Prohledat tento blog

čtvrtek 24. září 2015

Everest: napříč hollywoodským prašanem

Mount Everest je legendou s dramatickou historií – a tvůrci snímku, lakonicky pojmenovaného po nejvyšší hoře světa, z ní vylovili jednu z nejtragičtějších epizod. Everest režiséra Baltasara Kormákura, který právě přichází do českých kin, se opírá o skutečné události, na kterých touží budovat drama s parametry intimního katastrofického thrilleru. Islanďan Kormákur (S milenkou mé matky, Severní blata) není prototypem tvůrce, který by sázel na žánrové jistoty, přestože v poslední době přijímá nabídky z Hollywoodu (krimi Kontraband a 2 zbraně). K realizaci Everestu si devětačtyřicetiletý autor nakročil už komorním dramatem Hluboko (2012) líčícím strastiplné putování islandského trosečníka do civilizace.

Režisér ve svém novém filmu zúročil jak své zkušenosti s natáčením v nehostinné přírodě, tak svou původní hereckou profesi. Everest se totiž neopírá jen o úchvatné záběry vysokohorské přírody (které samozřejmě vyniknou ve formátu IMAX 3D), ale také o fyzicky nadstandardní výkony hlavních představitelů. Jake Gyllenhaal, Josh Brolin či Jason Clarke při natáčení skutečně byli v kontaktu s vysokohorským prostředím. Takže je škoda, že jim podstatnou část vyprávění není vidět do tváří zakrytých kyslíkovými maskami. Což je ovšem realistické. I samotný tragický příběh dvou horolezeckých expedic, které se 10. května 1996 vydaly k vysněnému himalájskému vrcholu, zkušení britští scenáristé William Nicholson a Simon Beaufoy pojednali ve výrazně realističtějším duchu, než mnohé své předchozí projekty (namátkou: Gladiátor, Milionář z chatrče, Hunger Games: Vražedná pomsta). 

Snaha o věrnost skutečným událostem bývá ovšem dvojsečná. Divácká většina chce vidět v první řadě napínavý příběh řídící se žánrovou logikou a standardními vypravěčskými pravidly. Tvůrci Everestu měli situaci těžší o to, že o téměř dvacet let starých událostech existuje řada svědectví, jež si často protiřečí – a dokonce se někdy navzájem vylučují. Baltasar Kormákur se vypravil cestou pietní korektnosti – a nechtěně dokázal, že dobré úmysly dláždívají cestu do pekel. Z úcty k osmi horolezcům, kteří přišli během výpravy o život, se rozhodl nekritizovat žádné z nešťastných rozhodnutí, které při namáhavém výstupu a sestupu přispělo k tragédii. Takže o čem to tady vlastně hrajeme? 

Hrdinové a plačky

Tvůrci Everestu nezapomínají, jak zajímavý byl horizont nešťastných událostí. V polovině 90. let se Mount Everest stal vyhledávaným turistickým cílem – a možnost vystoupat do letové výšky Boeingu si zaplatili i amatéři a snílci, kteří na výstup prostě nestačili. Úkolem horských vůdců, které si najímaly specializované cestovní kanceláře, tak bylo zvládnout aklimatizaci klientů a dovést je bezpečně tak vysoko, aby zvládli návrat dolů. Zkušení horolezci Rob Hall (Jason Clarke) a Scott Fischer (Jake Gyllenhaal) ovšem nemuseli během výpravy k vrcholu zápolit s nejrůznějšími indispozicemi klientů, ale i s masivní sněhovou bouří. Ve filmu tak sledujete dva drsné chlapáky, kteří by sami o sobě všechno zvládli, ale v ledové pustině jsou konfrontováni s nestandardním chováním svých fyzicky i morálně ochromených svěřenců.

S výjimkou japonské horolezkyně na vrchol směřují samí muži. Tvůrci filmu ovšem ve snaze posílit emotivní dopad příběhu dali prostor i „ženám dole“. Keiru Knightleyovou coby Robova těhotnou ženu Jan a Robin Wrightovou jako životní partnerku texaského výletníka Becka (Josh Brolin) doplňuje Emily Watsonová. Ta v roli koordinátorky Helen se zděšením sleduje, jak se pro jejího zaměstnavatele - společnost Adventure Consultants - lukrativní komerční akce mění v katastrofu.

Rozhodnutí tvůrců kráčet mimo vyšlapané žánrové cesty roztává jako kostka ledu v limonádě, když tuto trojici plaček vypustí tvůrci na scénu. Šlechetné sebeobětování hrdinů či osobní story nešťastníka Becka vyznívají v rámci vlastního, původního zadání tak kýčovitě, až hanba.

Baltasar Kormákur si v Everestu stanovil cíl, načež ho zradil. Možná jsem zvrácená, ale nakonec jsem dojatě zavzpomínala na jistoty přiznané žánrové pitomosti, jaké svého času nabízel starý dobrý akční hit Cliffhanger či zasněžená horolezecká vyprávěnka Vertical Limit

Velká Británie / USA / Island, 2015, 121 min.
Režie: Baltasar Kormákur
Scénář: William Nicholson, Simon Beaufoy
Kamera: Salvatore Totino
Hudba: Dario Marianelli 
Hrají: Jason Clarke (Rob Hall), Jake Gyllenhaal (Scott Fisher), Josh Brolin (Beck Weathers), Emily Watsonová (Helen), Keira Knightleyová (Jan), Sam Wortington (Guy), Robin Wrightová (Peach)

Premiéra: 24. září 2015


(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

středa 16. září 2015

Wilsonov aneb zabitá lekce z paralelní historie

Česká kriminální  parodie má znamenitou tradici - a není žádná legrace poměřovat se s takovými filmy, jako jsou "Čtyři vraždy stačí, drahoušku" (1970), Adéla ještě nevečeřela (1977) nebo Rozpuštěný a vypuštěný (1984). Ve Wilsonově se do toho úkolu pustili zkušený scenárista Marek Epstein a ambiciózní režisér Tomáš Mašín. Jako základ filmu posloužila povídka ze sbírky Lovci a sběrači slovenského autora Michala Hvoreckého (nar. 1976), která v roce 2003 vyšla  česky v Odeonu (nyní coby součást marketingového servisu k filmu vychází v nakladatelství Argo). 

Možná stojí za to zmínit, že Wilsonov měl původně režírovat Jiří Strach. A role specialisty z FBI Aarona Fooda, který přijíždí roku 1918 do metropole nad Dunajem vyšetřovat sérii podivných vražd, měla připadnout Jiřímu Bartoškovi. Nemocného herce však nahradil Jiří Macháček a na režisérskou stoličku zasedl Tomáš Mašín - autor velmi apartně vyhlížejících, ale hloupých a vnitřně  nevyvážených Tří sezón v pekle (jejichž recenze je na Alenčině blogu tady). Vzniklo cosi, co není vysloveně špatné, ale rozhodně to není tak dobré, jako by si zasloužil námět. Na rozdíl od zmiňovaných parodií je totiž Wilsonov založen na skutečných událostech. Opravdu totiž existuje zapomenutý dějinný okamžik, ve kterém se vedoucí činitelé Prešpurku (dnešní Bratislavy) odmítali stát součástí vznikajícího Československa, usilovali o nezávislost a nový název metropole - Wilsonovo - vztáhli k tehdejšímu americkému prezidentovi v naději na ochranu silného zámořského spojence.

Město, ve kterém tvořili Slováci menšinu vedle Němců, Maďarů a Židů, se u Hvoreckého a následně u Epsteina stalo fantomatickým středobodem příběhu z paralelní historie (z literární oblasti mne proto napadá spíš Židovský policejní klub Michela Chabona než obvykle zmiňovaný Umberto Eco). Zatímco městská smetánka v čele se samolibým radním Danglem a intrikánským policejním prezidentem Wittichem chystá na vyhlášení nezávislosti podpořené očekávanou Wilsonovou návštěvou, v židovské čtvrti dojde k trojici brutálních vražd. V zájmu demonstrace sounáležitosti s USA Dangl nepožádá o pomoc Prahu, ale FBI, takže do města přijíždí expert Aaron Food. (Protože měl českou kojnou, odpadá jazykový problém.) Ten si coby nejbližšího spolupracovníka nevybere nemožného komisaře Brunnera, ale mladého, bystrého, leč ustrašeného policejního čekatele Kvida Eisnera. Svérázný amrický drsňák s rychlopalným koltem hledá v případu nadpřirozeno, zatímco Eisnerovi je stále jasnější, že záhadný Nekromant obdařený nadlidskou silou a nekrofilními sklony má reálnější základ. Oba pátrači nicméně rychle tuší, že vrah je jen loutkou v rukou kohosi mocnějšího a ambicióznějšího... 

Food je specialistou na nekauzální případy, a ani Epsteinova detektivka nedrží úplně pohromadě (linie kopírující okultní literární a filmové detektivky je posléze bez náhrady a vysvětlení zcela opuštěna). Detektivní příběh by měl přitom působit reálně i v parodii, využívající mimo jiné i neuvěřitelných rostlin typu lidožravé Adély (či - v tomto případě - ultrarychle rostoucího bambusu). Nejen v tom prohrává Wilsonov s Mazaným Filipem(2003), který je dobrým příkladem povedené porevoluční krimiparodie. Marhoulova parodie na detektivky drsné školy (přesněji na příběhy Chandlerova Phila Marlowa) je v souvislosti s Wilsonovem poučná i v dalších bodech: nehonila najednou příliš mnoho zajíců, disponovala nezpochybnitelnou láskou k předloze a našla ideálního, charismatického hlavního představitele. Nebudu se pouštět do detailního srovnání hereckých omezení Tomáše Hanáka a Jiřího Macháčka, postačí však snad poznamenat, že v rámci Mašínova filmu působí Vojtěch Dyk (byť je ukrytý v nesmyslné "švejkovské" masce) nesrovnatelně lépe než přehrávající představitel Fooda.

Hlavním oslabením Wilsonova je Mašínova režie, jež selhává při sladění různorodých hereckých výkonů: prázdně pozérský Macháček tak drhne v kombinaci s roztomile přesvědčivým Dykem a báječnou Táňou Pauhofovou (která v roli přihlouplé naivky Šajndele zdatně kráčí ve stopách Nadi Konvalinkové z Adély), zatímco Jan Kraus je coby fikaný policejní prefekt dobrý jen do té doby, než se odmaskuje do své civilní podoby. I v rámci obsazení se ukazuje, jak důležitá je v parodii vážnost: neselhávající Stanislav Majer v roličce patologa Mitta vytvořil přízračnou miniaturu hodnou Českého lva, zatímco figurkář Richard Stanke se jako Dangl příliš baví, takže začne rychle nudit. V pořádku je L'uboš Kostelný jako horlivý Eisnerův nadřízený Brunner.

Nesoustředěnost ve vedení herců se samozřejmě týká jak režijní koncepce, tak inscenace detailů. Nevěřím, že z toho, co vytvořili architekt a autoři kostýmů, rekvizit a masek (i tvůrci desítek vtipných pouličních poutačů a nápisů), by se nedal vytvořit působivý a celistvý fikční svět. Martin Štrba  rozhodně patří k těm kameramanům, kteří dovedou vytvořit celistvou atmosféru - a je skoro k nevíře, jak moc se mu to ve spolupráci s Mašínem nepovedlo. Kdyby hudba Michala Novinského nebyla tak profesionální, působila by většina akčních scén vysloveně šmírácky. Wilsonov vypadá lacině i proto, že se vzdává ucelené naivity ve prospěch jakési světácké protřelosti, jež přivádí na scénu Foodova "tarantinovského" černého sluhu, vizuální motivy ze Šifry mistra Leonarda či komické Židy jakoby vypůjčené z Polanského parodie Ples upírů.

Wilsonov nicméně funguje na bázi jisté okázalé drzosti, která se - spíš než infantilní oplzlůstky v dialozích - vybíjí v hrátkách s našimi historickými ikonami i aktuální politickou realitou. Průhledná podobnost mezi Versailles a Bruselem (kde se rozhoduje "bez nás") je celkem bezzubá, zaujme ovšem ryze záporná historická "role" T. G. Masaryka a "šokující" demaskování jeho agenta. Hra se stereotypy židovství působí až nebezpečně, zatímco pojetí Fooda jako pozvolna se napravujícího rasisty a amerického agresora mučícího "domorodé" zajatce je naopak pouze hloupé.            

Wilsonovu tak nelze upřít ambice a dravou chuť provokovat, nelze se však ubránit konstatování, že "neuvěřitelné" historické události, literární předloha i scénář Marka Epsteina by si zasloužily lepší filmový osud.

P. S. Hojné používání slovenštiny ve filmu bude dobrým testem schopnosti českého diváka akceptovat na plátně "cizí jazyk". :-)

Wilsonov
ČR 2015, 115 min
Režie: Tomáš Mašín 
Scénář: Marek Epstein (podle povídky Michala Hvoreckého Nejhorší zločin ve Wilsonově, která vyšla v povídkové knize  Lovci a sběrači)
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michal Novinski
Hrají: Vojtěch Dyk (Kvido Eisner), Jiří Macháček (Aaron Food), Táňa Pauhofová (Šajndele Popperová), Jan Kraus (Wittich), L'uboš Kostelný (Brunner), Stanislav Majer (Mitt), Richard Stanke (Dangl), Csongor Kassai

Premiéra: 1. 10. 2015

pátek 11. září 2015

Úžasný Boccaccio: Příběhy pro zlé časy

Na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně před třemi lety oslnilo drama Caesar musí zemřít. Polodokumentární výprava mezi římské vězně inscenující Shakespearovu hru získala prestižního Zlatého medvěda – a vrátila do středu pozornosti dvojici italských režisérských klasiků. Tehdy osmdesátiletý Vittorio a jeho o dva roky starší bratr Paolo Tavianiovi divákům Berlinale připomněli, že s odvážnými, vnitřně naléhavými koncepty nemusejí přicházet jen progresivní mladší režiséři – takoví, jakými oni sami na počátku společné tvůrčí dráhy.

Bratři Tavianiové se mezinárodně prosadili až v 70. letech. Stejně jako v kostýmním povídkovém snímku Úžasný Boccaccio, který právě přichází do našich kin, hrály v jejich společensky aktuálních dílech důležitou roli kulturní konfrontace. Snímek Padre padrone (1977) byl příběhem negramotného sardinského pastýře, který dosáhl klasického vzdělání, a Noc svatého Vavřince (1982) zase reminiscencí pohnutých válečných událostí prožívaných malou holčičkou. Oba filmy byly ve své době oceněny na festivalu v Cannes, až donedávna však bratři Tavianiovi byli vnímáni jako dožívající klasici, kteří čas od času diváky obšťastní dalším kultivovaným dílem.

Otevřená forma filmu Caesar musí zemřít se odráží i ve volné adaptaci renesanční klasiky: Úžasný Boccaccio má totiž charakter snímku zahleděného do minulosti jen zdánlivě. Rozmarné i drsné příběhy italského humanisty inspirovaly režisérské sourozence k nadčasové výpovědi, která má však kořeny v naší evropské realitě. Nejznámější Boccacciovo literární dílo tak znovu potvrzuje kredit nevysychajícího inspiračního zdroje, z nějž čerpal už Shakespeare.

V oblasti filmu zůstává nejznámější adaptací Dekameron krajana Tavianiových – režiséra Piera Paola Pasoliniho. Snímek, který v roce 1971 provokoval směsí levičáctví a estetizované, explicitní „lidové“ sexuality, dnes působí zastarale. Trvalost poselství Úžasného Boccaccia samozřejmě prověří čas, dost často se ovšem potvrzuje, že klasický přístup vydrží zkoušku časem lépe než dravé snahy o aktuálnost.

Mor jako obraz ohrožené reality

Pier Paolo Pasolini ve svém Dekameronu zrušil pevný boccacciovský rámec, ve kterém si deset vznešených mladíků a dívek krátí čas vyprávěním příběhů. Bratři Tavianiové naopak tento rámec zvýraznili. Do popředí se dostává morová rána, která skupinku hrdinů v létě 1348 vyžene z rodné Florencie. Město, krutě postižené ničivou nákazou, se stává obrazem „globální“ apokalypsy, v níž všechny obyvatele bez výjimky opouštějí dosavadní jistoty. V ulicích kdysi prosperující metropole zanikají základní společenské i morální vazby: v obavě o život se rozpadají rodová a citová spojení vazby, přirozená sociální partnerství i náboženské dohody. Úžasný Boccaciio tak vlastně v historických kulisách rozehrává stejnou situaci jako žánrové katastrofické snímky typu Shyamalonova Stalo se, Soderberghovy Nákazy či Forsterovy Světové války Z. Autoři se navíc vzdali tradičního čtení, takže oslabili oblíbené „lascivní“ a dráždivé erotické motivy a vrátili vyprávění nevinnost. 

Desítka hrdinů nachází útočiště v opuštěné vile za městem a dny tráví vyprávěním příběhů (kterých si tvůrci vybrali jen pět). Požadavek cudnosti způsobuje i to, že v noci se každý z protagonistů ocitne sám – jen se svými vlastními děsivými vzpomínkami, obavami a strachy. Příběhy, ve kterých milostný cit pravidelně vítězí nad všemi úklady včetně lhostejné definitivy Smrti, jsou vyhrazeny slunným, horkým dnům tráveným společně v idylické přírodě. Ta je ke skupince uprchlíků laskavá, takže netrpí hlady ani tísní. 

Kameraman Simone Zampagni dává vyniknout přirozené kráse krajiny i půvabu zkušených herců a hereček (kteří hrají postavy mnohem mladší, než jsou sami). Příroda, jež v díle bratrů Tavianiových bývá pravidelně nedotknutelným obrazem krásy, tak zrcadlí svět fantazie, v němž je jedinou trvalou hodnotou láska a rozhodujícím hybatelem příběh. Autoři Úžasného Boccaccia kladou hlavní důraz na moc vypravěče a tvořivou sílu slova, který dává tvůrci i jeho posluchačům alespoň na chvíli zapomenout na chaotickou, děsivou realitu.

Úžasný Boccaccio tak není únikovým dílem, ale dílem o nemožnosti úniku. Hrdinové vědí, co se děje v realitě jejich domova - a vědí, že se do ní musejí vrátit. Léčivá a posilující moc krásného příběhu je ovšem bude při návratu provázet – což platí i pro diváky tohoto výjimečného filmu.

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuji.)

Maraviglioso Boccaccio
Itálie / Francie 2015, 120 minut
Režie: Paolo a Vittorio Tavianiovi
Hrají: Paola Cortellesiová, Carolina Crescenbtiniová, Flavio Parenti, VIttoria Pucciniová, Kim Rossi Stuart
Premiéra: 10. září

čtvrtek 3. září 2015

Nikdy není pozdě: one woman show Meryl Streepové

Spotřební žánr romantické komedie obvykle nezajímá tvůrce s oscarovými kredity. Na filmu s vágním českým názvem Nikdy není pozdě se nicméně sešli hned tři hollywoodští laureáti: herečka Meryl Streepová (která z devatenácti oscarových nominací proměnila tři), režisér Jonathan Demme (Oscar za psychologický thriller Mlčení jehňátek) a scenáristka Diablo Codyová (Oscar za nekonformní teenagerovskou komedii Juno). Když k tomu připočítáme herce Kevina Klinea (Oscar za Rybu jménem Wanda), vypadá to, že film, který právě přichází do našich kin, si zaslouží zájem.

Prvoplánové nadšení ochlazuje skutečnost, že se jedná vesměs o ocenění staršího data. Šestašedesátiletá Streepová je sice – ceny neceny – ve vrcholné kondici, její spolupracovníci se tady ovšem zdají být především od toho, aby podporovali její one-woman show. Klíčovou osobností projektu nicméně zůstává sedmatřicetiletá Codyová, jejíž nestandardní autorské myšlení naneštěstí provází nesoustředěnost. Po komedii Juno zaujala Codyová - vedle pozoruhodného seriálu Tara a její svět (2009) - už pouze vynikající tragikomedií Znovu a jinak, jež u vás kvůli své „podivnosti“ putovala rovnou na video. Právě příběh frustrované mladé ženy, která se vrací do rodného hnízda a nepřivodí si tak očekávaný existenciální comeback, spojuje se snímkem Nikdy není pozdě odvaha porušovat pravidla.

V Demmeho filmu se soustřeďuje na hlavní hrdinku - stárnoucí servírku Lindu, která pod uměleckým jménem Ricki Rendazoová v zapadlé kalifornské hospodě po večerech vystupuje se svou rockovou kapelou The Flash. Kdysi kvůli vidině slávy opustila manžela a tři děti a nyní se pokouší dospělé potomky přesvědčit, že je nikdy nepřestala milovat. Upjatý ex-manžel Pete (Kline), jeho konformní afroamerická žena Maureen (Audra McDonaldová), dcera Julie (dcera Streepové, Mamie Gummerová), kterou uvrhla do sebevražedných depresí manželova zrada, starší syn-gay a mladší syn, který se právě žení s ekologickou aktivistkou – ti všichni s hrůzou vítají Lindu, která vyhodila poslední peníze za letenku do Indiannopolis, aby se jim začala plést do života. Hrdinka Streepové přitom rozhodně není sympatická postava - a oproti žánrovým zvyklostem se ani příliš nezmění k lepšímu. Taková realistická koncepce diváky samozřejmě irituje, přispívá však k zajímavosti filmu, který by jinak nenávratně zapadl do průměru.

Děti nemusejí své rodiče milovat 

Postava Lindy (ke které scenáristku inspirovala její nezdolná tchyně) nahrává těm popkulturním trendům, které velebí aktivní důchodce. Hrdinka Streepové je už od pohledu nesnesitelnou ženskou bez vkusu, která zmarnila své šance. V rámci filmové konvence sice Linda postupně sleví ze svého provokativního designu, film Codyové a Jonathana Demmea ovšem rozhodně nevypráví o tom, že by se proměnila. Poznání, ke kterému během návštěvy u bývalé rodiny Linda dochází, je zaslouženě trpké: provinilí rodiče budou své děti vždycky milovat, zatímco jejich potomci je kvůli dávným ústrkům budou více či méně nesnášet. Žádná harmonická generační výměna energií není cílem - ani naší povinností. Linda samozřejmě funguje jako lakmusový papírek odhalující „skutečnost“ vztahů v rodině – a je osvěživé sledovat, jak Peteovi postupně povolují našponovaná ramena a jak Julie přechází z role hysterické trosky do důstojnější pozice rozumu. Linda funguje na bázi emocí a intuice a rozpohybuje všechno, co nedrží pevně v pantech. V rámci politicky korektního žánru je k nezaplacení postava Peteovy druhé manželky Maureen, která není tak dokonalá, jak vypadá. Na „zelené“ svatbě se pak ukáže, jak konformní mohou být alternativci. 

Koncepce Diablo Codyové a Jonathana Demmea není (naštěstí) obrazoborecká natolik, aby divákovi zkazila zábavu a odepřela rozkoše, na které má nezpochybnitelný nárok. Hrdinka se neproslaví ani „nepolepší“, je ovšem za svou snahu po zásluze odměněna vztahem s fešným kytaristou (kterého hraje hudebník Rick Springfield). Všichni se tak nakonec mají o něco raději, než se měli na začátku.

Kdyby vás film (jehož český název je v pitvorném rozporu s jeho vyzněním) nenalákal na jemnou hru s pravidly, dopřejte si ho kvůli Streepové. Ta vytváří další ze svých skvostných „chameleonských“ kreací - a měli byste zkontrolovat, jak dobře zpívá a jak se pro potřeby role naučila hrát na kytaru.

Ricki and The Flash
USA 2015, 101 minut, titulky
Režie: Jonathan Demme
Scénář: Diablo Codyová
Kamera: Declan Quinn

Hrají: Meryl Streepová (Linda), Kevin Kline (Pete), Mamie Gummerová (Julie), Rick Springfield (Gregg), Audra McDonaldová (Maureen) 

Premiéra: 3. září 2015

(Tuhle recenzi jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ji i na blogu redakci děkuji.)

středa 2. září 2015

Filmové šperky na jarmarku v Poříčanech

Zasněná středočeská obec Poříčany slaví 720 let své existence a pořádá v sobotu 5. září jarmark na návsi u kostela Narození Panny Marie. Budu tady prodávat i svoje Filmové šperky, tak si přijďte nakoupit za "venkovské" ceny a popovídat.

Tradiční koláčovou soutěž zpestří bubeníci, kapela Street Jazz Boys či divadelní hra Cesta na Říp. Od 17.30 se slouží v nádherném místním kostele mše svatá. Večer se chystá ohňostroj. Možná by vás mohla přilákat i informace, že podél kostela od loňska prochází významná energetická linie Okruhu středními Čechami procházející místě z Klučova do Kerska.