Prohledat tento blog

neděle 30. března 2014

2001: Vesmírná odysea

Tapíří kost vyhozená furiantsky do vzduchu vůdcem tlupy opolidí se kouzlem filmového střihu mění v kosmické plavidlo vznášející se vesmírným prostorem. Letuška pohybující se silou filmového triku sebejistě ve stavu beztíže v meziplanetárním letadle směřujícím k Měsíci. Naivní písnička o Daisy coby první a poslední vzpomínka palubního superpočítače HAL 9000, který se během letu na Jupiter rozhodl zlikvidovat lidskou posádku. Tajemný černý monolit mimozemského původu zvoucí astronauta Bowmana na výlet, jaký ještě žádný Pozemšťan neabsolvoval.

To všechno jsou scény z legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea, které se nesmazatelně vepsaly do filmové historie – a navíc fungují dodnes. O tom se mohou čeští diváci přesvědčit díky obnovené premiéře snímku, který přichází do kin v luxusní restaurované podobě v rámci chvalně známé akce Asociace českých filmových klubů - Projektu 100. 

Stojí za to si připomenout, že před šestačtyřiceti lety režisér Stanley Kubrick natočil filmové dílo, které razantně změnilo dosavadní, dětskou tvář žánru. Není ovšem pravda, že filmová sci-fi si až do konce 60. let vystačila s naivními vyprávěnkami realizovanými v laciných kulisách. Pod vlivem výrazně dospělejší literární fantastiky vznikla řada „vážných“, často dokonce filozofujících děl. Teprve Kubrick však v roce 1968 zviditelnil vypravěčské možnosti žánru v rámci produkčně velkorysé podívané, realizované s novátorským trikovým zázemím. To udivuje přesvědčivostí a precizností i v dnešním, digitalizovaném světě, který dokáže cokoli, ale potýká se s nedostatkem fantazie.

Rozmáchlé vizionářství Kubrickova snímku, dotýkajícího se existenciálních otázek lidstva, se v následujících desetiletích setkalo s adekvátní odezvou snad jen v dílech sovětského režiséra Andreje Tarkovského. Technologické a vypravěčské inovace Vesmírné odysey se však dočkaly okamžité reakce – a ovlivňují filmovou sci-fi dodnes.

Hračka pro kosmické dítě

Vesmírná odysea bývá často vnímána jako výlučné dílo režisérského génia, který se do historie zapsal osobitými snímky nejrůznějších žánrů. Při práci na scénáři se ovšem tehdy čtyřicetiletý Stanley Kubrick spojil s rovnocenným partnerem - ceněným britským spisovatelem Arthurem C. Clarkem. V inspiraci jeho povídkou Hlídka vznikal paralelně scénář filmu i Clarkův stejnojmenný román. Ten se stal jedním z mezníků literární sci-fi – a současně slouží jako explicitní „návod“ k enigmatickému snímku.

Film, který se ve své době dočkal ocenění jen v rámci technických kategorií (vynesl Kubrickovi Oscara 1969 za nejlepší speciální efekty), totiž divákovi nic nevysvětluje. Ve třech kapitolách uvedených „opičím“ prologem nonšalantně vystřídá dva hrdiny, vědce Heywooda Floyda a astronauta Davea Bowmana, opírá se však hlavně o obrazovou a zvukovou složku orchestrovanou jako monstrózní filozofická opera. Ve filmu se odrážejí dobové spekulace kolem ovlivnění lidské historie návštěvníky z vesmíru (které rok po premiéře Odysey zpopularizoval - a zdiskreditoval – v knize Vzpomínky na budoucnost Erich von Däniken). Nad tezí, použitou v rámci žánru různé podobě mnohokrát předtím i potom, ovšem vítězí Kubrickova podmanivá schopnost zavést diváka do končin bezhraničné fantazie.

Mimozemská inteligence, která určuje směřování lidstva v průběhu celé jeho existence, proto nedostala ve filmu podobu šestiprstého ufona s anténkami na hlavě, ale abstraktně neurčitého černého monolitu komunikujícího s vybranými příslušníky druhu beze slov. Pragmatičnost bezejmenného opočlověka a racionalismus Heywooda a Bowmana ustupují mystickému vzrušení otevřeného finále. To na sklonku roku 60. let konvenovalo s nadšením spojovaným s úspěchy vesmírného programu (jež stupňovalo soupeření USA a SSSR, jež se dostalo i do Kubrickova filmu). 

V červenci 1969 – rok a čtvrt po washingtonské premiéře Vesmírné odysey – Američané přistáli na Měsíci. Příliš nákladný sen o "ovládnutí vesmíru" ovšem zkrachoval. Kosmických lodí tančících za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji jsme se nedočkali, i když na základě současných technologických novinek může vzniknout žánrová spekulace ve stylu Gravitace (mimochodem jednoho z filmů, jež inspiraci Kubrickem hrdě přiznávají). 2001: Vesmírná odysea tak zůstává připomínkou euforické doby, kdy se lidstvo cítilo být povoláno k nadčlověčím úkolům. Jako reálnější modely budoucnosti se bohužel ukázaly dvě jiné Kubrickovy sci-fi – protiválečná satira Doktor Divnoláska aneb jako jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964) a podobenství o násilné podstatě člověka Mechanický pomeranč (1971).

2001: A Space Odyssey
Velká Británie / USA 1968, 149 minut
Režie: Stanley Kubrick
Scénář: Stanley Kubrick, Arthur C. Clarke
Kamera: Geoffrey Unsworth
Hrají: Keir Dullea (Dave Bowman), Gary Lockwood (Poole), William Sylvester (Floyd), Leonard Rossiter (Smyslov), Margaret Tyzacková (Jelena), Vivian Kubricková (Floydova dcerka), Douglas Rain (HAL 9000 - hlas)
Obnovená premiéra: 27. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny, teď jsem k němu přidala pár detailů. Za možnost uveřejnit ho zde na blogu redakci děkuju.)

pátek 28. března 2014

Přežijí jen milenci

V hororovém žánru se – pokud jde o upíry - v posledních desetiletích hodně modernizovalo: pijáci krve se pyšní asijským bojovým uměním (série Blade), svádějí akční bitvy s jinými nemrtvými plemeny (série Underworld) a milostně tokají ve stylu teenagerovských romancí (sága Twilight). Nebo si léčí anémii na obyčejném švédském sídlišti (Ať vejde ten pravý). Upíři se zkrátka přizpůsobují módním žánrovým trendům a vzdávají se svých starých, dobrých způsobů. To, co ubylo na strašidelnosti, přidává novým upírským filmům na diváckém zájmu. Obavy z česneku a stříbra už nejsou in a jako ochrana proti slunečnímu svitu stačí natřít sexy těla speciálním opalovacím krémem.

Nemrtví hrdinové nového filmu Jima Jarmusche s chutným názvem Přežijí jen milenci jsou naopak konzervativní až hrůza: chodí poctivě spát s úsvitem, lpějí na minulosti a udržují si statut výlučnosti ve světě lidí, kterým přehlíživě přezdívají zombie. Pro romanticky rozervaného upíra Adama neexistuje jiná barva než černá a jiný výraz než pochmurný. Ve svém polorozpadlém domě na okraji „města duchů“ Detroitu, který vylidnil krach místních automobilek, se věnuje poslechu klasického rocku z vinylu a sběru starožitných elektrických kytar.

Z truchlivých myšlenek na sebevraždu Adama vyruší až jeho věčná družka Eva, se kterou se rozchází a zase dává dohromady už pěkných pár staletí. Dokonalé soužití věčných milenců (která se dá ovšem vnímat také jako letargická rutina) pak naruší Evina nevychovaná, divoká a nenažraná mladší sestra Ava. Zdá se, že konec starých časů je nevyhnutelný - a nezbývá než si zapnout sto let starý župan ke krku a vznešeně zemřít...

Upířina ve stylu klasika amerického nezávislého filmu Jima Jarmusche ovšem naštěstí disponuje také černým humorem. Nostalgickou podívanou povyšuje na filmovou meditaci pro starší a pokročilé třeba scéna, v níž se dvojka upírů pokouší likvidovat mrtvolu zabalenou do starého koberce.

Paměť ve světě bez souvislostí

Příběh „prvních manželů“ Adama a Evy poskytuje řadu důkazů o tom, že Jim Jarmusch ve svých jednašedesáti letech dokáže své fanoušky stále ještě překvapovat. K žánrovým standardům se ovšem král americké nezávislé scény vyjadřoval osobitě odjakživa. Ve svém novém filmu stylově navazuje i na svůj předposlední snímek, Hranice ovládání (2009), naštěstí se však obejde bez jeho samolibé odtažitosti. Místo klasického děje i tentokrát nabízí vyprávění rozvíjené v uhrančivě pomalém rytmu, jež v souladu s Adamovým zaměřením připomíná hudební skladbu.

Stejně jako v případě westernu Mrtvý muž (1995), i ve filmu Přežijí jen milenci Jarmusch nabízí svéráznou vizi „života po konci světa“. Dvojice upírských hrdinů se dobrovolně odsoudila k izolaci připomínající zásvětí. V podání Toma Hiddlestonea (Loki ze série Avengers) a Tildy Swintonové (která se objevila už v režisérových filmech Zlomené květiny a Hranice ovládání) připomíná zestárlé rockové hvězdy, kterým nezbývá než ultrakonzervativně lpět na svých výstřednostech. Vše se však nakonec točí jen kolem životodárné „drogy“ – krve. Tu si dvojice - aby se bránila kontaminaci a nešpinila vraždou – pokoutně obstarává ze zdravotně nezávadných nemocničních zásob.

Do sebe zahleděná dekadence však nakonec nalezne cestu k životadárným kořenům i k vlastní budoucnosti. I dnes totiž existují dobré kapely čekající na objevení i pěkné, mladé krky! Jarmusch tak v rámci upírské story vypráví o generační výměně, což je téma, které ho nikdy předtím nezajímalo. Adam a Eva jsou příslušníky etablované, stárnoucí střední generace, která se v nové éře efemérních zážitků přiklání ke ztracenému světu s historií a pamětí. Ten reprezentuje i starý, „viktoriánský“ upír Christopher Marlowe v podání Johna Hurta.

Jarmusch má ovšem pochopení i pro nesnesitelnou Avu, která nejspíš dělá totéž, co kdysi její starší sestra. Ve svých filmech dával vždycky přednost spíš ztraceným, nečistokrevným outsiderům jejího typu, své hrdiny však líčí s bezvýhradnými sympatiemi, které mohou diváka až obtěžovat. Výlučnost Adama a Evy je patetická a náleží ceněnému světu minulosti. Adam je zjemnělým znalcem věd a umění, který významně ovlivnil kulturní historii lidstva – a kromě toho, že si vynucuje sympatie jako každý příslušník ohroženého druhu, může režisérovým fanouškům připomínat samotného Jarmusche. Ten si na autobiografické motivy nepotrpí, do Adama však promítá své osobní záliby. A hrdinův vztahu s Evou zrcadlí režisérovo letité soužití s jeho životní partnerkou Sarou Driverovou.

Možná je tenhle upírský film pojatý jako úvaha o krizi světa, jenž se v touze po omlazení vzdal souvislostí, hodnot i paměti. A možná je reflexí pomalé, neodvratné apokalypsy, kterou v životě dávného režisérského rebela představuje smrt. To už posoudíte sami.

Only Lovers Left Alive
Něm. / USA / VB / Fr. 2013, 123 minut
Scénář a režie: Jim Jarmusch
Kamera: Yorick Le Saux
Hudba: Jozef van Wissem
Hrají: Tom Hiddleston (Adam), Tilda Swintonová (Eva), Mia Wasikowská (Ava), John Hurt (Marlowe), Anton Yelchin (Ian), Jeffrey Wright (doktor Watson)
Premiéra: 27. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuji.)

středa 26. března 2014

Noe: Až naprší a uschne

Svěřit režii biblického velkofilmu o potopě světa Darrenu Aronofskému měl být nejspíš dobrý marketingový tah: režiséra s pověstí ambiciózního hollywoodského umělce pro příběh o Noemovi delegovala hlavně vizionářská (nebo spíš pseudovizionářská) Fontána (2006). Starozákonní příběh o posledním poctivém muži, který vystavěl na boží pokyn archu a zachránil na ní před zkázou svou rodinu a dvojice nevinných božích hovádek, se dočkal zfilmování už v němé éře. O tenhle příběh se ovšem filmaři později moc nervali (i když v roce 1999 vznikla televizní minisérie s Jonem Voightem v roli v roli biblického praotce). Aronofsky si téma nejdřív osahal v povedeně úsporném, čtyřdílném grafickém románu (který u příležitosti filmové premiéry začal vycházet i u nás), od velkofilmu z jeho režisérské dílny ovšem nečekejte comicsové zkratky.

Naopak - lakonický biblický příběh Aronosfsky se spoluscenáristou Arim Handelem (který spolupracoval na řadě režisérových předchozích filmů) rozkošatili do podoby hollywoodské vyprávěnky, v níž si ovšem samotné potopy moc neužijete. Hlavní pozornost je ve víc než dvouhodinovém vyprávění věnována čemusi jako psychologicko-eticko-náboženskému konfliktu titulního protagonisty a jeho rodiny. Russellu Croweovi vzhledem k jeho drtivému charismatu a hereckým kvalitám uvěříte prakticky cokoli, Aronofsky ho ovšem žene do tak příšerného dramatu, že s hlavní postavou nejspíš místy ztratíte kontakt (a ke konci vám možná začne připadat srandovně přepálená). Noe je čestný, věřící muž, který nejdřív jen "poslouchá rozkazy" od svého Boha. Usoudí ovšem, že jeho posláním je zachránit zvířectvo a uchovat je pro nový svět, zatímco zdiskreditované lidstvo by mělo vymřít, a to včetně jeho rodiny. Noemova manželka Naameh (Jennifer Connellyová, která se s Crowem sešla už v Čisté duši) je ovšem jiného názoru. Když k tomu připočtete tři syny, kteří si o vymření lidstva myslí svoje, a sličnou Noemovu nevlastní dceru Ilu (která je v comicsu hlavní vypravěčkou a kterou ve filmu hraje Emma Watsonová), máme v dosud semknuté, mírumilovné rodině zaděláno na krvavý konflikt. Nemluvě o úskočném a zištném královském potomkovi neblahého Kaina - Tubal-Kainovi (Ray Winstone), který proti Noemovi a jeho rodině v posledních hodinách existence zkaženého lidstva žene své hnusné hordy. A utopit se nehodlá.

Biblický příběh doznal v Aronofského podání aktualizace a interpretace, k nimž budou mít nepochybně nejjadrnější výhrady věřící komentátoři filmu. Mně osobně přijde Noe jako postapokalyptická fantasy, ve které mají vyvolení protekci u neviditelného, leč všudypřítomného Boha díky svému původu. Jsou to vegetariáni a na těžkou práci na arše mají kamenné transformery (na mou duši - a jsou to navíc padlí andělé). Když je třeba nějaký ten drobný zázrak, objeví se Anthony Hopkins coby hlava rodu Methuselah. Kainovi potomci to mají naopak u Boha polepené, takže jim nezbývá než zůstat bez naděje, žrát maso (i svoje vlastní děti), být neučesaní a špinaví, nechat se brutálně masakrovat od transformerů a nakonec s řevem utonout. (Omlouvám se, pokud to považujete za spoiler.) V pomyslné druhé části se však všechno zkomplikuje ve smyslu naší, soudobé morálky - ale nejsem si vůbec jistá, zda je to k dobru celé věci. Biblický příběh totiž v Aronofského podání ztratil svou nevinnou jednoduchost a proměnil se v efektní, realistické psychologické drámo, jehož etika se mi zdá navzdory všem těm velkohubým řečem a gestům poněkud vyšinutá.

Fikční svět, který Aronofsky stvořil, drží pohromadě vizuálně, vnitřně je ovšem plný rozporů. Nedaří se mi skousnout dělení světa na vyvolené - hodné, nevýbojné vegetariány ctící přírodní zákony a zatracence - zlé, násilnické, masožravé antropocentristy. Vadí mi technofobní podtext Aronofského filmu i podivná (vizuální) snaha smířit Bibli a darwinismus, která prosakuje do líčení stvoření světa, jež Noe nabízí své rodině pro ukrácení oné dlouhé chvíle, než se všechno zkažené lidstvo utopí. Vznosnost celého konceptu o zrození nového, lepšího lidstva se pak opírá vlastně o incest (vím, že to všechno mám vnímat symbolicky, v kombinaci s Aronofského realisticko-vizionářským pojetím jde ovšem o vražedný koktejl). 

Noe bude mít jistě své obhájce a obdivovatele - z mého pohledu ovšem Darren Aronofsky zase jednou něco samolibě a se zálibou ve vznosném kýči spatlal dohromady. To, co byl problém už u Fontány i Černé labutě, mění Noema ve film, o jehož diváckém potenciálu mám stejné pochybnosti jako o úchvatných schopnostech samotného Aronofského.          
             
Noah
USA 2014, 138 minut, dabing, titulky
Režie: Darren Aronofsky
Scénář: Darren Aronofski, Ari Handel
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: Clint Mansell
Hrají: Russell Crowe (Noe), Jennifer Connellyová (Naameh), Emma Watsonová (Ila), Ray Winstone (Tubal-Kain), Anthony Hopkins (Methuselah), Logan Lerman (Chám), Douglas Booth (Šém)
Premiéra: 27. března 2014

pátek 21. března 2014

Pompeje: Když Gladiátor nastoupí na Titanic

Filmy „meče a sandálu“ se v Hollywoodu s přestávkami vyrábějí už od němé éry – podobně jako v Itálii, která si tenhle subžánr nárokuje na základě vlastní historie. Kostýmní příběhy odehrávající se v antickém Římě, případně starověkém Řecku, přicházejí ke slovu nejčasněji v okamžiku, kdy se kinematografie v sebeobraně pokouší okázale demonstrovat své možnosti. V 50. letech barevné, širokoúhlé, výpravné velkofilmy lákaly diváky zpět do kina, od žhavé technologické novinky – televize. Není tedy žádným překvapením, že nová vlna filmů „meče a sandálu“ přichází právě nyní, v éře 3D, kdy se kina snaží konkurovat novým formátům.

Je pravda, že v multiplexu prosyceném umělohmotnou vůní popcornu si svištění stereoskopických balvanů žhoucí lávy kolem uší užijete lépe než doma u počÍtače. Na druhé straně zaplatit 220 korun za hollywoodské katastrofické drama s lakonickým názvem Pompeje vyžaduje buď otrlost cynika, nebo štěněčí naivitu člověka, jehož mysl zůstala dějepisu prostá. Pokud jste něčím mezi tím, předvídatelná zábava z dílny režiséra Paula W. S. Andersona vás nejspíš moc nepotěší. Na Pompejích se příliš nepobaví ani diváci, kteří k pachateli filmů Vetřelec vs. Predátor, Žoldák: Legie zkázy a série Resident Evil přilnuli na základě své zvrácené záliby v hovadismu. Anderson totiž ve svém antickém kousku zůstal mnoho dlužný pověsti šmíráka, již si vytvořil i svéráznou adaptací Tří mušketýrů, kde dumasovští hrdinové létali bojovou vzducholodí a ovládali asijská bojová umění.

Milostný příběh zmužilého keltského gladiátora Milona a dívky z lepší pompejské společnosti Cassie, zasazený do příslušného katastrofického rámce, navíc vlastně není úplná blbina. Pompeje jsou sice hloupé, venkoncem ovšem naplňují vlastní žánrový formát. (Pokud si chcete pobyt v kině kapku připepřit, zvolte českou jazykovou verzi, která vzhledem k patosu dabujících nabývá místy nechtěně žertovného rázu). Za režisérem disponujícím invencí retardovaného neandrtálce stáli producenti rozhodnutí pustit chlup při evokaci dobových reálií i katastrofické akce. Takže to všechno hodně dobře vypadá. 

Pokračování příště

Paul W. S. Anderson je režisérem akčních sci-fi, což dokázal už ve Třech mušketýrech – a také v Pompejích vytváří fikční svět, který musí fungovat především filmově. Pompeje upřednostňují pravidla podívané před představami o historické věrnosti. Jejich cílovým publikem přece nejsou historici, klasičtí filologové nebo vulkanologové! Účast chóru při hrách v aréně je myslím v rámci žánru novinkou (alespoň si ji neoamatuji z jiného podobného filmu), citát z Plinia mladšího a barvité detaily vykreslující život bohatého města na úpatí Vesuvu jsou nicméně jen ozdůbkami předcházejícími kýžené přírodní katastrofě. Většinové publikum chce vidět to, co očekává - a to, co zná.

Andersonův film postrádá inteligenci a novátorství Gladiátora a Titanicu, což jsou filmy, ze kterých těží především. Nesoulad mezi císařským Římem a provinciemi je ve filmu zveličen do podoby otevřené války, pochopitelné divákům sledujícím v médiích boje v Iráku či na Ukrajině. Po vzoru většiny filmů „meče sandálu“ se pak všechny osobní i politické účty vyřizují nejlépe v aréně. Je tu láska, nenávist i politika: Romance mezi dvěma sociálně nerovnými hrdiny není obohacena jen o ržání Cassina milovaného koně, ale také o existenci padoušského římského senátora Corva v podání Kiefera Surherlanda. 

Zkorumpovaný senátor hodlá uchvátit ruku sličné dívčiny a zištně investovat do kvetoucího města. Milo, mezi gladiátory přezdívaný „prostě Kelt“ (metrosexuální Kit Harington ze seriálu Hra o trůny), zase hodlá Corva zabít, aby pomstil smrt své rodiny. Láska k Cassii (viktoriánsky krásná Emily Browningová) se pro pomstychtivého mládence stává neplánovanou komplikací… Ona si ovšem ta spanilomyslná divačka také musí přijít na své, že. Po vzoru Gladiátora nechybí ani „politicky korektní“ postava šlechetného Afričana.

Hlavní hrdinou filmu je ovšem Vesuv fungující jako prst boží, jenž se zaměří na hříšné město v okamžiku, kdy míra bezpráví přesáhne hranice měřitelné hollywoodskou etikou. Po každá ráně uštědřené ztepilému hrdinovi, po každém oslovení „otroku“ či vilném senátorově pohledu do hrdinčina výstřihu kamera významně zabere sopku, nadechující se k velké morální lekci…

Hollywood (a Paul W. S. Anderson zvláště) žije pokračováními. Pompeje se ovšem druhého dílu dočkají asi stěží (ke zničení už pod Vesuvem nic a nikdo nezbyl…). Za týden se nicméně do kin hrne Noe. Hádejte, o čem je? 

Pompeii
USA / Německo, 2014, 102 minut
Režie: Paul W. S. Anderson 
Scénář: Janet Scott Batchlerová, Lee Batchler, Michael Robert Johnson
Hrají: Kit Harington (Milo),Emily Browningová (Cassie), Kiefer Sutherland (Corvus), Adewale Akinnuoye-Agbaje (Atticus), Carrie-Anne Mossová (Aurelia), Jessica Lucasová (Ariadne), Jared Harris (Severus), Paz Vegaová
Premiéra: 20. 3. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny - přidala jsem jen zmínku o chóru. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

středa 12. března 2014

Věra Chytilová: Neodpočívej v pokoji

Věra Chytilová oslavila 2. února pětaosmdesátiny a dnes zemřela. Možná se to dalo čekat, nevím. Každopádně mne to zasáhlo - nejspíš víc než kolegy zaměstnané v tištěných periodikách, která tahle zpráva zastihla na sklonku středeční pracovní doby a zlikvidovala tak pečlivě promyšlené koncepce jejich mateřských periodik. Chytilová zkrátka neměla kouska citu a zdvořilosti ani v hodině své smrti - zaplať za to pámbu. Tahle divoká, provokativní, nepokorná filmařka se snažila být   konzistentní i v dobách, kdy to údajně vůbec nešlo - a na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů se jí proto povedlo zanechat za sebou dílo, které vnitřně drží pohromadě.    

Pokud je smyslem filmařovy práce nenechat diváka v klidu a donutit ho reagovat, Chytilová tento smysl naplnila. Funkci dráždidla splnily (a jak!) dokonce i filmy, se kterými jsem se nikdy nedokázala vyrovnat (mám na mysli poslední dva režisérčiny snímky - Vyhnání z ráje a Hezké chvilky bez záruky). Možná nastane chvíle, kdy si i tyhle dva kousky jaksi sednou, a nastane tak podobná situace jako s buranskou komedií Dědictví aneb kurvahošigutntag. Tu totiž v době jejího vzniku  filmoví publicisté stíhali pohrdáním ... po čtrnácti letech je ovšem jasné, že Chytilová měla pravdu a my jsme se zatraceně mýlili.     

Chytilové - ženě můžeme přát, aby odpočívala v pokoji. Ale můžeme přát totéž nepokojné autorce Sedmikrásek, Hry o jablko, Šaška a královny, Pátrání po Ester (abych jmenovala své nejmilejší tituly z její filmografie)? To asi těžko, protože to bychom Věru Chytilovou odstřihli od nejvnitřnějšího,základního smyslu jejího filmařského poslání. Takže spíš: díky za všechny ty filmy, díky kterým se naše mozky a morálka naučily neodpočívat. 

čtvrtek 6. března 2014

Philomena

Filmy založené na skutečných životních příbězích jsou v zásadě dvojí: jedny se upínají spíš k intimním lidským příběhům, druhé ke společensky závažným tématům. Nejčastěji jsou však samozřejmě mixem obojího. Mezi snímky, které se v neděli utkaly o Cenu Americké akademie za nejlepší film, bylo takových titulků hned několik. Vítězné drama 12 let v řetězech prezentovalo osudy svobodného Afroameričana uneseného do otroctví a napínavý Kapitán Phillips vyprávěl pro změnu o námořním kapitánovi uneseném somálskými teroristy. Klub poslední naděje líčil osudy svérázného muže, který se rozhodl na vlastní pěst bojovat s HIV pozitivitou. Psychologické drama Philomena, které právě vstupuje do českých kin, zase vypráví o ženě, která se s pomocí elitního žurnalisty rozhodne pátrat po ztraceném synovi. Od toho ji kdysi brutálně odloučili v klášterní instituci, určené v konzervativním Irsku 50. let k převýchově „padlých“ nezletilých, svobodných matek. 

Philomena, inspirovaná autobiografickou knihou žurnalisty Martina Sixsmithe, se vydává jinou cestou než zmíněné, vnějšně efektní snímky. A je pravým opakem dalšího „skutečného příběhu“, který se ucházel o letošní Oscary - mamonářské satiry Vlk z Wall Street, jehož protagonista je skrznaskrz amorálním zloduchem. Hrdinka britského režiséra Stephena Frearse je skromná, chudá, stará ženská, jejíž neobyčejný osud vychází najevo postupně a jaksi mimoděk. Stejně jako Scorseseho Vlk, ani Philomena ovšem nakonec neproměnila žádnou ze svých oscarových nominací. (Vedle ocenění pro nejlepší film aspirovala i na cenu za hudbu, adaptovaný scénář a ženský herecký výkon v hlavní roli.) 

Stará žena, která se vydává po stopách vlastního, padesát let starého traumatu zaviněného konzervativní církevní institucí, byla zkrátka pro členy Americké akademie méně chytlavá než rasově korektní vyprávěnka 12 let v řetězech. Režisér Stephen Frears je totiž decentně uměřeným, realistickým vypravěčem, titulní postavu nenechává před divákovýma očima krvavě mučit a jeho hrdinové nebrečí, ale myslí, cítí a jednají.

Boj o ztracenou důstojnost 

Philomena dobře zapadá do filmografie dvaasedmdesátiletého Stephena Frearse, který se do diváckého povědomí vepsal zvláště ceněnou tragikomedií Královna (2006). Ta vyprávěla o boji za vlastní důstojnost, který stárnoucí britská panovnice musela svést po tragické smrti princezny Diany. Podobně jako Alžběta II., také Philomena Leeová svádí mlčenlivý, vnitřní zápas, který nemůže na realitě nic změnit – může však samotné aktérce pomoct najít vnitřní vyrovnanost. Diváka pak Philomenin příběh vede k úvahám nad hodnotou soukromého morálního vítězství v nespravedlivém světě.

Empatický přístup publika zajišťuje Frearsova citlivá režie i noblesní herecké obsazení: Philomena je šitá na míru Judi Denchové. Ta spolupracovala se Stephenem Frearsem před osmi lety na komedii Show začíná, v níž (opět v inspiraci skutečnými událostmi) ztělesnila noblesní dámu, která se s chutí vrhne do podnikání v mravně pokleslém showbyznysu. 

Donkichotsky působící hrdinové, pokoušející se změnit většinové mínění společnosti ve svůj prospěch, jsou Frearsovou specialitou. Philomena je tak v brilantním podání Denchové ženou, která teprve po padesáti letech rodině odtajní existenci svého prvního dítěte. To porodila jako nezletilá svobodná matka v irském klášteře v Roscrea, kde pak musela strávit čtyři roky otrockou dřinou. Jejího syna jeptišky prodaly k adopci bohaté americké rodině a už o něm nikdy neslyšela. Do pátrání po osudech ztraceného potomka, který by teď oslavil padesát let, se žena pouští s pomocí prominentního novináře Sixsmithe. Ten zrovna přišel o práci zahraničního korespondenta BBC a z nouze vezme ponižující džob: místo povrchního sepsání dojemného lidského příběhu se ovšem zaplete do napínavé cesty za pravdou směřující z Irska do USA.

Navzdory názvu hlavním hrdinou filmu není Philomena, ale právě Sixsmith, který - v podání spoluautora scénáře Stevea Coogana – díky nicnetušící protagonistky dostává životní lekci pokory. Houževnatá, naivní, nesnesitelná stará ženská totiž skrývá obrovské lidské kvality - je tvárnou, zemitou a svobodnou bytostí bez předsudků. Přes Philomenu se navíc Sixsmith propracovává k vysoce aktuálnímu společenskému tématu: v Roscrea se děla zvěrstva proti lidskosti, které se pokoušejí utajit i současné příslušnice řádu. Společenský kontext filmu pak zasahuje až do období reaganovské administrativy, která ve svých řadách nestrpěla homosexuály.

Philomena sice zpracovává stejné téma jako efektnější drama Petera Mullana Padlé ženy (2002), navzdory zdánlivé intimnosti své výpovědi se však rozkračuje pěkně doširoka - napříč moderní historií i dvěma navenek odlišnými, kulturně-politickými světy. Pokud máte náladu na inteligentní, neokázale působivý film a fantastickou Denchovou, neváhejte se vypravit do kina. 

Philomena
VB / USA / Francie 2013, 98 minut, titulky
Režie: Stephen Frears
Scénář: Steve Coogan, Jeff Pope (podle knihy Martina Sixsmithe)
Kamera: Robbie Ryan
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Judi Denchová (Philomena Leeová), Steve Coogan (Martin Sixsmith), Mare Winninghamová (Mary), Sophie Kennedy Clarková (mladá Philomena), Barbara Jeffordová (sestra Hildegarda), Simone Lahbibová (Kate)
Premiéra: 6. 3. 2014 

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

úterý 4. března 2014

Angelika: návrat markýzy andělů

Pětice kostýmních romancí, kterou v letech 1964-1968 natočil francouzský režisér Bernard Borderie, patří k evropské popkulturní klasice. Nezkrotné a Báječné Markýze andělů (o králi a sultánovi nemluvě) prodlužují život televize a domácí kino dodnes. Do českých kin se kvarteto Borderieho filmů dostalo (na přeskáčku) jen díky dočasnému uvolnění cenzury v roce 1968. V éře normalizace se pak neodolatelně pokleslou Angelikou sytila v televizi generace, odtržená cenzurou od aktuálních filmových požitků své doby. Na formování prvních dětských představ o sexualitě v malém českém rybníčku má tak lepá markýza docela slušný podíl.

V době, kdy padala poslední tabu v zobrazování sexu na filmovém plátně, se nicméně české ženy a dívky ukájely romantickou jizvou na mužné tváři Jeoffreyho de Peyraca, zatímco muži pošilhávali do štědrého výstřihu hlavní představitelky Michèle Mercierové. Energická Angelika okázale demonstrovala právo ženy nakládat sama se svým tělem i city a její dobrodružství se odehrávala na bázi konfrontace s muži. Unášení a prznění ctnostné hrdinky se za panování Ludvíka XIV. - napříč Evropou i Orientem – zdálo být povinností každého správného chlapa.

Monogamie, kterou hlásala Angelika v souvislosti s milovaným Joffreyem (Robert Hossein), přicházela opakovaně vniveč. V některých situacích totiž slabé ženě nezbývá než podlehnout! Filmová Angelika tak byla čipernou vyznavačkou sexuální revoluce. Její literární předloha, recyklovaná postupně ve třinácti románech Anne a Serge Golonových, měla ovšem v 50. letech mnohem odvážnější poslání: dotýkala se takových tabuizovaných témat, jako byla fyzická láska, pronásledování protestantů katolickou církví či realistický obraz krále Ludvíka XIV. Ten nebyl poprvé od francouzké revoluce zobrazován jako sadistický tyran.

Kostýmní romance nazvaná lakonicky Angelika, která právě přichází do českých kin, žádné převratné poslání mít nechce - a ani nemůže. Neexistují žádná tabu, která by ještě mohla bořit. Producent a režisér Ariel Zeitoun měl v zásadě dvě možnosti: mohl natočit modernizovanou verzi ve stylu nejnovějších Tří mušketýrů, ve kterých se létalo bojovou vzducholodí a praktikovala se asijská bojová umění. Nebo mohl natočit lehce aktualizovanou vzpomínku na původní film. Naštěstí se rozhodl pro druhou možnost.

Jen trochu nezkrotná

Nová Angelika je – ať si její tvůrci říkají, co chtějí – vzdálenější předloze než původní, půlstoletí starý film. V příběhu o dozrávání nespoutané, mladé šlechtičny, která se mění v sebejistou ženu ve společnosti zprvu nemilovaného manžela, hraje důležitou roli zápletka kolem intriky usilující o život mladého krále. Tato intrika je v podání Ariela Zeitouna (který svůj snímek podepsal také jako scenárista) na rozdíl od původníhoi filmu značně nepřehledná. Poté, co je volnomyšlenkář a alchymista Peyrac uvržen do Bastily kvůli obvinění z čarodějnictví, musí jeho elegantní žena kvůli vlastní bezpečnosti zmizet ze světa. Angelika s ostříhanými, načerno nabarvenými vlasy je patrně nejdramatičtější změnou oproti předloze. V honbě za realistickými akcenty se Zeitoun zbavuje jedné z nejbezpečnějších jistot původní série – faktu, že hrdinka bude mít i po týdnu stráveném v pařížských stokách stále stejně zkadeřenou, zlatistou kštici.

Neboť filmové příběhy o Angelice kdysi představovaly nadčasové, jásavé vítězství designu nad všemi formami logiky, najdeme při srovnání obou filmů i další záměrné, významné nesrovnalosti. Ty neukazují k ledabylosti, která byla příznačná třeba pro remake Fanfána Tulipána z produkční dílny Luca Bessona. Ariel Zeitoun odvedl mnohem solidnější a zodpovědnější práci, než jaká se od něj dala čekat jako od režiséra akční pubertálního akčňáku Yamakasi či krimi Poslední gang

Zatímco v románu byl Joffrey o dvanáct let starší než jeho sedmnáctiletá novomanželka (a stejný věkový rozdíl byl i mezi Mercierovou a Hosseinem), v novém filmu je Peyrac skutečně starý. Pro potenciální mladé diváky (pomoz jim pámbu) tak zřejmě bude pochopitelnější odpor novomanželky k muži, který je nejen nevídaně bohatý, ale navzdory kulhání a zjizvené tváři je to docela fešák. Zatímco v 60. letech kamera důsledně zabírala Perycovu nezjizvenou tvář, v nové verzi je to naopak. Nová Angelika je ovšem cudnější a krotší než její předchůdkyně, a nerozněcuje ve svém okolí tak jednoznačně násilnické sexuální vášně. Standardy toho, co diváci snesou a nesnesou vidět na plátně, se za půl století přece jen trochu posunuly.

Samozřejmě jde jen o hru, které ještě napomáhá třiašedesátiletý Gérad Lanvin, který vědomě trochu kopíruje Roberta Hosseina. Lanvin se navíc jeví jako lepší herec než Hossein, kterého Borderie účelově lobotomizoval. Pokud jde o Noru Arnezenderovou, je půvabná, slušně hraje a nikoho neurazí. Hvězdnému obsazení původního filmu nemůže nová verze konkurovat. Nenahraditelný je především sarkastický Jean Rochefora, který byl v původní Angelice v roli advokáta Desgreze jediným skutečně osvěživým hercem.

Když už jsem u hořekování nad loňskými sněhy, hudba Nathaniela Méchalyho jde k čertu v okamžiku, kdy nečekaně zazní nesmrtelný původní hudební motiv Michela Magnea. A dabing, kterým český distributor laskavě opatřil Zeitounův snímek, nemůže samozřejmě konkurovat legendární české verzi s Libuší Švormovou a Josefem Langmilerem.

To ovšem nic nemění na tom, že novou Angeliku – navzdory tomu, že postrádá rozkošnou naivitu a přehmaty originálnu – nemůžeme považovat za prohru. Spíáš není výhrou. A mimochodem – stejně jako původní Markýza andělů slibuje pokračování.

Angélique, marquise de anges
Francie / Belgie / Česko / Rakousko 2013, 113 minut
Režie: Ariel Zeitoun
Scénář: Philippe Blasband, Ariel zeitoun, Nadia Golonová (podle románu Anne a Serge Golonových)
Kamera: Peter Zeitlinger
Hudba: Nathaniel Méchaly
Hrají: Nora Arnezenderová (Angelika), Gérard Lanvin (Joffrey de Peyrac), Simon Abkarian (Desgrez), Tomer Sisley (Philippe), Mathieu Kassovitz (Nicolas), David Kross (Ludvík XIV.) 
Premiéra: 27. 2.





pondělí 3. března 2014

2014: A Oscara získává...

Letošní ceny Americké akademie - Oscary - zviditelnily zase jednou rozpor mezi "silným společenským tématem" a "technickými kategoriemi". To první zastupovalo protiotrokářské drama Stevea McQueena 12 let v řetězech (čtyři tři Oscary) to druhé sci-fi Alfonsa Cuaróna Gravitace (sedm Oscarů). Na 86. Cenách Akademie tak zase neplatilo, že nejlepší film na sebe strhne pozornost v "hlavních" kategoriích (režie, scénář, herecké výkony). Loni nastalo totéž pnutí mezi filmy Argo a Pí a jeho život, tedy také mezi "silným tématem" a "technickými kategoriemi". Totéž se odehrálo v předchozích letech: Králova řeč vs. Počátek, Smrt čeká všude vs. Avatar, Milionář z chatrče vs. Podivuhodný případ Benjamina Buttona... Samozřejmě přitom neplatí, že filmy oceněné převážně v technických kategoriích nemají "silné téma" a filmy se "společenským" apelem nevynikají profesionálními kvalitami.

V oscarové historii je ovšem celkem obvyklé, že nejcennější Oscar - za nejlepší film - se spáří s druhým nejcennějších Oscarem - za nejlepší režii. Co může být logičtější? Stejně jako loni, i letos ovšem došlo k rozpojení: autor nejlepšího filmu, Steve McQueen, není nejlepším režisérem (loni zase tohoto Oscara Ang Lee vyfoukl Benu Affleckovi). Členové Akademie, jejichž rozhodování formuje podobu globálně nejrespektovanějších filmových cen, patrně upadají v souvislosti se zmíněným dělením do rozpaků. Jenže uvažování společenství, založeného na postarších, bílých mužích (85 procent ve věku nad padesát let), se až příliš podobá rozhodnutí zahraničních novinářů v Hollywoodu udělujících Zlaté glóby. Také ti vnímají Cuaróna jako nejlepšího režiséra a 12 let v řetězech jako nejlepší film (a také oni nakonec vyloučili ze hry Špinavý trik a Davida O. Russella, považovaného občas - nechápu příliš proč - za jednoho z nejzajímavějších amerických režisérů). 

Je samozřejmě těžké direktivně prohlásit, že v Oscarech existují nějaké dlouhodobé trendy - možná je to prostě tak, že příliš zaměstnaní a konzervativní Akademici prostě načichávají nejnovější trendy od čipernějších novinářů, kteří na rozdíl od nich hodnocené filmy vzhledem k charakteru své profese musejí skutečně vidět (což patrně platí - aniž bych chtěla někomu sahat do svědomí - také v Čechách, kde bylo hlasování českých filmových kritiků a Akademiků prakticky identické). Možné je i to, že Oscary prostě zrcadlí zmíněnou, politicky korektní roztržku mezi filmy "s ušlechtilým posláním" a filmy, které jsou "pouze zábavou".

Pokud jde o mé bezvýznamné mínění, dala bych Gravitaci i toho Oscara za nejlepší film, protože 12 let v řetězech mi připadá hodně tendenční. Pokud jste ještě nečetli moje recenze na oba letošní oscarové "soky", tady jsou odkazy: 12 let v řetězech a Gravitace. Byla bych štědřejší, pokud jde o úžasného Scorseseho Vlka z Wall Street.

A tady jsou kompletní výsledky:

Nejlepší film:
12 let v řetězech 

Nejlepší režie:
Alfonso Cuarón - Gravitace

Nejlepší herec v hlavní roli:
Matthew McConaughey - Klub poslední naděje 

Nejlepší herečka v hlavní roli:
Cate Blanchettová - Jasmíniny slzy 

Nejlepší herec ve vedlejší roli:
Jared Leto - Klub poslední naděje

Nejlepší herečka ve vedlejší roli:
Lupita Nyong'oová - 12 let v řetězech

Nejlepší neanglicky mluvený film:
Velká nádhera 

Nejlepší animovaný film:
Ledové království 

Nejlepší kamera:
Emmanuel Lubezki - Gravitace

Nejlepší původní scénář:
Spike Jonze - Ona

Nejlepší scénář-adaptace:
John Ridley - 12 let v řetězech

Nejlepší hudba:
Steven Price - Gravitace

Nejlepší píseň:
Let it Go, Ledové království

Nejlepší výprava a dekorace:
Catherine Martinová a Beverley Dunnová - Velký Gatsby

Nejlepší kostýmy:
Catherine Martinová - Velký Gatsby

Nejlepší masky:
Adruitha Leeová a Robin Mathewsová - Klub poslední naděje

Nejlepší střih:
Alfonso Cuarón a Mark Sanger - Gravitace

Nejlepší zvuk:
Skip Lievsay, Niv Adiri, Christopher Benstead a Chris Munro - Gravitace

Nejlepší zvukové efekty:
Glenn Freemantle - Gravitace

Nejlepší vizuální efekty:
Tim Webber, Chris Lawrence, Dave Shirk a Neil Corbould - Gravitace

Nejlepší celovečerní dokument:
20 Feet from Stardom 

Nejlepší krátkometrážní dokument:
The Lady in Number 6: Music Saved My Life 

Nejlepší krátkometrážní animovaný film:
Mr. Hublot 

Nejlepší krátkometrážní hraný film:
Helium  

neděle 2. března 2014

Zemřel Alain Resnais

Pokud jde o Alaina Resnaise (3. 6. 1922 - 1. 3. 2014), neplatí obvyklý komentář provázející zprávu o smrti velmi starých umělců: "Myslel jsem, že umřel už dávno!". Poslední Resnaisův film, Aimer, boire et chanter, má copyright 2014. Promítal se na letošním Berlinale a já doufám, že ho nějaký osvícený distributor přiveze do Čech, nebo se alespoň bude hrát na MFF Karlovy Vary (tak, jako předchozí Resnaisův film, Ještě jste nic neviděli, který jsem si přímo z Varů, tedy zpravodajsky, libovala tady). Příroda je někdy milosrdná a dopřává divákům s pamětí možnost vidět pozdní díla velkých mistrů, jejichž energii nerozředil úpadek ducha spojovaný většinou se stářím.

Resnais zemřel v jednadevadesát letech - a je samozřejmě je možné na něj vzpomínat jako na tvůrce jednoho z nejtajemnějších filmů historie (v tom smyslu, že Loni v Marienbadu - 1961 - nedovoluje žádnou "správnou" interpretaci, a navíc stříhané keře v něm na rozdíl od lidí nemají stíny ). Je dokonce možné Resnaise spojovat s francouzskou novou vlnou. A nebo je možné v něm vidět naprosto svérázného a nezávislého autora, jehož talent se svobodně rozvinul teprve ve filmech typu Mého strýčka z Ameriky (natočeného dvacet let po Marienbadu, který natočil jako téměř čtyřicetiletý!). Každopádně mám asi raději právě ty Resnaisovy novější filmy, ve kterých je plno otevřeného humoru a radostné hravosti. I když na Marienbad je také možné se dívat jako na komedii (ale asi tak, jako je možné číst coby humorný text Kafkovu Proměnu - tedy s lehkou obavou, že do vás v příštím okamžiku uhodí blesk). Každopádně jsem si nevšimla, že by některý z jeho filmů zestárnul (což platí i o Staviském, který mne ukrutně nudil vždycky)...

Je škoda, že Alain Resnais zemřel tak mladý. Mohl nás ještě pár let dobře bavit.