Prohledat tento blog

pondělí 29. listopadu 2010

Tacho: Ať jedí koláče...

Alex: něco mu vrtá v hlavě
Bývaly časy, kdy někteří distributoři na novinářské projekci svého filmu zvedali náladu osazenstva s použitím občerstvení. A hádám, že si často ani nepředstavovali, že si tím nějak vylepší příští mediální obraz svého filmu. Dnes mne naplňuje nadšením, když obdržím vodu a kávu ze zásob multiplexu (pravidelně společnost Palace Pictures). Projekce nového českého filmu Tacho (možná by se to mělo psát TACHO, ale nevím vlastně proč, neboť netuším, co název vlastně znamená) byla minulý čtvrtek nezvyklá: dostali jsme před projekcí koláče a po projekci obloženou houstičku. Nevím, nakolik to zvýšilo oblibu filmu mezi kolegy novináři (to ukáží jejich recenze), s koláčkem v břiše se ovšem samozřejmé lépe divá na domácí film, který se bez cavyků chvályhodně hlásí k tomu, že je sám koláčem - tedy "komerčním" produktem nemajícím ambice stát se nadčasovým uměleckým skvostem.

Lucie má prý metastázy všude
Tacho se hlásí k žánru černé komedie, zůstává nicméně žánrovým hybridem, který staví na vypjatě tragickém východisku (hrdina Alex má neoperovatelný nádor v mozku, hrdinka Lucie prý metastázy "všude"). Oba protagonisté, kteří se stylově setkají na onkologii, tak nemají žádnou budoucnost (pokud nezakalkulujeme do příběhu zázrak, o kterém žbrblá hrdinčin otec-lékař) - což je pro tvůrce filmu hotovým vysvobozením. Mohou totiž postavám dopřát větší svobodu a víc rizika, což je temné a romantické. Pokud k tomu připočítáte Daniela Landu, který se postaral své životná partnerce, režisérce Mirjam, také o hudbu a o scenáristickou podporu a je vybaven bezpečně "stalloneovským" hereckým talentem, získává film jisté konkrétní ladění - a na něm si od začátku do konce trvá. Což je docela sympatické.

Laskavý onkolog vše posvětí
Zatímco předchozí film Mirjam Landové, Kvaska, byl především zábavou pro Landovy fanoušky, dovedu si představit, že na Tachu (pokud se to slovo dá skloňovat) si v kině přijde na své i divák "zvenčí", který netuší, že hlavního představitele proslavilo něco jako je  hudba. Tacho je svého druhu o variaci na můj oblíbený akční thriller Formule!), nedoceněný komerční klenot Rennyho Harlina podle scénáře Sylvestera Stallonea. Vrcholové autoklání u Landových ovšem nahrazuje rallye a hlavnímu hrdinovi nekomplikuje situaci postupující věk, ale nádor v hlavě. Jde nicméně o stále stejný problém: jak totiž ve filmu zatraktivnit jistý typ řízené automobilové honičky, kterým takový závod je? Zatímco ve Formuli! se povedlo najít zajímavé momenty v tom, že nějaká auta jezdí stereotypně po stanovené trati, rallye tvůrce Tacha nutila zvládnout snad ještě zapeklitější problém: mezi závodníky tu totiž nedochází k interakci, protože každá posádka vozidla si na daném úseku trati musí poradit jen sama se sebou. O nějaké vizuálně zajímavém závodění, kde čenich auta stíhá čenich, tedy nemůže být ani řeč.

Slovenští mafiáni: bonus k
automobilovému klání
Ve hře se proto během závodu v Nitře ocitá povážlivý zdravotní stav hrdinů, tedy zkušeného závodníka Alexe a jeho nové navigátorky Lucie, jejich falešné zdravotní karty - a jejich protivníci. Zatímco u Stallonea je konflikt ryze generační (hrdina zastupuje seniory, a jeho dva protivníci střední a mladší věk), v Tachu je to zmatenější: podobně jako v Harlinově filmu jde Alexovi především o letitého konkurenta (nesympaticky homosexuální! Němec Weber), ale na trati se objevuje i bizarní slovenský mafián Jožo, kterého úskalími trati vede zkušený jezdec Jula, a o dvojici mladých Angličanů, kteří do vyprávění spadli odkudsi z višně. Jožo i oni jsou nositeli dvou složitě generovaných kriminálních zápletek, které se v rámci vyprávění protnou až v samotném finále. (A když nedáváte pozor, tak si toho vůbec nevšimnete.) V jedné hrají klíčovou roli drahocenné lanýže, ve druhé batoh s penězi, ale celkem nemá smysl se o nich zmiňovat, protože totálně selhávají i jako tradiční McGuffin (tedy záminka k vyprávění). (A to ještě nemluvím o rozvodněné řece Nitře - ve filmu totiž zřejmě bylo nakročeno na další zápletku, která nakonec jaksi vypadla...) Každopádně jde o postavy a motivy odtažitě exkluzivní ve smyslu legendárního skandálního prohlášení Marie Antoinetty o tom, že hladovějící francouzský lid, který nemá chleba, by přece mohl jíst koláče. O vašem laskavém diváckém ztotožnění s takovými hrdiny a takovými problémy bych si tedy dovolila pochybovat.  

Angličané jezdí po nesprávné straně
silnice, ale na rallye to nevadí 
Výsledek působí dojmem, že dotlačit vše do finále nebyla legrace a ledacos zřejmě oproti původním plánům vypadlo (František Fuka mne upozornil, že Alexův manažer má erotický sen o Lucii, se kterou se přece v dané části vyprávění ještě vůbec nezná!). Práce většiny zúčastněných tvůrců je ovšem místy profesionální (což nelze o řadě českých filmů bohužel stále ještě nelze říct) - a pokud se chcete v kině zcela nezávazně bavit, můžete, a ne vždycky to bude jen na účet samotných tvůrců.  Místy máte dokonce pocit, že kdyby na film - zvláště ve fázi scénáře - dozíral nějaký neústupný, myslící producent nebo dramaturg, dokonce by mohlo i o něco jít..

Ale upřímně řečeno jsem se vlastně nudila nebo zlobila méně, než na řadě jiných českých filmů z poslední doby.  Což ovšem není zase taková pochvala.

P.S. Ten koláček jsem v rámci objektivity měla jen jeden.  

Tacho
ČR 2010, 102 min.
Režie: Mirjam Landová
Scénář: Mirjam Landová, Daniel Landa
Kamera: Tomáš Kobolka
Hudba: Danial Landa
Hrají: Daniel Landa (Alex), Olga Lounová (Lucie), Rudolf Hrušínský ml. (Luciin otec), George Nicolas (Levent), Christopher Rithin (Dave), Martin Havelka (Jožo), Roman Pomajbo (Jula), Robert Dern (Muller), Timothy Otis (Weber), Dano Dangl, Julian Pindar (Charlie)
Premiéra: 2. 12. 2010 

pátek 26. listopadu 2010

Záměna

Wally (Jason Bateman) má nápad alias
komická scénka na téma výměny spermatu
Východisko nové romantické komedie určené dospělejší mládeži libovolného věku je ukázkově banální: čtyřicetiletá svobodná, úspěšná Newyorčanka Kassie (Jennifer Anistonová) se rozhodne mít dítě, a protože nestojí o muže, uchýlí se k umělému oplodnění. Vybere si dokonce pohledného, vzdělaného, inteligentního a i jinak nesnesitelného dárce Rolanda (Patrick Wilson)... Kassinu letitému nejlepšímu kamarádovi Wallymu (Jason Bateman) se to ovšem celé nějak zajídá a na oplodňovacím večírku nahradí Rolandovo sperma svým vlastním. 

Kassie: typická anistonovská hrdinka
Protože tak Wally učinil v hluboké opilosti, na sedm let může na svůj skandální poklesek zapomenout. Po sedmi letech se ale v jeho zorném poli znovu vynoří Kassie, navíc v doprovodu synka Sebastiana, který  jako by svému biologickému otci z oka vypadl: navíc je stejně přemoudřelý, neurotický, hypochondrický a závislý na špatném vkusu ve výběru oblečení. Wally se musí rozpomenout na onen osudový večer, uvědomit si, že svou kamarádku vždycky miloval, a pokusit se ji přesvědčit o tom, že i on je pro ni ideálním partnerem. Zkrátka je nucen projít všemi  předvídatelnými dějovými peripetiemi až k očekávanému finále. A divák s ním.

Otcovství jako šťastné otroctví
Záměna nenabízí nic nového - a nemyslím, že by to od ní někdo vůbec očekával: je to prostě další hollywoodská romantická komedie operující s odkrytými kartami, což je zcela v pořádku. Využívá ovšem  typ příběhu "re-marriage": disponuje tudíž neinfantilními hrdiny ve zralejším věku a popisuje znovushledání dvojice, která si musí vyjasnit svůj vztah a "opravit" jeho dosavadní nešťastný průběh. Anistonová předvádí svůj slušný standard a přestože není herečkou mých snů, v tomto filmu mi nevadí, protože je obložena z jedné strany sofistikovaným, svižným a neokázale sexy působícím Batemanem a z druhé křiklavě roztomilým Thomasem Robinsonem (jehož obsazení do role Sebastiena funguje, byť byste se zuby nehty bránili, jako nukleární střela cílená přímo do vašeho citlivého, rozechvělého diváckého srdce). 

Leonard (Jeff Goldblum) - šéf a rádce
Hrdiny podporují v jejich usilování tradiční kamarádi - Kassii dobrácká, ale nesnesitelná přítelkyně Debbie v podání Juliette Lewisové (která se jaksi příliš rychle stala zkušenou hollywoodskou figurkářkou) a Wallyho jeho šéf Leonard (fantastický Jeff Goldblum, který - kdyby chtěl a měl jen trochu víc prostoru - ukradne hlavním představitelům celý film). Dialogy jsou vtipné, herci slušní, situace pravděpodobné, titulní ošemetná scéna zahrána a natočena jako opilecká klauniáda, leč s humorem a vkusem - Záměna vás zkrátka jako diváka pravděpodobně neurazí a holdujete-li danému žánru, nejspíš i pobaví a potěší. 

Ano, evidentně špatná bunda 
Což je skoro kupodivu, neboť režiséři Josh Gordon a Will Speck zatím mají na svém filmařském kontě jen bláznivou komedii Ledově ostří. Neztrácejí ovšem smysl pro úměrnost: Záměna je sice spíš dobře promyšlený sitcom natažený do celovečerní délky, ale bezpečně funguje po citové i rozumové stránce. Současné žánrové standardy mírně povyšuje především prostřednictvím postavy Wallyho, která potvrzuje, že ne všichni neurotičtí, hypochondričtí Newyorčané musejí být ve filmech takoví, jako jsou hrdinové Woodyho Allena. Wally není žádný typický chcípák: má dokonce normální práci a je v ní úspěšný. (A je proto škoda, že tvůrci filmu považovali za nutné nakonec vylepšit jeho nešťastný vkus v oblékání: hollywoodský hrdina, který má mít úspěch v lásce, zřejmě prostě nemůže nosit odporné pruhované svetry!)     

Ano, posléze se ti dva políbí! 
Záměna oslavuje pestrou "jinakost" a nakonec se přiklání ke stylu  newyorské "židovské" komedie, což dobře vyjadřují dvě scény - zásnuby a oslava Sebastienových narozenin. Zatímco v první se blonďatý, ztepilý Roland prosazuje coby typický, krásný filmový WASP a tomu odpovídá i standardizovaný vzhled jeho rodiny, ve druhé se Wally a jeho tmavovlasá, lehce bizarně vyhlížející rodina a přátelé (s Leonardem v čele) jeví jako výrazně sympatičtější a tedy vhodnější "semitská" verze Kassina sociálního prostředí.   

USA 2010, 101 min., titulky 
Režie: Josh Gordon, Will Speck
Scénář: Allan Loeb
Kamera: Jess Hall
Hudba: Alex Wurman
Hrají: Jennifer Anistonová (Kassie Larsonová), Jason Bateman (Wally Mars), Thomas Robinson (Sebastian), Jeff Goldblum (Leonard), Juliette Lewisová (Debbie), Patrick Wilson (Roland) 
Preméra: 25. 11. 2010

středa 24. listopadu 2010

Sympatický motorkář od Brandova Divocha k Spielbergovu Rafanovi

Marlon Brando jako šéf motorkářské
bandy Johnny v Divochovi (1953)
V pozdních nedělních hodinách nabídla ČT 2 hollywoodskou klasiku Divoch (1953, r. Laslo Benedek) s Marlonem Brandem v roli vůdce motorkářského gangu mladistvých, který terorizuje americké městečko. Příběh, inspirovaný skutečnou událostí, se z povídky Franka Rooneyho díky scenáristům Johnu Paxtonovi a Benu Maddowovi a producentovi Stanleymu Kramerovi změnil v podivuhodného hybrida. Navenek jde o "béčkové" spotřební zboží  určené americké mládeži 50. let, které si ovšem získalo díky kvalitě provedení a slavným jménům v titulcích pevné místo ve filmové historii.(Dalším podobným případem je Rebele bez příčiny/1955 režiséra Nicholase Raye, s Jamesem Deanem v hlavní roli.)

Neodolatelný, svobodomyslný násilník
s (patrně) citlivým srdcem
Divoch je ovšem také považován za typický "komunistický" film, přesněji řečeno snímek podstrkující divákům prostřednictvím záměrně chytlavého příběhu politické názory svých tvůrců. (Stanley Kramer měl coby producent v rámci společnosti Columbia Pictures v první polovině 50. let jisté problémy s názorovým zacílením "svých" filmů, především westernu V pravé poledne, a zřejmě jen těsně unikl tomu, aby se stal objektem vyšetřování Výboru  pro neamerickou činnost - jestli máte čas a chuť, podívejte se do kramerovského hesla na Wikipedii do odstavečku "Columbia Pictures.)

Nebezpečí v ulicích
Co se týče Divocha, je pozoruhodné, že se tu prosazují dokonce  názory, které sice "logicky" konvenují s pomyslným rebelským generačním nastavením mladistvého publika, ale odporují "přirozeným" pravidlům většinové hollywoodské podívané. Ta totiž - alespoň podle  mého soudu - byla a je v rámci americké mainstreamové i "béčkové" produkce i ve filmech pro mládež nastavována vesměs "většinově" - a tedy konzervativně. Což samozřejmě neznamená, že některé použité prvky nebyly podvratné. (A tady se mnou ovšem můžete nesouhlasit, diskuse by mohla být zajímavá!) */

B.R.M.C. znamená "Black
Rebel Motorcycle Club"
V Divochovi do obyčejného amerického městečka přijede motorkářská parta, která už od pohledu vypadá nebezpečně - a nebezpečně se také od první chvíle chová: ohrožuje provoz, tyranizuje obyvatele, ponižuje místního tolerantního ochránce spravedlnosti - a když se večer opije v místní hospodě, kterou nevybíravě obsadí, pustí se do demolice obchodů. Za všechno má symbolicky pykat šéf bandy ("přestárlý" - už devětadvacetiletý - Brando), charismatický Johnny, který se pokouší své druhy mírnit a místo drancování chce jen sbalit jediné slušné děvče v městečku - hezkou servírku, policistovu dceru Kathii (Mary Murphyová).

Katie v kruhu - metafora znásilnění 
Z vyprávění vyplyne, že rebel Johnny je navzdory své aroganci a designu zlého chlapce vlastně oběť (patrně despotického otce) - inteligentní, citlivý mladík, toužící po lásce a uznání. Jeho kamarádi jsou jednoznačně grázlové, ale když zaplatí škody a už se do městečka nikdy nevrátí, mohou ráno odjet. (O tom, že zavinili smrt jednoho z občanů, se už jaksi nemluví.) Obyvatelé městečka jsou prezentováni bez výjimky jako agresivní xenofobové, ziskuchtivci, trapní slaboši a směšní ubožáci středního a staršího věku v oblecích (nejhůř dopadne stařík, který by správně ani "neměl řídit auto"). Ve filmu mimochodem nejsou ukázáni žádní vrstevníci motorkářů (respektive tu vidíme jen jejich vrstevnice - s výjimkou ctnostné Katie jde o dívky značně povětrných mravů).

Dědek barman je všem jen pro smích
Motorkáři v osobě Johnnyho ztělesňují touhu po svobodě (která se ani ve finále nepodřizuje jeho touze po socializaci po boku milované dívky), obyvatelé městečka naopak nefunkční, konzervativní, amorální  společnost, která není schopna hájit - ani sama dodržovat - vlastní pravidla a zákony (aby se celá věc nakonec srovnala, musí narychlo přijet policista "z okresu"). Vše se točí kolem působivých metaforických obrazů dopravních prostředků a jejich řízení: motorka funguje jako fetiš, je zdůrazněna "volnost" jejího pohybu silničním prostorem (rychlost, změna směru). Motorkáři vypadají v černých kožených oblecích sexy a není divu, že i Katie, která z rodného vidlákova nikdy nevystrčila nos, nakrátko podlehne fascinaci. Jediným skutečným prostředkem komunikace mezi jejím světem a pohyblivým universem vetřelců zůstává symbolický šálek kávy: dívku ztělesňující to nejlepší z konzervativní společnosti, která si zaslouží být zničena, bude ovšem vždycky dělit barpult od obdivovaného rebela "bez příčiny" oprávněného z podstaty k jakékoli revoltě.

Johnnyho divoký oponent Chino
v bravurním podání Leeho Marvina 
Pro "většinového" diváka byla ovšem - v roce 1953 stejně jako dnes - představa divoké motorkářské bandy v ulicích nepochybně spjata s pocity strachu, nejistoty a ohrožení - Divoch ovšem, jak už jsem zmínila, v touze demonstrovat názory svých tvůrců svévolně odporuje "přirozeným" pravidlům většinové hollywoodské podívané. V rámci jejích bytostně konzervativních konvencí by totiž  podobná parta stěží mohla uniknout odsudku tvůrců, neřkuli tvrdému potrestání. Samozřejmě je třeba zmínit, jak radikálně se motorkářský model změnil v Bezstarostné jízdě (1969), která je skutečně nastavena tak, aby divák mohl vnímat Wyatta, Billyho a George jako oběti společnosti (s jedním malým "nekorektním" detailem: na svou cestu si vydělali prodejem drog).  

Rafan Williams přijíždí na scénu
jako Johnnyho replika
Pokud jde o Divocha, postava Johnnyho se dočkala bezprostředního pokračování v Rafanu Williamsovi (Shia LaBeouf) ve Spielbergově Indiana Jonesovi a Království křišťálové lebky. Rebelský mladík, který je představen jako dokonalá replika Johnnyho (včetně oblečení, motocyklu i arogantního chování ke všem starším a etablovaným), se ovšem ve skutečnosti jmenuje Henry Jones nejml. - a je to hrdinův syn. Spor mezi otcem a synem je rozehrán stejně jako v Poslední křížové výpravě - vtipně a roztomile, ale vlastně velice smířlivě, protože je jasné, že oba generační protivníci jsou stejné krve a musejí se spojit, aby společně bojovali proti zlu. Ukázkově smířlivý, konzervativní koncept Spielberga (a Luacase - námět, produkce) lahodí většinovému publiku, je neurážlivě "logický" z hlediska toho, jak je vyprávění nastaveno, a nejspíš vydrží jakoukoli zkoušku časem... Pokud by Rafan pokračoval v dalším filmu v otcových stopách, přijme ho navíc jak generace otců, tak generace jejich potomků. Hollywoodský vypravěčský model je nejsilnější, když zůstane dodržen, což samozřejmě nevylučuje použití podvratných prvků lahodících "rebelským" sklonům publika.            

Rebelové s hůlkou:
poslední Harry Potter 
*/ V příbězích tohoto typu od 50. let (kdy se mládežnické filmy začaly cíleně natáčet) po současnost se recyklují  témata dospělé zodpovědnosti, odcizení, první "skutečné" lásky a vzpoury proti rodičům, učitelům a společnosti. Pokud jde o věkovou škálu, zahrnuje středoškoláky (teenagerovské filmy) - se zvláštním důrazem na poslední rok školy končící zkouškou dospělosti (příklad za všechny: American Grafiiti (1973, r. George Lucas) - i mladší "vysokoškoláky". Jde tedy zjevně o tu mládež a mladé lidi, kteří v současnosti nejvíc chodí do kina - takže se v zájmu co největšího zisku vyplatí natáčet filmy, které je oslovují. Od toho se samozřejmě odvozuje infantilita většinové produkce, a to i v případě, že se dotýká "dospělých" témat - k tomu se vrátím zhruba za měsíc, až na blogu budu moct uveřejnit tématický článek o Harrym Potterovi a spol., napsaný do prosincového čísla časopisu ForMen).         

pondělí 22. listopadu 2010

Nový Woody Allen: Poznáš muže svých snů

Ženy v roztouženém očekávání - jako od Bergmana
Americký komediograf Woody Allen sice prvního prosince oslaví pětasedmdesátiny, prakticky každý rok však do své filmografie přidává další film. Díky distribučním skluzům si navíc letos čeští diváci mohou dopřát už třetí jeho režijní počin: tragikomedie Užívej si, co to jde (2009) do našich kin dorazila v květnu a prakticky současně se na DVD objevilo drama Kassandřin sen (2007), které se kinodistribuci vyhnulo. K nim od 4. listopadu přibyl ještě snímek Poznáš muže svých snů (2010). 

Film je plný lásky?
Chytlavě působící název, svůdně jednoznačný plakát a herecká účast křehké blondýnky Naomi Wattsové či pohollywoodštělého španělského fešáka Antonia Banderase – to vše vzbuzuje dojem, že jde o romantickou love story. Divák, který do kina dorazí pouze na základě povrchních vějiček, může být takto klamán po celou dobu úvodních titulků podbarvených lehkomyslnou jazzovou písničkou – a jeho radostná očekávání nejspíš podnítí i úvodní citát. Zvláště pokud netuší, že nadějeplné motto „ Jak blesk z čistého nebe štěstěna hbitě zasáhne, kdo obrátí se ke hvězdám, splní si sen...“ není citací z vyprávěnky o laskavém osudu, ale ze Shakespearova Macbetha. Což je svého druhu také příběh lásky, ale rozhodně nepříliš romantický.

„Podle Shakespeara je život hluk a vřava a vlastně neznamená nic,“ pokračuje bezejmenný vypravěč – načež náš pomyslný naivka chtivý relaxace rychle pochopí, že vyprávění ilustruje právě tento skeptický poznatek. Všechno se ovšem navenek odvíjí jen jako lehká konverzační komedie. Snímek Poznáš muže svých snů je totiž – zcela v intencích Allenovy pozdní, až misantropsky zabarvené tvorby – důvtipně maskovanou, velmi hořkou moralitou o iluzích, kterými se lidé nechávají ochotně zaslepovat.

Ve jménu sebeklamu 

Žena odvedle
Woody Allen nabízí další variaci na své osvědčené téma: už řadu let se totiž soustřeďuje na proměny vztahů několika postav svázaných pouty očekávání, ziskuchtivosti a touhy. Protagonisty jsou tentokrát dvě manželské dvojice – dobře situovaný zestárlý pár Helena a Alfie (bezchybné duo Gemma Jonesová - Anthony Hopkins) a jejich dcera Sally (Wattsová) se svým outsiderským manželem Royem (zajímavý Josh Brolin, který se objevil už v Allenově Melindě a Melindě/2004). Starší pár se nedávno rozvedl a jeho otřesené polovičky se pokoušejí nezávisle na sobě najít nový smysl života. Dobře konzervovaný, bohatý, intelektuálský gentleman Alfie se pošetile ožení s ordinérní mladou prostitutkou Charmaine (nevídaně stylová Lucy Punchová). Navenek opatrnější Helena zase vloží všechny naděje do věštkyně Cristal, jež je levnější než psychoanalytik, ale má doma vždycky dost whisky a navíc nové zákaznici prorokuje, že konečně potká muže svých snů... 

Banderas hraje nevídaně dobře 
Také mladší pár, který se od Heleny musí nechat finančně podporovat, směřuje svou existenci k tragické směšnosti: neschopný literát Roy se zamiluje do mladičké, exotické krásky, kterou sleduje oknem pracovny místo psaní nové knihy. A intelektuálská Sally se zakouká do svého atraktivního, zadaného šéfa, hispánského galeristy Grega (příjemně civilní Banderas)…

Protagonisté vyprávění sice zřetelně prohlédnou sebeklamy druhých, ale nikoli své vlastní. Ty je vedou, k divákovu nevyhnutelně zlomyslnému potěšení, přímo do neštěstí, která by působilo komicky, kdyby současně neneslo varovné rysy tragédie. Zaslepenosti se totiž nakonec nevyhne ani Helena, jež všechny kolem donekonečna otravuje memorováním Cristaliných věšteckých předpovědí – které jsou ovšem vždy správné!

Věštkyně: na první pohled
podezřelá
Allenova oblíbená postava nevěrohodně vyhlížející věštkyně je tak nositelkou motivu až anticky závažného (což nijak nebrání tomu, aby byla pojata ironicky). Nikdo jim však nedokáže naslouchat, natož se jimi řídit. Nejvýraznější je to u Roye, který se navzdory Cristaliným vzkazům jednoho dne rozhodne vylepšit své chabé spisovatelské portfolio rukopisem ukradeným nadanému kamarádovi, jenž prý zahynul při autonehodě... A pořitom právě Roy uspěl se svou románovou prvotinou, ve které se prý zabýval německý fyzikem Wernerem Heisenbergem. Ten formuloval princip neurčitosti, který specifikuje teoretické hranice naší schopnosti provádět vědecká měření: podle něj nám ani sebelepší zdokonalení měřícího přístroje nedovolí získat přesné výsledky. A přesně tak to je i s předpověďmi vědmy Crystal, která se sice nemýlí, ale všechno nakonec vychází jaksi jinak - alespoň pokud může divák posoudit (řada jejích předpovědí se totiž týká minulých či budoucích životů postav). 

Dobře známé postavy 

Šaramantní Charmaine
S výjimkou Cristal, která je navzdory své důležitosti jen okrajovou postavou, máme před sebou trochu odtažitou přehlídku pošetilců s chronickým sklonem ničit si život. S jejich osudy si nepohrávají jen nějací boží zlomyslníci, ale i neviditelný vypravěč-komentátor, který čas od času vyprávění lakonicky postrčí o řádný kus dál nebo jinam (a dokonce – což je pro pozdního Allena příznačné) přeskakuje to, co ho zřejmě nebaví vyprávět. Tato svévolnost není samoúčelná: formálně ozvláštňuje „banální“ charaktery, které prudce zatraktivňují i zajímaví herečtí představitelé.

I když se vyprávění odehrává v Londýně a nikoli v režisérově domovském New Yorku, musejí postavy na allenofily působit familiárním dojmem: většina z nich totiž připomíná protagonisty jiných režisérových filmů. Neurotická Sally je prototypem intelektuálky, které kdysi ztělesňovaly Diane Keatonová a pak Mia Farrowová. Roy je dalším z allenovských ambiciozních, citově zablokovaných pisálků, kombinovaný se ziskuchtivými hrdiny filmů Match Point – Hra osudu (2005) a Kassandřin sen. Alfie a Charmaine jsou jen jinou variantou protagonistů režisérova předchozího filmu Užívej si, co to jde: zaslepeným Pygmalionem se ovšem tentokrát místo intelektuálského newyorského žida snaží stát dobře situovaný Londýňan (zatímco nablblá, ordinérní blondýna z obou filmu navazuje na ryzí allenovský prototyp, který se objevil už v Manhattanu/1979). 

Alfie je ryzí allenovská postava
Protagonisté filmu Poznáš muže svých snů jsou sice zábavní a celkem sympatičtí, ale autor žádnému z nich nevěnoval tolik prostoru, aby ho divák mohl chápat jako „svého“ hlavního hrdinu. Nelze ovšem přehlédnout, že na tento post aspiruje Alfie: v podání Anthonyho Hopkinse (zase jednou velmi soustředěného a jemně precizního) je vzdáleně autobiografickou „allenovskou“ postavou, se kterou jsme si zvykli ve většině režisérových filmů sympatizovat. Přes chyby a pošetilé seebklamy se zklamaný Alfie nakonec dopracuje k touze znát pravdu, i kdyby pro něj byla ponižující a bolestivá.

Vyprávění nicméně postrádá vůdčí figuru, které by divák mohl držet palce. Coby chladná moralita bude tohle „vyprávění bez hrdiny“ v rámci Allenovy kvalitativně celkem vyrovnané produkce posledních let možná zařazován mezi ty slabší. Což ovšem neznamená, že by nenabízel zajímavou (a trpce moudrou) podívanou. Mohla by provětrat mozek i našemu modelovému naivkovi, který na takový film může zavítat jen omylem, protože do kina chodí přiživovat své iluze a sebeklamy.

You Will Meet a Tall Dark Stranger
USA, Španělsko 2010, 98 min. titulky
Scénář a režie: Woody Allen
Kamera:
Hudba:
Hrají: Gemma Jonesová (Helena), Josh Brolin (Roy), Anthony Hopkins (Alfie), Naomi Wattsová (Sallyú, Freida Pintoová (Dia), Antonio Banderas (Greg), Lucy Punchová (Charmaine), Pauline Collinsová (Cristal) Anna Frielová (Iris) 
Premiéra: 4. 11. 2010

(Tento text byl napsán pro Literární noviny, jejichž redakci děkuji za možnost uveřejnit ho - v poněkud prodloužené podobě - i zde.) 

pátek 19. listopadu 2010

Natalie Portmanová: Bílá vrána, černá labuť

I když ji svět zná především díky trilogii Star Wars, představuje mezi hollywoodskými celebritami vzácnou výjimku. Peníze ji nezajímají, podporuje umění, vystudovala Harvard a sní o fiolmové režii. Kvůli roli ve filmu by udělala všechno – ovšem jenom v případě, že ten film považuje za zajímavý. V její filmografii téměř nenajdete roli, za kterou by si nestála. Jakoby ani nedokázala klouzat po povrchu: při setkání s filmovými hrdinkami Natalie Portmanové máte pocit, že jemná tmavovláska s očima poloochočené laně se vám vydala naposlas. Jenže zdání klame: tahle herečka své hrdinky nenechává, aby vykrádaly hlubiny jejího podvědomí. Už proto, že jako vyznavačka moderních hereckých metod vytváří na základě vlastních úvah a zkušeností často velmi protikladné postavy. 

V jako Vendetta
Měli byste si proto dát pozor, kam vás tahle něžná víla zavede: herečka, která tak samozřejmě ztělesnila protřelou mladistvou svůdkyni v milostném dramatu Na dotek, totiž počítá s vašemi ochranitelskými pudy. Jejím křehce vypadajícím hrdinkám dávají filmaři často dost sadisticky zabrat, takže jim držíte soucitně palce – a teprve s odstupem si uvědomíte, jaké jsou to nebezpečné potvory. Možná nejzřetelnější je to u protagonistky fantazijního thrilleru V jako Vendeta, která se vydává na cestu anarchie a teroru: Portmanová si kvůli ní nechala oholit vlasy a vdechla jí maximální dávku přesvědčivosti, i když sama je zarytou zastánkyní nenásilí. Právo své Evey na filmové sebevyjádření ovšem úspěšně hájila i na akademické půdě. Vysvléct divákovu mysl z pohodlných domáckých bačkor a chladnokrevně ji vystavit pochybnostem totiž považuje za užitečnou součást své herecké práce. 

Star Wars
Jemnost Natalie Portmanové byste si neměli plést s křehkostí: pro roli galaktické političky Padmé Amidaly ve Star Wars se nejspíš už narodila. V objemném příručním portfoliu si všestranně talentovaná kráska vedle otevřenosti a citlivosti nosí i pečlivě srovnané názory. Podobně jako hrdinka kultovní galaktické ságy, se kterou s přestávkami strávila deset let svého života, vědomě zůstává idealistkou v pragmatickém světě. Nebojuje ovšem za světový mír s velkým výstřihem do véčka a nepapouškuje – jako většina hollywoodských celebrit – názory na ochranu přírody či současnou americkou politiku. I když někdy působí zjednodušeně, patří jenom jí: veganka, která nenosí kožené boty, je má podložené studiem, jehož obzor nekončí na vyleštěném prahu její americké vlasti ani na včerejším datu. Navíc vehementně a otevřeně projevuje sympatie k rodnému Izraeli, což je v dnešní pseudokorektní době hodně odvážný postoj. 

Free Zone
„Měsíčně odmítám tak dvacet scénářů na tohle téma,“ přiznává devětadvacetiletá herečka. Náležitě „ortodoxní“ roli proto ztvárnila ve filmu zatím jen jedinkrát (v povídkovém snímku New Yorku, miluji tě!) A židovský původ jednoznačně přiznává jen jedna z jejích hrdinek – americká protagonistka komorního dramatu Amose Gitaie Free Zone (2005), která zjistila, že nedokáže ani s milovaným mužem žít v „zaslíbené“ zemi. Pro rozvážnou hvězdu je příznačné, že se nechce stát oficiální hollywoodskou židovkou a nesní o tom, že jednou natočí ultimativní drama o holocaustu (i když v koncentračních lágrech zmizela část jejích předků). 

Pokud něco vyjadřuje obojakou podstatu Natalie Portmanové, pak je to její nejnovější hrdinka z psychologického dramatu Black Swan. Příběh ambiciozní baletky, kteráv během boje o hlavní part v Čajkovského Labutím jezeře odhaluje svou divokou a stravující temnou stránku, bude mít v našich kinech premiéru na sklonku února – a podle zasvěcených předpovědí by o pár týdnů později mohl hlavní představitelce vynést Oscara. I tohle srovnání ovšem trochu pokulhává. Panensky spořádaná Nina Sayersová, která na jevišti podává technicky dokonalé výkony bez špetky citu, se ve filmu Darrena Aronofského při hledávání hranice svých možností pěkně zvrhne. Na současné filmové scéně bychom ovšem stěží našli herečku, která své temné stránky zvládá lépe než Portmanová.

Žena v těle dítěte
Reklamní fotografie: Leon
Nataliinu nezávislou osobnost zformovalo rodinné prostředí, ve kterím hledá opochu dodnes. Její veřejný obraz tak netvoří skandály, výstřednosti a milostné románky, ale aktivity, jimž se věnuje každá normální, vzdělaná, činorodá mladá žena. Na prvním místě je u ní práce a vyvážené vazby na lidi, které si zvolila jako své přátele (hollywoodských celebrit je mezi nimi minimum). Své soukromí si ovšem pečlivě střeží, takže o jejím osobním životě se mnoho neví. (Aktuální je dnes snad jen informace, že herečka, která dosud patřila spíš mezi hollywoodské singles, bývá od loňského listopadu k zahlédnuté ve společnosti choreografa a tanečníka New York City Ballet Benjamina Millepieda, kterého poznala při natáčení filmu Black Swan.)

Cenu soukromí si uvědomila už jako desetiletá, když si coby umělecký polopseudonym vybrala dívčí příjmení své babičky. Bála se tehdy ztrapnění i toto, že poškodí profesionální kariéru svého otce Avnera Herslaga, úspěšného endokrinologa specializujícího se na léčku neplodnosti. 
Leon

Natalie přišla na svět jako jeho jediná dcera 9. června 1981 v Jeruzalémě. Avner, jehož dědeček přišel do Izraele ve 30. letech z Polska, poznal Nataliinu matku Shelley na Státní univerzitě v americkém Ohiu (Ohio State University), když si od ní v místním židovském centru kupoval lístky do kina. Díky otci si Natalie mezi své předky s hrdostí počítá i rumunskou prababičku, plavovlasou židovku, která za druhé světové války pracovala pro britskou špionáž. Také díky ní chová herečka úctu k minulosti a starším lidem obecně: tu před dvěma lety projevila i ve svém krátkometrážním režijním debutu Eve, jehož mladičká hrdinka se omylem připlete k milostné schůzce vlastní babičky. Když dostal Avner Herslag v roce 1983 pracovní nabídku z USA, přestěhovala se rodina do Washingtonu. Tam začala Natalie chodit i do školy, která byla samozřejmě židovská, i když pro její rodiče náboženství nikdy nepředstavovalo středobod jejich existence (dnes nicméně herečka vedle angličtiny mluví plynně i hebrejsky – a domluví se mimochodem i japonsky, francouzsky, německy a arabsky). V Jeruzalémě se Natalie nicméně cítí víc doma než ve Spojených státech. 

Leon: s Jeanem Renoem 
V roce 1988 se Herslagovi přesunuli do Connecticutu a nakonec zakotvili na Long Islandu, kde Natalie dochodila střední školu (kvůli přípravě na závěrečné zkoušky se v květnu 1999 rozhodla vynechat premiéru svých prvních Stars Wars). V pubertě byla sice posedlá Hříšným tancem (1987), ale debutovala ve filmu, který byl svým žánrem i laděním protipólem romantické limonády s Patrickem Swayzem v hlavní roli. K velezajímavému thrilleru Leon se také nedostala obvyklou cestou. Když ji coby desetiletou v pizzerii oslovil hledač talentů pátrající po svěžích tvářičkách, jež by mohly propagovat kosmetiku Revlon, řekla mu, že modeling ji sice nezajímá, ale ráda by to zkusila s hraním. Prvním výsledkem byl třítýdennní záskok za Britney Spearsovou v hlavní roli mimobroadwayského muzikálu Ruthless!, ve kterém Natalie zúročila dosavadní lekce tance a herectví. Kdo ví, jak by to však s její kariérou dopadlo, kdyby francouzský režisér Luc Besson nezměnil názor: nejdřív totiž usoudil, že Portmanová je pro roli Mathildy v jeho anglofonním debutu Leon přece jen ještě příliš mladá. 

Jako Marilyn v Leonovi
Spojenectví dvou ztracenců, dětinského zabijáka (Jean Reno) a předčasně dospělé dívenky se ovšem opírá právě o rozumnost a praktičnost, které Portman dokázala své hrdince vdechnout. Besson kvůli své mladičké hvězdě dokonce změnil scénář, který současně pečlivě prostudovali Nataliini rodiče (což se stalo pravidlem i v dalších letech, kdy matka nezletilé herečce pomáhala jako agentka a nezištně pečovala o její narůstající bankovní účet). Leon představoval neobvyklý a oslnivý start, který Natalii okamžitě zajistil další pracovní příležitosti. Nabízená pozice „nové lolitky“ ovšem třináctileté debutantce neseděla: řešení situace jí navzdory vstřícnému rodičovskému zázemí dalo pořádně zabrat. Nevolila svůdnou cestu drog a alkoholu, která zlikvidovala či zbrzdila kariéru řady jejích vstevníků. Rychle pochopila, že se před spolužáky musí držet na uzdě: málem ji nejdřív odepsali jako arogantní šprtku, která se na ně navíc vytahuje se svými prázdninovými filmařskými zkušenostmi. 

Mars útočí!
Pro jistotu ovšem ještě deset let poté raději odmítala role se sexuálním podtextem. Nezahrála si tak v roce 1997 titulní roli v nepříliš povedené nové verzi Nabokovova románu Lolita ani se neobjevila coby přemoudřelá dcerka hlavních hrdinů v zajímavém dramatu Ledová bouře. Pro hlavní ženskou roli v adaptaci Shakesperova dramatu Romeo a Julie ji považoval za příliš mladou i režisér Baz Luhrmann (při zkušebních záběrech prý Romeo Leonarda Di Capria vypadal vedle o sedm let mladší kolegyně jako pedofil). 

Než dovršila jednadvacítku, připsala si nicméně Natalie Portmanová do filmografie celou řadu různorodých postav, které spojuje zralost neúměrná jejich věku: taková je rebelská nevlastní dcera hlavního hrdiny (Al Pacino) z akčního thrilleru Michaela Manna Nelítostný souboj (1995), prezidentská dcerka Taffy Daleová v parodii Tima Burtona Mars útočí! (1996) či svůdné děvče ze sousedství Marty z generačního příběhu Teda Demmea Nádherný holky (1996). K předčasné dospělosti je samozřejmě násilně dotlačena i hlavní hrdinka dramatu Deník Anny Frankové, kterou si herečka zahrála pod režijním vedením Jamese Lapinea v broadwayské adaptaci v roce 1997. (Knižní předlohu dostala mimochodem od tatínka už během natáčení Leona a v osmnácti letech o ní napsala pro časopis Time osobně zabarvenou esej.) 

Kdekoli, jen ne tady
Pozoruhodný výkon podala Natalie Portmanové i v roli dospívající Ann, která se pokouší vybojovat si nezávislost na své citově nevyrovnané matce, v tragikomedii Kdekoli, jen ne tady (1999). Za roli, do které byla angažována na přání hlavní představitelky Susan Sarandonové a ze které byly na její popud vyškrtány sexuálně explicitní scény, mladá herečka získala nominaci na prestižní Zlatý glóbus. Přerod od instinkty zmítaného teenagera ke zrale uvažující mladé ženě předvedla i v melodramatu Jdi za svým srdcem (2000).
Stejné „dospělé“ kvality má i Padmé Amidala, hrdinka slavné trilogie George Lucase Star Wars – mladičká královna, která posléze svou planetu Naboo reprezentuje v galaktickém senátu a která s tragickými následky riskuje svou zodpovědnou veřejnou existenci kvůli lásce k pochybnému mladíkovi jménem Annakin Skywalker. Portman vyrůstala v prostředí, kde původní trilogie Star Wars neměla podobu kultu, a k nabízené roli přistoupila bez předsudků a s dychtivým zájmem o staronový sociologický fenomén. 

Jdi za svým srdcem
Tři filmy uvedené do kin v letech 1999-2005 byly pro její kariéru zajímavé hned z několika důvodů: poprvé v životě milovnici psychologických dramat konfrontovaly s možnostmi trikové technologie a náročným hraním před „modrým“ plátnem, způsobily, že ji lidé začali poznávat na ulici – a umožnily jí omezit hereckou práci na minimum. Kromě toho jí naplnily bankovní konto částkou, díky které si už nikdy nebude muset vybírat role s ohledem na honorář. Pro Natalii bylo ovšem důležité především to, že v červnu 2003 mohla v klidu ukončit bakalářská studia psychologie na Harvardu, na která na jaře 2004 navázala půlročním pobytem na univerzitě v Jeruzalémě. 

„Nikdy bych nedovolila, aby film ohrozil moje studia,“ zdůraznila novinářům. „Mezi psychologií a herectvím ovšem nevidím zase takový rozdíl: v obou případech se snažíte zjistit, jak a proč lidé něco dělají – jak přemýšlejí, čemu věří a co cítí.“ 

Na dotek slávy 

Na dotek
Životní epizodu zvanou Star Wars si Natalie Portmanová okořenila účinkováním v Čechovově Rackovi (2001), kde si v newyorském Central parku zahrála po boku Meryl Streepové a Kevina Klinea. Režisérem úspěšného divadelního představení byl Mike Nichols, kterému svěřila i svou první skutečně dospělou roli – part mladičké Američanky Jane/Alice, která v průběhu několika let skrytě ovládá vývoj milostného trojúhelníku tří dospělých partnerů. V adaptaci divadelní hry Particka Merbera Na dotek (2004) se třiadvacetiletá herečka úspěšně prezentovala po boku tří etablovaných hvězd současnosti: Julie Robertsové, Clivea Owena a Judea Lawa. 

Na dotek: s Judem Lawem
V dramatu o neomezené manipulaci a hranicích upřímnosti v lásce se Portmanová, které její výkon vynesl Zlatý glóbus a nominace na Oscara a cenu BAFTA, plně spolehla na vedení režiséra, který se stal jejím průvodcem do světa „vážného“ herectví. Nataliina hrdinka vypadá jako bezmocná, zranitelná naivka, na kterou všichni kolem ní berou ohledy, nakonec se však ukáže, že právě ona si v milostném kosočtverci vydobyla největší manipulační prostor. Scéna, v níž coby spoře oděná profesionálka ve striptýzovém baru chladnokrevně svádí zoufale nadrženého hrdinu v podání Clivea Owena, patří k nejvzrušivějším momentům filmu: Natalie dokonce poprvé v životě svolila ukázat na plátně svou nahotu, ale Nichols se nakonec rozhodl choulostivé záběry nepoužít – a jako pravý gentleman je prý dokonce zničil.

Goyovy přízraky 
I když považuje sex za důležitou součást lidského života a nahotu za přirozený stav, nepostavila na nich herečka žádnou ze svých následujících rolí. Sběratelé dráždivých momentů zaznamenali, že se obnažila i pro další „důvěryhodné“ režiséry (především pro Miloše Formana v Goyových přízracích/2006 a pro Wese Andersona v krátkometrážním Hotelu Chevalier/2007). 

Králova přízeň 
Diváci ovšem chtějí u „své“ Natalie zkoumat spíš charakter postavy než její prsa. O tom, že ani v téhle oblasti nejpřijdou zkrátka, herečka v posledních několika letech poskytla štědré důkazy. Nabídla je ovšem většinou spíš v rámci nezávislých, nízkorozpočtových snímků než v oblasti rozmáchlých žánrových blockbusterů. Mezi ty můžeme po Star Wars počítat především „teroristickou“ verzi Leona situovanou do fiktivního prostředí totalitní Británie a nazvanou V jako Vendeta, rodinnou fantasy Říše hraček (2007) a kostýmní historické drama Králova přízeň (2008). 

Protože si nakonec nezahrála hrdinovu dceru ve Spielbergově hitu Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008), protože archeolog-dobrodruh se nakonec spokojil se synem, můžeme za hereččin návrat do světa vysokorozpočtových hitů typu Star Wars považovat až comicsové dobrodružství Thor. To se do kin chystá na jaře a Natalie v něm hraje lidskou přítelkyni titulního superhrdiny v podání Chrise Hemswortha – krásnou vědkyni Jane Fosterovou. Do hlubin středního proudu Portmanovou zlákala skutečnost, že režisérem Thora je Angličan Kenneth Branagh, který v sobě spojuje úspěšného shakespearovského divadelníka a ambiciózního žánrového filmaře. 

Moje borůvkové noci
Chráněnka Mikea Nicholse se tak potvrzuje jako ten typ herečky, která je zvyklá nespoléhat ani tak na jména slavných kolegů nebo na komerčně chytlavý námět, jako spíš na záruky představované režisérskou osobností. Do svého hereckého portfolia si tak Portman zapsala slušnou řádku ceněných tvůrců: vedle George Lucase, Michaela Manna či Miloše Formana mezi ně patří i Anthony Minghella (který jí v roce 2003 nabídl menší roli válečné vdovy v romantickém příběhu Návrat do Cold Mountain) nebo Wong Kar-wai (pro kterého se v romanci Moje borůvkové noci před třemi lety změnila v protřelou blonďatou gamblerku). Důležitá pro Portmanovou byla i spolupráce s britským režisérským veteránem Jimem Sheridanem, v jehož dramatu Bratři si loni zahrála osamělou mladou matku Grace, která se musí utkat se skutečností, že jejího manžela (Tobey Maguire) změnila vojenská akce v Afghánistánu v paranoidního násilníka. 

Hesher
Jediným omylem v tomto směru byla prý z Nataliina pohledu spolupráce s Woodym Allenem: v muzikálu Všichni říkají: Miluji tě (1996) slavný newyorský komediograf od tehdy patnáctileté herečky požadoval improvizaci, se kterou si podle vlastních slov naprosto nevěděla rady. Přestože pevnou páteř hereččiny filmografie tvoří snímky opřené o kvality režiséra (a Black Swan Darrena Aronofského mezi nimi jistě nebude poslední), podporuje Natalie Portmanová soustavně začínající a nezávislé tvůrce. Naposled takhle pomohla debutujícímu Spenceru Susserovi, když produkovala jeho drama o samotářském podivínovi Hesher, v němž si po boku Josepha Gordona Levitta také zahrála menší roli. 

Povídka, kterou Portmanová režírovala
do filmu New Yorku, miluji tě!
Mezi Nataliiny „vážné“ aktivity patří i podpora začínajících podnikatelek v rozvojových zemích. Počítá k nim samozřejmě i vlastní režisérské pokusy. Na celovečerní režijní debut sice teprve čeká, svou profesionální citlivost ovšem prokázala v civilně poetickém příběhu z povídkového filmu New Yorku, miluji tě! Coby režisérka v něm provází malou holčičku a jejího opatrovníka na procházce proslulněným Central Parkem…Nedávno se herečka začala věnovat i produkci: v rámci společnosti, kterou pojmenovala po svém zemřelém psím miláčkovi, se coby výkonná producentka v loňském roce podílela na tragikomedii Dona Roose Love and Other Impossible Pursuits, kde si samozřejmě také zahrála. 

No Strings
Produkčně také podpořila nový film režisérského klasika Ivana Reitmana No Strings, ve které se má příští rok objevit po boku Ashtona Kutchera. Protože jde o romantickou komedii, zdá se, že těsně před třicítkou si i vážná a zodpovědná Natalie Portmanová konečně našla čas i na dívčí rozmary: žánru, který v hojné míře zapleveluje filmografie jejích vrstevnic, se totiž s výjimkou nezávislého Procitnutí v Garden State (2004) vyhýbala jako čert kříži. 

Možná by se teď dalo uvažovat o tom, že se do Nataliiny filmografie touto cestou vloudil uvolněný tón: svědčí o tom i postava nebezpečné bojovnice v komediální pohádce Your Highness a produkce podvratné hororové variace na klasickou romanci Jane Austenové Rozum a cit, která nese název Pride and Prejudice and Zombie. V souvislosti s Natalií Portmanovou by se dalo uvažovat ještě o ledasčem – kdyby zrovna neměla potenciálně políčeno na Oscara a kdyby hereckou práci brala třeba jenom jako možnost, jak si vydělat na nájem. Jenže tahle idealistka v pragmatickém světě vnímá svou profesi jako možnost, jak změnit svět k lepšímu. Což se jí – ať se pragmatici jdou vycpat – často celkem daří.

(tento text byl napsán pro časopis pro pány ForMen, kterému děkuju za laskavou možnost uvřejnit ho i zde) 

středa 17. listopadu 2010

Marion Ravenwoodová je nejoblíbenější ženskou postavou v Indiana Jonesovi

Marion Ravenwoodová
v Křišťálové lebce
Podle malé ankety, vybujelé na tomto blogu v souvislosti s uvedením všech čtyř dílů jonesovské série Stevena Spielberga, je nejoblíbenější ženskou postavou čtenářů Marion Ravenwoodová (Karel Allenová) - 48%. Dalo se to ostatně očekávat: vyskytuje ve dvou filmech ze čtyř a můžeme ji považovat za osudovou ženu Indyho života, která se do jeho života vrací stejně pravidelně jako do našich nudných existencí sezónní rýma. Jak se totiž dozvídáme z hádky hrdinů v Dobyvatelích ztracené archy, je Marion dcerou dobrodruhova učitele Ravenvooda, kterou zřejmě kdysi svedl a opustil. Jak se dozvídáme z hádky v Křišťálové lebce, učinil Indy Marion totéž ještě jednou (po znovushledání v Dobyvatelích, navíc těsně před svatbou). Následky Indyho chronické neschopnosti trvaleji a zodpovědněji se párovat tedy Marion způsobily dvojitou frakturu srdce - a když připočteme k její pádné pěsti existenci Henryho Juniora (Shia LaBeouf), zestárlý dobrodruh se nemůže vykrucovat nekonečně dlouho.

Dobyvatelé ztracené archy:
kdo vypije víc?
Svatba ve finále Křišťálové lebky je sice nevyhnutelná, nicméně ve vztahu k divákovi zůstává tahem stejně explozivním a dříve nepředstavitelným, jako "surrealistická" koexistence Indiany Jonese, ledničky a atomového hřibu v jedné scéně. Popularitu Marion samozřejmě zvyšuje i to, že o ní víme zdaleka nejvíc ze všech žen v sérii: je to jediná ženská postava, která tu vstane z mrtvých (po výbuchu vozu s košem, ve kterém je unášena - v Dobyvatelích), a navíc je protagonistkou "velkých" scén: v Dobyvatelích si coby majitelka himalájské hospody zvyšuje příjem sázkami s místními hromotluky, kdo vypije víc panáků, a v Křišťálové lebce po Indyho vzoru za volantem nejdřív koná, a pak teprve myslí. Hrdinovým protivníkům vždycky stojí za to ji unést, protože je Indyho srdci nejblíž a nejvíc se mu podobá kuráží kombinovanou se smyslem pro čest a spravedlnost.

Dobyvatelé: "Kdes byl celé ty roky,
 ty parchante?"
Marion se Indymu podobá i svým nejoblíbenějším, praktickým ošacením, ukradeným z pánského šatníku (i když v Dobyvatelích jej částečně vyvažuje rozkošnou, velmi ženskou večerní róbou). Navíc je - na rozdíl od věčného Petra Pana Indyho, který se neustále, zbrkle nechává vtahovat do klukovských dobrodružství - praktická, racionální a víceméně dospělá - čímž se projevuje jako typická ženská postava z většiny Spielbergových filmů. Není divu, že i Indymu nakonec dojde, že žádná z dalších jeho lásek se té první nikdy nemohla rovnat. A v rámci série se o to vlastně ani žádná nesnažila: zpěvačka a milenka šanghajského gangstera Wilhelmina (Wiliie) Scottová je v podání příští Spielbergovy manželky Cate Capshawové ryzí komickou postavou, zajímavě zkombinovanou s anomálním sexuálním objektem (a pokud někdo někdy Spielbergovi vyčítal misogynství, v Chrámu zkázy k tomu měl jisté důvody). O tom, že jde nejen o velmi neobvyklou, ale divácky kontroverzní a v zásadě nesympatickou kombinaci, jež měla především tvořit kontrast ke "klukovskému" spiklenectví Indyho a Kraťase, svědčí i chabé umístění postavy v mé anketě: Willie získala jen 7% hlasů.

Křišťálová lebka: nositelka dvou
 Leninových řádů a Stalinova favoritka  
Pomineme-li "falešné" možnosti podstrčené hlasujícím čtenářům k rozptýlení autorkou blogu (hajlující opička nacisty Tohta - 22% hlasujících, Rachel/Dakota Fannigová z Války světů - 1%), vítězí nad Willie i nacistická doktorka Elsa Schneiderová (Alison Doodyová) z Poslední křížové výpravy (9% hlasujících), značně záporná postava, která má ráda navrch v sexu (což se postupně líbilo otci i synovi Jonesovým) a kterou její hamižnost nakonec stojí život. Zatímco Willie chce jenom zpátky své luxusní pohodlíčko (a klidně by se kvůli němu provdala i za nezletilého maharádžu), lačná, kočičí Elsa touží "mít víc", což ji nakonec stojí při boji o získání zlatého grálu život. Vědkyni ve službách Hitlera, která má ovšem tendenci k nápravě, se v tom podobá Irina Špalková (Cate Blanchettová - 11%). Padouška z Křišťálové lebky chce vědět "víc a nejvíc", pochybnostmi netrpí a o svou nápravu neusiluje, a vůbec už ne po boku atraktivního, prošedivělého amerického dobrodruha. Přestože je nebývale sexy, myšlenku na tělesné obcování s kýmkoli nejspíš definitivně potlačila, když dostávala stranickou knížku.

Chrám zkázy: momentální klid zbraní
Willie, Elsa i Irina tak dávají vyniknout Marioniným kvalitám - nezištnosti, velkorysosti a svobodomyslnosti: každá z nich je totiž nějakým způsobem hrabivá a je ochotná se zaprodat komukoli mocnému a bohatému, kdo by jí pomohl naplnit její touhy. V rozhodující chvíli se taková postava pravidelně rozhoduje pro zisk (a v případě Elsy a Iriny tak - stejně jako řada mužských postav v sérii - je ztrestána smrtí), Marion je ovšem této představě stejně vzdálená jako sám Indy, který před přivlastněním a rozšifrováním každého velkého tajemství nakonec vždycky couvne, ponechávaje mu jeho nedotknutelnost. Tvoří tak vůči archeologovi-dobrodruhovi potřebný ženský kontrast, současně je ovšem jeho loajální a oddanou parťačkou - nejvěrnějším kamarádem. Vlastně tedy potvrzuje skutečnost, že do velkého "chlapeckého" dobrodružství nepatří žádná "opravdová" ženská (tedy vřískající a rozmazlená) postava typu Willie. Ta vždycky jenom brzdí akci a překáží.