Prohledat tento blog

úterý 26. února 2013

Příběhy zrozené z deště a noci: film noir

Světlo a stín: Maltézský sokol
Film noir je možná nejpodivnějším subžánrem ve filmové historii: teoretici se desítky let pachtí za tím, aby ho nějak pojmenovali a vymezili – na což diváci zvysoka kašlou. Nechávají se raději zas a znovu polapit efektně vyhlížejícími kriminálními příběhy, kde dobro nevítězí nad zlem a ziskuchtivost pošpiňuje lásku, jež bývá jen krycím názvem pro chtíč. Hrdina „černého filmu“ se ovšem nemůže se svou krásnou, ale prolhanou femme fatale žít šťastně až do své smrti - přestože jeho konec může nastat dřív, než se dusná, bezměsíčná noc probojuje ke kocovině kalného rána. Budoucnost je něco, na co nelze spoléhat, zato temná minulost je ve filmu noir stále živá. Klam a podraz jsou v tomto světě (na rozdíl od pravdy) denním chlebem: hazard a zločin vládnou, zatímco oficiální systémy jsou bezmocné nebo dávno zkorumpované. Pokud si pořádný mužský – ať je to polda, soukromé očko, zločinec nebo obyčejný chlapík - chce zachovat poslední zbytky důstojnosti, nezbývá mu než vzít svůj osud do vlastních rukou. I když postavit se sám a sám systému nedává velkou šanci na vítězství…

Ve stínu: pseudonoir 
Snadnější než vysvětlit, co je to film noir, je říct, čím není: kupříkladu retro režiséra Davida Ondříčka Ve stínu, který Česká filmová a televizní akademie vyslala do boje o letošního Oscara, má k tomuto žánru asi tak daleko jako reklamní propiska k hlavni rychlopalného Lugeru P08, který tak rád používal soukromý detektiv Phil Marlowe. A je jedno, že Ondříček si vypůjčil z nějakých starých hollywoodských filmů efektní stylizaci obrazu a pár základních rekvizit. Noirového hrdinu totiž nedělá dlouhý kabát a klobouk ani to, že pátrá po pravdě tak umanutě, že ho to může stát život. Nebývá politicky naivní ani lihuprostý - a nedisponuje obvykle milující rodinou. Pokud by snad protagonista filmu noir někdy na pozadí nejhlubší noci působil jako rytíř v zářící zbroji morálního imperativu, jde patrně o prostý optický klam: sám totiž už dávno zapomněl na to, co to znamená mít čisté ruce.

Watchmen - Strážci: Rorschach kvůli
masce nekouří
Už ovšem dávno neplatí, že by se jeho příběh musel odehrávat v džungli amerického velkoměsta na začátku 40. let jako Maltézský sokol (1941) s Humphreym Bogartem: stejně vhodným prostředím je i Paříž roku 1967, jako v Samurajovi s Alainem Delonem, nebo New York roku 1976, jehož špinavé ulice ve žlutém taxíku křižuje traumatizovaný vietnamský veterán (Taxikář z roku 1976). Dějištěm noirového příběhu může být i obyčejná, prosluněná maloměstská střední škola roku 2005, ve které se v samozvaného detektiva-vypravěče mění obyčejný gymnazista (Záhadné zmizení s Josephem Gordonem-Levittem). Noirový detektiv může nelítostně stíhat a trestat lumpy i v alternativních 80. letech, kdy studená válka hrozí vyvrcholit jadernou apokalypsou - jako samozvaný soukromý pátrač Rorschach z comicsového hitu Watchmen – Strážci (2009). Stejně dobře se film noir může odehrávat v Los Angeles budoucnosti, v roce 2019 – jako v kultovní sci-fi Blade Runner (1982) s Harrisonem Fordem v roli nájemného zabijáka uprchlých androidů… 

Rachael v Blade Runnerovi 
Skutečný „černý film“ pak nedělají ani popelníky přetékající nedopalky, deštivá noc, nedopité lahve od bourbonu pod sedadlem řidiče, obří revolvery v mrňavých dámských kabelkách či stropní větráky, ztěžka prorážející vzduch zhoustlý napětím. Možná nejsnadnější by bylo říct, že film noir tvoří stíny: neobejde se totiž bez prudkých kontrastů, snížené viditelnosti a šalebně rozmlžených obrysů – ve smyslu vzhledu i morálky. Film noir je jako nutkavý zlý sen, který se opakuje už víc než sedmdesát let v nejrůznějších obměnách a využívá nejrůznějších žánrů. Na rozdíl od skutečných nočních můr má ovšem po světě miliony okouzlených ctitelů. 

Drsná story ze zaplivané uličky 

Hluboký spánek 
Přestože film noir se zrodil v USA, poprvé ho pojmenovali Francouzi, když v létě roku 1946 hledali název pro skupinu „nových“ hollywoodských snímků: ty sice vznikaly během války, ale do evropských kin se dostaly prakticky najednou – poté, co došlo po pádu nacismu k uvolnění cenzury uvalené na americkou produkci. Pro Francouze se tak staly zjevnými tendence, které samotní Američané nevnímali nebo přehlíželi. Nezvykle temné a znepokojivé ladění kriminálních snímků, spojující pesimismus, násilnost a erotiku, prudce kontrastovalo s tím, co hlásal předválečný Hollywood: ten ve 30. letech hýřil v reakci na ekonomickou krizi především radostným humanismem. V roce 1941 však odstartoval sérii klasických amerických noirových filmů Maltézský sokol režiséra Johna Hustona – adaptace románu Dashiella Hammetta, jejíž hrdina, soukromý detektiv Spade, se v rámci jednoho případu dostává do konfliktu s policií, gangstery i vlastním srdcem, které málem podlehne svodům zrádné femme fatale. Film určil jako klíčového představitele hollywoodského „černého filmu“ drsně, cynicky a opotřebovaně vyhlížejícího Humphreyho Bogarta. V následujících letech ovšem vznikly desítky noirových filmů, z nichž mnohé dodnes tvoří nedotknutelnou klasiku - ať už jde o Hluboký spánek (1946), Temnou pasáž (1947) nebo o thriller Na opuštěném místě (1950). 

Ztracený víkend 
V 50. letech už každopádně původní kladné detektivy bogartovského ražení dávno vystřídali temnější hrdinové – zločinci, kteří nesli kupříkladu v podání Jamese Cagneyho rysy psychické vyšinutosti a citové zvrácenosti. Odjakživa ovšem platilo, že v „černém filmu“ výjimky potvrzují pravidlo. Dokonce platilo, že ne všechny noirové filmy vyprávěly o zločinu: příběh alkoholika Ztracený víkend (1945) byl sociálně kritickým příběhem a Ministerstvo strachu (1944) zase špionážním dramatem. A mezi noiry se počítá i nízkorozpočtové hollywoodské drama českého emigranta Huga Haase Hlídač č. 47 (1951), což je adaptace románu Josefa Kopty o železničáři, který předstírá hluchotu před zrádnou manželkou a jejím milencem.

Dotek zla 
Klasickou éru hollywoodského filmu noir časově ohraničuje krimidrama z mexické hranice Dotek zla, jež v roce 1958 natočil v barokně rozmáchlém stylu Orson Welles. Jiným možným vrcholem celé noirové vlny může být Hitchcockovo Vetigo (1958), jeden z nejoceňovanějších titulů celé filmové historie, vyprávějící – už v barvě - o penzionovaném detektivovi, který propadne šalebnému kouzlu sledované ženy, jež vlastně neexistuje. Třeba Chodba šoků (1963) nebo Nahý polibek (1964) Samuela Fullera ovšem ještě v 60. letech představují ryzí, originální příspěvky k noirové linii. 

Pošťák zvoní vždy dvakrát 
Film noir formovaly nejrůznější tlaky a inspirace, od hollywoodských gangsterek 20. a 30. let po literární drsnou školu – hardboiled school - jež vznikla už ve 20. letech jako reakce na salónní britskou detektivku. Zatímco ta nejraději líčila pátračské šarády na anglickém venkově, zabydleném postavami z vyšší společnosti, Dashiel Hammet, Raymond Chandler, James M. Cain nebo Cornell Woolrich ve svých dílech zbavili kriminální příběhy zjemnělé odtažitosti: řečeno s Chandlerem, „vytáhli vraždu z benátské vázy a hodili ji do postranní uličky“. Své velkoměstské příběhy ušpinili realismem, podpořili vlastním lidským i občanským názorem a povýšili svým literárním vkusem. Řada autorů hardboiled school pracovala pro Hollywood, ať už na přepisech svých vlastních děl, nebo na cizích látkách. I pod jejich vlivem se cizelovaly filmy, které nespoléhaly na zapeklitou zápletku, ale na prostý děj obalený hutnou atmosférou.

Rozdvojená duše: freudovský
sen made in Dalí 
Ve filmech noir bylo a je „víc k vidění než k vědění“. Poznávacím znamením noirových filmů se stal svébytný, okázalý styl, na hollywoodské poměry nebývale sofistikovaný. Paradoxně se zrodil i proto, že klasické „noiry“ se natáčely jako filmy kategorie B, které byly v kinech uváděny jako méně důležitá součást tradičního dvojprogramu. Filmaři měli k dispozici nízké rozpočty a v jejich rámci museli svá díla odlišit od hlavního filmu, který byl pro studio prestižní záležitostí. Řešením se staly vypravěčské experimenty, paradoxně vynucené i dobovou cenzurou. Zákaz zobrazování násilí a sexu totiž vedl ke zrodu jazyka plného náznaků a metafor. Právě v noiru našla uplatnění falická symbolika střelných zbraní (není žádných pochyb o tom, že filmaři znali dílo Sigmunda Freuda - thriller Rozdvojená duše Alfreda Hitchcocka bral v roce 1945 psychoanalýzu dokonce až příliš vážně). Kouření cigarety naznačující společně strávenou noc Hollywood používal i v jiných žánrech. 

Laura: láska k vysněné ženě
Stylově byl film noir ovlivněný francouzským poetickým realismem, ale také německým expresionismem – však se mu také často věnovali filmařští mistři, kteří do Hollywoodu uprchli před Hitlerem: Friz Lang, Billy Wilder, Douglas Sirk nebo Otto Preminger. V jejich podání se vyprávění v první osobě, příznačné pro řadu příběhů drsné školy, změnilo ve složité vypravěčské šarády: hrdina filmu noir totiž mnohdy nebere do vlastních rukou jen svůj osud, ale i svůj příběh, který divák sleduje jako retrospektivu. Minulost má v noiru tradičně stravující, ničivou sílu: kupříkladu zahořklý hrdina Premingerovy Laury vyšetřuje případ zavražděné reklamní agentky, do které se zoufale zamiluje prostřednictvím jejího deníku. 

Sunset Blvd: tělo vypravěče
plave v bazénu 
Žádný jiný typ filmu nepracuje tak často s nespolehlivým vypravěčem jako film noir, který na publikum líčí nejrůznější pasti - a klidně ho může i nějakou dobu obelhávat. (Hitchcock ovšem zpětně litoval, že v Trémě v roce 1950 svedl diváka na scestí retrospektivou, která vysloveně lhala.) Přízračný, neskutečný vzhled obrazu odpovídá faktu, že nejde o realistický příběh, ale o děje, nedílně svázané s psychicky či fyzicky otřeseným hrdinou. Protagonista Dámy ze Šanghaje (1947) je zmatený prožitými událostmi a pokouší se v nich sám vyznat. V Pojistce smrti (1944) svůj životní příběh popisuje do diktafonu umírající muž. Vypravěč může být dokonce po smrti: v legendárním dramatu Sunset Blvd. svůj příběh vypráví hrdina - scenárista, kterého policie právě našla mrtvého v luxusním bazénu vyhaslé filmové star. Protagonistou thrilleru 24 hodin do smrti je zase úkladně otrávený muž, který zbylé hodiny svého života věnuje hledání vlastního vraha… 

Klub rváčů 
Hrátky se subjektivním pohledem zašly dokonce tak daleko, že v Dámě v jezeře (1946) či v první třetině Temné pasáže (1947) vypravěče vůbec neuvidíte, protože i kamera se přizpůsobuje faktu, že vše sledujete výhradně hrdinovýma očima. O tom, že jde o výstřednost, jež diváka jen mate, svědčí fakt, že se touto cestou nevydali ani ti nejdůvtipnější tvůrci nových neonoirů – Quentin Tarantino (Pulp Fiction / 1994), David Fincher (Klub rváčů / 1999) nebo Christopher Nolan (Memento / 2000, Počátek / 2010). 

Nové recepty na staré drinky 

Zlá krev Leose Caraxe 
Americký film noir vycházel z konkrétní společenské situace – poválečných pocitů nejistoty a deziluze, z atmosféry provázející ozbrojený konflikt v Koreji a studenou válku, zvláště projevy mccarthismu. Dobové vlivy utvářely i na následující noirové vlny – francouzskou v 50. či americkou o dvě dekády později. Hollywoodské neo-noiry 90. let jsou ovšem především brilantním cvičením ve stylu: k návratům ke klasickým vzorcům totiž svádí samotná nadčasová estetika „černého filmu“. Existenciální zoufalství, které tyto pesimistické příběhy sytí, je navíc nedílně spjaté s celou velkoměstskou civilizací. Téma odcizení, vykořeněnosti a ztráty souvislostí se dobře snoubí s různými druhy moderní paranoie, díky které si jedinec připadá jako nesmířená oběť vnějších manipulací či nezvladatelných vnitřních běsů. 

Třetí muž 
Není tedy divu, že vynikající noiry se ve 40. a 50. letech točily i ve Velké Británii, ať už šlo o Brightonský špalek (1947), Třetího muže (1949) či Noc a město (1950). Důležitou osobností se zde stal scenárista a spisovatel Graham Greene, jehož kriminální romány představovaly ideální noirový materiál (už v roce 1942 Hollywood zfilmoval jeho Revolver na prodej). Subžánr „černého filmu“ zaujal italského mistra Luchina Viscontiho, který už v roce 1943 adaptoval Cainův román Pošťák zvoní vždy dvakrát jako Posedlost, či jeho neméně slavného japonského kolegu Akiru Kurosawu, který se k subžánru opakovaně vracel od Opilého anděla (1948) až do začátku 60. let. Ojedinělé výlety do filmu noir podnikali i Němec Wim Wenders či Dán Lars von Trier. 

Rvačka mezi muži 
Celá významná noirová vlna se ovšem zrodila ve Francii už v 50. a 60. letech. Neprávem někdy zůstává ve stínu hollywoodského „černého filmu“, přestože není žádnou jeho nápodobou: o tom, že může těžit z domácích zdrojů, svědčí i první přepisy Simenonových detektivek s komisařem Maigretem z počátku 30. let. Předválečné francouzské filmy navíc klasický americký noir bezprostředně ovlivnily, byť v jejich centru obvykle nestáli profesionální zločinci a nevyskytovaly se tam schématicky přitažlivé femme fatale. To se ovšem změnilo v příběhu zestárlého gangstera (Jean Gabin) Nesahejte na prachy (1954) či v dramatu o osudovém vloupání z pařížského podsvětí Rvačka mezi muži (1955). Ceněný režisér Jean-Pierre Melville si pak od Boba hazardéra (1956) až po Policajta (1972) budoval pověst posledního z klasických noirových mistrů: vdechl novou sebeúctu postavě osamělého, mlčenlivého zločince, který si v jeho filmech – ať už v podání Jean-Paula Belmonda, Lina Ventury či Alaina Delona - zakládá na profesní cti a až „samurajsky“ přísném mravním kodexu. Za největší prohřešek v Melvilleových filmech Práskač, Druhý dech nebo Osudový kruh není považována vražda, nýbrž zrada... Výjimečně pak Melville rozehrál noirovou partii v dramatu Kněz Léon Morin (1961), kde Belmondo hraje vesnického velebníčka, který sice úzkostlivě dodržuje celibát, ale je si ve vztahu ke svým ovečkám plně vědom své sexuální přitažlivosti. 

Ďábelské ženy 
Ďábelské ženy (1955) režiséra Henriho-Georgese Cluzota pak představují nezvyklý vzpád ženského elementu na mužské hřiště: jde o příběh manželky a milenky, které se rozhodnou společně zlikvidovat svého nepohodlného tyrana. Už hollywoodské noirové femme fatale zrcadlily překvapení, které konzervativní společnost cítila tváří v tvář ženám, které se z nutnosti emancipovaly během války a o svou samostatnost se nechtěly nechat připravit ani po ní. Elegantní, smyslné krásky, představované Lanou Turnerovou, Avou Gardnerovou či Barbarou Stanwyckovou, byly úskočnými a unikavými bytostmi, které hrdinu omamovaly svými půvaby a částečně mu podléhaly, ale pravidelně se dočkaly zaslouženého trestu. 

Konečně neděle!
Není moc zábavné, že Hollywood se těchto stereotypů v neoirových příbězích nezbavil ani v 80. letech: v zastydlém odporu proti feministickému hnutí vyprodukoval takové kousky, jako byl Žár těla (1981) s Kathleen Turnerovou, Osudová přitažlivost (1987) s Glenn Closeovou či Mrazivá vášeň (1992) s Kim Basingerovou. Jen málokterý z těchto filmů dovolil provinilé osudové ženě uniknout spravedlnosti - tak jako kultovní Základní instinkt (1992) se Sharon Stoneovou v roli obojaké spisovatelky kriminálních románů... Rozhodně uvolněnější ve vztahu k ženským hrdinkám byli právě Francouzi, především autoři francouzské nové vlny, kteří zároveň vdechli klasickým modelům novou, moderní vypravěčskou energii. V příběhu o zpackaném zločinu Výtah na popraviště (1958) zazářila pod režijním vedením Louise Mallea žensky smyslná Jeanne Moreauová, zatímco v dramatu U konce s dechem (1959) se pod dohledem Jeana-Luca Godarda blýskla chlapecky stylizovaná Jean Sebergová. Režisér Francois Truffaut zase v thrilleru Siréna od Mississippi (1969) vzdal poctu Catherine Deneuveové (a později v rámci pocty samotnému žánru - Konečně neděle! - Fanny Ardantové).

Taxikář 
Autoři francouzské nové vlny neskrývali své okouzlení americkými klasiky - a svými díly zase v mnohém ovlivnili generaci, která do Hollywoodu vnesla novou dynamiku v první polovině 70. let. V rukou mladých Francouzů se film noir stal jedním ze zdrojů artového výrazu, mladí Hollywooďané ho však znovu zpřístupnili obyčejným divákům. Podobně jako u intelektuálských Francouzů, i u nich šlo už o vědomou práci s pravidly subžánru. Kromě typu svícení a záběrování v klasickém duchu znovu slavily úspěch tradiční noirové vypravěčské chvaty - subjektivní úhel pohledu a komentář hrdiny. Noir se navíc opět stal nebezpečně aktuálním: zrcadlil národní trauma z války ve Vietnamu a aféry Watergate a ropnou krizi. Martin Scorsese tak v Taxikáři vyprávěl příběh traumatizovaného vietnamského veterána (Robert De Niro), který se rozhodne ke krvavé očistě „špinavých ulic“ – nebo si to jen představuje. Francis Ford Coppola v Rozhovoru představil profesionálního specialistu na odposlechy (Gene Hackman), kterého zničí pátrání po smyslu pořízené nahrávky. 

Francouzská spojka
Neonoirová vlna v 70. letech s sebou strhla i starší a zkušenější tvůrce – třeba Roberta Altmana, který se pustil do nové adaptace Chandlerovy klasiky, Dlouhého loučení. Jeho detektiv Phil Marlowe ovšem v podání Elliota Goulda není sebevědomým bogartovským elegánem, ale nepraktickým, umanutým morálním rytířem. Přestože vyprávění se odehrává v současnosti 70. let, detektiv se z moderního, cynického a korupcí prolezlého světa vyděluje atributy minulosti: oblekem, kravatou a dobovým automobilem... Časy se prostě změnily. Neo-noir 70. let tak prostupuje - na rozdíl od hollywoodské klasiky - zjevná nevíra ve státní instituce. Policie pracuje špatně nebo vůbec, i když existují výjimky: ve filmech Serpico režiséra Sidneyho Lumeta (s Alem Pacinem) nebo Francouzská spojka Williama Friedkina (s Genem Hackmanem) nicméně hrdina - policista – jedná do značné míry samostatně, občas dokonce proti vůli nadřízených.

Tři dny Kondora 
V Pohledu společnosti Parallax Alana J. Pakuly je pak policie prodlouženou rukou anonymní, neuchopitelné moci: novinář (Warren Beatty) se marně snaží odhalit korporaci trénující politické atentátníky, ale nakonec proti své vůli sám splní její požadavky… V noirovém thrilleru Tři dny Kondora režiséra Sydneyho Pollacka je CIA zcela nedůvěryhodnou organizací, která ve vyšším, vládním zájmu chladnokrevně zabíjí vlastní lidi - což překvapeně zjišťuje intelektuálský hrdina v podání Roberta Redforda. Pollack a Redford se sešli i při natáčení Všech prezidentových mužů, což byla neonoirová rekonstrukce aféry Watergate, v níž dva neohrožení investigativní reportéři odhalili politické machinace na nejvyšších místech (a postarali se ve výsledku o rezignaci prezidenta Nixona). Pokrokově (levicově) orientovaní hollywoodští intelektuálové tady ukázali zoubky a přiblížili film noir politické realitě tak blízko, že ho připravili o všechno jeho kouzlo. 

Pro diváky je tak svého druhu úlevou, že pozdější „černé filmy“, ať už z 90. let či ze současnosti, se soustřeďují spíš na styl než na nějakého myšlenkového poselství. Úspěšnými tvůrci, kteří své svou tvorbu opakovaně spojují s odkazem filmu noir, jsou dnes mrazivě sarkastičtí bratři Joel a Ethan Coenové, elegantně mužný Michael Mann či surreálně podvratný David Lynch. To díky nim se starým, dobrým příběhům zrozeným z deště a noci vrací něco z jejich původní, spontánní nevinnosti. 

(Pámbu mne zatrať za chyby, které jsem spáchala v textu, který se pokoušel shrnout neshrnutelné. Napsala jsem ho -  jak jinak - pro měsíčník pro pány ForMen, z čehož vyplynulo i rozličné zjednodušování.  Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pondělí 25. února 2013

Oscar - Ceny Akademie 2013

Tak máme za sebou další udílení Cen Americké Akademie - Oscarů. Což byla letos pod moderátorským patronátem komika Seta MacFarlanea velká muzikálová show, přerušovaná občas tím, že někdo dostal nějakou cenu. Největším poraženým se letos stalo historické drama Lincoln: z dvanácti nominací proměnilo jen dvě (pro Daniela Day-Lewise za herecký výkon v hlavní roli  a pro autory výpravy). Pro režiséra Stevena Spielberga jde o standardní životní situaci (skrytý odpor, který k němu členové Akademie zřejmě dlouhá léta chovají, byl ovšem nejvýraznější u dramatu Purpurová barva z roku 1985, kde z jedenácti nominací neproměnil žádnou).    

Film roku: Argo 
Pomyslným vítězem letošních Oscarů je lehce pompézní féerie Pí a jeho život, která z jedenácti nominací vyzískala čtyři - včetně prestižní ceny za nejlepšího režiséra (Ang Lee). Argo (kro by ho neměl rád?) ze sedmi nominací proměnilo tři včetně té vůbec nejcennější - Oscara za nejlepší film. Kdyby byl Ben Affleck nominovaný za režii (což se kupodivu nestalo), možná by zabodoval i v téhle kategorii. Když si ovšem spočteme ceny, které Argo získalo předtím, je určitě nejoceňovanějším titulem roku (mj. Zlatý glóbus a Cena BAFTA za režii a nejlepší film). Chronicky špatný herec Affleck se tak rychle proměnil v jednoho z nejžádanějších režisérů Hollywoodu, což je závazek, který - doufám - začne naplňovat. 

Christoph Waltz v Djangovi: nejlepší
mužský herecký výkon v roli německého
dentisty v historii
Po osmi nominacích měl muzikál Bídníci a přeceňovaná romantická komedie  Terapie láskou: první z filmů získal tři prestižní sošky (včetně té velmi zasloužené pro herečku ve vedlejší roli Anne Hathawayovou), druhý jednu (pro Jennifer Lawrenceovou za hlavní roli). Trochu mrzutý je výsledek Nespoutaného Djanga (dva Oscary - pro Quentina Tarantina jako scenáristu a herce ve vedlejší roli Christopha Waltze). Plešatou cenu by si podle mne zasloužil i kameraman Robert Richardson (i v kameramanské kategorii však dominovalo Pí a jeho život). Výsledek thrilleru 30 minut po půlnoci asi nesklíčil jen režisérku Kathryn Bigelowovou - úspěch v kategorii nejlepší zvuk je jen slabou náplastí na čtyři další neproměněné nominace (v nichž figurovaly tři "hlavní" kategorie - nejlepší film, nejlepší původní scénář, herečka v hlavní roli). 

Překvapením pak celkem není, že nejlepším neanglicky mluveným filmem loňského roku je Hanekeho Láska a nejlepším animovaným titulem pixarská Rebelka.    

Kompletní výsledky najdete tady na stránce společnosti HBO, která - jako vždycky - zajistila přímý přenos  oscarové noci.   

P. S. Pokud jde o každoroční neoficiální anticenu Zlatá malina, "nejlépe" z ní vyšel závěrečný díl upírské ságy Twilight (což považuji za značně nespravedlivé): informace víc najdete tady na stránce Malin.


pátek 22. února 2013

Let: Protialkoholní agitka o polepšeném hříšníkovi

Kapitán Whip Whitaker (Denzel
Washington) má problémy 
Robert Zemeckis patří k prominentním americkým tvůrcům už celá desetiletí. Filmy typu Návratu do budoucnosti pomáhal v 80. letech formovat novou tvář Hollywoodu - a nápaditá tragikomedie Forrest Gump (1994) dokonce mu vynesla prestižního režisérského Oscara. Dramatem Let, které právě přichází i do českých kin, se jednašedesátiletý filmař vrací do hájemství hraného filmu. V uplynulých dvanácti letech totiž svůj talent vkládal do služeb nových technologií. Rodinné dobrodružství Polární expres (2004), adaptace severské ságy Beowulf (2007) a dickensovská podívaná Vánoční koleda (2009) sice pozoruhodným způsobem narušily hranice mezi hraným a animovaným filmem, zajímavého režiséra však proměnily v pouhého zručného pořadatele velkolepých digitálních manévrů. Zemeckis, který se stal nejdřív chráněncem a posléze komerčním souputníkem Stevena Spielberga, je tak typickým příkladem tvůrce, který v souboji s technologií poztrácel svá oblíbená témata i osobitý pohled na svět.

Přístroje selhávají a boží
prst se chystá udělit lekci 
V Letu se Robert Zemeckis snaží jakoby znovu nalézt sám sebe: podobně jako ve sci-fi Kontakt (1997), robinzoniádě Trosečník (2000) a manželském dramatu Pod povrchem (2000) nabízí většinovému publiku žánrový příběh, který se ubírá trochu jinými cestami, než bývá obvyklé. I do příběhu zkušeného zaměstnance aerolinek, který je vinou závislosti na alkoholu vyšetřovaný kvůli letecké havárii, proniká lehce filozofující kontext, příznačný pro většinu Zemeckisových filmů. Stejně jako v trilogii Návrat do budoucnosti, černé komedii Smrt jí sluší (1992), Forrestu Gumpovi, Kontaktu nebo v Trosečníkovi se i v Letu do popředí dostává otázka, jak člověk dokáže využít čas, který mu byl vyměřen – a jak dokáže změnit svůj život k lepšímu. Hravost a jistá nedořečenost, které provázely Zemeckisovy nejlepší práce, však tentokrát ustoupily polopatičnosti. Právě v této souvislosti je dost zvláštní, že scenárista Letu, John Gatins, se bude z neděle na pondělí ucházet o tak prestižní filmové ocenění, jakým je Oscar. 

Koncept vyprávění založený na zajímavě rozehraném nápadu se totiž nečekaně rozpadá, takže z ambiciozního projektu se stává jen lehce nadprůměrná podívaná. Let přitom skutečně měl potenciál stát se jedním z nejzajímavějších amerických titulů posledních měsíců – nejen kvůli bravurně, realisticky natočené scéně letecké havárie, v níž Zemeckis nenápadně využívá právě svých obrovských zkušeností s digitálními triky.

Ušlechtilost jako cesta do pekel 

Narkomanka Nadine (Kelly Reillyová)  se
Whipovi marně snaží pomoct
Let stojí a padá s postavou hlavního hrdiny, Williama „Whipa“ Whitakera, zkušeného profesionála středního věku, který se během rutinní cesty z Orlanda do Atlanty musí vypořádat s bouří a posléze s totálním kolapsem palubní techniky. Whipovi se nakonec povede zabránit havárii díky šílenému nápadu: pád neovladatelného stroje zbrzdí tím, že ho otočí vzhůru nohama. Přistání na zelené louce poblíž venkovského kostelíku se ovšem neobejde bez ztrát na životech. Whip je pro veřejnost hrdinou, který zachránil životy 96 osob, lékaři však zjistí, že letadlo pilotoval pod silným vlivem alkoholu a drog. Kapitán musí vypovídat před vyšetřovací komisí, která nebude zkoumat jeho hrdinství, ale to, že při havárii zahynulo šest osob. Do příběhu založeného na paradoxu vstupuje hrdinova neschopnost přestat pít a krásná narkomanka se spasitelskými sklony Nicole (Kelly Reillyová). Ani občasné zásahy ultrasympatické postavy rozevlátého drogového dealera v podání Johna Goodmana pak nezabrání tomu, aby se nejednoznačná úvaha o vině, trestu a případné boží ťafce provinilému muži nepřeklopila v banální vyprávěnku. 

John Goodman si zahrál postavu,
která jako by uprchla z filmů
bratrů Coenových 
Když vyloučíme možnost, že na financování Letu se tajně podílel spolek Anonymní alkoholici, vypadá to, že nad snahou vyhnout se osvědčeným vypravěčským klišé zase jednou zvítězila pragmatická touha naplnit pokladny kin nějakým předvídatelným a bezpečným způsobem. Což je ten druh neléčitelné závislosti, kterou trpí už z podstaty většina hollywoodských producentů. Našinec se ani neodvažuje představovat si, jak by film dopadl, nebýt Denzela Washingtona (který díky svému hereckému výkonu za pár dní možná získá už svého třetího Oscara). Washington v roli Whipa rozehrává celou škálu nenápadně odporných rysů, které divákovi umožňují udržet si od v zásadě sympatického a lidsky omylného hrdiny mírný odstup a současně mu držet palce. 

Když ovšem nad nad šťavnatým, napínavným a ambivalentním lidským dramatem začne vítězit slzavá pseudoušlechtilost, možná zatoužíte po tom, aby se hrdina tohoto filmu radši upil k smrti. 

Let / Flight 
USA 2012, 138 minut, titulky
Režie: Robert Zemeckis 
Scénář: John Gatins
Kamera: Don BUrgess
Hudba: Alan Silvestri 
Hrají: Denzel Washington (Whip), Kelly Reillyová (NIcole), John Goodman (Harling Mays), Don Cheadle (Hugh Lang), Bruce Greenwood (Charlie), Nadine Velazquezová (Katerina)
Premiéra: 21. 2. 2013 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Hodnocení pro ty, kteří jsou líní číst text: Palec horizontálně

pondělí 18. února 2013

30 minut po půlnoci

Agentka CIA Maya (Jessica
Chastainová): nakonec to je osobní 
Režisérka Kathryn Bigelowová prostřednictvím válečného dramatu Smrt čeká všude před třemi lety celkem nečekaně ovládla oscarovou soutěž: film, který v Čechách putoval rovnou na DVD a teprve díky devíti oscarovým nominacím se dostal do kin, nakonec získat šest prestižních zlatých sošek (včetně těch nejcennějších - za nejlepší film roku, režii a scénář). Šance thrilleru 30 minut po půlnoci jsou zjevně menší: má jen pět nominací (také za nejlepší film, scénář a ženský herecký výkon v hlavní roli), a navíc silné soupeře. Argo a Lincoln jsou navíc rovněž politickými filmy - dokonce jsou to celkem shodně snímky, jejichž tématem je "rozlomenost" téměř každého účinného, praktického politického gesta: v centru pozornosti se ocitá věčný spor účelu světícího prostředky, ideje a kompromisu, který ji uvádí do praxe, nařízení a těch, kteří je musejí porušovat, aby pro blaho vlasti dosáhli "nadosobního" cíle.

Dan (Jason Clarke) je specialista
na mučení vězňů 
Podobně jako v případě Arga (ale také Spielbergova Mnichova či  Scottova Černý jestřáb sestřelen, což jsou dva filmy, které se mi teď okamžitě vybavují) jde i v 30 minutách po půlnoci o příběh inspirovaný skutečnými událostmi.  Diváka vtahuje do hry na autenticitu už drásavý prolog - černé plátno "ozvučené" úryvky nahrávek hlasů obětí teroristických útoků z 11. září 2001 a planě chlácholivých odpovědí operativců, se kterými byli do poslední chvíle v kontaktu. (Temné plátno mi navíc připomíná lakonicky bolestný konec patrně nejlepšího filmu o 11. září, který byl dosud natočen - Letu č. 93 Paula Greengrasse.) V časovém rozpětí sedmi let  - od roku 2003 do 2. května 2011 - pak sledujeme umanutou agentku CIA Mayu (Jessica Chastainová), která se nelítostně zaměřuje na jediný cíl: likvidaci hlavy teroristické organizace zodpovědné za tragédii 11. září, Al-Káidy - Usámy bin Ládina. Což se jí posléze - čímž, jak doufám, příštímu divákovi filmu nic neprozrazuji - skutečně podaří. 

Exekuce je dílem elitních vojáků
Snad jsem naivní, ale soudím, že zpochybnit správnost tohoto cíle je velmi obtížné - a o tom samozřejmě film Kathryn Bigelowové nevypráví. Vypráví však o postupu, který vedl k odhalení a likvidaci teroristického vůdce a který se opíral o praktiky, jež můžeme jen stěží nazvat morálními - o mučení vězňů, podplácení a zastrašování. Maya - jakkoli její profesionální posedlost posléze provází touha po osobní pomstě za smrt kolegyně Jessiky (Jennifer Ehleová) - je především dokonalým nástrojem systému, jehož fungování nesledujeme na vyšší, politické úrovni, ale v těch nejnižších, polotemných patrech, kde se ve jménu výkonu a cíle dějí ty nejkrvavější špinavosti. Je to právě mladá, nezkušená Maya, přes jejíž zděšené reakce režisérka v úvodu sleduje mučení vězně prováděné sebevědomým důstojníkem CIA Danem (Jason Clarke).  

Maya se mění ve "zmrdku" 
Maya je postavou bez osobního života (ve filmu záměrně úplně chybějí scény ze soukromí postav, které obvykle odlehčují děj "procedurálního" thrilleru). Prodělává však proměnu z nejisté, ambiciózní mladé ženy ve "zmrdku" ("motherfucker"), jak sama sebe nazve v rozhovoru se šéfem CIA (tahle hra se ženou v utrachlapácké pozici mi připomíná Scottovu G. I. Jane s jejím legendárním "Vyhul mi ho"). O tom, zda hrdinku naplňování její dlouholeté mise přineslo satisfakci, se nakonec můžeme jen dohadovat: technicky jde ovšem spíš o řetězec náhod, který ovšem podivínskou a v zásadě dost nesympatickou postavu  posléze promění v oběť celého mechanismu - v cosi jako stínovou protivnici bin Ládina, s nímž se sice nikdy tváří v tvář nesetkala, ale po němž je nakonec jedinou pozůstalou. 

Jediná pozůstalá po bin Ládinovi 
Kathryn Bigelowová dobře ví, jakou moc má ženská postava v "mužském" příběhu. V tomto smyslu je 30 minut po půlnoci silnější než Smrt čeká všude, přestože jde vlastně o velmi podobný příběh o rozpouštění lidské jedinečnosti v systému generovaném válečnou situací. Podobně jako James (Jeremy Renner), i Maya se stává anonymní součástí tohoto systému, ve kterém si nedokáže (a na rozdíl od hrdiny filmu Smrt čeká všude ani nechce) uchovat svou lidskou jedinečnost, neulevuje si žádným normálním vztahem, ani gestem. Snad jedinou "lidskou" poznámkou je Mayina ironická zmínka o Gandalfovi, kterého vyšetřovatelce evokuje výpověď jednoho ze zadržených teroristů (ten ovšem vůbec neví, o kom agentka mluví - což dokonale stačí k charakterizaci propastných kulturních rozdílů mezi oběma stranami.) 

Útok mimozemšťanů 
Systém, proti kterému Maya bojuje, který odhaluje a likviduje, je  ve filmu zobrazen jen prostřednictvím děsivých a chaotických teroristických činů (jedním z nich je bombový útok na hotel Marriott v Islamabádu v roce 2008, při němž protagonistka málem zahyne). To, co vidíme z práce CIA, je ovšem stejně násilné (a podobně chaotické): jde tedy vlastně o dva systémy, které se navzájem prorůstají a podporují, jeden bez druhého by nemohl existovat.  Boj muže proti muži, jenž je se svými pravidly a osobním laděním erbovní situací válečného filmu, se tady přitom neodehraje ani jedinkrát: "rozsudek smrti" nad bin Ládinem pak provádí skupina elitních vojáků jakoby ve stylu počítačové hry, kterou Maya sleduje v centrále CIA. 

Žena v mužském světě
Pokud jde o vyznění celého filmu, je Kathryn Bigelowová kontroverznější než ve Smrt čeká všude: situace Mayi je sice stejně silně existenciální, jako situace Jamese, ve službách politizování však režisérka nakonec používá ty nejcitovější, podpásové chvaty. Děti, kvílející strachy tváří v tvář po zuby ozbrojeným vojákům "mimozemského" vzhledu, kteří neváhali zastřelit jejich neozbrojenou matku, sugerují dojem totální neprávnosti celé akce - což prudce kontrastuje se zmíněným prologem, ve kterém nedostali zavraždění civilisté žádnou šanci diváka strhnout do víru podobných emocí.     
O filmu Smrt čeká všude jsem psala tady.  

USA 2012, 157 minut, titulky
Režie: Kathryn Bigelowová
Scénář: Mark Boal
Kamera: Greig Fraser
Hudba: Alexandre Desplat 
Hrají: Jessica Chastainová (Maya), Jason Clarke (Dan), Kyle Chandler (Bradley), Jennifer Ehleová (Jessica), Harold Perrineau (Jack), Mark Strong (George), James Gandolfini (šéf CIA)
Premiéra: 21. 2. 2013

Hodnocení pro ty, kteří jsou líní číst text: Palec nahoru 

sobota 16. února 2013

Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic

Jeníček (Jeremy Renner) už
na lopatu nevěří
Když už se v kinech musejí hrát převážně hovadiny (a to musejí, neboť žijeme v pragmatickém světě ovládaném pravidly distribučního wrestlingu), tak ať vypadají jako drsná fantasy variace na pohádku bratří Grimmů O perníkové chaloupce. Natočil ji norský režisér Tommy Wirkola, který pozornost jisté části českého publika získal coby pachatel komediálního hororu Mrtvý sníh (2009). Ten byl ozdobou půlnočních projekcí MFF Karlovy Vary (a vyprávěl o skupince studentů, kteří se na horské chatě musejí utkat se krvelačnými zombie nacisty).

Mařenka (Gemma Athertonová) se
 bratrovi co do drsnosti vyrovná
Wirkolův profesní vzestup je dobře patrný z toho, že tři roky poté se Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic prezentuje jako projekt realizovaný v německo-americké produkci a s anglofonními hereckými hvězdami (Jeremy Renner coby Jeníček, Famke Janssenová jako zlá čarodějnice, bondgirl z Quantum of Solace Gemma Athertonová Artertonová coby Mařenka, Peter Stromare v roli padoušského ochránce spravedlnosti). Film byl  natočený ve 3D, respektive je do 3D překlopený - a dokonce se uváděl i v kinech specializovaných na projekci ve 4DX. Což je formát vynalezený v Jižní Koreji a poprvé komerčně použitý v roce 2009 pro Avatara - a využívá mimo jiné pohybů sedadel, umělých pachů, umělé, kouře či vodních efektů. (Vzhledem k tomu, kolik ve Wirkolově vyprávění vybuchuje lidí, to může pro někoho, kdo se opravdu rád sprchuje, být docela legrace).

Mocná čarodějnice Muriel
(Famke Janssenová)
Příběh je založený na spekulaci, že Jeníček a Mařenka (v originále v souladu s německou pohádkou méně mazlivě znějící Hansel a Gretchen Gretel) vyrostli a živí se jako lovci čarodějnic. Nyní přicházejí do městečka Augšpurku na pozvání místního starosty, aby našli ztracené děti - a vypořádali se nejen s čarodějnickou komunitou ze širokého okolí, hodlající o sabatu získat nehořlavé schopnosti, ale i s vlastním traumatem z dětství. To, o čem sourozenci zásadně nemluví, vrhá trochu jiné světlo na samotnou známou pohádku... Protože nepřátel je hodně, přidají se k titulní dvojici i místní kráska Mina a mladíček Ben, který Jeníčka a Mařenku obdivuje jako hrdiny a vystřihuje si všechno, co se o nich kdy napsalo v novinách. A sympatií k Mařence se v pravé chvíli nedokáže zbavit ani zlobr jménem Edward...

Zlý městský šerif (Peter Stormare)
by rád upálil Minu (Pihla Viitalaová)
Skutečnost, že Jeníček byl v dětství předávkován perníkem a nyní trpí těžkou formou "cukrové nemoci", je sice vtipná, ale vlastně jen okrajově ozdobná: spíš než na zábavné, ironické detaily sází Wirkola na akci,  krev, drsné hlášky, středověké superzbraně a počítačové triky, to vše v rámci milosrdvě krátké "béčkové" metráže 83 minut. Výsledkem je podívaná tak nejapná, že působí jako červený hadr na býka, pokud jste  filmovým kritikem nebo myslícím či prostě útlocitným divákem. Málem si nevšimnete, že vše jakýmsi zázrakem drží pohromadě (tedy pokud zápletku nepodrobujete žádným složitějším testům z vypravěčské logiky). Řada  žánrově a tematicky spřízněných filmů působí proti Wirkolově filmové ráně mezi oči přeplácaně a zbytečně předimenzovaně, ať už mám na mysli Van Helsinga, Bratry Grimmovy Terryho Gilliama či mashup Abraham Lincoln: Lovec upírů. 

A aby bylo jasné, že je Tommy Wiskola chytrý chlap, který si jen rád hraje, najdete na konci citát z Leoneho Pro hrst dolarů... protože tenhle Jeníček a Mařenka je vlastně fantasy western. A samozřejmě platí: pokračování příště. 

Hansel and Gretel: Witch Hunters
USA / Německo 2013, 83 minut, titulky (i 3D)
Režie: Tommy Wirkola
Scénář: Dante Harper, Tommy Wirkola 
Kamera:Michael Bonvillain
Hudba: Atli Ovarsson
Hrají: Jeremy Renner (Jeníček), Gemma Artertonová (Mařenka), Famke Janssenová (Muriel), Peter Stormare (šerif Berringer), Thomas Mann (Ben), Pihla Viitalaová (Mina), Ingrid Bolso Berdalová (rohatá čarodějka), Johanna Kuliková (zrzavá čarodějka) Rainer Bock (starosta), Derek Mears (Edward). 
Premiéra: 28. 2. 2013

Hodnocení pro ty, kteří jsou líní číst text: Palec horizontálně

čtvrtek 14. února 2013

Královský víkend: polygamní romance o Rooseveltovi

Prezident Roosevelt (Bill Murray)
právě vytáhl svou koktejlovou soupravu 
Britský režisér Roger Michell není jen tvůrcem romantické komedie Notting Hill (1999), která s uplývajícím časem nabývá jistého drtivě znepokojivého, "klasického" kouzla (což ještě víc platí i o jiném díle scenáristy Richarda Curtise - Lásce nebeské). Michell režíroval i drama  o osudových důsledcích srážky na dálnici Incident (2002), kontroverzní mezigenerační love story Matka (2003) a Venuše (2006) nebo adaptaci románu Iana McEwana Nezničitelná láska (2004). I v případě Královského víkendu to působí tak, že pro Michella je určující  osobnost scenáristy. Filmově zatím neznámý Richard Nelson je totiž především americkým divadelním autorem s ďábelským tematickým rozptylem, který se mimo jiné podílel na broadwayském muzikálu inspirovaném povídkou Jamese Joyce Mrtvý (za nějž získal prestižní divadelní cenu Tony).    

Daisy (Laura Linneyová)
ráda jezdí na vyjížďky 
Pokud jde o Královský víkend, vyniká jistou nestandardností, která vám zabrání vnímat ho jako další "politický" snímek typu Spielbergova Lincolna, přestože v něm jde o (historicky doložené) setkání Franklina D. Roosevelta a anglického krále Jiřího VI., které se uskutečnilo v červnu 1939 ve venkovském sídle amerického prezidenta nazvaném Hyde Park (odtud původní název filmu - Hyde Part on Hudson). Michellův film nelze vnímat ani jako vysvětlující  poznámku na okraj "veřejné" kariéry slavného muže typu Královy řeči (byť zmíněný anglický vladař je tentýž "koktavý Bertie", kterého ztělesnil Colin Firth v milém, ale brutálně přeceňovaném snímku Toma Hoopera). A co se týče samotného prezidenta Roosevelta, jistě vám objektivněji poslouží televizní životopisný snímek Warm Springs, v němž slavného státníka ztělesnil Kenneth Branagh.  

Bertie přijel do USA žádat
o pomoc proti Hitlerovi
Američan Nelson a Brit Michell ovšem nenabízejí - v jisté nepřehlédnutelné kalkulaci se znalostí protagonisty Královy řeči - jen crossover dvou posvátných monster. Sympatie, které se během jedné probdělé zrodí mezi oběma politiky, jsou ovšem generovány prostřednictvím zajímavých dialogů a série vtipných konfrontací: střet  dvou odlišných kultur, světonázorů i povah je sice umenšen množstvím alkoholu vypitého paralelně i společně, setkání Franklina a Bertieho (kterého bez závislosti na Firthovi ztvárnil Samuel West), ale přesto by  samo o sobě vystačilo na samostatný příběh. Hrdinkou (a vypravěčkou) Královského víkendu je ovšem Rooseveltova vzdálená sestřenice Margaret (Daisy) Suckleyová. (Nenápadně soustředěný herecký výkon Laury Linneyové si přitom nijak nezadá s extrovertní hereckou exhibicí dvaašedesátiletého Billa Murrayho, oceněným nominací na Zlatý glóbus.) Skromná žena přitom nějaký čas skutečně, byť z historiky nespecifikovaných důvodů pobývala v prezidentově blízkosti. Ve filmu se nechá od štramáckého prezidenta utáhnout na sbírku známek a projížďky v autě, a stává se jeho milenkou. (Závěrečné titulky filmu se přitom dušují, že jde o odtajnění skutečného životního příběhu, ke kterému poskytly po smrti Suckleyové klíč její deníky.)

Alžběta a Bertie -  aristokraté
mezi americkými barbary 
V okolí sedmapadesátiletého prezidenta (invalidního vinou obrny) se ovšem vyskytují i jiné, na rozdíl od Daisy silné a extrovertní ženy: Rooseveltova matka, manželka Eleanor a sekretářka Missy. Výjimečné postavení  hrdinky filmu je v této konstelaci opřeno o plachost a nenápadnost ve stylu Jany Eyrové (Bertieho manželka Alžběta nadarmo neříká, že Daisy se obléká jako vychovatelka). Franklin své milence, společnici a pečovatelce v jedné osobě nic neslibuje (respektive to jediné, co jí slíbí, dramaticky poruší), a jediný prudký protest se odehraje jen v hrdinčiných představách. Z Daisyiny neinvazivní a vesměs trapné existence se ovšem nenápadně rodí drama, skryté za kontrastem požitkářského, panovačného a sarkastického, ale osamělého státníka, a téměř neviditelné ženy, jež tvoří emocionální středobod jeho malého panovnického dvora (ale vlastně se o ní nic nedozvíte).       

Roosevelt: ožrala a libertin? 
Z Královského víkendu nevyčtete nic ani  o Rooseveltovi a Jiřím VI., a film popírá i pravidla romantické komedie tím, že místo tradičního monogamního vztahu v zásadě opěvuje divnou a pro všechny zúčastněné značně ponižující "polygamní romanci". Objektivně tvůrci filmu opravdu honí příliš mnoho zajíců najednou, když bezvýhradně líbezné retro obrázky, postrádající často smysl i správné načasování, kontaminují znepokojivými pocity a souvislostmi. Některé motivy zůstávají prostě jen tak viset ve vzduchu, aniž by někam směřovaly: pouze obohacují vyprávění, jež spíš hladce plyne, než aby směřovalo k řešení konfliktu. Příkladem jsou ty neblahé talíře potřebné k hostině na počest anglického královského páru, které jsou vypůjčeny od lady Astorové, ale podlehnou z nevysvětlitelných důvodů destrukci. Bertie po zřícení stolku koktavě poznamená, že to vše zavinil nějaké nemotorný anděl, což je vtip, který se setká s rozpačitou, opožděnou reakcí všech přítomných.      

A zrovna takový je Královský víkend: nesoustředěný, zadrhávající a objektivně asi nepříliš povedený... ale rozhodně trochu znepokojivý v otázce toho, jak věci vypadají navenek a jak fungují uvnitř.

Hyde Park on Hudson
Velká Británie 2012, 94 minut, titulky
Režie: Roger Michell
Scénář: Richard Nelson
Kamera: Lol Crawley
Hudba: Jeremy Sams
Hrají: Bill Murray (Roosevelt), Laura Linneyová (Daisy), Olivia Colmanová (Alžběta), Samuel West (Bertie), Olivia Williamsová (Eleanor), Elizabeth Marvelová (Missy), Elizabeth Wilsonová (paní Rooseveltová), Martin McDougall (Tommy)
Premiéra: 21. 2. 2013

Hodnocení pro ty, kteří jsou líní číst text: Palec horizontálně

pondělí 11. února 2013

Hledá se Nemo: Pixar Reloaded

Skoro deset let po premiéře se vrací do českých kin jeden z nejúspěšnějších titulů studia Pixar - podmořské dobrodružství Hledá se Nemo, které získalo Oscara za nejlepší animovaný film roku (a tři nominace - za scénář, hudbu a střih). Pátý celovečerní projekt dnes už legendárního studia je - když odhlédneme od inflace zvyšující cenu lístku - vůbec nejvýdělečnějším pixarským titulem (jinak ovšem nejvíc vydělala hračková komedie Toy Story 3). S rozpočtem 94 milióny dolarů přinesl film režiséra Andrewa Stantona do pokladen kin celosvětově 921 miliónů.


Hledá se Nemo pokračoval v tradicích pixarských příběhů s ne-lidskými hrdiny: jeho protagonisty jsou téměř výhradně polidštění mořští živočichové (a z lidských postav vám nejvíc uvízne v paměti děsivá dívenka s rovnátky, dcerka zubaře, který v akváriu "vězní" ztraceného rybího synka hlavního hrdiny). Andrew Stanton v Nemovi zúročil to, co si vyzkoušel v Životě brouka (1998), a předznamenal svou skvělou, melancholickou komedii VALL-I (2008). Nedávný přechod od animovaného k hranému filmu - fantasy propadák John Carter: Mezi dvěma světy - se mu však velmi významně nepodařil, takže intenzivně pracuje na očistě svého dobrého jména prostřednictvím návratu do známých vod (film Hledá se Nemo 2 by měl přijít do kin za tři roky).

Není ovšem od věci připomenout si právě Stantonovo rybí dobrodružství, jež připomíná doby, kdy Pixar bezkonkurenčně a hravě ovládal animovanou filmovou zábavu díky rozhodnutí v první řadě vyprávět příběh a teprve v druhé řadě natáčet animovaný film. (Také z tohoto důvodu filmy Pixaru nahlodává zub času méně než většina jiných animovaných snímků ze stejné doby, jejichž technologie zestárla a odhalila vyprázdněnost příběhu a postav i slabiny vyprávění.) Příběh tatínka Marlina, který se z domovsky bezpečného Velkého bariérového útesu vydá hledat ztraceného synka do dalekého Sydney, se opírá o silné rodinné téma a fikční svět ucelený napětím, humorem, zábavnými detaily a překvapivými, nejednoznačnými postavami (mou nejoblíbenější vždycky byla ryba s poruchou krátkodobé paměti Dory). Je jasné, že nic z toho se ze Stantonova filmu za deset let nemohlo vytratit. Rozhodnutí Pixaru a jeho mateřského studia Disney vložit pět milionů dolarů do konverze a nabídnout divákům film Hledá se Nemo ve 3D je tedy naprosto logická. Stereoskopickou verzi jsem ještě neviděla, zřejmě se ovšem je na co těšit: vůbec poprvé byla použita technologie Disney Digital 3D (protože snímek vznikl počítačově, nejde prý o klasickou konverzi, ale o jakési "znovunatočení").

Hledá se Nemo 3D měl v USA a dalších zemích premiéru loni v září, vydělal dalších 393,8 54 milionu - a pokud vás zajímají čísla, jde historicky o pátý nejúspěšnější film, který byl znovuuveden ve 3D (po Lvím králi, Titanicu, Krásce a Zvířeti a starwarsovské Skryté hrozbě). Tenhle čtvrtek se do českých kin chystá náročná a depresivní Hanekeho Láska, Troškovy Babovřesky a (prý) nepříliš povedená fantasy Nádherné bytosti  - takže pokud jde o zábavu, v kontextu valentýnských premiér myslím není co řešit. Vyražte prostě na Nema.     

Finding Nemo 3D
USA 2003, 100 minut, dabing
Režie: Andrew Stanton, Lee Unkrich 
Scénář: Andrew Stanton, Bob Peterson, David Reynolds 
Kamera: Sharon Calahanová, Jeremy Lasky
Hudba: Thomas Newman
V českém znění mluví: Ivan Trojan (Marlin), Barbora Munzarová (Dory), Marek Páleníček (Nemo), Karel Heřmánek (Gill), Gabriela Osvaldová (Hvězda), Otakar Brousek ml. (Zurčík)
Premiéra: 14. 2. 2013

Hodnocení pro ty, kteří jsou líní číst text: Palec nahoru