Prohledat tento blog

úterý 27. května 2014

Cesta ven: z deště pod okap

Petr Václav patřil po roce 1989 k nejtalentovanějším českým filmařům nastupující generace. Potvrdil to jak jeho vynikající studentský dokument Paní Le Murie, tak celovečerní drama Marian (1996). Následující Václavovo dílo - psychologický snímek Paralelní světy (2001) - ovšem působilo na diváky až příliš subtilně.

Po třináctileté pauze se autor, který žije a pracuje jako dokumentarista převážně ve Francii, vrací k celovečerní hrané režii. Cesta ven navazuje na Mariana, a to nejen tím, že se v ní v menší roli objeví jeho zestárlý protagonista Milan Cifra. Také nový Václavův film v syrově realistickém klíči vypovídá o neutěšené situaci Romů ve většinové české společnosti. Místo chlapce hledajícího porozumění a lásku ovšem Václav staví do středu vyprávění mladou romskou ženu z Ostravy, která se marně pokouší najít slušnou existenci. Sociální systém je ovšem jakoby schválně nastavený tak, aby se do něj Žaneta „nevešla“: po mateřské dovolené hledá práci, ve které by mohla získat praxi - tu však nedostane bez praxe. Lékař jí navíc vysvětlí, že její genetická výbava a rodinná anamnéza ji odsuzují k tomu, aby skončila jako společenský odpad...

Přirozeně inteligentní, šikovná a citlivá žena se pokouší vymanit se ze sítě předsudků a „předurčenosti“. Nemá však naději ani proti většinové společnosti - ani proti svému režisérovi, který se rozhodl vtěsnat ji do svého příběhu natočeného a la these. Osudem sympaticky energické hrdinky (vynikajícím způsobem ztvárněná neherečkou Klaudií Dudovou) je tak fungovat v příběhu, v němž musí být programově bez šance. To ovšem neznamená, že Žanetě nedržíte od začátku do konce palce. Postavy kolem ní - přítel David, kamarádka Andrea, sestra Kukačka či nezaměstnaný otec - mají každá svou pravdu, nakonec je to však jen Žaneta, kdo neselže a dokáže sám sobě pomoci. Což je smutné a realistické zjištění - současně to však dává vzniknout jedné z nejobdivuhodnějších  ženských postav, jaké se v posledních desetiletích v českém filmu zrodily.    

Václavův film se nicméně důsledně vyhýbá zevšeobecňování, což je velmi příjemné: ne všichni gádžové se k Žanetě staví odmítavě, ne všichni Romové jsou hodni naší empatie. Obě strany nicméně podléhají pohodlnosti a stereotypům, uchylují se ze své cesty a od svých předsevzetí, zrazují své city tváří v tvář překážkám...    

Film Petra Václava je komorní, působivou výpovědí, která patrně dokáže - spíš než potenciální diváky z řad Romů, o kterých vypovídá - oslovit publikum v artové a festivalové sféře. Prvním úspěchem Cesty ven bylo uvedení na letošním MFF v Cannes.

Cesta ven
ČR 2014, 103 minut
Scénář a režie: Petr Václav
Kamera: Štěpán Kučera
Hudba: Max Richter
Hrají: Klaudia Dudová (Žaneta), David Ištok (David), Mária Ferencová- Zajacová (Andrea), Milan Cifra (Marian), Natálie Hlaváčová,
Premiéra: 29. 5. 2014

(Tohle je prodloužená verze textu, který jsem napsala pro čtrnáctideník Metropolis Live. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)


neděle 25. května 2014

Evropská unie a Krychle Zdeňka Smetany

Na letošním Anifilmu (kam jsem byla laskavostí pořadatelů pozvaná) získal Cenu za celoživotní dílo režisér a výtvarník Zdeněk Smetana. Za osmaosmdesátiletého tvůrce přijala cenu jeho dcera a nám divákům se dostalo - mimo jiné - i projekce režisérova krátkého filmu Krychle. Jak praví popisek, pětiminutový filmeček z roku 1979 je "mistrně realizovaná moralita na téma sebezáhubného schematického myšlení a konání". Protože jsem Krychli na internetu nenašla, abych vám na ni nabídla odkaz (pokud nějaký funkční najdete, tak mi ho, prosím, pošlete) - takže stručně o obsahu: v lakonické, kreslené anekdotce jde o dobře situovaného architekta, který tak dlouho přemýšlí, až vymyslí ultraúsporný "byt", do nějž se dá nacpat celá rodina i se psem.

Krychle je dobovou kritikou panelákových králíkáren, díky hudebnímu doprovodu však nyní získala úplně nový význam. Zní v ní totiž Óda na radost (jistě ironicky), kterou si v roce 1985 vybrala Evropská unie jako svou hymnu. Smetanův film proto dnes může na diváka "bez paměti"působit jako kritiku unijní byrokracie.

Protože už u nás v Čechách máme odhlasováno, můžeme si i zazpívat.

pátek 23. května 2014

X-Men: Budoucí minulost: Superhrdinové opravují přítomnost

Cestování časem patří v žánru sci-fi k oblíbeným vypravěčským figurám. Nic není snadnějšího než vrátit se do minulosti - a s použitím současných vědomostí ovlivnit klíčovou událost, která je příčinou současného neutěšeného stavu. Ve snímku, který právě přichází do kin pod výmluvným názvem X-Men: Budoucí minulost, ovšem parta superhrdinů nemá lidumilné ambice zardousit Hitlera v kolébce a zabránit tak druhé světové válce. Chce zachránit svůj mutantský druh, což ovšem – jak bývá v takto pojatých příbězích časté - ve výsledku znamená spásu celého našeho známého světa.

Někdy po roce 2020 se naše civilizace ocitne na prahu zániku – a vinu na tom má vražda jistého Bolivara Traska. V rámci paralelní historie totiž trpasličího vědce v lednu 1973 v Paříži zastřelila mutantka Mystique. Což odstartovalo vojenský program, na jehož konci stojí nová, agresivní rasa biorobotů – Sentinelů, která se vymkne kontrole. Zbylí mutanti se rozhodnou vyslat z roku 2023 do minulosti nezničitelného Logana/Wolwerina, aby Mystique zadržel a změnil tok času. A pokud tomu teď vůbec, ale vůbec nerozumíte, není divu. 

Jestliže ovšem přijmete pravidla hry, máte před sebou hříčku s hlubším smyslem: příběhy o „opravě času“ se totiž opírají o proměnlivé řetězce příčinných souvislostí – a učí nás uvažovat a kořenech a následcích našich skutků. Série X-Men líčí paralelní historii, v níž se hrstka zmutovaných spoluobčanů pokouší přežít a získat lidská práva v xenofobním prostředí 20. století. Pokud vás pobaví, že X-Meni byli zapletení i do vraždy J. F. Kennedyho a do podpisu mírových smluv o ukončení války ve Vietnamu – a potkali se i s prezidentem Nixonem - můžete film Bryana Singera chápat jako vtipný žánrový komentář k realitě.

Tato navenek dětinská a od skutečnosti odtržená zábava navíc představuje docela náročnou výzvu. Kromě americké historie 60. a 70. let totiž potřebujete slušně znát i X-menský fikční svět. Hlavní potíž při tom není ani tak ve faktu, že film těží z comicsu společnosti Marvel, který vychází už víc než půlstoletí. Jde především o to, že Budoucí minulost je už sedmým dílem filmové série, jejíž první část vznikla před čtrnácti lety.

Znovu a jinak

Filmové tasemnice patří mezi nejvíc opečované hollywoodské produkty. Není divu – třeba právě série X-dosud do pokladen kin přinesla celosvětově 2,3 miliardy dolarů. Udržet sérii při životě v prostředí fixovaném na stále nové atrakce ovšem vyžaduje i něco tak radikálního, jako občasný restart. Ten bývá spojený s návratem do minulosti postav a nahrazením původních představitelů mladšími (a tedy divácky atraktivnějšími) herci. Právě to udělal minulý díl X-Menů s podtitulem První třída (2011), na který Budoucí minulost těsně navazuje.

Nový příběh spojuje dvě časové roviny – rok 1973 a roky 2023 - a poskytuje dobrou záminku ke kumulaci zápletky i kvalitních herců. Diváci si totiž mohou užít jak Patricka Stewarta a Iana McKellena v rolích zestárlých mutantských šéfů, tak Jamese McAvoye a Michaela Fassbendera, hrajících jejich mladší verze. Spolehlivou oporou zůstává i Hugh Jackman v roli sarkastického rosomáčího mutanta Wolwerinea. 

Kvality Budoucí minulosti se ovšem odvíjejí hlavně od osobnosti Bryana Singera. Filmař, který natočil i první dva díly série, nyní obhajuje pověst nejzajímavějšího X-menského režiséra. Navzdory „pouťovým“ atributům jsou postavy v jeho podání životnými a vnitřně složitými hrdiny a vstupují do komplikovaných a nejednoznačných vztahů. Kritika „mutantofobie“ pak směřuje ke konstatování, že každá striktně nastavená hranice mezi přijatelným a nepřijatelným ohrožuje bytostnou - „genetickou“ - podstatu většinové společnosti.

Není divu, že X-menský comics vznikl právě v 60. letech jako výraz liberálních myšlenkových proudů v USA. A je jen logické, že Budoucí minulost hledá kořeny všeho zla právě na počátku 70. let. Střet generace „květinových dětí“ s realitou reprezentovanou válkou ve Vietnamu a aférou Watergate může zjevně stále ještě fungovat jako varovné modelové trauma západního světa. 

Do hřmotného akčního spektáklu založeného na digitálních tricích by se to všechno samozřejmě nepovedlo nacpat. Filmy typu Spider Mana tak nový X-menský film příliš nepřipomíná. I nezapomenutelná scéna s (až „taneční“) akcí vnímanou z pohledu „bleskurychlého“ mutanta Quicksilvera dokazuje, že Budoucí minulost je založena na vnitřně zajímavém scénáři, hereckých výkonech a fajnových jemnostech Singerovy režie.

V rámci radikální opravy minulosti jde ovšem film hodně daleko: nespokojuje se s tím, že posune paralelní tok času směrem k naší známé verzi. Zruší navíc úplně i řadu osobních traumat jednotlivých hrdinů, na jejichž pečlivém líčení byly založeny předchozí díly. Takové razantní vymazání divácké paměti je neobvyklé a znepokojivé. Jedno je však skoro jisté: další část, plánovaná na rok 2016, může začít s čistým stolem, nekontaminovaným žádným včerejším včerejškem.

/Tenhe text jsem napsala pro čtenáře Lidových novin s představou, že mezi nimi bude dost těch, kteří o X-Menech nikdy neslyšeli./ 

X-Men: Days of Future Past
USA 2014, 132 minut
Režie: Bryan Singer
Scénář: Simon Kinberg
Kamera: Newton Thomas Sigel
Hudba: John Ottman
Hrají: Hugh Jackman (Logan/Wolwerine), James McAvoy (Xavier - 1973), Michael Fassbender (Magneto - 1973), Patrick Stewart (Xavier - 2023), Ian McKellen (Magneto - 2023), Peter Dinklage (Bolívar Trask), Ellen Pageová Kitty Pride), Jennifer Lawrenceová (Raven/Mystique)
Premiéra: 22. 5. 2014

Bony a klid 2: Vít Olmer šmelí s „blbou náladou“

Bony a klid představují – v dobrém i zlém – typický film 80. let. V roce 1987 se krimi Víta Olmera pyšnila slušnou návštěvností: totiž nabízela atraktivní žánrový výlet mezi pražské veksláky. Dnes - v dobrém i zlém - působí jako svědectví své doby. Totéž lze říct i o pokračování - naneštěstí však pouze v tom zlém. Zatímco scenárista Radek John před sedmadvaceti lety obratně čerpal ze svých reportérských rešerší, jednasedmdesátiletý Olmer si nyní napsal scénář vycházející spíš z vlastních představ o realitě. Bony a klid 2 jsou apoteózou „blbé nálady“ pomyslného českého lidu, ubitého vlastní pasivitou, amorálností a zakyslostí. Z úst zestárlého veskláka Bínyho, který se z vedlejší figurky posunul mezi hlavní protagonisty, zazní zásadní poznámka: proti dnešním „kmotrům“ byli pokoutní normalizační kšeftaři s valutami vlastně poctivými drobnými obchodníky.

Není naneštěstí jasné, jestli tato poznámka má kriticky charakterizovat Bínyho, nebo jestli vyjadřuje režisérovo vnitřní přesvědčení. Důležitým rysem Bonů a klidu 2 je totiž populismus: Olmer jako by především přitakával té části české společnosti, která poštěkává, že „za komunismu“ bylo všechno lepší. Mrňavý frajer Bíny v tralaláčku - v agresivním podání Romana Skamene nejživější postava příběhu - je toho důkazem. Potlouká se před staroměstskou restaurací coby naháněč zahraničních turistů, ale zaplétá se se zákonem a musí utéct z Prahy – a s sebou vezme i nezaměstnaného venkovského knihovníka Martina (Jakub Prachař). Čestný naivka, kterého Bíny skryl pod svá chatrná ochranitelská křidélka, tak absolvuje strastiplnou odyseu napříč současnou českou realitou.

Česká realita jako přehlídka stvůr


Aby se nové Bony a klid náležitě propojily s původním filmem, putuje Bíny se svým chráněncem po bývalých kamarádech. Komu zeslábla paměť, tomu se připomínají v krátkých retrospektivách-citacích z prvních Bonů. Zestárlé postavy z původního příběhu filmu jsou dnes bohaté a mocné: Bíny a Martin robotují na farmě u zbohatlého Džoua a vedou veřejné záchodky u jeho kamaráda z Leopoldova. Azyl najdou u Richarda, nyní vlivného starosty-kmotra. V luxusním bordelu Richardovy manželky Alice se pak zapletou do obřího podrazu s dotacemi. (Připomínka Olmerových polistopadových „skvostů“ Playgirls.) Přehlídce cynických stvůr se vymyká zestárlá Evička (opět Veronika Jeníková) a původní hrdina Martin, nyní advokát bojující proti nepravostem (handicap Jana Potměšila vnesl do příběhu celou jednu vedlejší dějovou linii).

Ekonomika, politika, policie i soudnictví (ale i žurnalistika) jsou tu skrznaskrz zkorumpované. Žádné „normální postavy“ v tomto panoptiku nenajdete. Synek posazený na kolena ochrnutého Martina je nositelem koncentrovaného kýče - a nový Martin působí jako nejnesympatičtější postava ze všech. Listování v Goethem nemůže zastřít, že Martin 2 je vytvořený a la these, jehož nepochopitelná naivita diskredituje celý intelektuálský stav. Rovnítko mezi označeními „knihomol“ a „idiot“ zvýrazňuje fakt, že se zamiluje do Richardovou lepé dcery, jež ho přivede mezi své kámoše z hnutí Anonymous.

Nechybí ani zmínka o „bukvicích“, xenofobní vtípky o Romech, Havlovo jméno brané nadarmo a dobrácký záběr na holý zadek Romana Skamene. Bony a klid 2 jsou přehlídkou nevkusu a obscenity, a v žánru špatných vtipů jsou učebnicí pokleslosti.

Pokud jde o srovnání s Zdeňkem Troškou, neobstojí: autor Babovřesků přesně ví, co dělá a co chce říct. Olmerův lidský i tvůrčí názor se ovšem ztrácí pod nánosem křečovitých gest – a bohužel i profesionálního neumětelství. I dobří herci působí bezradně, a pokud kamera konečně najde svůj cíl, roztříští kontinuitu na cucky „klipový“ střih.

Vít Olmer jistě udělal svůj film nejlépe, jak umí. Jeho uměleckou „nepřítomnost“ však dobře vyjadřuje několik (bůhvíproč) zdeformovaných záběrů, sledujících svět „očima nikoho“.

P. S. Zapomněla jsem poznamenat, že Bony a klid 2 jsou komedie.


Bony a klid 2
ČR 2014, 90 minut

Scénář a režie: Vít Olmer
Kamera: Karel Fairaizl
Hudba: Ondřej Soukup

Hrají: Jakub Prachař, Roman Skamene, Josef Nedorost, František Švihlík, Jan Potměšil, Gabriela Kratochvílová, Veronika Jeníková, Eva Zubíčková

Premiéra: 22. 5. 2014

/Tohle je delší verze textu, který jsem napsala do Hospodářských novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji./ 



čtvrtek 15. května 2014

Probuzená zkáza made in Hollywood: Godzilla

Před šestnácti lety si Godzilla režiséra Rolanda Emmericha v kinech nevedla příliš dobře. Protože největší módou současného Hollywoodu je recyklace, vrací se teď oblíbená přerostlá ještěrka v nové podobě. Zrodila se před šedesáti lety pod ochrannými křídly japonského studia Toho a pak se objevila v desítkách dalších filmů asijské i americké provenience, aby k potěše dětinských diváků předváděla své parádní kousky – ničení mrakodrapů, boření mostů, strašení davů a souboje s nejprapodivnějšími monstry...

Také nová Godzilla vrcholí obrazy totální destrukce (tentokrát si jí užije San Francisko) a v důrazu na „souboj obřích monster“ připomíná Pacific Rim – Útok na Zemi. Přesto se pokouší pohrávat si i s divákovým očekáváním, využívaje často náznaků (v rámci dvouhodinové metráže se titulní monstrum v plné kráse objeví až po hodině projekce). Nezajde však tak daleko, jako Matt Reeves v „experimentálním“ Monstru, opřeném o subjektivní pohledy postav.

Předpokládaný hit režíroval zatím nepříliš renomovaný Brit Gareth Edwards (jehož sci-fi Zakázaná zóna se do českých kin před čtyřmi lety nedostala). Populární japonskou ikonu oživuje pod nálepkami nostalgie (pokud znáte některé staré godzillí filmy, oceníte, že tvůrci filmu je znají lépe) - a „realismu“. Ten je ovšem vlastně dost sporný, neboť se kompletně opírá o hyperrealistické digitální efekty. Původní Godzilla a její následovníci, ať už japonské či americké provenience, ovšem měli jisté naivní kouzlo (což se týkalo i Emmerichovy verze). Nová potvora si upomíná na původní Toho-Godžiru, ale opečovali ji trikaři ze společnosti Weta Workshop (kteří trénovali mimo jiné na jiném obřím, klasickém monstru – King Kongovi).

Gareth Edwards se spojil s kameramanem Seamusem McGarveym (Pokání, Hodiny a Anna Karenina, ale také Avengers) – a společně vytvořili jistě nejsložitější vizuální koncepci, jaké byla kdy nějaká Godzilla podrobena. Celek působí trochu starosvětsky (kvůli 3D verzi ostatně nemůže spoléhat na střih) a některé kompozice upomínají až na jemnou a bohatou vizualitu Stevena Spielberga (ovšem bez jeho originality).

Díky trikařům a způsobu, jakými je titulní monstrum snímáno, působí Godzilla hodně opravdově – na rozdíl od skupinky lidských hrdinů, jejichž osudy, myšlení, jednání a promluvy jsou podřízeny všemožným klišé. Spíš než hlavní hrdina Ford v podání fešáka s hezkýma očima Aarona Taylor-Johnsona (Vronský z nedávné Anny Kareniny) či jeho otec Joe (Bryan Cranston – Argo, seriál Perníkový táta) zaujme Ken Watanabe, která má v roli japonského vědce Serizawy za úkol působit – se svým věčně zachmuřeným výrazem a hodinkami po tatínkovi - jako historické memento. Titulní monstrum se ostatně zrodilo jako temný stín japonských zkušeností z Hirošimy a Nagasaki.

Lidské postavy spojuje důraz na rodinné vztahy. Godzilla je ke světu lidí zcela netečná (takže žádné přátelství s malým japonským chlapečkem se nekoná), ale ve výsledku je „hodná“ – nelidožravá a samotinká (což se může změnit v příštím dílu, který nepochybně vznikne, pokud bude mít film úspěch). Skutečným ohrožením je ve filmu páreček Godzilliných přirozených nepřátel z dávných časů - obřích potvor Muto, které se touží rozmnožit a jen tak mimochodem zlikvidovat lidstvo, protože mají nechutný zvyk všechno zničit a zabít a jejich potravou je atomová energie.

Varování před nekontrolovatelnými následky atomové zkázy už ovšem dnes – na rozdíl od 50. a 60 let - není tématem č. 1, i když ve filmu můžete vycítit reflexi kolapsu jaderné elektrárny v japonské Fukušimě (a také atmosféry po teroristických útocích z 11. září 2001). Snímek využívá i oblíbeného motivu „zlých amerických generálů“, kteří nejraději problém řeší tím, že někam hodí atomovku. Hlavním tématem je ovšem tradiční vztah rozhněvané, necitelné, živelně nevyzpytatelné přírody a pyšné, manipulativní a nanicovaté lidské civilizace. Ta si zaslouží klepnutí přes prsty, ale jenom trochu - tenhle film přece musí zůstat krveprostý a korektní, protože si musí zachovat přístupnost od dvanácti let.

A jsme u toho - jestli ve vás něco z dvanáctiletého dítěte ještě zůstalo, může se vám nová Godzilla líbit.

USA 2014, 123 minut
Režie: Gareth Edwards
Scénář: Max Borenstein, Dave Callaham
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsenová, David Strathairn, Ken Watanabe, Sally Hawkinsová

Premiéra: 15. 5.

pondělí 12. května 2014

Pulp Fiction: Historky z podsvětí -Tarantinův twist u Mazanýho králíčka


Označením „kultovní“ se dnes může pyšnit každý třetí film, protože se ho zoufale nadužívá. Některé snímky tuhle nálepku dostanou do vínku od zaslepených fanoušků nebo prohnaných marketingových specialistů už v okamžiku své premiéry. Filmových titulů, které tenhle přídomek nesou skutečně po právu, ovšem není v historii kinematografie zase tolik. „Kultovnost“ nějakého díla totiž prověřuje čas, a ten bývá nelítostný právě k okázalým atrakcím, které na začátku jejich existence provází humbuk. Dobu, která musí uplynout, aby se nějaké filmové dílo aspoň trochu „usadilo“ v širším historickém rámci, navíc mnozí filmoví specialisté odhadují na dvacet let. Mezi takovou opatrnou rozvahou a světem, v kterém o úspěchu filmu rozhodují už tržby za premiérový víkend, zeje propast světelných let. 

Osud krimi Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) je z tohoto pohledu dost zvláštní: před dvaceti lety ji tehdy jednatřicetiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino pojal jako sebestřednou adrenalinovou atrakci. Film, který stál pouhých 8 milionů dolarů, přinesl do pokladen kin celosvětově víc než 213 milionů. Na vzduté vlně fanouškovského nadšení svezl svého autora na pozici režisérské superhvězdy. 

Tarantino ovšem svou elegantní, krvavou skládačkou „pokleslých“ příběhů strhl i udíleče nejrůznějších cen. Přesně před dvěma desetiletími, v květnu 1994, film způsobil poprask na MFF v Cannes. Mezinárodní porota v čele s Tarantinovým krajanem Clintem Eastwoodem snímku udělila hlavní cenu - Zlatou palmu za nejlepší film. V té době už měl Tarantino v kapse Oscara za scénář a před sebou kariéru zlobivého, leč zázračného dítěte. 

Dnes je mu jednapadesát a svou pozici si musí obtížně obhajovat každým novým snímkem. Zůstat miláčkem davů trvale totiž nelze. O unikavém a narcistním Tarantinovi ovšem dnes už víme, že je lepším scenáristou a režisérem, než jsme doufali. A že film naštěstí příliš miluje na to, aby marně soupeřil s mladšími tvůrci o post nejdrzejšího a nejkrvavějšího režiséra současnosti. 

Šaráda maniaka z videopůjčovny


Pulp Fiction: Historky z podsvětí, které se do kin vracejí v rámci Projektu 100 po dvaceti letech v luxusní, restaurované podobě, působí dnes jinak než kdysi. Vše, co Tarantino z upadlých béček drze vnesl do hájemství amerického mainstreamu, je dnes běžnou praxí. Nemusíme proto řešit „morální“ problémy, které mátly dobovou filmovou kritiku, jež cítila potřebu vyrovnat se s brutalitou, neslušnou mluvou a cynismem Tarantinových postav.

Víme, že všichni hrdinové Pulp Fiction jsou grázlové (nebo milenky grázlů), kteří navzdory své brakové, morální odpudivosti působí sympaticky, zábavně a nebezpečně svůdně. Elegantní zabijáci Vincent a Jules, párek milenců Pumpkin a Honey Bunny, kteří přepadnou bistro, v němž právě sedí, zestárlý boxer Butch a krásná manželka žárlivého šéfgangstera Marcelluse, Mia – to jsou ikonické postavy, které se staly nedílnou součástí popkulturní scény. Tarantino, maniakální samouk k videopůjčovny, ve svém druhém filmu z této sféry sám těžil plnými hrstmi, dokázal však svým hrdinův vdechnout život, originalitu i důstojnost odvíjející se od vlastní, specifické morálky. 

Podíl na tom že se Tarantinův film stal jedním z mezníků moderní americké kinematografie, měla ovšem i „comicsová“ forma proplétající dohromady v časoprostoru několik navenek nesouvisejících příběhů. Příběhy Vincenta, Butche a ostatních jsou vyprávěny na přeskáčku a záměrně narušená chronologie dovoluje divákovi vnímat vyprávění jako šarádu. Pulp Fiction tak předjímá všechny ty dějově zapeklité filmy, které publikum vtahují do hry, tahají ho za nos a dovolují mu milostivě občas pocítit, jak je „chytré“.

Na rozdíl od série Matrix nebo Nolanova Počátku má ovšem Tarantinův film klasické, „dokonalé“, dostředivé řešení. Potěšení ze zvládnutí šarády umocňuje všechny ty„nesmyslné“ odbočky a ornamenty, které ve skutečnosti tvoří Tarantinovo specifikum: nekonečná historka kapitána Koonse (Christopher Walken) o památečních hodinkách a trapný vtip o rajčatech na silnici, který Mia (Uma Thurmanová) neumí vyprávět, mají ve vyprávění stejnou hodnotu jako výstřel na záchodě, který stojí život Vincenta (John Travolta).

Smrt a twist v retrorestauraci U Mazanýho králíčka jsou dvě strany jedné mince, které uplývající čas neubral na hodnotě. Naopak ji ještě navýšil o slušnou dávku nostalgie.

Pulp Fiction: Historky z podsvětí je prostě kult… Užijte si ho.

USA 1994, 154 minut
Režie: Quentin Tarantino
Scénář: Quentin Tarantino, Roger Avary
Kamera: Andrzej Sekula
Hrají: John Travolta (Vincent Vega), Samuel L. Jackson (Jules Winnfield), Bruce Willis (Buck Coolidge), Uma Thurmanová (Mia Wallaceová), Ving Rhames, (Marcellus Wallace), Harvey Keitel (Wolf), Maria de Medeirosová (Fabienne), Tim Roth (Pumpkin), Amanda Plummerová (Yolanda), Rosanna Arquetteová (Jody), Eric Stoltz (Lance), Christopher Walken (kapitán Koons), Quentin Tarantino (Jimmy), Steve Buscemi (Buddy Holly)
Obnovená premiéra: 7. 5. 2014


(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

pondělí 5. května 2014

Divergence: potterovský hamburger s futuristickým designem

Mladistvá hrdinka nové sci-fi Divergence ve vojenském výcvikovém středisku poprvé v životě ochutná hamburger. Beatrice se totiž narodila jako příslušnice společenské kasty Odevzdaných, která vyznává pokoru, pomoc druhým a vařenou mrkev. O tom, jestli Beatrici zachutnala masitá strava kasty vojáků a policistů – Neohrožených -, se ovšem ve filmu režiséra Neila Burgera už nic nedozvíte.

Na film, který vychází z románového bestselleru Veronicy Rothové, nicméně daná kulinářská situace docela sedí. Hamburgery jsou pro energické a divoké Neohrožené banální součástí jídelníčku, pro vegetariánskou novicku však mohou být zvláštní a výživné. Také Divergence může působit na zkušenějšího diváka jako bezostyšně semletý mix nejrůznějších motivů a postupů, vykradených z Harryho Pottera, Hunger Games a Enderovy hry (a možná i ze Ságy Twilight). Pro dvanácti- třináctiletého diváka (vzhledem k jeho omezeným zkušenostem) ovšem Burgerův film může představovat docela slušnou zábavu - stejně jako knižní předlohy zmíněných filmů, které této skupině konzumentů adresovaly J. K. Rowlingová, Suzanne Collinsová a Stephenie Meyerová. Pokud je ovšem vaší oblíbenou filmovou sci-fi Verhoevenova Hvězdná pěchota, nemá asi cenu, abyste s touhle soft podívanou pro holky marnili čas.

Divergence nicméně dobře ukazuje, jak na sobě navzájem parazitují série tohoto typu – ať už knižní či filmové (a je mrzuté, že chytrý a drsný Ender Orsona Scotta Carda se dostal do stejné přihrádky jako dietní duchovní strava pro dospívající děvčata). S ohledem na cílovou skupinu je ovšem nesmysl Divergenci úplně zavrhnout - což však nic nemění na tom, že jde o jasný filmový fast food. 

Od nového filmu režiséra, který má za sebou i průměrný sci-fi thriller Všemocný (2011), nemá smysl očekávat originalitu. Divergence je produkt využívající všechno, co se už jednou osvědčilo a co kdykoli ochotně zhltnou věčně vyhladovělí diváčtí teenageři. Máme tady především sympatickou, dospívající hrdinku (Shailene Woodleyová se dokonce Jennifer Lawrenceové z Hunger Games i fyzicky podobá). Uťápnutá Beatrice se vlastním přičiněním z outsiderky vypracuje ve vyvolenou, která se se svými přáteli rozhodne překazit nekalé plány mocichtivé zlodušky (nečekaně nudná Kate Winsletová). Motiv zdevastované civilizace, která se pokouší sto let po ničivé třetí světové válce udržet nad vodou pomocí totalitního kastovního systému, ovšem ve vyprávění ustupuje hrdinčinu osobnímu příběhu. 

Beatrice neodpovídá normám a jako neovladatelná, „divergentní“ rebelka se stává pro vládnoucí systém nebezpečím. To, ani slibný motiv ve stylu „kdyby si Harry Potter vybral Zmijozel“, ovšem autoři filmu bohužel dál nerozvíjejí. Beatrice zůstane ušlechtilá a nakonec uvede svůj svět do pořádku. Navíc najde cestu k původně pohrdaným rodičům a bratrovi. Coby odměnu pak získá i lásku svého učitele - svalnatého fešáka přezdívaného Čtyřka (kterého hraje svalnatý fešák z akčňáku Underworld: Probuzení - Theo James). 

Zcela v "edukativním" stylu sci-fi a fantasy příběhů, jejichž nezletilí hrdinové si ještě musejí nějaký ten rok odkroutit ve školních lavicích, splývá představa „záchrany světa“ s (na jedničku splněným) školním úkolem. Divergence tak dobře zapadá mezi ty teenagerovské příběhy, které si uchovávají vzhledem k věku svého publik záměrnou, sterilní nevinnost, jejíž mantinely přesně stanovuje systém přístupnosti. Beatrice a její kamarádi tak do sebe brutálně buší v ringu, ale utrží maximálně decentní kapku krve ukapávající z nosu. Ve jménu viktoriánské cudnosti, která v takových příbězích působí vždycky trochu zvráceně, pak panenská Beatrice vyzve Čtyřku, aby si svlékl tričko a ukázal jí své tetování, ale pak zmrazí hrdinovu dychtivost (a divákovu zvědavost) nečekaným prohlášením, že „nechce nikam spěchat“. 

Takže Čtyřka spí na podlaze vedle Beatricina lože přinejmenším do příštího (masitějšího?) dílu. Spisovatelka Veronica Rothová totiž rozvinula Divergenci do podoby knižní trilogie, takže se s protagonisty filmu nevidíte naposled. A příště možná budete starší.

Divergent
USA 2014, 139 minut
Režie: Neil Burger
Scénář: Vanessa Taylorová, Evan Daugherty (podle románu Veronicy Rothové)
Kamera: Alwin H. Kuchler
Hudba: Junkie XL
Hrají: Shailene Woodleyová, Theo James, Miles Teller, Ray Stevenson, Kate Winsletová, Asley Juddová, Ansel Elgort, Maggie Q
Premiéra: 1. 5. 2014

pátek 2. května 2014

Sacro GRA: Pátrání po neviditelné duši věčného města

Benátský filmový festival letos překročil svůj konzervativní stín: poprvé ve své historii ocenil v hlavní soutěži Zlatým lvem dokumentární film. Celovečerní snímek režiséra Gianfranca Rosiho má tak doširoka otevřené dveře do mezinárodní distribuce. Ze strany českého distributora – společnosti Film Europe – se mu dostává dobrého zacházení. Sacro GRA má premiéru v „atypický den“ – místo ve čtvrtek v pondělí – a čeští (ale také slovenští) diváci si mohou od 5. května vybrat způsob, jak se na snímek podívají. Slavnostní, mezinárodní premiéra se odehraje současně na televizním kanálu Film Europe Channel, na internetovém portálu DAFilms.cz. a v šesti kinech po celé republice (přičemž pražský Světozor si dokonce zajistil účast režiséra). S internetovým uvedením benátského laureáta souvisí i další „historická“ novinka – čeští diváci si poprvé budou moct sami určit, zda si Rosiho film dopřejí zdarma, nebo zda za jeho zhlédnutí zaplatí. Výše částky je přitom závislá jen na jejich vlastní úvaze. Bude asi docela zajímavé, jak tato rovná nabídka zapůsobí na škudlivou českou veřejnost, jež filmy ráda stahuje pěkně zadarmo, po pirátsku.

Portál DAFilms.cz navíc při této příležitosti nabízí – opět zdarma - týdenní online retrospektivu Rosiho předchozích tří celovečerních dokumentů, které získaly řadu ocenění na mezinárodní festivalové scéně. Převozník poutníků na indické Ganze (Boatman / 1993), výstřední obyvatelé pouštní osady (Pod úrovní moře / 2008) a hledaný specialista na únosy, mučení a vraždy (Nájemný vrah – Pokoj 164 / 2010) mají s protagonisty Sacro GRA něco společného: jsou to lidé, kteří žijí „trochu jinak“ než pomyslný obyčejný občan. Nejde přitom o jejich vědomou volbu, ale spíš o rozhodnutí, které vyplynulo přirozeně či logicky z jejich předchozí existence: z jejich základních potřeb, povinností, daností. 

Protagonisty Rosiho díla nespojuje jen dálniční obchvat kolem Říma, s nímž je svázala jejich profese, koníček nebo místo bydliště. Propojuje je navzájem dojem výjimečnosti, již v jejich často banálních činnostech dokázal najít režisér, který se umí podívat skrz obrysy viditelné reality a zahlédnout její vnitřní kostru, tkáně a energie. 

Jdi a dívej se 

Sacro GRA skládá dohromady mozaiku nejrůznějších lidských osudů. Schází se v něm rybář, který loví úhoře v Tibeře, transsexuálové nacházející zákazníky na dálničním parkovišti, botanik hledající způsob, jak vyléčit palmy napadené hmyzem, tanečnice z dálničního bistra, jež si s rudou rtěnkou připadá jako děvka, či šlechtic pronajímající rodinné sídlo pro realizaci fotorománů. Gianfranco Rosi ovšem není tím typem módního dokumentaristy, který by realitu ovlivňoval či dokonce režíroval. Pracuje nezaujatě, tiše a zvědavě - a jeho nejsilnější zbraní se zdá být trpělivost. Napříč sociálními vrstvami, kulturními, genderovými, profesními i psychologickými profily vstupuje do nejrůznějších prostředí, aby naslouchal a díval se. Není divu, že na svém filmu pracoval víc než dva roky.

Z kontrastů zvýrazněních ve střižně se však rodí jedinečnost – teprve v konfrontaci vynikají nejrůznější vazby mezi protagonisty, jejich osamělost, naděje i pošetilost. Rosi navíc ukazuje Řím, aniž by do něj vkročil s kamerou - skrz výhonky jeho periferie spojující se v místě tak neosobním, jako je dopravní tepna Grande Raccordo Anular – GRA, sedmdesátikilometrová kruhová dálnice kolem Říma.

Federico Fellini ve svém dokumentárním portrétu věčného města Roma (1972) v GRA viděl obraz moderního pekla. Rosi nemá sklon ji démonizovat ani posvěcovat - přestože chaoticky přeplněná komunikace ve dne v noci záměstnává jednoho z protagonistů filmu - pracovníka ambulance, který zasahuje u vážných dopravních nehod. Spíš než dramatické chvíle, kdy jde obětem havárií o život, ovšem Rosiho v souladu s jeho naturelem zajímají okamžiky spočinutí, nadechnutí, drobné, všednodenní práce. 

Právě tím, jak nahlíží za konkrétní lidské osudy a staví je do vyšších či niternějších souvislostí, modeluje Rosi proměnlivou, pohyblivou konstrukci ve stylu Itala Calvina. Právě spisovatelova knížka Neviditelná města režisérovi během práce na filmu posloužila jako jedna z inspirací. V Calvinově knížce se fragmenty – poetická svědectví o fikčních městech či městě - skládají do komplexního tvaru vždy znovu, podle čtenářovy momentální nálady a životní situace. Také Sacro GRA může fungovat jako neukončená, respektive otevřená forma, která vás láká k tomu, abyste si ji sami složili – nebo dokonce vás vyzývá k tomu, abyste se cítili být její součástí. 

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuju.)


Itálie 2013, 93 minut
Režie: Gianfranco Rosi
Premiéra: 5. 5. 2014