Prohledat tento blog

středa 30. ledna 2013

Paralelní světy

Adam a Eden se do sebe zamilují
"Nemainstreamová" sci-fi s originálním nápadem je vzácným úkazem, a film argentinského režiséra Juana Diaega Solanase měl zdánlivě všechny předpoklady naplnit právě touhu po takových malých, filmařských zázracích. Nápad se dvěma těsně sousedícími planetami, jejichž obyvatelé se mohou na základě unikátních gravitačních zákonů stýkat jen jako "protinožci", tedy vzhůru nohama, stabilizuje hned v úvodu filmu trojice základních, prý  nenarušitelných fyzikálních pravidel. Ta se týkají jakékoli hmoty, která je i v druhém světě podřízena vlastní gravitaci, možnosti inverze hmoty mezi oběma světy a hořlavé reakce, kterou inverzní hmota po jisté době podlehne. Upřesňovat a vysvětlovat takhle pravidla neumím a ani to není třeba, protože  vlastně nejde o opravdové zákony fyzikální, ale jen o jakousi hru na ně, se kterou si samotný autor filmu nakonec nedělá žádnou velkou hlavu. 

Paralelní kancl 
Paralelní světy totiž nejsou vlastně žádnou sci-fi, ale fantasy romancí o dvou mladých lidech (Jim Sturgess a Kirsten Dunstová), kteří se do sebe už jako děti zamilovali, přestože pocházeli z opačných světů. V dospělosti se pak Adam, pocházející z chudého a exploatovaného světa dole, rozhodne najít a získat v bohatém světě nahoře srdce své dávné lásky Eden (která na něj kvůli amnézii zapomněla). TOmuto Romeovi a Julii pak nebrání v lásce jejich rodiny, ale právě fyzikální zákony, které způsobují kupříkladu to, že Adamovi na milostné schůzce začne doutnat obuv. Naštěstí je tady ovšem sympatický kolega z paralelního úřadu Bob (Timothy Spall), který umí vymyslet spoustu vynálezů, které ve výsledku zajistí zamilované dvojici a submisivnímu, rozněžnělému divákovi/divačce kýžený happy end.

Mezi dvěma světy... 
Což je ukrutně mrzuté, protože řada věcí ve filmu se odehrává jen tím způsobem, že hrdinové mají problém, načež přijde Bob a řekne, že ho vyřešil, protože prodal svou sbírku poštovních známek nebo patentoval nějaký vynález. Paralelní světy tak nakonec působí jen jako roztomilá hříčka, která nedokázala ze svého originálního nápadu skoro nic vytěžit  a posléze ho fatálně zmarnila. Prvotní diváckou extázi (protože film opravdu skvostně vyhlíží, dokonce i ve 3D, které je otitulkované) tak u mne vytěsnilo zklamání - a od jisté doby jsem se věnovala už jen mimoděčnému vnímání nesmyslů, které Juan Diego Solanas coby autor scénáře a režisér stačil napáchat tím, že nerespektoval svá vlastní východiska. Kdyby je film na začátku tak zjevně nedeklaroval, bylo by všechno v pořádku. Vidět ovšem, jak se vám před očima rozpojuje a rozpadá sen o kvalitním a originálním filmu, je skoro stejně mrzuté, jako když máte rande se svou osudovou láskou a začnou vám hořet boty. 

Upside Down
Kanada / Francie 2012, 108 minut, titulky
Scénář a režie: Juan Diego Solanas 
Kamera: Pierre Gill
Hudba: Benoit Charest
Hrají: Jim Sturgess (Adam), Kirsten Dunstová (Eden), Timothy Spall (Bob), Frank M. Ahearn (Flynn), Vincent Messina (Tommy) 
Premiéra: 31. 1. 2013

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec neutrálně trčící v prostoru

neděle 27. ledna 2013

Gangster Squad - Lovci mafie

Neúplatní, verze kategorie B 
Gangsterka režiséra Rubena Fleischera se do historie nezapíše jako kvalitní film, ale spíš jako snímek, jehož datum premiéry i podobu   razantně ovlivnily mimofilmové události: film se chystal do kin 7. září, ale tragédie v coloradské Auroře studio Warner Bros. donutila stáhnout a přestříhat trailer obsahující scénu střelby do diváků v kině. Část filmu, napojená na tuto scénu, byla přetočena, aby nebyly  zneváženy oběti skutečného masakru. Snímek Gangster Squad - Lovci mafie  se tak stal jedním z řady novodobých snímků, které padly za oběť hollywoodské "politické korektnosti". Premiéra, posunutá o čtyři měsíce, zmarnila jakékoli šance filmu na to, aby zasáhl do oscarové soutěže (možná se totiž mohl objevit v nominacích díky hereckému výkonu Seana Penna nebo díky kameře). 

Původní verze: střelba do diváků v kině skrz plátno  
Diváky ovšem nakonec nedostala do kina ani zvědavost spojená s případným odhadováním změn oproti původní verzi (hádám, že šlo o finální scény, v nichž se nyní vyskytují "aktuální" vánoční dekorace): snímek s rozpočtem 60 milionů dolarů za první víkend přinesl do pokladen kin pouhých 17 milionů, což ho dostává do pozice prvního letošního hollywoodského propadáku. 

Gangsterská milenka (Emma Stoneová)
a polda-hejsek (Ryan Gosling)
Režisér Ruben Fleischer se tak nedokázal vymanit z pozice nepříliš zajímavého (navíc převážně komediálního) tvůrce (Zombieland, 30 minut nebo méně). Natočil nakonec cosi jako filmové béčko v klamavém "áčkovém" hávu: ambice Lovců mafie přitom zřejmě  směřovaly ke kopírování vynikajících Neúplatných (1987) Briana De Palmy (čtyři oscarové nominace, jedna zlatá soška pro Seana Conneryho za herecký výkon ve vedlejší roli). Také v Lovcích mafie  jde o hrstku posledních spravedlivých, která se vydělí z řad zkorumpované policie a zahájí na vlastní pěst boj s organizovaným zločinem v městských ulicích. Místo éry prohibice tady sice máme rok 1949 a místo Chicaga Los Angeles - také u Fleischerova snímku ovšem jako základ posloužily skutečné události (volně pojatá předloha, kniha Paula Liebermana Lovci mafie, u nás právě vychází v nakladatelství Plus). Zatímco v De Palmově filmu neortodoxní partička hrdinů bojuje proti Al Caponemu, zlovolným protivníkem seržanta Johna O'Mary (Josh Brolin) a jeho pěti společníků je gangsterský boss Mickey Cohen (Penn). (V realitě ho - stejně jako Caponeho - nakonec policisté dostali do vězení za daňové podvody, ve Fleischerově filmu je to však nakonec jinak.) 

Šestice odvážných bojovníků
proti zločinu 
Lovci mafie by - podobně jako Neúplatní - měli fungovat (ale nefungují) jako parťácký film: O'Mara by nic nedokázal bez svých společníků - elegantního a vtipného Jerryho Wooterse (jako vždycky okouzlující Ryan Gosling), černého policisty Harrise (Anthony Mackie), "kovbojského" střelce Kennarda (Robert Patrick), jeho mexikánského chráněnce Ramireze (Michael Peňa) a specialisty na odposlechy Keelera (Giovanni Ribisi). Až na posledního zmíněného jde o pěkné tvrďáky, kteří k dosažení cíle - vymýcení organizovaného zločinu z města - volí stejně nevybíravé a brutální prostředky jako jejich protivníci. Když k tomu v rámci stylového retro vyprávění přidáme krásnou Cohenovu milenku Grace (Emma Stoneová), která si tajně začne s Wootersem, v zásadě bychom mohli mít základní materiál pro neo-noirový film...  

Cohen (Sean Penn) si to nakonec
s protivníky osobně rozdá 
To by ovšem nepříliš zkušený scenárista Will Beall nesměl přijít s banálním konceptem zabydleným nevěrohodnými postavami, kterým nepomohou ožít a navázat nějaké poutavé vztahy ani zajímaví herci (jichž se ve filmu sešlo nadstandardní množství). Konflikty, které si musejí hrdinové řešit, jsou naprosto rutinní, ať jde o spor O'Mary s milující, těhotnou manželkou, která o něj má samozřejmé obavy, hrdinův spor s floutkovským Wootersem, trest hrozící Grace od žárlivého Cohena či původně pohrdavý vztah bílých kolegů k mexikánskému nováčkovi. 

Stylové, ale povrchní a prázdné 
Se samotnou Fleischerovou nulovou inscenační zajímavostí pak samozřejmě nic nezmůže ani výborný kameraman Dion Beebe (i když je držitelem Oscara za Gejšu). Je totiž až kupodivu, jak spolehlivě dokáže tenhle režisér zlikvidovat každý potenciálně zajímavý okamžik vyprávění.  Všeprostupující nuda, která se klene nad dvěma promarněnými hodinami, dovoluje, abyste si paralelně nechali plynout hlavou třeba ten báječný okamžik, kdy se Brian De Palma v Neúplatných utrhl ze řetězu a složil poctu Sergeji Ejzenštejnovi a jeho masakru na Oděském schodišti z Křižníku Potěmkin. Fleischerovi ovšem nepomůže ani pomrkávání na klasický Sunset Blvd. (1950) s mrtvolou snímanou ze dna bazénu, ani důraz na samoúčelnou, krvavou násilnost (jež má předaleko k šokující eleganci Scorseseho řešení i De Palmově brutálnímu řádění). Lovci mafie tak sice vypadají chlapácky a stylově, ale jsou nakonec nudní jako šedý konfekční svrchník. Když vydržíte v kině do konce, můžete se potěšit výtvarnou koncepcí závěrečných titulků. Což je ovšem opravdu dost málo.

Gangster Squad
USA 2013, 113 minut, titulky
Režie: Ruben Fleischer
Scénář: Will Beall (podle knihy Paula Liebermana)
Kamera: Dion Beebe
Hudba: Steve Jablonsky 
Hrají: Josh Brolin (seržant John O'Mara), Ryan Gosling (seržant Jerry Wooters), Sean Penn (Mickey Cohen), Emma Stoneová (Grace), Nick Nolte (Parker), Michael Peňa (Ramirez), Giovanni Ribisi (Keeler), Mireille Enosová (Connie), Anthony Mackie (Harris), Robert Patrick (Kennard), Jon Polito (Dragna), John Aylward (soudce Carter)

Premiéra: 31. 1. 2013
Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec dolů 

pátek 25. ledna 2013

Joseph Gordon-Levitt: Milovník vedlejších cest

„Celebrita – to je takové divné označení, kterési pro nás společnost vymyslela,“ prohlašuje herec s explozivním potenciálem hollywoodské megastar. „Kosmonauti nebo učitelé jsou ovšem mnohem úžasnější než herci.“ Joseph Gordon-Levitt soudí, že uctívání celebrit podporuje chamtivost a sobectví a legitimizuje žebříčky, podle kterých je lepší člověk ten, který má víc peněz než ostatní. „To ale vůbec nic nevypovídá o samotné naší práci“, pokračuje. „Já filmy miluju, ale mýtus celebrity s nimi nemá nic společného.“ V kombinaci s takovými zralými názory chlapecký vzhled Gordona-Levitta poněkud mate. Jeden z nejprogresivnějších herců současného Hollywoodu však není žádný pseudorebelský holobrádek: v únoru oslaví už dvaatřicetáté narozeniny a dobře ví, o čem mluví. Pokud jde o dobu působení v showbyznysu,patří mezi veterány: už jako šestiletý se naučil poslouchat (a milovat) režisérské pokyny „akce!“ a „střih!“. Gordon-Levittovšem svou hereckou existencí popírá tradiční poučku o dětských hvězdách tvrdící, že jde jen o celebritky na jedno použití, jež diváky v dospělosti obtěžují děsivě mátožnými připomínkami své vyprázdněné existence.

Počátek - s Leonardem DiCapriem 
Kariéra tohoto herce ovšem nijak nepřipomíná poněkud vyšumělou dráhu o rok mladšího MacaulayhoCulkina či stejně starého ElijahaWooda. Podobá se spíš dostředivým hvězdným trajektoriím Leonarda DiCaprianebo o Christiana Balea: oba jsou shodou okolností o sedm let starší než Joseph a dnes jejich dětské role působí jen jako zajímavá předehrak jejich zrale dospělé kariéře. S oběma si shodou okolností Gordon-Levitt zahrál ve filmových hitech režiséra Christophera Nolana: s DiCapriem v ambiciozním sci-fi thrilleru Počátek (2010), s představitelem comicsového netopýřího mstitele Batmana, Christianem Balem,v akčním superhitu Temný rytíř povstal

Lincoln 
V obou případech šlo o projekty, které Gordona-Levitta posunuly do zorného pole mainstreamového publika, přestože se v nich zhostil jen vedlejších rolí. Podobně je tomu s ambiciozním životopisným velkofilmem Stevena Spielberga Lincoln. Z pohledu jen trochu orientovanějšího diváka ovšem tento herec svou zajímavost prokazuje už řadu let v hlavních rolích nízkorozpočtových, nezávislých snímcích. Zatím posledním byla pozoruhodná sci-fi Looper, kterou natočil Rian Johnson – jeden z režisérů, kterým zůstává Gordon-Levitt dlouhodobě věrný, protože pomáhali formovat jeho profesionální osud. Hlavní role v hollywoodských velkofilmech na Gordona-Levitta teprve čekají – pokud o ně tedy bude stát. Tvrdí totiž, že velké projekty na něj nedělají žádný velký dojem. Pokud se mu líbí scénář, roli přijme - a je mu jedno, jestli jde o vysokorozpočtový studiový snímek známého režiséra plný hereckých hvězd, nebo o dílo, které hodlá neznámý režisér natočit doma v kuchyni. 

Kdyby takový postoj nezaštiťovala osobnost Gordon-Levittova formátu, směřoval by svého nositele rovnou k profesionální sebevraždě.

Žádní sexy kluci 

„Pro mne osobně úspěch není důležitý – stejně jako moc nebo peníze,“podotýká rodák z losangeleského San Fernando Valley (kde přišel na svět 17. února 1981). Gordon-Levitt přiznává, že jeho radikální názory i umělecké ambice vznikaly pod vlivem rodinné výchovy. Dědeček z matčiny strany Michael Gordonnavíc studoval herectví u prominentního Elii Kazana, ale jeho režisérskou kariéru v 50. letech na čas přerval zákaz činnosti spojený s podezřením ze sympatií s komunismem. Rodina Gordon-Levittových byla židovská, což se neprojevovalo v závislosti na ortodoxních náboženských praktikách, ale ve sklonech a postojích Joeových rodičů. Intelektuálský Dennis Levitt působil jako redaktor zpravodajství v nekomerční rozhlasové stanici KPFK-FM. Tam se také seznámil se svou příští ženou Jane, kterou politická kariéra v levicově orientované straně Peace and Freedom vynesla v 70. letech až do amerického kongresu. Politické postoje manželů byly sice radikální, podle jejich syna však nikdy nepřerostly od slov k činům: „Můj táta nikdy nic nevyhodil do povětří, i když měl nejspíš přátele, kteří toho byli schopni. On a moje máma vždycky říkali, že pero je mocnější než Molotovovův koktejl.“ 

S bratrem Danem 
Joe přišel na svět sedm let po prvorozeném bratru Danielovi, který nasměroval svou část uměleckých genů zděděných po dědovi ke kariéře performera vystupujícího s živým ohněm. O život Dan přišel při oficiálně nespecifikované nehodě v říjnu 2010 - ještě letos se však jeho bratr musel rozhořčeně ohrazovat proti novinovému článku, který jako příčinu sourozencovy smrti označil předávkování drogami. Vztah mezi bratry byl založený na láskyplném respektu a nikoli na nekritickém napodobování, které často provází soužití sourozenců narozených s větším časovým odstupem.Zatímco Dan se věnoval fotografování, Joese rád předváděl. Poprvé to před publikem udělal jako čtyřletý v roli Strašáka v dětské divadelní inscenaci muzikálu Čaroděj ze země Oz. Hyperaktivní chlapeček s roztomile „gumovou“ mimikou se vzápětí prosadil v televizních reklamách. Tam divákům horlivě doporučoval burákové máslo Sunny Jim, čokoládové cereálie Cocoa Puffs či obuv značky Kinney.

Teče tudy řeka 
Už v šesti letech si ovšem Joseph objevil na televizní obrazovce: zahrál si v hororově-komediálním seriálu Temné stíny a upozornil na sebe i v televizním westernu společnosti ABC Stranger on My Land, kde ztvárnil synka postavy Tommyho Lee Jonese.Objevil se i ve dvou epizodách seriálu Rodinná pouta či v cukrkandlovém televizním melodramatu Osudy, inspirovaném literární předlohou Danielle Steelové. Mihotavou existenci dětské hvězdičky ovšem Joe brzy rozšířil i na film: bylo mu deset, když se mihl v rodinné komedii o dobráckém bernardýnovi Beethoven (1992). Výrazně větší příležitost dostal ve stylovém dramatu Teče tudy řeka, které režíroval Robert Redford: v příběhu o vztahu dvou bratrů ztvárnil dětskou verzi jednoho z hrdinů, Normana.O žádný vědomý posun v kariéře ovšem nešlo: malého Josepha bavilo hraní „stejně jako gymnastika nebo fotbal“ - a rodiče ho v tom prostě podporovali. V následujících letech tak ztvárnil v nejrůznějších televizních a filmových projektech řadu rolí i roliček, které dnes vnímá s ironickým odstupem. 

Andělé 
„Když se dívám na to, jak jsem v dětství hrál, vidím hlavně to, jaký jsem byl exhibicionista,“ poznamenává. Přinejmenším některé jeho výkony ovšem stojí za zmínku – třeba role dospívajícího Ezekiela, který v krimikomedii Svátost manželská (1994) musí podle zákonů náboženské komunity požádat o ruku vdovu zemřelého bratra, či part polosirotka Rogera, který ve fantasy disneyovce Andělé (1994) požádá nebeské bytosti, aby vzaly pod svá ochranná křídla jeho oblíbený baseballový tým California Angels. O tom, že byl Joseph často konfrontovaný s poměrně náročnými kreacemi, svědčí i jeho letitá účast v populárním sitcomu Takoví normální mimozemšťané. Ten vyprávěl o skupince mimozemských vědců, kteří se rozhodnou studovat Pozemšťany v jejich přirozeném prostředí - a zvolí si proto lidskou podobu. Joe hrál Tommyho Solomona, což bylo zvláštní ze dvou důvodů: tělo dítěte si totiž zvolil nejstarší z vědců - a pseudo-Solomonovi byli židovská rodina. Redaktor listu San Francisco Chronicle tak mohl poznamenat, že Gordon-Levitt je „židovský chlapec hrající mimozemšťana předstírajícího, že je židovský chlapec“.

Sladká Jane  
„Moji oblíbenci jsou hereckými chameleony - třeba Daniel Day-Lewis nebo Peter Sellers,“ přiznal později Gordon-Levitt své herecké vzory. „Když někdo herci řekne: ,Člověče, já tě nepoznal´, měl by to vnímat jako tu největší poctu.“  Pro Josepha, který byl také velkým fanouškem Dustina Hoffmana, známého tehdy i svými komediálními převleky, představovaly „chameleonské“ role především možnost, jak se pitvořit a bavit. Postupně je však začal vnímat jako vážné výzvy. Zjevné je to třeba v dramatu Sladká Jane, kde hraje nevyléčitelně nemocného mladíčka Tonyho, který žije na ulici ve společnosti HIV pozitivní narkomanské prostitutky. Sedmnáctiletý Gordon-Levitt podal v jímavém snímku v roli zanedbaného, ale vnímavého dítěte ulice úsporně přesvědčivý, promyšlený herecký výkon – takový, který charakterizuje i jeho dnešní práci.

Deset důvodů, proč tě nenávidím 
Není divu, že tváří v tvář takovým výzvám Josepha začalo nudit účinkování v teenagerovských pořadech, kvůli kterým ho navíc fanoušci začali obtěžovat na ulici. Už tehdy se zrodila jeho nenávist ke světu celebrit - i jeho schopnost nenápadně splynout s davem. Začal vkládat naděje do filmového média, menší role v rámci hollywoodského mainstreamu ho však moc neuspokojovaly, přestože se mohl pyšnit partem neustrašeného synka hlavní hrdinky (Demi Mooreová) v soudním dramatu Porotce, či statováním v prominentním hororu Halloween: H20. Pokušení nechat se nést středním proudem bylo nicméně obrovské – především díky romantické komedii Deset důvodů, proč tě nenávidím (1999). Převážně televizní režisér Gil Junger v ní vsadil na moderní, teenagerovskou variaci Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Pozornost na sebe sice strhli Julia Stilesová a Heath Ledger v rolích věčně rozhádaného páru, k nepřehlédnutí byl ovšem i Gordon-Levitt v roli romanticky zamilovaného Camerona, který nesmí randit s půvabnou Biancou (Larisa Oleyniková z Takových normálních mimozemšťanů), dokud si kluka nenajde i její starší, nesnesitelná sestra… 

„Hrál jsem předtím chytré, legrační a sladké kluky, dokonce i jednoho vzteklouna – ale sexy nebyl ani jeden,“ připomíná Gordon-Levitt důvody, které ho vedly k účinkování v jednom z kasovně nejúspěšnějších teeanagerovských hitů 90. let. Teď měl pověst nové, romantické hvězdy – a vůbec o ni nestál… Rozhodl se riskovat: omezil herectví na minimum a v roce 2000 nastoupil na prestižní Kolumbijskou univerzitu. Tři roky se věnoval především studiu historie, literatury a francouzské poezie…

Ve službách nezávislosti 

Mysterious Skin 
„Jsem přesvědčený, že jsem měl štěstí. Ale jsem vděčný režisérům, kteří mi dali šanci - Greggovi Arakimu za Mysterious Skin nebo Rianu Johnsonovi za Zmizení,“ říká Joseph Gordon-Levitt v souvislosti se svými prvními „dospělými“ úspěchy na filmovém plátně, svázanými s americkou nezávislou scénou. Patřilo mezi ně i drama Bláznivý, v němž ztvárnil vnitřně labilního středoškoláka, který se ocitne na psychiatrické klinice, a homosexuální vztahová tragikomedie Latter Days. Arakiho psychologické drama Mysterious Skin (2004) vypráví příběh dvou mladíků, kteří se – každý po svém – vyrovnali s dávným zneužitím: zatímco Brian (Brady Corbet)se uzavřel do svého vysněného světa, Josephova postava, Neil, se v osmi letech do svého zvráceného trenéra baseballu zamiloval a přijal myšlenku, že vše, co se děje, je správné. Proto se jako prostitut nebrání ani těm nejodpornějším zákazníkům… 

Zmizení
Gordon-Levitt za svůh strhující herecký výkon získal ocenění na MFF v Seattlu, především však jistotu, že se ubírá správnou cestou. To měl potvrdit i jeho následující film – temná noirová krimi Zmizení, kterou natočil jako svůj režijní debut Rian Johnson. Brendan Frye je ve filmografi svého tehdy už třiadvacetiletého představitele už definitivně posledním středoškolákem. Gordon-Levitt byl navíc k nepoznání v brýlích a z rozčepýřenými světlými vlasy coby inteligentní mladík, který z prostředí maloměstské střední školy proniká do temných zákoutí místní drogové scény, aby vypátral okolnosti zmizení bývalé přítelkyně. Brendan je moderní verzí morálně přecitlivělého detektiva z klasické „drsné školy“, který rány spíš přijímá, než aby je dával – a kterého jeho pátrání přivádí ke kořenům vlastní provinilosti… 

50 dní se Summer 
Přestože Zmizení přineslo řadu ocenění především Johnsonovi, pro Josepha bylo dalším důležitým krokem v jeho kariéře. Pochvaly recenzentů v něm znovu probudily chuť experimentovat s žánrovými filmy – a i když drama Spoušť či krimi Stín zabijáka představují spíš kompromisy. Navzdory tomu si Gordon-Levitt na své konto přidával další pochvalné recenze (především za příběh mladíka postiženého amnézií, kterého zneužije banda bankovních lupičů, v ceněném krimidramatu Scota Franka Komplic). Přestal mít nouzi o zajímavé spolupracovníky: patřili mezi ně režiséři John Madden (krimi Smrtící úder) a SpikeLee (Buffalo Soldiers: Odvaha a přátelství). Dalším mezníkem v hercově kariéře se však stala opět romantická komedie - tentokrát ovšem stoprocentně nezávislá a originální: v roce 2009 ji natočil debutující MarcWebb (který nedávno bodoval s restartem comicsové série Amazing Spider-Man). Jmenovala se 500 dní se Summer.

G. I. Joe 
„Většina milostných příběhů, které Hollywood vypráví, jsou jen kecy - a každý to ví,“ prohlašuje Gordon-Levitt. Příběh nekonvenčního milostného vztahu reklamního textaře Toma a jeho nové kolegyně Summer (Zooey Deschanelová) se ovšem neopíral o prvoplánově romantické či vtipné situace, ale především o výborný scénář – a hlavnímu představiteli vynesl nominace na prestižní ocenění, Zlatý glóbus a Independent Spirit Award. Gordon-Levitta v bohatě a jemně prokreslenou, minimalistickou hereckou kreaci kritik týdeníku Variety, Todd McCarthy, dokonce přirovnal k herecké práci Jacka Lemmona. Pro herce, který začal pomalu mít na dohled třicítku, ovšem úspěch ani tentokrát neznamenal, že našel svou profesní parketu (zvlášť když další jeho experiment s nezávislým milostným příběhem - Nejistota – skončil neúspěchem). Svůj zájem Joseph překvapivě obrátil směrem, který ho do té doby příliš nevábil – k akčním thrillerům. Do prvoplánového comicsového snímku G. I. Joe (2009) ho možná zlákala jen možnost zahrát si hned několika rolí - potom ovšem přijal nabídku Christophera Nolana zahrát si ve sci-fi thrilleru Počátek. A jeho herecký život nabral nový směr.

Počátek 
„Pracovat s Nolanem pro mne byla opravdu čest,“ vzpomíná Gordon-Levitt. „Všechno, co tenhle režisér dělá, je umělecky celistvé, a přitom natáčí opravdu vysokorozpočtové filmy. Existuje naopak spousta malých, levných nezávislých filmů, které vznikají z nesprávných důvodů.“ Pokud cítil jisté rozčarování z nezávislé scény, Nolan mu poskytl velmi silné důvody, proč by se měl zajímat se o žánrovou kinematografii. Počátek je totiž vizuálně strhujícím filmem-labyrintem, ve kterém divák bloudí spolu s postavami, aniž by se mu nakonec dostalo nějakého jednoznačného vysvětlení. V příběhu specializovaného týmu, který pod vedením Doma Cobba (Leonardo DiCaprio) realizuje krádež cenného tajemství skrytého v podvědomí snící oběti, si Gordon-Levitt zahrál Artura – hrdinova oddaného spolupracovníka, kterého obdařil sympatickými ironickými rysy. V roli, již měl původně hrát James Franco, do Nolanova konceptu ideálně zapadl. 

Hesher 
Počátek získal čtyři Oscary v „technických“ kategoriích, vydobyl si renomé kultovního díla a celosvětově přinesl do pokladen kin 825 milionů dolarů.Gordona-Levitta dostal do povědomí většinového publika a odstartoval nové období jeho kariéry. To charakterizuje především touha kombinovat nejrůznější aktivity. Gordon-Levitt si tak dopřává další potěšení na nezávislé scéně: do filmografie si připsal nesourodý a divácky neúspěšný příběh podivínského pobudy Hesher (2010), ctitele Metallicy, který probudí k životu jednu beznadějnou rodinu. Na filmu, který režíroval debutující Specter Susser, se produkčně podílela Natalie Portmanová – jedna z generačně blízkých kreativních osobností, které k sobě Joseph přirozeně přitahuje.

50/50: dohola 
Dalším příspěvkem do hercovy filmografie se stala tragikomedie režiséra Jonathana Levinea 50/50 (2011): jde o příběh rozhlasového redaktora Adama Lernera, který se pokouší vypořádat s rakovinou.Scenárista Will Reiser ve filmu vylíčil vlastní životní příběh, který rozhodně nepůsobí jako slzopudné melodrama: film navenek lehkovážným způsobem balancuje na křehké hranici mezi tragédií a komedií. Gordon-Levittovi jeho uvolněný výkon vynesl další nominaci na Zlatý glóbus. 

Temný rytíř povstal 
„Nejradši mám kreativní výzvy. Miluji práci na různých druzích postav,“ poznamenává herec, jehož věčné hledání profesní rovnováhy letos našlo výraz hned ve čtyřech velmi odlišných filmech. Velezajímavý akční thriller režiséra Davida Koeppa Expresní zásilka (na DVD od 6. února 2013) o messengerovi brázdícím na ultralehkém kole newyorské ulice u diváků velkou milost nenalezl. Třetí část batmanovské série Christophera Nolana, Temný rytíř povstal, ovšem Josephův finanční statut bohatě zahojila. Ve snímku, který do pokladen kin přinesl celosvětově víc než miliardu dolarů, si Gordon-Levitt zahrál čestného, bystrého a neústupného Johna Blakea, který v rámci policejní služby ve zkorumpované metropoli Gotham City stále hlouběji proniká do tajemství tamního tajného mstitele bezpráví – Bruce Waynea čili Batmana. Právě Blake s Batmanem sdílí koncept nadosobní spravedlnosti – a v předpokládaném pokračování, o jehož vzniku se v kuloárech zatím jen špitá, mu má připadnout velevýznamný part hrdinova společníka Robina.

Looper 
Třetím Josephovým loňským projektem se stal sci-fi thriller Looper, ve kterém si vyzkoušel i výkonnou produkci. Režisér Zmizení Rian Johnson tentokrát „svému“ herci připravil pozoruhodnou výzvu: cynický,neurotický zabiják Joe, pracující díky vynálezu cestování časem pro mafiány z budoucnosti, se totiž potkává se svou vlastní, zestárlou verzí, díky které poznává, že ještě dokáže svému životu dát nějaký smysl. Zestárlého Joea si v zajímavě rozehraném příběhu zahrál Bruce Willis, jehož vzhledu se Gordon-Levitt pokorně přizpůsobil prostřednictvím náročných maskérských efektů. Pro mnohé diváky jde o poněkud sporné rozhodnutí, protože by raději viděli do tváře herecky zajímavějšímu Gordonu-Levittovi než Willisovi, jehož kariéra je zjevně za zenitem. 

Posledním filmem roku 2012, který Gordon-Levitt nasměroval k divákům, je životopisné drama Lincoln, ve kterém ztvárnil staršího syna legendárního amerického prezidenta. Titulní představitel Daniel Day-Lewis patří mezi Josephovy herecké vzory - pro hercovu kariéru bylo ovšem důležité i setkání s prominentním režisérem Stevenem Spielbergem. Multitalentovaný mladý herec se ovšem nespokojuje jen s filmovými aktivitami. Příležitostně (a zdařile) vystupuje jako kytarista a zpěvák, Zajímá se i o divadlo: jako jeden z producentů broadwayské show ruského klauna Slavy Polunina Slava’s Snowshow získal v roce 2009 nominaci na prestižní divadelní cenu Tony. V roce 2001 jako herec debutoval na jevišti newyorského divadla SoHo Playhouse ve hře Austina Pendletona Strýček Bob. Nové výzvy mu nabízí i alternativní produkční společnost hitRECord, kterou založil v roce 2004 a která na internetu sdružuje hudebníky, filmaře a další umělce. 

Don Jon's Addiction
V rámci své společnosti se Gordon-Levitt začal věnovat i filmové režii. Půlhodinová adaptace povídky Elmorea Leonarda Sparks (2009) působila poněkud staticky – mnohem zajímavější jsou jeho novější režijní počiny, především dvě krátké, částečně hrané, částečně animované hříčky o panu Morganovi M. Morgansenovi s jeho schůzkách s půvabnou dívkou Destiny. Novým důkazem Josephových režisérských kvalit se ovšem stal až jeho celovečerní hraný debut. Don Jon's Addiction je příběhem moderního Dona Juana, který je závislý na pornu a specializuje se na ohlupování postarších vdov. Scenárista a režisér si titulní roli napsal pro sebe - a jednu z hlavních ženských rolí nabídl Scarlett Johanssonová. Film si odbyl premiéru 18. ledna 2013 na festivalu Sundance: nejde prý o žádné přelomové dílo, spíš o docela sympatický filmeček. Gordon-Levitt tak asi bude vždycky spíš dobrým hercem než dobrým režisérem - i když u něj člověk nikdy neví.

(Tenhle text jsem napsala pro měsíčník pro pány ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)  

Projekt 100 2013

Sunset Blvd. Billyho Wildera  
Filmová distribuce prochází radikální proměnou v souvislosti s digitalizací kin. Přestože jejich návštěvnost stále průběžně klesá, levnější způsob promítání dovoluje rozšířit programovou nabídku. I když zůstává otázkou, jak se bude situace v budoucnosti vyvíjet, v současnosti se otevírá zajímavý prostor i pro menšinové publikum – právě takové, které oslovuje přehlídka Projekt 100, jež právě vstupuje do svého devatenáctého ročníku. Organizátoři Projektu 100, Asociaci českých filmových klubů, navazují na novou koncepci, kterou představili loni. Ta je spojena především s osobností nové programové ředitelky Ivy Hejlíčkové a hlavního dramaturga Jana Jílka. Nejviditelnějším výstupem činnosti Asociace pro veřejnost zůstává Letní filmová škola, která každoročně v červenci láká do Uherského Hradiště tisíce filmových fanoušků. Projekt 100 ovšem přichází za diváky v průběhu celého roku prostřednictvím těch kin, které ve svém programu počítají vedle standardních distribučních kousků i s „jinými“ diváckými zážitky. V Praze jde o kina spojená s aktivitami „artové“ společnosti Aerofilms (Světozor, Aero a Oko), přehlídka však rezonuje i na takových odlehlých místech, jako je moravskoslezský Krnov (který je ovšem agilním pořadatelem pravidelného, unikátního minifestivalu 70mm filmů). 

Distribuce filmových klenotů, vybíraných každoročně do Projektu 100, je tak i výrazem sounáležitosti nejrůznějších majitelů kin, ochotných reflektovat aktuální potřeby menšinové, „nekomerční“ distribuce. Kin, které projekt podporovaly, bylo loni po celé republice víc než sto. 

Vánoce čtyřikrát do roka 

West Side Story 
Podstatu zásadní proměny, kterou v uplynulém roce Projekt 100 prošel, tvoří přetavení nesourodé změti nových i klasických titulů do dramaturgicky zcela zřetelné koncepce. Ta je v českém kontextu zcela ojedinělá: byla založena na programových blocích, mapujících čtyři klíčové oblasti distribuce klasických filmů. Každý z filmů má premiéru v jednom konkrétním měsíci a je divákům nabízený jako filmová událost: v lednu se přihlásí ke slovu americká a v březnu evropská klasika a květen je zasvěcený kultovnímu filmu 90. let. V srpnu Projekt 100 nabízí český film, respektive restaurovanou a digitalizovanou kopii klasického díla domácí kinematografie. V loňském roce tak projekt 100 postupně uvedl desetioscarový hollywoodský muzikál West Side Story, melancholické melodrama finského režiséra Akiho Kaurismäkiho Bohémský život, britský drogový trip Dannyho Boylea Trainspotting a Sedmikrásky režiséry Věry Chytilové. 

Gloria Swansonová (Norma
Desmondová) v Sunset Blvd. 
O tom, že vybrané snímky nemají kromě kvality žádného společného jmenovatele a netvoří sourodou kolekci, svědčí i program letošního ročníku: ten představuje čtveřici mimořádných a mezinárodně ceněných snímků, které prošly restaurátorským procesem a budou představeny v digitální podobě. Od 24. ledna nabízí Projekt 100 klasické hollywoodské drama Sunset Blvd., které v roce 1950 natočil Billy Wilder. Dílo proslulého amerického tvůrce je srdeční záležitostí Ivy Hejlíčkové, která v roce 2011 připravila pro Letní filmovou školu divácky mimořádně atraktivní přehlídku režisérových děl. Tříoscarový snímek nabízí uštěpačnou, hořkou a vypravěčsky oslnivou kritikou hollywoodské továrny na sny. 

Big Lebowski bratrů Coenových 
Dvacátého prvního března se vrátí na velké plátno jiný divácky podmanivý snímek - spaghetti-western Tenkrát na Západě režiséra Sergia Leoneho z roku 1968. V květnu oslaví návrat na česká plátna kin kultovní tragikomedie Joela a Ethana Coenových Big Lebowski (1998). Srpen nabídne v rámci Letní filmové školy Uherské Hradiště legendární drama Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, natočené v roce 1968. Snímek, který byl na řadu let zakázán a k divákům se znovu dostal až po roce 1989, se po historickém dramatu Marketa Lazarová a tragikomedii Hoří, má panenko stal třetím titulem, jehož novou, restaurovanou podobu garantuje Národní filmový archiv. Slogan, který letošní Projekt 100 provází - „Velké filmy na velkém plátně“ – tak není klamavou reklamou, ale prostým konstatováním skutečnosti.

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

středa 23. ledna 2013

Bilance tržeb 2012: Hollywood pořád miluje série

Spielbergův Lincoln: Daniel-Day Lewis
a Joseph Gordon Levitt
Rok 2012 je za námi a naplno se rozjel nový distribuční rok. I když česká distribuce tu americkou do značné míry kopíruje, na některé tituly, které si už v domovských USA premiéru odbyly, jsme si museli počkat. To se týká třeba nejnovějšího díla producenta a režiséra Stevena Spielberga, životopisného dramatu Lincoln. Drama o šestnáctém americkém prezidentovi s Danielem Day-Lewisem v titulní roli má vynikající recenze a pravděpodobně nevyjde naprázdno během nadcházející sezóny výročních cen. Do českých kin dorazí 17. ledna.

Gangster Squad – Lovci mafie
Premiéru si už odbylo další lednové lákadlo - jižanský western Quentina Tarantina Nespoutaný Django. V dramatu o pomstě bývalého otroka vedle Jamieho Foxxe a Christopha Waltze hraje i Leonardo DiCaprio, který se v květnu objeví v adaptaci románu Francise S. Fitzgeralda Velký Gatsby z dílny režiséra Baze Luhrmanna (Moulin Rouge). Na sklonku ledna se v českých kinech objeví i gangsterka Gangster Squad – Lovci mafie, jež je zvláštním reliktem uplynulého hollywoodského roku. Do kin totiž mířila už loni v září, avšak vzhledem k velkolepé finální scéně střelby do diváků v kině musel být film přetočen. Doufejme, že to je poslední stopa po nejtragičtější "filmové" postavě roku 2012 – coloradském vrahovi Jamesi E. Holmesovi, který zabíjel 20. července v multikiněkině ve městě Aurora. Až v únoru se dočkáme jednoho z nejdiskutovanějších titulů letošní sezóny cen - politizujícího dramatu Kathryn Bigelowové 30 minut po půlnoci.

Star Trek: Do temnoty
Pokud jde o populární série, ani letošní rok s nimi nezúčtuje. Do kin se v březnu chystá nový, už pátý díl akčního thrilleru Smrtonosná past, kterým se k roli nezdolného policajta Johna McClanea vrací Bruce Willis. V květnu předznamenají začátek sezóny letních blockbusterů sci-fi Iron Man 3. Pokračování série Star Trek přivedené znovu k životu režisérem J. J. Abramsem nese podtitul Do temnoty a trailer vypadá slibně. V létě se prominentní režisér Zack Snyder pokusí restartovat comicsového Supermana (Muž z oceli). Jeho zkušený kolega James Mangold pak vystartuje s dalším příspěvkem do universa X-Menů – akčním thrillerem The Wolverine s Hughem Jackmanem v titulní roli.

Mezi očekávané tituly letošního roku patří i zombie horor Světová válka Z s Bradem Pittem, jejž do kin chystá režisér předposlední bondovky, Marc Forster. Se svou troškou do mlýna přijde i obdivovaný Guillermo del Toro, který Pozemšťany vystaví útoku nestvůr z mořských hlubin ve velkoryse pojaté sci-fi Pacific Rim - Útok na Zemi. Divácké vyhlídky nejsou ovšem jen růžové. Autor Pirátů z Karibiku, poněkud nespolehlivý Gore Verbinski, už před dvěma lety rozpracoval western The Lone Ranger, ale zatím stihl jen navýšit rozpočet na 250 milionů dolarů. Že by nabízel na první tip na propadák roku 2013?

Bilance: úspěchy a propadáky 

Temný rytíř povstal 
Rok 2012 se příliš nelišil od předchozích let: vzhledem k dlouhodobým trendům nepřinesl mnoho nového. V souvislosti s přetrvávající globální ekonomickou krizí se potvrzuje fakt, že filmový průmysl podobným vnějším tlakům historicky dobře odolává: trvalý, mírný odliv diváků z kin i v roce 2012 částečně kompenzovaly průběžně vzrůstající ceny lístků. Ty odrážejí nejen vyšší náklady provozovatelů kin, ale i zavádění pokročilejších technologií (tituly ve 3D se totiž nabízejí za vyšší vstupné než klasické projekce). Navzdory varování škarohlídů diváky stereoskopické filmy nepřestaly bavit ani v roce 2012. A to dokonce ani po nepříliš uspokojivém průběhu nejlukrativnějšího období filmového roku, sezóny letních blockbusterů. Ta není důležitá jen pro kina v USA, nýbrž i pro světovou kinodistribuci, která více či méně kopíruje podobu amerického trhu. Na sklonku srpna se proto začalo spekulovat o tom, že mizerný vrchol sezóny ve Spojených státech zasadí roční návštěvnosti těžkou ránu. Podle zpráv v tisku byl počet diváků v amerických kinech v tomto období nejnižší za poslední dvě desetiletí. Oproti loňsku šlo o pokles o plná čtyři procenta. Podíl na tom měl i zmíněný šílený střelec Holmes, který na premiérovém představení akčního hitu Temný rytíř povstal zastřelil dvanáct diváků a dalších osmapadesát zranil. Letní propad nicméně návštěvníci vykompenzovali ve druhé polovině roku. 

Hobit: Neočekávaná cesta 
Návštěvnost v kinech za rok 2012 ještě nebyla sečtena, když v polovině prosince začal bodovat jeden z nejočekávanějších letošních titulů – fantasy Hobit: Neočekávaná cesta. Masivní reklama snímku nedává zapomenout na to, že souvisí s trilogií Pán prstenů inspirovanou literárními předlohami J. R. R. Tolkiena, která v letech 2001 až 2003 přinesla do pokladen kin celosvětově víc než 2,9 miliardy dolarů. Také Hobit je plánovaný jako trilogie s celkovým rozpočtem kolem 300 milionů dolarů. Protože Neočekávaná cesta už za první čtyři dny promítání přinesla do pokladen kin celosvětově 230 milionů, může si producent a režisér Peter Jackson spokojeně mnout ruce. 

Už díky bondovce Skyfall, poslednímu dílu ságy Twilight a animované komedii Raubíř Ralf ovšem bylo jasné, že rok 2012 byl pro americké producenty a distributory úspěšný. Jen v listopadu totiž zaznamenali obrat 1,08 miliardy, což překonává dosavadní rekord z roku 2009 (995 milionů). A protože do konce prosince listopadu diváci do pokladen amerických kin přinesli 10,8 miliardy dolarů, můžeme - s přispěním malého, ale šikovného Hobita - loňský rok v horizontu uplynulých čtyř let považovat za rekordní.

Ve znamení sérií 

Avengers 
Jak se filmový průmysl k rekordu dobral? Při pohledu na žebříček divácky nejúspěšnějších hollywoodských titulů roku 2012 je zřejmé, že i loni pokračoval trend filmových sérií. S přehledem ho vede akční hit Avengers, který do pokladen kin přinesl celosvětově 1,5 miliardy dolarů. I když nejde o sérii v tradičním slova smyslu, spíše o spojení několika snímků inspirovaných klasickými superhrdinskými comicsy. Ve snímku Avengers se totiž sešlo několik hrdinů představených v uplynulých čtyřech letech v samostatných filmech: Iron Man (2008), Neuvěřitelný Hulk (2008), Thor (2011) a Kapitán Amerika (Captain America: První Avenger, 2011). I superhrdinský sraz Avengers bude mít pokračování, i když zřejmě až v roce 2015. Avengers vytvořili historický rekord, pokud jde o návštěvnost prvního premiérového víkendu (207,4 milionu dolarů) a historicky jsou třetím nejvýdělečnějším snímkem historie. Už teď se mohou pyšnit tím, že vygenerovali svůj spin-off, tedy „odštěpenou sérii“ věnovanou Iron Manovi. O bohatém průmyslníkovi Tonym Starkovi vznikly dva filmy a na květen letošního roku se chystá třetí. V listopadu se pak na stříbrné plátno vrátí samostatně i severský silák Thor. Pokud jde o potenciál vydělávat další peníze, Avengers ještě zdaleka nejsou u konce se silami. 

The Amazing Spider-Man
Také druhý nejúspěšnější film loňského roku - akční dobrodružství Temný rytíř povstal režiséra Christophera Nolana – byl adaptací populární comicsové předlohy a současně vyvrcholením filmové série zahrnující dva velmi úspěšné snímky z let 2005 a 2008. Přestože producenti filmu inzerovali, že jde o závěr trilogie, konec filmu Temný rytíř povstal zjevně počítá s pokračováním. Zálibu diváků v sériovém trendu potvrdil comicsový hit The Amazing Spider-Man. Úspěšný restart série, jež skončila teprve před pěti lety, loni producenti převyprávěli od začátku. Příběh středoškoláka, který se změní v superhrdinu po střetu s radioaktivním pavoukem, tentokrát zkusili v teenagerovském stylu a s mladším představitelem hlavního hrdiny Andrewem Garfieldem. Mezi zasloužilé sériové favority patří i romantická upírská fantasy Twilight Saga: Rozbřesk – 2. část. Nešlo o žádnou prachobyčejnou dvojku, jak naznačuje název, ale už o pátý díl tasemnice inspirované knížkami Stephenie Meyerové. Série ušitá na míru postpubertálním děvčatům na filmovém plátně opakovaně straší už od roku 2008 a do pokladen kin přinesla 1,3 miliardy dolarů.

Dalšími „sériovými“ hity byly rodinný animovaný snímek o dobrodružstvích zvířecích kamarádů Madagaskar 3, pravěká komedie Doba ledová 4: Země v pohybu, sci-fi Muži v černém 3 či akční thriller Bourneův odkaz. Posledně zmíněný snímek představuje pokus o prodloužení série, který vznikl z nouze. Uznávaný režisér Paul Greengrass, který natočil dva ze tří filmů o „agentovi beze jména“ Jasonu Bourneovi, totiž nabídku na čtyřku odmítl. A od projektu dal ruce pryč i hlavní představitel Matt Damon. V Bourneově odkazu se tak musel objevit zcela nový hrdina. Přestože výsledek nebyl umělecky moc přesvědčivý, film se stal loni dvaadvacátým nejvýdělečnějším snímkem v amerických kinech. 

Jak to všechno začalo 

Skyfall 
Sladké ovoce loni sklízela i bondovka Skyfall, zatím poslední část vůbec nejvýdělečnější série v historii. Pokud vezmeme v úvahu inflaci, přinesly filmy s agentem Jejího Veličenstva do pokladen kin během půlstoletí víc než pět miliard dolarů. Třiadvacáté oficiální dobrodružství agenta 007 je teprve třetím filmem s Danielem Craigem v titulní roli, protože se producenti v roce 2006 rozhodli začít s Bondem zase od začátku. A risk se vyplatil: výsledné tržby filmu se celosvětově zatím odhadují na víc než miliardu dolarů 100 milionů a pokračování má jisté. 

Prometheus 
Skyfall potvrzuje nový zajímavý trend: nevyplácejí se pouze pokračování, ale i strategie prequelu. Příběh, který se odehrává před známými událostmi a popisuje začátky populárních hrdinů, táhne diváky do kin stejně spolehlivě. Po Hvězdných válkách, X-Menech a Star Treku se prequelu dočkala i sci-fi série o žravé mimozemské rase. Prometheus Ridleho Scotta líčí události, které časově předcházejí prvnímu příběhu – Vetřelci, jejž v roce 1979 natočil tentýž režisér. Zkušený filmař do kin nepřitáhl tolik diváků, jak se předpokládalo, a mezi nejvýdělečnějšími tituly roku obsadil osmnácté místo. Nevalný výsledek v amerických biografech ovšem Prometheus dorovnal ve světě, takže do pokladen kin nakonec přinesl 402 milionů dolarů. I v tomto případě se pokračování patrně dočkáme. Vystaráno má i akční dobrodružství Hunger Games, se kterým nikdo nepočítal. Adaptace dystopického teenagerovského dobrodružství spisovatelky Suzanne Collinsové měla rozpočet 78 milionů dolarů (Avengers stáli skoro trojnásobek) – celosvětově však přinesla do pokladen kin 686 milionů dolarů. Není divu, že v plánu jsou další tři díly... 

Bez kalhot 
Hunger Games jsou snem každého filmového producenta. Snímkem, který dokáže vygenerovat vysoké zisky na základě relativně nízkého rozpočtu. V roce 2012 tento sen naplnila i sprostá fantaskní komedie Méďa, jež celosvětově víc než zdesateronásobila svůj rozpočet. Její režisér Scott McFarlane se ovšem sběratelem pochvalných recenzí nestal. Se strategií levných snímků loni uspěla i řada ceněných tvůrců: Steven Soderbergh s romantickou komedií Bez kalhot (rozpočet sedm milionů, tržby 165 milionů celosvětově), Wes Anderson s komedií Až vyjde měsíc či John Madden s tragikomedií Báječný hotel Marigold. Zabodoval i Rian Johnson se sci-fi Looper, která z třicetimilionového rozpočtu vyčarovala celosvětové tržby 166 milionů dolarů. 

Na dně 

Rock of Ages 
Rok 2012 přinesl i řadu zklamání. Zlé sny o červených číslech se naplnily studiu Universal vinou akční sci-fi Bitevní loď. Příběh o udatných mariňácích čelících mimozemské invazi měl rozpočet 209 milionů dolarů, v amerických kinech však utržil jen 65 milionů. Na poučku o tom, že film je považovaný za výdělečný, pokud do pokladen kin přinese nejméně dvaapůlnásobek rozpočtu, mohla zapomenout i společnost Warner Bros. Ta pohořela s hudebním snímkem Rock of Ages (rozpočet 75, tržby v USA 38 milionů dolarů) i s hororovou komedií Temné stíny (rozpočet 150 milionů, tržby v USA 79 milionů). V prvním případě diváky nepřitáhl do kina ani Tom Cruise, ve druhém nezabrala jména režiséra Tima Burtona a hlavního představitele Johnnyho Deppa. Eddie Murphy potvrdil svůj sešup ze slávy taškařicí Tisíc slov (rozpočet 40 milionů, tržby poloviční) a dobře si nevedli ani jeho kolegové Adam Sandler (propadák Můj otec je šílenec) či Ben Stiller (nepovedená Sousedská hlídka). 

John Carter: Mezi dvěma světy 
Nic nebylo ani z nejočekávanějších titulů letní sezóny – remaků sci-fi hitů Total Recall a Soudce Dredd. Mezi propadáky roku však nakonec zvítězila dobrodružná fantasy John Carter: Mezi dvěma světy společnosti Walt Disney. Adaptace klasické literární předlohy autora Tarzana, Edgara Rice Burroughse, vystřelila do světa s velkorysým čtvrtmiliardovým rozpočtem. A mezi největší finanční zklamání historie se zařadila kvůli ubohým tržbám, které nepokryly ani náklady na reklamu (v amerických kinech 73 milionů, celosvětově 282 milionů). Exotické dobrodružství z dalekého Marsu stálo místo ředitele studia Riche Rosse, který měl už na kontě jiný kolosální „marsovský“ propadák, rodinnou komedii Máma mezi Marťany (2011). Nečekaně však pohořel třeba i producent George Lucas s válečným dramatem Red Tails: ani autor Hvězdných válek, který uvedl do kin ž není neomylný. 

(Tento text jsem před časem napsala pro týdeník Euro. Snad ještě není úplně neaktuální...)

úterý 22. ledna 2013

Znovu viděné Špinavé ulice

Harvey Keitel jako Charlie 
V cyklu České televize je velikánem filmu tohoto týdne můj oblíbený režisér Martin Scorsese: pondělní večer patřil jeho třetímu a už plně autorskému filmu Špinavé ulice (1973), pátek bude zasvěcen Poslednímu pokušení Krista (1988). V rámci tohoto cyklu působí vybrané dva filmy někdy dost nekompatibilně, u Scorseseho, jehož filmografie je vnitřně i stylově hodně celistvá, ovšem tohle nehrozí. Soudobé drama z režisérovy rodné newyorské čtvrti Little Italy a adaptace románu Nikose Kazantzakise se k sobě až překvapivě dobře hodí - a není to jen hereckou účastí Harveyho Keitela, který v příběhu s autobiografickými rysy ztělesnil hlavního hrdinu - mladíka Charlieho -, a v Posledním pokušení Krista ztvárnil klíčovou roli Jidáše.

Robert de Niro jako Johnny
Pro pomyslnou první kapitolu Scorseseho filmografie má Keitel stejnou důležitost, jako Robert De Niro pro tu další (a Leonardo DiCaprio pro tu pozdní - současnou). Z těch tří si však pouze Keitel může dělat nároky na nějakou "autobiografickou" roli ve Scorseseho tvorbě. Špinavé ulice vyprávějí o partu kamarádů - "darmošlapů", kteří hledají smysl života ve vazbě na místní mafii. De Niro oslňuje jako divoký, neurotický Johnny, a předznamenává paranoidního Travise Bicklea z Taxikáře (1976). Charlie se svou minulostí strávenou v semináři a permanentním dialogem s unikajícím bohem spíš připomíná Scorseseho-režiséra. Ten se k náboženskému tématu vyjádřil svým Kristem, který může odejít na kříž jen poté, co připustil variantu normálního, hříšného života, ale i dramatem Počítání mrtvých a životopisným Kundunem - životem dalajlámy.    

Motiv Krista a víry v něj prostupuje i Špinavé ulice, které se opírají o hutnou a temnou atmosféru "odpoutaného machismu": hrdinové či postavy kolem nich společně žijí na ulicích, ale hlavně v barech a restauracích, kde čas od času oni sami či někdo v jejich okolí propadne zuřivému, vražednému amoku, a někoho napadne, případně zabije. Kontrast k tomuto nekontrolovanému, dishrmonickému výhřezu mužské animality tvoří pravidelně harmonická hudební kulisa (Scorseseho specialita, zde ještě nadužívaná). Této demonstraci samčího chování odpovídá dětinská nezodpovědnost, s jakou Charlie vnímá vztah se svou láskou Teresou.

Sám Scorsese si ve filmu vyhradil drobnou roli zabijáka, který promění finále v krvavou, symbolickou autonehodu, jež zasáhne různým způsobem všechny hlavní postavy, jež se dosud jen bez přemýšlení "vezly" životem. "Zabiják na zadním sedadle" připomíná roli, kterou si režisér vyhradil v Taxikáři. (O té jsem obšírněji psala tady, v textu o znovu viděném Taxikáři.)


pátek 18. ledna 2013

Hořící keř

Doktorka Burešová (Tatiana Pauhofová)
se s manželem (Jan Budař) účastní tryzny
Devatenáctého ledna uplynulo čtyřiačtyřicet let od smrti Jana Palacha, a pokud média toto nekulaté výročí zmiňovala, bylo to většinou v souvislosti s třídílným televizním dramatem, které natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová. Hořící keř je dosud nejambicióznějším projektem společnosti HBO Europe jak po stránce rozsahu, tak po stránce rozpočtu. Současně se zabývá tématem a historickým obdobím, které český film a televize z nějakého záhadného důvodu dosud opomíjely: příběh, který napsal debutující, teprve osmadvacetiletý scenárista Štěpán Hulík, ovšem nevypráví o Janu Palachovi, ale o tom, co se stalo po jeho smrti - respektive o advokátce Dagmar Burešové, která se na přelomu 60. a 70. let statečně ujala předem prohrané soudní pře Palachovy rodiny s Vilémem Novým. Tehdejší komunistický poslanec Národního shromáždění totiž v souladu s potřebami totalitního, komunistického režimu rozšiřoval lži o Palachově sebeupálení a snižoval význam jeho oběti tezi o údajném "studeném ohni".

Palachova matka (Jaroslava
Pokorná) a Vilém Nový (Martin Huba) 
Protože poměr sil dobra a zla je v tomto příběhu celkem jasný, přestože většina postav není viděna v černobílém klíči, mohli jsme se lehce dočkat vlasteneckého barvotisku - to by ovšem Štěpánu Hulíkovi nesmělo v hrudi bít zapálené srdce historika milujícího fakta (přestože absolvoval katedru filmových studií na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU, má za sebou i výbornou knihu Kinematografie zapomnění, zabývající se českým normalizačním filmem). A režisérkou tohoto dramatu by nesměla být Agnieszka Hollandová - čtyřiašedesátiletá filmařka, která se v průběhu své letité kariéry mnohokrát dokázala vydat za hranice očekávaného a poskytnout objektivní, nepolopatický, divácky emotivní a přitom umělecky vyargumentovaný obraz reality (Naposled to bylo v dramatu V temnotě, který měl v českých kinech premiéru loni v listopadu).

Major VB Jireš (Ivan Trojan) se pokouší
být slušný a profesionální
Hořící keř by vypadal jistě jinak, kdyby ho natočil český režisér - ale vlastně marně pátrám v paměti po nějakém konkrétním jméně, které bych si s tímhle projektem přála spojovat víc, než se jménem Hollandové. Objektivita a úcta k realitě (které se nevylučují s dramatizací faktů) se u Hollandové spojují s osobním zaujetím (v dané době pobývala v Praze jako studentka FAMU, angažovala se v protestním studentském hnutí a byla dokonce vězněna). Hořící keř je  místy patetický v tom nejlepším smyslu toho slova: nachází (až na výjimky) rovnováhu mezi údernou působivostí a klišé a vyhlíží jako profesionálně komplexní dílo (což není v českých, natož v českých televizních podmínkách naprosto obvyklé). Ryzí divácké potěšení nabízí kamera Martina Štrby i nenápadná, ale výborná hudba Antoniho Komasa-Lazarkiewicze (zkombinovaná s dobovými písňovými hity typu Krylova Morituri te salutant) - a k přesvědčivosti náročné "dobovky" přispívají i výprava, kostýmy a "neviditelné" trikové zázemí, dovolující evokovat třeba Václavské náměstí roku 1969.  

Scéna Palachova sebeupálení 
Ke komplexnosti Hořícího keře je třeba dodat i to, že nabízí v prostoru prakticky tří celovečerních filmů emotivní podívanou napříč generacemi. Ačkoli nejsem pamětník (respektive mi ve vylíčené době bylo šest let), nejvíc na mne zapůsobil první díl, uvozený Palachovým sebeupálením na Václavském náměstí 16. ledna 1969. Zatímco těžce popálený student druhého ročníku historie FF UK umírá v nemocnici, jeho protest proti letargii, která se společnosti zmocnila po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zasahuje širokou škálu filmových postav (těch s reálnými předobrazy i těch fiktivních). Palachův bratr a matka, Burešová, její manžel a kolegové z advokátní kanceláře, studenti pokoušející se svou stávku marně rozšířit mezi dělníky, policejní vyšetřovatelé - ti všichni jsou postupně atakováni snahami komunistického systému izolovat Palachův čin od politické a společenské reality a zabránit tomu, aby se pro kohokoli stal podnětem k nějakým protestním akcím.

Velký herec v malé roli: Miroslav Krobot
jako soused paní Palachové,
průvodčí Jiřička 
Druhý díl (uvozený zoufalým sebeupálením Jana Zajíce) je ve srovnání s první částí dramaticky slabší: je nicméně logickým můstkem ke třetímu dílu, opřenému o velkou, komorní scénu soudního dramatu. Vidíme, že původní spontaneita a soudržnost normálních, slušných lidí je postupně narušována... bez popisu praktik, kterými se estébákům dařilo zastrašit a zmanipulovat většinu lidí v okolí Burešové, by třetí díl jistě nepůsobil tak dramaticky (i když tu beze stopy vymizí některé postavy, které tvůrci využili a považují je už za nepotřebné - což působí nezvykle vzhledem k jejich hereckému obsazení, ať už to je průvodčí Jiřička v podání Miroslava Krobota, Dagmařin kolega Knapp v podání Ondřeje Malého či vyšetřovatel Jireš v podání Ivana Trojana). Nestandardní práci s postavami vyvažuje silný důraz na postavu Burešové, která je přesvědčivá v podání krásné a herecky schopné Tatiany Pauhofové (jednou z úliteb divácké atraktivitě je fakt, že Burešové bylo v roce 1969 už čtyřicet, zatímco její představitelce je devětadvacet).

Soud je vítězstvím systému proti pravdě
a lidské slušnosti
Advokátka,  která původně případ odmítne, aby se do něj nakonec o to usilovněji ponořila a pustila se na vlastní pěst do téměř detektivního pátrání po svědcích a důkazech, zůstává  nakonec prakticky sama (jen s mladým koncipientem, který jí možná pomáhá hlavně proto, že je do ní zamilovaný). Konkrétní, bolestnou a ponižující prohru v souboji se všemocným systémem ovšem tvůrci Hořícího keře vybalancovali tím, že předvádějí v akci nezlomnost a lidskou důstojnost hrstky hlavních aktérů. Silný důraz na historické souvislosti  nakonec vyvře  v (očekávané, ale stejně velmi katarzní) "pokračování" Palachova činu prostřednictvím listopadu 1989.

Libuše Palachová je matkou, která neztrácí
svou sílu ani na hranici šílenství
Odpoutat se od samotného tragického příběhu Burešové a Palachovy rodiny a vnímat v širších souvislostech i tíhu normalizace, která na tyto postavy brutálně dolehne, divákovi umožňuje i navenek drobný nápad umístěný nenápadně do vizuální roviny - motiv malých, nešťastných, zlobivých dětí (jejichž zástupkyní je i hrdinčina mladší dcerka Zuzanka, již trápí zlé sny a odmítá jíst). Palachovu generaci, zastoupenou koncipientem Jandou, studentským vůdcem Trávníčkem či studentkou Charouzovou a označenou jako "sebevražedná", čekají léta perzekuce, naplnitelná zřejmě nějakým smyslem jen v soukromí (tak, jako u Burešové v láskyplném vztahu s manželem) - tady se však před našima očima rýsuje nová generace, plná (zatím) nedefinovaného zoufalství a vzdoru. S ní vstupuje do příběhu naděje, jejíž iracionalitu pomáhá vyvrátit právě ta budoucnost, kterou jsme prožili před třiadvaceti lety.

O tom, že Hořící keř se vztahuje i k té nejžhavější přítomnosti, nemohu pochybovat: "historická" určitě není obava ze zrůdných mechanismů totalitní moci a z rezignace lidí na obyčejnou slušnost i občanskou odvahu formovat společenskou sféru. V tom je Palachova oběť - biblický hořící keř, v němž se Mojžíšovi zjevil bůh - trvalým mementem.

P. S. O HBO v souvislosti v vývojem vlastní tvorby české pobočky jsem psala v říjnu 2011 tady.
P.P.S.: HBO spustila v souvislosti s projektem pozoruhodnou stránku svědectví a rozhovorů Věrný zůstanu.


Hořící keř
ČR 2013, 3x80 minut      
Režie: Agnieszka Hollandová
Scénář: Štěpán Hulík
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Antoni Komasa-Lazarkiewicz
Hrají: Tatiana Pauhofová (Dagmar Burešová), Jaroslava Pokorná (Libuše Palachová), Petr Stach (Jiří Palach), Ivan Trojan (Jireš), Jan Budař (Radim Bureš), Vojtěch Kotek (Trávníček), Martin Huba (Nový), Jenovéfa Boková (Charouzová), Adrian Jastraban (Charouz), Ondřej Malý (Knapp), Miroslav Krobot (Jiřička), Taťjana Medvecká (doktorka Ziková), Ivana Uhlířová (soudkyně Orlová), Stabnislav Zindulka (JUDr. Sládeček).
Premiéra na HBO (ve 20.00):  První díl - 27. 1., druhý díl - 3. 2., třetí díl - 10.2.2013