarádským mudrováním, pitkami a samoúčelnými provokacemi, ke kterým impulsivního, psychicky nevyváženého Marka svádí touha „vypadnout jinam“. Snaha vyletět z rodného hnízda je ovšem dramatickým hybatelem řady generačních příběhů, jejichž protagonisté musejí po maturitě skládat skutečnou zkoušku dospělosti. Špaček a Štindl to jako znalci kultovní (nejen) hollywoodské kinematografie dobře vědí – a proto Markovi a Adamovi posílají do cesty svůdnou femme fatale v podobě jejich vrstevnice Anny. A s ní i nový žánr.

Protřele naivní dívka, která „není úplně blbá“ a také „není úplná mrcha“, je totiž nade vše milovanou dcerou místního mafiána Kaisera. S postavou psychopatického zbohatlíka, který má rád na rukou čerstvou krev, se atmosférické vyprávění o jednom létě proflákaném ve třech mění v krimithriller, za jehož kmotry si autoři Míst zřejmě vybrali žánrové experimentátory Davida Lynche a Quentina Tarantina (a možná i Davida Finchera).

Když přízraky táhnou tmou…

Místa vedle řady lynchovských momentů citují jak Tarantinův „mazaný twist“ z Pulp Fiction, tak „řezání ucha“ z Gaunerů. V rámci dráždivě nervního, staccatového rytmu vyprávění nabízejí ovšem i řadu originálních momentů, v nichž jasně zarezonuje promyšlenost a kultivovanost nepevně provázané skládanky. V jedné z nezapomenutelných scén filmu se trojice hrdinů, svázaná těsnými pouty okázale libertinské svobodomyslnosti, ocitá v lokálním rozhlasovém studiu v roli diskžokejů. „Můžete si myslet, že jsme se vám jen zdáli“, vzkazují Adam s Markem nakonec posluchačům.

Postsychrony ve stylu Sedmikrásek sice snižují výkony talentovaných, mladých hlavních představitelů Vladimíra Polívky, Jana Ciny a Johany Matouškové, existence trojice hrdinů ovšem filmově fantomatická není. V rámci české kinematografie jde naopak o postavy zcela výjimečně, vážně propracované po stránce psychologie i vzájemných vztahů.

Potěšující je, že i ženské postavy jsou dramaticky životaschopné a unikají rolím „trpících světic“, které čeští filmaři tolik milují. Nositelem titulní tématu spojeného s hledáním vlastního „morálního“ místa ve světě se ovšem nakonec stává Adam. Je napínavé pozorovat, kterak se ze slušného a citlivého mladíka stává muž poznamenaný kompromisním a posléze i zločinným jednáním (byť posunutým do podoby spravedlivé westernové pomsty). Zatímco Kaiser je starším bratrem estébáka Antona z Pout, fungujícím stejně dobře i v novém režimu, Adam je zajímavou variantou českého „chcípáka“, který se přes bolestínství, zbabělost a pasivitu propracuje k mužské zodpovědnosti za svět.

Tento svět je zatěžkán přítomností přízraků, o kterých v další z nezapomenutelných scén filmu v klasickém countryovém songu Nebeští jezdci zpívá Waldemar Matuška. Přízraky táhnou tmou a z minulosti se vynořuje dávná vina Adamova dědečka. Není tedy žádnou náhodou, že se vyprávění odehrává v sudetském prostoru, kde straší přízraky minulosti dodnes.

Depresivní ladění příběhu pak do porevoluční doby plné energie a nadějí pasuje jen proto, že jde svého druhu o „vzpomínkový“ film. Jeho autoři logicky reflektují danou dobu z dnešního pohledu – s pocitem pamětníků středního věku, tesknících za iluzemi zmarněnými v následujících letech. 

Ondřej Štindl je ambiciózní autor a ukousl si tak velké sousto, že mu s ním měl pomoct skutečně silný dramaturg. Místa ovšem naneštěstí honí příliš zajíců najednou a postrádají pevnější dramatickou strukturu, což asi nejhůř působí v několikanásobném konci. Navíc autoři trpí panickým strachem z doslovnosti, takže diváka matou závažnými nejasnostmi i „nevšedními“ způsoby, jak mu podat důležité informace. Kupříkladu zjistit, že jde svého druhu o retro odehrávají se v roce 1992, vyžaduje především dobrou znalost dobové popkultury. A uhádnout, co a kdy se vlastně stalo na „kótě 651“, je myslím nad síly pomyslného průměrného diváka.

Místa nejsou Pouta, jsou jiná, protože na otázku se neodpovídá otázkou a do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát. Nejen Štindl, ale i Špaček se ve svém novém filmu profiluje jako výjimečný „myslící“ autor, který chce - a umí - oslovit diváky. A o kameře Jaromíra Kačera se nedá říct nic jiného, než že je báječná. Už se těším na další film, který tihle tři společně udělají. 

/Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuju./

Česko / Slovensko 2014, 108 minut
Režie: Radim Špaček
Scénář: Ondřej Štindl
Kamera: Jaromír Kačer
Hudba: David Boulter, Václav Havelka
Hrají: Vladimír Polívka (Adam), Jan Cina (Marek), Johana Matoušková (Anna), Robert Nebřenský (otec), Jiří Štrébl (Kaiser), Ludmila Vasiljeva-Kolimečková (Olina), Jakub Gogál (Ládík), Ivan Romančík st. (dědeček), Taťjana Medvecká (matka), Ondřej Malý

Premiéra 18. září 2014

středa 17. září 2014

Století Miroslava Zikmunda čili Krycí jméno Tatra

Miroslavu Zikmundovi je „teprve“ pětadevadesát let. Osudy legendárního cestovatele, který s Jiřím Hanzelkou projel svět na vozech Tatra, ovšem tvoří kompatibilní protějšek k událostem uplynulého století. Realizovat dokument o Zikmundových osudech byl výborný nápad i proto, že bývalý cestovatel a disident je dodnes ve vynikající kondici. Právě vitální muž s rovnou morální páteří, který neztrácí humor, moudrost a živý kontakt s realitou, je středobodem snímku dokumentaristy Petra Horkého.

Století Miroslava Zikmunda přichází do českých kin jako vítaná ukázka klasického typu dokumentárního filmu, který momentální není v módě. V záplavě sebestředných kreací a artových žánrových experimentů filmový debut jednačtyřicetiletého televizního dokumentaristy představuje solidní, objektivní a přitom hluboce osobní práci. Výpověď mladé generace Gottland či dokudrama Josefa Císařovského Ztracen 45 dokazují, že na domácí dokumentární scéně se už delší dobu rodí zajímavější a osobnější filmy než v hraném žánru. Petr Horký však navíc taktně, naléhavě (a nepochybně mimoděk) upozorňuje na výchozí pozici každého dokumentaristy: na umění naslouchat, neopouštět své téma, jít do hloubky – a především vyprávět příběh. 

Století Miroslava Zikmunda se obejde bez hraných dotáček, 3D simulací, kolorování černobílých materiálů i (téměř) bez digitálního rozpohybování fotografií. Režisér podporuje samostatnost vnitřně dospělého diváka, který snese konfrontaci s dobovými archivními materiály. Horký měl ovšem to štěstí, že mohl vybírat z obrovského množství podkladů.

Základem filmu jsou fotografie a nahrávky, jež Hanzelka a Zikmund pořídili během svých cest. V letech 1947-1950 projeli Afriku a Jižní Ameriku, v letech 1959-64 Asii a Oceánii. Čtyři celovečerní dokumenty a 147 dokumentárních a televizních filmů, knihy, které byly přeloženy do jedenácti jazyků a prodalo se jich šest a půl milionu výtisků – to vše neslouží jen jako zdroj fascinujících setkání s jinými kraji a kulturami, ale také jako svědectví o přátelství, které vydrželo od roku 1938 až do Hanzelkovy smrti před jedenácti lety. Zikmundovo setkání s kosmonautem Gagarinem a dalšími dobovými celebritami se do filmu nevešlo, o to víc je čitelná těsná vazba mezi dvěma muži, která přetrvala dodnes. 

Divák filmu se tak noří do báječného světa společné odvahy a zvědavosti „vidět víc“. Ten byl ovšem – na rozdíl od současnosti - limitovaný technicky. Na vrcholku Cheopsovy pyramidy, kde dvojice přespala, bylo pořízeno pouhých jedenáct fotografií. Dobová technická senzace - Tatra 87 na první cestě a dva upravené nákladní vozy Tatra 805 - ovšem cestovatele spolehlivě provezla pouští i pralesem na cestě dlouhé celkem 111 tisíc kilometrů.

Není divu, že Hanzelka a Zikmund nevyrazili do světa jako soukromníci, ale také jako vyslanci státní automobilky s povolením uzavírat obchodní kontrakty. Příběh Miroslava Zikmunda ovšem nezaujme jen ekonomickým pozadím legendárních cest, ale i bizarními detaily: jedna z přezdívek, které nepohodlnému disidentovi dali estébáčtí špiclové, zněla Tatra. 

Pečlivost státní bezpečnosti vstupuje do konfrontace s metodičností samotného Zikmunda. Ten poskytl filmařům deníky, jež si vede od dětství, korespondenci i domácí archiv, který si mohl pečlivě uspořádat až poté, co Husákovi normalizátoři oba cestovatele kvůli jejich proreformním názorům brutálně odťali od dosavadního způsobu existence. Některé materiály, které se povedlo dohledat, neznal ani sám protagonista – a Petr Horký tak několikrát využívá i vzácného momentu cestovatelova překvapení. Miroslav Zikmund se tak občas stává divákovým užaslým alter egem, jež tímhle příběhem vede něco neobvyklého: prostá, znovuobjevená dětská zvědavost. 

/Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju./


ČR 2014, 97 minut
Režie: Petr Horký

Premiéra: 4. září 2014 

neděle 14. září 2014

Sin City 2 je leporelo pro záškoláky:


Comics ze Sin City – fiktivního „města hříchu“ - byl na počátku 90. let pro milovníky nepohyblivých obrázků zjevením. Nádherná, stylová černobílá kresba, drsně poetické ladění, přitažlivě chlapáčtí hrdinové a sexy hrdinky, navzájem provázané příběhy, estetizovaný, leč nekorektně drsný sex a násilí – to vše z něj udělalo comicsové universum, ke kterému se rádi vraceli čtenáři i jeho autor Frank Miller. Comicsových knih o Městě hříchu je dnes sedm (u nás je vydalo nakladatelství Comics Centrum). A film Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil, který právě přichází do českých kin, je už druhou jejich filmovou adaptací, obohacenou o nové motivy.

Stejně jako v roce 2005 v případě filmu Sin City: Město hříchu, i pod novým filmem je vedle Franka Millera coby režisér podepsaný Robert Rodriguez. Samozvaný všeuměl se podílel i na kameře, hudbě a střihu. Druhý multipříběh ze Sin City je ovšem dalším Rodriguezovým dílem, které přináší zklamání. Bezhlavě nápaditý souputník Quentina Tarantina (ten u předchozího filmového Sin City fungoval jako „hostující režisér“) ve svém novém díle znovu dokazuje, že se smysluplně režírovat nikdy nenaučí. Chybí mu totiž základní cit pro rytmus vyprávění i umění držet se hlavní dějové linie. A obrázky sebevěrnější originálu to nemohou vynahradit. 


Nové Sin City už stačilo velkoryse prohučet americkými kiny: projekt s odhadovaným rozpočtem 60-70 milionů dolarů během prvního víkendu promítání přinesl do pokladen kin pouhých 6,3 milionu dolarů. Toto katastrofální číslo mimochodem odpovídá jedinému samostatnému režisérskému počinu samotného Millera – filmovému propadáku Spirit (2008). Stejně jako u této adaptace grafického románu Willa Eisnera, i v případě druhého Sin City se Miller neujal jen režie, ale i scénáře. Jako comicsový autor je vysoce ceněný sedmapadesátiletý umělec jedinečný - tvůrce lakonických, ostře a razantně rýsovaných obrazů ovšem jako filmař selhává. Vnitřní monology hrdinů, které mají upomínat na film noir, jsou pouze nekonečně užvaněné. Zatímco komentář praví: „V očích se Marvovi objeví vražednej rudej lesk“, postavě Marva… se v očích skutečně objeví vražedný rudý lesk!

Není veselé pozorovat, jak v kombinaci Millera s roztěkaným a infantilním Rodriguezem vzniklo duo režisérských kamikaze.

Vedlejší účinky grafického násilí 


Rodriguez s Millerem na svůj ambiciózní trip – stejně jako v případě prvního filmu – přizvali úctyhodné množství hereckých celebrit. Opět nechybí Mickey Rourke jako přecitlivělý psychopat Marv. A Bruce Willis se vrací coby vzpomínka na šlechetného mstitele Hartigana. V titulcích nového Sin City ovšem nenajdete ani Quentina Tarantina, ani nejatraktivnějšího hlavního představitele z minulého snímku – Clivea Owena v roli romantického cynika Dwighta Nahradil ho Josh Brolin). Náplastí na jeho nepřítomnost není ani výborný Joseph Gordon-Levitt v roli samolibého mladého gamblera Johnnyho.

Zatímco stále méně zajímavý Rodriguezův objev, Jessica Albaová, v roli striptérky Nancy nepřekračuje meze přístupnosti pro záškoláky z 1. A, Eva Greenová jako osudová Ava je jediným zjevným důvodem, proč film získává body navíc u mužských diváků. Představitelka krásné bondgirl z Casina Royale hraje víc nahá než oblečená. K ostatním odtažitě prezentovaným hlavním postavám pravděpodobně příliš nepřilnete, takže hereččiny kontaktně vytrčené bradavky mohou zůstat tím jediným, co si z filmu nakonec budete pamatovat.

S ohledem na přístupnost od patnácti let je ovšem hereččin klín nepřejícně zahalen neprodyšným digitálním stínem. Stejně mrzuté to je – z pohledu ženské části publika – s genitáliemi Joshe Brolina. V oblasti explicitní sexuality je totiž druhé filmové Sin City přepečlivě cenzurované. Při zobrazování násilí hranice naopak okázale boří. Z těl rozstřílených na cucky tryskají gejzíry krve, usekaných hlav je nepočítaně a nechybí ani jedno pěkně vydloubnuté pravé oko. Zatímco Miller začal k černobílé paletě přidávat barvy teprve později, kompatibilní červená se v druhém Sin City může pěkně uplatnit. 

Film ovšem disponuje digitálně silně stylizovaným obrazem, který narušuje hranici mezi hraným a animovaným žánrem. Vzniká tak ryzí „grafické násilí“, jehož cizelovaná kontrolovanost filmu zbavuje veškeré živelné šťavnatosti, příznačné pro comicsovou předlohu. Druhé filmové Sin City se dunivě, monotónně žene kupředu, přičemž žalostně postrádá energii i odvahu dokonce i ve vztahu k jedničce, která s pozérským narcismem kopírovala Millerovy kompozice. Když k tomu všemu přidáte plastičnost ve stylu dětského leporela, kterou celý tenhle kousek získává ve formátu 3D, nezbývá než krátce zahořekovat nad zmarněnou příležitostí. Robert Rodriguez a Frank Miller jsou ovšem tvůrci žijícími ve světě sérií – a byl by v tom čert, aby sami sobě nedali další šanci. 

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

Sin City: A Dame to Kill For
USA 2014, 103 minut
Režie, kamera: Robert Rodriguez, Frank Miller 
Scénář: FRank Miller (podle svého comicsu)
Hudba: Robert Rodriguez, Carl Thiel 
Hrají: Mickey Rourke (Marv), Eva Greenová (Ava), Josh Brolin (Dwight), Rosario Dawsonová (Gail), Joseph Gordon-Levitt (Johnny), Jessica Albaová (Nancy), Bruce Willis (Hartigan), Powers Boothe (Roarke), Christopher Lloyd (dr. Kroening), Ray Liotta (Joey), Lady Gaga (barmanka)
Premiéra: 4. 9. 2014