Prohledat tento blog

středa 30. července 2014

Parádně pokecal

 Natočit celovečerní absolventský film na FAMU a dostat ho hned k divákům – to je husarský kousek, který se v domácích podmínkách povede jen zřídkakdy. O to, aby k něčemu takového docházelo častěji, se nyní stará Česká televize. Ta coby koproducent za poslední dva roky podpořila hned pět absolventských projektů pražských „famáků“: po Všivácích Romana Kašparovského nyní přichází do kin komedie Parádně pokecal.

Šestadvacetiletý student režie Tomáš Pavlíček a jeho kolega z katedry produkce – Tomáš Michálek – představili svůj film i na Letní filmové škole, která až do neděle přitahuje milovníky dobrých filmů do Uherského Hradiště. Slavnostní premiéru si však komedie Parádně pokecal odbyla už na začátku července na MFF Karlovy Vary. Prestižní festival si ji vybral do soutěžní sekce Fórum nezávislých.

Napsání diplomové práce Pavlíčka s Michálkem teprve čeká, své profesionální „státnice“ před publikem si však už odbyli. Ve svém celovečerním debutu potvrzuje Tomáš Pavlíček neobvyklou pozici začátečníka, který místo na experiment či komerční exhibici sází na žánr komedie. To platilo už v autorových školních filmech, které do svého programu zařadily některé domácí i zahraniční festivaly. Pavlíčkův Obyčejný jízdní řád se stal součástí povídkového snímku Praho, má lásko, který měl v kinech premiéru v roce 2010. A za svůj bakalářský snímek Nejrychlejší Matěj na světě (2011) získal tento tvůce Novoměstský hrnec smíchu za nejlepší studentskou komedii.

Pavlíček je typem autora, který si sám píše scénáře. Ve svých předchozích projektem většinou sám ztvárňoval i hlavní hrdiny – vnitřně nejisté mladé muže, kteří si teprve hledají své místo ve světě. Podobný je i protagonista Parádně pokecal - pětadvacetiletý Štěpán Procházka, který se po několika marných pokusech vystudovat nějakou vysokou školu uchytí jako telefonní operátor v call-centru. Jeho život však zůstává pořád jaksi zablokovaný: hrdina přijde o svou lásku, práci i psa – a zbude mu jen telefonní číslo na dívku se sympatickým hlasem Marii. Ta si sice s neznámým mladíkem povídat nechce, touha po „parádním pokecání“ však hlavního hrdinu vede celým příběhem.

Parádní pokec je jen začátek 

Touha „pokecat si“ provází Štěpána celým příběhem. Posluchače Pavlíčkův hrdina nenajde ve svých vrstevnících, ale v poněkud záhadném panu Karlovi (Václav Vydra), muži středních let, který představuje protagonistovo svébytné zrcadlo. Štěpán by totiž mohl za pár let dopadnout stejně jako smutný starosta ve vesničce nazvané Dolík, který si už šestnáct let nedovede popovídat s vlastní odcizenou manželkou. Aby se vymanil z bludného kruhu, nepotřebuje hrdina filmu ani tak dobrého posluchače či zapáleného spoludiskutéra, ale vlastní proměnu. Upřímný popis vlastního, neuspokojivého a nanicovatého životního příběhu totiž představuje jen první rok na cestě k sebe-vědomé, dospělé zodpovědnosti.

V rámci formátu generačního příběhu se Štěpán samozřejmě během vyprávění někam posune. Sympatičtější než věčný outsider, k jehož chcípáckému statusu přispěl jeho nevýrazný představitel (začínající Vít Rohr), je ovšem samotný režisér. Tomáš Pavlíček je jako filmař téměř opakem svého hrdiny: nevyhraněný, tápající a možná prostě líný Štěpán se ocitl v příběhu plném vypravěčské energie. Pavlíček si dává práci se zpřeházenou chronologií svého hravého vyprávění, které pod navenek ležérním a mimoděčně působícím povrchem skrývá komplikovanou hru. 

Za živě působícími obrazy kameramana Ladislava Moulise (který film natáčel na 16mm materiál) se zmnožování a variování motivů koncentruje kolem tématu mezilidské komunikace. Přestože se Pavlíčkovi nakonec nepovede udržet všechny linie pohromadě a některé motivy poztrácí, zaujme celek vnitřní soustředěností. Parádně pokecal tak nepřipomíná takové těkavě rozvolněné debuty, jakými byli v poslední době Všiváci či Hany Michala Samira. Pavlíčkův film se zabývá stereotypy v chování svých vrstevníků, ale udržuje si nad nimi formální nadhled. Nepodléhá fascinaci žádným životním stylem a s nezvyklou samozřejmostí kombinuje začínající herce s rutinérem Václavem Vydrou, jehož dramatickou přesvědčivost znovuobjevuje.

Pavlíček se nepokouší o uzavřenou generační či uměleckou výpověď. S divákem komunikuje přesvědčivě, i kdy se místy – jak po formální, tak po scenáristické stránce – příliš „vykecává“. To ovšem není vlastnost, které by se nadějný filmař ve svých dalších dílech nemohl zbavit.

Parádně pokecal
ČR 2014, 75 minut
Scénář a režie: Tomáš Pavlíček
Kamera: Ladislav Moulis
Hudba: Šimon Holý
Hrají: Vít Rohr (Štěpán), Eliška Křenková (Lucie), Václav Vydra (Karel), Jana Krausová (Marie), Jakub X. Baro (Ready), Tereza Konrádová (Romana), Vladimír Polívka (Ondřej), Jiří Šimek (Pepé), Tereza Nádvorníková (Pája), Aneta Krejčíková (Patricie)
Premiéra: 31. 7. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)


pondělí 28. července 2014

LFŠ v Uherském Hradišti pokračuje...

V pátek začal v Uherském Hradišti 40. ročník Letní filmové školy. Do jihomoravské metropole se vyplatí přijet za zábavou a poučením - i jen si tak „parádně pokecat“. Jubilejní ročník největšího domácího nesoutěžního festivalu začal naplno už v pátek, slavnostního zahájení se však dočkal v sobotu večer. Milovníci dobrého filmu se mohou z dramaturgicky pečlivě ošetřené akce těšit až do soboty 2. srpna. Poslední projekce začnou dokonce až těsně před sobotní půlnocí.

Středobodem „filmovky“, která se jako uzavřená akce pro členy filmových klubů poprvé konala v roce 1964, je už tradičně kino Hvězda. Právě zde v sobotu večer ředitelka festivalu Radana Korená celou akci slavnostně zahájila. Z jejích rukou přejala největší hvězda festivalu – britský režisér Peter Greenaway – nově nedesignovanou „zmrzlinovou“ cenu Asociace českých filmových klubů. Ta je i tentokrát pořadatelem LFŠ. 

Radana Korená, zmrzliová cena
a Peter Greenaway
Sobota patřila neúmornému, dvaasedmdesátiletému Greenawayovi, který dokázal publikum upoutat svými fundovanými kunsthistorickými výklady i sebeironií. Další plánované režisérské hvězdy – Michel Gondry, Todd Solondz a Bertrand Tavernier se sice z účasti na filmovce na poslední chvíli omluvily, jejich filmy ovšem tvoří důležitou součást programu.

Vedle Hvězdy se promítá i na sedmi dalších místech po celém Uherském Hradišti, včetně dvou kin pod širým nebem. Nejde o žádný velikášský odhad: V roce 1975 se filmové školy zúčastnilo 250 návštěvníků, dnes se však jejich počet pohybuje kolem pěti tisíc. Filmovka už v sobotu začala praskat ve švech – a s ohledem na kapacitu projekčních sálů je totiž množství akreditací omezené. První víkendový den festivalu byly jednodenní akreditace vyprodány tak brzy, že se na mnoho příchozích už nedostalo.


Kino Hvězda
Vzhledem k tradičně teplému počasí se ovšem filmová škola neodehrává jen v kinosálech, ale v prostoru celého Uherského Hradiště. Město s festivalem už tradičně úzce spolupracuje a kromě projekčních sálů a ubytovacích kapacit pro bohatý doprovodný program nabízí i výstavní prostory či přednáškové sály. Živé diskuse o filmech se ovšem přesouvají na trávníky v parcích i do kaváren a restaurací.

Přijet na filmovku se tak vyplatí, i když dostat se na projekci vyžaduje trpělivé stání ve frontách před kiny. Po tradičně přetíženém víkendu by se však situace měla stabilizovat. 

Letošní logo
Jak být zapálen filmem

Letošní „retro“ design konvenuje s heslem, pod kterým se čtyřicátá LFŠ stala vlajkovou lodí kvalitního diváckého zážitku. „Zapáleni filmem“ jsou zjevně už dramaturgové akce, kteří pod zkušeným vedením programové ředitelky Ivy Hejlíčkové připravili pro návštěvníky mimořádně vyvážený a zajímavý program. Na rozdíl od „programátorů“ klasických soutěžních festivalů se totiž nemusejí opírat o filmové novinky, které většinou neprojdou delší zkouškou časem. Na rozdíl od MFF Karlovy Vary, kterému se hradišťská akce vyrovná počtem uváděných snímků, filozofie Letní filmové školy vychází z hlubšího vědomí souvislostí.

Vedle retrospektiv, věnovaných zmíněným režisérským hvězdám, se diváci mohou seznámit i s díly francouzského režisérského klasika Roberta Bressona. Unikátní je přehlídka filmů ceněného režiséra Alexandera Hackenschmieda, který po odchodu z vlasti působil v USA.

Leopardí žena - Hawksův
nedostižně rychlý film 
Retrospektivní charakter filmové školy potvrzuje i velká přehlídka screwballových komedií, které jsou těsně spojeny s hollywoodskou studiovou érou 30. let. Leopardí žena, Příběh z Filadelfie nebo Zázrak na Morganově potoce nabízejí dodnes živou přehlídku hereckých hvězd i nevídaně střelhbité, vtipné dialogy. Aktuální paralelu k současnosti pak tvoří skutečnost, že vedle „souboje pohlaví„ ostrovtipně reflektovaly i atmosféru hospodářské krize. Nové kontexty získávají na Letní filmové škole i němé filmy, které jsou uváděny s živým hudebním doprovodem.

Diváci se letos mohou seznámit i se současnou španělskou kinematografií nebo britským sociálním filmem, který rozhodně nenabízí jen depresivní pohled na „uražené a ponížené“. Na první pohled živé a aktuální jsou pak retrospektivy režiséra a herce Miroslava Krobota a Dejvického divadla (jehož aktivity se připomenou i kompletním uvedením populárního televizního seriálu Čtvrtá hvězda). 

Parádně pokecal
LFŠ však nabízí svým „studentům“ i nejžhavější filmové novinky, třeba nové české, slovenské, polské a maďarské snímky. Řada filmů, které diváky lákají do kinosálů, bude brzy uvedena i v české kinodistribuci. Patří mezi ně i novinka Michela Gondryho – dokumentární esej Je muž, který je vysoký, šťastný? Hravá reflexe režisérova setkání s filozofem a aktivitou Noamem Chomskym bude mít v českých kinech premiéru už 31. července. Ve stejný den se k divákům premiérově dostane i generační komedie debutujícího režiséra Tomáše Pavlíčka Parádně pokecal a restaurovaná verze Menzelova oscarového dramatu Ostře sledované vlaky.

(Tohle je jeden z novinářských textů, které teď zpravodajsky generuju na LFŠ do různých novin. Vyšel v těch Lidových.)

čtvrtek 24. července 2014

G jako Greenaway

Letní filmová škola se koná už po čtyřicáté – a své jubileum slaví ve velkém stylu. Od 25. července do 2. srpna představí svým „žákům“ víc než dvě stě filmů. Mezi významnými filmaři, kteří bude Uherské Hradiště letos hostit, je i Peter Greenaway. Dvaasedmdesátiletá britská režisérská hvězda jihomoravskou metropoli navštívila poprvé před jednadvaceti lety. Greenaway tehdy uvedl rozsáhlou retrospektivu svých snímků včetně krátkých a experimentálních titulů, jejichž natáčení se věnoval v letech 1962-82.

Umělec, který publikum znepokojuje nezařaditelnými, obrazově podmanivými opusy, se v roce 1991 stal první z řady významných hostů, kteří polistopadovou „filmovku“ poctili svou přítomností. V českém prostoru jeho dílo dlouhodobě rezonuje. V českých klubových kinech se objevily režisérovy snímky Umělcova smlouva (1982) nebo Topení po číslech (1988), řada jeho děl vyšla na DVD díky artovým aktivitám společnosti Levné knihy. 

Goltzius a společnost 
Pelikán
Samotného Greenawaye pak český prostor zjevně zaujal. Koncem 90. let přijal pozvání na MFF Karlovy Vary, z jeho návštěvy však nakonec sešlo. Navštívil však Česko v roce 1996 jako host mezinárodního filmového festivalu v Praze. V prosinci roku 2010 přijela režisérská celebrita na olomouckou Přehlídku animovaného filmu.

Velké vítězství obrazu

Prosperovy knihy
Do Hradiště Greenaway letos nepřiveze jen svá díla a přednášku o „smrti filmu“, ale i unikátní výstavu svých padesáti kreseb. Ty vznikaly současně s prací na snímku věnovaném ruskému režisérskému géniovi Sergeji M. Ejzenštejnovi. Výstava nese název Ejzenštejn v Guanajuatu. Stejnojmenný snímek, přibližující Ejzenštejnovu práci na hraném dokumentu Ať žije Mexiko!, má mít premiéru na začátku příštího roku. Režisér, který rád pracuje v sériích a se zápalem narušuje hranice konvenčních formátů, film koncipoval jako součást multimediálním projektu nazvaného Greenaway o Ejzenštejnovi. Ten má zahrnovat dva celovečerní a stovku krátkých experimentálních filmů. 

Zet a dvě nuly
Peter Greenaway představí divákům Letní filmové školy čtveřici celovečerních titulů, mapujících vývoj jeho svébytné poetiky: svůj debut Umělcova smlouva, bizarní feérii o smrti Zet a dvě nuly (1985), kontroverzní esej Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (1989) a svůj zatím poslední snímek určený pro kina - historický opus Goltzius a společnost Pelikán (2012). Ten je svérázným životopisem nizozemského manýristického malíře a rytce Hendrika Goltzia, jenž se v 16. století proslavil také jako autor erotických rytin s biblickou tematikou. Snímek je prostřední částí plánované trilogie o holandských malířských mistrech. Triptych Greenaway uvedl Rembrandtovou Noční hlídkou (2007), která se hrála i v českých kinech. Má jej uzavřít film věnovaný Hieronymu Boschovi.

Greenawayův zájem o nizozemské umělce není náhodný: režisér se sice narodil (5. 4. 1942) v britském Newportu, ale Holandsko považuje už řadu let za svůj druhý domov. Malířství je pak objektem jeho vášnivého zájmu už od mládí. Dokonce je vystudoval. Stejně jako jeho americký kolega David Lynch tak Greenaway postrádá filmové vzdělání. Východiska jeho tvorby se nacházejí mimo filmařský prostor – ve výtvarném umění či v barokním divadle.

Umělcova smlouva
Klasický příběh je pro něj vedlejší, respektive tvoří jen jednoduchou a přehlednou kostru, na kterou je navěšeno komplikované a unikavé „tělo“ filmu. Podobně jako Lynch, i Greenaway ovšem v 80. a 90. letech zaujal mainstreamové publikum fascinované postmoderním vypravěčstvím. A stejně jako autor Modrého sametu, i Greenaway se posléze vrátil do prostoru audiovizuálního experimentu. Nové možnosti výrazu mu otevřely digitální technologie.

Umělcova věčná cesta ke svobodě 

Kuchař, zloděj, jeho
žena a její milene
c
Greenaway dlouho nepovažoval za nutné pohybovat kamerou a dodnes inscenuje svá díla jako svébytná „tableaux vivants“. Jeho živé obrazy neuvádějí do pohybu klasické záběrování a střihová skladba, ale vnitřní dynamika obrazů, nahazovaných na filmové plátno v dalších plánech a vrstvách. Filmovou a divadelní akci režisér kombinuje s texty vkládanými přímo do obrazu (třeba i namalovanými na těla herců).

Důležitou roli v Greenawayových dílech hraje zvuková složka. V tomto směru bylo klíčová režisérova spolupráce s Michaelem Nymanem. Britský minimalista, který je známý i díky hudbě s oscarovému melodramatu Piano, byl nedílnou součástí greenawayovského světa. Chladným a odtažitým obrazům dodával hluboký emocionální náboj a hypnotický rytmus. Řada fanoušků je dokonce přesvědčená, že od poetické Knihy snů (1996), která završila spolupráci Greenawaye s Nymanem, už režisérovy filmy „nejsou ono“. 

Kniha snů
Hra s viditelnou skutečností přibližuje Greenawaye jeho režisérským vzorům – Michelangelu Antonionimu, Jean-Lucu Godardovi a především Alainu Resnaisovi (s jehož dvorním kameramanem Sachou Viernym sám opakovaně spolupracoval). Jheo umělecká cesta je ovšem zcela osobitá. Když v roce 1982 debutoval v rámci tradičního formátu celovečerního filmu, bylo mu čtyřicet a disponoval zralým uměleckým názorem. 

Umělcova smlouva ovšem není žádným „prvním filmem“, ale shrnutím Greenawayových dosavadních zkoumání filmového obrazu. Příběh individualistického barokního malíře, který se ve venkovském šlechtickém sídle stává obětí machinací a intrik, je po formální i významové stránce režisérovým manifestem. Požitkářský hrdina trvá na své umělecké i lidské svobodě a dvanáct jeho obrazů se stává zašifrovaným svědectvím o zločinu, který ho může stát život. Greenewayův zatím poslední film - Goltzius a společnost Pelikán – potvrzuje režisérův zájem o omezení, se kterými se umělec setkává na své nikdy nekončící cestě k vnitřní svobodě.

Goltzius a společnost Pelikán
Výzvou pro greenawayovského hrdinu je samotná skutečnost, která se ze své podstaty vzpírá uchopení, zobrazení a katalogizaci. Podobně jako řada jeho hrdinů obdařených tvůrčím duchem, i Greenaway podřizuje realitu striktnímu řádu, často vyjádřenému rámováním, symetrickými kompozicemi, čísly či matematickými řadami. Na jedné straně tak vyzývá milovníky formalistických hříček k dekódování, na druhé straně však své počtářsky „dokonalé“ světy opakovaně vrhá do zmatku a destrukce.Témata, ke kterým se s temným humorem vrací, souvisejí s životními cykly zmaru a obnovy: patří mezi ně sex, vražda, obžerství a vyměšování, zrození a rozklad. Kritizovanou součástí režisérových výpovědí je tak i explicitní, manýristické zobrazení nahoty a násilí.

Rembrandtova Noční hlídka
Do svých filmů režisér vkládá i disputace o vztahu umění a kšeftu. Mecenáš, na kterém je tvůrčí osobnost závislá, a publikum, které se rádo nechává povrchně ohromovat a bavit – to jsou nedílné součásti greenawayovského světa. Totalita, s níž musí umělec bojovat, má podobu produkčního a distribučního systému založeného na většinovém vkusu.
V tomto směru díla Petera Greenawaye opouštějí prostor výlučného uměleckého sebevyjádření a stávají se aktuální výpovědí o postavení umělce ve zkomercionalizovaném světě. V rámci greenawayovských paradoxů je ovšem tento svět nejen objektem obžaloby, ale i nekonečným zdrojem dekadentního potěšení.

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pondělí 21. července 2014

Ida jako "duchovní" film

Když dnes někdo natočí černobílý film, jde v drtivé většině případů o art. Pojmout své dílo širokoúhle je okázalá frajeřina, vrátit se ke klasickému formátu 4:3 pak zavání staromilskou rafinovaností. Polský režisér Pawel Pawlikowski svou Idu natočil právě tímto způsobem. Pečlivě komponované, rámované obrazy z jeho filmu činí vyznání kráse filmového díla specifického typu, kterou si spojujeme v 60. lety. Režisér pracoval dlouho mimo rodné Polsko (z jeho tvorby se v českých kinech hrálo Moje léto lásky a na videu thriller Žena z pátého patra). Po třiceti letech se vrátil do vlasti filmem, který se hlásí k ryze národnímu traumatu i k historii středoevropského filmového prostoru.

Možná se mi to jen zdá, ale příběh osmnáctileté novicky, která před vstupem do řádu absolvuje setkání se světskou realitou, mi připomíná Vláčilovo Údolí včel. Podobně jako mladý šlechtic Ondřej je konfrontována s postavou staršího, zkušeného mentora, a oba filmy také podobně "duchovně" končí. Místo středověkého prostředí však v Idě máme léta šedesátá, tedy dobu, kdy podobné duchovní filmy vznikaly (nevím, jak si s tématem "jeptišky v socialistické realitě" poradila kinematografie katolického Polska, my však máme svou Noc nevěsty Karla Kachyni). Pokud jde o kontext, směřuje ovšem Ida přes konfrontaci věřící hrdinky se světským pokušením k bolestnému tématu holocaustu. Novicka Anna musí těsně před složením řádového slibu navštívit svou jedinou příbuznou, kterou nikdy nepoznala: tetu Wandu. Ta dívce sdělí, že se ve skutečnosti jmenuje Ida a je židovského původu. Společně se pak vydávají do dívčina rodiště, aby zjistili, jak zahynuli její rodiče.

Wanda si přitom řeší vlastní problém: posedlost zjistit, co se stalo s rodinou její sestry, je svým způsobem pokáním za zločiny, které spáchala v 50. letech ve službách komunistického režimu. Nevinní lidé, které ve vykonstruovaných procesech poslala na smrt,navenek sebevědomou, elegantní a dobře situovanou soudkyni nepřestávajízatěžovat oprávněným pocitem viny. Cynická, promiskuitní, osamělá alkoholička se pro naivní a nezkušenou Annu/Idu stává děsivou průvodkyní do skutečného světa, jenž připomíná peklo... Paradoxní je, že metody, které si Wanda kdysi osvojila, se stanou účinnou metodou při výsleších vesničanů, kteří celkem pochopitelně odmítají odhalit pravdu o minulosti.

Česká, polská a francouzská nová vlna sice zůstávají Pawlikowského inspirací, jejich autentičnost však zkušený režisér nahrazuje manýristickou lakoničností, která Idu mění v nádherný, ale citově odtažitý požitek. Estetizovaným obrazům nechybí autenticita díky hlavním představitelkám (neherečka Agata Trzebuchowská -Ida a  zkušená Agata Kuleszová - Wanda se stylizovaným světem bez naděje a lásky pohybují v dokonalé souhře.) Autorova obava z polopatičnosti a melodramatičnosti ovšem jejich emocionálně působivé výkony od diváka bezpečně odděluje neprostupnou ledovou hradbou filmového "krásna". 

Ida je tak typickým "festivalovým" filmem, který spontaneitu autorského výrazu vyměnil za nezpochybnitelné "artové" kvality. O tom, že producentům 1/ jejich kalkul vyšel, svědčí množství cen, které film získal. O tom, jak takovou strategii vnímáte, je nejlepší přesvědčit se na vlastní oči. Film můžete sledovat online na stránce Aerovodu,vzhledem k jeho vizuálním kvalitám však doporučuji spíš návštěvu kina. 

1/ Na filmu se produkčně podíleli Erik Abraham ze společnosti Portobello Pictures , který spolupracuje s Janem Svěrákem.

Ida
Polsko / Dánsko, 2013 80 minut

Režie: Pawel Pawlikowski
Scénář: Pawel Pawlikowski, Rebecca Lenkiewiczová
Kamera: Ryszard Lenczewski, Lukasz Zal
Hudba: Kristian Eidnes Andersen
Hrají: Agata Trzebuchowská (Ida) Agata Kuleszová (Wanda), Dawid Ogrodnik (Lis),  Jerzy Trela (Szymon), Mariusz Jakus (barman), Adam Szyszkowski (Feliks)
Premiéra: 17. 7. 2014

pátek 18. července 2014

Zejtra napořád: karma filmu - pod nulou

„Seru na diskuze, karmu a dohady o tom, co by jak mělo být a není“ – charakterizuje se na stránce iDNES.cz blogger Rudolf Havlík. Pokud nejste doma v internetovém světě, vězte, že slovo „karma“ v něm nemá nic společného s buddhistickou etikou. Označuje oblíbenost, kterou autorovi zvyšují čtenáři pomocí kliknutí. Osmatřicetiletý „príma debil“ Havlík se rozhodl v duchu své sebevědomé filozofie debutovat coby filmový režisér. Snímek neurčitého žánru, opatřený ležérním názvem Zejtra napořád, právě vstupuje do českých kin – a s jeho „karmou“ je to dost nejisté. Přístup, který Havlíka vynesl mezi české bloggerské hvězdy, totiž na ploše celovečerního filmu nefunguje.

Eleán, s jakým dal Havlík dohromady i své čtyři knihy kombinující bloggerské texty a zážitky z cest, totiž místo celistvé výpovědi generuje dort, za který by se nemuseli stydět ani gastronomičtí experti pejsek a kočička. Na tiskové konferenci na MFF Karlovy Vary, kde si film odbyl slavnostní premiéru, novopečený filmař prohlásil, že si je vědom chyb svého díla. Tím celkem chytře utnul diskusi dřív, než mohla vůbec začít.

Bez dohadů o tom, co by jak mělo být (a není), se samozřejmě obejdou diváci i filmoví recenzenti. Soustřeďme se však na to, jaký film Zejtra napořád JE. V díle, za které se postavila renomovaná distribuční a produkční společnost Falcon, jde především o přehlídku chaoticky investované energie. Podobně jako řada jiných nových filmařů, i Havlík se projevuje jako talentovaný režisérský profesionál, který umí obstojně vyprávět: dokáže natočit automobilovou honičku i rozhovor dvou lidí u baru, aniž by vypadaly stejně. Načasování i herecká akce nepůsobí trapně. A není pro něj problém dát dohromady a zvládnout zajímavou hereckou sestavu i zdatný filmařský štáb.

Ve filmu se tak sešli hlavní představitelé - zajímavý Pavel Batěk a půvabná Vica Kerekesová – s tak zkušenými hereckými matadory, jako jsou Filip Blažek, Klára Issová či Jan Přeučil. Kameraman Václav Tlapák úspěšně debutuje v prostoru domácího celovečerního projektu - a přínosem filmu je i hudební skladatel Ondřej Konvička, kterého Havlík našel na facebooku.

Problém Zejtra napořád je ovšem v tom, že nápady nadržený Havlík nedokázal jim – ani sám sobě coby režisérovi – poskytnout důvěryhodné scenáristické zázemí. 

"Príma debil" v akci 

Rudolf Havlík zjevně mnoho energie investoval do postavy hlavního hrdiny – muže po třicítce Petra Krause (Batěk), který má splňovat sen mnoha lidé o svobodném, ničím nespoutaném životě. Protagonista filmu prý sice není autobiografickou postavou, stejně jako kdysi Havlík však obchoduje s textilem (a vlastně s čímkoli) v jihovýchodní Asii. Výsledkem posledního hrdinova kšeftu jsou špatně vyrobená čínská trička s nápisem Adadas, za která utratil tři miliony jistého českého mafiána (Jiří Lábus). Zásilka právě dorazila z Hongkongu do Prahy a Petr musí rychle najít způsob, jak uniknout mafiánově pomstě. Což zřejmě není v jeho existenci sycené adrenalinem nic výjimečného.

Pobyt v domovině využije hrdina k pařbě s nejlepším kamarádem Pavlem (Blažek) i k setkáním s nejlepší kamarádkou z dětství, energickou Terezou (Kerekesová). Obětavý Pavel je zvyklý – třeba o půlnoci a z druhého konce republiky - Petra zachraňovat z nejrůznějších malérů. Tereza kamaráda miluje a čeká, až mu to v rámci jeho promiskuitního sladkého života dojde. Loajalita obou postav je divná, protože Kraus je i v rámci pokřiveného českého filmového prostoru nebývale odpornou postavou. V mnohém připomíná protagonistu Czech Made Mana, ovšem zcela zbaveného autorovy reflexe.

Tenhle morální ubožák se žene svým životem jako Matějskou poutí. Neví, co chce, neváží si toho, co má, a nijak se nesnaží dosáhnout svého snu (který neumí definovat). Místo tvrdě spravedlivé odplaty osudu (kterou by si zasloužil v rámci kteréhokoli z žánrů, s nimiž autor filmu koketuje) ho ovšem čeká happy end. 

Rudolf Havlík využil svatého právo každého autora dělat si se svou postavou to, co chce – rozhodně však nevytvořil silný mužský charakter, který mu v českém filmu tolik chybí. Protagonista Zejtra napořád je představený jako někdo, kdo dokáže riskovat, prohrávat i vítězit, umí peníze vydělat a přijít o ně, a sbalí každou ženu, které se mu zachce. Nic z toho ovšem nemá oporu v chování a myšlení postavy v daném příběhu. Ten proto není napínavý ani vtipný. Konvičkova hudba až příliš často jásavě burácí ve scéně, která je naprosto, elegantně prázdná.

Korunu všemu nasazují „filozofické“ a „poetické“ bonmoty o životě, kterými hrdina prokládá své nanicovaté eskapády. Autor filmu se diváky marně pokouší přesvědčit o duchovní hloubce, kterou touží vidět za atraktivní, pozérskou fasádou svého hrdiny.

Možná na ten film budou chodit diváci. Možná zatouží žít jako Petr Kraus. Možná se nechají přesvědčit, že je něco v téhle podívané opravdové. Pámbu to přej Rudolfu Havlíkovi i jeho producentům. Karma tohoto filmu (jakákoli) se pro mne ovšem propadá  pod nulu.

Zejtra napořád
ČR / Slovensko 2014, 98 minut

Scénář a režie: Rudolf Havlík 
Kamera: Václav Tlapák
Hudba: Ondřej Konvička
Hrají: Pavel Batěk (Petr Kraus), Vica Kerekesová (Tereza), Filip Blažek (Pavel), Jiří Lábus (mafián), Klára Issová (Jana), Jan Přeučil (strýc Karel), Ladislav Županič (Terezin otec)
Premiéra: 17. 7. 2014




úterý 15. července 2014

Úsvit Planety opic

Franšíza Planeta opic patří k rodinnému stříbru společnosti 20th Century Fox: na jejím počátku stála (výborná) kniha francouzského spisovatele Pierre Boullea z roku 1963. A filmovou slávu fantaskního světa, ve kterém si lidé a opice vyměnili místa, zahájil o pět let později film režiséra Franklina J. Schaffnera s Charltonem Hestonem v hlavní lidské roli a Roddym McDowallem v masce inteligentního opičáka Cornelia. Další čtyři díly z let 1970-73 a stejnojmenný televizní seriál - když to zobecním - měly spíš "béčkový" charakter, netočili je moc osobití režiséři a nehráli v nich příliš významní herci. Jejich ryzost potvrzoval snad jen McDowall v opičí masce (zahrál si i Corneliova syna Cézara).

Planeta opic (1968)
Boulleova předloha i Schaffnerův film mají silný přídech morality: agresivní, xenofobní a mocichtivé lidstvo si v nich zaslouží svůj pád do primitivismu. Jsou si rovny i díky odlišnému, ale stejně fascinujícímu finále. (A pokud si skutečně myslíte, že ve vychutnání desítky let starých děl vám brání SPOILERY, tenhle odstavec už nečtěte). V knize (kterou mám od dětství moc ráda) najdou milenci putující vesmírem na kosmické jachtě celý příběh jako "vzkaz v láhvi" a překvapeně si ho čtou. V poslední větě románu zjistíte, že čtenáři nejsou lidé, ale o opice.*/ V poslední scéně filmu zjistíte, že planeta, na které astronaut Taylor přistál, je vlastně Země. (konec SPOILERU)

Planeta opic (2001)
Morální charakter (včetně překvapivého konce) měla i Planeta opic, kterou se Foxové rozhodli v roce 2001 sérii restartovat s přispěním Tima Burtona. Režisér, který ve svých filmech preferuje jinakost, výstřednost a podivíny, využil možnosti obléct do masek slavné herce, udělal ovšem jeden z největších kompromisů své tvůrčí kariéry. Opicím zjevně nadržoval a lidské postavy ho nudily, možnost upozadit je a vytvořit celistvý, opičí fikční svět však nedostal. (Přesto mám tenhle jeho film docela ráda - jistě raději než třeba Velkou rybu). Navzdory tomu, že nová Planeta opic slušně vydělala (s rozpočtem 100 milionů dolarů  přinesla do pokladen kin 362 milionů dolarů), se studio v roce 2011 rozhodlo sérii znovu oživit, a tentokrát od podlahy. Film Zrození Planety opic Ruperta Wyatta dějově předchází celou sérii a líčí riskantní vědecké experimenty, které vedly ke vzniku inteligentních opic. Opičí masky dostala na starost společnost Weta a v roli opičáka Cézara excelovala první herecká hvězda techniky "motion capture" - Andy Serkis.

Cézar je hlavním hrdinou pokračování, které akceleruje letošní sezónu letních blockbusterů. Režisérem Úsvitu Planety opic je Matt Reeves - a pokud jste ještě v předchozím filmu mohli splývat s lidským úhlem pohledu prostřednictvím sympatického hrdiny v podání Jamese Franca, připravte se na změnu. Hlavním hrdinou tohoto vyprávění je opice, jen ta vás bude dojímat, jen s tou se budete coby divák ztotožňovat. Nadarmo Reeves nenatočil Monstrum, které experimentovalo s pohledem na titulní atrakci - agresivní obrovskou příšeru. Film začíná a končí významným záběrem opičích očí hledících přímo do kamery - a lidský charakter jménem Malcolm v podání bezvýrazného Jasona Clarkea  je záměrně upozaděn i v ději.  

Celé vyprávění se odvíjí od příběhu opičího hrdiny. První inteligentní op - Cézar - se stal vůdcem velkého, prospívajícího opičího kmene obývajícího lesní město. Deset let po událostech, jež líčil předchozí film, je lidstvo na pokraji zániku vinou smrtícího viru. V troskách nedalekého San Franciska přežívají ti, kteří jsou vůči nákaze geneticky imunní - a protože jim dochází energie, rozhodnou se dát do pořádku starou elektrárnu, která se nachází poblíž opičího města. Nevyhnutelně dojde ke střetnutí, během kterého se mezi lidmi i opicemi vyprofilují kladné a záporné charaktery. Je tak znovu naplněna myšlenková podstata série směřující proti xenofobii (byla spjatá už s humanistickými tendencemi knižní předlohy i společenskou atmosférou USA konce 60. let, která ovlivnila první film). "Hodní" jsou ti, kteří dovedou navázat kontakt a spolupráci napříč druhovými odlišnostmi, a jsou to příslušníci milujících se rodin (Malcolm a Cézar). Ti, kteří to nedovedou, jsou osamělí a "zlí" (mocichtivý Cézarův protivník Koba, velitel sanfranciské komunity Dreyfus v podání Garyho Oldmana). Válka na život a na smrt mezi oběma druhy, která se rozpoutá, působí nevyhnutelně a logicky, protože v obou druzích převládne pomstychtivost, intolerance a agrese: opice i lidé používají samopaly se stejnou ničivou chutí. Idea spolupráce utone v krvi a vyprávění se prvoplánově otevírá do dalšího dílu, který má Matt Reeves naplánovaný na rok 2016.      

Úsvit Planety opic tak ústrojně rozvíjí a posunuje téma nastolené předchozím filmem (dva ze tří scenáristů na něm ostatně pracovali). Reevesovi, který je chytrý a precizní, se navíc povedlo vytvořit "přirozené" vyprávění, ve kterém opice nejsou jen atrakcemi zrozenými díky dokonalé trikové technice, ale plnokrevnými hrdiny. Je tak dost pravděpodobné, že jeho film nezestárne tak rychle jako jiné snímky založené na technických atrakcích. Kombinace herců, krajiny a opic působí zcela realisticky a kamera Michaela Seresina si ten neuvěřitelný fikční svět nenápadně vychutnává v akčních i "komunikačních" scénách. Opice totiž ještě nezapomněly mluvit anglicky, ale mezi sebou používají hlavně vlastní jazyk, částečně opřený o řeč těla. Detailní prací s mimikou, kterou daná technologie umožňuje, se Úsvit liší od fenomenálního prologu Kubrickovy vizionářské sci-fi 2001: Vesmírná odysea. Ta vznikla ve stejné době jako Schaffnerův snímek a Reevesův film k ní - jak se mi zdá - na začátku odkazuje hudebním motivem.

*/ V mém výtisku, který v roce 1970 koupil můj skvělý tatínek, poslední věta zní: "Pak začal manévrovat řídícími pákami, které uchopil do všech čtyř rukou, zatímco Phyllis zahnala poslední pochybnosti tím, že energicky potřásla svýma chlupatýma ušima, a protože se vraceli do přístavu, vytáhla pudřenku a svůj rozkošný čumáček šimpanzí samičky poprášila růžovým obláčkem."  

  • Dawn of the Planet of the Apes
  • USA 2014, 130 minut

    Režie: Matt Reeves
    Scénář: Mark Bomback, Rick Jaffa, Amanda Silverová (na motivy knižní předlohy Pierrea Boullea)
    Kamera: Michael Seresin
    Hudba: Michael Giacchino
    Hrají: Andy Serkis (Cézar), Jason Clarke (Malcolm), Gary Oldman (Dreyfus), Keri Russellová (Ellie), Toby Kebbell (Koba), Kodi Smit-McPhee (Alexander), Nick Thurston (Modroočko), Terry Notary (Rocket), Jon Eyez (Foster)
    Premiéra: 17. 7. 2014

neděle 13. července 2014

Co mne bavilo na MFF Karlovy Vary

Devět dní na MFF Karlovy Vary pro mne byla zábava i práce (psala jsem zpravodajství pro deník E15) - i když festivalové politice nerozumím a nejsem standardní cílový divák. Vždycky mne to totiž táhne spíš ke klasice než k novinkám. Je to logické: starší filmy prošly sítem času a přežily dodnes, protože jsou nějakým způsobem výjimečné. Nové filmy selekce teprve čeká - a za deset, dvacet let si řekneme, co ze současných kinohitů či festivalových trháků úspěšně prošlo zkouškou času. Jedním z vrcholů festivalu tak pro mne byl deset let starý Věčný svit neposkvrněné mysli, který díky scénáři Charlieho Kaufmana netrpí stejnou rozplizlostí jako většina jiných filmů Michela Gondryho.

William Friedkin 
Velkým zážitkem se pro mne stalo akční drama Williama Friedkina Mzda strachu (1977), stejně jako samotný režisér, který film osobně uvedl a roztomile vytvořil paralelní kousek historie, když prohlásil, že ho nejvíc ovlivnily Menzelovy Ostře sledované vlaky a že Američany v jejich politickému aktivismu mocně inspirovalo Pražské jaro 1968. Dojal mne dokument o filmovém kritikovi Rogeru Ebertovi a spolehlivě, leč šťastně jsem poklimbávala u filmu Todo modo, (1976) což je dnes už nesrozumitelná politická satira italského režiséra Elii Petriho (který měl letos ve Varech retrospektivu, jež odhalila novou aktuálnost řady jeho filmů). S posledním filmem Alaina Resnaise Milovat, jíst a zpívat jsem se však pocitově jaksi minula, což mne mrzelo.

Profesionálně žoviální Lech Wałęsa
Byla jsem i na tiskovce k filmu Wałęsa: člověk naděje, které se účastnil vedle představitelů hlavních rolí i skutečný Lech Wałęsa. Otázka bývalému polskému prezidentovi a nositeli Nobelovy ceny za mír se ovšem díky agilnímu moderátorovi vlastně položit nedala. Tak jsem se nezeptala, jakou vzpomínku má Wałęsa na mou oblíbenou italskou novinářku Orianu Fallaciovu, jejímuž setkání s titulním hrdinou věnoval režisér Andrzej Wajda ve svém filmu jednu moc pěknou scénu...  Pokud jde o nové filmy, Zvjagincevův Leviatan mi přišel - bijte si mne, jak chcete - přeceněný. Svůj mrzký, komerční vkus jsem naplno projevila tím, že se mi naopak hodně líbilo drama americké režisérky Debry Granikové Winter's Bone (2010), které si do českých kin nenašlo cestu. Ano, a moc mne bavil i Linklaterův opus Chlapectví, který si do našich kin najde cestu už za měsíc.

Když jsem se po devíti dnech vrátila domů, zjistila jsem, že moje kočka se naučila trochu mňoukat.

P.S. Narazila jsem ve Varech i na lidi, kteří se ke mně vřele hlásili jako k autorce Alenčina blogu. To mi udělalo ohromnou radost. 

čtvrtek 10. července 2014

Díra u Hanušovic aneb Vysídlování duší v Sudetách

Miroslav Krobot je pro filmové diváky spojený s postavou mlčenlivého výpravčího z animovaného dramatu Alois Nebel. V zapadákově kdesi na Jesenicku se odehrává i černá komedie Díra u Hanušovic, v níž se dvaašedesátiletý ceněný divadelník poprvé představuje jako filmový režisér. Krobotův debut je jedním ze dvou domácích titulů, které se letos na MFF Karlovy Vary v rámci hlavní soutěž ucházejí o Zlatý glóbus. Světovou premiéru si film odbyl ve středu a do českých kin vstoupí 24. července.

Krobot si sice v Díře u Hanušovic nezahrál, film však nese nezaměnitelnou pečeť jeho tvůrčí osobnosti. Minimalistický, pozvolna plynoucí příběh plný protahované trapnosti a lakonického černého humoru přesouvá do filmového prostoru atmosféru Krobotových divadelních inscenací. Pro příznivce hereckého souboru dejvického divadla, který Krobot dlouhá léta úspěšně vedl, tak bude Díra u Hanušovic představovat setkání s důvěrně známým světem. Podobně jako v případě seriálu Čtvrtá hvězda, kterým se nedávno Krobot se „svými“ herci prezentovali na televizní obrazovce, ovšem neznalost krobotovského světa ubírá projektu na atraktivitě. Postavě špinavého bezdomovce přezdívaného Smraďoch se totiž smějí jen diváci, kteří znají jeho představitele Martina Myšičku jako šaramantního elegána. A slyšet mluvit nářečím protkaným vulgarismy Jaroslava Plesla je samozřejmě také legrace sama o sobě.


Tatiana Vilhelmová je ovšem všestranně přesvědčivá v roli třicátnice, marně hledající použitelného životního partnera. Její hostinská Maruna je vedle starosty v podání Ivana Trojana jedinou životnou postavou vyprávění. (Stejnou roli si však Vilhelmová zahrála už v Divokých včelách.) 

Jednorozměrné figurky jsou uvězněné na bohem zapomenutém jevišťátku, jež se – stejně jako místní kostelík - pomalu vylidňuje a chátrá. Bezčasí postav uvězněných ve vyprázdněných vztazích a rituálech ukotvuje vzpomínka na vysídlené Sudeťáky, kteří se ve vesnici připomínají prostřednictvím Němce Hanse. Po boku křepkého důchodce odjinud se vydá za lepším (?) životem Marunina sestra Jaruna (Lenka Krobotová). Podobně jako ve filmech Bohdana Slámy jsou i u Krobota ženy silnými, zoufalými, leč realisticky uvažujícími osobnostmi, které mohou žalostný mužský svět alespoň metaforicky vykoupit. Odvaha zůstat se v tomto světě cení víc než sebedestruktivní vzpoura, v níž vybije své ponížení zoufalá alkoholička, jejíž jméno si nikdo nepamatuje s říká se jí Ládinova stará, v až drásavém podání Simony Babčákové. 

Díra u Hanušovic za „autentickým“ povrchem tají promyšlenou, inteligentní, logickou strukturu. Navzdory tomu je však Krobotův fikční svět panoptikem, které zrcadlí realitu jen nesoustředěně. Film váhá mezi nadhledem černé komedie a hlubokým soucitem sociálního dramatu. Nelze přehlédnout, že je hloubavý a inteligentní, ale jeho vyznění je nejasné, hlavně vinou postav. Ty jsou totiž tak dokonalými chcípáky a idioty, že je těžké se s nimi láskyplně ztotožnit či je aspoň chápat. Díra u Hanušovic samozřejmě nemá nic společného s Babobřesky a důstojně souzní s vesnickými opusy Bohdana Slámy, Mistry Marka Najbrta či Sedláčkovými Muži v říji. Nakonec je však méně sebevědomě svéhlavým a originálním dílem, než jsme od Miroslava Krobota čekali.

Díra u Hanušovic
ČR 2014, 102 minut
Režie: Miroslav Krobot
Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal
Kamera: Jan Baset Střítežský
Hrají: Tatiana Vilhelmová (Maruna) Lenka Krobotová (Jaruna), Johanna Tesařová (matka), Ivan Trojan (starosta), Jaroslav Plesl (Olin), Simona Babčáková (Ládinova stará), Hynek Čermák (Ladin), David Novotný (Balin), Lukáš Latinák (Kódl), Martin Myšička (Smraďoch).
Premiéra: 24. 7. 2014

(Tenhle text jsem napsala z Karlových Varů pro deník E15, pro který na MFF Karlovy Vary dělám každodenní zpravodajství. Psán je tedy narychlo a není moc vyargumentovaný. Doufám, že se ke Krobotovu filmu budu moct vrátit podrobněji a zodpovědněji.)

čtvrtek 3. července 2014

Chraň nás od zlého aneb latina a natěrači posedlí ďáblem


Jak známo, filmům "podle skutečných událostí" vůbec nerozumím, zvláště pokud jsou spojeny s náboženským tématem */. Takže následující rozvahu musíte brát s rezervou. Nový film režiséra Scotta Derricksona (kterého můžeme vnímat jako specialistu na strašidelné snímky) je horor o newyorském policistovi Ralphovi Sarchiem (Eric Bana), který vyšetřuje sérii záhadných vražd/sebevražd/pokusů o vraždu. Jsou zjevně spojené se záhadnými natěrači z firmy Alfons, kteří skoro nikdy neudělají svou práci pořádně. Jde jim totiž jen o to, aby na zdi zamalovali záhadný nápis v latině, což je mrtvý jazyk. Pod nápisem se proto zpravidla najde mrtvola. My diváci však už od první scény víme, že půjde o nějaké ďábelské pikle: prolog se odehrává v Iráku v roce 2010 a je natočený jako horor. Trojice amerických vojáků v něm uprostřed noční potyčky s nepřítelem prozkoumává podzemní skalní úkryt, což je ve skutečnosti starobylá svatyně, kde najdou původní záhadný nápis v latině (!) a pak na ně cosi vybafne, ďábelsky je to posedne a po jejich návratu domů se v Bronxu začnou dít ošklivé věci... 

Na rozdíl od takových klasických filmů o posedlosti démonem, jako jsou Přichází Satan!, Vymítač ďábla, Osvícení nebo Poltergeist se ve filmu Chraň nás od zlého nic slovně nevysvětluje. Fešný otec Mendoza v podání fešného Édgara Ramíreze vysvětlí Sarchiemu, že policista se věnuje boji s druhotným zlem a teď ho díky jeho skrytým schopnostem čeká setkání se zlem prvotním - pekelným. A to je nevysvětlitelné. Pročež v dvouhodinovém vyprávění občas někomu jde šedá pěna od úst, vrčí, mluví démonickým hlasem (latinsky), cituje Doors (!), má ohavnou vyrážku na obličeji, ohryzává si maso z údů a nosí klíče v puse místo v kapse. Vzpomínka na Friedkinova Vymítače je i po čtyřiceti letech stále živá... Kombinována s hrdinovým neustálým plížením ve tmě, odkud čas od času něco vybafne, vytváří podívanou strašidelnou a znepokojivou povrchně, mechanicky.  

Dalším důvodem, proč se ve filmu nic nevysvětluje a spousta věcí působí nelogicky, by mohla být skutečnost, že - jak praví úvodní titulek - jde o příběh inspirovaný skutečnými událostmi. A na realitu se logika filmového vyprávění přece nevztahuje, že. Problém je trochu v tom, že scenáristé filmu vytvořili vlastní děj volně, na základě pamětí skutečného Ralpha Sarchieho z roku 2001, ve kterých bývalý policista líčí, jak objevil své nadpřirozené schopnosti a začal se místo klasické policejní práci věnovat démonologii. 

Chraň nás od zlého je tedy především film o víře, respektive o tom, kterak ji někdo ztratil a znovu ji získal, aby mohl žít smysluplnější a radostnější život. Kromě hlavního hrdiny, který byl vychován jako katolík, ale do kostela chodil už jen o Vánocích a Velikonocích a který musí uvěřit v démony i jejich vymítání, tady máme ještě režiséra s producentem (Jerry Bruckheimer). Ti se rozhodli na tomto tématu chladnokrevně vydělat peníze. Nebo věří tomu, že natěrači z Bronxu mohou být opravdu posedlí démony, které si přivezli z Iráku. Což obojí je představa, která rutinně natočenému filmu přidává na děsivosti. Chraň nás od zlého!

*/ Viz kritika mé recenze filmu Philomena -http://neviditelnypes.lidovky.cz/film-philomena-aneb-o-lzi-v-umeni-dop-/p_kultura.aspx?c=A140418_094146_p_kultura_wag

USA 2014, 119 minut, titulky
Režie: Scott Derrickson ¨
Scénář: Paul Harris Boardman, Scott Derrickson (podle knihy Ralpha Sarchieho a Lisy Collier Coolové - 2001)
Kamera: Scott Kevan
Hudba: Christopher Young
Hrají: Eric Bana (Ralph Sarchie), Édgar Ramírez (otec Mendoza), Olivia Munnová (Jen), Sean Harris (Santino), Joel McHale (Butler), Jenna Gaviganová (Lucinda), Chris Coy (JImmy), Dorian Missick (Gordon), Olivia Hortonová (Jane) 
Premiéra: 3. 7. 2014