Prohledat tento blog

pátek 19. listopadu 2010

Natalie Portmanová: Bílá vrána, černá labuť

I když ji svět zná především díky trilogii Star Wars, představuje mezi hollywoodskými celebritami vzácnou výjimku. Peníze ji nezajímají, podporuje umění, vystudovala Harvard a sní o fiolmové režii. Kvůli roli ve filmu by udělala všechno – ovšem jenom v případě, že ten film považuje za zajímavý. V její filmografii téměř nenajdete roli, za kterou by si nestála. Jakoby ani nedokázala klouzat po povrchu: při setkání s filmovými hrdinkami Natalie Portmanové máte pocit, že jemná tmavovláska s očima poloochočené laně se vám vydala naposlas. Jenže zdání klame: tahle herečka své hrdinky nenechává, aby vykrádaly hlubiny jejího podvědomí. Už proto, že jako vyznavačka moderních hereckých metod vytváří na základě vlastních úvah a zkušeností často velmi protikladné postavy. 

V jako Vendetta
Měli byste si proto dát pozor, kam vás tahle něžná víla zavede: herečka, která tak samozřejmě ztělesnila protřelou mladistvou svůdkyni v milostném dramatu Na dotek, totiž počítá s vašemi ochranitelskými pudy. Jejím křehce vypadajícím hrdinkám dávají filmaři často dost sadisticky zabrat, takže jim držíte soucitně palce – a teprve s odstupem si uvědomíte, jaké jsou to nebezpečné potvory. Možná nejzřetelnější je to u protagonistky fantazijního thrilleru V jako Vendeta, která se vydává na cestu anarchie a teroru: Portmanová si kvůli ní nechala oholit vlasy a vdechla jí maximální dávku přesvědčivosti, i když sama je zarytou zastánkyní nenásilí. Právo své Evey na filmové sebevyjádření ovšem úspěšně hájila i na akademické půdě. Vysvléct divákovu mysl z pohodlných domáckých bačkor a chladnokrevně ji vystavit pochybnostem totiž považuje za užitečnou součást své herecké práce. 

Star Wars
Jemnost Natalie Portmanové byste si neměli plést s křehkostí: pro roli galaktické političky Padmé Amidaly ve Star Wars se nejspíš už narodila. V objemném příručním portfoliu si všestranně talentovaná kráska vedle otevřenosti a citlivosti nosí i pečlivě srovnané názory. Podobně jako hrdinka kultovní galaktické ságy, se kterou s přestávkami strávila deset let svého života, vědomě zůstává idealistkou v pragmatickém světě. Nebojuje ovšem za světový mír s velkým výstřihem do véčka a nepapouškuje – jako většina hollywoodských celebrit – názory na ochranu přírody či současnou americkou politiku. I když někdy působí zjednodušeně, patří jenom jí: veganka, která nenosí kožené boty, je má podložené studiem, jehož obzor nekončí na vyleštěném prahu její americké vlasti ani na včerejším datu. Navíc vehementně a otevřeně projevuje sympatie k rodnému Izraeli, což je v dnešní pseudokorektní době hodně odvážný postoj. 

Free Zone
„Měsíčně odmítám tak dvacet scénářů na tohle téma,“ přiznává devětadvacetiletá herečka. Náležitě „ortodoxní“ roli proto ztvárnila ve filmu zatím jen jedinkrát (v povídkovém snímku New Yorku, miluji tě!) A židovský původ jednoznačně přiznává jen jedna z jejích hrdinek – americká protagonistka komorního dramatu Amose Gitaie Free Zone (2005), která zjistila, že nedokáže ani s milovaným mužem žít v „zaslíbené“ zemi. Pro rozvážnou hvězdu je příznačné, že se nechce stát oficiální hollywoodskou židovkou a nesní o tom, že jednou natočí ultimativní drama o holocaustu (i když v koncentračních lágrech zmizela část jejích předků). 

Pokud něco vyjadřuje obojakou podstatu Natalie Portmanové, pak je to její nejnovější hrdinka z psychologického dramatu Black Swan. Příběh ambiciozní baletky, kteráv během boje o hlavní part v Čajkovského Labutím jezeře odhaluje svou divokou a stravující temnou stránku, bude mít v našich kinech premiéru na sklonku února – a podle zasvěcených předpovědí by o pár týdnů později mohl hlavní představitelce vynést Oscara. I tohle srovnání ovšem trochu pokulhává. Panensky spořádaná Nina Sayersová, která na jevišti podává technicky dokonalé výkony bez špetky citu, se ve filmu Darrena Aronofského při hledávání hranice svých možností pěkně zvrhne. Na současné filmové scéně bychom ovšem stěží našli herečku, která své temné stránky zvládá lépe než Portmanová.

Žena v těle dítěte
Reklamní fotografie: Leon
Nataliinu nezávislou osobnost zformovalo rodinné prostředí, ve kterím hledá opochu dodnes. Její veřejný obraz tak netvoří skandály, výstřednosti a milostné románky, ale aktivity, jimž se věnuje každá normální, vzdělaná, činorodá mladá žena. Na prvním místě je u ní práce a vyvážené vazby na lidi, které si zvolila jako své přátele (hollywoodských celebrit je mezi nimi minimum). Své soukromí si ovšem pečlivě střeží, takže o jejím osobním životě se mnoho neví. (Aktuální je dnes snad jen informace, že herečka, která dosud patřila spíš mezi hollywoodské singles, bývá od loňského listopadu k zahlédnuté ve společnosti choreografa a tanečníka New York City Ballet Benjamina Millepieda, kterého poznala při natáčení filmu Black Swan.)

Cenu soukromí si uvědomila už jako desetiletá, když si coby umělecký polopseudonym vybrala dívčí příjmení své babičky. Bála se tehdy ztrapnění i toto, že poškodí profesionální kariéru svého otce Avnera Herslaga, úspěšného endokrinologa specializujícího se na léčku neplodnosti. 
Leon

Natalie přišla na svět jako jeho jediná dcera 9. června 1981 v Jeruzalémě. Avner, jehož dědeček přišel do Izraele ve 30. letech z Polska, poznal Nataliinu matku Shelley na Státní univerzitě v americkém Ohiu (Ohio State University), když si od ní v místním židovském centru kupoval lístky do kina. Díky otci si Natalie mezi své předky s hrdostí počítá i rumunskou prababičku, plavovlasou židovku, která za druhé světové války pracovala pro britskou špionáž. Také díky ní chová herečka úctu k minulosti a starším lidem obecně: tu před dvěma lety projevila i ve svém krátkometrážním režijním debutu Eve, jehož mladičká hrdinka se omylem připlete k milostné schůzce vlastní babičky. Když dostal Avner Herslag v roce 1983 pracovní nabídku z USA, přestěhovala se rodina do Washingtonu. Tam začala Natalie chodit i do školy, která byla samozřejmě židovská, i když pro její rodiče náboženství nikdy nepředstavovalo středobod jejich existence (dnes nicméně herečka vedle angličtiny mluví plynně i hebrejsky – a domluví se mimochodem i japonsky, francouzsky, německy a arabsky). V Jeruzalémě se Natalie nicméně cítí víc doma než ve Spojených státech. 

Leon: s Jeanem Renoem 
V roce 1988 se Herslagovi přesunuli do Connecticutu a nakonec zakotvili na Long Islandu, kde Natalie dochodila střední školu (kvůli přípravě na závěrečné zkoušky se v květnu 1999 rozhodla vynechat premiéru svých prvních Stars Wars). V pubertě byla sice posedlá Hříšným tancem (1987), ale debutovala ve filmu, který byl svým žánrem i laděním protipólem romantické limonády s Patrickem Swayzem v hlavní roli. K velezajímavému thrilleru Leon se také nedostala obvyklou cestou. Když ji coby desetiletou v pizzerii oslovil hledač talentů pátrající po svěžích tvářičkách, jež by mohly propagovat kosmetiku Revlon, řekla mu, že modeling ji sice nezajímá, ale ráda by to zkusila s hraním. Prvním výsledkem byl třítýdennní záskok za Britney Spearsovou v hlavní roli mimobroadwayského muzikálu Ruthless!, ve kterém Natalie zúročila dosavadní lekce tance a herectví. Kdo ví, jak by to však s její kariérou dopadlo, kdyby francouzský režisér Luc Besson nezměnil názor: nejdřív totiž usoudil, že Portmanová je pro roli Mathildy v jeho anglofonním debutu Leon přece jen ještě příliš mladá. 

Jako Marilyn v Leonovi
Spojenectví dvou ztracenců, dětinského zabijáka (Jean Reno) a předčasně dospělé dívenky se ovšem opírá právě o rozumnost a praktičnost, které Portman dokázala své hrdince vdechnout. Besson kvůli své mladičké hvězdě dokonce změnil scénář, který současně pečlivě prostudovali Nataliini rodiče (což se stalo pravidlem i v dalších letech, kdy matka nezletilé herečce pomáhala jako agentka a nezištně pečovala o její narůstající bankovní účet). Leon představoval neobvyklý a oslnivý start, který Natalii okamžitě zajistil další pracovní příležitosti. Nabízená pozice „nové lolitky“ ovšem třináctileté debutantce neseděla: řešení situace jí navzdory vstřícnému rodičovskému zázemí dalo pořádně zabrat. Nevolila svůdnou cestu drog a alkoholu, která zlikvidovala či zbrzdila kariéru řady jejích vstevníků. Rychle pochopila, že se před spolužáky musí držet na uzdě: málem ji nejdřív odepsali jako arogantní šprtku, která se na ně navíc vytahuje se svými prázdninovými filmařskými zkušenostmi. 

Mars útočí!
Pro jistotu ovšem ještě deset let poté raději odmítala role se sexuálním podtextem. Nezahrála si tak v roce 1997 titulní roli v nepříliš povedené nové verzi Nabokovova románu Lolita ani se neobjevila coby přemoudřelá dcerka hlavních hrdinů v zajímavém dramatu Ledová bouře. Pro hlavní ženskou roli v adaptaci Shakesperova dramatu Romeo a Julie ji považoval za příliš mladou i režisér Baz Luhrmann (při zkušebních záběrech prý Romeo Leonarda Di Capria vypadal vedle o sedm let mladší kolegyně jako pedofil). 

Než dovršila jednadvacítku, připsala si nicméně Natalie Portmanová do filmografie celou řadu různorodých postav, které spojuje zralost neúměrná jejich věku: taková je rebelská nevlastní dcera hlavního hrdiny (Al Pacino) z akčního thrilleru Michaela Manna Nelítostný souboj (1995), prezidentská dcerka Taffy Daleová v parodii Tima Burtona Mars útočí! (1996) či svůdné děvče ze sousedství Marty z generačního příběhu Teda Demmea Nádherný holky (1996). K předčasné dospělosti je samozřejmě násilně dotlačena i hlavní hrdinka dramatu Deník Anny Frankové, kterou si herečka zahrála pod režijním vedením Jamese Lapinea v broadwayské adaptaci v roce 1997. (Knižní předlohu dostala mimochodem od tatínka už během natáčení Leona a v osmnácti letech o ní napsala pro časopis Time osobně zabarvenou esej.) 

Kdekoli, jen ne tady
Pozoruhodný výkon podala Natalie Portmanové i v roli dospívající Ann, která se pokouší vybojovat si nezávislost na své citově nevyrovnané matce, v tragikomedii Kdekoli, jen ne tady (1999). Za roli, do které byla angažována na přání hlavní představitelky Susan Sarandonové a ze které byly na její popud vyškrtány sexuálně explicitní scény, mladá herečka získala nominaci na prestižní Zlatý glóbus. Přerod od instinkty zmítaného teenagera ke zrale uvažující mladé ženě předvedla i v melodramatu Jdi za svým srdcem (2000).
Stejné „dospělé“ kvality má i Padmé Amidala, hrdinka slavné trilogie George Lucase Star Wars – mladičká královna, která posléze svou planetu Naboo reprezentuje v galaktickém senátu a která s tragickými následky riskuje svou zodpovědnou veřejnou existenci kvůli lásce k pochybnému mladíkovi jménem Annakin Skywalker. Portman vyrůstala v prostředí, kde původní trilogie Star Wars neměla podobu kultu, a k nabízené roli přistoupila bez předsudků a s dychtivým zájmem o staronový sociologický fenomén. 

Jdi za svým srdcem
Tři filmy uvedené do kin v letech 1999-2005 byly pro její kariéru zajímavé hned z několika důvodů: poprvé v životě milovnici psychologických dramat konfrontovaly s možnostmi trikové technologie a náročným hraním před „modrým“ plátnem, způsobily, že ji lidé začali poznávat na ulici – a umožnily jí omezit hereckou práci na minimum. Kromě toho jí naplnily bankovní konto částkou, díky které si už nikdy nebude muset vybírat role s ohledem na honorář. Pro Natalii bylo ovšem důležité především to, že v červnu 2003 mohla v klidu ukončit bakalářská studia psychologie na Harvardu, na která na jaře 2004 navázala půlročním pobytem na univerzitě v Jeruzalémě. 

„Nikdy bych nedovolila, aby film ohrozil moje studia,“ zdůraznila novinářům. „Mezi psychologií a herectvím ovšem nevidím zase takový rozdíl: v obou případech se snažíte zjistit, jak a proč lidé něco dělají – jak přemýšlejí, čemu věří a co cítí.“ 

Na dotek slávy 

Na dotek
Životní epizodu zvanou Star Wars si Natalie Portmanová okořenila účinkováním v Čechovově Rackovi (2001), kde si v newyorském Central parku zahrála po boku Meryl Streepové a Kevina Klinea. Režisérem úspěšného divadelního představení byl Mike Nichols, kterému svěřila i svou první skutečně dospělou roli – part mladičké Američanky Jane/Alice, která v průběhu několika let skrytě ovládá vývoj milostného trojúhelníku tří dospělých partnerů. V adaptaci divadelní hry Particka Merbera Na dotek (2004) se třiadvacetiletá herečka úspěšně prezentovala po boku tří etablovaných hvězd současnosti: Julie Robertsové, Clivea Owena a Judea Lawa. 

Na dotek: s Judem Lawem
V dramatu o neomezené manipulaci a hranicích upřímnosti v lásce se Portmanová, které její výkon vynesl Zlatý glóbus a nominace na Oscara a cenu BAFTA, plně spolehla na vedení režiséra, který se stal jejím průvodcem do světa „vážného“ herectví. Nataliina hrdinka vypadá jako bezmocná, zranitelná naivka, na kterou všichni kolem ní berou ohledy, nakonec se však ukáže, že právě ona si v milostném kosočtverci vydobyla největší manipulační prostor. Scéna, v níž coby spoře oděná profesionálka ve striptýzovém baru chladnokrevně svádí zoufale nadrženého hrdinu v podání Clivea Owena, patří k nejvzrušivějším momentům filmu: Natalie dokonce poprvé v životě svolila ukázat na plátně svou nahotu, ale Nichols se nakonec rozhodl choulostivé záběry nepoužít – a jako pravý gentleman je prý dokonce zničil.

Goyovy přízraky 
I když považuje sex za důležitou součást lidského života a nahotu za přirozený stav, nepostavila na nich herečka žádnou ze svých následujících rolí. Sběratelé dráždivých momentů zaznamenali, že se obnažila i pro další „důvěryhodné“ režiséry (především pro Miloše Formana v Goyových přízracích/2006 a pro Wese Andersona v krátkometrážním Hotelu Chevalier/2007). 

Králova přízeň 
Diváci ovšem chtějí u „své“ Natalie zkoumat spíš charakter postavy než její prsa. O tom, že ani v téhle oblasti nejpřijdou zkrátka, herečka v posledních několika letech poskytla štědré důkazy. Nabídla je ovšem většinou spíš v rámci nezávislých, nízkorozpočtových snímků než v oblasti rozmáchlých žánrových blockbusterů. Mezi ty můžeme po Star Wars počítat především „teroristickou“ verzi Leona situovanou do fiktivního prostředí totalitní Británie a nazvanou V jako Vendeta, rodinnou fantasy Říše hraček (2007) a kostýmní historické drama Králova přízeň (2008). 

Protože si nakonec nezahrála hrdinovu dceru ve Spielbergově hitu Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008), protože archeolog-dobrodruh se nakonec spokojil se synem, můžeme za hereččin návrat do světa vysokorozpočtových hitů typu Star Wars považovat až comicsové dobrodružství Thor. To se do kin chystá na jaře a Natalie v něm hraje lidskou přítelkyni titulního superhrdiny v podání Chrise Hemswortha – krásnou vědkyni Jane Fosterovou. Do hlubin středního proudu Portmanovou zlákala skutečnost, že režisérem Thora je Angličan Kenneth Branagh, který v sobě spojuje úspěšného shakespearovského divadelníka a ambiciózního žánrového filmaře. 

Moje borůvkové noci
Chráněnka Mikea Nicholse se tak potvrzuje jako ten typ herečky, která je zvyklá nespoléhat ani tak na jména slavných kolegů nebo na komerčně chytlavý námět, jako spíš na záruky představované režisérskou osobností. Do svého hereckého portfolia si tak Portman zapsala slušnou řádku ceněných tvůrců: vedle George Lucase, Michaela Manna či Miloše Formana mezi ně patří i Anthony Minghella (který jí v roce 2003 nabídl menší roli válečné vdovy v romantickém příběhu Návrat do Cold Mountain) nebo Wong Kar-wai (pro kterého se v romanci Moje borůvkové noci před třemi lety změnila v protřelou blonďatou gamblerku). Důležitá pro Portmanovou byla i spolupráce s britským režisérským veteránem Jimem Sheridanem, v jehož dramatu Bratři si loni zahrála osamělou mladou matku Grace, která se musí utkat se skutečností, že jejího manžela (Tobey Maguire) změnila vojenská akce v Afghánistánu v paranoidního násilníka. 

Hesher
Jediným omylem v tomto směru byla prý z Nataliina pohledu spolupráce s Woodym Allenem: v muzikálu Všichni říkají: Miluji tě (1996) slavný newyorský komediograf od tehdy patnáctileté herečky požadoval improvizaci, se kterou si podle vlastních slov naprosto nevěděla rady. Přestože pevnou páteř hereččiny filmografie tvoří snímky opřené o kvality režiséra (a Black Swan Darrena Aronofského mezi nimi jistě nebude poslední), podporuje Natalie Portmanová soustavně začínající a nezávislé tvůrce. Naposled takhle pomohla debutujícímu Spenceru Susserovi, když produkovala jeho drama o samotářském podivínovi Hesher, v němž si po boku Josepha Gordona Levitta také zahrála menší roli. 

Povídka, kterou Portmanová režírovala
do filmu New Yorku, miluji tě!
Mezi Nataliiny „vážné“ aktivity patří i podpora začínajících podnikatelek v rozvojových zemích. Počítá k nim samozřejmě i vlastní režisérské pokusy. Na celovečerní režijní debut sice teprve čeká, svou profesionální citlivost ovšem prokázala v civilně poetickém příběhu z povídkového filmu New Yorku, miluji tě! Coby režisérka v něm provází malou holčičku a jejího opatrovníka na procházce proslulněným Central Parkem…Nedávno se herečka začala věnovat i produkci: v rámci společnosti, kterou pojmenovala po svém zemřelém psím miláčkovi, se coby výkonná producentka v loňském roce podílela na tragikomedii Dona Roose Love and Other Impossible Pursuits, kde si samozřejmě také zahrála. 

No Strings
Produkčně také podpořila nový film režisérského klasika Ivana Reitmana No Strings, ve které se má příští rok objevit po boku Ashtona Kutchera. Protože jde o romantickou komedii, zdá se, že těsně před třicítkou si i vážná a zodpovědná Natalie Portmanová konečně našla čas i na dívčí rozmary: žánru, který v hojné míře zapleveluje filmografie jejích vrstevnic, se totiž s výjimkou nezávislého Procitnutí v Garden State (2004) vyhýbala jako čert kříži. 

Možná by se teď dalo uvažovat o tom, že se do Nataliiny filmografie touto cestou vloudil uvolněný tón: svědčí o tom i postava nebezpečné bojovnice v komediální pohádce Your Highness a produkce podvratné hororové variace na klasickou romanci Jane Austenové Rozum a cit, která nese název Pride and Prejudice and Zombie. V souvislosti s Natalií Portmanovou by se dalo uvažovat ještě o ledasčem – kdyby zrovna neměla potenciálně políčeno na Oscara a kdyby hereckou práci brala třeba jenom jako možnost, jak si vydělat na nájem. Jenže tahle idealistka v pragmatickém světě vnímá svou profesi jako možnost, jak změnit svět k lepšímu. Což se jí – ať se pragmatici jdou vycpat – často celkem daří.

(tento text byl napsán pro časopis pro pány ForMen, kterému děkuju za laskavou možnost uvřejnit ho i zde) 

1 komentář:

  1. Opravdu pekny text. Shodou nahod jsem mel to stesti chvili si s NP povidat v hospode u Rudolfina a muzu rict ze je to (k memu prekvapeni) neskutecne chytra a zajimava slecna. Vase nazory se s moji kratkou zkusenosti naprosto shoduji.

    OdpovědětVymazat