Prohledat tento blog

sobota 30. ledna 2010

Tenhle blog slaví rok (doslova)


Přesně před rokem, 30. ledna 2009, jsem začala provozovat tenhle blog. Otevřela jsem ho prvním textem (šlo o recenzi na Underworld: Vzpouru Lycanů napsanou pro server Aktualne.cz - tam jsem se tehdy pokoušela přispívat v naivním domnění, že na internetu vám někdo normálně zaplatí za vaši práci). Šlo o výsledek dlouhodobějšího rozhodnutí odpoutat se od stránek bývalých redaktorů Cinemy, které byly po experimentálním spuštění během MFF Karlovy Vary v červenci 2008 a likvidaci původní redakce spořivým vydavatelem na podzim téhož roku plánovány jako dobrovolný, přátelský podnik. Ale ukázalo se, že na blogovací bázi většina z nás fungovat nedokáže, protože na to prostě nemá čas či chuť (což neznamená, že se dodnes pravidelně nescházíme).

Protože jsem v té době právě díky stránkám "Czinemy" čerstvě objevila  kouzlo i trýzeň blogování a bavilo mne to (a baví pořád), nechtělo se mi vypadat jako narciska, která uveřejňuje své soukromé plesky jakoby se souhlasem mlčenlivé většiny ostatních na společných stránkách. Takže jsem se udělala pro sebe (podobně jako Ondra Vosmík, jehož blog je však poněkud ležící, spící.) V prostoru Czinema.cz teď, jak známo, občas recenzuje distribuční filmy nebo uveřejňuje některé své další texty Jarda Sedláček. Řadě lidí tato stránka zřejmě navíc slouží jako jakýsi rozcestník, podle nějž kontrolují, co nového napsal Jarda, jestli Vosmíkovo mlčení trvá :-) a jestli jsem něco nového sepsala já nebo František Fuka.

František ovšem svůj hojně navštěvovaný FFFilm provozuje na internetu různými způsoby už víc než dvanáct let. Řadí se tak ve filmové oblasti na českém internetu k takovým úctyhodným veteránům, jako je Petr Soukup z  "deníku" Zóna. (Ten na začátku dubna oslaví 3000 příspěvek bez - "neuvěřitelné!" - jediného vynechaného dne. Odstartoval teď v lednu už devátou seZónu své existence.).

FFFilm se věnuje především distribučním titulům a nijak neřeší zaměření svých textů (to se generuje už jen z toho, že jde o Frantu s jeho pohledem na svět opřeným o - ať se klidně vyděsí - o jeho osobitou neústupnou morálku a vkus). Petr Soukup se programově hlásí k nekomerční sféře (používá výstižné slovo "netuctový") a navzdory divokým poryvům globálních komerčních vichrů neochvějně třímá praporec ušlechtilého vzdoru. Já bych mimochodem na tomhle blogu ráda hledala své místo někde mezi takovým "komerčním" projevem, jaké provozuje František Fuka, a směřováním zmíněného rytíře netuctovosti. Čímž ovšem jen v novém médiu a na vlastní pěstičku navazuju na to, co jsem se snažila dělat už ve svém papírovém psaní.

Coby blogový nováček mohu ovšem roční narozeniny Alenčina blogu slavit s veškerou naivitou neopeřeného holátka a jásat nad tím, že jsem loni napáchala 193 příspěvků a letos už jedenáct.

Příjemné pro mne je, že se čtenost tohoto blogu průběžně zvyšuje - a že kromě kolegů od filmu, přátel, známých a příbuzných, které znám z hmotné reality, se sem vracejí i "normální" čtenáři. Mezi nimi jsem už stačila poznat docela dost zajímavých lidí, zvláště skvělých a vtipných žen, často mimopražských, které občas neváhají  vyjádřit v komentářích nebo mailech své pocity a názory. (A taky je nepřestaly bavit moje šperky na filmová témata, což mne ohromně těší.)

Takže - mimochodem - to jediné, co mi v tuhle chvíli v souvislosti s Alenčiným blogem trochu chybí, jsou častější reakce ctěného čtenářstva (vím, že jsem dost  vztahovačná, ale to neznamená, že musíte souhlasit s každou ptákovinou, kterou napíšu, abyste mne nevytočili). Soudím totiž, že jsme spojeni - já se snažím vrhat nějaký stín do virtuální krajiny a vaše reakce jsou pro mne zprávou o tom, že jste, totiž čtete, myslíte a chodíte do kina. Což je ta nejcennější složka virtuální odměny, kterou za to všechno pobírám.

Omlouvám se, pokud tohle bylo pro někoho příliš rozvláčné, osobní a bez obrázků. A teď vzhůru do druhého blogovacího Alenčina roku.

čtvrtek 28. ledna 2010

Archivní recenze: Příběh Alvina Straighta

Alvin se hnul z místa 
Třiasedmdesátiletý vdovec Alvin Straight jednoho dne upadne na zem v kuchyni svého domku v městečku Laurens v Iowě. Když ho dcera Rose zvedne a doveze k doktorovi, dozví se Alvin, co nikdy nikdo vědět nechce: je starý a nemocný. Odmítne se podrobit vyšetřením a s mlčenlivou nechutí přijme hole, které se kvůli pokročilé artróze mají stát věrnými průvodkyněmi sklonku jeho života. Zbývá mu posedávat na zápraží, čekat na další, možná už vražedný atak nějaké choroby a civět na přerostlý trávník. Smrtící pohodička.

Podivný cestovatel budí po cestě podiv 
Jenže Alvin tuhle bezvýchodnou "nabídku" osudu nepřijme. Když se dozví, že jeho staršího bratra Lyleho postihl záchvat mrtvice, rozhodne se ho navštívit. Jenže jak, když bratr žije až v Mt. Zionu ve Wisconsinu a on nemá na autobus, kvůli slabému zraku nesmí řídit a nevydrží vlastně ani chvíli stát? Stárnoucí a mentálně lehce opožděná Rose podezřívavě sleduje, jak si otec dává dohromady zahradní traktůrek a omšelý pňvěs. Zvyklá nikdy neprotestovat proti šílenostem života, nakoupí mu v krámě uzené salámy, Swisherovy cukrovinky a repelent a Alvin jednoho slunného zářijového jitra vyrazí. I když na první pokus to nevyjde a on se potupně vrací domů na korbě valníku, podruhé - na poněkud zánovnějším stroji značky John Deere z roku 1966 - se stařec opravdu vypraví na cestu dlouhou šest set kilometrů. Šest týdnů, s nutnými zastaveními vynucenými podzimní přeprškou či pouhou potřebou spánku, Alvin rychlostí sedm kilometrů za hodinu spřádá svůj vlastní malý příběh do podoby velkého vyprávění o svobodě, vůli a pokání...

Událost: přejezd řeky 
To vše se nedávno opravdu stalo, i když skutečný Alvin Straight už je pár let v Pánu. A děje se to znovu, ve filmu: bez brutálních krvavých detailů, blairských čarodějnic a temných stránek síly. Dokonce bez neslušných slov. Hrdinu nového filmu Davida Lynche nikdo neokrade, ani nepřepadne, nepřiplete se mu do cesty nebezpečné městečko Velký Tuňák či pokušitelsky osudová dvoj-žena v podání Patricie Arquetteové. Jediná protivenství, která musí filmový Alvin přemáhat, souvisejí s ním samým a s jeho traktůrkem. S tím tvoří zvláštní dvojjedinou bytost. Stejně jako vozítko určené jen ke zdolávání zahradních pidivzdáleností totiž stařec touží dokázat, že ještě nepatří do šrotu.

Pivo na cestě 
Také občasné "vzrušující" okamžiky vyprávění souvisejí s traktorem: jednou selžou brzdy pň cestě z kopečka, jindy chcípne motor... Ta napínavější story se však odehrává mimo plátno, v Alvinově hlavě. Zatímco filmaři se u "skutečných příběhů" soustřeďují na fabulaci faktů, Lynch nabízí divákům víceméně opravdu jen pohled na neznámého dědka, vlekoucího se na traktůrku mezi kukuřičnými lány. Příběh Alvina Straighta je fabulovaný jen do té míry, že se s hrdinovou minulostí seznamujeme postupně. Při rozhovorech se stopařkou uprchlou z domova, hádavými jednovaječnými dvojčaty mechaniky, válečným veteránem, knězem či hostinským se tak dozvídáme víc o smyslu Alvinovy cesty: s bratrem se totiž po divoké hádce neviděl celých deset let. Bezúčelně podivínský vrtoch s traktůrkem se ukazuje být způsobem, jak odčinit smrtelný hňch pýchy a zloby spáchaný na svém bližním. Kajícný Alvin, který se ctí prošel peklem poznání, se tak stává důstojným společníkem předchozích velkých lynchovských postav - Sloního muže Merricka, Sailora ze Zběsilosti v srdci či nešťastné Laury z Twin Peaks.

S dcerou Rose (Sissy Spaceková) 
Z nápadu (v rámci autorovy tvorby ojedinělého) natočit "skutečný příběh" vznikl komorní a zřejmě velmi osobní film: vůbec poprvé se u Lynche stává ústředním tématem problém stáří. Situace otce, na počátku Modrého sametu stiženého bizarním ochromením při kropení trávníku, je teď nahlížena nikoli zvnějšku, ale zevnitř. Ve filmu se mladší lidé - ti, kteří se pohybují rychle - objevují jen jako vysloveně epizodní postavy z jiného světa, s nimiž hrdina prakticky nenajde společnou řeč.

Road movie na traktůrku 
Pomalost, stroze vyjádřená záběry zvolna se sunoucí přerušované silniční čáry a hrdiny plazícího se na traktůrku krajinou, se stává klíčem k vyprávění. Lynch nás dokáže zpomalit stejně šikovně, jako nás předtím strhl k šílené jízdě ztracenými dálnicemi svých temných světů. O tom, že si stále udržuje nadhled, svědčí především osvobozujícně velebné lety kamery nad krajinou, povznášené živoucně countryovými melodiemi Angela Badalamentiho. Jinak režisér vlastně dělá totéž co dřív: výsostně surrealisticky si pohrává s tím, na co jsme ve filmu (a v životě) zvyklí. Žánrové hrátky se tentokrát dotýkají jak road movie (jenže pomalé a s přesným cílem), tak westernu (jenže se starým kovbojem na traktoru). Nevšedním cílem vyprávění se stává dojem solidní všednosti a normálnosti: vybraně absurdní historku o chlápkovi putujícím krajinou na traktůrku jsme nuceni strávit bez příkras - včetně dobrodiní známého hereckého obsazení. Jediné opravdické hvězdy, které se ve filmu objeví, jsou ty na nebi (ale zato "obloha je jich sakra plná"). Vesměs nepovědomí představitelé v čele s dokonale přesvědčivým veteránem Richardem Farnsworthem zvyšují dojem autentičnosti. I Sissy Spaceková dělá všechno pro to, abyste ji v roli koktavé retardované Rose nepoznali.

Chvála pomalosti: Richard  Farnsworth 
Lynchovi příznivci, očekávající další šokový nářez ve stylu Lost Highway, budou tímto minimalistickým filmem nejspíš znechuceni stejně jako onehdy Tarantinovou podobně zpomalenou Jackií Brownovou nebo rafinovaně zchaotizovaným Gilliamovým Strachem a hnusem v Las Vegas. Ti, kteří drozda s broukem v zobáku v závěru Modrého sametu vítali jako skvěle absurdní vtip, nemohou než Alvina zaraženě zavrhnout jako prvoplánový kýč. Ani scéna s automobilistkou zabíjející jeleny totiž nemůže zakrýt smutnou pravdu: David Lynch opravdu nemá (a nikdy neměl) normální smysl pro humor. Podívejte se na ty procítěné krajinky: má svou Ameriku opravdu rád, i když hollywoodsky standardní vzdávání cti hvězdnaté vlajce je mu cizí. Jelení hlavu na stole v Twin Peaks, drozda, růžičky a bílé ploty v Modrém sametu, Dobrou vílu ve Zběsilosti v srdci a celý Příběh Alvina Straighta myslí - po svém - skutečně vážně. Proto nemyslím, že ve svém novém filmu jen provokativně staví na hlavu svou pomyslnou "povinnost" šokovat: hádám, že prostě pořád zůstává v tomtéž klidu jako dřív.

Počkejte, až vás poprvé v životě hned za úsvitu chytí revma. Budete vědět, o čem všem byla řeč.

The Straight Story
Francie / Velká Británie / USA 1999, 112 minut
Režie: David Lynch 
Scénář: John Reach, Mary Sweeneyová
Kamera: Freddie Francis
Hudba: Angelo Badalamenti 

Hrají. Richard Farnsworth (Alvin), Sissy Spacerová (Rose), Joseph A. Carpenter (Bud), Everett McGill (Tom), Harry Dean Stanton (Lyle), Kevin P. Farley (Harald) 


(Tenhle text jsem napsala v době premiéry Lynchova filmu - v únoru 2000 - do Cinemy. Snad vám k něčemu bude i dnes, kdy film hraje Česká televize 28. 1. 2013 ve 21.55 v rámci cyklu Velikáni filmu.)  

New Yorku, miluji tě


K novému filmu v našich kinech, popsanému distributorem zdatně jako "krátké romantické příběhy", nabídnu jen několik slov: New Yorku, miluji tě je další povídkový film nezávislého ražení, pod kterým je podepsaná kupa režisérů a ve kterém se mihne plno známých herců. Ani jedni, ani druzí nemají moc času se projevit, a tak je to všechno spíš taková kámošská bokovka než celistvá podívaná pro diváky. Vyznění takové "mozaiky lidských příběhů od nezávislých režisérů" je navíc danější a závislejší než finále akčního hollywoodského thrilleru:  život je spletitý a plný lidí různých povah, náboženství, sociálních omezení a osobních úchylek, ale my jsme schopni se s tím společně vypořádat. A navíc milujeme New York (Paříž atd...). Zatímco v sesterském projektu Paříži, miluji tě šlo o převážně evropské tvůrce, zde je škála národnostně výrazně "korektnější" (nemyslím tím zrovna neblahého Bretta Ratnera, ale třeba Fatiha Akina). Sestava režisérů je až na výjimky horší než v Paříži a jména účinkujících herců hvězdnější.

Protože zde ovšem - na rozdíl od klasických povídkových filmů - nejsou jednotlivé segmenty odlišeny názvy a titulky, nýbrž se umně proplétají až k finálnímu bezvýraznému výsledku, můžete si teprve na konci přečíst, kdo co vlastně režíroval. Neboť se ale vzhledem k demonstrativně kolektivnímu rázu projektu nikdo nesměl moc osobitě vyhranit, je to vlastně  jedno.

Navzdory tomu bych ráda poznamenala, že skutečnou hvězdou celého filmu je pro mne Natalie Portmanová: Nejenže režíruje jeden z nejatmosféričtějších segmentů (o procházce chlapečka a jeho opatrovníka letním Central Parkem), ale navíc v tématicky zajímavé povídce Miry Nairové hraje postavu mladé, inteligentní židovky Rifky, která se kvůli vstupu do manželství s milovaným mužem bezvýhradně podřizuje ortodoxním pravidlům (jak známo, Portmanová se hlásí ke svému izraelskému původu a troufá si v médiích mluvit i o svých sympatiích k židovství - což dnes není vůbec samozřejmé).


P. S. Potěchou mého oka ve filmu, který neuškodí,ale také nijak moc nepotěší, byl ještě můj oblíbený Shia LaBoeuf coby invalidní hotelový poslíček v nostalgickém segmentu o bývalé operní divě.

New York, I Love You
Francie / USA, 2009, 110 min
Režie: Fatih Akin, Yvan Attal, Albert Hughes, Allen Hughes, Wen Jiang, Joshua Marston, Mira Nairová, Park Chan-wook, Brett Ratner, Andrei Zvjagincev, Natalie Portmanová, Shekhar Kapur

Hrají: Hayden Christensen, Robin Wright Pennová, Chris Cooper, Maggie Q, Kevin Bacon, Julie Christieová, Shia LaBeouf, Orlando Bloom, Ethan Hawke, John Hurt, Eli Wallach, Natalie Portmanová, Anton Yelchin, Goran Visnjic, Cloris Leachman, Burt Young, Christina Ricciová, James Caan, Andy Garcia

Premiéra: 28. 1. 2010

středa 27. ledna 2010

Trochu optimismu...


Velmi neutěšený lékařský komentář k mému RTG páteře a  panující počasí mne uvrhly do nálady, kterou vám ze srdce nepřeju - tak jen krátce a z momentálního dna: nezmrzněte a neupadněte někde na ledu  - a nezapomeňte, že nejtepleji je vždycky v kině na slušném filmu.

neděle 24. ledna 2010

Nějak se to komplikuje: erotika a sex

Do českých kin ve čtvrtek vstoupila romantická komedie Nancy Myersové Nějak se to komplikuje a má tak týden na to vás zaujmout, protože 28. 2. má premiéru film stejného žánru, ale výrazně větší elegance a hloubky - Lítám v tom Jasona Reitmana  (vyznamenaný zatím Zlatým glóbem za scénář). Snímek Nějak se to komplikuje (který stejnou nominaci neproměnil) přitom vůbec není špatný: vyniká nad většinu titulů tohoto typu z poslední doby a ve filmografii režisérky Nancy Meyersové představuje dosavadní vrchol. Takové navenek pozitivní hodnocení ovšem titul, který měl v USA premiéru coby vánoční podívaná, vykazuje do pozice jednookého, který je králem mezi slepými: v žánru romantické komedie se už dlouho nestalo nic povznášejícího (ale počkejte, až uvidíte ten Reitmanův kousek!) a scenáristka a posléze i režisérka, která 8. prosince oslavila šedesátiny (a získala oscarovou nominaci za scénář Vojína Benjaminové), má na svém kontě čtyři filmy - všechno romantické komedie spíš průměrné úrovně (v mojí malé anketě na tomto základu pochybnosti spojené s kvalitami jejího nového filmu vyjádřilo 29% hlasujících).

Dosavadní fimy Meyersové můžeme zkusit sloučit podle věku hrdinů/cílových skupin: teenagerovská Past na rodiče, Prázdniny a Po čem ženy touží - mladší věk, Lepší pozdě nežli později - aktivní stáří. Nějak se to komplikuje se hlásí k poslední zmíněné skupině, ale vidět v Nancy Meyersové "hollywoodskou Marii Poledňákovou" by byla pěkná hloupost. Příběh majitelky restaurace s přilehlou pekárnou Jane (Meryl Streepová), která deset let po rozvodu začne podléhat zemitému kouzlu bývalého manžela, právníka Jakea (Alec Baldwin) a současně řeší vztah s novým mužem svého života, nesmělým architektem Adamem (Steve Martin), nepřipomíná všestranně dezintegrovanou, populistickou vyprávěnku Líbáš jako bůh. Kromě toho, že drží pohromadě po stránce děje, stylu a charakterů, navíc zasahuje poměrně hluboko do oblasti "reálných" mezilidských vztahů. A herci, ovládající s přehledem danou žánrovou polohu, se starají o to, abyste se coby diváci nestyděli ani v situacích hraničících s pustou situační fraškou (třeba ve chvíli, kdy se Jakeovi udělá slabo během tajné polední rychlovky s bývalou manželkou, a zatímco Jane zachraňuje situaci v trapném rozhovoru s hotelovým lékařem, všechno sleduje v hale jejich zděšený budoucí zeť - toho mimochodem hraje výborně John Krasinski).

Mladším divákům možná bude připadat odporné, že režisérka ukazuje lidi kolem padesátky užívající si sex. (A argument, že pro publikum ve středním věku může být zase někdy dost odporné sledovat teenagerovské milostné komedie, asi neobstojí - pokladny kin přece plní hlavně mladiství.) Ani oni by ovšem neměli mít výhrady proti představitelce ženské strany mince -  zastupuje ji totiž Jane v podání skvostné Meryl Streepové (60). Ta navazuje na svou přesvědčivou demonstraci kondice ve snímcích Mamma Mia! a Julie a Julia (takže ve filmu její postava tančí i vaří.) Pravdu tak měli ti čtenáři, kteří v mojí malé anketě svá největší očekávání spojovali právě s představou, že do kina je na tenhle film dostane právě Streepová, protože zahraje skvěle cokoli (bylo jich 58%).

Mužská strana má ve vyprávění dva rovnocenné zástupce, což nebývá v romantických komediích pravidlem: většinou už podle obsazení a po půlhodině i podle rozdaných karet poznáte, kterého ze dvou soků tvůrci hodlají vehnat do hrdinčiny náruče. Ve filmu Meyersové se ale během celého vyprávění o divácké sympatie celkem rovným dílem ucházejí roztomile a neempaticky poživačný Jake v podání Aleca Baldwina (51)(a 9% hlasujících bude ještě rádo, že film nepodepsali bratři Farrellyovi, protože Baldwin je roztomilý a neztrácí nadhled ani v nejprekérnějších situacích, které na něj režisérka nastražila) a romantický, plachý a citlivý Adam (který je v podání čtyřiašedesátilého Stevea Martina k nakousnutí, ale - asi z důvodů hercova totálně zmarněného kreditu - nezajímá žádného z hlasujících čtenářů). 

Obě mužské postavy mohou u diváků narazit, protože ani jedna není komplexní - a ani být nemůže: podobně jako v Deníku Bridget Jonesové jde totiž především o dvě hraniční ztělesnění hrdinčiny touhy - sex (svázaný s minulostí) a erotiku (spojenou s budoucími přísliby) 1/. Jake představuje důvěrně známou a tedy bezpečnou minulost, která teď majetnicky žadoní o to, aby ji Jane zase vzala na milost (a nabízí oživit jen to, co se osvědčilo jako nejlepší, a na to horší zapomenout). Jako Daviel Cleaver v Bridget zosobňuje Jake machistický, zastydle chlapecký mužský model. Adam (modelově spíš typ postavy, již představuje v Deníku Mark Darcy) zůstává velkou a křehkou neznámou, působí nicméně romanticky a slibně: je empatický, nic si pro sebe neuzurpuje a nabízí Jane náročnější a "dospělější" řešení jejího problematického, osamělého života - už proto, že si je musí zvolit především ona sama. Baldwin a Martin pak nabízejí své modelové postavy s takovým nasazením, že jejich schematičnost rádi přehlédnete.

Takto postavená volba mezi minulostí/sexem a budoucností/erotikou se samozřejmě týká jen hrdinčiny momentální situace: vždyť i ten nejnesmělejší erotický vztah by se jednou měl začít "konzumovat". (A není také žádná náhoda, že v souvislosti s oběma muži narýsována paralela mezi sexem a jídlem: zatímco Jake si bez pozvání sedá k prostřenému stolu a plnými hrstmi se cpe svými oblíbenými lahůdkami, s Adamem si hrdinka užívá dlouhé a složité přípravy své vlastní speciality - čokoládových rohlíčků.)

Navzdory věku hrdinů i jejich představitelů ovšem Nějak se to komplikuje není romantickou komedií "pro důchodce" (i když se podobných filmů v souvislosti se stárnutím populace v západním světě bude asi objevovat čím dál víc). Je spíš zábavným filmem "pro dospělé", jenž počítá u svých diváků s životní zkušeností, umožňující jim ocenit problematičnost hrdinčina rozhodování. (Chápavý komentář k Janeině siituaci spolehlivě zajišťuje už zmíněný snoubenec její dcery, s nímž se případný mladší divák může bez problémů ztotožnit - na rozdíl od trojice Janeiných dospělých potomků, odsouzené autorkou dost nevybíraně do pozice usmrkanců bez práva poradního hlasu.)

Takové rozhodování, jakému je vystavena Jane, bývá v romantických komediích nutně zjednodušující a jeho řešení řadu z nich fatálně oslabuje (kupříkladu ve zmíněné Bridget vyžadovalo z původně legitivně šaramantního Daniela Cleavera udělat blbečka). Nancy Meyersová diváky udržuje v relativním napětí až do konce, byť je poměrně nenápadně a postupně přiklání na jednu stranu. Výsledek pak vyznívá přirozeně a logicky, čímž vzniká dojem, že jde téměř o cosi jako o "romantickou komedii pro dospělé" (mimochodem 6% hlasujících  vyjádřilo názor, že ji nelze natočit, zatímco stejné množství čtenářů by se na takový druh filmu rádo těšilo). Tímco unikavým popisem se (aniž bych vás připravila o potěšení ze hry) snažím naznačit, že ve filmu Nancy Meyersové se občas dějí docela zajímavé a ne úplně obvyklé věci.


Stojí za to si všimnout i toho, že režisérka svůj film začíná jako slunně nezávaznou vyprávěnku, ve které se postavy v pastelových šatech chichotají a dojímají bezmála v seriálovém duchu (nechybí ani scéna večeře Jane s kamarádkami, která jako by vypadly z vlezlého, uštěbetaného světa celovečerního Sexu ve městě). Vztahy se však postupně komplikují, což vyprávění nijak neokrádá o komediální situace (naopak: jedna operuje s vypaseným Jakem v hrdinčině posteli a Adamem, který prostřednictvím Janeina laptopu absolvuje místo romantického rozhovoru  nečekanou internetovou videokonferenci s protivníkovou nahotou). Ve finále ovšem nejsíš nebudete mít pocit, že vás někdo najednou poslal zpátky do emocionální mateřské školky a soudí, že se proto spokojíte s obligátním "během" hrdiny za jeho láskou a cituplným polibkem. Což berte jako doporučení.      


1/ POZOR, SPOILER! Stejně jsou rozehrané karty třeba i v jedné z neoceňovanějších romantických komedií historie - Příběhu z Philadelphie George Cukora z roku 1940, kde Katharine Hepburnová volí mezi žoviálním bývalým partnerem v podání Caryho Granta a novou, romantickou známostí v podání Jamese Stewarta. Byť srovnáváme nesrovnatelné, Cukorův film je typickou "remarriage story", tedy konzervativním vyprávěním o tom, kterak se rozhádaná dvojice dá znovu dohromady. U Meyersové možná v Janeině volbě nakonec hraje roli i nový sociální kontext spojený s tím, že rozvod a volba nového životního partnera jsou dnes společensky naprosto běžnou a dokonce pozitivně přijímanou životní peripetií.  

It ́s Complicated, USA 2009, 120 min., titulky
Režie a scénář: Nancy Meyersová
Kamera: John Toll
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Meryl Streepová (Jane), Alec Baldwin (Jake), Steve Martin (Adam), John Krasinski (Harley), Lake Bellová (Agness), Rita Wilsonová (Trisha)

Premiéra: 21. 1. 2010

pátek 22. ledna 2010

Imaginárium dr. Parnasse: za zrcadlem

Biografie  většiny režisérů zatěžuje zpravidla hned několik projektů, které z nějakých důvodů nenatočili: Terry Gilliam v poslední době má snad až příliš takových, kterých bychom mohli litovat. Stačí zmínit neuskutečněnou adaptaci knížky Terryho Pratchetta a Neila Gaimana Dobrá znamení nebo Muže, který zabil Dona Quijota (o čemž dokonce Keith Fulton a Louis Pepe pořídili v roce 2002 dokument). Není divu, že tyhle ztracené sny (i když o Quijotovi se už zase mluví v souvislosti s příštím rokem) tu a tam vykukují i z těch filmů, které Gilliam natočil. 

Z obou zmíněných projektů tak možná pocházejí i některé motivy a obrazy z Imaginária (i to mohlo zavinit jeho nesourodost). Mnohé zase souvisejí s předchozími režisérovými díly. Tak zde tedy máme "donkichotského" muže starého tisíc let (doktor Parnassus v podání hereckého veterána Christophera Plummera), který neustále uzavírá sázky o sebe i smrtelníky kolem s ďábelským panem Nickem (Tom Waits) (takový párek je známý  z Dobrých znamení). Zchátralý Parnassus právě prohrává vlastní dceru a pokouší se získat na svou stranu víc "duší" než jeho vychytralý protivník. Šestnáctiny nicnetušící dívky (Lily Coleová) se blíží a ani mladík Anton (bezvýrazný Andrew Garfield), který ji miluje, ani Parnassův trpasličí společník Percy netuší, jak je malá komunita doktorova kočovného divadla blízko pádu.

Titulní důmyslný, nezbadatelný artefakt je klíčovou součástí Parnassova představení coby zrcadlo, kterým každý může vstoupit z jeviště/reality do krajiny svého vlastního já (tak třeba vilný opilec skončí v jámě plné prázdných lahví, mlsný, protivný kluk se ocitne v krajině obřích sladkostí jak od pana Wonky, které odstřeluje jako ve videohře, afektovaná panička bloudí po jezeře plném luxusních módních artefaktů...). Vyprávění založené na tomto nápadu se tak odvíjí jako zábavná podívaná do "hlav" různých lidí, přičemž každou epizodu v imagináriu ukončuje okamžik volby mezi světem Nicka a Parnasse.

Imaginárium představuje ryze vizuální a současně velmi dynamický vypravěčský princip ve stylu Charlieho Kaufmana, postrádá však logické fungování principů z filmů V kůži Johna Malkoviche nebo Synecdoche, New York. (Existence různých vedlejších postav objevujících se v imagináriu totiž jaksi postrádá logiku, nebo mi to tak alespoň připadalo.) S filmem se to ovšem má jinak než s imagináriem: zatímco mentorem imaginária je sám Parnassus (nebo on a Nick), coby divák se ocitáte v Gilliamově výsostném světě, přičemž nemáte - podobně jako v jiných snímcích, které se otázkou volbou zabývají, třeba Matrix - "herní" právo.

Pokud to hned na začátku přijmete, budete se bavit. Pokud ne, bavit se asi moc nebudete. Imaginárium dr. Parnasse není žádná hollywoodská přesvědčovací" podívaná typu Avatara, která vám bude ukazovat, že předváděný fikční svět je právě pro vás ten nejlepší. V tom Gilliam zůstává svůj - stejně jako v tom, že vám nenabízí  vlastně žádného hrdinu, který by nás spolehlivě provedl chaoticky pojatým dějem. Měl by jím být Parnassus, ale ten je tak odtažitě stylizovaný, že ho vnímáte spíš jako barvitou postavičku. A mohl by jím být unikavý a kluzký Tony, jenž se v Parnassově kočovné herecké společnosti ocitne coby "mrtvý" muž bez paměti a pokouší se ji pragmaticky zvelebit - ale jehož rádi mít nemůžete, zvlášť když se dozvíte o jeho hnusné minulosti. Postavení Tonyho, kterého hraje s plným nasazením Heath Ledger, připomíná Sancha Panzu tak, jak se o něm psalo v souvislosti s nerealizovaných Quijotem, a navazuje na dlouhou linii gilliamovským ambivalentních hrdinů, s nimiž je někdy skoro nemožné soucítit (což je rovněž velmi "nehollywoodské" a současně mimořádně gilliamovské). Stejně jako tahle zajímavá, ale trestuhodně provinilá postava jsou na tom ovšem všechny ostatní: i Parnassovi, Antonovi toužícím po Skvostu a a Skvostu toužícímu po “normálním” životě nenaděluje autor peripetie jejich osudů po zásluze (jako moralista) či v rámci nějaké logiky (jako vypravěč), ale výhradně v řádu sarkastické anekdoty. Pokud budeme pátrat po tom, jak a proč Gilliam posuzuje jejich skutky, daleko se nedostaneme: svět Imaginária dr. Gilliama je temný, absurdní a zlovolně potměšilý.

Potože dnes jsou tomu dva roky, co Heath Ledger nešťastně přebral prášků na spaní, je možná dobré zmínit se o tom, jak si Imagináriu vede jako "posmrtný" hercův film. Coby šejdíř Tony je tenhle navždy ztracený herecký talent zajímavější než ve své oscarové roli Jokera v Temném rytíři - už proto, že na rozdíl od jednorozměrného řádění zloducha s pořádně proříznutou pusou mu Gilliam umožnil vytvořit mnohem mnohotvárnější a zajímavější kreaci. Dobrou zprávou zůstává, že toho spolu stihli natočit docela dost a Ledger zůstává hlavním představitelem Tonyho, kterého "za zrcadlem" postupně hrají Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. Nápad (vzniklý improvizací z nutnosti nějak film dokončit bez jednoho z hlavních představitelů) naneštěstí přispívá k nelogičnosti fungování imaginária (ostatní postavy se v něm nemění).

Vidět ale hned tři hvězdy "hrající Ledgera" je takový požitek, že případné výhrady prostě musíte spolknout. To byste ostatně měli  dělat během celého pobytu v gilliamovském imagináriu, a je vlastně dobře, že tady jedna přepestrá vizuální atrakce stíhá druhou s takovou rychlostí a agresivitou, že vám brání sledovat  souvislosti, soudržnost charakterů či nějakého příběhu. Můžete leda tak zaznamenat přítomnost řady "vážných" témat, především režisérových oblíbených možností lidského individua rozhodovat o vlastním osudu (jeho nejlepším filmem na toto téma ale podle mne stejně zůstává 12 opic).

Místo uspokojení z vyprávění, které má hlavu a patu, se musíte spokojit spíš s radostí z toho, že Gilliam, opatřený tentokrát dostatečnými finančními prostředky, se skutečně mohl vyřádit. Imaginárium působí nesmírně výpravně a přebujele a je jasné, že Gilliam je právě ten případ tvůrce-výtvarníka, pro kterého se stala požehnáním existence CGI. V Imagináriu si vyzkoušel plno vzrušujících kombinací digitálních a klasických triků (vlastně ani nestihnete sledovat, kde končí jedny a začínají druhé - a vlastně je to jedno, protože skoro všechno vypadá dobře nebo přinejmenším nehollywoodsky a nebanálně ).

Mám ráda Krajinu přílivu (ze které do Imaginária na chvíli zabloudila její hlavní představitelka Jodelle Ferlandová) pro její vizuální soustředěnost, která jakoby u Gilliama přímo souvisela s "přehledností" ostatních vypravěčských elementů. Vím, o čem Krajina je (stejně jako to vím u podobně koncentrovaně organizovaného Strachu a hnusu v Las Vegas). Ale zdaleka si nejsem jistá, jestli vím, o čem je Imaginárium - podobně jako jsem to nevěděla u Dobrodružství barona Prášila a Kletby bratří Grimmů, které jsou považované za slabší režisérovy kousky a které Gilliamův nový film svým chaotickým, epizodickým tokem připomíná.

Jednotlivé "zahrady" a "krajiny" v Imagináriu, do kterých se dá zahrnout i Londýn nacházející se vně zrcadla, jsou jakousi ultimativní, slavnostní přehlídkou režisérovy nápaditosti. Svou dynamikou upomínají na jeho znělky a animované vstupy z dávných časů Monty Pythonova Létajícího cirkusu (na které ve filmu upomíná i hudební číslo strážníků - jednoho z nich si ostatně zahrál i Gilliam). Jenže po každé takové znělce vždycky následovala nějaké důvtipná, pregnantní scénka. Po Imagináriu dr. Parnasse  následují pouze závěrečné titulky...

The Imaginarium of Doctor Parnassus

Francie / Kanada / USA, 2009, 122 min, titulky
Režie: Terry Gilliam
Scénář: terry Gilliam, Charles McKeown
Kamera: Nicola Pecorini
Hudba: Jeff Dana, Mychael Danna
Hrají: Heath Ledger (Tony), Johnny Depp, Jude Law, Colin Farrell (Tonyové z imaginaria), Christopher Plummer (Parnassus),Tom Waits (Nick), Lily Coleová (Valentina) , Andrew Garfield (Anton), Verne Troyer (Percy), Peter Stormare (prezident)
Premiéra: 21. 1. 2010

neděle 17. ledna 2010

Byla jednou holčička Heidi...

Tento víkend jsem strávila samička, v panice z termínu odevzdávky knihy o hollywoodských herečkách (netušíte, jak blízko je červen 2010) -   trucováním u počítače v Praze. Což je v posledních mnoha letech pro Pražáka uctívajícího svou venkovskou víkendici nezvyklé. Proto též nabízím v záhlaví depresivní (nebo ne?) fotografii  rodného sídliště v zimním hávu. Kalamitě Daisy, nazvané tak Evropským meteorologickým institutem v Berlíně (snad po rozmarné hrdince Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho?), nyní čelím malátným listováním katalogem nejmenované zasilatelské zahradnické firmy, který jsem v sobotu vyšťárala ze schránky. 

Potěchou mého oka  v katalogu rakouské firmy Starkl (to víte, stárnoucí blbá blondýna neudrží na uzdě pravidlo nedělat nikomu reklamu), jejíž česká pobočka se už drahně let nachází u Čáslavi v místě nazvaném romanticky  Kalabousek, je už tradičně reklama na "obří borůvku Heidi". Starkl expandoval do Čech krátce  po roce 1989 a myslím, že od té doby daná fotografie katalog každoročně zdobí  v nejrůznějších výřezech. Brýlatému vyžleti na obrázku se přitom za ty roky už jistě navršila třicítka. 

Od Starkla si dnes už málokdy něco objednám (když už jsme u nedělání reklamy, mám raději ryze domácí - a rovněž středočeskou - firmu Lukonbulbs ovládanou blahoslavenými fanatiky  hromadícími k naší virtuální radosti každoročně zvláště - průměrnou lidskou myslí nezpracovatelné - množství bohyšek a květinových hlíz a cibulek). 

Nicméně Starkl (respektive jeho katalog) je pro mne stále ještě zdrojem profesionálního potěšení coby výstup prosperující (patrně) zahraniční firmy, která pružně reaguje na poptávku českých zákazníků. Specialisté na průzkum trhu, pachatelé skladby nabízených rostlin a na ně napojení kreativci (vyvrhující zmíněný katalog) vytvořili a spravují virtuální svět starostlivě navázaný  na tep doby. Letos, v době krize, se mi tedy vyfocená a popsaná "obří květenství", kterých můžete dosáhnout prostým zakoupením vybrané rostiny a jejím hnojením Straklovým hnojivem Tisícikvět, zdají ještě větší než obvykle.Stará dobrá Heidi má mnoho kamarádů krčících se na fotkách vedle ohromných květů a plodů zastiňujících svou velikostí tu dítě v nějakém globálním kroji (viz "incká" holčička propagující jakousi sladkou bramboru), tu automobil. Vychází se tak všemožně vstříc málo majetnému uživateli slyšícímu na barnumskou reklamu, který chce zaplatit co nejméně za "co nejvíc". Protože už jistou dobu zahradničím, z "co největších" květů jsem jaksi vyrostla (ono to taky na obrázku a s grafikovou pomocí vypadá dost jinak než pak ve skutečnosti - podobně jako ten mrňavý hamburger, kvůli jehož nepodobnosti s propagovaným produktem propadl ničivému amoku hrdina Schumacherova Volného pádu v podání  Michaela Douglase).  

Zvláštní a neustále se rozrůstající segment v katalogu pak tvoří úvodní sekce různých "zázračných", exotických rostlin, jimiž můžete podomácku léčit cokoli lépe a snadněji než váš obvodní felčar. Při pohledu na fotku artyčoku ("Lahůdka a léčebný prostředek v jednom!", "Zelenina francouzské šlechty!") tak zapomínám na svou přísahu, že se tuhle beznadějně teplomilnou zeleninu už nikdy nepokusím zapouštět do své zahrady. Leda že by skutečně přišlo nějaké to slibované globální oteplení...

P.S. Vím, že se ta holčička propagující obří borůvku nejmenuje Heidi - jenže jak jinak jí říkat?

Projekt 100 - osobní manuál


Právě odstartovala další část Projektu 100. Obdivuji uměleckého ředitele AČFK Pavla Bednaříka, že dokázal tak různorodou směsici titulů spojit tak logickým a sympatickým oslím mostem. V rámci letošní části přehlídky můžete vidět filmy:

Bílá stuha (Weisse Band - Eine deutsche Kindergeschichte, Něm./Rak./Fr./It. 2009). Vysoce ceněné dobové drama Michaela Hanekeho je ozdobou přehlídky. Přestože mám k Hanekeho filmům soukromé, jaksi žensky dotčené výhrady, tentokrát jsem pokorně srazila podpatky. S návštěvou kina neváhejte, ale odložte představy o procházce růžovým sadem (snad až na ty trny).

Fish Tank (VB 2009)
Režisérka Andrea Arnoldová za svůj sociálně laděný vztahový snímek sice sbírá ceny, ale já jsem ho viděla loni ve Varech a stačila ho skoro okamžitě a totálně vypudit z hlavy. Na rozdíl od Bílé stuhy mám v tomto případě pocit, že tenhle snímek potvrzuje tradiční linii Projektu 100, ve které nové filmy, byť momentálně zajímavé a ceněné, působí jako logicky slabší než desetiletími prověřená klasika.

Harold a Maude (Harold and Maude, USA 1971)
O tom, že černá komedie Hala Ashbyho o milostném vztahu staré dámy a neopeřeného mladíka pořád dokáže zaujmout, svědčil její fenomenální divácký úspěch na MFF v Karlových Varech. Neváhejte si tenhle nevinně perverzní film připomenout - nebo ho pro sebe objevit.


Hluboký spánek (The Big Sleep, USA 1946)
Třpytivě opalizující perla korunující v mých očích celý program - klasický film noir Howarda Hawkse s Humphreym Bogartem v hlavní roli musíte vidět, zvlášť na plátně, znovu... a znovu...
 
Smlouva s vrahem (I Hired a Contract Killer, Finsko/Šv./Fr./VB/SRN 1990)
I když jde o slabší a odcizenější kousek z dílny Akiho Kaurismäkiho (natáčel se v Londýně v angličtině), může vás do kina přilákat námět i herecká účast truffautovského Jeana-Pierrea Léauda.

Muž z Londýna (A Londoni férfi, Maďarsko/Fr./Něm.2007)
Film Bély Tarra jsem neviděla, což hodlám napravit. Následujte mne.

Vtáčkovia, siroty a blázni (Slovensko/Fr. 1969)
Ať máte k novějším dílům Juraje Jakubiska jakýkoli vztah, tenhle patří v rámci jeho tvorby k nejlepším. Povinost vidět - ale velmi příjemná.


Zahraj to znovu, Same (Play It Again, Sam, USA 1972) - o komedii Herberta Rosse inspirované úspěšnou divadelní hrou Woodyho Allena a s Allenem v hlavní roli jsem poněkud pokrytecky napsala do speciálního čísla Filmových listů - text najdete zde.Asi stěží tam ale šlo rovnou napsat, jak strašně ten film zestárl a jak zbytečné je se na něj dívat.

P.S. Filmové listy věnované projektu 100 vznikly pod bdělým editorským dohledem Ivy Hejlíčkové. Protože mám čest se téhle psací akce účastnit už poněkolikáté (letos jsem psala o Zahraj to znovu, Same), nezbývá mi než si postesknout, že prostor, který psavci dostávají, se drasticky zmenšuje rok od roku - a  letošní byl už tak miniaturní, že do něj nešlo prakticky nic vtěsnat.

pátek 15. ledna 2010

Sherlock Holmes jako akční film

Guy Ritchie natočil o tom nejtradičnějším ze všech detektivů dynamický akční film plný digitálních triků. Pokud čekáte starosvětskou, konzervativní podívanou jen lehce provětrávající Sherlockovu oblíbenou kostkovanou pláštěnku a mírně čechrající čpavý dým vycházející z jeho nerozlučné lulky, raději do kina vůbec nechoďte - nebo zkuste svá očekávání potlačit. Pro přehodnocování holmesovské legendy vám totiž Ritchie se svým týmem nabízejí řadu poměrně pádných argumentů. Nejdrtivější a nejméně sporné jsou ty, které se týkají obsazení hlavních rolí, a to i navzdory skutečnosti, že právě pojetí titulního hrdiny opřené o talent Roberta Downeyho Jr. nejlépe vyjadřuje anarchistický přístup tvůrců ke klasické látce.

Tento Sherlock Holmes nemá žádnou kostkovanou pláštěnku ani typickou čepici a s lulkou ho přistihnete jen zřídkakdy: většinu času se totiž pere, běhá či skáče - je jasné, že tyto aktivity by dobové rekvizity jen komplikovaly. Po večerech se tenhle Holmes chodí rvát do improvizované arény mezi opilou lůzu uzavírající sázky na jeho prohru se silnějšími, leč zabedněnějšími protivníky.

Když zrovna nemá co na práci, upadá Downeyho roztěkaný, usmolený neurotický, lajdácky oblečený, temný génius Holmes do depresí, pročež dbá na hygienu ještě méně než obvykle, leze po čtyřech po podlaze a ohrožuje střelbou svou bytnou. V souladu s tím hrdinův přítel a pomocník (a vypravěč jeho příběhů) doktor Watson není obvyklým přitroublým, obtloustlým nekňubou vysvětlujícím ještě přitroubjlejšímu čtenáři/divákovi géniovy dušerní pochody a činy, ale svižným a elegantním londýnským dandym, který je Holmesovi rovnocenným partnerem při řešení zločinů i v boji (kde ovšem detektiv nasazuje volný styl opřený o improvizaci, tam Watson  uplatňuje své zkušenosti válečného veterána z Afhgánistánu.) 


Je vlastně kupodivu, že si občas tahle dvojka vůbec najde čas na to, aby se věnovala Holmesově proslavené deduktivní metodě (hrdinovu rozvahu příznačně asi nejlépe demonstruje jeho "myšlenková příprava" na likvidaci protivníků).  Někdy ovšem i ryzí akční hrdinové Holmes a Watson přece jen přestanou myslet nohama a v chvatu si vymění pár ostrovtipných replik, z nichž některé dokonce upomínají na texty Arthura Conana Doylea (snad abyste si nemysleli, že je autoři nečetli). Doyleovy knihy a povídky ovšem tvůrcům Sherlocka Holmese poskytly jen volnou inspiraci: zkompilovali z nich totiž nový příběh, do kterého zasadili původní postavy a motivy - nebo spíš vlastní verze některých původních postav, příběhů a motivů, podřízené za všech okolností bujaře svévolnému, efektně podvratnému nápadu vytvořit "moderní" holmesovský příběh. Jejich pojetí je ale výrazně povrchnější než řada holmesovských příběhů, vzniklých po  Doyleově smrti - a vlastně také mnohem krotší. (Už jsem upozorňovala na pozoruhodnou, legitimní a hluboce znepokojivou variaci na Holmese v Tarantinových Hanebných panchartech v postavě nacistického "lovce Židů" Landy. Ritchieho Holmes může stokrát naznačovat, že by byl i dobrým zločincem, ale jeho "kámošská" stylizace s chaplinovskou buřinkou to zásadně popírá a odsuzuje ho mezi kladné postavy.*/)

Ctitelé holmesovské klasiky se mohou bouřit, jak chtějí: v Sherlocku Holmesovi nejde vlastně o nic víc (ale ani méně) než o oddechovou hollywoodskou podívanou. A ta podle tvůrců filmu jen stěží může kopírovat viktoriánské vypravěčské vzorce staré 123 let (Doyleův první holmesovský příběh - povídka Studie v šarlatové - poprvé vyšel v roce 1887). Pokusili se tedy zřejmě najít cosi jako soudobý ekvivalent původních detektivních příběhů, přičemž jim z filmu příznačně vypadlo prakticky všechno, co tyto příběhy tvoří.

Aby vyprávění získalo na dynamice a uvolnili si ruce při vymýšlení svévolných variací, vytvořili filmaři prapodivně asynchronní story: vypadá to, jako by byl Holmes ještě jaksi "nehotový", takže nepřestáváte čekat, že se postupně začne měnit v toho klasického detektiva , kterého znáte. Kupodivu ale nejde o vyprávění ve stylu "Holmes začíná" pojaté po vzoru comicsových  prequelů. Holmes je na vrcholu: coby zavedená firma tvoří s Watsonem dvojku tak sehranou a nerozbornou, jaká jen může vzniknout v těch nejlepších "buddy movies". (A báječná "chemie" mezi Downey a neméně úchvatným Judem Lawem je skutečně něčím naprosto mimořádným a jejích pokojných demonstrací prostžednictvím vtipných dialogů bych klidně snesla mnohem víc - samozřejmě na úkor akčních scén, které by s pomocí kaskadérů zvládlo každé druhé hollywoodské nemehlo.)

"Intimní" vztahová linie se opírá o tom, že Watson se právě zamiloval do jisté Mary Morstanové (Kelly Reillyová), chce se ženit a hodlá skončit s letitým, funkčním, byť poněkud bizarním staromládeneckým soužitím se Sherlockem. Názory na ženitbu či pouhý náznak milostného motivu v detektivkách jsou odvajživa celkem radikální (to jest působí vždycky rušivě a odvádějí pozornost publika od řešení detektivní záhady). Sherlock Holmes ale upřímně řečení není příliš detektivkou: při jeho sledování vás asi nejmíň ze všeho bude bavit právě zápletka v blábolivém stylu Dana Browna týkající se tajné okultní společnosti mocných a zlého lorda Blackwooda, který v podání Marka Stronga touží uchvátit moc nad světem pro Vy-víte-koho (alias zlovolného profesora Moriartyho, jenž se ve filmu jen nesměle mihne - viz pokračování v dalším holmesovském snímku).

Vedle počestné romance Watsona s Mary (která by se dala ještě snést) tady ale máme i divoký, občasný, leč letitý vztah Sherlocka a mezinárodní dobrodružky Ireny Adlerové (Rachel McAdamsová). Energická krasavice, která původně pracuje pro Moriartyho, se posléze dokonce stává tím třetím v pátračské dvojici Holmes-Watson - pročež se sir Doyle obrací v hrobě, ale diváci si přijdou na své v tom nejstandardnějším duchu. (Coby nejodpornější mi v celém filmu připadá "komická" scéna, ve které nezkrotná Irena Holmese přechytračí a zanechá ho nahého v hotelovém pokoji. Nemohu si pomoct, ale Holmes, dokonce ani ten Downeyho, by nikdy neměl být nahý - podobně jako královny prostě nemají nohy.)

Ritchieho Sherlock Holmes ovšem navzdory takovým svévolnostem obsahuje i důležité, nezvykle vstřícné gesto, kterým se tvůrci filmu překvapivě odlišují od drtivé většiny módních akčních "viktoriánských" filmů typu Wild Wild West, Liga vyvolených nebo Zlatý kompas (a venkoncem i Harry Potter) používajících nadpřirozené prvky. (Patří sem samozřejmě i steampunkové příběhy využívající coby tu nejpůsobivější magii nejmodernější techniku). Vypadá to totiž, že lord Blackwood vstal z mrtvých a používá černou magii - ale všechno je nakonec trochu jinak... Aniž bych něco chtěla prozrazovat, Holmesovo řešení případu je nakonec racionalistické a celkem uspokojivě konvenuje s duchem původních Doyleových příběhů.

Je škoda, že si kvůli všem těm honičkám, výbuchům, vtípkům a zákrutům překombinované zápletky si tohoto zajímavého přihlášení k racionálnímu hodnocení reality nejspíš ani nevšimnete - nebo vám bude v jejich lesku a třesku připadat nudné a nepřesvědčivé. V současném hollywoodském filmu nabitém zázraky, kouzly a chválou "jiných", lepších světů typu Avatara by tak Sherlock Holmes mohl představovat výjimku - ale nepředstavuje. Svou výjimečnost totiž zase obratem popírá, provože novodobé, iracionální "magii podívané" svého diváka v každém okamžiku plně podřizuje.

P.S.Co se týče výsledků ankety o očekáváních spojených s novým holmesovským filmem, 11% hlasujících vyjádřilo obavy z volby režiséra na základě předchozí práce Guye Ritchieho a 5% obavy z volby titulního představitele, který typově neodpovídá představě o Velkém detektivovi tak, jak ji vymodeloval Doyle ve svých knihách a povídkách a většinou potvrdily i holmesovské adaptace. Zatímco obavy první skupiny se z mého pohledu celkem potvrzují (i když jsem čekala, že Ritchieho film bude držet pohromadě ještě míň), před Downeyho výkonem lze se ctí kapitulovat (i když s pojetím Holmese nemusíte souhlasit). Podobá se to samozřejmě situaci, kdy jsme byli nuceni přijmout Daniela Craiga jako nového Bonda.

16% hlasujících natěšených na film z důvodů obsazení Judea Lawa a jeho praktické neschopnosti mýlit se při výběru projektu bude nepochybně nadšeno - celistvá a ironicky vážná Lawova kreace je sice méně navenek efektní než Downeyho, ale utkví v paměti a srdci mnohem spolehlivěji.

38% hlasujících, nadšených už z traileru, bude filmem samotným nejspíš celkem uspokojeno, protože podoba upoutávky spolehlivě předjímá to, co následuje v kině. 36% hlasujících, kteří odmítli spekulovat a poctivě čekají na to, co při sledování Sherlocka Holmese zažijí na vlastní oči, nezbývá než obvinit z přílišné opatrnosti (příště už takovou beztvarou odpověď mezi možnosti v hlasování nezařadím :-).

Ano, a zbývá dodat, že možnost hlasovat v souvislosti se Sherlockem Holmesem pro nudu a nezájem tentokrát nezvolil nikdo.

*/ Downey hrál Chaplina v životopisném filmu Richarda Attenbourougha, pamatujete?
USA 2009, 128 min, titulky
Režie: Guy Ritchie
Scénář: Michael Robert Johnson, Anthony Peckham, Simon Kinberg (podle postav Arthura Conana
Doylea)
Kamera: Philippe Rousselot
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Robert Downey Jr.(Sherlock Holmes), Jude Law (doktor John Watson), Rachel McAdamsová (Irene Adlerová), Mark Strong (lord Blackwood), Eddie Marsan (inspektor Lestrade), Kelly Reillyová (Mary Morstanová), James Fox (sir Thomas), Geraldine Jamesová (paní Hudsonová), William Hope (ambasador Standish)
Preniéra: 14.1. 2010

pondělí 11. ledna 2010

Motiv podané ruky: důležité hollywoodské gesto /pokračování/


Ano, takže jsem během pondělního dopoledne zůstala u toho nejbanálnějšího řešení finálního souboje v současném akčním filmu, ve kterém se hrdinovy a zloduchovy lidské kvality testují během patové situace visu za (nejlépe jednu) končetinu nad vražedně zející propastí. Variace motivu podané ruky vypadají skoro nekonečně a dá se z nich poznat něco o způsobu (a hloubce) uvažování autorů daného filmu.

Pokud jde o řešení výchozí situace, pěkným příkladem je souboj Ricka Deckarda a Roye Battyho na střeše ve finále Blade Runnera: celkem jasně se ukazuje, proč nakonec android Batty není a ani nemůže být zloduch a proč je Deckardovo místo trochu jinde, než se nám zdá na začátku. V klíčovém okamžiku totiž android pomůže visícímu Deckardovi nahoru k sobě a tímto gestem se - alespoň v morálním smyslu - pasuje na člověka definitivněji než svou následující jímavou promluvou o slzách v dešti. V téhle scéně s podanou rukou, kterou obsahují všechny verze filmu Ridleyho Scotta (lavírující jak známo mezi tím, zda je či není androidem také Deckard), režisér výmluvně potvrzuje své stanovisko: lidský je ten, kdo se lidsky chová. Což se lovec androidů Deckard teprve musí učit, zatímco jeho kořist Batty, je v tomto směru zjevně daleko před ním. 


Situace "špatně podané ruky" může být potom traumatem, které hluboce deptá hlavního hrdinu a ovlivňuje jeho skutky: stačí si vzpomenout na  Scottyho z Vertiga Alfreda Hitchcocka, který v úvodu (pojatém spíš jako prolog) coby kriminalista při pronásledování zločince po střechách zůstane viset na chatrném okapu nad ulicí a policista, který mu pomáhá, se při pokusu podat mu pomocnou ruku zřítí "místo něj" do hlubiny. (Pocit "nepravého muže", patrně nejoblíbenější hitchcockovské téma, Scottyho provází i nadále, přetaven v titulní handicap strachu z výšek i v odhalení a likvidaci osudové "nepravé ženy" hrdinova života).*/

A nezapomenutelný rozbor téže situace najdete nepochybně v Cliffhangerovi, nedostižné spolupráci Rennyho Harlina (vzhledem k úrovni jeho současné tvorby je dnes patrně po lobotomii) a Sylvestera Stallonea, kde hlavní hrdina, horský vůdce Gabe Walker, nedokáže zachránit kamarádku a přítelovu snoubenku před pádem do propasti (včetně její nesmírně efektní prokluzující rukavičky a zoufalého skonu plyšáka vypadlého z uvolněného batohu, kterého dívka vzápětí následuje). To Gabea natolik traumatizuje, že si situaci musí ve finále pěkně po freudovsku zopakovat, ale s úspěšným a tedy osvobozujícím výsledkem, tentokrát rovnou na vlastní přítelkyni. Brilantně přehledné - včetně padouchova pádu "do ohnivého pekla", radost pohledět.


Také finále Sherlocka Holmese (který s vydatnou reklamou vstupuje do našich kin ve čtvrtek) prozrazuje něco o svých tvůrcích. Páně Doyleův klasický hrdina, docházející ve svých literárních dobrodružstvích k nejpronikavějším a někdy i nejdivočejším dedukcím v sedě, ve své oblíbené lenošce u krbu, bafaje z nerozlučné lulky, se v rukou Guye Ritchieho (jak ukazoval už trailer a potvrdí vám viděný film) změnil v akčního hrdinu **/. To se dalo čekat, protože ani Ritchie bohužel není z těch režisérů, kteří by dokázali chvíli nedutat a přemýšlet. V souladu s tím, že Sherlock spolu s doktorem Watsonem, který ve svém chování nezapře vojenskou průpravu z Afghánistánu (!), tráví hrdinové této zvrhlé holmesovky většinu času akčním pobíháním, uhýbáním výbuchům a rvačkami. Vše samozřejmě vrcholí superakčním finále. Abych něco neprozradila a nekamenovali jste mne, odehrává se rvačka mezi Holmesem (Robert Downey, Jr.) a zlodušským lordem Blackwoodem (Mark Strong) kdesi vysoko a se zející propastí pod nohama, přičemž řešení je okázale a hloupě neortodoxní (to jest stejně efektně anarchistické, jako celý film ve vztahu k holmesovské legendě): Holmes se během konfrontace rozřeční (zpravidla to v tomto okamžiku dělají zloduši, ale Ritchie tím nejspíš vůbec nic nemyslí). Jeho protivník se přitom neúprosně posouvá do propasti... žádná podaná ruka. (Protože je ve finále nepochybně nastartováno na další díl, zajímalo by mne, jak bude Ritchie či jiný najatý, jemu podobný popcornově "rebelský" režisér řešit známý souboj Holmese a jeho úhlavního protivníka Moriartyho nad Reichenbašskými vodopády.)  
  
*/ Motiv podané ruky jako symbol pomoci a důvěry najdeme ovšem u nápaditého Hitchcocka, nabízejícího ve většině svých filnů i řadu jiných, neméně úchvatných řešení konfrontačních situací,  také v klasické podobě: např. během honičky hrdinů s padouchy v Na sever Severozápadní linkou na stěně Mount Rushmore, jež je, jak známo, přetvořena v obří galerii prezidentských portrétů. Konfrontace tradičního typu se odehrává tuším i v Sabotérovi - na newyorské Soše svobody (a na tomhle místě by to chtělo nějakou chytrou hlavu, která by vyvinula smělou interpretaci Hitchových obsesí (zá)vislosti hrdinů na obřích artefaktech).


**/ Pokud jde o poklidné, zlověstné bafání z lulky a poklidné zvládnutí holmesovské dedukční metody, nesahá Ritchieho Holmes (navzdory hereckému nasazení zajímavého Roberta Downeyho, Jr.) ani po kolena plukovníku Landovi (Christoph Waltz) z Tarantinových Hanebných panchartů. A to i navzdory skutečnosti, že Landa je nacistický padouch: jakákoli sebedokonalejší metoda může být zneužita, dokonce k tomu vyzývá. Tarantino je totiž, na rozdíl od Ritchieho, autorem myslícím a skutečně hluboce rebelským.

Motiv podané ruky: důležité gesto hollywoodského filmu


Použiji s dovolením ještě jednou "dokonalé" Prázdniny v Římě k tomu, abych se posunula ještě o kousek jinam. Komentář BabE (díky za něj!) k předchozímu příspěvku mne upozornil na motiv podané ruky, který je ve filmu Williama Wylera pěkně rozvinutý a který už v současných romantických komediích (a v "civilních" žánrech obecně) nemůže mít takovou hodnotu patrně proto, že si už dnes ruku tolik nepodáváme (nebo tomuto gestu nepřikládáme takovou hodnotu).

BabE zmiňuje "dobu, ve které slova čest (podání ruky na stvrzení dohody)" mělo svůj obsah. I v Prázdninách v Římě je ovšem hodnota tohoto gesta proměnlivá a zmíněných kvalit dosáhne teprve na konci (finální scéna, ve které princezna podá ruku Joeovi během tiskové konference, přičemž navenek formální dotek má pro hrdiny i diváka hodnotu celoživotního slibu - něco jako "nikdy nezapomenu na to, co jsme společně prožili"). Princezna i novinář (což by mimochodem mohla být další, nejmodernější typová dvojice k tradičním "dáma a šupák", "princ a Popelka" a "panna a netvor") jsou ve filmu oba představeni nejdřív v situacích, kdy podávají ruku "bezobsažně" a nenaplňují tedy smysl tohoto gesta: znuděná Aňa si formálně potřásá rukama s příslušníky římské smetánky, Joe si  podá ruku se svým nakladatelem na důkaz stvrzení sázky o to, že dodá o princezně "skandální" článek.

Hrou s motivem "podání ruky" je pak scéna u Bocca della veritá (mimochodem jde jistě o filmovou dekoraci, neboť ve skutečnosti je artefakt menší), kde oba protagonisté kratičce podlehnou iracionálnímu strachu, že je jako lháře postihne nepěkná nehoda. Otázka banálního gesta, které si musí vyzkoušet asi každý turista v Římě, oběma hrdinům pomáhá uvědomit si ve stejné chvíli, jací že to jsou lháři - a že by s tím už konečně mohli přestat, protože ten druhý je hoden pravdy).

Nepamatuji si upřímně řečeno na žádný současný romantický film, kde by gesto podání ruky procházelo celým vyprávěním (možná si na něco vzpomenete vy- napište!), zato se mi však vybavují desítky takových gest v akčním filmu. Společenské (rituální) gesto zde získává morální charakter při řešení otázky života a smrti dvou protivníků. Však víte: ve finálním souboji padouch visí za ruce ze střechy/skály/atd. a poprosí hrdinu, který stojí nad ním, o pomoc. Hrdina to udělá, protože je to kladný charakter, načež se chvíli perou a situace se vymění. Teď visí za ruku nad smrtící propastí hrdina - a padouch mu ruku nepodá, čímž se v našich očích definitivně morálně degraduje. Hrdina se z ošemetné situace dostane sám a v pokračující rvačce padoucha definitivně zdrtí.(Pokud možno ho nechá spadnout dolů jakoby rovnou do pekel - pád provází parádní výbuch).    

Neboť teď spěchám na dopolední pracovní projekci, pokračování bude následovat během odpoledne. Pěkný den.

středa 6. ledna 2010

Znovu viděné: Prázdniny v Římě



Jak je asi známo, filmy nezůstávají stejné, i když se jich snažíme coby neměnných jistot držet zuby nehty, abychom alespoň v něčem ukotvili naše chaotické životy. Zvlášť když mezi jednotlivými setkáními uplyne delší časový úsek, nenastanou změny jen ve vás, ale změní se i kontext, ve kterém film vnímáte.

Pěkný důkaz mi zase jednou včera večer poskytly oscarové Prázdniny v Římě (ČT 2) - film, u kterého jsem dřív vždycky strašně slzela, protože patří k těm několika slavným výjimkám v žánru romantické komedie, které dopadnou drtivě špatně (to jest hrdinové sice zjistí, že byli jeden pro druhého stvořeni, ale rozejdou se, protože je cosi nepřekonatelně dělí. (Dalším příkladem je Zamilovaný Shakespeare a jistě si vzpomenete na další.) V tomto případě - jak jsem si všimla lépe než dřív - dělí chudého, nezodpovědného, ale polepšitelného amerického novináře Joea Bradleyho (Gregory Peck) a následnici trůnu kterési malé monarchie, princeznu Aňu (Audrey Hepburnová), sociální rozdíly navázané na "vyšší" poslání. To se zprvu jeví jen jako nepříjemná, nudná povinnost: Joe otráveně flikuje svou reportérskou práci a mladičká princezna pláče po večerech, čímž dětinsky rebeluje proti standardním, přikázaným rituálům spojeným s jejím postavením.


Kratičké setkání popsané ryze únikovým titulem filmu začne nocí strávenou společně ve vší počestnosti a skončí vášnivý, zoufalým objetím a polibkem na rozloučenou před návratem ke zmíněným povinnostem, které oba hrdinové nyní vnímají novýma očima: Joe, který nezneužil náhodného setkání s princeznou uprchlou z paláce ke slíbenému, dobře placenému bulvárnímu článku odhalujícímu soukromí nicnetušící dívky, teď jistě bude svou práci vnímat mnohem zodpovědněji, a Aňa se z bezduché, tiše rebelující loutky změní v moudrou moderní vládkyni.(Která bude mít i vlastní názory na evropskou integraci - což je motiv, který je dnes stejně aktuální jako v roce 1953, kdy film vznikl - vida.)


Stručně řečeno se díky oddechovému úniku ze svých špatně odváděných rolí oba naučili pracovní morálce - což opravdu není typické vyznění pro romantickou komedii. To dobře ladí i s drobnou skutečností, které jsem si dřív také moc nevšímala: Aňa utekla z královského paláce jen pod vlivem euforizující drogy na spaní, kterou jí osobní lékař píchl na uklidnění. V normálním stavu by si dívka první poloviny 50. let, dbalá svých povinností, něco takového nikdy netroufla - což vnímám o to silněji při pohledu na současné romantické komedie, kde se činy hrdinů řídí jen zřídkakdy povinností a smýká jimi rozmar (což se týká většinou i scenáristy, zoufale hledajícího ozvláštnění předem odhadnutelné zápletky). O nějakých povinnostech a poslání se většinou vůbec nedá mluvit, jde spíš o povrchní záminky k momentálnímu zkomplikování děje). Pokud jsou Prázdniny v Římě dobovou, na naše poměry nebývale přísnou, konzervativní moralitou o důležitosti pracovní morálky, které musíme podřídit i své soukromí, čím jsou současné romantické komedie? Asi něčím jako eskapickými, hyperkorektními vyprávěnkami dokazujícími všemožnými způsoby především neexistenci jakýchkoli hranic.


Lekce v poctivosti, kterou absolvují Joe a Aňa, je o to zajímavější, že se odvíjí většinu času v permanentní lži: dívka tvrdí, že utekla z internátní školy, muž předstírá, že obchoduje s hnojivy, a pronásleduje nicnetušící hrdinku svého drahocenného článku s notesem v kapse a kamarádem fotografem za zády. (Důležitá je v tomto směru scéna u Bocca della Veritá - Úst pravdy, i když se zvrhne ve vtip, který mimochodem inicioval improvizující Gregory Peck.) Na konci je ovšem oběma vše jasné a cokoli říkat netřeba: ve finále tohoto všemožně rozhýbaného filmu, kde se pořád jen nezávazně a zábavně mluví a procházkově těká po římských turistických památkách, se nejmocnější zbraní ukazuje mlčení, respektive výmluvná výměna pohledů mezi Joem a Aňou. Epilog s novinářem opouštějícím přepychový, vyprázdněný sál, kde se konala tisková konference s princeznou, již viděl patrně naposled v životě, už potom opravdu nemá mnoho společného s tím, jak se řešily a řeší konce romantických komedií. Zatímco loučení hrdinů je drtivě melodramatické, tady jsme se ocitli už na půdě nefalšované tragédie (Mimochodem se mi to zdálo, nebo je Joeův odchod z tohoto vyprázdněného nebe, jež opustila bohyně jeho srdce, opravdu snímaný ruční kamerou?) 


Prázdniny v Římě bývají označovány za "nejdokonalejší romantickou komedii všech dob", což je jistě především břeskná fráze - už proto, že zmíněné atributy daný žánr přesahují (ale možná právě proto zaujímá film dodnes tak významné postavení v žebříčcích divácké i kritické obliby). Snímek je nicméně dokonalou ukázkou žánrové flexibility tehdy už jednapadesátiletého režiséra Williama Wylera, který v té době byl ceněný spíš pro své zpracování dramatických látek. Což se v tomto navenek tak lehounkém, odpočinkovém filmu dá stěží přehlédnout. Zpětně také nemůžeme opomenout temný stín doby v podobě pracovního zákazu spisovatele a scenáristy  Daltona Trumba (protože byl na černé listině kvůli podezření z neamerické činnosti, scénář za něj podepsal Ian McLellan Hunter a Akademie netušila, komu vlastně uděluje Oscara. Trumbova manželka převzala "opraveného" Oscara až v roce 1993, sedmnáct let po spisovatelově smrti, a v titulcích došlo k opravě téměž po půstoletí - v restaurované verzi v roce 2002).