Prohledat tento blog

sobota 28. dubna 2012

Jak se dělají hollywoodské propadáky

Bojiště Země je populární šmíra
Americká mainstreamová kinematografie se opírá o pravidla žánrového vyprávění, o systém hereckých hvězd a režisérských specialistů i o promyšlený marketing – navzdory tomu však recept na divácky úspěšný film neexistuje. Ve hře je totiž tolik proměnných, že výsledek nelze předem odhadnout: vypravěčská strategie může zradit proto, že se příliš liší od zavedených pravidel – nebo se jich naopak příliš otrocky drží. Mezi propadáky posledních let tak patří formálně novátorský pokus o akční podívanou Speed Racer, který v roce 2008 uvedli do kin sourozenci Wachowští, podepsaní pod nevídaně lukrativní sérií Matrix: výroba a marketing jejich filmu přišly na 200 milionů dolarů, ale v kinech skončili se ztrátou 106 milionů. U diváků ovšem propadl loni i předpokládaný akční hit Green Lantern, který naplňoval žánrové standardy s pečlivostí třídního šprta: celkové náklady činily 325 milionů, ale i tenhle film skončil ve víc než stamilionové ztrátě. Comicsové adaptace se přitom zpravidla těší značnému diváckému zájmu a vydělaly i objektivně horší, než jakou byl film zkušeného režiséra Martina Campbella.

Ani John Carter se divákům moc nelíbil
Také nejnovější hollywoodský propadák - dobrodružná sci-fi John Carter: Mezi dvěma světy – měl v rukávu zdánlivě všechna esa: ztráty vysokorozpočtového snímku, který měl u nás premiéru 8. března, se teprve sčítají. Protože film s rozpočtem 250 milionů dolarů přinesl v domovských USA do pokladen kin ubohých 68,1 milionu, půjde pravděpodobně o jedno z vůbec nejdražších zklamání v novodobé hollywoodské historii. Oblíbený žánr totiž může selhat stejně tak, jako herecká nebo režisérská hvězda. Propady zaznamenávají i kariéry těch nejvýdělečnějších celebrit – Toma Hankse, Julie Robertsové nebo Toma Cruise. Třeba současný světová „dvojka“ na hereckém trhu - černošský komik Eddie Murphy – je naprosto nevyzpytatelná: před deseti lety se dokonce postarala o jeden z největších průšvihů posledních let, komedii Pluto Nash (film se stamilionovým rozpočtem celosvětově dosáhl tržeb 7,1 milionu dolarů). V roce 1991, kdy coby autor námětu poslal ke dnu akční parodii Hudson Hawk, patřil Bruce Willis k nejlukrativnějším hereckým akvizicím Hollywoodu.

Válečný film z produkce George Lucase
Red Tails (2011) totálně propadl
Také režisérské hvězdy mívají špatné dny - ať už jde o Stevena Spielberga, Roberta Zemeckise či George Lucase. Ani jako producentům se jim vždycky nevede. Přitom jde o tvůrce, kteří v 80. letech vymysleli strategii blockbusterů, který funguje dodnes. Úspěch filmu v kinech ovšem neovlivňují jen takové vnější faktory, jako je nálada společnosti závislá na momentální ekonomické i politické situaci (vliv teroristických útoků 11. září 2001 na tehdejší distribuci je dodnes zajímavým tématem). Lze ho ovlivňovat i správným nasazením do distribuce – což je strategie, která víceméně funguje. Film, který zklame v USA, může často dorovnat zisk v zahraničí, kupříkladu komedie vázané na americké televizní prostředí si samozřejmě v Evropě moc dobře nepovedou.

Blade Runner: rozpočet 28 milionů, a
jen 6,1 milionu za premiérový víkend
Hollywoodské vysokorozpočtové snímky – blockbustery, vytvářené jako oddechová podívaná pro nejširší diváckou obec, jsou nejnákladnější a očekávají se od nich vysoké zisky. Realizují se obvykle v žánrech sci-fi, fantasy či akčního thrilleru, jejichž fikční světy zábavychtivého diváka lákají nepodobností s jeho „nudnou“, civilní realitou. Očekává od nich, že ho zavedou do krásných nových světů vytvořených s použitím vizuálních triků – momentálně nejraději ve formátu 3D. Protože o úspěchu filmu rozhodují především tržby z premiérového víkendu, je volba správného termínu pro blockbuster klíčová. Obdobné snímky uvedené ve stejnou dobu se mohou navzájem osudově oslabit. Třeba sci-fi Blade Runner a Věc měly premiéru ve stejný den, 25. června 1982, navíc pouhé dva týdny po E. T. – Mimozemšťanovi. Zatímco Spielbergovo dílo s rozpočtem 10,5 milionu dolarů vydělalo celosvětově 792,9 milionů, oba konkurenti zmarnili svůj komerční potenciál (což ovšem neznamená, že dnes rovněž nepatří mezi vysoce ceněnou žánrovou klasiku).

Vydělá si na sebe Bitevní loď?
Blockbustery se už tradičně uvádějí během letní sezóny, která naplno propuká už v květnu. První vlaštovky ji ale ohlašují v dubnu: nedávno zvedla kotvy velkoryse pojatá akční sci-fi Bitevní loď režiséra Petera Berga. Její rozpočet se odhaduje na 200 milionů dolarů a přestože už mimo USA premiéru měla, Američané ji uvidí až 18. května. Pokud na ni půjdou všichni, kteří kdy hráli hru společnosti Hasbro, mají producenti vyhráno: příběh o mimozemské invazi totiž inspirovala právě populární dětská hra.

Počty pro starší a pokročilé

Jih proti Severu - nejvýdělečnější
film všech dob
Příběhy o úspěchu vyhlížejí přehledně: zpětně totiž vypadá zcela logicky, proč se nejvýdělečnějším filmem všech dob právě Jih proti Severu - velkolepá kostýmní romance plná hvězd, inspirovaná románovým bestsellerem. První místo v žebříčcích, které berou v úvahu inflaci zvyšující cenu lístku, obsazuje už od roku 1939. Pokud nezohledníme inflační faktor, zaujímá ovšem tuto pozici sci-fi Avatar, která je jen tři roky stará. Což vzbuzuje představu, že Hollywood se odněkud někam vyvíjí a že jeho historie je procesem zdokonalování: na vrcholu přece stojí nové dílo hitmakera Jamese Camerona realizované v módním stereoskopickém formátu. Podle stejné logiky by se ovšem dalo předpokládat, že dnešní Hollywood se poučil a žádné propadáky už neprodukuje. Tituly, které zklamaly očekávání svých tvůrců, jsou ovšem nedílnou součástí hollywoodské historie - a veřejnost nepřestávají bavit právě díky tomu, že se nedají předem vytipovat.

Bojiště Země: scientologie diváky netáhne
Samozřejmě je vzrušující, když jsou ve hře známé celebrity a obrovské finančí částky, vložené do slibně vyhlížejícího projektů velkým studiem. A když je film, který zklamal očekávání, všeobecně známý – tak, jako scientologická sci-fi Bojiště Země s Johnem Travoltou v hlavní roli galaktického megazloducha, kterou v roce 2000 spáchal režisér Roger Christian. Přestože kolem skutečných nákladů panují dohady (náklady na výrobu a reklamu se odhadují na 95 milionů dolarů), tržby nechtěně komického snímku dosáhly necelých třiceti milonů. I když kvalita filmu neovlivňuje nízké tržby vždycky, tentokrát panuje shoda: Bojiště Země získalo sedm neoficiálních cen Razzie, které každoročně uděluje parta hollywoodských vtipálků jako protiváhu prestižních Oscarů.

Nebeská brána potvrdila smrt
epického westernu 
Následky neúspěchy někdy bývalá dalekosáhlé: Nebeská brána (1980) plánovaný rozpočet 7,5 milionu dolarů během natáčení navýšila na 44 miliony, ale v kinech prodělala neuvěřitelné 40,5 milionu. Není divu, že film zlikvidoval kariéru režiséra Michaela Cimina (který si dva roky předtím vydobyl oscarový věhlas Lovcem jelenů) a na dlouhé roky vzala chuť všem, kteří snili o vzkříšení zaniklého populárního hollywoodského žánru – westernu. Ten se Hollywooďané pokoušejí znovu uvést do oběhu až dnes, tedy po víc než třiceti letech. Jestli se to podaří, zůstává otázkou – ambiciózní žánrový mix westernu a sci-fi Kovbojové a vetřelci si totiž loni na sebe dokázal stěží vydělat. Výsledky vypadají navenek slušně: rozpočet filmu se odhaduje na 163 milionů a celosvětové tržby činily 174, 8 milionu dolarů. Aby byl ovšem průměrný hollywoodský blockbuster opravdu považován za úspěšný, musí své náklady znásobit dvouapůlkrát. Tato extrémně zjednodušená formulka bere v úvahu průměrné náklady na film a na reklamu i průměrné výnosy z kin, videotrhu a televize.
Zyzzyx Road - film, který
"vydělal" 30 dolarů

Každopádně platí, že na veřejnost dělají dojem především velká čísla: kolaps blockbusteru je vždycky zajímavější než krach nějakého nízkorozpočtového nezávislého snímku, přestože i pro jeho poducenty může jít o obrovskou ztrátu. Vedle takového Titaniku mezi propadáky, jakým je Nebeská brána, proto působí jen jako žertovná kuriozita nezávislý thriller Zyzzyx Road (2006). Ten měl rozpočet 1,3 miliony a vydělal pouhých 30 dolarů: hrál se po dobu jednoho týdne v jediném kině v Dallasu, které si za tisíc dolarů pronajali jeho producenti. Z šesti prodaných vstupenek si prý dvě ze soucitu zakoupila maskérka filmu se svým přítelem. S filmem Zyzzyx Road se nejspíš moc lidí seznámit netouží, i když touha spatřit na vlastní oči nějaký ukázkový propadák paradoxně v širším časovém horizontu generuje další zisky právě u filmů, které kiny halasně prohučely.


Jak zmírnit pád

Ostrov hrdlořezů - kdo by tušil, že
pirátský žánr nepotopil navždycky?
Finanční katastrofy Hollywoodu dnes už nejsou zdaleka tím, čím bývaly.Filmů, které vedly ke krachu celého studia, bylo v minulosti mnohem víc: Nebeská brána (1980) zruinovala United Artists, společnost RKO složil velkofilm The Conqueror (1956) a ITC Entertainment zničil neúspěch vodního dobrodružství Raise of Titanic (1980). Ještě v roce 1995 ovšem šlo ke dnu Carolco Pictures vinou Ostrova hrdlořezů – dobrodružné komedie, ve které se režisér Renny Harlin rozhodl vzkřísit žánr pirátského filmu a udělat ze své manželky Geeny Davisové akční hvězdu. Snímek s (na svou dobu slušným) rozpočtem 98 milionů se musel spokojit s celosvětovými tržbami 18, 5 milionu dolarů. S kariérou dosavadního hitmana Harlina to jde od té doby s kopce a Geena Davisová zřejmě už navždycky přišla o hvězdný kredit. Klasický pirátský žánr se dočkal znovuvzkříšení až v následujícím desetiletí díky Pirátům z Karibiku.

Zlatý kompas: v kině se
nedozvíte, jak to dopadne
I dnes ovšem neúspěch ambicózního blocbusteru může filmovému studiu pěkně přitížit, prestože o náklady se v současnosti dělívá víc subjektů než dřív: fantasy Zlatý kompas se před pouhými čtyřmi lety podepsala na osudu legendárního giganta Warner Bros. Z plánované trilogie inspirované románovou sérií Philipa Pulmanna tak po prvním dílu sešlo (i když finanční ztráta zase nebyla tak velká – rozpočet měl film 180 a celosvětově vydělal 372 miliony dolarů). Studio Walden Media s podobnou hrozbou v zádech uvažovalo o rezignaci na sedmidílnou sérii adaptací Letopisů Narnie C. S. Lewise poté, co druhý film s podtitulem Pric Kaspian (2008) s rozpočtem 225 milionů přinesl celosvětově do pokladen kin „jen“ 419 milionů.

Zrůdy Toda Browninga: dodnes nejlepší
 "politicky korektní" film o menšinách
Náklady na průměrný blockbuster sice kvůli inflaci stále rostou, trh se však změnil a hollywoodská továrna na sny se opírá o systém nejrůznějších pojistek. Dřív měl film jen jeden život, realizovaný na plátně, takže finanční neúspěch v kinech skutečně znamenal krach všech nadějí. A to i navzdory skutečnosti, že kasovní propadák se někdy s uplývajícím časem proměnil v žádanou klasiku, která dnes září mezi dobovou produkcí díky své originalitě – což je případ legendárního němého velkofilmu Intolerance Davida W. Griffitha z roku 1916, jednoho z nejzajímavějších hororů klasické éry Zrůdy (1932) či absurdní komedie bratrů Marxových Kachní polévka (1933).

Showgirls mají stále své fanoušky - a
Paul Verhoeven je stále zajímavým režisérem 
K druhému životu se filmy začaly nadechovat díky uvádění v televizi (v Británii dokonce už koncem 40. let) - a především v domácím kině. Video se masově rozšířilo v 70. letech, DVD proniklo do domácností v roce 1997 a zatím nejdokonalejší záznam - Blu-ray – funguje od roku 2006. V poslední třetině 20. století prý sledovalo filmy na obrazovce (ať už televizoru nebo počítače) víc lidí než na filmovém plátně. Přesto bývá pravidlem, že když film propadne v kině, žádný velký videohit z něj nebude. Existují však výjimky – právě na videu si totiž získaly popularitu právě některé vyhlášené propadáky. Dodatečný zisk svým producentům tak přinesla třeba bláznivá komedie Stevena Spielberga 1941 z roku 1979, která se Američanům nelíbila, protože si utahovala z jejich vlastneckých citů, nebo erotický kýč Showgirls (1995), který na videu mocně oslovil milovníky bizarních diváckých zážitků...
Pompézní a hloupá Kleopatra si
nakonec vydělala svoje

Zisky zvyšují také obnovené premiéry, často prezentující známé tituly v nové podobě – ať už jde o 3D verze klasicky natočených snímků nebo režisérské sestřihy (např. Blade Runner, který v roce 1982 přišel do kin zmrzačený vinou producentských tlaků, režisér Ridley Scott uvedl o jedenáct let později v podobě odpovídající jeho původním představám). Zisk z půjčovného, prodeje nosičů do domácího kina a televizních práv tak dnes tvoří nepřehlédnutelnou součást zisku hollywoodských producentů. Když k tomu připočteme prodej reklamních předmětů, který provází každý správný blockbuster, jeví se většina žebříčků „největších hollywoodských propadáků“ v úplně jiném světle. Některé filmy jsou totiž za prodělečné označovány neprávem, což je třeba případ legendárního velkofilmu Kleopatra (1963) nebo postkatastrofické sci-fi Kevina Costnera Vodní svět (1995). Další život filmům dnes samozřejně nabízí internet – jeho demokratický prostor ovšem zrodil i pirátství, které je noční můrou všech distributorů. Internet je ideálním šiřitelem filmů získaných načerno zpravidla už v den premiéry, přesné statistiky ovšem neexistují. Není tak zatím známo, že by se nějaký film propadl do červených čísel jen proto, že se ho zmocnili internetová pirátí. Fanouškovská komunita navíc distributorům slouží k masivní, bezplatné propagaci jejich titulů.

Scottův Prometheus je jedním
z nejočekávanějších titulů sezóny
Pozornost milionů internetových uživatelů momentálně poutají hvězdy nadcházející letní sezóny: sci-fi Prometheus a akční dobrodružství Temný rytíř povstal mají podle analytiků šanci uspět. Comicsoví Avengers asi očekávání svých producentů naplní, ale restart série o pavoučím muži Amazing Spider-Man či remake sci-fi klasiky Total Recal jsou zatím velkou neznámou. Všechny mají rozpočet minimálně 200 milionů dolarů – takže i tenokrát je o co hrát vabank.

(Tento text jsem napsala na objednávku Lidových novin, v příloze Relax však nakonec vyšla jen jeho velmi zkrácená verze. Nabízím vám ho v původní podobě, samozřejmě s povolením redakce.)

středa 25. dubna 2012

Avengers: Setkání po letech

Začalo to skoro přesně před čtyřmi lety: Tony Stark alias Iron Man v podání Roberta Downeyho, Jr. se stal hrdinou jednoho z nejpovedenějších comicsových filmů poslední doby (která je obecně zaplněna spíš rozličnými nepodarky). O dva roky později stejný režisér - Jon Favreau - natočil (ne už tak dobrou) ironmanovskou dvojku. Už v roce 2008 se Edward Norton pokusil proniknout do rozdvojeného těla a duše Bruce Bannera v Neuvěřitelném Hulkovi (režie Louis Leterrier). A loni Chris Evans s režisérem Joem Johnstonem vytvořili další film s comicsovým hrdinou společnosti Marvel s neuvěřitelným českým názvem Captain America: První Avenger. A Kenneth Branagh vyrukoval s Thorem v podání Chrise Hemswortha (a natočil tak podle mého soudu vůbec nejlepší díl celé série). Diváci nových marvelovek si zvykli čekat po závěrečných titulcích drobnou, ale významnou scénu, která právě skončený příběh otevírala do budoucnosti - do okamžiku, kdy se všichni zmínění superhrdinové spojí do legendárního týmu Mstitelů.

Akční dobrodružství Avengers, které právě přichází do kin, je tak vybaveno  historií, která nemá ve filmových dějinách zřejmě obdoby: v průběhu čtyř let vzniklo plánovitě pět prestižních blockbusterů a šestý film svádí dohromady prakticky všechny nejdůležitější postavy předchozích snímků. S tím souvisí i neobvykle dobré herecké obsazení: v Avengers se objevují všichni původní hlavní představitelé s výjimkou Nortona (kterého velmi šťastně nahradil patrně nejlepší představitelný Bruce Banner - Mark Ruffalo). Tým doplňují energická Nataša Romanovová čili Černá vdova (Scarlett Johanssonová) a zmužilý Clint Barton alias Hawkeye (Jeremy Renner): Je škoda, že nedostali možnost ukázat se ve "vlastních" filmech. 

Protivníkem týmu, který v Avengers šéf tajné agnetury S.H.I.E.L.D. Nick Fury (Samuel L. Jackson) dal spolu s oddaným agentem Coulsonem (Clark Gregg) dohromady, je padouch z Branaghova filmu  - Loki (Tom Hiddleston). Ten se nevzdal touhy uchvátit trůn v rodném světě Asgardu, pomstít se svému bratru Thorovi a zničit Zemi - a zaprodal se tudíž temným  mocnostem ochotným poskytnout mu obludnou armádu výměnou za mocný energetický zdroj - kosmickou kostku čili teserakt (což je ryzí hitchcockovský MacGuffin - pouhá záminka k rozvíjení děje, kterou všechny postavy chtějí získat a ovládnout). 

Abych dokončila výčet známých postav, v Avengerse se mihne i Starkova milovaná Peper (Gwyneth Paltrowová). Zato Thorova sličná Jane Fosterová je odsunuta daleko do pozadí (takže si o Natalii Portmanové můžete zatím nechat jen zdát */). Jen okrajově tu hraje roli další postava z Thora - vědec Selvig v podání Stellana Skarsgarda. Pokud neznáte comicsové předlohy společnosti Marvel, která má na tomhle superhrdinském srazu hlavní podíl, a neviděli jste všechny předchozí filmy, nemusíte se nicméně bát, že se ztratíte (tak, jako u jiných dlouhověkých sérií - třeba u Harryho Pottera). 

Režisér Joss Whedon dostal k dispozici víc než dvouhodinovou metráž a dokázal ji využít k tomu, aby nikdo nepřišel zkrátka: většina hlavních hrdinů se vidí poprvé a musejí si ledacos vyříkat, aby mohli tvořit funkční bojový tým. Možnost představit se divákům tak není zmarněna. Ta nejzábavnější část vyprávění je pak věnována ventilacím vzájemných animozit. Je třeba zřejmé, že sebestředný anarchista Stark a přerostlý pionýr Rogers si hned nepadnou do oka. Vědci se sarkastickým smyslem pro humor Stark a Banner naopak okamžitě najdou společnou řeč. Natašu zase spojuje pouto z minulosti s Clintem, kterého ovšem Loki opředl svými kouzly a přetáhl ho na svou stranu...Všichni tihle krajní  individualisté vespolek se ovšem zlobí na Nicka Furyho, který je nutí spolupracovat na záchraně Země před nebezpečím z jiného světa. 

Dětinské soutěžení, kdo dál doplivne, pak podle očekávání musí ustoupit boji proti společnému nepříteli: vtipné dialogy a konfrontace vystřídá série bojových akcí vrcholících v ulicích a na střechách newyorského Manhattanu. Režisér Joss Whedon zvládl s přispěním špičkových trikových specialistů akční scény velmi slušně - což se u takového filmu dá celkem očekávat. Přece jen zábavnější než velkoryse pojatá akce je ovšem první část filmu: zajímavější než otázka, o kolik je Lokiho kopí průbojnější než Hawkeyho šípy nebo Hulkovy pěsti, jsou totiž právě konfrontace superhrdinů, kteří do vyprávění vnášejí i nejrůznější pohledy na svět (Kapitán Amerika je kupříkladu zapřisáhlý křesťan, zatímco Thor a Loki vpadli na Zemi přímo z "pohanské" severské mytologie). Whedon jako scenárista se raději nepouští do detailů, což je škoda, protože obrovský potenciál takto rozehraného příběhu zůstává částečně nevyužitý. Klidně bych obětovala některou z rozměrných akčních scén, abych mohla lépe uvěřit skutečnosti, že se všichni včetně přirozeně dominantního Starka poměrně rychle podrobí právě Stevemu Rogersovi - postavě, která má nejméně efektní bojovou výbavu ze všech (a v podání Chrise Evanse i zdaleka nejmenší charizma).

Rodgers je ovšem Kapitán Amerika a je ztělesněním amerických starosvětských hodnot, což pěkně ukazují staré kartičky se superhrdiny, které sbírá agent Coulson. Několikrát je zdůrazněno, že v době ohrožení se svět může semknout právě kolem tradičních hodnot - žádného příslušníka tohoto "světa" však ve filmu nenajdete (nepočítáme-li cameo anonymní servírky, která se během devastace Manhattanu možná platonicky zakouká právě do Kapitána Ameriky - tady to vypadá, jako by ji o větší roli připravily střihačovy nůžky). Není tady pro něj místo, takže role "normálních" postav tu převzaly civilní alter ega hrdinů. V tom se Avengers liší pod jiných comicsových dobrodružství, která ze střetu obyčejných lidí a okostýmovaných hrdinů vždycky něco vytěží. Svět Whedonova filmu je tak blízko Branaghovu Asgardu obydleného "mimozemšťany". Příznačně se vyprávění odehrává převážně v oblacích, na bitevní létající lodi. A během útoku na New York jsou obyčejní lidé - statisté - odklizeni z ulic, aby nepřekáželi boji "výjimečných" hrdinů.

Whedonův koncept je tak vlastně z podstaty dost elitářský: přestože se ve filmu lidstvo usilovně zachraňuje, zůstává jenom abstraktním pojmem, příležitostně exponovaným hloučkem ječících civilistů. Možná právě s nedostatkem obyčejných postav souvisí skutečnost, že Avengers nejsou téměř nikdy patetičtí ani lidsky dojemní (což mi vlastně svým způsobem dost chybělo). Jde prostě o téměř bezchybnou, kontrolovanou módní přehlídku superhvězd. Jedinou postavou, která občas dává průchod své přirozenosti, zůstává spontánní zuřivec Hulk: a tak jsem se ani nedivila, že při novinářské projekci byly všechny jeho aktivity odměňovány úlevným smíchem a potleskem. Na Branaghova elegantního, nonšalantního, ale mnohem citovějšího Thora tak Whedonův husarský kousek v mých očích přece jen nemá. Možná ovšem není nezajímavé, že z náročného natáčení Avengers se Whedon léčil "domácím" filmečkem natočeným - podle Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic **/.  

Možná chci vidět souvislosti tam, kde nejsou - zdá se mi ovšem, že "shakespearovský" vypravěčský styl, který do série vnesl Branagh, se stal jakousi normou, s  níž bude třeba propříště počítat.               

*/ Ale jen do listopadu 2013, kdy Marvel avizuje Thora 2. Už v květnu příštího roku ale zřejmě uvidíte Iron Mana 3., kde se má objevit i Nataša / Černá vdova. 

**/ Poněkud více informací najdete zde.

The Avengers
USA 2012, 142 minut, 3D - dabing
Scénář a režie: Joss Whedon
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Robert Downey, Jr. (Tony Stark / Iron Man), Chris Evans (Steve Rogers / Kapitán Amerika), Mark Ruffalo (Bruce Banner / Hulk), Chris Hemsworth (Thor), Tom Hiddleston (Loki), Scarlett Johanssonová (Nataša Romanovová / Černá vdova), Samuel L. Jackson (Nick Fury), Jeremy Renner (Clint Barton / Hawkeye), Stellan Skarsgard (doktor Selvig), Gwyneth Paltrowová (Peper).  
Premiéra: 3. 5. 2012


úterý 24. dubna 2012

Prometheus: Weyland a David 8


Nový film mého oblíbeného režiséra Ridleyho Scotta Prometheus dorazí do českých kin 7. června a já si zase jednou připadám jako naivní fanoušek, který bez použití kritického rozumu dychtivě sleduje rozmyslně se rozjíždějící reklamní kampaň. Postupné "odtajňování" projektu je přitom pěknou ukázkou rozmyslného marketingu (průběžně se popisuje v rámnci informací k filmu tady na Wikipedii). Příprava diváků na film, který má ambice stát se ozdobou letošní letní sezóny, ovšem nezahrnuje jen různé druhy upoutávek zaměřených na různé typy publika, ale (zatím jen dva, ale předpokládám., že jich bude víc) "krátké filmy". Ten první je věnován postavě Peter Weylanda, zakladatele a šéfa společnosti Weyland Corp., která technicky zaštiťuje vyslání titulního kosmického plavidla do hlubokého vesmíru.



Velikášský Weyland (který se prý ve filmu podle svého představitele Guye Pearce jen mihne) samozřejmě není žádný dobroděj, ale sleduje vlastní ziskuchtivé cíle - stejně jako korporace, který vyslala ve Vetřelci (1979) nicnetušící posádku lodi Nostromo vstříc děsivému osudu v podobě příslušníka agresivní mimozemské civilizace. Z manipulátorských postav "Scottových mocných" se Weyland pravděpodobně nejvíc podobá Tyrellovi z Blade Runnera, takže se nejspíš můžeme těšit na další postavu posedlou "frankensteinovským" stvořitelským komplexem. Blade Runner - Scottův pravděpodobně nejlepší film s Harrisonem Fordem v hlavní roli - se pokoušel  v rámci žánrové metafory formulovat podobu "skutečného" lidství prostřednictvím emocí, vzpomínek a schopnosti empatie, Proto Scott kdysi uvedl do hry Tyrellovy umělé výtvory-replikanty. Už ve Vetřelci se však prodlouženou rukou korporace ukázal být "zlý" android Ash (Ian Holm) a svůj podíl na zatajení informací měl i palubní počítač přezdívaný Matka.

V Prometheovi je zástupkyní Weylandovy korporace, která monitoruje průběh expedice, chladná blondýnka Meredith Vickersová (Charlize Theronová). O lodní počítači v novém Scottově filmu zatím nic nevíme, ale i tentokrát bude na palubě umělá bytost - android David 8 v podání Michaela Fassbendera. Tuto postavu představuje další, tentokrát neodolatelný klip, který je pojatý jako dílo Weylandovy společnosti, prezentující nový výrobek.



Je možné, že Weylandovi se povedlo to, o co dlouho a marně usiloval Tyrell, totiž odbourat emoce - jestlipak to Davidovi 8 vydrží do konce? Fassbender svému Davidovi 8 poskytl "startovní" dikci upomínající svou radostnou bezcitností na  legendární palubní počítač HAL 9000 ve filmu 2001: Vesmírná odysea (ve filmu Stanleyho Kubricka ho namluvil Douglas Rain). Uvidíme, jak si s city a morální zodpovědností poradí bytost , kterou podle jejího stvořitele Weylanda inspiroval romantický dobrodruh "Lawrence z Arábie".  

P. S. Další filmeček je věnovaný hlavní postavě, doktorce Elizabeth Shawové (Noomi Rapaceová), která "žádá Weylanda o práci" - nelítostná technická analýza jejího videoprojevu trochu připomíná Voight-Kampffův test z Blade Runnera.

pátek 20. dubna 2012

Bitevní loď aneb "něco jako od Bretta Ratnera"

Válečné hry mariňáků překazili zlí ufoni 
Tak nám ta letní sezóna pěkně začíná - alespoň pokud můžeme akční sci-fi režiséra Petera Berga považovat za první vlaštovku v nadcházejícím období hollywoodských blockbusterů. Protože skutečně prázdninových volných termínů je jen pár a distributoři nechtějí oslabovat své potenciální hity současným nasazením, propuká totiž tohle divácky vděčné období už v květnu - a jak vidno, ohlašuje dokonce svůj nástup už teď, v dubnu. Hádám ale, že by se mi nový film režiséra akčního thrilleru Království (2007) a superhrdinské komedie Hancock (2008) nelíbil, ani kdyby bylo pětatřicet ve stínu a slunce se mi pokoušelo úspěšně vypálit zbytky mozku z hlavy.  

Noví adepti na razzie-pár roku:
Taylor Kitsch a Rihanna
Varovným signálem budiž už skutečnost, že řada publicistů Bergův film k něčemu přirovnává, aniž by byla schopna najít jakékoli jeho specifikum: osmačtyřicetiletý filmař, který si k původní herecké profesi přibral před osmnácti lety ještě režii, tak natočil "Transformers na vodě", "něco jako Armageddon", "nový Den nezávislosti" a podobně - každopádně je zvláště přirovnávání tohoto tvůrce k Michaelu Bayovi chronicky nakažlivé. Berg se ovšem nepodobá ani Bayovi, ani Rolandu Emmerichovi - je jen průměrně slušným řemeslníkem bez jakéhokoli záchvěvu osobitosti. Na jeho film jsem se těšila v tom smyslu, že bude velkolepě hollywoodsky blbý a že si u něj odpočinu: Bitevní loď mne však spíš utahala a otrávila ve smyslu "něco jako od Bretta Ratnera".

Mimozemšťané přišli z planety G
a hledají nový domov
Koncentrace potenciálně velmi vděčných "hovadských" motivů ve scénáři byla přitom zřejmě natolik mimořádná, že nelze nakonec prohlásit nic jiného, než že to Berg vlastně zvrtal. Práce scenáristických bratrů Hoeberových byla podobně výživná už ve filmu Red, jenže tam šlo o akční komedii a všechno vyšlo dobře, coby napůl parodická a napůl "opravdová" podívaná. Bitevní loď sice občas chlapácky vtipkuje (na začátku pěkně charakterizuje hlavního hrdinu jako outsidera, který dokáže zmarnit každou šanci na úspěch, a v průběhu vyprávění pravidelně shazuje vypjaté momenty vtipnými "hláškami"), má být ale v zásadě smrťácky vážnou sci-fi o mimozemské invazi, kterou překazil jediný Američan s pomocí hrstky příšlušníků "nekorektních" menšin. I Bergovo vlastenectví je ovšem jakési ušmudlaně plastové a chybí mu břink "jako od Emmericha", bayovská velkorysá samozřejmost či cynismus "jako z Hvězdné pěchoty"  

V této válce světů není nouze
ani o pěstní zápas 
Pokud jde o zmíněné hovadismy, svět zachraňují vedle novopečeného mariňáka Alexe Hoppera (Taylor Kitsch, který není o nic lepší než v Johnu Carterovi) i jeho prsatá snoubenka-fyzioterapeutka Samantha, beznohý černoch Ordy (!), vyděšený a nemotorný vědec Zapata a ultradrsná mariňačka Raikes (v podání zpěvačky Rihanny). Mimozemšťané přistanou na Havaji, kde naruší mezinárodní námořní manévry a donutí Američany a Japonce, aby se proti nim dali dohromady - takže se jedná o jakési usmíření za útok na Pearl Harbor. Aby hrdinové vetřelcům zabránili "volat domů" a přivolat posily, použije Alex a spol. po zničení části válečného loďstva USA historickou parní bitevní loď z druhé světové války Missouri, řízenou válečnými veterány! A abych nezapomněla, celý film je vlastně "adaptací" dětské hry, kterou my hrajeme na kostičkovém papíře jako "lodě", ale Američané k ní potřebují už od 30. let klasickou herní výbavu od firmy Hasbro. Nakonec se zdá, že celý ten hlučný a výpravný film vlastně vznikl kvůli jediné rafinované scéně, ve které si Pozemšťané a mimozemšťané navzájem ostřelují své lodě, aniž se vidí.  

Spoiler: Až Alex zachrání svět, dokáže i
požádat nerudného admirála
o ruku jeho dcery 
Samotní mimozemšťané mají zlověstné výběžky na bradě a jsou comicsově děsiví (něco jako "ve stylu Johna Travolty v Bojišti Země, ale digitálního") - a především vůbec není jasné, o co jim vlastně jde. Nejspíš vinou nějakých brutálních střihů se z filmu vytratilo vysvětlení, proč na jedné straně neútočí na jednotlivé živé bytosti a na druhé likvidují stovky či snad tisíce lidí. Také není jasné, proč režisér občas ukazuje lidský svět jakoby jejich očima. V jednu chvíli to vypadá, že hledají nový planetární domov, ale to je informace tak nejasná, že vám nezbývá než si s tím přestat lámat hlavu. Musí prostě stačit, že potřebují dostat na budku a že se o to hrdinové nakonec podle očekávání postarají. Pokud jde o mátový lísteček za celou tou lopotně opulentní a vnitřně nesoudržnou hostinou, je jím "povinná" scéna po závěrečných titulcích. Ta je stejně nejasná jako celá zápletka kolem motivace návštěvníků z vesmíru, takže můžete jít klidně domů o čtvrt hodiny dřív.     
                 
USA 2012, 131 minut, titulky
Režie: Peter Berg
Scénář: Erich a Jon Hoeberovi
Kamera: Tobias A. Schliessler
Hudba: Steve Jablonsky
Hrají: Taylor Kitsch (Alex Hopper), Brooklyn Deckerová (Samantha), Alexander Skarsgaard (Stone Hopper), Liam Neeson (admirál Shane), Rihanna (Raikes), John Tui (Beast), Jesse Plemons (Ordy), Tanadobu Asano (Nagata), Barack Obama (Barack Obama) 
Premiéra: 19. 4. 2012

úterý 17. dubna 2012

Aardman Aminations a Piráti

Pirátský kapitán soudí, že na jeho
řemesle jsou nejlepší žranice
Britské studio Aardman se pokouší překlenout propast, která stále zlověstněji zeje mezi její erbovní ruční animací a mainstreamovým digitálním trendem. Od krysí komedie Spláchnutej, která byla v roce 2006 prvním a hned masivním ústupkem z letitých plastelínových pozic, se nyní Aardmani přes 3D komedii Velká vánoční jízda vrátili ke svým vlastním zdrojům a součástem, které opustili po Kletbě Králíkodlaka. (Pokud vás tohle téma zajímá trochu podrobněji, můj text o aardmanovském sebehledání najdete tady). Stejně jako Velká vánoční jízda (jejíž  recenzi najdete tady blogu zde) jsou sice Piráti realizováni stereoskopicky, jeden z otců zakladatelů studia a režisér Slepičího úletu Peter Lord se ovšem vrátil ke staré dobré metodě stop-motion animace loutkových objektů. Zkombinoval ji ovšem s pomocí spolurežiséra Jeffa Newitta s nejmodernějšími digitálními technologiemi.

Lodní papoušek Polly je vlastně dodo 
Kupříkladu "ručně dělaná" loď smolařského Pirátského kapitána, který se za dlouhé roky loupení nezmohl ani na pořádné jméno, ani na pořádnou posádku, tak spolu s CGI příšerami brázdí stoprocentně digitální moře. A digitální je částečně i krajina Krvavého ostrova, kam se Pirátský kapitán vydává pro přihlášku do každoroční soutěže o Piráta roku (kterou zatím vždycky prohrál). Digitální je i část Londýna, kam se pirátský šéf vypraví, aby u Královské přírodovědecké společnosti zpeněžil maskota své posádky a získal tak nutný finanční základ pro svou letošní kandidaturu. Miláček posádky  Polly, o které se kapitán kvůli svým fatálně špatným přírodovědným znalostem až dosud domníval, že je přetloustlým papouškem, je totiž unikátním exemplářem vyhynulého ptáka dodo... Což pirátovi s nepřekonatelně ladným vousem odhalí sám Charles Darwin, osamělý badatel, který pro samou práci ještě nenašel příležitost k seznámení s děvčetem a který beznadějně miluje královnu Viktorii (která ovšem nenávidí piráty).

Královna Viktorie kouzla zbavená 
A digitální je i nebe, na kterém se odehrává část souboje o pirátskou duši a srdce, které kapitán svede se zlovolnou a mlsnou Viktorií poté, co si uvědomí, že v jeho řemesle jsou důležitější věci než žranice nebo moc a sláva. Při sledování Pirátů ovšem nejspíš brzy zapomenete hloubat nad tím, co je v nich digitálního a co chlapíci od Aardmanů uplácali z plastelíny vlastníma rukama. Nový aardmaní film je totiž báječně vtipnou podívanou, která je přeplněná nejrůznějšími vizuálními vtipy stejně jako legendární krátké snímky studia. Navíc má (zřejmě díky scenáristovi, autorovi knižních předloh Gideonu Defoeovi) velmi legrační dialogy - takže se nejspíš do kina vypravíte ještě jednou, protože napoprvé naprosto nemáte šanci všechno postřehnout. (Na sedadle vás autoři filmu udrží až do konce závěrečných titulků, které mají pěkně vtipné pozadí.) Tato hýřivá "přeplněnost" je ve světě aardmanovských celovečerních snímků novinkou: zatím se vždycky s ohledem na většinového diváka vydali cestou přehlednosti - teď ovšem nápady až bláznivě hýří, jakoby si chtěli vynahradit léta půstu. Nebo jako by měli pocit, že točí svůj poslední film, a nacpali do něj všechny své nejbláznivější sny a nejulítlejší nápady. 

K polidštění opice stačí obléknout
ji do šatů komorníka: jen promluvit 
Uvidíte tak například názorně, jak aardmanovský Charles Darwin realizuje svou tezi o podílu práce na polidštění opice (ta opice se jmenuje Bobo), jak vypadá přepadení lodi malomocných, jak se dá ze šlapací vzducholodi nahlížet do výstřihů žen, jak kolozubě vyhlíží v aardmanovském příběhu Jane Austenová a jak lynchovsky zase působí Sloní muž. Odhalíte také, jak často se do mužské lodní posádky může vetřít žena - a to i navzdory skutečnosti, že ve filmu zcela chybí love story - zaplaťpámbu, vždyť v pořádných pirátských příbězích přece nemá co dělat! Je  sice jisté, že díky Pirátům z Karibiku se můžeme těšit z návratu tohoto klasického subžánru, Aardmani však na rozdíl od Verbinského a spol. realizovali skutečný ponor ke kořenům. Piráti jsou tak nejen vtipní, ale i dokonale pozitivní coby filmová podívaná se srdcem - napínaví, akční, poctivě dojemní i náležitě hrdí...    

Charles Darwin má Pirátskému
kapitánovi pomoct k úspěchu  
Pokud jde o mne, dobrá věc se rozhodně podařila: bavila jsem se královsky. Samozřejmě bych se klidně obešla bez 3D i bez "povinného" českého dabingu (pročež se těším, až vyjde staré dobré DVD): kouzlo tohoto filmu je v jeho až barokně rozjuchané vtipnosti a nikoli v nějakých závratných kompozicích a prostorových jízdách. Pokud ovšem 3D přitáhne další diváky do kina, je to v pořádku. Obava z pouze průměrného úspěchu totiž studio Aardman Animations provází po fenomenálním přijetí Slepičího úletu pravidelně (tady na Boxofficemojo dobře vidíte, že na tržby prvního celovečerního projektu studia, který s rozpočtem 45 milionů dolarů vydělal celosvětově 224,8 milionu, zatím žádný další aardmanovský snímek neměl). Nevím, jak si povedou Piráti, kteří se po světě teprve pomalu rozhlížejí (ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, ještě neměly premiéru v USA). Jejich rozpočet je každopádně velmi stlačený (po rekordním  Spláchnutém se 149 miliony se Aardmanům povedlo dostat se tentokrát na pouhých 60 milionů). Takže teď tomuhle filmu držím palce, těším se, až přijde do kin, abych si ho mohla omrknout znovu,... a vy se na něj, až udeří správný čas, pěkně prosím vypravte do kina.     

Pirates! Band of Misfits
Velká Británie / USA 2012, 88 minut, 3D - dabing
Režie: Peter Lord, Jeff Newitt
Scénář: Gideon Defoe
Kamera: Frank Passingham, Charles Copping
Hudba: Theodore Shapiro
V českém znění mluví: Ivan Trojan (Pirátský kapitán), Lumír Olšovský (Darwin) ,Eliška Balzerová (Viktorie), Martin Dejdar (Pirátský král), Petr Rychlý (Černý Bellamy) 
V originálním znění mluví: Hugh Grant, Salma Hayeková, Jeremy Piven, Imelda Stauntonová 
Premiéra: 26. 4. 2012

pondělí 16. dubna 2012

Alternativní obálky k mojí knize

Alternativní obálka I. 
Nedávno jsem tady slibovala, že se jen tak nespokojím se zmršenou obálkou a vnuceným názvem své knihy s jedenácti portréty hollywoodských hvězd, která nedávno vyšla v nakladatelství XYZ. A že těch dvacet autorských výtisků, které budu postupně dávat svým přátelům a svým lékařům, budu podomácku balit do obálky alternativní. Teď vám mohu představit výsledek: vlevo je jakoby zašmudlaná a současně řvavá obálka vyvinutá spolu s "atraktivním" názvem marketingovými kreativci z nakladatelství XYZ. Když pámbu dá, taková obálka prý text prodá, a já bych samozřejmě byla ráda, kdyby se jejím prostřednictvím můj text dostal mezi co nejvíc lidí. Díky velmi laskavé pomocí své neteře-profesionální grafičky (která se obálkami ke knihám živí) vám ovšem mohu předvést dokonce dvě verze alternativní obálky ke knize Hollywoodské TOP STARS, jež se původně měla jmenovat Hollywoodská krása.

Alternativní obálka II. 
První verze je abstraktní a vychází - jak je možná vidět - z motivu červeného koberce se siluetou Oscara, po kterém se vinou písmena ve stylu úvodních titulků série Star Wars. Vím, že  se to k herečkám typu Meg Ryanové či Julie Robertsové tak úplně nehodí, ale nešlo tomu prostě odolat (a ostatně to napadlo nezávisle nás obě, protože jsme fanynkami Lucasovy ságy). Druhá verze obálky je konzervativnější, ale neméně elegantní: jsou tam "karty"  s portréty hereček (ostatní jsou na zadní straně a jedna se směje ze hřbetu). Obě alternativní obálky se mi moc líbí - a napadlo mne, že kdybyste si náhodou mou knihu koupili (což se dá se slevou třeba tady na stránkách Kosmase - ta obálka, kterou tam uvádějí, je mimochodem jen jednou z nakladatelem nerealizovaných verzí), třeba by vás bavilo zabalit si ji do některé z nich a udělat mi radost. Nějaké drobné objednávky od přátel už mám - takže pokud máte zájem, napište mi na můj mail alenaprokop@gmail.com.

sobota 14. dubna 2012

Trnka a stín

Kybernetická babička 
Při ranním cvičení jsem v sobotu ráno náhodou na ČT 2 přistihla osmou část desetidílného dokumentárního cyklu Trnka z Čech, věnovanou hlavně "strašidlům" v režisérových filmech. Autoři cyklu, který vyrobil Krátký film Praha, ještě v roce 1994 zřejmě razili starý dobrý názor, že je možné nestrašit děti - totiž udělat pro ně film tak, aby v něm byly pouze "roztomilé" příšery a neděsivé scény. To se nepovedlo ani Trnovu dobovému protipólu Disneymu - a právě Trnka je příkladem autora, který mne v dětství děsil docela pěkně. A nemám na mysli jen vysloveně strašidelnou epizodu Lucké války ve Starých pověstech českých (1952 - snímek je celý na youtube a stíny dravců, vlci a šípy, které mi ani dnes nepřipadají moc legrační, na vás vybafnou v hodině a desáté minutě filmu).    

Myslím, že děti si vždycky v příbězích najdou něco, čeho se můžou bát (a možná je to přirozené a správné - spory na tohle téma se vedou už pěkně dlouho) - takže snažit se pro ně udělat děsuprostý film je stejný nesmysl, jakým bylo cenzurování pohádek bratří Grimmů. Nemyslím, že Trnka by se o něco takového pokoušel, zvláště ne ve zralém a desiluzí poznamenaném období 60. let. Stačí se podívat na Kybernetickou babičku (1962), která je žánrově čistým hororem. Monstrum má strašidelnou - precizní, vlezle laskavou - dikci Otýlie Beníškové, oslovuje vyděšenou holčičku "miláčku" a nelítostně jí nabízí celou škálu mouder, dětských her a pečovatelských úkonů. Pozorujte hru stínů, když dítě couvá před rozjetou mechanickou opatrovnicí. Děvčátko kráčí pozpátku do stínu vedlejší místnosti, a stín babičky ho pronásleduje jako obří dravec (dojem perutí vzbuzuje vztyčený krajkový límec). Korpus monstra se sice nad malou obětí tyčí, ale stín děvčátka na podlaze je větší než jeho - říkala jsem si, jaká je to od režiséra chyba. Ale vzápětí děvčátko ještě trochu couvne, načež se náhle stín babičky se zvětší a "sežere" ten jeho. (K vidění je v rámci celého řádně technofobního snímku tenhle úžasně děsivý detailo tady ve dvacáté minutě čtyřicáté vteřině filmu.)     

čtvrtek 12. dubna 2012

Vrásky z lásky

"Vezměte rodiče do kina" - to je výzva, která má přivést diváky na novou českou tragikomedii režiséra Jiřího Stracha. To je jistě chytré, i když představa biografu nabitého diváky ve věku protagonistů filmu - padesátiletými dětmi a jejich osmdesátiletými rodiči (což je přibližný věk syna hlavního hrdiny a obou hlavních protagonistů) - působí dost zvláštně. Kina plní výrazně mladší diváci (pokud je vůbec někdo plní) a jejich mentalitě a vkusu se přizpůsobuje jejich program. Česká populace nicméně stárne a zmíněná představa by zase neměla být tak absurdní. Osmdesátiletého člověka však těžko dostanete do kina, a to dokonce i na film, na který by se jinak v televizi nebo na DVD docela rád podíval (tohle znám z vlastní zkušenosti). A chce se navíc osmdesátiletý člověk vlastně v kině dívat na příběh o svých vrstevnících - i když jsou nesrovnatelně vitálnější než on a hrají je "jeho" zestárlé hvězdy (které byly společně k vidění před dvaačtyřiceti lety v Kachyňově legendárním trezorovém dramatu Ucho)?

Situace filmu Vrásky z lásky je tedy ve skutečnosti jiná: je to film pro mladší diváky, než jsou jeho hrdinové Jana (jednaosmdesátiletá Jiřina Bohdalová) a Ota (devětasedmdesátiletý Radoslav Brzobohatý). Jde o snímek ve stylu populárních hollywoodských "seniorských filmů" typu Než si pro nás přijde. Ty jsou vlastně určeny nejširšímu publiku coby korektní vyprávění o "podivuhodných menšinách" (vedle důchodců sem obvykle patří - působí to cynicky, ale jde jen o holý výčet - mentálci, invalidé, homosexuálové, barevní spoluobčané a ztracení mimozemšťané). O "skutečné" důchodce či invalidy tady jde asi tak, jako o skutečné ztracené mimozemšťany - jsou totiž jen umělým konstruktem, na který tvůrci navěsili své představy o světě či svá (zpravidla) pozitivní a laskavá poselství. Což ovšem vůbec nevylučuje, že se s nimi diváci ztotožňují a mají pocit, že se v nich poznávají. Kouzlo těchto snímků tkví v tom, že nejsou realistické, ale nabízejí nadstandardní, líbivou verzi reality. Je snadné mít rád tyhle filmové seniory, kteří jsou hezcí a čilí, polévka jim neteče po bradě, netrpí inkontinencí  ani revmatismem - a dopracují se nakonec k takové náloži moudra a optimismu, že jim to musíte závidět. Právě proto jsou tyto filmy tak divácké a je to tak v pořádku.

V českém prostředí vám v rámci "seniorských filmů" asi vytane na mysli Babí léto (2001) režiséra Vladimíra Michálka (což je ostatně snímek stejného producenta jako Vrásky z lásky - Jaroslava Boučka). Nebo vás napadnou Vratné lahve Jana Svěráka, jež se vydaly cestou většiny "seniorských" filmů a použil "rodinný model", tedy děti a vnoučata nahloučená kolem postavy seniora, mezi kterými si kterýkoli většinový divák pravděpodobně najde někoho svého věku. Stejný model najdete v nesmírně populárních filmech Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení a Muži v naději. V těch se mnohem výrazněji  a prvoplánověji než u Svěráka či Michálka pracuje právě s popkulturní postavou "mladého důchodce", tedy postavy, která vypadá "dobře" a v rámci žánrových schémat dokonce slouží mladším generacím jako vzor (navzdory pokročilejšímu věku je u Vejdělka dokonce věrozvěstem sexuální zvídavosti a činorodosti).

Tak takové hrdiny ve Vráskách z lásky nenajdete - i když i zde se  řeší otázka partnerského soužití, které by i v pozdním věku snad mohlo být něčím víc než jen empatičtější náhradou za pečovatelskou službu. Oto, nad nímž přebírá dohled syn Jan (Ivan Trojan) kvůli nadcházející těžké operaci očí, se svou dávnou lásku na jednu noc rozhodne vyhledat nejdřív jen z furiantského vzdoru, právě proto, aby dokázal, že ještě není pouhým objektem pro rodinnou péči. Bývalá herečka Jana, kterou lhostejná rodina odložila do domova důchodců, v Otovi něm pomalu, ale jistě začne vzbuzovat představu, že by se ještě o nějaký vztah mohl pokusit. Nebo ho alespoň předstírat...

Road movie motivovaná Janinou snahou dorazit na herecký konkurz do Prahy se pak odvíjí jako souboj dvou protikladných, vzpurných povah, které si navzájem pomohou zbavit se svých nejnesnesitelnějších rysů: u Jany jde o sobeckou sebestřednost, u Oty u nudné sucharství. Postavy spolubydlící z domova důchodců v přesném podání Jiřiny Jiráskové, Otova syna a jeho manželky (Lenka Vlasáková) či vrchní sestry Málkové (Taťjana Medvecká) tvoří jen přihrávače obou hereckých hvězd. Bohdalová a Brzobohatý pak předvádějí to, čemu se v našich končinách říkává "herecký koncert" a co si zaslouží obdiv vzhledem k jejich stáří (pečlivě nalíčená herečka, která je v nadstandardní kondici, však v souladu se zmíněnými pravidly subžánru přiznává "ošklivost stáří" jen v jediné scéně, v níž se její zoufalá hrdinka ocitne bez paruky). Zda na vás výsledek zapůsobí příliš strojeně nebo ne, záleží na vašem vlastním diváckém založení. Já jsem se obávala mnohem necudnější exploatace, takže jsem vlastně ráda, že vše dopadlo takhle - je pro mne úlevou, že Jiřina Bohdalová si film nezabrala celý pro sebe a že Brzobohatý jí je civilním a velmi důstojným partnerem.

Desítky (doslova) známých herců ve větších i zcela drobných rolích pak Vrásky z lásky mění v jakousi kolektivní poctu oběma českým hereckým legendám, která má celý koncept legitimizovat.         Vrásky z lásky tak vlastně ani nepotřebují žádnou výraznou zápletku - takové tematizaci "seniorství" by nejspíš jen překážela. Hlavní hrdinové nepotřebují zápletku ani žádné protivníky, protože jejich nepřítelem je samotné stáří. (Mrzelo mneč ovšem , že se ke slovu víc nedostane Medvecké "Velká sestra" Málková, což je skvělá postava, která by si skutečný konflikt zasloužila.) Výsledkem takto nastaveného příběhu, pojatého ve Strachově typickém uhlazeném, korektním duchu, je film milý a nekonfliktní, plný vtipných "hlášek", které prostřednictvím prostořeké Jany opatrně koketují s černým humorem (dojde dokonce i na několik neslušných slov). Na výsledku má důležitý podíl zkušený scenárista Marek Epstein, kterému se povedlo (patrně i zásluhou dramaturgické knuty mého bývalého kolegy ze Cinemy Jaroslava Sedláčka) vytvořit žánrový příběh na úrovni hollywoodského mainstreamu. Epsteinovy scénáře totiž bohužel často oscilují mezi originálními a banálními okamžiky, bijí se v nich ambice cosi sdělit a současně vyhovět divákovi a často zatěžují výsledný film nevyjasněnostmi kolem žánru (typickým příkladem byl Signál). Vrásky z lásky jsou ovšem čistým tvarem a k zemi je táhne spíš celkový televizní charakter než neschopnost vyhovět vypravěčským vzorcům a standardům seniorské tragikomedie.

Strachův a Epsteinův film se povedl v tom smyslu, že poctivě dodržuje žánrová pravidla, kterých se v úvodu rozhodl držet - to je v českém filmařském rybníčku něco stále ještě opravdu neobvyklého. Já takový laskavě hřejivý manifest pozitivity k profesionálnímu ani soukromému životu nepotřebuji, ale určitě se najde plno diváků, kteří ho přivítají. Film nejspíš nasbírá i spoustu pochvalných kritik. Potíž pro mne však nastane ve chvíli, kdy Vrásky z lásky někdo začne vydávat za nějakou věrohodnou zprávu o skutečnosti nebo o české realitě. Nebo dokonce tenhle žánrový film začne prohlašovat za umění.

Vrásky z lásky

ČR 2012, 101 minut
Režie: Jiří StrachScénář: Marek Epstein
Kamera: Martin Šec
Hudba: Jan Jirásek
Hrají: Jiřina Bohdalová (Jana), Radoslav Brzobohatý (Ota), Ivan Trojan (Jan), Lenka Vlasáková (Marta),Taťjana Medvecká (Málková),  Jiřina Jirásková (Jižná), Viktor Preiss (doktor), Aňa Geislerová (Táňa), Tatiana Vilhelmová (asistentka), Josef Somr (vrátný), Marek Taclík (řidič kamionu), Radim Špaček (režisér)  
Premiéra: 12. 4. 2012

pondělí 9. dubna 2012

Nostalgie za celuloidem: The Artist(s): Zánik na vrcholu


O patro výš: scéna, která znovu ožila
ve Scorseseho Hugovi
Přehlídku upomínající na vrcholnou éru němého filmu 20. let naděluje pražské archivní kino Ponrepo všem milovníkům "velkého němého" - i těm, kteří se chtějí něco dozvědět o kinematografické éře, která inspirovala  hned dva nové, vysoce ceněné filmové projekty - dobrodružnou feérii Martina Scorseseho Hugo a jeho velký objev a multioscarovou francouzskou tragikomedii The Artist. Přehlídka odstartovala 5. dubna 2012 projekcí dvou mistrovských komedií s Haroldem Lloydem - O patro výš a On řádí v New Yorku. A bude v kině, které rozhodně není určeno jen úzkému okruhu milovníků historických kuriozit a umožňuje většinou komukoli i vstup bez členské legitimace, pokračovat až do 29. května.

Asfalt (režie Joe May) bývá považován
za jednoho z předchůdců filmu noir
"Při výběru titulů jsme se snažili představit světový němý film zralé éry v co největším rozpětí: od dobových hollywoodských hitů (dnes by se řeklo "blockbusterů") Harolda Lloyda k snímkům tvůrců snažících se - v rámci systému - o "nezávislost" (dva filmy Paula Fejose)," uvádí se na webue kina v dalším z  vynikajících průvodních textů, které tuto stránku už delší čas mění ve svébytný cinefilský blog. "Vyhraněně avantgardní proud představí tři krátké předfilmy z USA, Francie a Belgie, avantgardu zdařile integrovanou do emotivního dramatického vyprávění hraného filmu pak reprezentují německý Asfalt a Lidský arsenál. Z větší části tedy tituly, které se na programu Ponrepa neobjevily řadu let či zatím vůbec".

Deset dnů, které otřásly
světem
: Lenin jako Vůdce lidu
Přehlídku ozdobí i legendární snímek Sergeje Ejzenštejna Deset dnů, které otřásly světem - dílo vzniklé v roce 1927 zcela pragmaticky, na objednávku komunistického režimu. Jeho estetická hodnota snad někomu dovolí zapomenout na to, že jde o oslavu Říjnové revoluce, historii záměrně zcela nevěrnou. (Já to ovšem nejsem schopná takhle vnímat, pronásledovaná představou filmařského génia, pečlivě vystřihávajícího ze svého díla postavu Trockého, který se v průběhu příprav filmu komunistickému režimu znelíbil)... Pokud se vrátíme do méně kontroverzních vod zmítaných především estetickými principy, je třeba podotknout, že autoři přehlídky se důmyslně odvolávají na slavný výrok Mary Pickfordové: "Vlastně by bylo logičtější, kdyby se němý film vyvinul ze zvukového, a ne naopak." Navenek anachronický bonmot dobře charakterizuje fakt, že němý film na vrcholu své existence (jejž ovšem můžeme současně vnímat jako soumrak, což není v dějinách umění nijak neobvyklá situace) byl po všech stránkách nesrovnatelně vyspělejší, než zvukové snímky, které ho po desetiletích vývoje během velmi krátké doby nenávratně zlikvidovaly.  (Jak už jsem napsala ve své nepříliš nadšené recenzi na film Michela Hazanaviciuse, tento zásadní a velmi bolestný rozměr The Artist naprosto pomíjí, protože se mu nehodí do jeho optimisticky načinčaného krámu).

Horor Poslední představení Maďara,
který se pokoušel uspět v Hollywoodu,
Paula Fejose, je málo známou perlou
soumraku němé éry  
Přehlídku lze ovšem vnímat ještě jedním, velmi aktuálním způsobem: filmy Scorseseho a Hazanaviciuse dobře charakterizují rok 2011, který se stal dalším krokem kinematografického světa na nevyhnutelné cestě od klasického celuloidu k digitálním nosičům. Jsme totiž účastníky revoluce, která je - na rozdíl od té v Sovětském svazu - zbavena všech politických konotací, ale není o nic méně ničivá. A na rozdíl od totalitářského světa socialismu, který se ukázal být naštěstí pomíjivý, je tahle revoluce definitivní: návrat filmového pásu do kin, která se všude kolem nás masivně digitalizují, je vyloučený - stejně tak jako třeba masivní návrat ke zvukovému záznamu ukládanému na gramodesky. Na rozdíl od hudebního průmyslu se ovšem ten filmový vždycky opíral jen a jen o filmový pás opatřený perforací - a odtud plyne strašlivá nostalgie, která provází tohle loučení. 

Hugo a jeho velký objev: režisér
Scorsese si vystřihl cameo fotografa
Není divu, že tuto nostalgii svými filmy vyjadřují cinefilové jako Martin Scorsese nebo Quentin Tarantino: ve filmu Grindhouse: Auto zabiják (2007) nebo v Hugovi se klade důraz právě na mechanický (ve smyslu "fyzický" - ruční a tedy velmi osobní) základ procesu, který umožňuje tradiční záznam a promítání. Stranou téhle linie nezůstál ani režisér J. J. Abrams, jehož sci-fi Super 8 můžeme vnímat i jako esej na dané téma, demonstrovanou na příběhu evokujícím raná díla Stevena Spielberga. (Právě ten ovšem loni  podlehl nevyhnutelnému tlaku a a natočil hned dva snímky digitálně - Tintina a Válečného koně). Musím se přiznat, že se jako divačka i filmová kritička cítím s touhle revolucí bytostně spjatá, ale jako její oběť - coby málem fyzická součást odcházejícího, starého světa se nostalgie za celuloidem zřejmě už nikdy nezbavím. O to důležitější pro mne je, že se v Ponrepu - jak jinak - stále ještě promítá z filmového pásu.