Prohledat tento blog

úterý 25. listopadu 2014

MY 2

Gayové a lesby se mohou okořenit schémata českých vztahových komedií. Pokud má hlavní hrdinka mít nějakou pevnou oporu, místo tradiční nejlepší kamarádky nastupuje atraktivní, chápavý gay. V konverzačce Perfect Days – I ženy mají své dny, kterou natočila před třemi lety Alice Nellis podle divadelní hry Liz Lochheadové, takovou postavu roztomile ztělesnil Ondřej Sokol. V psychologickém příběhu MY 2, který bude od čtvrtka k vidění v českých kinech, dramatičtěji pojatou (ale neméně roztomilou) kreaci předvádí Ondřej Nosálek.

Podobně jako v případě filmu Alice Nellis, i MY 2 je dílem ženských autorek: ve formátu celovečerního filmu se jako debutantka představuje česká režisérka jugoslávského původu Slobodanka Radun. Ta se na scénáři podílela spolu s Radkou Denemarkovou. Spojení úspěšné spisovatelky s třiačtyřicetiletou absolventkou pražské FAMU působí šťastně. Šestačtyřicetiletá Denemarková je držitelkou tří cen Magnesia litera a píše docela jinou ligu než populární psavci zasahující do českého filmu – Michal Viewegh či Barbora Nesvadbová. 

Kvality Denemarkové se samozřejmě obtiskují i do filmu, jehož start v kinech provází i vydání stejnojmenné knihy. Křehký, komorní příběh a la these se neutápí v banalitách, i když jeho zápletka a design jsou efektní. Protagonistkou vyprávění je elegantní Ema, která se jednou v noci ocitne přede dveřmi svého homosexuálního kadeřníka Tonyho. Mladý muž pozve rozrušenou zákaznic s monoklem na oku dál – a netuší, že jeho byt se z azylu na jednu noc změní v dlouhodobé útočiště bezradné ženy. 

Ema má ve třiceti letech za sebou jen jediné – desetileté manželství s mužem, který ji – jak právě zjistila – dlouhodobě podváděl. Potřebuje čas na to, aby se dala dohromady. V tom jí ovšem moc nepomáhají rodiče, jejichž prostřednictvím se ji agresivní nevěrník snaží přimět k návratu. Svět Tonyho, kterého vlastně vůbec neznala, tvoří prudký kontrast k její dosavadní existenci. Radovánky v nočních klubech, sex na jednu noc, povrchní existence v kadeřnickém salonu… Tony se zdá být Eminým naprostým protikladem. Ani on ovšem není šťastný: třeštivě svobodný život ho už unavuje.

Dva osamělí lidé navazují vztah, který by je z bodu nula posunul dál – k sebevědomé, vnitřně stabilní existenci. „Pikantní“ zápletka se rozvíjí očekávaným způsobem, Radka Denemarková má však jako scenáristka vkus a nezajímá se o zbytečnosti. Dialogy působí nebanálně, postavy jsou věrohodné a živé, i když nepřekračují hranici mezi konkrétními lidmi a sociálními typy. Režisérka zvládá i ošemetné situace (přestože spíš než rvačky umí režírovat rozhovory v posteli). Vyprávění se odehrává převážně v Tonyho starostlivě zařízeném bytě. Intimitu narušují mobily: otravují i svádějí, postavy je někdy neberou a jindy se jimi nechají vylákat ven, do metropole žijící z noci na noc, hladově, třpytivě, povrchně. 

Slobodanka Radun je jako režisérka sebejistá, její film dýchá. Lidský mikrokosmos, který vytvořila, působí apartně, ale není povrchní. Celistvý design je dílem týmu, který má zkušenosti především z komerční tvorby: kameraman Jiří Málek je ceněným autorem videoklipů a reklam (a spolupracoval hlavně s dokumentaristou Martinem Marečkem). Důležitou roli u díla, vytvářeného vesměs debutanty, hrál zkušený střihač Jiří Brožek. Hlavní režisérčinou oporou jsou ovšem herci – stále populárnější Jana Plodková a stále zajímavější Ondřej Nosálek. Civilní kontrast k jejich dynamickým, emocionálně stylizovaným kreacím tvoří Milena Steinmasslová a Luděk Sobota v rolích hrdinčiných strašných, ale pochopitelných rodičů. Jen manžel v podání Jiřího Vyorálka zůstává nevděčnou plakátovou figurou. 

K „zářezům“ Slobodanky Radun patří i hudební složka. Vyprávění občas příliš naředí atmosférický „klip“, Jan P. Muchow nicméně potvrzuje svou spolehlivost. Jednu skladbu pro autorku dokonce složil a nahrál britský nezávislý režisér Mike Figgis.

Film MY 2 má tak parametry spíše evropské než české – a úspěch u diváků tomuto malému filmu můžeme předvídat i přát.

MY 2
ČR 2014, 99 minut
Režie: Slobodanka Radun
Scénář: Radka Denemarková, Slobodanka Radun
Kamera: Jiří Málek
Hudba: Jan P. Muchow, Mike Figgis
Hrají: Jana Plodková (Ema), Ondřej Nosálek (Tony), Milena Steinmasslová (matka), Luděk Sobota (otec), Jiří Vyorálek (manžel), Václav Havelka, Ivan Lupták, Johanna Tesařová, Ondřej Malý
Premiéra: 20. listopadu

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

pátek 21. listopadu 2014

Hunger Games: Síla vzdoru – 1. část

Adaptace knižních sérií se v rukou hollywoodských producentů mění v tasemnice, které se z diváků pokoušejí vyrazit co nejvíc peněz. Relativně novou strategií je rozdělení jedné knížky na dva filmy, které jsou do kin umístěny s větším časovým rozestupem. Nápad ukončit filmovou ságu o Harrym Potterovi dvoudílnou závěrečnou částí vygeneroval takové zisky, že nakazil producenty Hobita či ságy Twilight. Teď do kin přichází – s podtitulem Síla vzdoru - první část třetího dílu série Hunger Games.

Navzdory zapeklitému názvu (nepoužitelnému v rámci normální konverzace) jde o film, který by neměl uniknout zvídavému myslícímu divákovi. Není přitom třeba, aby četl – nebo chtěl číst - literární předlohy spisovatelky Suzanne Collinsové. Vysloveně nutná není ani znalost předchozích dvou snímku, které měly premiéru v uplynulých dvou letech. Kdo by ti to měl pamatovat... Základní informace o dosavadním dění laskaví autoři nevtíravě umístili i do nového filmu.

Stačí vědět, že svět budoucnosti úpí pod totalitním režimem Kapitolu, který ve fiktivní zemi Panem ekonomicky i mocensky ovládá třináct krajů. Součástí systému „chléb a hry“ jsou i titulní Hunger Games – pravidelně pořádaná vyvražďovačka, které se v přímém televizním přenosu účastní vybraní nezletilci. Hrdinka příběhu - Katniss Everdeenová – ovšem nikdy nedělá to, co jí někdo poručí. Díky instinktivní strategii se jí povedlo vyváznout už z dvojích Hladových her - a stát se národním idolem. Tyranský prezident Snow (Donald Sutherland) dívku právem považuje za nebezpečnou: Katnissiny aktivity si porobení občané čtou jako výzvu k rebelii. 

Snaha Kapitolu Katniss a její spolubojovníky kontrolovat a zneužít v rámci své propagandy vzala za své v předchozím dílu, který měl podtitul Vražedná pomsta. Třetí díl zastihuje hrdinku v táboře rebelů vedených prezidentkou Coinovou. Hrdinka zjišťuje, že „ti hodní“ považují propagandu za stejně důležitou jako jejich protivníci. Jsou stejně bezskrupulózní – a za Tvář revoluce si vybrali ji.

Jak podvést systém

První část Síly vzdoru potvrzuje vzestupný trend série. Úvodní Hunger Games (2012) vypadaly v režii Garyho Rosse jako akční vyprávěnka pro mládež, ve které hrálo možná až příliš zajímavých herců. Kvality série i nadále zvyšuje herecky schopná Jennifer Lawrenceová (jež má na svém kontě mimo jiné i Oscara za romanci Terapie láskou). Od dvojky má však nad Hunger Games dohled Francis Lawrence, takže potenciálně idiotská podívaná se v rukou inteligentního režiséra prohloubila, aniž rezignovala na očekávané, poctivě odvedené akční scény. 

Postavy mohou zůstat prvoplánově dvourozměrné, scenáristé však s daným materiálem začali pracovat nadmíru zajímavě. Důležitější než mladistvá lučištnice a její boj a touhy je totiž samotná síť souvislostí tkaná mezi individuální existencí a vztahy hrdinů a jejich mediálním obrazem. Katniss, mládenci Peeta a Hurikán, mezi kterými se nedokáže rozhodnout, matka a sestra, ba i ten sestřin zrzavý kocour – ti všichni se v různých momentech stávají nikoli hybateli, ale obětmi manipulace dvou soupeřících systémů. 

V Síle vzdoru se tak rozjíždí komplikovaná zápletka, v níž Peeta (jehož unesl Snow) a Katniss (jež je svého druhu rukojmím rebelů) jakoby jiným způsobem dál pokračovali v Hladových hrách. Oba jsou se však v rámci televizních výstupů kontrolovaných mediálními poradci i nadále snaží sledovat vlastní cíl. Tím není záchrana světa, ale ochrana sebe navzájem, svých emocí, své morální identity. Právě v tomto díle ovšem autoři toto populární hollywoodské klišé brutálně pocuchají. 

V rámci kompletní série budeme nejspíš sledovat standardní děj, ve kterém „sobecké“ zájmy šlechetných jednotlivců splynou s demokratickým zájmem celku – a tyranie bude svržena. Ve třetím dílu však zatím vidíme tak rafinovanou a mrazivě inteligentní hru s tématem politické manipulace, že místy připomíná Hvězdnou pěchotu Paula Verhoevena. Katniss kličkuje současně mezi dvěma soupeřícími systémy, vedena svým citlivým, vzdorným srdcem. Prezidentka Coinová v podání Julianne Mooreové se ze sympatické vůdkyně mění ve „zlou matku“, jež manipuluje s davy ve jménu revolučního ideálu. A ona i Snow vědí, jak s rebelskou „dcerou“ zacházet. 

Hrdinčiny upřímné emoce a spontánní gesta jsou pak tím správným materiálem pro „proklamy“ – propagační reklamy, jež natáčí televizní štáb složený z profesionálů uprchlých z Kapitolu (!). Výsledkem jsou v úderné klipy, jež do vysílání upravuje tým šéfovaný mazaným Plutarchem (poslední role Philipa Seymoura Hoffmana). 

Film se tak naplno věnuje situaci „naivního“ jedince zneužívaného systémem – a současně zůstává snímkem, jehož prvoplánovým cílem je činit totéž s „naivními“ diváky… Teď jen aby se toho cílová skupina Lawrenceova filmu nějak nedomákla. 

Hunger Games – MockingJay – Part 1
USA 2014, 125 minut
Režie: Francis Lawrence
Scénář: Danny Strong, Peter Craig (podle knihy Suzanne Collinsové)
Kamera: Jo Willems
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Jennifer Lawrenceová (Katniss Everdeenová), Liam Hemsworth (Gale), Josh Hutcherson (Peeta), Julianne Mooreová (Coinová), Philip Seymour Hoffman (Plutarch), Woody Harrelson (Haymitch), Donald Sutherland (Snow), Stanley Tucci (Flickerman)
Premiéra: 20. 11. 2014

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Na jeho napsání jsem po projekci měla jen tři hodiny - omluvte tedy případné chyby. Za možnost uveřejnit ho zde na blogu redakci děkuju.)

úterý 18. listopadu 2014

Železná srdce čili Čtyři z tanku a Pitt

Válečné filmy mají tak bohatou a dlouhou tradici, že je obtížné přijít s něčím novým a originálním. I v rámci samotných příběhů líčících postup Spojenců územím prohrávajícího Německa, existuje silná konkurence. Železná srdce, která právě přicházejí do našich kin, se soustřeďují na „komorní“ situaci: vyprávějí příběh osazenstva jednoho amerického tanku v průběhu jediného dne.

Tank s přezdívkou Fury křižuje válečnou Evropu pod vedením zkušeného seržanta Colliera. K čtyřčlenné posádce ostřílených bojovníků přibude za úsvitu mladý nováček Norman Ellison. A jeho naivníma, zděšenýma očima autor filmu, scenárista a režisír David Ayer, sleduje celý příběh, končící ráno následujícího dne.

Do amerického shermana se sice vešlo šest lidí a v Železných srdcích chybí věrný německý ovčák, jinak ovšem Ayerův snímek trochu připomíná polský televizní seriál Čtyři v tanku a pes (1966), na kterém vyrůstaly generace českých diváků. Podobně jako hrdinové legendárních „Tankistů“, také Američané během svého putování zdevastovanou bitevní krajinou zažívají nejrůznější příhody a setkání. Prohrávající Němci se brání zuby nehty a Američané – pokud chtějí přežít a dotáhnout svou misi k vítěznému konci – se musejí proměnit v bezohledné hrdlořezy. Tradiční vyprávěnka o hodných Amících a zlých náccích je sice nakonec zpochybněna, Ayer nicméně dodržuje základní hollywoodský model. Železná srdce tak nepřipomínají sovětské či francouzské válečné filmy, ale spíš americké westerny. 

Podobně jako v Aldrichově Tuctu špinavců (1967), Peckinpahově Železném kříži (1977) a zvláště ve Fullerově Velké červené jedničce (1980) jde i zde o chlapskou partu, která si zachovává vnitřní soudržnost a svébytnou morálku. Elitní intelektuální zázemí ve stylu nedávné tragikomedie George Clooneyho Památkáři tady nemá místo. Drsné vtípky, kamarádská loajalita a chlast pomáhají „půltuctu špinavců“ zvládnout nemožné a zachovat si zbytky zdravého rozumu - a Normanovi nezbývá než se přizpůsobit. Chlapec z nedělní školy se stává mužem, což je příběh, který se nejspíš nikdy neomrzí.

Rychle a zběsile

David Ayer se etabloval jako scenárista či režisér akčních thrillerů s více či méně uvěřitelnou stylizací: vedle akčního nářezu Rychle a zběsile (2001) či S.W.A.T. – Jednotky rychlého nasazení (2003) stojí v jeho filmografii civilní, realisticky pojatá Patrola (2012). Podobně jako příběh líčící každodenní práci policistů ve velkoměstských ulicích, jejž Ayer režíroval, disponují i Železná srdce jistou dávkou "autentičnosti".

Prostředí druhé světové války Ayer konstruoval na základě důkladných rešerší. Skutečnost, že německé tanky byly mnohem lepší než americké shermany, se stává nedílnou součástí vyprávění. Navenek bezpečně působící železný pelech je snadno zranitelný a může se změnit ve smrtící past. Ayer není tak radikální jako izraelský režisér Samuel Maoz, který v dramatu Libanon (2009) líčil válečný konflikt výhradně optikou vojáků uzavřených v tanku. Přestože kabina tanku je jediným skutečným domovem hrdinů, Ayer je nechává Fury opouštět. V dobytém městečku, v domácnosti německé rodiny, se dokonce odehrává zajímavě rozehraný obraz, který svou jemností a silou připomíná Hanebné pancharty Quentina Tarantina. 

Mise Colliera a jeho mužů je ovšem symbolicky spojena s tankem, k němuž se vracejí a jenž je – jak se říká - dalším hrdinou vyprávění. Akční souboj Fury s německým protivníkem je sice co do operačních možností dobových vozidel čirou fikcí, zůstává ovšem metaforou života žitého – jako v případě žraloka – v pohybu a boji. Hudba Stevena Price tomu všemu dodává osudovou velkolepost ve stylu Carla Orffa.

Souboj s přesilou tří set zlotřilých esesáků je pak vítězstvím odvahy a víry, přičemž Ayer neváhá sáhnout i k cituplné citaci Bible. Vztah Colliera a Normana tak dostává starozákonní rozměr. Velitel je mistrem, který se s vědomím blížícího se konece pokouší za pochodu předat učedníkovi své bolestně nabyté zkušenosti. V tomto směru je Collier rolí stvořenou pro Brada Pitta. Hollywoodská superhvězda má k dispozici maximum ikonických situací, které podporují neotřesitelnost jejího statutu. 

Poněkud záhadná a apartně temná minulost mění Pittovu postavu v muže, který si mlčky odpykává zasloužený trest za nejasné dávné provinění, ale skutečně se vykupuje až výchovou mladičkého Normana (kterého hraje talentovaný Logan Lerman).Vnitřně zajímavější než tito dva hrdinové je ovšem střelec Boyd v podání autenticky působícího Shii LaBeoufa. Vyhublý zabiják se žhnoucíma očima a vírou v boha v sobě soustřeďuje všechny mučivé pochybnosti, které se do příběhů Colliera a Normana nedostaly.

Železná srdce tak sice zůstávají hollywoodskou hrou na vojáčky, myslí však i na diváky, které nezajímají jen příběhy vítězů.

Fury
USA 2014, 135 minut
Scénář a režie: David Ayer
Kamera: Roman Vasyanov
Hudba: Steven Price
Hrají: Brad Pitt (Don "Wardaddy" Collier), Shia LaBeouf (Boyd), Logan Lehrman (Norman Ellison), Jon Bernthal (Grady), Scott Eastwood (Miles), Jason Isaacs (Waggoner), Michael Peňa (Trini)

Premiéra: 13.11.2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

sobota 15. listopadu 2014

Samet, Klaus a ruský film v Hodoníně

Pětadvacet let od "sametové revoluce" - to je výročí, které mi připadá dost neuvěřitelné. Nějak to uteklo... a nevím, jak ho budu "slavit" - když mám ze současné české politické scény zdaleka nejhorší pocit za uplynulé čtvrtstoletí? Možná si v pondělí zajdu v 17.30 na pražskou Národní, ke kostelu svaté Voršily, kde budou Táňa Slánská a Miroslav Trejtnar předvádět svůj dětský animovaný dokument Jak to říct dětem? (Ve hře je i Duplo...) A pak se zastavím v divadle Minor, kde se od 20.30 spustí Listování z knihy Mé dětství za socialismu (kam přispěla povídkou o lampionovém průvodu i moje dobrá kamarádka, spisovatelka Lidmila Kábrtová). Kino Světozor pak promítá od 12 do 20.30 čtyři aktuální díly Českého století od Roberta "Mikina na Hrad" Sedláčka.

Což mi připomíná - snad odpustíte drobnou odbočku staré pamětnici -, že jsem tuhle v pátek ráno zahlédla v ranním vstávacím bloku ČT 2 konverzaci moderátorů o této akci (Beseda: Listopad 89 a ČT). Omlouvám se, že budu nekonkrétní, neuvedu jména, přesné znění a podobně. Byl to jen takový televizní mžik, než jsem si oblékla ponožky... Zaznamenala jsem, že mladá moderátorka dostala reklamní "placku" s Jaroslavem Pleslem coby Václavem Klausem a sehrála nad ní malou, improvizovanou scénku komické štítivosti. Pak řekla něco v tom smyslu, že ji tedy ehm raději odloží. Vy víte, milí pravidelní čtenáři tohoto blogu, že Václav Klaus pro mne stále ještě představuje velkou autoritu. (Byla bych tedy ráda, aby se nerozvinula v komentářích debata o tom, jak můžu a abych toho okamžitě nechala!). Bez ohledu na moje vlastní názory mi ovšem přišlo velmi divné, že redaktorka ve formátu, jenž nebyl politickou debatou, takto demonstruje své názory.

Díl o ekonomické transformaci a rozpadu Československa nazvaný Ať si jdou jsem ještě neviděla, a nevím, jak se Sedláček a scenárista Pavel Kosatík se seriálovým dialogem Klause a Mečiara vypořádali. Mohu však asi předpokládat, že tento díl neviděla ani ona moderátorka, která navíc vzhledem ke svému věku rok 1992 ještě nemohla vnímat jako dospělá osoba. Pouze tedy souhlasně ladila se současným, módním, protiklausovským trendem - na obrazovce veřejnoprávní televize,která by měla být politicky neutrální.        

Tak jsem si říkala, jestli bych si neměla příští víkend zajet do Hodonína uklidnit se na Seminář ruských filmů. Koná se už po jednadvacáté a letos se věnuje otázce ruské identity. V Hodoníně budou určitě lidé, kteří se nespokojí s módními, povrchními soudy a mají (a využívají) svou historickou paměť. Takže vědí, že ruské filmy netvořily před rokem 1989 jen otravnou součást politizované kinodistribuce, ale někdy také poskytovaly nezpochybnitelně báječné divácké zážitky. Klíčovým hostem semináře je osmdesátiletá režisérka Kira Muratovová, která bude mít určitě co dodat k tématu soužití tří zcela rozdílných generací - sovětské, gorbačovovsko-jelcinovské a putinovské. Kromě filmů Muratovové (Astenický syndrom, 1989, Tři příběhy, 1997, Ladič, 2004) se budou promítat i současné snímky zachycující morální kolize současného Ruska - Příběhy a Geograf globus propil. Nebudou chybět ani dokumenty postihující společenskou náladu v rozpuku socialismu a vítězné filmy z Cannes - Kmen a Leviatan...

Tak přeju rozmyslné výročí sametové revoluce.

úterý 11. listopadu 2014

Pohádkář je o vyšetřování citových zločinů

Režisér Vladimír Michálek nešturmuje do kin každý rok nový film. Počínaje Amerikou (1994) zůstává autorem hned několika nejzajímavějších snímků uplynulého dvacetiletí – ať už jde o drama Zapomenuté světlo (1996), eastern Je třeba zabít Sekala (1997) nebo tragikomedii O rodičích a dětech. Právě adapatace románu Emila Hakla je posledním Michálkovým dílem realizovaným pro kina. Na velké plátno poněkud nešťastně zamířila i Michálkova cyklistická moralita Posel (2012). Protože však šlo o televizní film, sedmiletou pauzu ceněného režiséra ukončuje až Pohádkář.

Kriminální příběh kombinovaný se vztahovým dramatem otevírá v díle osmapadesátiletého tvůrce novou kapitolu. Michálek dlouhodobě, úspěšně spolupracoval s Jiřím Křižanem, po jeho smrti v roce 2010 však vsadil na Marka Epsteina (který byl podepsaný už pod Poslem). Epstein, stejně jako Michálek, má za sebou solidní, ambiciózní projekty, především drama z 50. let Ve stínu. Pohádkář je ovšem adaptací knížky populární spisovatelky Barbory Nesvadbové, což by mohlo destabilizovat standard obou tvůrců. Ženský román z roku 2008 ovšem filmovému příběhu naštěstí poskytl jen volnou inspiraci.

Vypravěčkami knižního příběhu jsou dvě rozdílné ženy, které okouzlil stejný (a stejně nevhodný) muž. Ženské téma týkající se zaslepené touhy po ideálním partnerovi konfrontovali Michálek s Epsteinem s ryze mužským hlediskem. Protagonistou Pohádkáře je totiž kriminalista David Rott, který se pokouší objasnit identitu muže, jehož rozložené tělo bylo nalezeno v řece. Než dorazí testy DNA, podniká Rott klasické pátrání na základě neobvyklé krevní skupiny mrtvého. Při výsleších právničky Dany a překladatelky Karly zjišťuje, že muž jejich života byl tentýž.

Okouzlující Mára (Marek) Freubert žil zprvu naplno a šťastně dvěma partnerskými životy, nakonec ho však dohnala tíživá minulost spojená s podvody, obrovskými dluhy a manželčinou smrtí při autonehodě. Třetí ženou v Márově životě byla jeho dospívající, rebelská dcera Lenka – a právě ta se stává spojnicí mezi tragickým „pohádkářem“ a frustrovaným pátračem.

Divácká detektivka pro starší a pokročilé

Kapitán Rott je z rodu nespolehlivých vypravěčů, přestože neumí lhát. Právě nyní totiž těžce doplácí na to, že soukromý život obětoval práci. Stejně jako cynický, nejistý povaleč Mára visí Rott na milovaném potomkovi, o kterého bojuje s bývalou ženou. Retrospektivy divák nejprve vnímá jako objektivní, vizualizované vzpomínky Dany a Karly. Povolna se však ukazuje, že podobu příběhu z minulosti generuje Rott. Pátrač je ve stejně neutěšeném psychickém stavu jako odhalený lhář Mára, ztotožňuje se s ním, bere stejná antidepresiva… a divák si přestává být jistý, co je pravda a kdo je vlastně oním titulním „pohádkářem“.

Rafinovaně strukturované vyprávění korunuje překvapivá, ale logická pointa. Epsteinovi se tentokrát podařilo harmonizovat zvolený žánrový mix (směs kriminálního a vztahového dramatu je v „retrospektivách“ maskovaná jako romantická komedie). Film vyzývá publikum k podvratné, ale poctivé detektivní hře: potřebná vodítka má pozorný divák k dispozici. Opakování některých spojnic mezi mužskými postavami je sice někdy polopatické, navzdory tomu je však Pohádkář zajímavou a na domácí poměry nadstandardně zdařilou diváckou detektivkou.

Hlavní kvalitou filmu je Michálkova režie: chytrá, řemeslně naprosto precizní, vzácně neokázalá, hýřící jemnostmi v detailech i v celkové atmosféře. Režisérův oblíbený spolupracovník Martin Štrba znovu dokazuje pověst jednoho z nejlepších českých kameramanů současnosti. Úlitby komerční stránce projektu jsou patrné (rušivý je zvlášť product placement MasterCard), Pohádkář však nepřipomíná povrchní adaptaci jiné knihy Nesvadbové, Bestiáře, již před sedmi lety pořídila Irena Pavlásková.

Snímek se vymyká z rámce sociálně i morálně vyprázdněných vztahových příběhů, kterými český film už nějaký čas diváky zahrnuje. Nepodobá ani Hřebejkovu a Vieweghovu rozbředlému Nestydovi, ve kterém (podobnou) hlavní roli ztvárnil představitel Máry – Jiří Macháček. 

Zatímco Matěj Hádek je coby Rott naprosto přesný, obsazení Macháčka do role neodolatelného lháře působí možná poněkud dráždivě - zvláště pro ty, kteří k tomuto herci nechovají přirozené sympatie. Vladimír Michálek se ovšem ve výběru a vedení herců téměř nikdy nemýlí, což naopak potvrzují výkony Ani Geislerové coby počtářské Dany a talentované Anny Linhartové jako Lenky. Skutečně disharmonické je pouze obsazení Evy Herzigové. Krásná modelka je ve své roli Karly sice náležitě půvabná, ale kvalit svých herecky zdatných kolegů dosáhnout nemůže.

Jako komerční tahák na nejširší publikum ovšem Herzigová patrně zafunguje. Michálkův film by ovšem neměl uniknout i divákům ochotným pustit se do náročnější žánrové hry. 

Pohádkář
ČR 2014, 100 minut
Režie: Vladimír Michálek
Scénář: Marek Epstein
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Roman Holý 
Hrají: Matěj Hádek (Rott), Jiří Macháček (Mára), Anna Geislerová (Dana), Eva Herzigová (Karla), Anna Linhartová (Lenka), Jiří Dvořák, Mariana Kroftová, Gabriela Míčová
Premiéra: 6. 11. 2014

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

čtvrtek 6. listopadu 2014

Intestellar

Christopher Nolan zaslouží obdiv. Realizoval osm filmů, které celosvětově do pokladen kin přinesly 3,5 miliardy dolarů. Comicsová trilogie o „Temném rytíři“ Batmanovi (2005-2012) a zapeklitá šaráda Počátek (2010) stmelily oddanou fanouškovskou základnu. Její sebevědomí posiluje i nadšení části odborné kritiky. Čtyřiačtyřicetiletý Nolan oslňuje inteligencí, vypravěčským perfekcionismem i originalitou svých vizí, vycházejících z filozofických a sociologických konceptů. Přestože se nejčastěji věnuje sci-fi, zájem o individuální vnímání časoprostoru přibližuje jeho díla psychologickému žánru.

Tak je tomu i v zatím posledním režisérově snímku – sci-fi Interstellar, která právě přichází do našich kin. Dychtivě očekávaná senzace podzimní sezóny je příběhem skupinky astronautů, kteří se vypraví do hlubin vesmíru hledat nový domov pro lidstvo, jehož čas na umírající Zemi se rychle krátí. Téma času zasahuje ovšem především hrdinu Coopera (výborný Matthew McConaughey), který se po průletu „červí dírou“ ostává do vesmíru plného fyzikálních paradoxů. Čas mu plyne pomaleji než milované dceři (Jessica Chastainová), čekající celá desetiletí na otcův návrat.

Paralelně vyprávěné příběhy odehrávající se v různých, na sobě závislých časoprostorech nabízel Nolan už v Počátku. Tam se ovšem obešel bez melodramatických klišé, která do Interstellaru zapracoval se svou obvyklou konstruktérskou chladnokrevností. „Opravdové“ emoce v Mementu (2000), Temném rytíři či v Počátku vzbuzovala samotná konstrukce. Ta se ovšem v Interstellaru dostává do konfliktu s podstatou subžánru „vesmírné opery“.

Se svým bratrem, spoluscenáristou Jonathanem, se totiž režisér tentokrát vypravili na území, kde se směle experimentuje odjakživa - a s chutí. Stanley Kubrick ve filozofující féerii 2001: Vesmírná odysea (1968), Andrej Tarkovskij v Solaris (1972) či George Lucas v Hvězdných válkách (1977) ve svých vizích zůstali velkými vypravěči. I Alfonso Cuarón v Gravitaci (2013) připomněl, jak důležitou roli hraje v kosmických dobrodružstvích plynulost a přirozenost diváckého požitku.

Kameraman Hoyte Van Hoytema (Ona), který nahradil Nolanova oblíbeného Wallyho Pfistera, samozřejmě ohromuje designem trikových sekvencí. Ty jsou dokonale zvládnutými „cestovatelskými“ pohlednicemi, spojenými s průletem hrdinů „červí dírou“ do vzdálené galaxie. Originálnější je ovšem kameramanova práce s neutěšenou, všednodenní realitou postapokalyptické Země, jejíž obyvatelé se celá desetiletí potýkají s dusivým prachem a postupným hynutím zemědělských plodin. 

Van Houtemovy Spojené státy připomínají Ameriku 30. let, svět hospodářské krize – a protagonista vyprávění je z rodu těch obyčejných, starosvětsky umanutých hrdinům, kteří dovedou vybruslit i z té nejnebezpečnější situace. Dcerku Murph se zemřelou manželkou pojmenovali podle zákonů schválnosti nesoucích jméno amerického leteckého inženýra Murphyho. Na misi se v souladu s tím pokazí vše, co se pokazit může. 

Protože příroda (vesmír) "není zlá", hned dvojitou komplikaci do příběhu vnášejí lidé, především vesmírný trosečník Mann (v titulcích neuvedený Matt Damon se v neobvyklé roli objevuje po pětadevadesáti minutách vyprávění!). A o překvapení se postará i postava Ameliina otce, profesora Branda, ve znamenitém podání Nolanova oblíbeného Michaela Cainea.

Interstellar nenabízí lineární, předem odhadnutelný příběh, sci-fi operující s časoprostorovými paradoxy má je však jen několik základních řešení. Na žádné nové nepřišel ani protřelý revizionista Nolan. I s klíčovým motivem „pomoci z hvězd“ si poradil na bázi rodinného melodramatu ve stylu Zemeckisova Kontaktu (1997). Schopnosti rozhodovat se ve jménu lásky a odmítat lež hlásanou ve jménu lidstva jsou na hrdinech testovány v tradičních mezních situacích. 

Nolanův film je řemeslně dokonale zvládnutý, ambiciózní, podnětný a místy fascinující. V rámci režisérovy tvorby založené na překvapivých koncepcích však představuje prohru. Režisér neposkytuje kontemplativní podívanou ve stylu Kubricka, k němuž významně odkazuje. Vizuální informace a atraktivní zvraty mu nestačí, musí pojmenovávat a vysvětlovat. Interstellar se tak nevzdává jen tajemství a lehkosti, ale také humoru. Je proto nesmysl srovnávat Nolana se Stevenem Spielbergem (který měl film původně režírovat): jeho chuť vyprávět a bavit není spontánní. Jednoduchou, samozřejmou hravost autora Jurského parku tvůrce Interstellaru ze svého filmařského arzenálu vyloučil. 

Ze všech členů posádky divákovi nepřiroste k srdci ani tak Cooper či vědkyně Brandová v podání rozkošné Anne Hathawayové, jako spíš sarkastický, nehumanoidní robot TARS. Jeho smysl pro humor je nastaven na 75 procent - což je přiměřené pro posádku, která v napjatých situacích potřebuje odlehčení. V tematizaci vlastního přístupu k vyprávění se Nolan málokdy dostal tak blízko. Jeho procházka mezi hvězdami má přirozenou diváckou příjemnost nastavenou tak na pětadvacet. 


Insterstellar 
USA / Velká Británie 2014, 169 minut
Režie: Christopher Nolan
Scénář: Christopher a Jonathan Nolanovi  
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Matthew McCounaughey (Cooper), Anne Hathawayová (Amelia Brandová), Jessica Chastainová (dospělá Murph), Michael Caine (profesor Brand), Wes Bentley (Doyle), Casey Affleck (dospělý Tom), Mackenzie Foyová (malá Murph), John Lithgow (Doland), Ellen Burstynová (zestárlá Murph), Topher Grace (Getty), Matt Damon (Mann)
Premiéra: 6. 11. 2014 

(Tohle je delší verze textu který jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)


Pokud jde o některé moje nolanovské texty, najdete je tady:
analýza Počátek

úterý 4. listopadu 2014

Mami! aneb Hrozná matka, hrozný syn a jejich režisér

Na filmovém nebi občas zazáří nějaký pětadvacetiletý režisérský „spratek“, který dokáže zaskočit publikum komplexní a dravou vizí. Orson Welles s Občanem Kanem, Kenneth Branagh s Jindřichem V. (ale také Steven Spielberg s televizním Duelem) se už pevně zaklínili do filmové historie. Současný „enfant terrible“ to má těžší. Oproti předchůdcům získal výhodu v podobě levného a rychlého natáčení na digitál. Jeho díla může prodávat adrenalinový mix talentu, drzosti a hry na opravdovost. Ale všechna sláva se může rozplynout jako přešlehaná, řídká pěna dní.

Takové úvahy vzbuzuje pětadvacetiletý Kanaďan Xavier Dolan, jehož psychologické drama Mami! právě přichází do našich kin. Snímek zdobí Cena poroty z letošního MFF v Cannes – a nejde zdaleka o první ocenění, které na prestižním festivalu získal režisér hlásící se otevřeně k homosexuální orientaci. Už před pěti lety tamní snobské publikum tleskalo Dolanově debutu Zabil jsem svou matku (2009). Ocenění se tam dočkala i režisérova „studie zamilovanosti“ Imaginární lásky (2010), která se hrála i u nás, i jeho úspěšný snímek Laurence Anyways (2012). Předposlední autorovo dílo, Tom na farmě, zase loni zabodovalo na MFF v Benátkách.

V pětadvaceti je tak Xavier Dolan miláčkem festivalového publika a dokáže oslovit mladé diváky s „artovým“ vkusem, kteří se v jeho filmech domnívají vidět - když už ne nějakou hloubku -, alespoň upřímnou provokaci.

Drama Mami! je sice prezentováno jako první Dolanův zralejší a přesvědčivější film, vztah mezi efektní formální fasádou a autorovou „opravdovostí“ je ovšem stále dost napjatý. Dolan si se vztahem syna a matky pohrává s nasazením kočky prohánějící po kuchyni domácího křečka. Jde totiž o jiný pohled na téma, které zpracovával už ve své prvotině. Zatímco autobiografické drama Zabil jsem svou matku působilo silně negativisticky, film Mami! se snaží dát rovnocennou šanci oběma stranám – synovi i ženě, která ho porodila, zanedbala a nyní se ho pokouší zachránit.

Citově nevyrovnaná vdova Diane (Suzanne Clémentová) si navzdory varování lékařů vezme domů dospívajícího syna Stevea (Antoine-Olivier Pilon), trpícího syndromem ADHD. Mladý recidivista trpí poruchami pozornosti a jeho impulzivnost často přeroste v agresi. Atmosféra a forma vyprávění jakoby podléhaly právě Steveově disharmonickému vnímání: působí instinktivně, okázale a ukřičeně. Diane a její syn se častují vulgaritami i něžnostmi, rvou se i milují. Kontrolu na čas přebírá sousedka Kyle (Anne Dorvalová), středoškolská profesorka, která se stává Dianinou přítelkyní a svědkyní divokého zápasu plného lásky, k jehož úspěšnému vybojování síly protagonistů prostě nemohou stačit...

Mami! je psychologickým melodramatem, které je sprosté a hlučné - a místy upadá do kýčovité poetičnosti či duchaprázdných efektů. Sympatie k postavám se hledají těžko, přestože Xavier Dolan své hrdiny neodsuzuje, ale miluje. Nedostatek odstupu postihuje i přepálené, hysterické a afektované výkony tří hlavních (a prakticky jediných) představitelů, zahlcující přehnanou, víc než dvouhodinovou metráž. Diane a Steve nemají schopnost reflexe, jsou často odporní a ubozí. Jejich omezenost tematizuje i nevšední obrazový formát 1:1. „Výřez z reality“ je ideální pro zobrazení izolované lidské tváře, dva protagonisté se však do Dolanova symbolického čtverce jaksi nevejdou.

Režisérovou nespornou devizou je vedle působivé formální hry vědomá pozitivita. Na rozdíl od řady artových tvůrců, kteří své protagonisty až sadisticky definují skrze utrpení, Dolan vnímá Diane, Stevea a Kyle jako životaschopné bytosti. Nemocný mladík umí následovat své emoce a touhy, zůstává uvěznený v naději a proto nikdy nemůže definitivně prohrát.

Osudy postav zůstávají otevřené. Ve vzduchu visí i otázka, jak se bude vyvíjet režisérská dráha Xaviera Dolana. Film Mami! je sice výkřikem plným svévole, tenhle samolibý fracek si však zaslouží být vyslechnut.

Mummy!
Kanada 2014, 136 minut
Režie: Xavier Dolan
Hrají: Suzanne Clémentová (Diane), Antoine-Olivier Pilon (Steve), Anne Dorvalová (Kyle)

Premiéra: 30. října 2014

(Tenhle text jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho redakci děkuju.)