Prohledat tento blog

pátek 25. dubna 2014

The Amazing Spider Man 2: Užívej dne na Manhattanu


Množství klasických comicsových superhrdinů Ameriky je spojené s New Yorkem, respektive s Manhattanem. 
Ten totiž představoval v časech, kdy se rodili na stránkách časopisů a novin, ideální městskou krajinu. Dnes existují stovky velkoměst umožňujících pohyb po stejné „duchovní“ vertikále - mezi futuristicky působícími mrakodrapy a chaotickým, temným podzemím spjatým s kanalizací a podzemkou. A současně po „přízemních“ horizontálách, kombinujících přísnou geometrii hlavních ulic s křivolakými vedlejšími uličkami.

Současné filmy inspirované comicsy tento místopis s chutí převzaly – a i mimo sféru kreslených seriálů obecně pokud chcete zachránit svět, stále ještě většinou stačí zachránit jen Manhattan. Napříč jednotlivými tradičními nakladatelstvími do New Yorku bytostně patří Batman i Superman. Své klíčové bitvy tam vybojovali i členové týmu Avengers. Nejbytostněji je ovšem s tímto městem ve městě spjatý Spider-Man - pavoučí superhrdina, ze kterého by v rovinatém terénu stal ležák. Při svých zásazích proti zločincům ohrožujícím bezpečnost Newyorčanů totiž svobodně „poletuje“ prostorem jen díky pavučinám, které upíná na výškové budovy. Tajemný, obdivovaný ochránce spravedlnosti je ovšem v civilu chudým a outsiderským studentem Peterem Parkerem, který příznačně bydlí v dělnickém, přízemním Queensu. 

Není divu, že filmová trilogie inspirovaná populárním comicsem společnosti Marvel se v letech 2002-2007 stala vědomou oslavou amerických hodnot, otřesených teroristickými útoky z 11. září 2001. Restart série se odehrál předloni, pouhých pět let po třetím dílu Spider-Mana v režii Sama Raimiho. Stejný příběh se s jiným tvůrčím a hereckým týmem zaznamenal u diváků mimořádný úspěch: The Amazing Spider-Man celosvětově přinesl do pokladen kin víc než 750 milionů dolarů. Pokračování, které – opět v režii osvědčeného Marca Webba – tak doprovázejí do premiérových kin velká očekávání. Aspirace na vysokorozpočtový divácký hit, uvozující sezónu letních blockbusterů, se tu snoubí s touhou vyjádřit se v odlehčeném žánrovém rámci k současné Americe.

Puberťák a osud světa

The Amazing Spider-Man 2 dobře ladí s „postpubertálními“ trendy, které se v posledních době prosazují i v comicsových adaptacích. Stejně jako kreslený Peter Parker / Spider-Man zrozený pro mládežnické publikum 60. let, i tento staronový hrdina umožňuje identifikaci té části publika, které naplňuje kina. Boje s padouchy všeho druhu vnímá jako klukovskou hru doprovázenou žertovnými hláškami, při které se vysloveně baví. V soukromí už ovšem není zdaleka tak svobodný - naopak: čerstvý maturant má na krku laskavou tetičku May (Sally Fieldová), u které žije a která nemá o jeho druhé existenci ani ponětí. Netuší, že coby Spider-Man svým způsobem zavinil její ovdovění i smrt policisty Stacyho, otce své středoškolské lásky Gwen (Emma Stoneová). Tomu navíc Peter slíbil, že neohrozí jeho dceru – svou školní lásku Gwen, která jediná zná jeho identitu. Nový Spidey ovšem osamělým neurotikem s diagnózou schizofrenika, ale - v obou svých podobách – socializovaným mužem schopným řešit své problémy. 

Civilní osu druhého dílu tvoří Peterovy snahy zvládnout náročný dvojí život, přivydělat si při studiu vysoké, netrápit tetičku a ochránit Gwen – a také zjistit, proč před lety museli zemřít jeho rodiče. Spideyho nepřátelé se pak rekrutují pod křídly mocné společnosti OsCorp, již po smrti svého zrůdného otce přebral Peterův bývalý přítel a spolužák Harry Osborn (Dane DeHaan). Ten se vedle frustrovaného silnoproudého zloducha Electra (Jamie Foxx) stává hrdinovým hlavním protivníkem. Oba jsou Peterovými temnými alter-egy řešícími stejné problémy cestou zla. Ke slovu se dostávají témata podlehnutí i vzpoury proti rodových dispozicím a genetické manipulaci. 

Rozměrné, trikově podpořené scény honiček a soubojů tvoří hlavní atrakce víc než 140minutového snímku, logicky však vycházejí z Peterova civilního života. Heslem druhého Spider-Mana je provázanost, jež většině comicsových podívaných chybí: mnohohlavý scenáristický tým odvedl velmi dobrou práci a režisér Marc Webb zvládá s přehledem jako „hravé“ akční scény (natáčené navíc také pro 3D projekci), tak vztahovou rovinu vyprávění. Ta je samozřejmě podřízena comicsové psychologii, která je ovšem založena na neustálém provazování a komplikování původně velmi prostých, jednotlivých motivací. Což schopní herečtí představitelé v čele s charismatickým Andrewem Garfieldem bez problémů zvládají. 

Příběhy o formování superhrdinů nejsou vděčné jen dějově, ale i ideově. V tomto směru je druhý Spider Man přehledný, zajímavý i inspirativní. Peterův soukromý a profesní život je neutěšený, nenápadný outsider ovšem v superhrdinské existenci naplňuje svou touhu po svobodě, uznání, nezávislosti a konání dobra – ale i svou touhu po sociální rovnosti. Ta může být naplněna jen v ideálním světě superhrdinů s nadlidskými schopnostmi, v akci, která se odehrává „právě teď“. Vedle prvoplánové ilustrace klasického motta „Užívej dne“ se ovšem druhý Spider-Man vydává i do složitějších časových linií, jako pavoučí vlákna vystřelovaných z neutěšené minulosti do možné šťastnější budoucnosti. 

Motiv smysluplného a správného využití času, který nám byl osudem vyměřen, se ve filmu objevuje několikrát v různých podobách (počínaje maturantským proslovem Gwen po bitku v soukolí věžních hodin). Spider-Man nemá vůdcovské ambice, ale funguje jako dobrý příklad – a nutnost osobní zodpovědnosti v současné společnosti je ve filmu zdůrazňována tak často, že ji nelze přehlédnout.

Na potenciální idiotský hollywoodský film to není tak málo, že.

The Amazing Spider Man 2
USA 2014, 142 minut
Režie: Marc Webb
Scénář: Alex Kurtzmann, Roberto Orci, Jeff Pinkner 
Kamera: Daniel Mindel
Hudba: Hans Zimmer, Pharrell Williams
Hrají: Andrew Garfield (Peter Parker/Spider Man), Emma Stoneová (Gwen Stacyová), Jamie Foxx (Max Dillon/ Electro), Sally Fieldová (May), Dane DeHaan (Harry Osborn / Green Gobin), Felicity Jonesová (Felicia), Paul Giamatti (Sycevič), Marton Csokas /doktor Kafka)
Premiéra 24. 4. 2014

(Kratší verzi textu jsem uveřejnila v Lidových novinách.)

úterý 22. dubna 2014

Trascendence

Superpočítače, které intelektuálními schopnostmi daleko přesahují člověka a navíc mají lidské emoce – to je jedno z témat, které literární i filmová sci-fi využívá s mimořádnou oblibou už celá desetiletí. Představa umělé inteligence je pravidelně spojována s technofobními příběhy. Vytvoření mechanického Frankensteina, který se vzbouří proti svému vynálezci, totiž vede k tradiční představě oživlého trestu za pýchu lidského tvora, který se chtěl vyrovnat božímu stvořiteli. Od HALa 9000 z Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey přes macešskou Matku z Vetřelce, umělou hereckou celebritu v S1m0ne Andrewa Nicolla až k programu Samantha v romantické tragikomedii Spikea Jonzeho Ona – filmová sci-fi vytvořila množství computerových hrdinů, které spojuje přesvědčení, že vědí všechno lépe než jejich ubohý lidský tvůrce. Z tohoto titulu je pak pro ně logickým krokem to, že zbaví lidstvo velení a ovládnou zpackaný svět, aby ho napravili a zdokonalili.

Stejným směrem se ubírá i Transcendence, což ovšem neznamená, že svému divákovi nepřichystá nějaké to překvapení. Přestože si na konci vůbec není jistá, jak se má své téma uzavřít, jde na otázku stvoření umělé superinteligence od lesa. Nejdřív se zabývá partou „šílených vědců“ – IT specialistů, kteří se svými týmy pracují na vývoji superpočítačů. Hvězdou mezi nimi je Will Caster (Johnny Depp), geniální samotář, který nenávidí publicitu. Willovy fotky nicméně zdobí titulní strany barevných magazínů a o jeho podpisy se derou půvabné studentky matematiky. Kvůli sponzorům se ovšem Will musí opustit teplíčko své laboratoře a uchýlit se k veřejnému projevu, ve kterém sebejistě demonstruje svou neochotu měnit budoucnost.

Když se ovšem kontroverzní vědec stane obětí atentátu technoteroristů, rozhodnou se jeho nejbližší přenést vědomí umírajícího do superpočítače. Zatímco milující spolupracovnice a manželka Evelyn (Rebecca Hall) je posedlá možností uchovat Willa jakýmkoli způsobem naživu, kolegové Max Waters (Paul Bettany) a Joseph Tagger (Morgan Freeman) mají o odvážném, improvizovaném experimentu pochybnosti morálního rázu. Jak se posléze ukáže, mají svým způsobem pravdu obě strany – což je největším problémem snímku, na kterém se coby scenárista podílel pramálo zkušený Jack Paglen.

Hlavní podíl na vyznění Transcendence ovšem patrně nemá její scenárista, ale zkušený producent Christopher Nolan. Ten umožnil režijní debut svému dvornímu kameramanovi, dvaapadesátiletému Wallymu Pfisterovi (který s ním spolupracoval na většině jeho filmů včetně kultovní trilogie Temný rytíř a dramatu Počátek). Téma techniky, která se vymkne z rukou svým tvůrcům, významně zazní v Nolanově režisérské filmografii pouze v kouzelnickém dramatu Dokonalý trik (2006). Už tam se ovšem objevuje téma jejího využití až za hranice panující morálky. Dvojice povahově protikladných protivníků v podání Hugha Jackmana a Christiana Balea se v Dokonalém triku ocitá ve vleku perfekcionismu, jehož výsledkem má být dokonalá iluze. Podobně vnímají vysněný superpočítač i Will Caster a Max Waters, kteří se ve filmu z přátel a kolegů mění v nesmiřitelné protivníky.

Nová, virtuální bytost, kterou se Will po „trascendenci“ stal, totiž okamžitě začne pronikat do hmotné reality: spojí se s internetem a s pomocí Evelyn vytvoří místo, kde může uskutečňovat své světovládné plány. Lidstvo se totiž zjevně ocitlo na špatné cestě, devastuje svou planetu a potřebuje dostat přes prsty... Konečným soudcem ovšem zůstává Max, který se přiklonil na stranu teroristů, aniž plně pochopil Willovy záměry. 

Ani „poetické“ ladění vyprávění pak nedokáže zastřít skutečnost, že všichni ti dobří herci, které se Nolanovi povedlo shromáždit, nemají vlastně co hrát. Výjimkou není ani Johnny Depp, který se v roli Willa po letech pitvoření pokouší vrátit k civilnímu herectví. Moc se ovšem netěšte - část vyprávění chátrá a mře, načež se přestěhuje do virtuální podoby.

Pokud je vám vidina totalitně řízeného „ekologického“ světa sympatická, nejspíš dáte filmu nějaké ty body navíc. Jestli si ovšem svou existenci nedokážete představit bez mobilu a internetu, bude vám nejspíš tato vize připadat blouznivě radikální. Transcendence sice díky Pfisterově kameramanskému oku vypadá zajímavě, její naivní dramatické peripetie jsou však – zvláště ke konci – zoufale duchaprázdné. Což je u filmu s tak velikášsky "duchovním" názvem na pováženou.

Transcendence
USA 2014, 120 minut
Režie: Wally Pfister
Scénář: Jack Paglen
Kamera: Jess Hall
Hudba: Mychael Dana
Hrají: Johnny Depp (Will caster), Rebecca Hallová (Evelyn Casterová), Kate Maraová (Bree), Paul Bettany (Max), Morgan Freeman (Tagger), Cillian Murphy (Buchanan), Cole Hauser (Stevens)
Premiéra: 17. 4. 2014

sobota 19. dubna 2014

Profesní selhání filmové kritičky Aleny A. P.

Dnes vyšel na Neviditelném psu.cz článek nazvaný Philomena aneb O lži v umění týkající se filmu Stephena Frearse, který jsem před časem (s jistým potěšením) recenzovala do Lidových novin. 1/ Článek napsal Daniel Kolář (kterého neznám, ale není to zřejmě ani ten fotbalista, ani - podle upozornění pod jeho textem - farář ve Velké Losenici). Kolář se věnuje v rámci Neviditelného psa textům o církevních restitucích a moderní historii a podle toho, co píše, patří k těm publicistům, kteří se zabývají světem výhradně z pohledu své víry. Podle některých starožitných gramatických zvláštností bych Koláře zařadila do starší generace (ale nevím, tohle se velmi těžko určuje). Kolářův text je poměrně dlouhý a obviňuje onen film z podvodu, neboť jeho tvůrci prý tvrdí, že byl natočen podle skutečných událostí, a ty si přitom přizpůsobili. Kolář pak odsuzuje i komentáře k filmu na csfd.cz - a nakonec i mne. Dovolte, abych citovala: 

"Musím však upozornit i na vyslovené profesní selhání filmové kritičky Aleny Almy Prokopové, která na serveru Lidovky.cz uveřejnila článek "Philomena: o ženské důstojnosti a zlých jeptiškách". Podává film stejně jako výše citovaní diváci, naštěstí s výjimkou nadávek. Jak snadná by se zdála práce takového kritika! Zadarmo se podívá na film, podklady přijaté od promotérů přepíše do článku, vyinkasuje honorář a může se vrátit k pěstování chřestu a výrobě korálků, poněvadž kritickou prací se asi uživit nemůže. Není divu, když ji tak odbývá. Že by se alespoň pokusil seznámit s pravou povahou oněch "skutečných událostí", které neustále zdůrazňuje, o tom nemůže být řeči. Já, kdybych takto lehkovážně přistoupil k recensi publikace z mého oboru, nebyl bych recensent, nýbrž flink."

Celý Kolářův text najdete zde - a není špatné si ho přečíst. Nejen kvůli tomu, že se v něm zase jednou v krystalické podobě vynořuje starý dobrý spor mezi milovníky skutečnosti a prolhanými filmaři. Pěkně to v tom článku schytávají i bratři Weinsteinová, kteří jsou podle autora dokonce ještě větší Satani než já - zřejmě dlouhodobě nenávidí katolicismus a Boha atd. 2/ 

Neměla bych být nejapná a nabíhat si, ale nemohu odolat, jsou přece zrovna ty Velikonoce. Takže: vždyť oni jsou ti Weinsteinové přece Židi, že. Tak snad abych skončila citátem Arnošta Lustiga (taky Žid), který vyznával dvě maximy 1/ Nekaz příběh pravdou 2/ Pozdní pravda nikoho nezajímá.

A teď se jdu věnovat zase tomu chřestu.

----     

1/ Tu mou recenzi najdete na blogu tady

2/ Kolář píše: "Když se podíváme na filmy, s nimiž měli Weinsteinové co do činění, vidíme tam některé pozoruhodné kousky: Priest (1994), příběh tří mravně či duševně zkažených kněží bez paprsku světla; Dogma (1999), v němž Bůh najímá vrahy na uprchlé anděly, Kristus je zesměšňován a Panna Marie s Josefem pracují na potratové klinice; 40 Days and 40 Nights (2002, 40 dnů a 40 nocí), tzv. komedie pro dospívající, lechtivé trapno ironisující pohlavní zdrženlivost; a dva příspěvky k vánočním svátkům, Bad Santa (2003, Santa je úchyl!) a Black Christmas (2006, Černé Vánoce), z nichž první představuje titulní postavu jako sprosťáka, ožralu, sexuálního neukojence atd., zatímco druhá je obyčejným horrorem z rodu tzv. sériových vyvražďovaček. Naposledy jsem si z Weinsteinovic dárečků nechal The Magdalene Sisters (2002) (....)."

pátek 18. dubna 2014

Detektiv Down: "Mongoloid a umění drsné školy"

Hudbymilovný kokainista Holmes, štrikující slečna Marpleová, tlustý asociál Nero Wolfe nebo filozofující, depresivní Cohle z Temného případu – coby hrdinové detektivek se už představili prakticky všichni podivíni, které si dovedete představit. Soukromé očko trpící Downovým syndromem je ovšem přece jen novinka. Od nápadu na samorostlého detektiva s jedním chromozomem navíc se odvíjí film s diagnózou v názvu - Detektiv Down. Autorem snímku, který právě přichází do českých kin, je norský filmař Bård Breien. Ten svou zajímavost osvědčil už svým debutem - tragikomedií Kurz negativního myšlení. Také ve snímku, který svému tvůrci v roce 2007 vynesl na MFF Karlovy Vary Křišťálový globus za režii, hráli klíčovou roli postižení hrdinové. S těmi režisér tehdy konfrontoval depresivního, impotentního invalidu, kterého měli podle přání jeho manželky nabít pozitivní energií.

Ze střetu normálního světa s prvky jinakosti také v Detektivu Downovi nevytěžil Bård Breien jen očekávané „politicky korektní“ emoce: postava trpící genetickou anomálií – osmadvacetiletý Robert Bogerud – se totiž naštěstí z diváků nepokouší prvoplánově vymačkávat slzy dojetí. Mladík dětského vzhledu, kterého matčina smrt odsoudila k pobytu v ústavu pro mentálně postižené s veselým názvem Beruška, nepostrádá vážnou, lidskou důstojnost i nepřehlédnutelný komediální rozměr. Neherec trpící skutečným Downovým syndromem, Svein André Hofsø Myhre, pak naplňuje představu klasické komické postavy ve stylu Bustera Keatona: také jeho Robert prochází nepřátelským, chaotickým světem jako cizinec obrněný proti posměchu a pohrdání melancholickou maskou.

Robert chce být jako soukromé očko ve stylu Humphreyho Bogarta – v klobouku a dlouhém kabátě ovšem působí mladý muž drobného vzrůstu nepatřičně. Od vysněného prvního případu ho vzdaluje jeho tvář, která ho z pohledu případných klientů beznadějně stigmatizuje. „Mongoloid“ přece postrádá jakékoli intelektuální schopnosti... Není divu, že první zakázku dostane Robert od mondénní Isabel, která si nepřeje nic jiného, než aby se její zmizelý manžel nikdy nenašel.

Záhada zmizelého subžánru

Každý slavný pátrač má svou osobitou metodu, jak odhalit zločin. „Mongoloid“ Robert Bogerud sází na metodu vciťování – takže rodina bývalého bruslařského šampiona Olava Starra se nestačí divit, když samozvaný vetřelec začne bystře odhalovat její tajný chorobopis. Nedostatek lásky ovšem není jen diagnózou Starrových, ale prosazuje se i v prostředí, které Roberta obklopuje. Samotou a depresí strádá i hrdinův ovdovělý otec-kriminalista, který se v kanceláři místo po místech činu toulá po internetových seznamkách. Vztah Roberta a jeho otce Eddieho působí realisticky oproti bizarnímu světu Starrových, kterým jde hlavně o dědictví po babičce, jež je stále ještě poněkud příliš naživu. Vše, co Robert vypátrá, ho ovšem obloukem vrací k tématu jeho vlastního existence – nedostatku komunikace a absenci lásky.

Detektiv Down tak celkem sebevědomě osciluje mezi černou komedií, psychologickým rodinným dramatem a detektivkou v klasickém pojetí americké drsné školy (respektive filmem noir). Na rozdíl třeba od Marhoulova Mazaného Filipa ovšem nejde o parodii, která by zpochybňovala podstatu detektivního pátrání. V jeho rámci naopak Robert osvědčuje inteligenci, bystrost a vtip. Pokud ovšem jde o nezbytné atributy tohoto subžánru – akční scény -, těží z nich tvůrci filmu především komediální situace. Nešťastnému detektivovi prochází, že se v honičkách pohybuje jako roztomile těžkopádně medvídě, což vážně destabilizuje uvěřitelnost celé podívané. V řadě jiných případů totiž hrdina svým protivníkům stačí - a dokonce je předčí, takže nad nimi může zvítězit.

Detektiv Down tak zůstává nakonec jen roztomilou, svébytnou hříčkou, která je pro nás důležitá i proto, že se natáčela v Čechách a mají na ní podíl čeští členové štábu (i když to z filmu moc není poznat). Jako legitimní vzpomínka na nestárnoucí, drsný, romantický svět filmu noir samozřejmě neobstojí – a nejspíš je chyba to po něm chtít. V rámci koprodukčních „eurofilmů“ totiž naplňuje zadání veřejně prospěšného projektu. Samozřejmě tedy nepojednává o skutečném Downově syndromu, ale o jeho poetické verzi, jejímž prostřednictvím tvůrci relativizují pojmy výlučnosti a normality. Robert Bogerud tak usvědčuje realitu z šílenosti a její „normální“ obyvatelé jsou postiženější než on sám. Nic z toho nepůsobí překvapivě ani podvratně, ale podívat se na to v rámci tohoto filmu něco jako zábava pro všechny slušné lidi.

(Tento text jsem napsala v chvatu pro Lidové noviny. Ne, že by to nebylo znát.)

Detektiv Downs
Norsko / ČR / Dánsko 2013, 90 minut
Režie: Bård Breien
Scénář: Bård Breien, Eske Troelstrup
Kamera: Gaute Gunnari
Hudba: Chris Minh Doky
Hrají: Svein André Hofsø Myhre, Nils Jørgen Kaalstad, Ida Elise Brochová, Per Schanning, Sven Nordin, Liv Bernhoft Osaová
Preméra: 17. 4. 2014



sobota 12. dubna 2014

Jak se z padesátky stát sedmdesátkou - Krrr!

Moje proměna z trapné padesátky v čilou sedmdesátku se odehraje jen na tři dny - jsem v Krnově na přehlídce 70mm filmů. Úžasná akce pro nás, perverty posedlé unikátním, zaniklým obrazový formátem, se tady koná už od roku 2006 a poprvé jsem na ní byla loni. Kino Mír s projekcí, zviditelňující moc pěkně skutečnost, že některé filmy jsou větší a širokoúhlejší než život, hostí od pátku do neděle lidi ochotné strávit na sedadle během tří dnů desítky hodin. Sedmdesátkové filmy totiž prakticky vždy disponují nadstandardní délkou. Včerejší popůlnoční Indiana Jones a poslední křížová výprava byl sice hitem letošního ročníku (a byl do programu přidán na poslední chvíli), s délkou pouhých 127 se ovšem řadí mezi krnovské trpaslíky.

Absolvovat všechno je úkol skoro nelidský, pokud chcete jíst a spát - proto jsem si včera vedle báječného Indyho dala jen jedinečně vyrudlou kopii divného britského muzikálu Chitty Chitty Bang Bang (kvůli večeři jen asi půlku - 70 minu) a válečné drama Chartúm (134 minut). Dneska na sobě hodlám spáchat dlouhou verzi Branaghova Hamleta (242 minut), Pád říše římské (188 minut) a Ryanovu dceru (187 minut). Doufám, že mi závidíte... a teď se jdu na to naobědvat.    

pátek 11. dubna 2014

Vášeň mezi řádky - Génius a neviditelná žena

Režírující herci bývají vedlejších produktem hvězdného systému: populární hvězda se většinou rozhodnou natočit film, aby světu dokázala, že má v hlavě mozek. (I když případ Clinta Eastwooda dokazuje, že výsledky mohou být dlouhodobě velmi zajímavé.) Ale jsou tady i herci, kteří svými režijními počiny opravdu chtějí něco sdělit. Mezi ty patří i Ralph Fiennes - jednapadesátiletý Angličan, jenž je – navzdory řadám prestižních cen, „vážným“ divadelním aktivitám a desítkám vybraně artových titulů ve své filmografii – známý především coby lord Voldemort ze série Harry Potter. Fiennes má ovšem ve skutečnosti nos, netouží ovládnout svět, nekouzlí... a jako režisér nyní osvědčuje svou zajímavost milostným dramatem Vášeň mezi řádky.

Příběh mimomanželského vztahu Charlese Dickense je druhým režijním počinem herce, který se na filmovém plátně etabloval díky svému chameleonskému talentu. Ralph Fiennes, jehož láska k britské literární a dramatické klasice je hluboká a letitá, coby filmový režisér debutoval už před třemi lety. Modernizovaný přepis Shakesperova politického dramatu Coriolanus se ovšem celkem pochopitelně žádným trhákem nestal. Fiennes totiž v sobě coby režisér nemá dravou energii, která jeho krajanovi a kolegovi Kennethu Branaghovi umožňuje dostat diváky do kina i na Shakespeara.

Další látka, kterou si Fiennes jako režisér vybral, oproti Coriolanovi vypadá výrazně atraktivněji (přestože název Vášeň mezi řádky je reklamním tahem českého distributora a film se v originále skromně jmenuje The Invisible Woman – Neviditelná žena). Dickens je autor, který přináší čtenářům radost i dnes - a zájem publika o soukromý život celebrit (včetně spisovatelských klasiků) pravidelně sytí trh filmovými životopisy nejrůznější úrovně. Ten Fiennesův, inspirovaný životopisnou knihou Claire Tomalinové, je brilantní miniaturou, která je režírovaná s nečekanou, velmi filmovou jemností a cudnou elegancí. Na plátně neuvidíte nic z toho, co jste zvyklí v podobných snímcích vidět: Fiennes si rafinovaně pohrává s očekávanými situacemi - a vytváří divácky vzrušující podívanou, založenou na náznacích. První polibek Charlese a Nelly, doprovázený zrychleným dechem příštích milenců, je tak rajcovnější jako jakákoli explicitní postelová scéna.

Krize středního věku ve viktoriánském stylu 

Zásluhu na zajímavém výsledku má jistě i ceněná Abi Morganová, která scenáristicky podpořila dva tak rozdílné tituly, jako jsou Stud a Železná lady. Vášeň mezi řádky se jeví jako zajímavý doplněk k sexuálně explicitnímu artovému dramatu i k originálnímu životopisu Margaret Thatcherové... Ukazovat plešatějšího autora, kterak celé dny vysedává u psacího stolu, není jistě nejlepší způsob, jak nejširšímu publiku prezentovat slavného Viktoriánce. Ani představa žoviálního chlapíka, který po večerech vysedává u krbu, obklopen svými deseti dětmi a věrnou chotí, nesugeruje divácký hit. Charles Dickens měl ovšem naštěstí ve skříni pořádného kostlivce, na kterém se vyplatí vystavět filmový příběh: letitý, nemanželský vztah, který nakonec vedl k rozluce slavného spisovatele s manželkou. O sňatku s výrazně mladší herečkou Nelly Ternanovou ovšem Dickens – milovaný vězeň v konzervativní londýnské společnosti - vůbec uvažovat. Nelly musela zůstat celé roky „neviditelná“, přestože se její existence prolnula do řady spisovatelových děl (mimo jiné i do románu Nadějné vyhlídky, v jehož adaptaci Ralph Fiennes před dvěma lety hrál).

Vyprávění je strukturované jako vzpomínky Nelly, která se Dickensově smrti provdala. Minulost, kterou se jí povedlo utajit, svěřuje frustrovaná mladá žena starému knězi. Prostřednictvím dobové „psychoanalýzy“ se jí posléze povede smířit se s minulostí a přijmout přítomnost.

S motivem vyprávění a existencí vypravěčky si Ralph Fiennes nijak nepohrává: Nelly (herecky zdatná Felicity Jonesová) je spolehlivou průvodkyní do minulosti, ve které nám chronologicky, útržkovitě přibližuje svůj vztah. Z vyprávění se postupně vylupuje příběh o hezké, nemajetné dívce prosté hereckého talentu, která měla to štěstí, že se do ní zbláznil stárnoucí, slavný literát (který ve Fiennesově podání nepostrádá temné kouzlo i šovinistické rysy). Nad drobnými privilegii obletované milenky ovšem rychle převažují negativa. Postavou, se kterou začneme rychle soucítit, je Dickensova stárnoucí, tělnatá manželka, která nemá žádnou možnost vzdorovat mužovým diktátorským rozhodnutím. Zavržená Catherine (výborná Joanna Scanlanová) ovšem dobře ví, že spisovatelský génius víc než jakoukoli ženu miluje svou práci. A naše sympatie si proto získává i Nelly, citlivá, mravná, průměrná mladá žena, kterou ani v daném společenském prostředí, ani v náručí spisovatelské celebrity nemohl čekat žádný výjimečný úděl.

Abi Morganová a Ralph Fiennes tak vlastně vyprávějí provokativně „antifeministický“ příběh, který je pěkným kontrastem k módním oslavným historkám o viktoriánských rebelkách.

The Invisible Woman
Velká Británie 2013, 111 minut, titulky
Režie: Ralph Fiennes
Scénář: Abi Morganová
Kamera: Rob Hardy
Hudba: Ilan Eshkeri
Hrají: Ralph Fiennes (Charles Dickens), Felicity Jonesová (Nelly Ternanová), Joanna Scanlanová (Catherine), Kristin Scott Thomasová (paní Ternanová), John Kavanagh (reverend Benham)
Premiéra: 10. 4. 2014





čtvrtek 10. dubna 2014

Dnes v Odvážných palcích

Dneska si odbudu svou premiéru v pořadu Odvážné palce, protože kolegyně Iva Přivřelová je na dovolené. Pořad má poměrně nově stream a navíc je to přímý přenos, což jsou dvě nepříjemné věci, se kterými mi snad pomohou zkušení kamarádi - František Fuka, Ondra Vosmík a Saša Michailidis. Chci teď trochu narušit své letité rozhodnutí nevystupovat na veřejnosti a stát se na stará, artritická kolena konečně mediální hvězdou! :-) Každý týden si tak něco zkouším - minulé pondělí jsem natáčela pro Vltavu recenzi na film Ona, v sobotu po telefonu jsem dělala rozhovor o Coppolovi (zbyla z něj naštěstí jen jedna věta na ČT24 v neděli, v 7.20 :-)). A příští týden budu zřejmě vyprávět cosi o Kamenném mostě do Třinácté komnaty Tomáše Vorla.

večerní P.S.: Dopadlo to takhle: http://www.stream.cz/odvazne-palce/10001944-filmove-premiery-10-4-2014

sobota 5. dubna 2014

Jan Svěrák: Reklama na žabí hlen (teaser na Tři bratry)

Otázka, co zrovna dělá Jan Svěrák, bývá vždycky těsně spojená s tím, co vám Jan Svěrák dovolí vědět. Informace o svých aktivitách totiž autor oscarového Kolji vypouští do mediálního prostoru s "hollywoodskou" ostražitostí alchymisty, který vlastní patent na Kámen mudrců. Je asi třeba shrnout, že po roztomilém, leč rozporuplně přijatém Kukym (2010) panovalo  nezdravě dlouhé ticho po pěšině. Netuším, jak to dopadlo se Janovým vysněným, ambiciózním projektem v angličtině, do kin se nicméně v půlce srpna chystá hudební pohádka Tři bratři. Jde o scénář režisérova mnohonásobně osvědčeného otce Zdeňka (poněkud složitá informace naznačuje, že jde "o filmovou verzi dětských Minioper Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře /Budulínek, Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka/, které jsou na repertoáru pražského Národního divadla. Místo další miniopery Budulínek doplní film čtvrtý příběh o třech bratrech, který ostatní vyprávěné pohádky propojí."). Vypadá to zkrátka tak, že tři titulní sourozenci budou navštěvovat známé české pohádky. Uf.  

Jan Svěrák uvolnil do éteru teaser na Tři bratry, pojatý v zásadě jako reklama na čarodějnický lektvar z žabího hlenu. Reklamní video představuje trojici titulních charníků (Vojtěch Viktor Dyk, Tomáš Klus a hlavně Zdeněk Piškula), kteří před pohádkovou cestou za štěstím a vhodnými nevěstami navštívili čarodějnici v žertovném podání Jiřího Lábuse. (Projekt je momentálně dále ošetřen tak, že pěstuje svou facebookovou adresu, objevil se na Wikipedii a bude mít časem určitě košatý web.) Teaser mi nabízí pěknou, ironickou vzpomínku na doby, kdy Svěrák natáčel reklamy. Účelně představuje trojici titulních hrdinů (s důrazem na nejmladšího Matěje, nerozhodného mladíčka upozaděného sebevědomými staršími sourozenci). Protože nejsem Mirka Spáčilová, abych měla přímo od zdroje exkluzivní informace, mohu "výpravnou pohádka pro děti do dvanácti let" hodnotit podle dostupných indicií jako totální sázku na jistotu. Film - který nás měl potěšit původně už v květnu a vznikl v dánsko-slovenské koprodukci - natočil neselhávající kameraman Vladimír Smutný a je opatřen hudbou Michala Novinského (Kuky se vrací).

I další členové týmu jsou mnohonásobně osvědčení. Nekonfliktnější svěrákovský projekt si lze představit jen stěží - respektive ho v rámci režisérovy tvorby naposledy představovaly Vratné lahve. Což je fajn film - ale na tvůrce tak nápaditého, inspirativního a nepokojného, jaký Svěrák zůstává, jsou takové sázky na jistotu kapku málo.      

čtvrtek 3. dubna 2014

Captain America: Návrat prvního Avengera

Comicsové impérium Marvel korunovalo v roce 2011 své aktivity v oblasti filmové produkce veleúspěšnými Avengers. Příběh o superhrdinském týmu, který spojil protagonisty z různých filmů v jednom velkoryse pojatém příběhu, během prvního víkendu zaznamenal rekordní tržby. Je tedy jen logické, že Marvel v sérii pokračuje. Po třetím Iron Manovi a druhém Thorovi přichází do kin další příběh s postavou šéfa celého týmu – Steve Rogerse přezdívaného Captain America. Jeden ze služebně vůbec nejstarších amerických superhrdinů vstoupil do marvelovského filmového universa před třemi lety ve filmu Captain America: První Avenger. Obhájil tehdy své právo na existenci mezi navenek mnohem efektnějšími superhrdiny – vynálezcem Starkem čili létajícím mstitelem Iron Manem nebo vědcem Bannerem alias zeleným zlobrem Hulkem.

Také ve filmu Captain America: Návrat prvního Avengera má Steve Rogers v podání Chrise Evanse k dispozici jen svou nadstandardní fyzičku, bojový štít s motivy americké vlajky a skautsky čisté svědomí, které si odmítá pošpinit jakýmkoli kompromisem. S tím má voják, který se do naší současnosti dostal ze 40. let, samozřejmě potíže: starosvětská morálka ho dostává do konfliktů v soukromí (takže žije sám) i v práci. Coby velitel operační jednotky supertajné vládní organizace S.H.I.E.L.D. se hádá i se svým neortodoxním šéfem Furym. Když se ovšem Fury stane obětí brutálního útoku a přestává být jasné, komu se v rámci organizace dá ještě věřit, ukazuje se Steveův přímočarý přístup jako ideální.

Jak je důležité míti nacisty 

Téma Návratu prvního Avengera vychází z módního konceptu veterána, který se umí zorientovat ve světě svázaném kompromisy, různými druhy utajení a tezemi o páchání menšího a většího zla. Zatímco technické vynálezy Tonyho Starka poslouží ke konstrukci nové zbraně ohrožující v závěrečné bitvě životy milionů „nevhodných“ lidí, Steve splňuje roli vůdce, pod jehož vedením se přirozeně ocitnou všichni, kteří se rozhodnou zachránit svět před zkázou. Patří k nim Fury (Samuel L. Jackson), osvědčená bojovnice Nataša alias Black Widow (Scarlett Johanssonová)a nový přírůstek do týmu – Afroameričan Sam Wilson čili létající Falcon (Anthony Mackie). V chaotické situaci nelze důvěřovat nikomu, takže hrdinové se řídí těmi nejzákladnějšími pravidly ve stylu oko za oko, zub za zub: zlí jsou ti, kteří po nich střílejí, hodní ti, kteří jim zachraňují život.

Proti hrstce věrných stojí zvláště tajemný útočník Winter Soldier, z něhož se vyklube Steveův dávný parťák zbavený vzpomínek a opatřený kovovou rukou. Nepřítelem Furyho na diplomatické úrovni je pak pletichářský Alexander Pierce. Obsazení Roberta Redforda do této role nahrává scenáristům Christopheru Markusovi a Stephenu McFeelymu (kteří osvědčili své kvality už na jiném snímu ze série Avengers – prvním Thorovi). Ti se totiž rozhodli nový akční blockbuster přiblížit klasickým, „paranoidním“ politickým thrillerům 70. let. Vedle Tří dnů Kondora nebo Všech prezidentových mužů (ve kterých si Redford zahrál) upomíná nový Captain America i na Maratonce nebo Pohled společnosti Parallax

Jednotlivé díly série Avengers obvykle citlivě a chytře reflektují nálady v americké společnosti – a je jistě lákavé uvažovat o důvodech, které autory tak prominentního snímku vedly k vizi Ameriky zachvácené destruktivními vnitřními konflikty. Na druhé straně si ovšem vypomáhají zloduchy vylovenými ze samého dna pokladnice světové popkultury. V moderním, „politicky korektním“ světě je totiž těžké vymyslet pořádného úhlavního nepřítele, takže musíte vzít za vděk starými dobrými nacisty (respektive neonacisty z organizace Hydra, proti které Rogers bojoval kdysi). 

Lehce „starosvětskému“ ladění filmu nahrává i práce režisérů - bratrů Anthonyho a Joea Russoových. Tito tvůrci se profesionálně etablovali především komediemi, ať už romancí My dva a křen či televizními seriály (za sitcom Arrested Development získali v roce 2003 cenu Emmy). Rozhodnutí minimalizovat digitální efekty ve prospěch fyzické akce a podpořit dojem civilnosti častým použitím ručních kamer je ovšem poněkud kontraproduktivní. Druhý Captain America totiž sice působí o něco přirozeněji než jiné avengerovské tituly, akční scény se ovšem bez digitální podpory neobejdou. Nemluvě o tom, že taková režijní koncepce se vysloveně nesnáší s požadavky přehlednosti dané 3D formátem.

Zmatek vznikající při bitkách jde ruku v ruce s ochotou bratrů Russoových kopírovat slavnější vzory. Nad druhým Captainem Americou nemusíte příliš bádat, abyste v jeho režijních řešeních neodhalili chaotickou závislost na posledních bondovkách, novém Star Treku nebo původních Star Wars. Vzniká tak mix, který sice neurazí nebo neznudí, ale ve výsledku nenabízí mnoho nového.

Protože série Avengers má laťku nastavenou pěkně vysoko, představuje Návrat prvního Avengera spíš slušný průměr. A aby toho nebylo dost, je otevřené finále reklamou na další pokračování.

Captain America: The Winter Soldier
USA 2014, 136 minut
Režie: Anthony Russo, Joe Russo
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely
Kamera: Trent Opaloch
Hudba: Henry Jackman
Hrají: Chris Evans (Steve Rogers/Captain America), Scarlett Johanssonová (Natasha Romanoffová/Black Widow), Sebastian Stan (Bucky Barnes/Winter Soldier), Anthony Mackie (Sam Wilson/Falcon), Frank Grillo (Rumlow), Robert Redford (Pierce), Samuel L. Jackson (Nick Fury)
Premiéra: 3. dubna 2014

středa 2. dubna 2014

Ona: úskalí moderního romantického vztahu

Jak vypadá moderní romantický vztah? Stejně jako za starých časů, kdy se muž ucházel o svou vyvolenou s kyticí růží? Podle amerického režiséra Spikea Jonze rozhodně ne. V moderním světě přece může našinec udržovat smysluplný vztah i s vlastním počítačem! Bizarní nápad, který stál u zrodu milostného příběhu s lakonickým názvem Ona, není v rámci tvorby tohoto nezávislého tvůrce výjimkou. Jonze proslavila spolupráce se scenáristou Charliem Kaufmanem na filmech V kůži Johna Malkoviche a Adaptace. A ani režisérův nový film nezůstává za těmito svéráznými díly pozadu. Scénář k němu si čtyřiačtyřicetiletý autor napsal sám – a získal za něj řadu významných výročních cen včetně Oscara a Zlatého glóbu.

Ona se kaufmanovským filmům v mnohém podobá: prostřednicím reálií vypůjčených z fantazijního žánru totiž vlastně vypráví o docela obyčejných, staromódních citech. Hrdinou vyprávění je osamělý Theodore, kterému se nedávno rozpadlo manželství. Utápí se v zoufalém osamění a na chuti do života mu nepřidává, že se živí psaním dopisů pro lidi, kteří na korespondování se svými nejbližšími nemají čas.

Theodorův život se ovšem změní v okamžiku, kdy si zakoupí nový, pokročilý operační systém. Protože děj filmu se odehrává v nedaleké budoucnosti, ovládá ho majitel svým hlasem – a umělá inteligence, která se představí jako Samantha, s Theodorem dokáže hovořit prakticky o všem. Protože je naprogramovaná jako empatická společnice, rozumí Theodorovi lépe, než ho kdy chápala jakákoli lidská bytost. Samantha je vtipná, nápaditá a laskavá, a neobyčejně živě se zajímá o lidský svět. Theodore konečně není osamělý – a podobně na tom jsou všichni kolem něj. Lepší než oplétačky s nespolehlivým, sobeckým lidským partnerem je totiž nepochybně vztah s dokonalou umělou inteligencí.

Happy end ovšem nečekejte – film Spikea Jonze je spíš roztomilou technofobní moralitou než klasickou milostnou romancí. Film Ona představuje moderní svět jako místo, ve kterém lidi ohrožují technické inovace, jež měly původně vést ke zlepšení a zjednodušení jejich existence. V žánru sci-fi jsou podobné příběhy dost obvyklé, v případě tohoto filmu je ovšem důležitější než story způsob, jakým je vyprávěna. Spike Jonze jako vždycky dbá o precizní obrazovou stránku. Vytvořil fascinující svět budoucnosti, který přímo vychází z naší reality. Před kamerou se neobjevuje prakticky nic, co bychom neznali, a nejfuturističtější věcí v celém filmu je starosvětský střih hrdinových kalhot.

S nekonvenčním pojetím světa blízké budoucnosti ladí i skutečnost, že Ona je vlastně komorním dramatem opřeným o jediného herce – ceněného devětatřicetiletého Joaquina Phoenixe. Držiteli Oscara za životopisné drama Walk the Line zdařile sekunduje Scarlett Johanssonová. Ze ztepilé populární plavovlásky si ovšem ve filmu užijete jen její smyslně zastřený hlas.

Smutnou komedii o nedostatku lásky v moderním světě tak můžu určitě doporučit milovníkům chytré zábavy i všem, kteří mají rádi herecké hvězdy v nezvyklých rolích.

(A tuhle svou recenzi jsem četla do rádia.)