Prohledat tento blog

pátek 29. července 2016

Krotitelé duchů

Letní program kin je napěchovaný hollywoodskými tituly, které jsou součástí sérií nebo překlápějí do současných reálií starší filmy (nebo obojí současně). Nic nového pod sluncem: Kolektivní nejistotu v obdobích společenského ohrožení americká továrna na sny pravidelně kompenzovala sériovými produkty. Ty jaksi z podstaty poskytují divákům pocit bezpečí a kontinuity – a producentům navíc téměř vždy zaručují dobrý výdělek. Remake dvaatřicet let starých Krotitelů duchů tak přichází do kin ve zjevném kontextu.

Komedie o týmu parapsychologů bojujících v kulisách moderního New Yorku se zásvětními entitami se stala kasovním trhákem roku 1984. Je jedním z komerčně nejúspěšnějších titulů 80. let a i když kritickou veřejnost moc neoslovila, získala kultovní divácký statut. Krotitelé duchů se v roce 1989 dočkali pokračování, přičemž produkci a režii opět obstaral Ivan Reitman. Ten se nyní produkčně podílí i na nové verzi. Po premiérovém víkendu v domovských USA je ovšem jasné, že noví Krotitelé nebudou hitem. A za půl roku po nich pravděpodobně neštěkne ani pes.

Zmíněný „zjevný kontext“ se totiž tentokrát postavil proti samotnému dílku: řada fanoušků původního filmu vyjádřila svůj odpor už po zveřejnění traileru. Nápad vyměnit původní mužské protagonisty za ženský tým je příliš radikální - a obsazení komiček z televizní show Saturday Night Live není tak dobrým nápadem, jak se mohlo někdy zdát. Původní představitel hlavní role - Dan Aykroyd – byl s Johnem Belushim rovněž odchovancem zmíněné show, na Reitmanově filmu se však podílel i autorsky (přičemž jeho kolega Harold Ramis se v 90. letech profiloval jako mimořádně zajímavý scenárista).

Podobu nových Krotitelů však neurčují kamarádsky propojené herecké osobnosti, ale průměrná scenáristka Katie Dippoldová a režisérský rutinér Paul Feig. Ti mají na společném kontě především policejní komedii Drsňačky (2013), kde se objevila i představitelka hlavní „krotitelky“ Abby – Melissa McCarthyová. Ta ovšem nenachází oporu ve špatně napsané postavě, která nemá k dispozici celistvý příběh, ale spíš sled sitcomových situací.

Bez humoru a bez srdce

Pro českého diváka mají souvislosti s populární americkou televizní show pramalý význam. Tím víc ovšem může vnímat, že hlavní představitelky fungují ve filmu jako nesourodé sólistky. Oblíbenkyně režiséra Paula Feiga, Kristen Wiigová (komedie Ženy sobě), naplňuje uspokojivě (ale bez překvapení) roli upjaté, ambiciózní akademičky Erin. Ta po vyhazovu z univerzity najde smysl své ženské existence v krotitelském řádění s novými kamarádkami. Nejvýraznější osobností v hrdinské sestavě zůstává výstřední „zbrojířka“ Holtzmannová v podání Kate McKinnonové. Leslii Jonesové ztvárňující „černošku z ulice“ Patty se už v ultrakorektních USA dostalo kritiky kvůli naplňování rasového stereotypu.

Nejlepší postavou nových Krotitelů je sekretářka týmu, kterou je v rámci prohození genderových rolí mužný a pohledný, leč úplně pitomý Kevin. Mladíka, kterého roztouženým okem sleduje zvláště Erin, si s nadhledem zahrál představitel superhrdinů Chris Hemsworth (Thor). Milostného motivu, který zazněl v původním filmu prostřednictvím půvabné Dany v podání Sigourney Weaverové, se ovšem noví Krotitelé okázale vzdávají. 

Ve hře je tak parta samorostlých ženských singles, které jsou plně oddané nové profesi. Krotitelé duchů ovšem rezignují na vztahy obecně: skutečnost, že mezi Abby a Erin se obnovilo dávné pouto a tým stmeluje přátelství, nám tvůrci pouze oznamují. Přestože se hraje o hodně – o kamarádství a nakonec i o osud New Yorku napadeného duchy - chybějí emocionálně přesvědčivé situace, které by oživily předem dané a očekávané schéma.

Ve chvíli, kdy by snad mohlo dojít k nějaké hloubější interakci mezi postavami, se v duchu nezvykle vážně pojaté hororové akce objeví strašidlo, aby pozvracelo Erin kostýmek ektoplazmou. Triky jsou technicky dokonalé a některé detaily promyšlenější než v původním filmu, pohromadě však nové Krotitele drží hlavně zbožné přání jejich tvůrců, aby vznikl hit.

Humoru je však tu pomálu, a zůstává velmi krotký a korektní. Pokud něco někoho citově zasáhne, pak půjde nejspíš o pamětníky: Bill Murray, Dan Aykroyd a Sigourney Weaverová se totiž na plátně mihnou v malých, čestných roličkách. Film samotný je věnováni Haroldu Ramisovi, který prozíravě zemřel před dvěma lety. Což nám připomíná, že série Krotitelé duchů někdy přece jen měla srdce.

USA 2016, 117 minut
Režie: Paul Feig
Scénář: Katie Dippoldová, Paul Feig
Kamera: Robert D. Yeoman
Hudba: Theodore Shapiro 
Hrají: Kristen Wiigová (Erin), Melissa McCarthyová (Abby), Kate McKinnonová (Holtzmannová), Leslie Jonesová (Patty), Chris Hemsworth (Kevin), Bill Murray (Heiss), Andy Garcia (starosta), Dan Aykroyd (taxikář), Sigourney Weaverová (Gorinová)

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

pátek 22. července 2016

Rozhovor s Ivou Hejlíčkovou: "Jsem v podstatě pes obranář"

Potkaly jsme se v Thermalu, v kavárně na terase, kde se smí kouřit. Popelník vybalancovala na hromadě papírů plných poznámek. Programová ředitelka LFŠ Uherské Hradiště Iva Hejlíčková (51) si čas na rozhovor udělala mezi prací a projekcí, kterou chtěla stihnout. Kolem naplno zuřil karlovarský festival. Bývalou šéfredaktorku Cinemy a členku Rady Fondu kinematografie každou chvíli někdo poznal a oslovil ji, jako by byla nějaká herecká hvězda.

Můžeme povídat o čemkoli, ale jsme na karlovarském festivalu a to pro tebe každý rok znamená i to, že Letní filmová škola se blíží. Jak se tady cítíš? 

Nemohu si to tady užívat, jak bych chtěla, a jenom šťastně chodit na filmy. Filmovka začíná za pár dní a jsem napůl nepříčetná. Obdivuji ale kolegy z Varů, protože tohle je maxicirkus a na organizaci to musí být úplné peklo. Jako člověk, který tuhle práci dělá, si to myslím dovedu představit.

 Jezdila jsi dřív do Varů, nebo na Letní filmovou školu? 

Na Filmovce jsem poprvé byla v roce 1991. To jsem byla první rok zaměstnaná v Cinemě. A pak jsem tam dlouho jezdila jako návštěvník.

Objevila jsi tam staré filmy… a dobré lidi? 

Ano. Ale bezpochyby jsem odchovanec Varů. Na festival jsem poprvé přijela ještě za studií, celá vyjukaná. Coby intelektuálka jsem chodila na takové ty divné filmy. Ale to už je strašně dávno, v 80. letech. Mnohem později jsem pro festival i pracovala, externě jsem posuzovala filmy pro programové oddělení.

A netoužila jsi tady dělat něco víc? 

Ne. Popravdě řečeno kolegům dramaturgům nezávidím, protože musejí objíždět festivaly a pídit se po nových filmech. A sama víš, že artových nebo festivalových novinek je každý rok strašně moc. Já inklinuju spíš ke starým filmům. A jsem ráda, že nejsem závislá na současné produkci a můžu si jako dramaturg svobodněji vybírat, jakou uspořádám sekci a co do ní dám. Na Filmovce si z moci úřední pro sebe vyhrazuji právě staré filmy. 

Měla jsi vždycky raději staré filmy než nové? 

Vždycky. Já jsem odkojená filmový klubem v Brně, nejvíc jsem tam chodila jako gymnazistka na konci 70. a začátku 80. let. 

Představovaly pro tebe tehdy filmy formu úniku? 

Naprosto. Tím, že tatínek se velmi politicky angažoval, jsem se stala apolitickým stvořením. Zajímaly mne hlavně rodinné vztahy, psychologické příběhy. Vyrůstala jsem na Carlosi Saurovi.

Eliso, můj živote – vztah dcery a tatínka? 

Spíš Starý dům uprostřed Madridu. Smutek, beznaděj a deprese, to bylo moje.

To všechno patří k tomu mladému věku, že. Máš dneska ráda filmy, které dávají lidem naději? 

Mám ráda dobré filmy. Nemusejí být moc emotivní, nemusejí být veselé. Jsem už tak stará, že když si pustím Lesní jahody, nebudu zase dva dny spát. Mladí se dívají na neštěstí ve filmech tak nějak zvědavě, jako na sci-fi. Ale my jsme najednou ve věku, kdy se nás některé věci začínají dotýkat. 

Máš pocit, že tvoje profesionální směřování je náhodné, nebo vnímáš nějakou logiku, směřování, úsilí? 

Já jsem nikdy neměla plán. Člověk nikdy neví. Kdybychom v Cinemě neskončili, možná bych tam byla dodnes. A byla by to chyba.

Proč? 

Už by mne ta práce nebavila. Napsala jsem, co jsem potřebovala. Po čase se mi navíc filmy zdály už většinou pitomé. Vlastně jsem ráda, že to takhle dopadlo. Po odchodu ze Cinemy jsem dělala nejrůznější věci – a všechny byly něčím zajímavé. Pak jsem začala s LFŠ spolupracovat na katalogu a tehdejší šéf, Pavel Bednařík, mi umožnil, abych si udělala profil Billyho Wildera. To bylo príma a snad se to i mnoha lidem líbilo. Když Pavel v roce 2011 odcházel, tak mi nabídli jeho místo. Říkala jsem si, že se tak budu moct věnovat i dalším svým oblíbeným režisérům – Williamu Wylerovi, Franku Caprovi, Hitchcockovi… Tak jsem to místo vzala, aniž jsem tušila, jakou další práci takový festival vyžaduje.

Kdybys to tušila, tak bys to nevzala? 

Asi ne, protože když jsi programový ředitel, musíš zvládnout strašné množství organizační práce a máš velkou finanční zodpovědnost za rozpočet filmového programu. A na starost máš skupinu dramaturgů, kteří jsou opravdu velmi různí, mají různé názory a temperamenty, různou míru snášenlivosti.

Co si pamatuju ze Cinemy, vždycky jsi byla krotitelka lvů. 

Ale v redakci Cinemy jste byli jenom tři redaktoři, a na jednom místě. Dramaturgů LFŠ je devět, deset, každý bydlí jinde a většinu času pracuje samostatně, takže se nenaučí s ostatními vycházet. Někdy si připadám jako psychiatr.

Oceňovala jsem vždycky tvoje odborné znalosti a manažerské schopnosti. Ale stejně jsem si nejvíc vážila tvého lidského přístupu k jakémukoli cirkusu, kterému jsi šéfovala. V Cinemě jsme dělali skvělý časopis – a nejenže jsme se navzájem nepobili, ale panovalo tam cosi jako pohoda. 

Nevím, jestli to byla moje zásluha.

Koho jiného? Navíc jsi stavěla do latě všechny majitele Cinemy a chránila redakci před jejich nesmyslnými nápady. 

Já jsem v podstatě pes obranář.

Pomáhat a chránit. Máš to přece v rodině, oba tví dědečkové byli četníky. 

Tak to se vidím spíš jako někdo, kdo honí zloděje jablek… Pravda je, že jsem se vždycky chovala ochranitelsky, mateřsky, ať se to podřízeným líbilo nebo nelíbilo. Třeba Ondřeji Zachovi a Tomášovi Hoffmanovi je dneska k smíchu, když se k nim takhle chovám.

Byli to tvoji redaktoři, odchovala jsi je a teď sami šéfují – jeden je ve vysoké pozici v HBO, druhý produkuje filmy. Proč myslíš, že to bylo v Cinemě tak příjemné? 

Mám pocit, že je to tím, že nás bylo málo a o nic moc nešlo. Nebylo to konkurenční prostředí, nešlo o velké peníze. Nikdy jsme nebyli vystaveni velkému tlaku. A bylo to přehledné, což mám ráda. Třeba tady ve Varech pracuje hrozně moc lidí, je to obrovský kolektiv. Na Filmovce nás dohromady není víc než dvacet. Je to komorní, všude dohlédnu, a to mi vyhovuje.

Mně stejně přijde, že oproti minulosti se i ta Filmovka změnila ve slušně velký podnik. Co vlastně máš v těch papírech? 

Zrovna jsem dopisovala, kdo z dramaturgů bude dělat úvod k jakému filmu. Jde o to, že když má někdo úvod a pak besedu, tak se mu to časově nemá překrývat. Dramaturgové nesmějí moc rychle přebíhat mezi kiny, aby se nestrhali.

Většina šéfů nemyslí na to, aby se jim nestrhali podřízení… 

Ale já jsem ve stejné pozici jako oni, taky uvádím filmy a vedu besedy. To je možná jeden z mála mých dobrých rysů, že po nikom nechci nic, co neznám, co bych nedokázala sama. Vždycky jsem nesnášela šéfy, kteří mi dávali absurdní úkoly. Ne že by byli zlí nebo hloupí, ale prostě neměli o té práci ponětí.

Co si připravuješ pro letošní Filmovku? 

Uvádím sekci o studiu Ealing a Shakespeara. A protože jsem profesionál, tak udělám sem tam po filmu i nějakou besedu s tvůrcem a podobně. Nejvíc mne ale baví ty úvody. Nikdo si na mne zatím nestěžuje, možná šeptem, ale o tom naštěstí nic nevím.

Neděláš toho kapku moc? 

Narážíš na to, že jsem členkou Rady Fondu kinematografie? Loni 8. dubna jsem slavila padesátiny a 9. jsem šla na svou první schůzi. Ani s touhle prací jsem předem nevěděla, co všechno obnáší. Musela jsem si kvůli ní zkrátit úvazek v Asociaci filmových klubů a na konci srpna s ní úplně končím a nechávám si jen Filmovku. Podzim budu mít volný a budu se věnovat jen Fondu. Od dubna do června dělat současně s ním i LFŠ je opravdu náročné. Není to ovšem sprint, je to maraton. Musím vydržet, trošku si před Hradištěm odpočinout a v klidu se připravit…

A k tomu ještě překládáš, ne? Podílela ses na překladech knih Bezstarostní jezdci, zuřící býci a Legendární filmy. Věnuješ se i beletrii… 

Teď zrovna mi nakladatel napsal textovku: Jak to vypadá? A já jsme mu odepsala: Máš mě rád? A on mi odpovědět: Chápu. Takže se té knize budu věnovat zase až na podzim. Jmenuje se Sporting Guide a hned jsem po jejím překladu sáhla. Říkala jsem si, Los Angeles, začátek 20. století, to už existoval Hollywood… Teprve pak jsem zjistila, že název nesouvisí se sportem, ale s dobovým označením pro bordel.

 Aha. Vybrala sis k překladu jinou knihu, než jsi myslela! 

Koncem 19. století ve všech velkých evropských městech existovaly knížečky, které si mohl gentleman zakoupit. Byly v nich popisy bordelů, to, jak se slečny jmenují, co dělají a kolik to stojí. Knížka Liz Goldwynové líčí tu dobu a to prostředí. Je zajímavá… a učím se úplně nová slova!

Ale předtím jsi překládala i odbornou filmovou literaturu, ne? 

Ano, ale u nás se do vydávání odborných knih o filmu nikdo nehrne, protože jsou prakticky neprodejné. Jak jsem teď v Radě Fondu, snažím se i o podporu kvalitní překladové literatury. Ne každý, kdo chodí třeba do filmového klubu, umí anglicky, aby si mohl číst knížky v originále. Nehledě na to, že se k nim musí nějak dostat. Velcí vydavatelé by do toho šli, ale nevědí, že mohou získat podporu na překlad. Loni měl výročí Orson Welles, o kterém v češtině nevyšla žádná kniha. Nakladateli by pomohlo k vydání třeba jen padesát tisíc… Ve Fondu ale většinou vehementně podporují český výzkum, vznik a publikace původních českých textů. Což je v pořádku – je v pořádku, když někdo chce vydat akademický sborník českých textů v nákladu dvě stě kusů. A pořád si myslím, že vedle toho je dobré mít i překlad dobré knihy a že to je lepší, než mít špatnou českou publikaci. Taky všechny otravuju s tím, abychom iniciovali vznik dějin českého filmu.

Existují různé organizace, které to mají v popisu práce… 

Ano, ale stále se nic moc neděje. Nikdo z nás není Bordwell. Měl by vzniknout tým, který by na tom začal pracovat.

Proč se do toho podle tebe nikomu nechce? 

Na Fondu mi říkali, že projekt už existoval, ale byl odložen. Zatím jsem do toho ještě nepronikla, ale na podzim, až budu mít víc času, se do toho dám. Jsem úporná a nevzdám to.
Podle mne je důležitý divák a toho je potřeba kultivovat. A není úplně jedno, čím se zkultivuje. To je taková moje efelvěkovská posedlost.

Myslíš jako pedagog. 

Ale učit už jsem přestala. A jsem ráda, protože v Písku mne to mimořádně frustrovalo. Investovala jsem do té práce spoustu energie, ale moje očekávání byla asi moc veliká. Studenti nejsou hloupí, ale nepochopila jsem, proč je na základy dějin světového filmu vyhrazený jen jeden semestr. To se nedá stihnout, nutí to učitele ke strašným zkratkám. Navíc žádný student prvního ročníku nemá vztah k historii. Abych studenty pro ni mohla nadchnout, potřebovala bych víc prostoru. Zavalit je přívalem jmen a úžasných filmů nestačí, musejí se zorientovat a začít s tebou sdílet ten zájem, to nadšení. Chceš-li někoho nadchnout, musíš k tomu mít podmínky. Navíc studenti na té škole mají tvůrčí ambice i plány a v podstatě je vůbec nezajímá, co dělali filmaři před nimi. Asi je to v tomhle věku normální, ale mně to přišlo hodně líto.

Ten učitel v tobě byl myslím vždycky. Cinema, tak jak jsi ji dělala sedmnáct let, vychovala celou jednu generaci. Jak se cítíš, když tvůj vkus ovlivnil obrovské množství lidí? 

Proto mne filmoví vědci a akademici asi nenávidí. Ale je pravda, že dodneška mne lidi poznávají a cítí potřebu mi to říct. To mne dojímá. Mám radost, že to celé mělo možná nějaký smysl.

Nemáš pocit, že totéž děláš i na Filmovce? Ač tomu říkáš festival, pořád je to filmová škola. Hrají se tam filmy v nějakých kontextech, nechybějí přednášky… Bez tebe by to vypadalo jinak. 

Vypadalo by to stejně, jen by se tam možná hrály trochu jiné filmy. Asi by tam bylo méně starých hollywoodských filmů.

Proč je pro tebe americká kinematografie tak důležitá? 

 Když obdivuješ svět, který se vůči něčemu vyhraňuje, tak bys měla také znát to, vůči čemu se vyhraňuje. Americký film navíc není tak zavrženíhodný, jak si milovníci evropské kinematografie myslí. A navíc je i zábavný!

 Tohle povědomí kolem sebe nejen dlouhodobě šíříš, a podáváš o tom i důkazy – tím, co děláš. 

Nejsem teoretik, jsem popularizátor. Ale ty mi pořád jenom lichotíš. Proč mi nekladeš nějaké nepříjemné otázky?

To neumím, ale zkusím to. Máš pocit, že jsi nějakou retrospektivu zvorala? 

Jsem nešťastná z Orsona Wellese. Sehnali jsme poměrně krkolomně všechny ty filmy, ale lidi na ně nechodili. Chodili jen na Občana Kanea! Znovu jsem se přesvědčila, jak úžasný je Falstaff. Všechny ty jeho shakespearovské adaptace jsou skvělé.

Ty vnímáš jako svůj problém, že na Wellese diváci nechodili? 

Ano, ano. Připravovala jsem se na tuhle retrospektivu tak poctivě, jako na žádnou jinou předtím. Načetla jsem si knihy, Shakespearovy předlohy, ty filmy jsem viděla mnohokrát… Snažila jsem se, až ze mne pot stříkal. Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Na konci Filmovky jsem byla nejspíš jediná, kdo ty filmy pořád ještě měl rád. Z retrospektiv, které jsem dělala, byli nejúspěšnější Wilder a screwballové komedie. David Lean nebyl vysloveně neúspěšný… ale Welles, to byl propadák.

Možná to prostě nejde… Zkusíš to za pár let znovu? 

To se nedá hned, musí se čekat, až se obmění divácká generace. Lidi jezdí na Filmovku jako studenti, pak se ožení, povijou děti a až ty odrostou, většinou se vrátí.

Tak Welles bude zase za deset let! Ale letošní Ealing bude lidi bavit, ne? 

Šla jsem do toho s nápadem, že si z produkce studia vybereme jen komedie, ale kolegové Věroslav Hába a Michael Málek mi vysvětlili, že by byla chyba omezit se jen na jeden žánr. Byla jsem oslabená Státním fondem a nekladla jsem odpor, takže se mi ta sekce změnila pod rukama. A jak se ukazuje, měli pravdu…

Líbí se mi, že se poučuješ od svých kolegů a podřízených. 

Když mají pravdu, tak není co řešit

Ty jsi milovnicí Shakespeara a letos se to projevuje i tím, že se ti na Filmovku povedlo dostat režisérku Julii Taymorovou. 

… a pana profesora Hilského. Z tohohle hosta mám opravdu radost. Uvědomili jsme si, že uvádíme samé adaptace „královských her“, požádali jsme ho proto o přednášku o Shakespearovi a politice.

 A tvůj sen o Kennethu Branaghovi v Hradišti? 

Zdá se mi, že se nějak zvrhnul. Najednou točí úplně jiné filmy… Thora třeba. Na komiksové filmy ovšem nejsem odborník.

Thor by byl mnohem hloupější, kdyby ho nenatočil Branagh. A ta jeho Popelka je vysloveně shakespearovská! 

 Branagh měl sen, že zadaptuje všechny Shakespearovy hry. Ale nedokončil to… skončil někde u Jak se vám líbí. Možná to prostě nejde vydržet, diváci o to nestojí… Trochu mi to připomíná Toma Tykwera. Točil osobní filmy, pak se však změnil v režiséra kvalitních, ale neosobních filmů. Nicméně jsem moc ráda, že na Letní filmové škole mohu uvést Branaghova Jindřicha V. My jsme přemýšleli, jak toho Shakespeara pojmout. Ať uděláš cokoli, vždycky tě někdo obviní, že jsi idiot. Jaký klíč vybrat? Těch filmů je obrovská spousta. Nejhorší, nejlepší, nejoceňovanější, nejbizarnější… Tak jsme se rozhodli, že ukážeme nejrůznější způsoby, jakými lze Shakespeara zfilmovat. Pro každou kategorii, kterou jsme si dokázali vymyslet, jsme vybrali jeden reprezentativní příklad. Adaptaci zřetelně divadelní, což je právě Jindřich V., Shakespeara natočeného filmovými prostředky, aktualizovaného, artového, což je Taymorové Titus… A pak tam máme Shakespeara bez Shakespeara.

To je co? Třeba Kurosawův Krvavý trůn. A pak jsme si vybrali jednu hru – Romea a Julii – a na té ukazujeme, co všechno se s ní ve filmu dá udělat. Od Zeffirelliho po gay romanci na vojenské základně. Přednášku jsme si rozdělili každý podle svého naturelu, takže já se zabývám klasickými přepisy a třeba kolega Flígl se věnuje úchylným adaptacím.

Není to tak, že se držíš konzervativně a starých věcí, které se osvědčily, protože se v nich cítíš bezpečně? 

Ovšem, já jsem strašlivě konzervativní. Sekci Film a živá hudba má na starosti kolega Zdeněk Blaha, který má generačně nutkavou náklonnost k elektronické, menšinové a podobné produkci. Tak jsem subverzivně navrhla, abychom pozvali i violoncellistu. Jiří Bárta mne kupodivu neposlal do háje, ale naopak se nadchnul, protože je filmový fanda a jeho prastrýc doprovázel němé filmy. Takže Bárta doprovodí na violoncello němou komedii Paříž spí Reného Clairea. A uspořádá nám i koncert na náměstí v kostele…

Necháváš se někdy přemluvit k divným věcem? 

Pokud jde o současný art, spoléhám se na kolegy. Takže máme na Filmovce i fokus Filipíny… Vycházím z toho, pro koho je LFŠ určena – pro inteligentní, mladé i starší diváky, kteří mají rádi filmy. Proč někomu ukazovat nějakou marginálii nebo obskurní slepou uličku, když ti lidé nevědí ani některé základní věci? Takže se držím hlavně toho, že vidět kompletní Viscontiho dílo ještě nikoho nezabilo. Možná mne jednou někdo přesvědčí a uděláme ukrajinský experimentální film, to nevím. Každopádně i konzervativní věci se podle mne dají dělat nekonzervativně. Nejsem přítel revoluce, ale evoluce. To, co mám, se pokouším variovat a zlepšovat. Nedá se ode mne čekat, že mi rupne v bedně a řeknu: Uděláme to všechno úplně jinak.

Až tě uvidím s rudým praporem, pochopím, že jsi zešílela. 

Ano. Ale doufám, že k tomu nedojde.

Revoluce požírá své děti. To evoluce nikdy nedělá. 

To je pravda, je na to moc líná.

Už mne nenapadá žádná nepříjemná otázka – takže půjdeme do kina?

(Tenhle rozhovor jsem vedla pro Revue Filmového přehledu. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuji. A Ivě díky za fotku!)

středa 20. července 2016

Jednoho dne v MATu aneb dramaturgové jsou taky hvězdy

V poslední době se trochu pletu do dramaturgie. Ostatně je to obor, který jsem kdysi vystudovala na FAMU, i když jsem od něj nadlouho zběhla k filmové publicistice. Tak se stalo, že jsem dneska byla na slyšení před Radou Fondu kinematografie ohledně jednoho projektu, který budu zřejmě dramaturgovat. (Producentka a režisér se omluvili, byli v zahraničí na festivalu se svým předchozím snímkem.) Nevím, jak to po mém výstupu s projektem dopadne, ale o tom vlastně psát nechci.

Slyšení se konalo v MATu na Karlově náměstí a po něm jsem si šla dát dolů do restaurace oběd. Tam jsem zjistila, že tenhle nápad měli zřejmě asi všichni žadatelé. V podzemí MATu došlo k takové kumulaci tvůrčích mozků, jakou nezažijete ani na festivalu ve Varech. Příčinou je fakt, že Rada dává každému žadateli o státní příspěvek pouhých deset minut (během slyšení na zdi dokonce odtikávají vteřinu za vteřinou, což je docela frustrující, pokud se necháte). V restauraci u jednoho stolu seděl producent Čestmír Kopecký, u dalšího jeho kolega Viktor Schwarcz s režisérem Robertem Sedláčkem, objevil se Petr Marek (a zase hned zmizel). A právě svižně přibíhal dramaturg Kristián Suda... Režisér Pavel Göbl s dramaturgem Janem Gogolou st., byli sice na řadě až po mně, ale nadlábli se už předtím.

Byla jsem na takové akci poprvé, tak mne to poctivě fascinovalo. A došlo mi, že jsem vždycky obdivovala režiséry víc než herecké hvězdy - a že si dneska taky nesmírně vážím dobrých dramaturgů! Ono není tak úplně pravda, že českému filmu chybějí dobří autoři - chybějí mu spíš dobří četníci.

P.S. 22. 7. Asi bych měla dodat, že externě pracuju už delší dobu pro Fond kinematografie jako obsahový expert. Vím tedy, že v poslední době došlo k nebývalému zviditelnění osoby dramaturga: k žádosti se totiž vedle nejrůznějších náležitostí nově přikládá i dramaturgická explikace.

P.P.S Ten grant jsme nedostali. 

pondělí 18. července 2016

Praha - neklidné srdce Evropy

Filmografii  Věry Chytilové (1929–2014) hluboce poznamenala éra normalizace. Její začátek prestižní novovlnnou autorku zasáhl v nejproduktivnějším režisérském věku. Z Chytilové se krátce po čtyřicítce stala persona non grata, a protože byla bytostným rváčem, svá 70. a 80. léta proměnila v profesionální bitevní pole. S barrandovskou cenzurou sváděla bitky o každý jednotlivý film – a samozřejmě hledala možnosti zřetelnějšího a svobodnějšího sebevyjádření jak mimo Prahu, tak mimo žánr hraného filmu. Chytilová se tak vrátila i k dokumentům, které v duchu cinéma vérité ovlivňovaly její ranou tvorbu (Strop /1961/, Pytel blech /1962/, Oněčem jiném /1963/). I pro Hru o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) či Kalamitu (1981) je proto příznačné prolínání inscenovaného a dokumentaristického přístupu k realitě. Naopak dokumenty Chytilové vynikají stejně dynamicky a precizně pojatou formou jako její hrané snímky. A sledují i obdobná „velká“ témata.

Za vrcholné dokumentární dílo normalizačního období bývá považován hodinový dokument Praha – neklidné srdce Evropy (1984), v němž jsou právě tyto tendence zjevné. Na začátku práce na snímku, který bývá v rámci režisérčiny filmografie označován za jeden z nejlepších [1], stojí objednávka italské televizní stanice RAI: dokument o Praze měl být součástí cyklu portrétů evropských měst Capitali culturali d’Europa, který zůstal nedokončen. Producent Giorgio Perrali ze společnosti Transfilm Roma oslovil třináct významných režisérů (z Československa vedle Chytilové původně i Jiřího Menzela, což prý ve výsledku vedlo k roztržce mezi oběma tvůrci). Nakonec vzniklo filmů jedenáct (Theodoros Angelopoulos se tak věnoval Athénám, maďarský režisér Miklós Jancsó Budapešti, Manoel de Oliveira Lisabonu, Carlo Lizzani Benátkám, Ilja Averbach Leningradu, Ermanno Olmi Milánu, Luis García Berlanga Madridu, Vatroslav Mimica Záhřebu a Franz Seitz Mnichovu. Krzystof Zanussi pak pořídil dokumentární portrét Vatikánu).

Každý z autorů pojal výzvu po svém, snímek Chytilové však patří k nejoriginálnějším a především nejosobnějším. Prahu, ve které větší část života žila a která se stala dějištěm většiny jejích filmů, pojala rodačka z Ostravy jako svébytný „morální“ časoprostor. V něm se protínají historické, kulturní, sociální a politické souvislosti, unikající chronologii (starou Prahu šantánů a kabaretů kupříkladu zastupuje semaforský písňový skeč ze 60. let v podání obdivovatele tohoto období – Jiřího Suchého). Výpustky a zkratky vznikly i proto, že ve finálním sestřihu měl Chytilové snímek dvě hodiny, ačkoli zakázka zněla jen na jednu. (Na tehdejší poměry stál složitě koncipovaný dokument nevídaně vysokou částku – kolem milionu korun.) Střihač Alois Fišárek s režisérkou tak např. za bitvu u Lipan rovnou zařadili národní porážku na Bílé hoře.

V dravém, nervním rytmu, propojovaném hudbou Michaela Kocába a komentářem Miroslava Macháčka [2], Chytilová sleduje doslova „běh dějin“, přičemž využívá dotáčky i archivní záběry, architekturu i krajinu nebo úryvky uměleckých děl („husitská trilogie“ Otakara Vávry, divadelní představení Šaška a královny či Amadea). Legendární je autorčina práce se záběry ze spartakiády, jež se stává bombastickou oslavou potlačení lidské individuality. Motiv mocenské manipulace, jenž se prosazuje i v jiných dílech Chytilové, je několikrát zdůrazněn jako opak umělecké tvorby. Vznešené a profánní, nadčasové a pomíjející, plánované i náhodné se mísí v pohledu na architektonické skvosty a „banální“ pouliční ruch. Záběry na půvabné dívky aranžované jako modelky mají pak ovšem nečekaně stejnou trvalost ve filmovém čase jako panorama Karlova mostu…

Praha – neklidné srdce Evropy
byla jediným z celého cyklu portrétů evropských metropolí, který se u nás ve své době hrál. I ona se ovšem kvůli svému ladění i formě setkala s cenzorskými výhradami a měla problémy s uváděním [3]. Ústřední půjčovna filmů film pustila do distribuce až tři roky po jeho vzniku – v říjnu 1987. V České televizi se Praha – neklidné srdce Evropy objevila až v lednu 1989 – jakoby symbolicky v neděli 15. ledna, kdy v Praze začaly demonstrace Palachova týdne.

Ani dnes nebývá dokument Věry Chytilové tak často k vidění. Nyní ho uvádí televizní kanál CS film ve čtvrtek 21. července v 18 hodin.

Praha – neklidné srdce Evropy (Československo / Itálie 1984), scénář a režie: Věra Chytilová, kamera: Jan Malíř, hudba: Michael Kocáb, střih: Alois Fišárek, účinkují: Miroslav Macháček (komentář), Viktor Preiss, Jiří Suchý, Svatopluk Beneš, Jan Kačer, Miloš Kopecký, ad. Krátký film Praha, 59 min.


Poznámky:

[1] Mezi nejznámější obdivovatele filmu patřili Jiří Cieslar (viz např. Praha – neklidné srdce Evropy, Záběr, č. 23, 1987, s. 6) nebo Stanislava Přádná (Neklidný dokument o neklidném srdci Evropy, Scéna, č. 19, 1987). Třeba Oto Horák však film obviňuje z „manýristické neurotizace“ a vyčítá mu i kompromisy při posuzování historie (viz recenze na knihu Tomáše Piláta Věra Chytilová zblízka – Neuspokojivost knihy před redukční dietou, online nahttp://cinepur.cz/blog.php?article=164).

[2] Jan Jaroš označil Macháčkův hlas za „vemlouvavý, ba exaltovaný“ – https://www.radioservis-as.cz/archiv12/42_12/42_divej.htm

[3] podrobně o tom Milan Šmíd – dostupné online http://www.louc.cz/memo/memo130408.html

(Tenhle text jsem napsala pro Revui Filmového přehledu. Za monost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

neděle 10. července 2016

Z Varů: Křišťálový glóbus se letos přestěhoval do Maďarska

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary v sobotu vyvrcholil slavnostním večerem ve Velkém sále hotelu Thermal. Po devíti nabitých dnech se 51. ročník respektované mezinárodní akce uzavřel závěrečným ceremoniálem, během kterého mezinárodní poroty vyhlásily vítěze soutěžních sekcí. Podle očekávání se Velká cena – Křišťálový glóbus - letos přestěhovala do Maďarska.

Pokračování mého posledního textu proE15 textu najdete tady.

sobota 9. července 2016

Charlie Kaufman: „V Hollywoodu je stále těžší točit filmy“

Pro obdivovatele sexy mozků se zdaleka nejzářivější hvězdou letošního festivalu stal scenárista a režisér Charlie Kaufman. Sedmapadesátiletý Američan, který patří k neoriginálnějším filmařům současnosti, během sobotního slavnostního zakončení převezme Cenu prezidenta festivalu. Půjde o další z řady cen, které si držitel Oscara za scénář Věčného svitu neposkvrněné mysli připsal na své profesionální konto v uplynulých dvou desetiletích. Ve Varech uvedl Charlie Kaufman svůj nový film Anomalisa, který režíroval spolu s Dukem Johnsonem. Jde o druhý režijní počin tvůrce, který je rovněž ceněným dramatikem. V rámci americké nezávislé scény se Kaufman vyprofiloval díky spolupráci s režiséry Michelem Gondrym či Spikem Jonzem. Také jeho scénář Milujte svého zabijáka zrežíroval George Clooney v ryze nezávislém duchu. Hlavnímu proudu americké továrny na sny, generujícímu divácké blockbustery, se totiž Kaufman vyhýbá. 

„V Hollywoodu je stále těžší točit filmy. Jako scenárista jsem pracoval s renomovanými režiséry, ale v roce 2008 jsem se rozhodl pustit se do režie sám,“ vysvětlil na tiskové konferenci autor, který se po diváckém neúspěchu svého režijního debutu – autobiografické šarády Synecdoche, New York - celých sedm let marně pokoušel prosadit do výroby některý ze svých dalších projektů. Nakonec podle jeho divadelní hry vznikla Anomalisa - pozoruhodný loutkový příběh pro dospělé, který coby první animovaný snímek v historii získal Velkou cenu poroty na MFF v Benátkách. Kaufman se novinářům ve Varech svěřil, že chce pokračovat v režii. Nevylučuje dokonce, že půjde znovu o žánr animovaného filmu.

„Animovaný film je pro mne forma, ne žánr sám o sobě, který by měl být využíván pouze pro dětské snímky,“ vysvětlil oscarový tvůrce. „Dnes existují různé druhy animovaných snímků, a právě proto jsme mohli natočit animovaný film pro dospělé.“

Charlie Kaufman pobýval v Karlových Varech po celou dobu festivalu. Drobný, nenápadný Američan unikal publicitě stejně dokonale jako v dobách svých prvních úspěchů, kdy panovala nejistota o jeho vzhledu. Koncem 90. let, kdy Kaufman coby scenárista debutoval komedií V kůži Johna Malkoviche, se dokonce vtipkovalo o tom, zda vyhlíží spíš jako John Cusack nebo jako Cameron Diazová. Sám scenárista do svých příběhů o hledání identity radostně vnesl zmatek, když v Adaptaci (2002) vymyslel postavu Charlieho Kaufmana a jeho dvojčete Donalda, přičemž oba fiktivní sourozence hrál Nicolas Cage. 

Pozici introverta kličkujícího nepozorovaně davem Kaufman musel nakonec i ve Varech odložit, aby absolvoval aktivity spojené s čestným hostováním na festivalu. Uvedl ve Velkém sále hotelu Thermal Anomalisu, pobesedoval s Markem Ebenem Na plovárně a v rámci oblíbeného formátu KVIFF talk si v nabitém Konferenčním sále popovídal s davem svých mladých obdivovatelů. Jeho filmy si totiž pravidelně získávají kultovní status. „Když o tom tak přemýšlím, vybaví se mi jméno David Lynch,“ odpověděl Kaufman na tiskové konferenci na otázku, zda cítí sounáležitost s nějakými typem filmařů. „A také se těžko mohu odetnout od židovské komediální tradice.“

Mezi oblíbená témata kaufmanovských příběhů patří manipulace, ohrožení identity jedince a přirozených mezilidských vztahů. Mezi svými oblíbenými autory uvádí Kaufman i Franze Kafku. A z filmařů, kteří ho ovlivnili, jmenuje často Woodyho Allena. V mantinelech tradiční, hollywoodské „židovské“ komedie, v níž problémy protagonisty vycházejí především z jeho vlastní neurózy, se pohybují všichni Kaufmanovi hrdinové.

„Tahle témata mne ale zajímají bez ohledu na to, zda s touto tradicí nějak souvisejí,“ vysvětlil Kaufman.

(Tohle je text, který  jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

pátek 8. července 2016

Z Varů: Na festivalu začíná budoucnost

Na karlovarském festivalu se neoceňují jen výsledky a nehodnotí pouze filmová přítomnost. Mimořádná pozornost se věnuje budoucnosti české i středoevropské kinematografie. MFF Karlovy Vary i letos naplňuje představu mostu spojujícího západ s filmovým východem. Otevírá i širokou diskusi o domácím filmu. Ve čtvrtek o stavu současné české kinematografie v rámci oblíbeného formátu KVIFF talks promluvil filmový kritik Kamil Fila, se kterým diskutoval přední český producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ.

Řeč se podle očekávání točila i kolem možnosti, že domácí film prochází dramatickou proměnou a přichází „nová nová vlna“. Fila tvrdí, že v posledních dvou letech v českém filmu vzrušujícím způsobem narůstá energie nesrovnatelná s čímkoli, čeho jsme byli svědky v uplynulém čtvrtstoletí.

„Režiséři z nastupující generace mají bezesporu talent, ale zatím nenatočili nic, co by nás starší smetlo,“ prohlásil v rozhovoru pro Festivalový deník skepticky autor soutěžního snímku Učitelka – devětačtyřicetiletý režisérský matador Jan Hřebejk.

O možnosti předání generační štafety ovšem vypovídá už fakt, že druhý soutěžní snímek – Vlka z Královských Vinohrad – za (v březnu zemřelého) režiséra Jana Němce dokončil jeho tehdejší pomocný režisér Tomáš Klein. Devětadvacetiletý absolvent FAMU se těšil naprosté důvěře o půlstoletí staršího režisérského klasika. Právě MFF Karlovy Vary nabízí začínajícím autorům řadu příležitostí, jak na sebe a své projekty upozornit, jak navázat kontakty a vstoupit hlavními dveřmi do profesionální sféry. Autoři z Čech se tak ovšem střetávají se silnou konkurencí. European Film Promotion ve spolupráci s MFF Karlovy Vary představilo v programu První podání deset režisérských nadějí - studentů a absolventů filmových škol. Žádný Čech se ovšem mezi ně neprobojoval.

Už druhým rokem je partnerem Prvního podání stanice Sundance Channel propojená s mekkou nezávislého filmu – festivalem Sundance, s nímž MFF Karlovy Vary udržuje dlouhodobě velmi dobré vztahy. Součástí varského programu je i snímek Tramontane, jehož tvůrce - libanonský režisér Vatche Boulghourjian -, získal podporu ve filmové laboratoři FFP Lab. O tom, že zde během třiceti let získalo podporu množství úspěšných filmů a filmařů, hovořil na odborném fóru Paul Federbush ze Sundance Institute.

Významnou událostí MFF Karlovy Vary je už dvanáct let panel Works in Progress. Filmaři ze zemí střední a východní Evropy, Balkánu, Turecka a zemí bývalého Sovětského svazu v něm letos představili vybrané nové filmy. Odborná porota dala ovšem před českými projekty (Křižáček Václava Kadrnky a česko-slovenská Špína Terezy Nvotové) přednost černohumornému dramatu Rekviem pro paní J. srbského režiséra Bojana Vuletiće. Projekt získal cenu v celkové hodnotě 100 000 EUR. Ta zahrnuje postprodukční služby společností UPP a Soundsquare a finanční hotovosti 10 000 EUR od Barrandov Studia.

Zcela nově byla udělena také cena Eurimages Lab Project. Nejslibnějším z osmi vybraných koprodukčních filmů, točených nekonvenčním a inovativním způsobem, se stal poetický snímek Vytrvalost. Tvůrčí tým v čele s režisérem Mihou Knificem si tak z Varů odnesl příjemných 50 000 EUR.

Dramaturgická a scenáristická platforma MIDPOINT se stala partnerem sekce Pitch & Feedback. Ta prezentuje české a slovenské filmy, jež mají už v rané fázi vývoje potenciál uspět na nadnárodním filmovém trhu a směřují k mezinárodní koprodukci. Ostře sledovaná akce proběhla na MFF Karlovy Vary už popáté. Jejím cílem není jen nastartovat projekty správným směrem, ale také upozornit na ně mezinárodní odbornou veřejnost a propojit filmaře se zahraničními profesionály.

Pozornost není ve Varech věnována jen hrané produkci. Jihlavský mezinárodní filmový festival představil dvanáct dokumentů ze střední a východní Evropy na už dvanáctém ročníku Docu Talents. Mezi režiséry a producenty vybraných celovečerních titulů bylo i zkušené duo Vít Klusák a Filip Remunda s filmem Český Pepík jede do Polska poznat lásku k bohu. Zaujala i talentovaná dokumentaristka Petra Nesvačilová se Zákonem Helena.

MFF Karlovy Vary tak letos potvrzuje, že soustavně podporuje „mladou“ kinematografii a nově vznikající zajímavé projekty. Navíc neustále hledá další možnosti, jak se v rámci těchto aktivit propojovat s dalšími významnými subjekty. 

(Tohle je text, který  jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Z Varů: Festival představuje prestižní televizní projekty

MFF Karlovy Vary je především filmovým festivalem. Letos ovšem ještě posílil „televizní“ trend patrný už v předchozích letech. Důležitou součástí programu se staly i televizní formáty. Hranice mezi filmem a ostatními audiovizuálními žánry totiž mizejí, respektive se prolínají způsoby jejich uvádění. Samozřejmou součástí klasické kinodistribuce jsou dnes nejen dokumenty, ale i alternativní obsah (např. přímé přenosy z divadel či koncertů). Nové možnosti distribuce nabízí internet, a naopak na velkém plátně se ocitají i pořady, určené původně pro televizní obrazovku. Jde především o seriály.

Karlovarský festival kdysi nabízel seriálovou tvorbu jen jako příležitostnou lahůdku. Mezi „bokovky“ slavných filmových režisérů patřil např . hororový nemocniční seriál Království (1994) dánského režisérského mistra Larse von Triera. V předchozích letech si varské publikum na plátně užívalo zahraniční televizní hity typu amerického Temného případu, letos poprvé však diváky magnetizuje česká seriálová tvorba. Želízka v ohni nemá jen Česká televize, která je ostatně hlavním mediálním partnerem festivalu, ale i společnost HBO. 

Právě její agilní evropská divize HBO Europe v poslední době obohacuje české prostředí o pozoruhodné původní projekty: vstupuje nejen do filmové produkce, ale vyvíjí ve spolupráci s ceněnými domácími tvůrci i seriály a minisérie. Zatím nejvýraznějším projektem tohoto druhu byla minisérie Hořící keř. Nyní k ní přibyl osmidílný seriál Pustina nesoucí autorský otisk stejného scenáristy - Štěpána Hulíka.

Dva díly Pustiny se v úterý v exkluzivní předpremiéře představily varskému publiku ve Velkém sále hotelu Thermal. V tvůrčí delegaci byli vedle hlavní představitelky Zuzany Stivínové přítomni i režiséři Alice Nellis a Ivan Zachariáš, který je autorem legendárních černobílých festivalových znělek. Pustina významně přesahuje český televizní standard po umělecké i technické stránce a naplňuje tak představu českého vysokoprofilového dramatického seriálu – formátu, který v současnosti zažívá celosvětový boom. Diváci se na syrově autentické drama obyvatel vesničky na česko-polském pomezí mohou těšit v říjnu. 

Také Česká televize ve Varech představuje v rámci oficiálního programu svou televizní tvorbu. Třetí část třináctidílného seriálu Já, Mattoni v režii Marka Najbrta naznačuje, jakým způsobem se veřejnoprávní televize vrací k tradici velkých historických seriálů. Životopisná sága o osudech ambiciózního Heinricha Mattoniho je dílem scenáristy Petra Zikmunda, inspirovaným literární předlohou Bohuslava Machka a Marie Dolejší. Seriál s Aloisem a Davidem Švehlíkovými v hlavní roli zasahuje časový úsek od druhé poloviny 19. století až do roku 1910 a odehrává se v karlovarském regionu, ale i v Praze, Vídni a New Yorku.

Prestižní charakter má i úspěšná kriminální minisérie Modré stíny, na níž se jako scenárista podílel Petr Jarchovský. Příběh inspirovaný předlohou Michala Sýkory přitáhl k televizní režii úspěšného filmového autora Viktora Tauše. Ten případy olomouckých kriminalistů pojal v moderním, dynamickém vypravěčském stylu. Návštěvníci festivalu si čtyři díly Modrých stínů vychutnali najednou: celková délka projekce byla 278 minut. 

MFF Karlovy Vary nabídl i ochutnávku dalších chystaných seriálových projektů České televize. Šlo o jeden díl krimi série scenáristy a režiséra Jana Pachla Rapl s Hynkem Čermákem v roli detektiva Kuneše, známého z kultovního seriálu Cirkus Bukowsky. Na uzavřené pojekci prezentoval svůj nový, autorský projet „otec Comebacku“ – scenárista a kreativní producent Tomáš Baldýnský. Sitcom Kosmo se vzhledem ke svému prudce třaskavému charakteru mísícímu reálie Červeného trpaslíka a satirickou palčivost Kanceláře Blaník bude vysílat po podzimních krajských volbách.

(Tohle je text, který  jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

čtvrtek 7. července 2016

Z Varů: Jean Reno aneb „Filmy při životě udržují diváci“

MFF Karlovy Vary v pondělí přivítal další mezinárodní hvězdu: Jean Reno ovšem festivalem jen profrčel. Odskočil ti totiž na jeden den z natáčení akčního filmu Dobrodruzi (Adventurers), který v Čechách realizuje čínský režisér Stephen Fung. O Dobrodruzích Reno mluvit nechtěl. Do Karlových Varů totiž přijel sám za sebe a nikoli jako propagátor snímku, jehož natáčení přinese Česku podle údajů Státního fondu kinematografie minimálně 200 miliónů korun. Film s nejúspěšnější hongkongskou hvězdou Andym Lauem v hlavní roli bude navíc reprezentovat spíš komerční stránku hercova talentu.

Jean Reno ovšem není jen hvězdou komediální série Návštěvníci či představitelem drsných, mlčenlivých zabijáků, jejichž prototypem je „čistič“ Viktor z kultovního thrilleru Brutální Nikita (1990). Na svém kontě má sedmašedesátiletý Francouz španělského původu i tři nominace na nejprestižnější cenu César. Je držitelem Evropské filmové ceny za mimořádný přínos světové kinematografii. Do Varů si Jean Reno přijel pro Cenu prezidenta festivalu. Tu z rukou Jiřího Bartošky převzal před večerní projekcí kultovního thrilleru Leon. Předtím stihl ještě pohovořit s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně a setkat se na tiskové konferenci s novináři. Zatímco fanoušky Reno suverénně okouzluje svou vřelostí, na zástupce tisku působil nejdřív jen vážně a zdvořile. Nervozita z něj však posléze opadla. V uvolněné náladě nakonec imitoval i nedotknutelnou ikonu evropského uměleckého filmu – Michelangela Antonioniho. Reno s ním pracoval na povídkovém snímku Za mraky v roce 1995 - v době, kdy se už zestárlý mistr, ochrnutý po mrtvici, nemohl hýbat a špatně mluvil.

„Wim Wenders, který film spolurežíroval, mne napomínal: Vždyť je to Antonioni, co to děláš, nemůžeš se mu smát! Ale já jsem ho napodoboval a bavili jsme se tím společně,“ vzpomínal Reno, který během své kariéry spolupracoval s mnoha významnými režiséry. Patřili mezi ně i John Frankenhaimer (Ronin) nebo Ron Howard (Šifra mistra Leonarda). „Vedle Howarda byli nejbližší mému srdci Roberto Benigni a Sean Penn. Luca Bessona považuji především za přítele,“ vysvětloval Jean Reno. Před novináři ovšem zavzpomínal především právě na Bessona, který je klíčovou osobností jeho kariéry. Se svým krajanem natočil Reno tři čtyři filmy: minimalistickou postkatastrofickou sci-fi Poslední boj (1983) , filozofující potápěčské dobrodružství Magická hlubina (1988), feminní thriller Brutální Nikita (1990) a Leona (1994). Thriller o tichém zabijákovi, do jehož uzavřeného světa vkročí osiřelá holčička, herec osobně uvedl ve Velkém sále festivalového hotelu Thermal.


„Natalii Portmanové, která se mnou v Leonovi hrála, bylo tehdy třináct. Moc mne to s ní bavilo,“ vzpomínal Reno na dnešní hollywoodskou hvězdu, která se nedávno pustila i do režie. „Rychle pochopila, že nejde o hru, že se jedná o práci.“ Pokud jde o hereckou profesi, bere ji vážně a zodpovědně i sám Reno. Podíl na tom mají i jeho divadelní začátky, na které čas od času navazuje – nejnověji projektem na Broadwayi, na němž spolupracuje s Matthewem Broderickem. Pracovitost a skromnost, které provázely jeho začátky, doporučuje Jean Reno i adeptům hereckého řemesla. Nezapomíná však ani na důležitou roli těch, pro které jsou filmy natáčeny - diváků.

„Nebýt vás, nebyly by ani filmy, ani herci,“ vzdal Jean Reno hold aplaudujícímu karlovarskému publiku ve Velkém sále. „Děkuji vám, že se na filmy díváte, protože tak je udržujete při životě.“

(Tohle je text, který jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Hřebejkova Učitelka vypráví o morální zkoušce strachem

O hlavní cenu – Křišťálový glóbus – se na v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary ucházely dva domácí snímky. Během první festivalové soboty se divákům i odborné porotě představila autobiografická féerie Vlk z Královských Vinohrad nedávno zesnulého režiséra Jana Němce. Pondělí patřilo tragikomedii Učitelka osvědčeného autorského dua – scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Podobně jako Šakalí léta, Musíme si pomáhat, Pelíšky či Pupendo se Učitelka odehrává v nesvobodné době, která přeje ustrašeně mlčící většině a postihuje všechny, kteří se rozhodnou čelit bezpráví.

Novinkou ve filmografii autorů je především skutečnost, že kvůli silnému zastoupení slovenského koproducenta se film odehrává v Bratislavě. Učitelka byla natočena převážně ve slovenštině, se slovenskými a českými herci. (Pocit příliš pomalého rozjezdu, který vyprávění vzbuzuje v pomyslné první části, nezavinila tentokrát možná jen  Jarchovského obvyklá záliba v pozvolném rozehrání, ale možná i menší Hřebejkova citlivost ke slovenštině a jejímu timingu.)

Z mezilidských vztahů, které oba autory zajímají nejčastěji, se v novém filmu pozornost přesouvá až k subžánru morálního podobenství. Aktéry příběhu jsou rodiče scházející se jednoho zimního podvečera roku 1984 na „konspirativní“ schůzce svolané ředitelkou jedné bratislavské základní školy. Cílem je odstavení třídní učitelky, která rodiče nutila k nejrůznějším úsluhám prostřednictvím jejich potomků. Zelinář, řezník či lékař šli navenek milé a usměvavé soudružce Drazděchové ochotně na ruku, díky čemuž mají jejich děti výborný prospěch. Petici proti učitelce iniciují manželé Kučerovi, jejichž nadaná a citlivá dcera Danka se pod tlakem učitelčiných obvinění a machinací pokusila spáchat sebevraždu. Na začátku nenacházejí mezi ostatními rodiči žádnou podporu…

Podobně jako řada předchozích snímků Jarchovského a Hřebejka Učitelka umně osciluje na ošidné hraně mezi komedií a dramatem. Ve stylu klasického soudního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů konfrontuje rozdílné postoje skupinky postav uzavřených do jednoho prostředí. Petr Jarchovský, kterého z napsání scénáře inspirovaly vlastní školní zážitky, však klasicky vystavěný prostor opouští a vrací se do minulosti – do předchozího školního půlroku. 

Učitelka by při větší autorově a dramaturgově koncentraci mohla být až jakousi morální detektivkou, v níž by divák mohl pátrat po důvodech a souvislostech rozhodnutí jednotlivých postav. Jarchovského s Hřebejkem však uchvátila možnost paralely: díky retrospektivám se do hry dostávají děti, jejichž pocity, postoje a činy jsou - jak to ve filmech často bývá - v kontrastu k dospělým charakterům. Nejzajímavější a nejcelistvější postavou je především samotná učitelka Drozděchová. Ta je v brilantním podání slovenské herečky Zuzany Mauréryové osamělou ženou, která si kolem sebe formuje svět pohodlí, vzájemné pomoci a lásky. Paradoxem je pak skutečnost, že si ona sama není vědoma zrůdnosti a ubohosti svých činů. V přijetí zajímavé politické metafory divákovi asi především brání skutečnost, že na druhém stupni základní školy jsou žáci (i jejich rodiče) zpravidla vystaveni nejrůznějším vlivům ředícím jakékoli absolutistické praktiky. Ať byla Jarchovského zkušenost jakákoli, absolutní dominance Drozděchové není ve fikčním světě vyprávění vyvážena přítomností dalších učitelů. 1/ Tím modelový příběh ztrácí na pravděpodobnosti, přestože zůstává díky svému tématu chytlavým diváckým dílem.

Jak zdůrazňuje Jan Hřebejk, cílem Učitelky není kritika komunistického režimu ani šikany učitele směrem k žákům. Tématem filmu je strach, který funguje jako zkouška charakteru každého jednotlivce uvízlého v mlčení a nečinnosti. Podle Hřebejka se lidé nemění - a korupce, manipulace a ziskuchtivá přetvářka jsou nadčasovými hybateli našich životů jak v 80.letech, tak v současnosti. Učitelka je zak zjevně užitečná jako komentář k dnešní době, který chce vyprovokovat diváky k přemýšlení nad vlastními postoji.

1/ Autorka tohoto textu zažila pět prvních let své školní docházky učitelku, rovněž vdovu, která rovněž terorizovala rodiče. Navíc před třídou mlátila na stupínku svého o pár let staršího syna, žáka stejné školy. Nikdo se proti ní nikdy neozval.

P.S. O prvních, zbytečně konfrontačních reakcích kolegů novinářů na Učitelku a o obvyklé nelibosti vůči "novému Hřebejkovi" píšu tady v Revue Filmového přehledu.

(Tohle je text, který jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Něco jsem k němu ještě přidala, za možnost uveřejnit ho i zde na blogu ovšem redakci děkuju.)

Z Varů: Willem Dafoe

Má tvář středověkého chrliče a energii reklamního megaboardu. Charisma usměvavého sympaťáka, které Willem Dafoe už od pátku předvádí jako exkluzivní host MFF Karlovy Vary, je ovšem v rozporu s postavami kontroverzních až „nepříjemných“ hrdinů, které s oblibou ztělesňuje na plátně. Dafoe ovšem novinářům na tiskové konferenci připomněl, že jak ve filmu, tak především na divadle vystřídal desítky velmi odlišných rolí. I obě oscarové nominace svědčí o šíři jeho rejstříku: získal je za realistické vietnamské drama Olivera Stonea Četa (1987) a za stylizovaný filmařský horor Ve stínu upíra (2000).

„Zajímají mne nekonvenční postavy, hrdinové na okraji, outsideři,“ vysvětlil Dafoe. „To, jak vnímají svět, zpochybňuje to naše vnímání, pomáhá nám pochopit něco důležitého.“

Návštěvníci karlovarského festivalu mohou tleskat hned dvěma z takových hercových stravujících kreací - italskému filmaři, kterého Willem Dafoe ztvárňuje v životopisném snímku Pasolini, a rebelskému Ježíši v Posledním pokušení Krista z roku 1988. Oba filmy mají jistou spojitost: Pier Paolo Pasolini, kterého Dafoe s nasazením ztvárnil na plátně, totiž v roce 1964 režíroval jeden z významných „kristovských“ titulů světové kinematografie – Evangelium sv. Matouše. Právě na Pasoliniho pojetí Ježíše pak navázal Martin Scorsese v Posledním pokušení, jehož projekci nabídl MFF Karlovy Vary svým návštěvníkům v Letním kině.

Film Pasolini uvedl Dafoe na Karlovarském festivalu v sobotu před nabitým Velkým sálem, kde den předtím převzal z rukou rezidenta festivalu Jiřího Bartošky Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Snímek vznikl podle scénáře Maurizia Braucciho, který letos zasedá ve varské hlavní porotě. Jeho režisérem je hercův krajan Abel Ferrara - kontroverzní filmař, který je v Římě sousedem amerického herce. Ten žije v Itálii (do Karlových Varů ostatně přicestoval se svou manželkou, italskou herečkou a režisérkou Giadou Colagrandovou).

Willem Dafoe s o čtyři roky starším Ferrarou spolupracoval už pětkrát – poprvé v roce 1998, na kyberpunkovém příběhu podle románu Williama Gibsona New Rose Hotel. Herec si pochvalujei, že s uplývajícím časem se na Ferrarových filmech stále víc autorsky podílí. Tvůrčí vztah k herecké práci vychází i z Dafoeova divadelního zázemí. Je to něj ostatně typické, že si role nevybírá kvůli jejich komerčnímu potenciálu - a dokonce ani kvůli možnosti spolupracovat se známými režiséry. Během své kariéry, započaté v roce 1980 konfliktem s autorem westernového propadáku Nebeská brána, Michaelem Ciminem, ovšem Willem Dafoe pracoval s řadou významných režisérů. Patřili mezi ně Martin Scorsese, David Lynch či Lars von Trier. Na spolupráci s dánským režisérským skandalistou na filmu Antikrist došla řeč i na tiskové konferenci, kde Dafoe hýřil dobrou náladou. Nezapomněl pochválit ani atmosféru na karlovarském festivalu, který pozvané celebrity pravidelně překvapuje vstřícností a neokázalostí. 

Hvězda, která 22. července oslaví jednašedesát let, se novinářům svěřila se svou zálibou v nezávislých snímcích s menším rozpočtem. Willem Dafoe přijímá jen výjimečně role v hollywoodských blockbustrech. Takovou byl padouch Green Goblin z comicsového dobrodružství Spider-Man.

„Čím víc film stojí, tím víc je v něm všechno pod kontrolou. Podobu snímku určuje jeho rozpočet,“ vysvětluje Dafoe. „Velké hollywoodské filmy pomáhají divákům zapomenout na realitu, ale mně víc zajímají nízkorozpočtové projekty, které diváka znepokojují, zpochybňují.“

(Tohle je text, který jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Z Varů: Karlovarský festival bourá bariéry

MFF Karlovy Vary letos už od samého počátku potvrzuje pověst prestižní mezinárodní akce. Vedle filmových profesionálů, pro které je připraven bohatý a náročný pracovní program, si na své přijde i divácká veřejnost. V očích návštěvníků festival dělají hvězdy – a v tomto směru se pořadatelům letos skutečně daří. Nejen laureát varské „celoživotní“ ceny Willem Dafoe, ale i jeho britský kolega Jamie Dornan rozdávají fanouškům svou pozornost štědře. Vary prosvištěl francouzský herec Jean Reno, přijel Michael Shannon. Pro milovníky sexy mozků je největší lahůdkou scenárista a režisér Charlie Kaufman. Hvězdy - na rozdíl od většiny jiných festivalů a světa celebrit - ve Varech už tradičně nejsou v izolaci od fanoušků. Většinou se ve Varech cítí tak uvolněně, že se neskrývají za bariérou ochranky a rozdávají na kolonádě autogramy.   

Filmy, v nichž varské hvězdy hrají, lákají do kina často bez ohledu na svou uměleckou autenticitu. O historické válečné drama Anthropoid, ve kterém si Jamie Dornan zahrál parašutistu Kubiše, byl tak obrovský zájem. Filmu, na jehož produkci se podílel i výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha, se aplauduje, přestože z pohledu českého diváka mění atentát na Heydricha v naivně pojatou a vnitřně vyprázdněnou hollywoodskou vyprávěnku. Pořadatelé letos pokračují ve snaze otevřít festival maximálně pro „normální“ návštěvníky: kromě projekce ve Velkém sále určené pro zvané hosty se Anthropoid současně hrál i v dalších třech festivalových kinech. Alespoň částečně tak uspokojili hlad po filmu, který zatím nemá datum české kinopremiéry.

Vstřícné gesto odbourává elitářský charakter slavnostního zahájení. Festivalová dramaturgie dokazuje, že zapracovala na snížení počtu uváděných filmů a zvýšení počtu jejich projekcí. Návštěvníci tak mají větší šanci vidět všechno, co je zajímá. Další novinkou ve stejném duchu jsou tři projekce, ve kterých v neděli 10. července diváci mohou zhlédnout tituly oceněné předchozího dne. Festival tak oficiálně sice skončí už v sobotu, v neděli však poskytne příležitost jak návštěvníkům, kteří vítězné filmy v programu minuli, tak místním občanům, kterým divácké požitky blokují všednodenní pracovní povinnosti. 

„Demokratický“ charakter festivalu posiluje i letošní vizuál, který osvědčené Studio Najbrt opřelo o nepovedené fotografie. Záběry celebrit zakrývajících si tváře, které profesionální paparazzi vyřazují, vnášejí do třpytivého festivalového světa zdání protestu, chyby, normálnosti… Snahu překonávat bariéry MFF Karlovy Vary demonstruje i vstřícností k vozíčkářům, jejichž snadný přístup do festivalových kin je už řadu let samozřejmostí. Letošní novinkou je programová sekce Lidé odvedle, již festival připravil ve spolupráci se svým oficiálním partnerem – Nadací Sirius. Mezi šesticí filmů věnovaných tématu vozíčkářů nechybí tříoscarová hollywoodská klasika Návrat domů z roku 1978 či divácky populární tragikomedie Kurz negativního myšlení. Součástí neobvyklé sekce je i maďarský film Takoví normální vozíčkáři. Příběh dvou handicapovaných mladíků, kteří spolu s bývalým hasičem vytvoří gang nájemných vrahů, soutěží i v rámci sekce Na východ od Západu. 

(Tohle je informační text, jeden z prvních, kterým jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Z Varů: Karlovarský festival programově prezentuje české filmy

Mezi sto osmdesáti filmovými tituly, které během devíti dnů zhlédnou návštěvníci MFF Karlovy Vary, je silně zastoupena i domácí kinematografie. Pořadatelský tým s programovým ředitelem Karlem Ochem v čele správně vnímá, že festival je také výkladní skříní domácí kinematografie. Návštěvníci MFF Karlovy Vary si mohou vybírat ze čtyřiadvaceti titulů, na kterých se produkčně podílela Česká republika. Jsou mezi nimi snímky nejrůznějších žánrů a rozličné délky, dotýkající se velmi různorodých témat. Mnohé vybrané tituly mimoděk vypovídají o tom, že řada českých projektů nemá v zahraničí šanci uspět vinou lokálních témat a absence vypravěčské velkorysosti.

Na to, že Česká republika může zastávat důležitou roli na evropském filmovém kolbišti, upozornilo symbolicky válečné drama Anthropoid, které diváci zhlédli během pátečního slavnostního zahájení. Britský režisér Sean Ellis našel v české historii dramatický příběh s všeplatným, nadčasovým poselstvím. Okolnosti atentátu na říšského protektora Heydricha rozehrává v dobových kulisách jako drama o nesamozřejmé osobní statečnosti. Anthropoid má mnoho společného s hollywoodskými žánrovými snímky a díky jazykovému i produkčnímu zázemí producenti předpokládají, že uspěje na angloamerickém trhu.

Podobně jako řada velkých festivalů, i MFF Karlovy Vary do hlavní soutěže zpravidla přijímá dva domácí snímky. Možná nikdy se ovšem o Velkou cenu Křišťálový glóbus neucházely dva tak rozdílné české tituly. Retro z 80. let Učitelka je chytlavě vyprávěným příběhem osvědčeného autorského dua Petr Jarchovský - Jan Hřebejk. Vlk z Královských Vinohrad je posledním dílem režisérského rebela Jana Němce, nonšalantní autobiografickou šarádou, která se vymyká všem představitelným šablonám.

O rozmanitosti současného domácího filmu svědčí i snímky vybrané do sekce České filmy 2015-16, ať už jde o poetický teenagerovský snímek Ani ve snu!, kontroverzní příběh inspirovaný skutečnými událostmí Já, Olga Hepnarová, či o divácky úspěšnou komedii Teorie tygra. Mezi česko-slovenskými koprodukčními projekty zaujalo festivalové dramaturgy psychologické drama stárnoucí herečky Eva Nová či experimentální snímek 5 Oktober uváděný v sekci Imagina.

V přehlídce domácích titulů, které si už stačily získat mezinárodní pozornost, mají své důležité místo vztahové drama Petra Václava Nikdy nejsme sami a Rodinný film režiséra Olma Omerzua. 

Zvědavost vyvolávají snímky, které si ve Varech své síly v mezinárodní konkurenci teprve vyzkoušejí: Psychologický horor Polednice s Annou Geislerovou v hlavní roli bude soutěžit v sekci Na východ od Západu, zatímco Normální autistický film režiséra Miroslava Janka a FC Roma mladých autorů Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara se budou ucházet o ocenění v soutěži dokumentárních filmů.

Ve festivalovém programu má v posledních letech své nezastupitelné místo i česká seriálová tvorba: ve světové premiéře jsou uváděny první dva díly ambiciózní série Pustina z původní produkce společnosti HBO Europe, čtyřdílná televizní minisérie Modré stíny a epizoda ze seriálu Já, Mattoni..

(Tohle je informační text, jeden z prvních, kterým jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)