Prohledat tento blog

pátek 4. června 2010

Clint Eastwood: 80

Živoucí hollywoodská legenda oslavila 31. května osmdesátiny, nemusí je ovšem požívat nijak bouřlivě. Otázky, kým je, odkud jde a kam kráčí, může smést se stolu stejně snadno jako burákovou slupku. Odpovídala na ně svými filmy během svižného pochodu, při kterém se z žánrové herecké hvězdy měnila ve vysoce ceněného tvůrce. 

Clint Eastwood zůstává jedním z mála Hollywooďanů, jež jsou v Evropě stejně oblíbení jako ve své vlasti. Respektuje ho i Asie, která bývá v tomto ohledu tradičně odtažitá. Dnes je jako režisér podobně ceněný, jako byl milovaný coby herec v 60. a 70. letech. Tehdy by ovšem nikdo nevěřil, že prvoplánová chlapácká ikona se vypracuje k devíti oscarovým nominacím, z nichž hned dvě promění v prestižní zlaté sošky. V souvislosti s antiwesternem Nesmiřitelní (1992) a boxerským dramatem Million Dollar Baby (2004) ale Eastwood nezabodoval jako herec, ale právě jako režisér.

Jeho rané herecké kreace se ovšem už dávno staly klasikou, ať už jde o chlapíka beze jména, vybaveného v „dolarové trilogii“ režiséra Sergia Leoneho lakonickým i svérázným vztahem ke spravedlnosti, či o neústupného poldu Drsného Harryho ze série úspěšných akčních thrillerů. Jeho úsporné, noblesně mužné charizma je žádané i dnes - svou původní profesi se však Eastwood rozhodl opustit: na ošklivého starého chlapa se prý nikdo nechce dívat. Houževnatý jubilant překvapuje už celá desetiletí svět svou provokativní výdrží i neústupnou svěžestí, jež projevuje především v tak náročných a komplexních profesích, jakými jsou režie a produkce, které se věnuje v rámci své společnosti Malpaso. Do filmografie si režisér Eastwood přidává nový titul přinejmenším každý rok – loni v prosinci nabídl americkým divákům drama inspirované osudy Nelsona Mandely Invictus: Neporažený. A právě teď intenzivně pracuje na krimithrilleru Hereafter s Mattem Damonem. 

Je trochu bizarní, že „předsmrtná“ ocenění se na něj začala hrnout už před patnácti lety. Snad proto, že nostalgický milostný příběh Madisonské mosty, ve kterém si pod vlastním režijním dohledem zahrál po boku Meryl Streepové, vyhlížel jako typický „rozlučkový“ projekt. 

Tehdy pětašedesátiletý Eastwood od Americké akademie uctivě přijal pamětní cenu Irvina G. Thalberga – načež se pustil do režírování svých nejzajímavějších filmyů. Místo aby skonal, tiskna si k chlapácké hrudi Cenu za celoživotní dílo (Americký filmový institut 1996) nebo Zlatou palmu za celoživotní přínos světové kinematografii (MFF v Cannes 2008), oslnil publikum pozoruhodným psychologickým dramatem Tajemná řeka (2003), strhujícím boxerským příběhem Million Dollar Baby (2004), originálním válečným dvojprogramem Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy (2006) či stylovým melodramatem Výměna (2008)… 

Jednou se rozdavači cen samozřejmě strefí a budou moct prohlásit, že odměnili Eastwooda „právě včas“ – ale do té doby nám nejspíš odvypráví nějaké další osobité příběhy o statečnosti, vině a pokání.

Hvězda, která myslí 

Clint Eastwood si v Hollywoodu vybojoval unikátní postavení: ze zpětného pohledu je zřetelné, že právě on stál u zrodu fenoménu „myslících hvězd“ – toho typu hollywoodských celebrit, které se souběžně s hereckou prací věnují režii a produkci. A to režisér Sergio Leone o své hvězdě kdysi prohlásil, že disponuje pouze dvěma výrazy: s kloboukem a bez klobouku, a veřejnost ho celá dlouhá desetiletí spojovala pouze s přímočarou komerční inteligencí. 

Původní „dřevnatý“ herecký výkon, jehož machistický podtext kdysi budil ze snů feministky, však uplývající čas přetavil v jemnou, úspornou stínohru. Ta znamenitě funguje zvláště v tom typu vyprávění na pomezí zpochybnění heroizace a jejího znovunastolení, kterému dává přednost i Eastwood jako režisér. 

Vyjadřovat své názory a vkus prostřednictvím projektů, nad kterými si udržuje tvůrčí i produkční kontrolu, se dnes pokouší každý úspěšnější Hollywooďan – je to móda skoro povinná, stejně jako adopce sirotků ze zemí Třetího světa a nenávist k bývalému prezidentovi Bushovi. Clint Eastwood by ovšem režíroval, produkoval a skládal hudbu (což je jeho letitá záliba) za jakýchkoli poměrů a okolností – u něj totiž jde o stejně bytostnou potřebu, jaká mu velí dávat přednost vlastním dětem (kterých podle odhadů zplodil sedm s pěti různými ženami). 

Součástí celistvé existence tvrdošíjné hvězdy jsou také otevřené demonstrace jejích letitých sympatií k republikánům, ale Eastwood vyjadřuje své názory nejzajímavěji prostřednictvím svých postav i filmů. Absolvent Střední technické školy v Oaklandu, jehož studia na univerzitě v Seattleu ukončila vojenská služba strávená na postu plaveckého instruktora a jenž se akademického vzdělání nedopracoval ani v losangeleské City College, je ve své podstatě spíš skalní liberál než republikán. Pro muže, který vyrůstal v protestantsky orientované středostavovské rodině, svoboda jedince nevychází z respektování oficiálních struktur, ale z organického mravního řádu, jehož odraz nachází především ve svém srdci…

Základy tohoto uvažování získal sanfranciský rodák už jako syn ocelářského dělníka a pomocné dělnice, jejichž předci přišli do země neomezených možností z britských ostrovů a Nizozemska. Eastwoodovi hrdinové se vždycky vyznačovali tím, že byli ochotni – a většinou i schopni – převzít plnou zodpovědnost za vlastní osud. Jak se vyvíjeli, jaksi přirozeně z toho vyplynula povinnost postarat se i o svět kolem.

Mravní zákon psance 

Fráze „svoboda mé pěsti končí na hraně tvé brady“ měla svou váhu už v druhořadých dobrodružných snímcích, kovbojkách a akčních thrillerech, ve kterých dlouho přehlížený herec účinkoval díky pracovní smlouvě se společností Universal v 50. letech. Uplatnila se i v roli kovboje Rowdyho, díky které v televizním seriálu Rawhide (1955-66) štíhlý sympaťák Eastwood konečně pronikl do povědomí amerického publika.

Údernost ovšem získala v okamžiku, kdy prakticky neznámého šestatřicetiletého Američana angažoval italský režisér Sergio Leone do svého westernu Pro hrst dolarů (1964). Bezejmenný antihrdina ošlehaný bůhvíjakými vichry, který v zapadlém městečku ovládaném znepřátelenými klany napravuje pokřivenou spravedlnost, je navenek prodejným cynikem a krátkým cigátkem v koutku jeho sevřených rtů nepohne sebevětší nespravedlnost.
I když podobný typ Eastwood ztělesnil i v dalších dvou dílech Leoneho volné „dolarové trilogie“ – spaghetti westernech Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966) – zůstává snímek Pro hrst dolarů nejryzejším ztvárněním znepokojivé morální ambivalence provokující úvahy o podobě dobra a spravedlnosti ve zkorumpovaném prostředí. Eastwoodovi pozdější hollywodští mstitelé na koni – Cizinec v Tulákovi z širých plání (1973), protagonista Psance Joseyho Walese (1976), bývalý velebníček z westernu Bledý jezdec (1985) či zestárlý střelec William Munni z oscarových Nesmiřitelných – stojí na straně spravedlnosti méně provokativním způsobem než leoneovští střelci za roh. 

I když se Eastwood jejich prostřednictvím pokoušel udržet vzpomínky na westernový žánr, vycítil, že vypravěčská energie se z příběhů z Divokého západu přelévá jinam – do akčního filmu a krimithrilleru. I když se v průběhu následujících let jako herec i režisér přiklonil i k jiným žánrům včetně melodramatu, romance a komedie, aplikoval na ně se zajímavými výsledky smysl pro morální perspektivu čestného psance. Ta prosákla i dodobrodružné story o filmařích v Africe Bílý lovec, černé srdce (1990), love story o setkání dvojice osamělých lidí Madisonské mosty (1995), sportovního příběhu o ceně, která se platí za úspěch, Million Dollar Baby, válečného dramatu Dopisy z Iwo Jimy a Vlajky našich otců nebo melodramatu o matce hledající ztraceného syna Výměna (2008). Zazní ovšem i tam, kde byste ji nečekali: třeba v „seriózním“ životopisu jazzové legendy Charlieho Parkera Bird (1988), jednom z těch snímků, ve kterých pro sebe režisér Eastwood nenašel vhodnou roli.

Syndrom špinavých rukou

Eastwoodovský rebel, na jehož hlavu bývá vypsána odměna už jen kvůli asociálnímu způsobu, jakým otevírá dveře v baru, se na počátku 70. let proměnil v muže, který více či méně oddaně slouží oficiální spravedlnosti: série o „drsném“ sanfranciském policistovi Harrym Callahanovi v letech 1971 – 88 nasčítala hlavnímu představiteli k dobru pět snímků (jeden z nich Eastwood také režíroval). Harry, aby zvítězil, používá stejně brutální metody jako jeho protivníci a rozhodně není vzorem všech ctností (naopak), což je rys příznačný pro drtivou většinu Eastwoodových postav. Osudem prokletého bojovníka proti zlu zůstává samotářský život traumatizovaného podivína, který je navzdory všemu připravený v pravou chvíli přinést světu další oběť. 

Stejný princip vede i Eastwoodovy pozdější hrdiny, většinou už zaštítěné vlastním režisérským dohledem: patří mezi ně především chudý farmář William Munny z Nesmiřitelných, který pověsil pistolnickou profesi dávno na hřebík, ale vrací se k ní kvůli odměně, již na dvojici rváčů nechala vypsat skupinka uražených prostitutek. Stejné rysy vykazuje i umanutý, osamělý šerif Garnett, který v Dokonalém světě (1993) pořádá štvanici na uprchlého trestance, který není takový zloduch, jak se zprvu zdálo. Podobně je na tom i morálně zchátralý novinář Everett, který se v thrilleru Pravda zabíjí (1999) pokouší na poslední chvíli zachránit z cely smrti nevinného muže a přitom se snaží vybřednout z dosavadní nedůstojné existence. Zodpovědnost za viny druhých a odvahu k pomstě na sebe – spolu se symbolickým srdcem zavražděné ženy voperovaným do hrudi – bere i znavený protagonista melodramaticky laděné Krvavé stopy (2002). 

Svérázně pojatý spasitelský komplex „nečistého“ hrdiny, který pronásleduje i trenéra z boxerského dramatu Million Dollar Baby, poznamenává i protagonistu Eastwoodova zatím posledního snímku, který byl u nás uveden, tragikomedie Gran Torino (2008). Zapšklý důchodce Kowalski zamořuje okolí svého předměstského domku intolerancí a xenofobií. Zestárlá, revmatická verze leoneovského Muže beze jména a Harryho Callahana se ovšem nakonec spřátelí se svými vietnamskými sousedy - a nakonec se postaví proti gangu terorizujícímu celou čtvrť, aby za cenu vlastní oběti vylepšila společnou „špatnou adresu“. Postava, jejímž prostřednictvím se její autor loučí s hereckou profesí, účinně spojuje eastwoodovskou hořkou skepsi, sebeironii a starosvětský patos. 

Zrcadlo ve světě relativních hodnot 

Pokud někdo někdy s Eastwoodem jako s hercem spojoval představu machistického primitiva vyznávajícího zákon pistole a pěsti, potkává se v jeho režisérských projektech s mnohem složitější a zajímavější osobností. Smysl pro harmonii založenou na kontrapunktech totiž neprosazuje autor ceněné adaptace románu Dennise Lehanea Tajemná řeka či jižanského dramatu Půlnoc v zahradě dobra a zla (1997) jen ve svých příležitostných hudebních kompozicích: jemná hra protikladů je příznačná pro jeho režijní práci už od debutantského psychologického thrilleru Zahrajte mi „MISTY“ (1971). Ryzí ukázkou eastwoodovského umění kontrapunktu je ovšem i dvojice válečných dramat Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy, nabízející dvojpohled na jednu z nejkrvavějších kapitol z války v Tichomoří – první z americké, druhý z japonské strany. 

Eastwood považuje pojem hrdinství za zprofanovaný a pokouší se mu dát nový, znepokojivý a svůdný osah. Nepatří mezi typy, které své příběhy zjednodušují do stereotypů měnících diváky v pavlovovské psíky, slintající v dojetí či obavách o osud hrdinů na základě tradiční hollywoodské signalizace. Obvykle nevybočuje z žánrových mantinelů, v jejich rámci však stará klišé důsledně komplikuje. Věrohodnost hledá v detailech a dokáže spolehlivě dovést k oscarovému výkonu herce mnohem lepší, než je on sám. Má rád zřetelenou základní melodickou linku silného příběhu spojeného s přitažlivě pojatým protagonistou a silné vedlejší postavy, které po hrdinovi často přebírají ústřední motiv. Do jeho vypravěčské výbavy i těžký kalibr čistého melodramatu, režisér Eastwood s ním ovšem nezachází nikdy tak, aby se divák nakonec cítil trapně. 

Závěr Gran Torina, mrazivě tragický konec příběhu tří kamarádů svázaných neprodyšnou sítí viny Tajemná řeka či pohnuté finále Million Dollar Baby, spojené s asistovanou sebevraždou hrdinky v podání Hilary Swankové, nutí diváky k tomu, aby si po odeznění závěrečných titulků utřeli slzy a zapojili do hry mozek. 

Postavy Eastwoodových příběhů se nakonec vždycky dopracují k nějaké formě smíření a vykoupení, snaží se jich však dosáhnout spíš pro publikum než pro sebe. Rozhodně však odmítají za něj něco řešit: přes lacinou spásu jsou v Hollywoodu jiní těšitelé. Jak si divák poradí ve svém vlastním životě, zůstává jen a jen na něm.
Eastwoodovské příběhy samozřejmě nenabízejí nic víc – ale také nic méně - než patriarchální modifikaci starého dobrého amerického snu. Činí tak ovšem s málo vídanou poctivostí. Symbolicky to odráží finále tragikomedie Vesmírní kovbojové (2000), příběhu čtveřice bývalých pilotů, které NASA kvůli jejich zkušenostem povolá zpět do akce ze zaslouženého důchodu. Poslední scéna patří Eastwoodově postavě, která se – s manželkou po boku – v předlouhém trikovém záběru zahledí na Měsíc, kde navždy složil své hrdinské kosti jeho starý kamarád. V průzoru skafandru divák nezahlédne tvář mrtvého, ale slouží jako zrcadlo odrážející v celé nádheře vzdálenou domovskou planetu. 

V herci Clintu Eastwoodovi jistě vždycky bylo hodně okázalého narcismu. Jako režisér, muž a občan této země nám však nabízí jinou, komplexnější a přitažlivější podobu sebe sama: podobu otcovského mentora, jehož filmové činy zrcadlí naši vlastní osobní zodpovědnost za tento svět.

(Vím, že jsem Eastwoodův portrét psala onehdy do Cinemy. Doufala jsem teď, že to teď pro Reflex nějak nenápadně oprásknu, ale zjistila jsem, že Cinemu se svým článkem nějak nemohu najít - tak jsem to musela napsat znovu :-).  Samotnou by mne zajímaly diference mezi oběma články.... Za možnost uveřejnit text i zde redakci Reflexu každopádně děkuju.)


3 komentáře:

  1. Báječný článek, děkuju. Nezbývá mi než smeknout svůj imaginární klobouk nad kvalitní produktivitou Clinta Eastwooda. Snad mu to vydrží tak jako Manoelu de Oliveirovi. :-) Jinak vedle Hereafter se těším na jeho biografii J.Edgara Hoovera. Pikantní námět...

    Lukáš K.

    OdpovědětSmazat
  2. Skvelý herec a režisér. Všetko naj Clint

    OdpovědětSmazat
  3. Ja mam pocit, ze cim je starsi tim je lepsi :) A vam dekuji za krasny clanek.

    OdpovědětSmazat