Prohledat tento blog

sobota 28. února 2015

Ve Vorlíčkově filmu je ohrožen žlučník místopředsedy vinařského družstva

"Janákův žlučník nevydrží stresovou situaci a hrdina musí nastoupit do nemocnice, operace však proběhne úspěšně a družstevní podvodníci a úplatkáři jsou navíc spravedlivě potrestáni."

(Zralé víno, 1981)

čtvrtek 26. února 2015

Teorie všeho: Hawking je roztomilé monstrum

Výkon, který podal Eddie Redmayne v životopisném filmu Teorie všeho, je dobrým důvodem, proč vyrazit do kina. Role fyzika Stephena Hawkinga vynesla třiatřicetiletému britskému herci Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Čerstvý laureát má za hlavní roli ve filmu režiséra Jamese Marshe v kapse i Zlatý glóbus a cenu BAFTA.

Teorie všeho právě přichází i do českých kin a vypadá jako ten druh filmu, který na sebe soustřeďuje pozornost udílečů každoročních výročních cen. Biografie jsou v módě, stejně jako žánr retro, stará dobrá Anglie a věda vnímaná populisticky - v souvislosti s filozofií a magií pro všechny. Britský teoretický fyzik Stephen Hawking je navíc druhem celebrity, jejíž životní příběh slibuje žhavou diváckou atrakci.

Problém je ovšem v tom, že Teorie všeho není ani tak příběhem proslulého vědce, jako spíš milostnou romancí. A jejím protagonistou není vědec-invalida, jehož brilantní mozek přebývá v těle znetvořeném nevyléčitelnou, degenerativní chorobou. Hrdinkou vyprávění je Hawkingova první žena Jane, podle jejíž biografické knihy film vznikl. Z tohoto zdánlivě bezvýznamného faktu vyplývá především líbivost a nekonfliktnost předváděných dějů. Třiasedmdesátiletý vědec, nedílně spojený s invalidním křeslem, hlasovým syntezátorem a okouzlujícně kontaktním úsměvem, se ve filmu stal roztomilým monstrem, jež vyvolává podobné sympatie jako King Kong. O divákův obdiv si ovšem říká – spíš než muž, který rozvinul teorie Alberta Einsteina – krásná a statečná žínka, jež se v roce 1965 rozhodla za Hawkinga provdat, přestože mu lékaři nedávali víc než dva roky života. S mužem postiženým amoytrofickou laterální sklerózou vydržela Jane třicet let, porodila mu tři děti, pomáhala mu v práci - a musela přistoupit na rozvod, když si ona i Stephen našli jiné životní partnery. Verze Hawingova života, kterou vidíme, je verzí vědcovy bývalé manželky. 

Kdyby filmového Hawkinga postupně neparalyzovala nemoc, na jejíž divácky snesitelné verzi se vyřádili Eddie Redmayne i tvůrci maskérských efektů, šlo by o banálně natočený vztahový příběh. Neobyčejný život geniálního fyzika se totiž v rukou řemeslně zručného Jamese Marshe proměnil v pouhý průměrný žánrový snímek. O něco lépe na tom byl i televizní snímek Hawking, v němž hlavní roli v roce 2004 brilantně ztvárnil Benedict Cumberbatch.

Marshova dokumentární práce přitom banální nebyla: o tom svědčí hlavně Oscar za celovečerní dokument Muž na laně (2008), rekonstruující smělou akci Francouze, který v roce 1974 ilegálně přešel po ocelovém laně mezi newyorskými „Dvojčaty“. Marshově dokumentu dodal atmosféru hudební skladatel Michael Nyman – a rovněž Teorii všeho povznáší minimalisticky zduchovnělá hudba Jóhanna Johanssona. Ta byla nominovaná na Oscara, stejně jako producenti filmu, scenárista Anthony McCarten a hlavní představitelka – talentovaná a náležitě sladká Felicity Jonesová.

Teorie všeho je tak typickým přeceněným, „humanistickým“ filmem, populisticky kalkulujícím s naší touhou po dobrých koncích. Hawking dokázal překonat svůj fyzický handicap a prožít nadstandardně šťastný soukromý i profesionální život. Jeho vlastní smysl pro humor ovšem konvenuje s onačejší zábavou, než jako skýtá divákům Teorie všeho: v seriálu Star Trek: Nová generace si zahrál hologram sebe sama, objevil se ve dvou dílech sitcomu Teorie velkého třesku a přijal nabídku hostovat v animovaných seriálech Simpsonovi a Futurama. 

The Theory of Everything
Velká Británie 2014, 123 minut, titulky
Režie: James Marsh
Scénář: Anthony McCarten 
Kamera: Benoit Delhomme
Hudba: Jóhann Jóhansson
Hrají: Eddie Redmayne, Felicity Jonesová, Emily Watsonová, Harry Lloyd, David Thewlis
Premiéra: 26. 2.

(Tenhle text jsem napsala pro Hospodářské noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

středa 25. února 2015

Věta dne aneb Sociálně demokratický poslanec zbohatl na nekalém prodeji minimaxů

"V rámci příběhu zkorumpovaného poslance Jandáka (Karel Šebesta), který zbohatl na nekalém obchodě s hasicími přístroji, se rozehrává drama maďarského revolucionáře Kerekese, jenž z pomsty zabije krutého dozorce, který ho mučil ve vězení…"

 Zločin v Modré hvězdě, 1973) 

pondělí 23. února 2015

Český lev 2015

Své výroční ceny rozdávala Česká filmová a televizní akademie už po dvaadvacáté. Slavnostní ceremoniál proběhl v sobotu 21. února v Dvořákově síni pražského Rudolfina. V přímém přenosu ho přenášela Česká televize, která coby největší domácí producent významně podporuje domácí kinematografii. Ceny v hlavních kategoriích si rozdělily dva "sociální" filmy – romské drama Cesta ven zkušeného artového tvůrce Petra Václava a tragikomedie Díra u Hanušovic, kterou coby filmový režisér debutoval ceněný divadelník Miroslav Krobot. Nejlepším titulem loňského roku byla vyhlášena Cesta ven, kterou Akademici vybrali z více než padesáti celovečerních hraných filmů či dokumentů, jež byly uvedeny do distribuce v loňském roce.

Drama Andrey Sedláčkové Fair Play, popisující dopingové praktiky ve vrcholovém sportu za normalizace, bylo s deseti patnácti nominacemi jedním z favoritů lvího klání. U akademiků ovšem nakonec propadlo. Dojatá režisérka si posléze ze slavnostně upraveného pódia odnesla jen jediné ocenění – cenu filmových fanoušků. Na prestižní skleněnou sošku z dílny Jakuba Berdycha, která po loňské masivní inovaci letos opět dostala nový, logičtější design, sice nedosáhla, díky svému živě sympatickému vystupování se však stala hvězdou večera.

Ten klapal v duchu daném živým konceptem, kterému prospěly předtočené promluvy nominovaných tvůrců. Vinou svébytné akustiky Rudolfina, jež nepřeje mluvenému slovu, se ovšem poněkud nejisté moderátorce Lucii Výborné dařilo navázat kontakt spíš s diváky v sále než s publikem u televizních obrazovek. Snahy o humor pak vyšly většinou hluše (na rozdíl od nechtěně vtipné aféry s falešným Jimem Carreym, která se rozpoutala po skončení ceremonie).

Vítězové a poražení

Mezi aktivity české Akademie nepatří jen udělování Lvů, ale i nominování domácího snímku na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Za loňský rok doporučila americkým kolegům právě sportovní retro drama Fair Play. Film se však nedostal ani do užšího oscarového výběru. Příčinou propadu Fair Play ve lvím klání může být jak tento neúspěch, tak skutečnost, že snímek ignorovali už filmoví kritici. Ti své ceny letos udíleli teprve po páté, patrně však výsledky Lvů ovlivňují. Už pro kritiky se totiž Cesta ven stala nejlepším filmem roku, Petr Václav nejlepším režisérem a scenáristou a talentovaná debutantka Klaudia Dudová nejlepší herečkou roku. Václavův film u Akademiků nebodoval jen v „uměleckých“ kategoriích, ale i ve třech kategoriích technických (střih, zvuk a kamera).

Zatímco Cesta ven a pohádka Tři bratři patřily s deseti nominacemi mezi favority večera a očekávání naplnily, Díra u Hanušovic se třinácti nominacemi se posléze uplatnila jen v hereckých kategoriích. V minimalisticky pojatém snímku se Miroslav Krobot potvrdil jako autor, který dokonale rozumí svým hercům a dokáže z nich dostat maximálně působivý výkon. Neutěšený příběh z českého venkova tak vynesl Českého lva Ivanu Trojanovi a Lence Krobotové za herecké výkony v hlavních rolích a Jaroslavu Pleslovi tutéž cenu za herecký výkon ve vedlejší roli.

I filmaři potřebují pochválit

Lvi ukázali, že právě v technických kategoriích mají šanci zabodovat řemeslně kvalitní žánrové snímky, určené většinovému publiku. Praxe, která je obvyklá i u Oscarů, se osvědčila letos zvláště u Tří bratrů Jana Svěráka. Tu kritici v rámci svých cen ignorovali, zatímco Akademici jí umožnili z deseti nominací proměnit tři (za masky, kostýmy a scénografii). Svěrákův kredit zůstává u jeho kolegů akademiků vysoký, přestože objektivně vzato umělecky stagnuje. Právě režisérovi, který nedávno oslavil padesátiny, ovšem diváci vděčí za podobu slavnostního lvího večera. Autor Tří bratrů se stal supervizorem ceremoniálu, který si loni - po sérii tápavých experimentů zakladatele cen Petra Vachlera - začal hledat novou tvář. Jan Svěrák na finální podobě večera pracoval s režisérem přenosu Michaelem Čechem. Jediný majitel porevolučního Oscara za neanglicky mluvený film – Kolju – stál také u zrodu nápadu, aby letos Lvy předávali přední čeští lékaři. Přestože nápad nepůsobil příliš logicky, vykonávají podle Svěráka jedinou profesi, kterou filmaři respektují. Režisér rekordně navštěvovaných Tří bratrů se objevil i na pódiu, aby předal Cenu Magnesia za nejlepší studentský film. Ta připadla Pavlu Noskovi za film Pravomil.

„Pochvala“ pro mladého, progresivního tvůrce se ovšem na hlavní lví kategorie nevztahovala. U Akademiků totiž nenašly pochopení živelné experimenty začínajících autorů - režijní a scenáristický debut herce Jiřího Mádla Pojedeme k moři ani tragikomedie Michala Samira Hany, realizovaná v duchu jediného, kontinuálního záběru. 

O konzervativnosti Akademiků svědčí i skutečnost, že Český lev za nejlepší dokumentární film putoval do rukou osvědčeného Miroslava Janka, který natočil citlivou biografii manželky bývalého prezidenta Havla – dokument Olga. V tomto směru se nejemotivnějším okamžikem večera stalo předávání Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Tradicionalistická cena zviditelňující filmařské zásluhy legitimně doputovala k čtyřiaosmdesátileté režisérce Drahomíře Vihanové. Vynikající autorka, kterou proslavily snímky Zabitá neděle (1969) a Pevnost (1994), přijala ocenění se realisticky skromným sarkasmem. Ten posunul do jiné roviny i úspěchy a porážky režisérčiných mladších, filmařsky aktivních kolegů.

VÝSLEDKY 22. ROČNÍKU CEN ČESKÝ LEV

MIMOŘÁDNÝ PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII
Drahomíra Vihanová

NEJLEPŠÍ FILM
Cesta ven – Miloš Lochman, Jan Macola, Karel Chvojka

NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM
Olga – Miroslav Janek

NEJLEPŠÍ REŽIE
Cesta ven – Petr Václav

NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI
Cesta ven – Klaudia Dudová

NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI
Díra u Hanušovic – Ivan Trojan

NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI
Díra u Hanušovic – Lenka Krobotová

NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI
Díra u Hanušovic – Jaroslav Plesl

NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ
Cesta ven – Petr Václav

NEJLEPŠÍ KAMERA
Cesta ven – Štěpán Kučera

NEJLEPŠÍ STŘIH
Cesta ven – Florent Mangeot

NEJLEPŠÍ ZVUK
Cesta ven – Daniel Němec, Ivan Horák

NEJLEPŠÍ HUDBA
Krásno – Jan P. Muchow

NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE
Tři bratři – Jan Vlasák

NEJLEPŠÍ KOSTÝMY
Tři bratři – Simona Rybáková

NEJLEPŠÍ MASKY
Tři bratři – Zdeněk Klika

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuji.)

neděle 22. února 2015

Padesát odstínů šedi: Malé rebelky a jejich Šeď


Do našich kin před časem vpadl dychtivě očekávaný valentýnský hit – adaptace románového bestselleru jednapadesátileté britské spisovatelky E L Jamesové. Úspěch filmu režisérky Sam Taylor-Johnsonové se odvozuje od statusu předlohy. Jamesová v letech 2011-12 spáchala románovou trilogii, jíž se celosvětově prodalo kolem 100 milionů výtisků. Adaptace pořízená za komorních 40 milionů dolarů dosud na tržbách celosvětově získala úchvatných 265 milionů. V Česku Padesát odstínů šedi zlomilo rekord, který si celé čtyři roky držela teenagerovská fantasy Harry Potter: Relikvie smrti - 1.část (2010). Na tu se o premiérovém víkendu prodalo 248 tisíc vstupenek, ale Šeď mladistvého čaroděje překonala o 6 tisíc diváků – nebo spíš divaček.

V případě filmu, líčícího milostný vztahu mezi sadistickým milionářem a submisivní univerzitní absolventkou, jde o divačky mladistvé. Právě na ně je chladnokrevně zacílený snímek s pověstí erotického trháku, který je přístupný už od patnácti let. I osazenstvo multiplexového sálu, které autorka těchto řádků navštívila, tvořily téměř výhradně dívky. Věděly, do čeho jdou. Už účesem se připodobňovaly hrdince filmu. Do kina vyrazily odhodlaně - ve skupinách, vybaveny obřími porcemi popcornu, poblikávajícími iPhony a rozhodnutím hihňat se po celou dobu projekce.

Nálada v kině tak připomínala atmosféru před tou hodinou přírodopisu, v níž se má probírat rozmnožovací soustava člověka. V knížce E L Jamesové si čtenář(ka) vrchovatě užije klinických popisů orgánů v součinné akci i toho, co úžasného hrdinka v každém okamžiku cítí. Film ovšem není pornografií – je průměrnou erotickou romancí, jež nenabízí žádný pohled na příslušné orgány. Nahá těla hrdinů jsou důsledně snímána zezadu či mírně ze strany, rám plátna citlivě končí tam, kde by začínalo ochlupení, kdyby neprošlo rukama přísných kosmetiček. Technicky film zahrnuje záběry na hrdinčiny ztopořené bradavky a vlhce vykulené oči. V kombinaci s diváckou fantazií a záběrem na důtky na zdi ovšem vzniká marketingový zázrak.

Nymfomanka pro patnáctileté 


Nepoměr mezi tím, co diváci Šedi očekávají a co dostávají, zůstává jedinou vzrušující záhadou filmu. Ten není vysloveně špatný, ani ovšem není ani dobrý, protože scenáristka Kelly Marcelová musela zachovat věrnost nevalné literární předloze. Napětí vzbuzuje jen zvědavost, zda a kdy dívka Anastasie podepíše smlouvu pana Greye, popisující do detailů povinnosti submisivní ženy. Scéna, v níž se rebelující hrdinka rozhodne milence hravě potrápit „právnickým“ rozborem textu, je nejzábavnějším momentem celého vyprávění. Důsledné realizace se nedočkáte. A pokud je vám mentálně víc než dvanáct, zůstane pro vás patrně jediným ukojením v rámci nekonečně dvouhodinového dílka chvíle, kdy hrdinka dostane konečně řádně na holou. 

Dietní verze sadomasochistického vztahu jednadvacetileté panny a sedmadvacetiletého milionáře s charitativními sklony a slušně vybavenou domácí mučírnou nesnese žádné historické srovnání: filmy Poslední tango v Paříži (1972) či 9 ½ týdne (1986) působí dodnes živě, také proto, že si pohrávaly i se sociálními schematy. Těch se ovšem Padesát odstínů šedi dotýká na úrovni pohádky o Popelce upravené pro retardy. Pokud jde o zakázané zážitky dobře vychované masochistky, plahočí se film v nedohlednu i za temně znepokojivou Kráskou dne (1972) Luise Buňuela. 

Není ostatně třeba nořit se do hlubin historie: ať už máte proti Trierově Nymfomance cokoli, jako poctivé dráždidlo funguje znamenitě. (Zdá se ostatně, že zajímavá Dakota Johnsonová hraje svou Anastasii s živou vzpomínkou na Trierovu bravurní hlavní představitelku, Charlotte Gainsbourgovou.) Šeď využívá i všech dostupných schémat a prvků konzervativního milostného dramatu, které ustavily hollywoodské milostné romance. Malé rebelky ztotožňující se s Anastasií tak vlastně dostávají pravý opak svobody, po níž přirozeně touží.

P. S. A pokud jde o představitele pana Greye, Jamieho Dornana, je to herecké poleno.

Fifty Shades of Grey
USA 2015, 124 minut
Režie: Sam Taylor-Johnsonová
Scénář: Kelly Marcelová
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba:Danny Elfman
Hrají: Dakota Johnsonová (Anastasia), Jamie Dornan (pan Gray), Eloise Mumfordová (Kate), Jennifer Ehleová (Carla), Marcia Gay Hardenová (paní Greyová), Max Martini (Taylor)

Premiéra: 12. 2.

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.) 

čtvrtek 19. února 2015

Kingsman: Tajná služba: Bondovi pohrobci nemají úctu k deštníkům

Špiónská komedie Kingsman: Tajná služba je dalším dychtivě očekávaným dílem Matthewa Vaughna. Britský režisér si získal bezpečnou fanouškovskou základnu už krimi Po krk v extázi (2004), kde v hlavní roli exceloval Daniel Craig. Do filmografie si pak Vaughn přidal laskavou fantasy Hvězdný prach, přepálenou akční komedii Kick-Ass a zdařilé pokračování mutanské série X-Men: První třída. A Craig se dva roky po profesionálním setkání s Vaughnem stal dalším z řady představitelů Jamese Bonda.

Příběhy agenta 007 se nejčastěji vtírají do komentářů právě v souvislosti s filmem Kingsman: Tajná služba. Nový Vaughnův akční kousek je ovšem komedií, která těží i z dalších špiónských snímků. Vedle konkrétních citací tak nabízí barvitou, rafinovanou podívanou, v níž rezonují nejrůznější prvky populárního subžánru napříč desetiletími. Tak tomu ostatně je i v comicsové předloze The Secret Service (2012), jejímiž autory jsou Dave Gibbons a Mark Millar.

Členy supertajné a přísně nevládní britské organizace jsou muži, kteří vypadají jako starosvětsky elegantní gentlemani a zabíjejí ve jménu „záchrany světa“ jako mašiny. Do špiónské hry se tak vrací snobská noblesa, ironie a tvrdý alkohol, spojované s prvním z Bondů – Seanem Connerym. Ty diváky dodnes baví neodolatelně lehkovážným sarkasmem, vycházejícím z postavy cynického, tvrdého a nekonvenčního hrdiny. Ztělesněním konzervativních konvencí (a současně jejich popřením) je ve Vaugnově filmu postava superagenta Harryho Harta v podání skvělého Colina Firtha. Gentlemana každým coulem dovede s pomocí deštníku postavit do latě hospodu plnou nebezpečných týpků. 

Hart začne držet ochrannou ruku nad mladým kriminálníkem Garym Pricem, který je v podání talentovaného Tarona Egertona ideálním materiálem pro kingsmanskou organizaci. Mladíkův otec totiž kdysi kolegovi Hartovi zachránil život – a Gary má vedle genetické výbavy i inteligenci, fyzičku a tvrdou náturu, která ho předurčuje k náročnému špiónskému poslání. Na tréninku nováčka je ovšem nejzábavnější pozvolná „sociální“ proměna obyčejného kluka z předměstí v noblesního gentlemana. Jak bývá v příbězích o mistrovi a jeho nadaném žákovi zvykem, objeví se ovšem komplikace dřív, než stačí Hart výcvik dokončit. Jmenuje se Richmond Valentine, hraje do Samuel L. Jackson a má v plánu – jak jinak – podřídit svět svým destruktivním plánům. Gary má před sebou náležitě nebezpečného protivníka, v srdci žhavou pomstu – a pod Vaughnovým vedením může začít ta správná „cool“ řežba. Nakonec nechybějí ani vybuchující hlavy.

Podobně jako bondovky, je i film Kingsman: Tajná služba ideální podívanou pro kluky všech věkových kategorií. Vaughn a jeho osvědčená spolupracovnice – scenáristka Jane Goldmanová – se rozhodli zapomenout na pravidla, vkus a úměru. Kluci v publiku proto musejí být starší patnácti let (protože mluva je drsná, akce krvavě surová a unesená švédská aristokratka ráda anální sex). A musejí si chtít nezávazně užívat. Ve Vaughnově filmu nelze brát nic vážně kromě autorovy snahy bavit hrou s vyprázdněnými fetiši špionských příběhů . Koncept a jeho provedení jsou chytré, nápadité a provokativní až do úpadu, alespoň pokud jde o podvratnou hru se sociálními koncepty. Rozdíl mezi parodií a sebeparodií nemá smysl hledat. 

Problémem je ovšem právě bezbřehá, chtěná bujarost. Ta mění potenciálně zajímavé vyprávění plné skvělých herců, zajímavých postav, vtipných dialogů a brilantně rozehrané akce v pouhý radostný chaos. Srovnání s bondovkami pokulhává právě v tom, že podstata příběhů agenta 007 byla starosvětsky vážná. Vaughnovi Kingsmani si na záchranu světa deštníkem jen hrají. 

Kingsman: The Secret Service
Velká Británie 2014, 129 minut
Režie: Matthew Vaughn
Scénář: Jane Goldmanová, Matthew Vaughn (podle comicsu Davea Gibbonse a Marka Millara  
Kamera: George Richmond
Hudba: Henry Jackman, Matthew Margeso
Hrají: Colin Firth, Taron Egerton, Samuel L. Jackson, Mark Strong, Michael Caine, Sofia Boutellaová
Premiéra: 19. 2. 2015

(Tuhle recenzi jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ji i zde na blogu redakci děkuji.)

úterý 17. února 2015

Návštěvnosti Vávrova filmu přitížilo nesprávné obsazení

Výpravný snímek se natáčel také v autentických ukrajinských lokacích, s velkým komparsem a známými československými a sovětskými herci: hrdinného kapitána Jaroše však ztvárnil Martin Štěpánek a protože v roce 1981 emigroval na Západ, film byl stažen z kin. 

(Sokolovo, 1974)

neděle 15. února 2015

Příšerná rodinná situace v pytláckém dramatu Hynka Bočana

Syn, který pracuje jako traktorista, se potýká s neuspokojivými vztahy se ženami a problémy s matkou, která si našla milence, zatímco otcova lovecká vášeň směřuje finále k tragédii, jež je však jen ozvukem Cyrilova traumatu z dětství.

(Pytláci, 1981)

pátek 13. února 2015

čtvrtek 12. února 2015

Jára Cimrman má kolegu z Berlína

Ve filmu se v epizodní roli docenta Zajíce objevuje i Zdeněk Svěrák, který studentům v rámci semináře o systematickém uspořádání předmětů na psacím stole přednáší o zaručené metodě fiktivního německého vědce Enricha Bronštejna (1904–1969).
(Jak básníci přicházejí o iluze, 1984)
  

středa 11. února 2015

Normalizace diváky obšťastnila romancí mezi pasákem krav a psycholožkou

V rámci trojice scenáristických počinů Jaromíry Kolárové má milostná romance mezi mladou psycholožkou Doubravkou a pasákem družstevních dojnic Honzou blízko k jinému jejímu počinu - k vyprávění o radostech a strastech Holek z porcelánu. 

(Léto s kovbojem, 1976)


úterý 10. února 2015

V komedii Zdeňka Trošky je hrdinka těhotná už šest let!

Zápletka, na které Troška opět pracoval se spoluscenáristou Petrem Markovem, se tentokrát odvíjí od svatby Blaženy Škopkové, která otěhotněla v předchozím dílu se svým milým, Vencou Konopníkem.

(Slunce, seno a pár facek, 1989)

pondělí 9. února 2015

Zlovolní sociální demokraté očima normalizační kinematografie

Zatímco Jan (Jiří Krampol) najde místo jako elektrikář, Ríša (Petr Svojtka) se stává redaktorem sociálnědemokratických novin Právo lidu.

(Další z řady retrosnímků z první republiky, jejichž prostřednictvím normalizační kinematografie kritizovala kapitalistické praktiky: Skandál v Gri-Gri baru, 1978)

sobota 7. února 2015

Tento blog píšu už šest let

Před šesti lety - 30. ledna 2009 - jsem na tomhle blogu uveřejnila první příspěvek (šlo o recenzi na film Underworld: Vzpouru Lycanů). Od té doby každý rok touhle dobou dělám malou bilanci toho, co mi uplynulý blogovací rok přinesl. Loni jsem se radovala, že stránka Alenčina blogu byla od svého založení otevřena víc než půlmilionkrát. Ve chvíli, kdy tenhle text píšu, návštěvnost přesáhla 727 000. Pokud jde o nejčtenější příspěvky, s přehledem vítězí nejednoduchý text o nejednoduchém filmu - recenze Scorseseho Prokletého ostrova. Což mne moc těší. Druhým nejčtenějším textem je stále ještě Vítejte ve 3D, což je patrně omyl vyhledávačů, které ho nabízejí čtenářům hledajícím něco docela jiného, než mou reflexi  historie stereoskopické projekce. Třetím nejčtenějším textem je příspěvek, kterým jsem se někdy před pěti lety snažila vyrovnat se s jedním odporným, urážlivým mailem Jana Rejžka...

Letošní bilanční příspěvek se mi nepíše lehko. V posledních týdnech a měsících blog zanedbávám - a v tom zanedbávání budu důsledně pokračovat až do konce května. Mám totiž poprvé po mnoha letech pravidelnou, pravidelně placenou práci, na kterou se musím soustředit. Píšu katalog českých filmů pro Národní filmový archiv a zavázala jsem se smluvně napsat kolem tisícovky textů. Je to docela hodně :-), takže se nesmím rozptylovat žádným jiným psaním. Skoro jsem nechala recenzování do Lidových a Hospodářských novin - pokud se tady na blogu nějaký příspěvek objeví, půjde pravděpodobně o text psaný původně jinam. Na novinářské projekce občas chodím, když jde o nějaké zajímavé filmy - ale nic o nich nepíšu. Jen se tak koukám... 

Na dlouhé roky pravidelně živený a udržovaný blog to asi nebude mít nejlepší vliv. Rozhodla jsem se, že abych vás, milí hraví a zvídaví čtenáři, udržela v kondici, budu tady uveřejňovat každý den jednu větu, vybranou z textů, které jsem právě zplodila. 

Takže dnes: 

Pozdní režijní debut jednačtyřicetileté Marie Poledňákové získal v roce 1998 v diváckém hlasování status „nejlepší komedie století“, toto populistické nadhodnocení však filmu spíše škodí.
(S tebou mě baví svět)

S láskou

Alena Prokopová

čtvrtek 5. února 2015

Big Eyes: Burton natočil pohádku o lívancových očích

Životopisné filmy jsou v módě. A nemá smysl pátrat po tom, nakolik je který z nich věrný realitě. Většnou totiž jde o příběh, který je příliš neuvěřitelný, než aby si ho nějaký scenárista mohl dovolit vymyslet. Režisér Tim Burton si to vyzkoušel už před jednadvaceti lety v životopisném snímku Ed Wood. Tragikomedie o „nejhorším režisérovi na světě“ pozapomenutého béčkového filmaře láskyplně povýšila na kultovního tvůrce.

Obrazy Margaret Keaneové, která je hrdinkou nového Burtonova filmu Big Eyes, jsou stejně strašlivé jako Woodovy filmy. Místo létajících talířů, vampýrů a sexy krasavic ovšem zobrazují stále totéž: smutné děti s obříma očima zvíci lívanců. Stejně jako Ed Wood, i Keaneová prožívala největší slávu v 50. letech – v éře, kdy americká popkultura teprve získávala dnešní pokleslý, kýčovitý šmrnc. 

Tvůrkyni líbivě depresivních obrazů, jež se šířily jako mor prostřednictvím plakátů a pohlednic, ovšem veřejnost vůbec neznala. Za jejich autora se totiž vydával Margaretin manžel Walter. Zatímco marketingově čilý Keane okázale zářil jako celebrita ceněná davem bez vkusu (a nenáviděná rozhořčenými výtvarnými kritiky), malířka seděla doma a tvořila až do naprostého vyčerpání jeden obraz za druhým. V roce 1964 Margaret manžela opustila, teprve v roce 1970 však přiznala své autorství a s morální podporou havajských jehovistů (!) rozpoutala soudní bitvu, jež nemohla skončit jinak než jejím vítězstvím.

Tim Burton se k 50. a 60. letům, jež formovala jeho rodinné prostředí, opakovaně vrací. Obrazy Keaneové sbírá (a v 90. letech si dokonce u malířky objednal portrét své tehdejší přítelkyně Lisy Marie). Působí tedy logicky, že se ujal projektu, pro nějž už deset let hledali produkční zázemí scenáristé Scott Alexander a Larry Karashewski. Tento autorský tým má zálibu v bizarních biografiích: je podepsaný i pod Formanovými filmy Lid versus Larry Flynt (1996) a Muž na Měsíci (1999). 

Big Eyes provázejí k divákovi dvě záhady: první z nich se týká rozhodnutí českého distributora (Forum Film) ponechat název snímku v originále. Druhá je poněkud zapeklitější a tvoří hlavní kouzlo filmu, který vypadá na Burtona až křiklavě čitelně. Margaret Keaneová, která se nechá deset let mlčky vykořisťovat dominantním manželem, působí v dnešní emancipované době pěkně provokativně. Vysvětlení jejích znepokojivých obrazů v duchu přísloví „oko do duše okno“ je pak natolik stupidní, že dokonale ladí s dosavadními burtonovskými výlety do oblasti „psychologie“ monster (Střihoruký Edward), netopýřích mužů (Batman) či mimozemšťanů (Mars útočí!).

Na tuto hru přistoupila Zlatým glóbem oceněná Amy Adamsová, jež jemně rozehrává Margaretinu „záhadnou“, anachronickou pasivitu. K této možná nejplašší z Burtonových „divných“ postav tvoří záměrně hrubý kontrast Christoph Waltz, který svého Waltera nesnesitelně přehrává. Spíš než o vztahy a psychologii tak jde o o pohádku o ziskuchtivém a pyšném Netvorovi, který vězní smutnou, křehkou Krásku v temné věži. Burton ovšem nabízí i hodnotící kontext v podobě vypravěče – bulvárního novináře v podání Dannyho Hustona. Tomu oponují „vážné“ postavy rozhořčeného výtvarného kritika (Terence Stamp) a neúspěšného, smutně šokovaného majitele umělecké galerie (Jason Schwartzman).

Minimalistická pohádka Big Eyes tak představuje „nového“ Tima Burtona, který působí méně okázale než dřív, ale zůstává podvratný a znepokojivý. Mohli bychom konstatovat, že ve svých šestapadesáti letech režisér opustil infantilní výstřelky a vstupuje do zralého, civilního tvůrčího období. To by ovšem Burton nesměl momentálně pracovat na adaptaci příběhu o klukovi, který zažívá báječně temné dobrodružství v opuštěném sirotčinci.

USA 2014, 106 minut
Režie: Tim Burton
Scénář: Larry Karashewski, Scott Alexander
Hudba: Danny Elfman
Kamera: Bruno Delbonell
Hrají: Amy Adamsová (Margaret), Christoph Waltz (Walter), Danny Huston (Nolan), Terence Stamp (Canaday), Jason Schwartzman (Ruben) 

Premiéra: 6. 2. 2015

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.) 



Premiéra: 5. 2.