Prohledat tento blog

pondělí 31. prosince 2012

PF

Zkratka PF znamená "pour féliciter", což je francouzské blahopřání  - kolikpak lidí posílajících novoročenky to asi ví? Nepovedlo se mi letos v prosinci udělat žádnou slušnou fotku, na kterou bych mohla své PF bez uzardění  připlácnout - tak jsem pro vás aspoň vyfotila archivní péefko,  které mám vystavené už deset let nad kuchyňským stolem. Šéfredaktorka Cinemy Iva Hejlíčková, která nebyla nikdy velká optimistka (a dodnes není), se k radostnému vítání nového roku vždycky stavěla dost podezřívavě:  tehdy v prosinci 2001 pro širokoúhlou redakční novoročenku zvolila nadějeplný citát z Tolkiena a obrazový motiv putování z Jacksonova Společenstva prstenu. To se tehdy zrovna chystalo do kin (premiéru měl u nás první díl Pána prstenů 10. ledna 2002, zatímco v domovských USA si ji odbyl už 19. prosince 2001).

Uplynulo deset let - a pořád jsme všichni na cestě, poutníci v zešeřelé zemi provázení nadějí zarytých milovníků příběhů, že všechno bude lepší. Nebo ještě lepší. Někdy toho Gandalfa kráčejícího před námi, v čele, vidíme jasně před sebou, jindy máme pocit, že jsme ho úplně ztratili z dohledu... Každopádně vám přeju, milí čtenáři - pravidelní, občasní i zcela náhodní -, dobré rozloučení se starým rokem. Přeju vám plno naděje a síly do roku nového.  Budu ráda, když zůstanete Alenčinu blogu i nadále věrní.

P.S. Zvláště laskavý pozdrav a poděkování posílám těm čtenářům, kteří usoudili, že jim blog stojí za pravidelný či alespoň jednorázový finanční příspěvek.

Alena Prokopová

sobota 29. prosince 2012

O pokladech: další pohádka Víta Karase

Steampunkové prvky
v české pohádce? Novinka. 
Pokud jde o vánoční televizní pohádky, je jejich novým korunním princem režisér Vít Karas: jeho loňský štědrovečerní hit Micimutr se i letos těšil výjimečné sledovanosti (ve čtvrtek 27. 12. byl uváděný na ČT 1 a  porazil i pohádkovou klasiku Princ a Večernice vysílanou "proti němu" na Nově). Zatímco nad uvedením Karasovy "trezorové" sci-fi Běžci (o které jsem psala tady) stále visí otazník, v neděli 30. prosince ve 20.00 uchystala ČT v premiéře další jeho televizní pohádku nazvanou O pokladech. Stejně jako v případě Micimutr je její scenáristkou Irena Dousková, na hudbě se podílel Ondřej Brousek a na kameře Pavel Berkovič. 

Kouzlo české krajiny: Karasova
tradiční doména 
Ani tentokrát nejde o konzervativní podívanou vystavěnou v  pohádkovém bezčasí - mimo konkrétní, historický časoprostor: v Micimutr fungovala vedle kostýmní pohádkové linie ještě současná realita s titulní, nadčasovou, hodnou čarodějnicí, příběh O pokladech si zase pohrává s prvky steampunku. Pámbu ví, co by Karas dokázal, kdyby nešlo o finančně omezený český televizní projekt, ale o  vysokorozpočtovou podívanou typu Zlatého kompasu (ten mimochodem letos o svátcích hraje Nova Cinema odpoledne, ve stejný den jako O pokladech). 

Past na myši 
V příběhu o chamtivé touze po zlatě a "skutečném" pokladu lidské lásky bohužel najdete vzhledem k omezeným financím jen několik málo steampunkových hračiček: tou nejvymazlenější  je parní kočár, který sestrojil jeden z hrdinů, mladý vynálezce Ignác v podání Vojtěcha Dyka. Vozítko se ovšem ukáže jako nepříliš praktické, stejně jako Ignácova přehnaně sofistikovaná past na myši.Vnímání obou těchto přístrojů je technofobní, což je mrzuté: Ignác se nakonec jeví jako milý, leč nepraktický trouba, který pomůže leda tak své milé Kačence zvládnout těžkou oční vadu pomocí brýlí. Steampunkové prvky jsou tady totiž jen součástí komediální koncepce, která mne bavila výrazně méně než činorodá a hrdinská atmosféra Micimutr. Také tentokrát Irena Dousková dbá na "správné" morální pozadí příběhu, to je ovšem mnohem banálnější než minule: důležitější než majetek jsou totiž opravdové lidské city. Což je sice v pořádku, ale rozehráno to je nepříliš zajímavě. Zamilovaná Barborka (Jana Pidrmanová) se totiž  rozhodne najít a vysvobodit svého ztraceného milého Jakuba, přičemž její snažení nekomplikuje jen hrabivý šlechtic Bořivoj (David Švehlík), ale především trojice kouzelných bytostí - hlídačů podzemního pokladu Vládce podsvětí.

Komediální trio: parta kašparů,
která nefunguje (nebo jsem zapšklá)
Zatloukal, Převrátil a Poskočil se z nudy vsadí o to, jak dívčin příběh  dopadne, a pokoušejí se jej rozličnými způsoby ovlivnit. Komediální trojice v podání šaškujících populárních herců  je patrně nejlacinějším momentem celého filmu: pokud ovšem stojíte o to, vidět Pavla Lišku, Jana Budaře a Josefa Poláška okostýmované jako pitvorné maškary (jednu chvíli dokonce v ženských šatech) nejspíš se pobavíte. I tady se ovšem vnucuje představa, co by asi Karas  se vzhledem trojice pišišvorů dokázal, kdyby měl k ruce vyšší rozpočet. Digitální triky jsou nicméně na slušné úrovni, což znamená, že jsou celkem ústrojně a přirozeně zapojeny do obrazu, který je obecně režisérovou nejsilnější stránkou (na rozdíl od vyladění výkonů typově dobře vybraných, ale přehrávajících herců).  Karas nám zase jednou připomíná, jak nádherné lokace nabízí Kutná Hora, a jako už několikrát předtím dokazuje, že má unikátní cit pro romantiku české krajiny (jež má v domácím filmu dlouhou tradici - a právě Karasovy přírodní obrázky se k ní mohou hrdě hlásit).

Bizarní detaily v komické pohádce?
Proč ne. 
Pohádka O pokladech, jakkoli k ní mám výhrady, dokazuje ještě jednu věc: Vít Karas je filmový vypravěč, umí sevřít příběh do prostoru a oživit ho drobnými, dynamickými nápady (třeba hned úvodní scéna s chamtivým Bořivojem honícím se za zlatou mincí je toho pěknou ukázkou). Myslím, že je nejvyšší čas, aby tenhle režisér  dokázal svoje schopnosti na filmovém plátně. Sám se netají odhodláním natočit  adaptaci kultovního comicsu Káji Saudka Lips Tullian, což je jistě obrovská ambice - na základě pohádky O pokladech si ovšem o jeho Lippsovi lze už ledaccos zajímavého představit.   
   
ČR 2012, 72 minut
Režie: Vít Karas
Scénář: Irena Dousková
Kamera: Pavel Berkovič, David Cysař
Hudba: Ondřej Brousek, Karel Holas
Hrají: Jana Pidrmanová (Barborka), Vojtěch Dyk (Ignác), Adam Kraus (Jakub), David Švehlík (Bořivoj Hájek z Hájku), Markéta Frosslová (Kačenka), Pavel Liška (Zatloukal), Jan Budař (Převrátil), Josef Polášek (Poskočil), Karel Heřmánek (Vládce podsvětí), Tomáš Topfr (chalupník Josef)
Televizní premiéra: 30. 12. 2012 

čtvrtek 27. prosince 2012

Anděl na horách: zadní projekce ve vlaku

Anděl na horách: příběh o socializaci
postaršího, mrzoutského individualisty
Anděl na horách režiséra Bořivoje Zemana z roku 1955 patří asi už nedílně k vánočnímu televiznímu programu - letos nám ho nadělila Nova Cinema 27. prosince dopoledne. Bijte si mne, jak chcete, je to jedna z parádních ukázek dobového socialistického kýče - i když se nedá srovnat s o tři roky starší a tedy ideologicky mnohem ostřejší Dovolenou s Andělem. (Zatímco v prvním filmu šlo především o agitku o neúmorném budování, jemuž se odboráři věnují tajně i ve svém volném čase, v druhém přece jen převažuje humorná zápletka založená na záměně osob.) Díky Pyšné princezně a dvěma komediím o nerudném pražském revizorovi Gustavu Andělovi (Jaroslav Marvan), který se prostřednictvím odborářských rekreací zapojuje do socialistické společnosti, se Bořivoj Zeman  stal jedním z nejzdatnějších prorežimních tvůrců první poloviny 50. let. Nemyslím to vůbec ironicky - všechny tři filmy představují vynikající ukázky ústrojného propojení státní propagandy a kvalitní lidové zábavy.

Nástup do vlaku v Praze 
Už v raném dětství jsem se musela vyrovnat s tím, že moje spontánní sympatie s Andělem, který odmítá kolektivní ranní rozcvičku před zotavovnou, obrátí vniveč následující "socializační" zápletka. Dnes jsem filmu viděla jen náhodný kousek (v autoservisu, kde jsme s dcerou měnily letní gumy na zimní, detaily pomiňme). A užasla jsem nad pečlivostí věnovanou těm nejmenším detailům. Zahlédla jsem jen onu poměrně dlouhou jízdu vlakem, jenž směřuje z Prahy do Tatranské Lomnice. Během této jízdy se postupně dává dohromady jádro odborářského kolektivu směřujícího za zimními radovánkami. Dění v kupé a uličkách, sloužící k představení hlavních charakterů,  dokonale odpovídají zadní projekce zobrazující krajinu za okny jedoucího vlaku. Tvůrci filmu se ovšem nespokojili jen s tím, že postupně vedli diváka z neromantické, industriální metropole do nádherné, zasněžené, vysokohorské krajiny.  

Zastávka v Ostravě 
Na rozdíl od standardní, ilustrační zadní projekce během jízdy tramvají v úvodu filmu má, "železniční" zadní projekce v Andělovi na horách pro diváka být zprávou o československé krajině, kterou společné, radostné budovatelské úsilí socialistického lidu změnilo v jeden velký propagační plakát (podobně jako zemi krále Miroslava v Pyšné princezně *). Dýmající továrny a jiné, zjevně průmyslové provozy (s důrazem na zastávku v Ostravě, kde přistoupí Andělův starý kamarád z minulé rekreace, Bohouš Vyhlídka, v podání Josefa Kemra) střídá zemědělská krajina a divoké, půvabné lesy. Jedinou "nepracovní" výjimku tvoří  dvojí lyrická pasáž spojená s postavou zamilované Věry (Milena Dvorská), snící o svém vzdáleném milém, Andělovu synovi: její první část se odehrává za dne s obrazovým doprovodem krajkových koster opadaných listnáčů, druhá pak před nočním vjezdem do Ostravy, zato však v doprovodu lyrické písně Jaro se do okna dívá.

Mrzí mne, že nemohu tenhle drobný komentář ilustrovat i obrazově - na internetu jsem dané fotky ani video nenašla. Musíte si to zkrátka počkat na to, až se Anděl na horách bude dávat v televizi příští rok.

*/ O Zemanově pohádce jsem onehdy psala tady.




středa 26. prosince 2012

Jack Reacher: Poslední výstřel

Jack Reacher: nemá mobil, nemá bankovní karty, nemá charisma
Tom Cruise nezažívá zrovna dobré období: jeho divácky nejúspěšnějším titulem z poslední doby byl thriller Mission Impossible - Ghost Protocol - válečné drama Valkýra (2008), akční komedie Zatím spolu, zatím živí (2010) či hudební Rock of Ages (2012) se však v rámci jeho filmografie řadí mezi propadáky. Bohužel to potvrzuje i akční thriller Jack Reacher: Poslední výstřel: za první víkend film s šedesátimilionovým rozpočtem přinesl do pokladen amerických film jen 15,6 milionů. Nevyšel tak plán na výdělečnost relativně nízkorozpočtového snímku, inspirovaného jedním ze sedmnácti populárních krimi románů  britského spisovatele Lee Childa (česky knížka vyšla jako Výstřel, ale nečetla jsem ji). Potíž bude nejspíš už v tom, že texty autora, který se v civilu jmenuje Jim Grant, budují představu  neporazitelně tvrďáckého, morálně charismatického vazouna: a té padesátiletý, synteticky vyhlížející metrosexuál Cruise prostě nemůže dostát. 

Drsně řídí, drsně hledí 
V okamžiku, kdy se Tom Cruise nutí do hereckého výkonu, hodného, co do věrohodnosti, detektivu Tomsovi Marka Vašuta, nemůže režisér Christopher McQuarrie už moc nic zachránit. Scénář přitom zřejmě nebyl špatný, což mu ostatně nejspíš neumožňovala ani předloha (byť z ní jistě nešlo vyčarovat nic, co by položilo základ sofistikované hříčce ve stylu Obvyklých podezřelých, za niž McQuarrie v roce 1995 dostal Oscara). Starosvětský, pozvolný vypravěčský tón, který nesází na zběsilou akci, ovšem zůstává zcela bezpříznakový - a jaksi naprázdno tak vyznívá celý příběh o osamělém, tvrďáckém hrdinovi, který se vynoří z neznáma, aby prokázal nevinu muže, obviněného z mnohonásobné vraždy. Zatímco psychicky nevyrovnaný veterán z Blízkého východu James Barr zápasí o život v kómatu, protože  dozorci přesvědčení o jeho vině ho předhodili brutálním spoluvězňům, vydává se Jack Reacher (který kdysi v zahraničí jako vojenský vyšetřovatel a Barra zná) hledat pravdu.

V podstatě hned se ukazuje, že Barr nemohl být oním náhodným střelcem, který jednoho slunného dne na dálku postřílel v parku v centru Pittsburghu pět náhodně vybraných chodců. Obžalovaný je obětí komplotu, v němž je vše předem jasné jak prokurátorovi Rodinovi, který nikdy neprohrává (Richard Jenkins), tak afroamerickému kriminalistovi Emersonovi (David Oyelowo). Reacherovi pak pomáhá prosadit spravedlnost Barrova obhájkyně Helen (Rosamund Pikeová) - nejdřív především proto, že Rodin je jejím otcem a ráda by mu dokázala, jak je dobrá. Pro diváka je Heleninou nejvýznačnější (a prakticky jedinou) vlastností fakt, že neustále udiveně kulí oči (viz obrázek).

Werner Herzog: žhavá nominace
na cenu  Padouch roku
Zbývá podotknout, že v pozadí celé kauzy, která má zničit nevinného Barra a zaštítit jisté nečisté podnikatelské machinace, od začátku stojí ultratajemný, ziskuchtivý zloduch Zec. Herecký výkon vysoce ceněného artového režiséra Wernera Herzoga v této roli se pohybuje přesně na hranici sofistikované ironie a dokonalé pitomosti, čímž se Poslední výstřel přibližuje jeho vlastnímu, mnohem zajímavějšímu a bizarnějšímu Špatnému poldovi 1/. Padouch, kterého se všechny postavy na první pohled bůhvíproč panicky bojí, má velkolepé parametry bondovského protivníka: pobýval podle vlastních slov na Sibiři v gulagu, kde musel první rok nosit kabát s děravou kapsou, takže mu omrzly prsty a musel si je uhryzat, aby nezemřel na gangrénu (nebo tak nějak).

Pěchota a mariňáci si musejí pomáhat
Nejen Zec, ale i postava veterána-mariňáka, kterou hraje Robert Duvall (a která má v Posledním výstřelu podobnou roli jako hajný ve Skyfallu), by dobře zapadaly do nějakého ne-cruisovského, napůl  heroického, napůl ironického pseudobéčka - podobného, jakým byli nedávno druzí Expendables. Podle Jacka Reachera to vypadá, že pokud to Hollywood zkouší s nějakou novou vlnu akčních filmů vracejících se k blahoslaveným 80. letům, je možné, že na ni především nemá vhodné herce: zkuste najít mezi dnešními hvězdami nějaké vhodné náhradníky za Sylvestera Stalloneho, Arnolda Schwarzeneggera a Stevena Seagala. Tom Cruise jistě dokáže se silným režisérem zázraky, McQuarrie ovšem tímhle typem není: Jack Reacher je především  sebeprezentací svého představitele (Cruise se ostatně podílel i na jeho produkci). Cruise vypadá sice dobře (i když tričko by si kvůli mně sundavat nemusel), chybí mu však samozřejmá fyzička a schopnost alespoň přesvědčivě zahrát to, co v něm není. Výhružná hláška typu "Chceš vidět sanitku zevnitř?" je v jeho podání prostě nechtěně legrační. A naopak - příběh s jasným politickým názorem (zaměřeným proti americkému establishmentu, případně vojenským misím USA v zahraničí) nejspíš není vyprávěním, na které byste si vyrazili do kina, abyste si o svátcích pročistili hlavu.    

1/ O tomhle Herzogově pozoruhodném režijním počinu jsem onehdy na blogu psala tady.

Jack Reacher
USA 2012, 130 minut, titulky
Režie: Christopher McQuarrie
Scénář: Christopher McQuarrie (podle románu Leeho Childa Výstřel)
Kamera: Caleb Deschanel
Hudba: Joe Kraemer
Hrají: Tom Cruise (Reacher) Rosamund Pikeová (Helen), Richard Jenkins (Rodin), Werner Herzog (Zec), David Oyelowo (Emerson), Jai Courtney (Charlie), Vladimir Sizov (Vlad), Joseph Sikora (Barr), Robert Duvall (Cash) 
Premiéra: 27. 12. 2012

pondělí 24. prosince 2012

Kostra Vánoc: Láska nebeská

Milí čtenáři tohoto blogu, pravidelní i náhodní návštěvníci, chtěla jsem vám dnes u mne na zahradě vyfotit pozitivní obrázek. Přestože kolem poledne na chvíli vysvitlo slunce, je z toho nakonec jen  velmi osobní  odraz dnešního dne. Snad jsem vlastně - nechtěně - vyfotila takovou připomínku faktu, že na základní kostru Vánoc si každý může navěsit to, co musí a potřebuje. Takže vám přeju, ať si je letos ozdobíte po svém - takovým způsobem, aby to bylo příjemné vám i těm, které máte ve svém srdci.    

Hotovou mašinou na takové sdílení vánočních zázraků se ukazuje být Láska nebeská Richarda Curtise (včera byla k mání na Primě a kdo to prošvihl, může se u mne přihlásit o zápůjčku mého osobního DVD). Přitom si pamatuji, že jsme tenhle film před jedenácti lety vnímali v Cinemě trochu s rozpaky - šéfredaktorka Iva Hejlíčková, která je nekorunovanou českou specialistkou na klasické hollywoodské romantické komedie, tenhle film bez váhání odstřelila. Čas ovšem hraje ve prospěch Curtise, který je především vynikajícím žánrovým britským scenáristou. Tahle multiromantická komedie je rafinovanou variantou povídkového filmu, který bývá z hlediska divákova uspokojení nejčastěji jakousi formou přerušované a polygamní soulože. Prostupování a posilování jednotlivých příběhů ovšem vede k tomu, že v Lásce nebeské si skoro každý a skoro vždycky najde nějakou příběhovou linii, která ho momentálně nejvíc ukojí. Richard Curtis stvořil cosi jako zjitřenou vánoční encyklopedii, která možná s odstupem funguje stále lépe - s plným vědomím situací a postav  hluboce zakotvených v líbezně sladkobolném území kýče. Sem samozřejmě patří především všechny objekty touhy, které jsou v Lásce nebeské spravedlivě rozděleny na  ty zástupné, nedosažitelné, a na ty, které po jistém úsilí můžete získat.

Letos jsem v Lásce nebeské, která je důsledně pozitivním filmem, pro sebe nenašla žádný nadějný příběh, se kterým bych mohla splynout - kromě jediného, který neovlivňují žádné osobní, vztahové peripetie: impulsem k celému tomu vánočnímu tyjátru citů bylo totož trauma z 11. září 2001, a finální obraz plný objetí a polibků v letištní hale po šťastném doletu pro mne asi za všech okolností bude naplňovat představu dobra, které vzdoruje sobectví, zlovůli i náhodnosti.



pátek 21. prosince 2012

Pí a jeho život: banány neplavou (recenze se spoilery)


Chlapec Pí s tygr Richard Parker: 227 dní v záchranném člunu
Ang Lee netočí filmy jako na běžícím pásu a všechny tituly v jeho filmografii jsou zajímavé (i když na ně panují různé názory): navzdory tématické, žánrové i geografické odlišnosti je spojuje jakýsi neviditelný, spodní proud, který se dá dobře pojmenovat. prostřednictvím režisérova nového filmu. U snímku Pí a jeho život totiž zřejmě platí, že Lee - jako  řada jiných významných režisérů - svůj první 3D projekt vnímá jako příležitost, jak shrnout  některé své postoje a tvůrčí postupy.

Oceán vtahuje trosečníky
do magických situací
Pí a jeho život je filmem o vyprávění příběhů - a všechny filmy Anga Leeho spojuje právě radost z vyprávění, podpořená názorem na svět v kvalitě až jakéhosi náboženského postoje, který ovšem diváka nesvazuje a nijak nemanipuluje. Nevím, nakolik Lee vyjadřuje svými díly nějakou svou osobní víru - hrdina jeho nového filmu se ovšem každopádně jako dospívající kluk v rodném indickém Pudučeri pokouší s umanutou zvídavostí  vstřebat křesťanský, buddhistický, muslimský a hinduistický náboženský vliv. To pohněvá Píova otce, který je racionalista a ateista, potěší to však jeho věřící matku - hinduistku. Na to, aby se dopracoval ke své vlastní víře, je ovšem hrdina nakonec úplně sám - poté, co ztroskotala loď, na které s rodiči, bratrem a rodinnou zoologickou zahradou cestoval do Kanady, se totiž ocitne v záchranné člunu uprostřed oceánu, bez rodiny, společnosti i půdy pod nohama. Pí ve člunu neskončí sám, ale ocitne se ve společnosti chovanců rodinné zoo Patelových - zebry, hyeny, orangutana a tygra.

Tygr ovládl člun jako své teritorium
Podstatná část Leeova filmu je pojatá jako retrospektiva - jako vyprávění dospělého protagonisty, kterého vyhledá kanadský spisovatel hledající námět na nový román, o událostech, které ho donutily uvěřit v boha. Dospělý Pí sám sebe nabývá "katolickým hinduistou" - a abychom ve filmu měli zmíněny všechny základní způsoby víry, přednáší na univerzitě o kabale 2/.) Využívání všemožných kulturních klíčů je pro Anga Leeho typické (v díle tchajwanského rodáka stačí vedle sebe pro příklad zmínit adaptaci velmi anglického klasického románu Jane Austenové Rozum a cit a dobrodružnou meditaci ze staré Číny Tygr a drak). V novém filmu takové samozřejmě mezikulturní klouzání představuje třeba fakt, že otec hrdinu pokřtil Piscine Molitor (podle slavného pařížského plaveckého komplexu), ale ve škole kvůli posměškům spolužáků z toho nakonec zbylo Pí (matematický výraz). Celé "vysvětlení" příběhu o chlapci pokoušejícím se přežít po ztroskotání lodi na moři pak představuje past, do které je divák vlákaný nenápadně, pomalu a důsledně. Nevím, jak to je v literární předloze Yanna Martela, kterou pro Anga Leeho adaptoval scenárista David Magee - ve filmu je však Pí zjevně dalším z řady "nespolehlivých" filmových vypravěčů.

Pí má k dispozici výbavu záchranného
člunu sloužící k přežití
Asi vám na mysli vytane Prokletý ostrov nebo Sucker Punch, ale tenhle příběh (který je méně okázalou diváckou šarádou než díla Scorseseho a Snydera) odkazuje jménem tygra, který nakonec zůstane jediným zvířetem ve člunu, k Příběhům Arthura Gordona Pyma - což je skvostná kniha od Edgara Allana Poea, která začíná jako standardní, popisně realistický námořní román, a postupně čtenáře zatahuje stále hlouběji do neskutečného světa. Tygr se jmenuje Richard Parker, což je u Poea postava trosečníka, kterého zabijí a snědí ostatní ztroskotanci v záchranném člunu. Také Píovo vyprávění se zprvu odvíjí jako zcela realistický popis: tygr ovládne člun a Pí se musí uchýlit na improvizovaný vor, který je k němu přivázaný a do kterého si přemístí všechny věci, které byly součástí výbavy záchranného plavidla. Shromažďuje dešťovou vodu, a aby se nestal kořistí vyhladovělé šelmy, musí jí lovit ryby. Nakonec Richarda Parkera dokonce podrobí jakémusi výcviku... Před nejrůznější dobrodružství se nakonec dopracuje z pevnině - k plovoucímu Višnuovu ostrovu, který má svou šalebnou denní i noční podobu, osídlenému tisíci surikat. Tam Pí i tygr obnoví síly před další cestou. Což už je samozřejmě úplný nesmysl, protože žádný takový ostrov přece nemůže existovat...

Ostrov plný surikat má svou denní
i noční podobu
Úředníci japonské pojišťovací společnosti, kteří zachráněného mladíka vyslýchají ohledně příčiny lodní katastrofy, tento moment samozřejmě okamžitě zpochybní - a jednomu z nich neunikne ani další nesmyslný detail z Píova vyprávění, nacházející se hned na začátku: orangutaní samice v něm k záchrannému člunu připluje na trsu banánů - ale banány přece neplavou. Pí navrhne úředníkům jinou verzi svého dobrodružství, demonstrující lidskou brutalitu v boji o přežití: zachránil se ve člunu se svou matkou, námořníkem a lodním kuchařem, kteří v jeho původním vyprávění nabyli podoby zvířat (orangutaní samice - matka, námořník - zebra, kuchař - hyena, tygr - Pí). Alternativa, že zvířecí příběh je "metaforickým" blouzněním chlapce, pološíleného po prožitých hrůzách a 227 dnech strávených na moři, jistě působí realističtěji - ale pro diváka je jistě přízemnější: příběh s chlapcem a zvířaty naopak dobře zapadá do řádu Leeova nádherně poetického vyprávění, v němž hrají (v mimořádně pěkně pojatém 3D) důležitou roli obloha, počasí, moře a jeho obyvatelé.  I v této Píově "realistické" verzi příběhu ovšem trs banánů plave! 

Pí vnímá svůj "příběh" jako
spor s bohem
Celé tohle "duchovní dobrodružství" vypadá celkem jednoduše: vyhlíží velice hezky a vyznívá pozitivně, zůstává ovšem pro diváka vlastně dost znepokojivé, protože ho nemanipuluje a nechává mu prostor pro jeho vlastní úvahy (podobně, jako melancholické, "létající" finále Tygra a draka). V Leeově podání mi takhle prezentovaná spiritualita nepřipadá jako načinčaná prázdnota (jejímž prototypem je pro mne stále ještě Aronofského Fontána): možná proto, že téma "šalebnosti viděného" pokračuje v nápadně nenápadné technické sféře vyprávění - ve znamenitě zvládnutém formátu 3D a v úchvatně realistických digitálních efektech (nemá totiž smysl předpokládat, že by neherec v roli Patela byl celou dobu pohromadě na moři s živým tygrem). 

Pí a jeho život má své příznivce i odpůrce (a není žádným ohromujícím kasovním hitem). Určitě je ovšem jedním z nejpřemýšlivějších "robinsonovských" filmů - spolu se Zemeckisovým Trosečníkem). Zřejmě všichni se pak shodnou na jeho technických kvalitách. Pokud jde o provázanost tématu a zpracování, přemýšlí o digitálním filmu podobně účelně jako Scorseseho Hugo a jeho velký objev (který ovšem pro mne v tomto směru zatím zůstává nepřekonaný). 

Poznámky:

Tygr se neohlíží 
1/ Jen namátkou - platí to pro Stevena Spielberga v Tintinovi či  pro Martina Scorseseho v Hugovi a jeho velkém objevu... i pro M. Nighta Shyamanala, jehož Poslední vládce větru byl těžkou prohrou - a který se mimochodem jednu dobu živě zajímal právě o projekt Pí a jeho život.

2/ Pokud jde o židovství, objevuje se už v předchozím Leeově filmu Zažít Woodstock ( který jsem na blogu recenzovala tady). Japonská loď se navíc jmenuje Tsimtsum, což je hebrejské slovo používané židovským učencem ze 16. století Isaacem Luriou ve vztahu k božímu tvoření světa. V románu dosplý Pí přednáší právě o Luriovi. .

Life of Pi
USA / Čína 2012, 127 minut, 2D, 3D, dabing, titulky
Režie: Ang Lee
Scénář: David Magee (podle románu Yanna Martela)
Kamera: Claudio Miranda
Hudba: Mychael Danna
Hrají: Suraj Sharma (Pí Patel), Irrfan Khan (dospělý Pí Patel), Adil Hussain (Santoš Patel), Tabu (Gita Patelová), Rafe Spall (spisovatel), Gérard Depardieu (kuchař)
Premiéra: 20. 12. 2012

Konec světa

Zakoupila jsem si preventivně láhev vody, tři svíčky, své oblíbené doutníčky J. Cortés a sirky, ale předpokládaný "konec světa" nenastal. Dokonce funguje i elektřina a internet, takže mi dnes ráno přišel mail s názvem Slavnostní program konce světa. Možná vám přijde v poněkud chaotickém předvánočním čase vhod, zatímco se pokouším stabilizovat si základní životní funkce po otřesu svého soukromí a píšu pro vás  recenzi na film Anga Leeho Pí a jeho život

Slavnostní program konce světa

05:00 – Vstávání obyvatelstva
06:00 – Příchod Mayů, jejich ubytování
07:00 – Příchod mimozemšťanů
08:00 - Příchod představitelů G8, jejich ubytování
09:00 - Příchod Svatých a ostatních nadpřirozených bytostí
10:00 - Hymna Konec světa 2 - Stairway to Heaven, Highway to Hell
11:00 - Přivítací řeč (Lenka Holas Kořínková featuring Aštan Šeran - vůdce Velké vesmírné flotily Vesmírných lidí)
12:00 - Vyhodnocení konce světa
14:00 - Minuta ticha
16:00 - Raut
17:00 - Zahájení slavnostního plesu
17:10 - Dan Nekonečný
17:30 - Tombola
18:00 - Odchod Mayů
19:00 - Ohňostroj
21:00 - Odchod Andělů a Archandělů
22:00 - Ukončení slavnosti
23:00 - Konec světa
23:30 - Slavnostní projev politiků o současné krizi
23:50 - Slavnostní Come back Iveta Bartošová s hitem Heja Heja

:

pondělí 17. prosince 2012

Běžci Víta Karase - Prokletý film

Běžci - "trezorový" televizní film Víta Karase 
Těšila jsem se, že po letech bude konečně zlomena temná kletba, kterou uvalil jakýsi zlý čaroděj na televizní sci-fi Běžci. Natočil ji v roce 2010 pro Českou televizi režisér Vít Karas, který se prosadil seriálem Dokonalý svět (realizovaným pro Novu). Postkatastrofickou sci-fi podle scénáře Michala Belšána však nakonec na obrazovce předběhla Micimutr, loňská štědrovečerní pohádka, kterou Česká televize velmi nešťastně měsíc před premiérou na malé obrazovce vrhla do kin (recenzovala jsem ji tady). Poznatek ČT, že Karasova televize práce má zjevné filmové kvality, takže obstojí i na filmovém plátně, ovšem nemá valnou hodnotu v souvislosti se zabijáckým nápadem, který ve výsledku oslabil návštěvnost i sledovanost  Micimutr. 

Aby toho nebylo dost, Běžci se změnili v cosi jako v trezorový film: do programového plánu se jaksi pořád nemohli vejít, jejich uvedení bylo stále odkládáno...  Všechno se mělo změnit v neděli 16.12., kdy se film měl objevit ve 21.40 hod. na ČT 1. Pár dní před očekávaným koncem světa by to na obrazovce jistě slušelo právě důvtipně, minimalisticky pojatému dramatu o skupince lidí, která se v blízké budoucnosti po nespecifikované katastrofě, která téměř zničila lidskou civilizaci, probíjí poničenou krajinou plnou nástrah v naději, že najde bezpečné a zdravé místo v životu. Protože však v neděli zemřela Fan Vavřincová, česká televize nasadila operativně jako vzpomínku na oblíbenou autorku jeden díl seriálu Taková normální rodinka - a Běžci zase ostrouhali. 

O pokladech - Karasova steampunková
vánoční pohádka 
Nic proti želvám Poldinkám, ale Běžci (který jsem díky laskavé zápůjčce autora měla tu čest před časem vidět) jsou docela zajímavý kousek - přestože je zřejmá scenáristova inspirace Stalkerem, respektive Piknikem u cesty bratrů Strugackých. Sci-fi je v českém rybníčku neobvyklým žánrem a Vít Karas (milovník Spielberga a Scotta) znovu dokazuje svůj filmařský talent, když v rámci tak ošidného žánru, s minimem prostředků, ale přesvědčivě konstruuje svět blízké budoucnosti. Navíc znovu dokazuje, jak výjimečný má smysl pro zobrazení krajiny: Běžci jsou totiž převážně exteriérovou záležitostí a jakkoli jsou zápletka a humanistické poselství filmu trochu umělé, energicky a s citem vnímané podzimní exteriéry dávají filmu svébytnou, autentickou atmosféru. 

No, nedá dělat nic jiného, než čekat, kdy se Česká televize rozhodne pro nový pokus (momentálně se k filmu nedají na internetu sehnat ani pořádné fotky). Jisté je jen to, že Běžce na obrazovce předběhne další Karasův celovečerní režijní počin - pohádka O pokladech, která si premiéru odbude letos, 30. prosince. A která je mimochodem tak trochu steampunková.       

Běžci
ČR 2010, 83 minut
Režie: Vít Karas
Hrají: Martin Hoffman, Martin Hubm Eliška Křenková, Peter Varga, Rostislav Novák Jr., Monika Fejglová
Premiéra: ?

sobota 15. prosince 2012

Balkán: Filmový rozbřesk

Příliš mladá noc (režie Olmo Omerzu)  -
jeden z důkazů "balkánské" filmařské energie
Na sklonku září se v makedonské Bitole konala vůbec první konference balkánských filmařů: zúčastnily se jí vedle Řecka, Bulharska a Rumunska i filmařsky aktivní státy z území bývalé Jugoslávie – Srbsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Makedonie. Chyběla jen Černá Hora, kde vzniká průměrně jen jeden celovečerní film za dva roky. Skutečnost, že nejde o žádné bezvýznamné lokální setkání, potvrdilo i zastoupení filmových odborníků z Rakouska. Když k tomu připočteme fakt, že snímky z jihovýchodní Evropy už pár let válcují mezinárodní festivalovou scénu, naplňují nejrůznější přehlídky a semináře a úspěšně pronikají i do evropské kinodistribuce, máme co do činění s novým, fascinujícím jevem.

Chlapec pojídající ptačí zob - řecký
příspěvek do karlovarské hlavní soutěže
V současnosti se samozřejmě nedá podchytit ani vysvětlit všechno, co se děje „na východ od Západu“ (jak zní název klíčové programové sekce MFF Karlovy Vary, která se v posledních letech stala významným mezinárodním fórem pro prezentaci tohoto fenoménu). Každopádně je zřejmé, že jde o dlouhodobější trend, pevně zaháčkovaný v globálním ekonomickém dění. Právě neutěšená hospodářská situace zformovala na přelomu milénia novou filmovou vlnu v Rumunsku i v Řecku. V obou případech znamenitě zafungovaly evropské festivalové tamtamy: nové filmy z oblasti, obvykle vnímané jako Balkán, se zviditelnily v Cannes, Benátkách či v Rotterdamu, ale také v Karlových Varech. Na festivalu v západočeském lázeňském městě loni diváky zaujala vůbec první reprezentativní přehlídka nového řeckého filmu. Karlovarský festival, jehož ředitelem se nedávno stal Karel Och, už nějakou dobu zřetelně upozorňuje na obdobné trendy v srbské a chorvatské kinematografii. Bude zajímavé sledovat, jestli se povede podchytit i změny, které podle všeho narůstají i v bulharské kinematografii. 

Klip Maji Milošové - sporný,
ale nepřehlédnutelný 
Drtivá většina nových filmů z jihovýchodní Evropy si ovšem cestu do české distribuce nenajde. Zájemci jsou odkázaní právě na festivalové projekce či nejrůznější specializované přehlídky (ta nejlepší, každý rok zaměřená na jednu balkánskou kinematografii, se už několik let koná ve Vsetíně zásluhou místního filmového klubu). Situace se však mění: důkazem může být dynamický, syrový snímek devětadvacetileté srbské režisérky Maji Milošové Klip (2012), který významně zabodoval na MFF v Rotterdamu. Autenticky působící příběh dospívající dívky hledající vlastní identitu skrz sex a internet nabízí nekompromisní pohled na život mladé generace - a od konce srpna byl k vidění i v českých kinech. 

Na cestě -  film, který pobouřil islamisty
V uplynulých letech bylo u nás k vidění i milostné drama Na cestě (2010), jehož režisérka Jasmila Žbanićová už získala Zlatého medvěda na MFF v Berlíně za film Grbavica, krimi srbského režiséra Jovana Todoroviče Bělehradský fantom (2008), drama rumunského režiséra Radu Munteana Úterý po Vánocích (2010) nebo tragikomedie jeho krajana Alexe Mafteiho Ahoj! Jak se máš? (2010). A jistě není náhoda, že do souboje o Ceny české filmové kritiky a České lvy pravděpodobně zasáhne lublaňský rodák Olmo Omerzu, jehož drama Příliš mladá noc patřilo k nejzajímavějším filmům roku 2012, vzniklým v česko-slovenském regionu. Podobně jako pozoruhodný animovaný projekt Crulic – Cesta na onen svět (2011) rumunské režisérky Ancy Damian nebo ceněná tragikomedie chorvatského režiséra Rajka Grliče Zůstane to mezi námi (2011) se totiž "Balkánci" často musejí spoléhat na koprodukce, ať už s ekonomicky silnějšími evropskými partnery nebo s regionálními sousedy. Vznik i distribuci jejich děl pak podporuje i Evropská unie. Není divu, že mezi diváky v Evropě vzrůstá poptávka po „balkánských“ filmech: daná oblast má poprvé po dlouhých desetiletích světu skutečně co nabídnout. 

Existuje „balkánský film“? 

Smutek paní Šnajderové
Pokud jde o novinky z jihovýchodní Evropy, neovlivňují jejich vznik a podobu jen tlaky globální ekonomické krize, která momentálně nejzjevněji dopadá na Řecko. Jde možná také o reakci na odstředivé tendence spjaté s „arabským jarem“, které se nemohou nedotknout právě dlouhodobě nestabilního, nábožensky a národnostně rozrůzněného Balkánu. Není divu, že řada zemí v regionu se hlásí ke svému „evropanství“, na což Evropa nemůže nereagovat vstřícně – už vzhledem ke vzájemným kulturním vazbám prolínajícím celou novodobou historií. Letos v červnu se tak v chorvatském Záhřebu konala ustavující schůzka projektu Balkánská paměť, který má s unijní podporou přispět k záchraně a propagaci audiovizuálního dědictví. V albánské Tiraně proběhla  konference věnovaná filmovému archivnictví – uchovávání a restaurování starých filmů. Albánská kinematografie přitom patří v rámci regionu k minoritním a donedávna neměla žádné velké ambice (své filmy např. vysílá do boje o Oscara až od roku 2008, přičemž mezi ně patřil i Smutek paní Šnajderové, který před šesti lety režíroval v česko-albánské koprodukci a s převážně českým obsazením Piro Milkani). 

Kosmos se hrál v rámci varské
pocty Rehovi Erdemovi
Stranou těchto oficiálních „dostředivých“ snah naopak stojí - vzhledem ke svému současnému politickému charakteru - Turecko, přestože geograficky do Evropy patří a vedle komerce produkuje i významné umělecké snímky (pro příklad není třeba chodit daleko: loňský Febiofest přinesl retrospektivu děl Semiha Kaplanoğlu a letošní MFF Karlovy Vary vzdal poctu jeho kolegovi Rehovi Erdemovi). Odpověď na otázku, kdo a co vlastně spadá do „balkánského“ regionu, proto není jednoduchá: třeba Řekové se od termínu „Balkán“ drží co nejdál. Samotní filmaři mají navíc na věc názory, které se dost liší od pohledu pořadatelů různých „balkánských“ přehlídek. 

„Nemyslím, že filmy z téhle zeměpisné oblasti mají vůbec něco společného,“ tvrdí řecký režisér Constantine Giannaris, jehož drama Rukojmí se stalo jednou z nejzajímavějších filmových událostí roku 2005. „Rozpory mezi nimi jsou stejně propastné jako to, co je spojuje. Nevíme, kam s tím, a tak to z lenosti šoupneme pod hlavičku ,balkánský‘. Je to snadné a navíc to momentálně pro diváky představuje módní značku.“ 

Bulharský příspěvek do diskuse:
Mila z Marsu 
„Všichni víme, jak důležitým prvkem je ve filmu příběh – a Balkán je místem příběhů a jejich vyprávění, poznamenaného mýty, legendami a fantaziemi vypravěče,“ pokusil se charakterizovat společné rysy albánský režisér Kujtim Cashku v rámci průzkumu prestižního amerického magazínu Cineaste. Jeho mladá bulharská kolegyně Sofia Zornicová zase upozornila spíš na odlišnosti filmů z různých koutů Balkánu. „Najdete tady hluboký smutek tureckých filmů, srbský humor a bosenský humanismus,“ vysvětluje autorka, která v roce 2004 na evropské festivalové scéně zabodovala komedií Mila ot Mars vyprávějící o dívce z příhraniční vísky, jejíž ekonomika je zcela závislá na pěstování marihuany. 

Corneliu Porumboiu, jeden z klíčových režisérů rumunské nové vlny, který před šesti lety zabodoval komedií 12:08 Na východ od Bukurešti, má ovšem jasno: „Existuje jedna vlastnost, kterou lze nazvat opravdu balkánskou – a to je zvláštní druh absurdního humoru.“ 

Toho má samozřejmě zvláště zapotřebí region zmítaný nejrůznějšími ekonomickými i politickými problémy, náboženským separatismem, nacionalismem - i temnými vzpomínkami na krvavý rozpad Jugoslávie.

Krajina po bitvě 

Otec na služební cestě Emira Kusturicy
„Balkánský film existuje pouze jako kategorie spojující kinematografie zemí bývalé Jugoslávie, které společně koexistovaly téměř půl století v rámci jednoho režimu,“ prohlašuje sebevědomě srbský režisér Goran Radovanovič. „Všechny ostatní ,balkánské‘ prvky stvořily pouze předsudky a myšlenkové stereotypy Západu.“ Něco na tom je - alespoň v tom smyslu, že „filmový Balkán“ na mezinárodní scéně dlouho ztělesňoval především Emir Kusturica – sarajevský rodák a autor takových mezinárodních hitů, jako bylo na Oscara nominované drama Otec na služební cestě (1985), válečné podobenství Underground (1995) nebo živelná romance Život je zázrak (2004)… Snímky autorů ze zemí bývalé Jugoslávie ovšem už dávno nejsou spojovány jen se sebedestruktivním žertováním, rozjuchanou cikánskou muzikou a mudrováním otrhaných pijáků. Od charismatického Kusturicy se lišili už jeho kolegové z „pražské“ filmařské generace, která kdysi studovala na FAMU pod ochrannými křídly Elmara Klose a Otakara Vávry: Goran Marković, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević, jehož tragikomedie Sud prachu (1998) je jedním z nejvýznamnějších snímků post-jugoslávské kinematografie. 

Mančevského Před deštěm 
Ta se - navzdory odlišnostem i animozitám spojeným s jednotlivými státy – na mezinárodním fóru prosadila v 90. letech především díky snímkům zpracovávajícím mimořádně silné téma občanské války. Drama makedonského režiséra Milča Mančevského Před deštěm (1994), které získalo nominaci na Oscara a zvláštního Donatellova Davida na MFF v Benátkách, se skládá ze tří povídek a pomocí subjektivního pohledu odlišných protagonistů se pokouší obnažit kořeny etnických konfliktů. Zaslouženou pozornost si získala i Země nikoho (2001) bosenského režiséra Danise Tanoviče (ročník 1969), satirický příběh dvojice vojáků z opačných stran bojové linie odehrávající se v Bosně v roce 1993, který získal Oscara a Zlatý glóbus, ocenění v Cannes či Evropskou filmovou cenu za scénář. 

V zemi krve a medu
Občanská válka nepochybně ještě dlouho zůstane důležitým filmařským tématem zemí bývalé Jugoslávie. Tvůrci střední generace typu Pjera Zalicy, Igora Šterka nebo Jana Cvitkoviče se však rozhodli opustit bojiště a věnovat se raději dlouhodobým následkům konfliktu v životě obyčejných lidí. „Filmy o válce“ se navíc začaly spoléhat na některá klišé, která se líbila divákům a filmovým kritikům na Západě. „Apartní“ téma dokonce zaujalo i hollywoodskou hereckou hvězdu Angelinu Jolieovou, jež ve svém režijním debutu V zemi krve a medu (2011) zprofanovala lásku, zrozenou v okupované zemi mezi bosenskou muslimkou a Srbem. 

Šišanje Stevana Filipoviče
Není ani divu, že mladší filmařská generace si hledá zábavu cestu: usiluje o mapování vlastního života, využívá moderní a dynamický styl vyprávění a především ráda provokuje. Typickým příkladem je už zmíněný Klip Maji Milošové - podobně „pohoršlivým“ směrem se ovšem vydávají i Mladen Djordjevič (thriller Život a smrt porno gangu / 2009) nebo Srdjan Spasojevic (thriller Srbský film / 2010). Z jejich filmů srší nevázanost a inspirují se kde čím: příběh o partě bělehradských flákačů Až vyrostu, budu klokan (2004) Radivoje Andriče je praštěnou urbanistickou komedií v americkém stylu – a Stevan Filipovič (horor Šejtanův bojovník / 2006, skinheadské drama Šišanje / 2010) zase radostně podlehl asijskému vlivu. 

Smrt člověka na Balkáně 
„Naše filmy spojuje kromě žhavého temperamentu a černého humoru i chronický nedostatek peněz,“ podotýká slovinský režisér Damjan Kozole, jehož drama Náhradní díly se hrálo už před devíti lety v českých kinech. Drasticky omezené rozpočty a obtížné realizační podmínky ovšem mladé filmaře nutí k větší nápaditosti. Režisér Aldo Tradozzi tak v dramatu Fleky (2011) odvypráví setkání traumatizované chorvatské dívky s temperamentní narkomankou na nočních záhřebských ulicích v rámci estetiky televizních seriálů. Smrt člověka na Balkáně (2012) režiséra Miroslava Momčiloviće se zase odehrává - bez jediného střihu - v prostředí jednoho bytu, kde na sebe muž těsně před sebevraždou namíří webovou kameru. Ta pak sleduje jeho sousedy a další osoby, které do bytu vstoupí…

Rumunský zázrak 
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Zatímco nový post-jugoslávský film je na vzestupu, rumunská nová vlna má patrně svou největší slávu už za sebou. Pro mezinárodní filmovou scénu však byla podobným objevem, jako v 80. letech tchajwanský a v 90. letech íránský film. Rumunská kinematografie přitom na začátku tisíciletí prakticky zanikla - ekonomická recese ovšem paradoxně nabídla filmařům nová témata. Podobně jako kolegové z post-jugoslávských zemí, i Rumuni museli čelit nedostatku financí a nejrůznějším komplikacím ze strany státu. Soustředění na minimalistický styl provázela otevřená kritika režimu, vystupňovaná nástupem nové, neokomunistické vlády. V Rumunsku – na rozdíl od Československa, Maďarska či Polska – v 60. letech neexistovala žádná filmařská nová vlna, což nastupující filmaře zbavilo případných závazků vůči „slavné minulosti“. Nezajímala je ani nostalgie za životem v totalitě, typická pro starší generaci (a příznačná i pro mnohé české snímky). Pro nové rumunské filmaře je příznačná svoboda, s jakou využívají nejrůznější vypravěčské prostředky: nejdůležitější je pro ně totiž přiblížit se své představě pravdy, což pro diváka může být znepokojivé nebo vysloveně nepříjemné. Natáčení v reálu, dlouhé záběry a nároky na autentický herecký výraz tak těsně souvisejí s etikou. Tvůrce, narozené převážně v 70. letech, lákají sociální a politická témata, ale upínají se ke konkrétním, obyčejným hrdinům a jejich „prostým“ příběhům. 

Smrt pana Lazaresca
Zboží a prachy Cristia Puiua, které v roce 2001 novou vlnu odstartovalo, je tak road movie v pomalém tempu, v níž vyhozený student putuje postkomunistickým Rumunskem a marně hledá způsob, jak začít znovu. Hrdinové hořké komedie Západ (2002) režiséra Cristiana Mungia sní o novém životě za hranicemi, jejich mateřský kulturně-společenský prostor je ovšem pastí, ze které nelze uniknout: její mechanismus totiž destruktivně funguje v jejich vlastním myšlení. V Puiově Smrti pana Lazaresca, která v roce 2005 zabodovala v canneské sekci Jiný pohled, putuje nemocný stařec bukurešťskými nemocnicemi, ale protože si s ním nikdo neví rady, je nakonec vyhozen zpátky na ulici. Chorobné známosti, jež v roce 2006 realizoval Tudor Giurgiu, se otevřeně vyjadřují k intoleranci vůči homosexuálům. A v dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, které získalo v roce 2007 Zlatou palmu na MFF v Cannes, jsou dvě vysokoškolačky konfrontovány s nutností zařídit jedné z nich potrat, který byl v totalitním komunistickém státě nelegální. V bezvýchodné situaci se schopnější a čestnější z dívek stává obětí morálního a lidského selhání své kamarádky. 

Filantropica
Vynikající, těžce depresivní snímek, který natočil režisér Cristian Mungiu a který si našel cestu i do českých kin, není ovšem jediným titulem rumunské nové vlny, který se vrací k minulosti: Filantropica (2002) režiséra Nae Caranfila je temnou satirou na začátky rumunského kapitalismu. Drama Jak jsem strávila konec světa (2006) režiséra Cătălina Mitulescu se vrací až k událostem z prosince 1989, při nichž padl Ceauşescův diktátorský režim. Ve filmu 12:08 východně od Bukurešti, kterým v roce 2006 uspěl na MFF v Cannes Corneliu Porumboiu, je revoluce sledována skepticky, očima hned několika různých postav… 

Jako každé nové umělecké hnutí, i rumunská nová vlna se možná už vyčerpala – což ovšem neznamená, že nedávno zavedení tvůrci usnuli na vavřínech a že přestali usilovat o svou uměleckou pravdu. Na paty jim navíc šlapou další zajímaví autoři, kteří cítí potřebu vyjádřit se k neutěšené situaci soudobého Rumunska.

Řekové na scéně 

Chlapec, pojídající ptačí zob
„V Řecku je dnes složité úplně všechno, a oblasti filmu nebo třeba divadla nejsou výjimkou,“ podotýká Ektoraz Lygizos, který letos přivezl do hlavní soutěže MFF Karlovy Vary kontroverzní snímek Chlapec pojídající ptačí zob. V debutu divadelního režiséra mladičký, vyhladovělý hrdina v zoufalství ochutnává i vlastní sperma. „Jasně, můžete pracovat stejným způsobem jako my a jako většina ostatních v rámci naší filmařské generace – to jest nikomu za nic neplatit a neustále se někoho doprošovat. Umění vznikající za chudoby je určitou hodnotou. Jenže v žádném umění se už neobejdete bez profesionálního přístupu. A tyhle dvě věci se často vylučují.“ 

Z okraje města
Podobně jako jinde v jihovýchodní Evropě, i v Řecku ekonomická krize nastartovala a usměrnila nebývalé množství filmařské energie. Jednou z prvních vlaštovek nového řeckého filmu se stalo už v roce 1998 přistěhovalecké drama Z okraje města, které natočil Constantine Giannaris. Ocenění, kterých se filmům ze slunné Hellady v následujícím desetiletí začalo dostávat na mezinárodních festivalech, potvrdila zajímavost nového přístupu k realitě, opřeného o kritický pohled na minulost i přítomnost. Podobně jako v zemích bývalé Jugoslávie a v Rumunsku, i v Řecku ovšem většinové publikum dává přednost zábavě Made in Hollywood či oddechovým domácím snímkům před náročnějšími, uživatelsky vesměs dost nepříjemnými díly s uměleckým přesahem. Těm se však naštěstí dostává zaslouženého zájmu v zahraničí. Tato situace není nijak neobvyklá: provázela všechny „nové vlny“ (včetně té československé) už v 60. letech. 

Špičák Yorgose Lanthimose
Podobně jako „u sousedů“, ani mezi řeckými filmaři neexistuje žádný psaný manifest či program ani žádné společné téma, spíš ochota navzájem se podporovat – a pracovat s minimálními prostředky, třeba zadarmo a s přáteli, jen ve jménu vlastní umělecké vize. Realismus je přitom jen výchozím bodem, od kterého je možné se odrazit a experimentovat s nejrůznějšími formami. Osobní záležitosti přitom noví řečtí filmaři kladou nad politické a společenské - spíše než velké dějinné události je zajímají individuální příběhy. Téma „opravdové řeckosti" je jim lhostejné, jejich snímky jsou ironické a pochybovačné, pokud jde o zavedené systémy, a to v rámci rodiny, mezilidských vztahů či celé společnosti. Na MFF v Cannes si tak získal ocenění příběh jedné bizarní rodiny Špičák (2009), který vynesl režisérovi Yorgosi Lanthimosovi i nominaci na Oscara. Také Domovina (2010) Syllase Tzoumerkase, oceněná na MFF v Benátkách, představovala drsný útok na zažitou představu bytostně „dobré“ řecké famílie, pojatý jako příběh tří generací. 

Attenberg
„Jedna z věcí, jež nás spojují, je posedlost tématem rodiny,“ poznamenává režisérka Athina Rachel Tsangariová, která dospívající hrdinku svého vysoce ceněného filmu Attenberg (2010) vyslala zkoumat hlubinná tajemství „lidské fauny“. „Naše politika a ekonomika jsou v takových problémech proto, že fungují jako tradiční rodina: záleží jen na tom, s kým jste zrovna jedna ruka.“ Dalším tématem, které se v řeckém filmu ocitlo na pořadu dne, je logicky i hledání nové (mužské či ženské) totožnosti. V dramatu Strella (2009) vytváří režisér Panos Koutras nekompromisní verzi transsexuality a nabízí zcela nový rodinný model, což v tradičně pojaté řecké společnosti samozřejmě působí dost provokativně. Mužská krize a hledání vlastní identity jsou i středobodem Příběhu 52 (2008) Alexise Alexia. Kombinace fantasy, psychologického thrilleru a sci-fi vypráví o zamilovaném muži, který se pokouší vysvětlit záhadné zmizení své přítelkyně. 

Platónská akademie
Hrdina Platónské akademie (2009) pak šokovaně zjistí, že je albánského původu – a pokouší se zoufale dobrat své vlastní verze skutečnosti… Tragikomedie režiséra Filippose Tsitose, která získala ocenění na MFF v Locarnu, navzdory minimalistickému konceptu odhaluje zdroj filmařského zázraku, který se zrodil v jihovýchodní Evropě: skutečnost je jen jedna, ale existuje zřejmě nespočet způsobů, jak na ni nahlížet. Přestože jsou někdy pokřivené a podivné, může je zastřešit odvaha posuzovat své místo v ní bez předsudků a bez růžových brýlí. V tomto ohledu čeští filmaři za svými balkánskými kolegy slušně zaostávají – a mohou jim jen tiše závidět.

(Ač to zní trochu neuvěřitelně, tento text jsem napsala na výslovnou objednávku časopisu pro pány ForMen. Samotnou by mne nikdy nenapadlo se do toho plést. Přivítám zpřesnění a upozornění na chyby od  čtenářů, kteří dané problematice rozumějí.)  

středa 12. prosince 2012

Hobit: zase zpátky

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) se
vydává na dlouhou cestu
Návrat krále v roce 2003 představoval triumfální závěr trilogie Pán prstenů: při oscarové nadílce pak inkasovat jedenáct zlatých sošek, což se zatím povedlo jen Ben Hurovi a Titanicu. Producent a režisér Peter Jackson tak úspěšně završil titánský úkol naservírovat divákům během tří tři velkofilmy inspirované kultovní trilogií J. R. R. Tolkiena. Svůj úspěch pak prolognoval v domácím kině, kde nabídl prodloužené verze svých snímků a opulentní bonusové dokumenty. Zajímavý King Kong a nepovedené Pevné pouto předvedly Jacksonovy limity, ale Pán prstenů jen do pokladen kin přinesl celosvětově 2,9 miliardy dolarů. Marketingově tedy nebyl důvod nepokračovat - zvlášť když na zfilmování čekal ještě Hobit (poprvé vyšel v roce 1937) - knížka, která se zrodila z příběhů, jež Tolkien vymyslel pro své děti, a která předznamenala pozdějšího, vážnějšího a myšlenkově i literárně ambicióznějšího Pána prstenů (vydaného v letech 1954-55). 1/

Zpohodlnělý hobit nejdřív odmítá
opustit rodné Dno pytle 
Knižní Hobit má charakter vyprávění pro děti (i když pohádkou rozhodně není), takže představuje dobrou přípravu na Pána prstenů, popularizujícího mytologické příběhy a hrdinské ságy, jimiž se Tolkien zabýval ve své vědecké práci. Nabídnout ovšem divákům adaptaci Hobita PO Pánovi prstenů byl tedy velice těžký úkol. Jacksonův původní scenáristický tým, obohacený o Guillerma del Tora (který sloužil také jako konzultant filmu), zvolil v dané chvíli zřejmě jedinou možnou cestu: změnu původního žánru. Z naivního a nevinného dětského příběhu se tak stala hrdinská fantasy, která využívá všech představitelných možností, aby působila jako plnokrevný prequel Pána prstenů. Podstata Hobita je totiž v tom, že Jackson a spol. se obracejí ke stejnému publiku, které oslovovali před deseti lety. V rámci strategie prequelů nemohli - jako George Lucas s druhou trilogií Star Wars - vzhledem k velkému časovému odstupu oslovit novou diváckou generaci a v průběhu tří filmů si ji "vychovat". A neměli tolik svobody, aby (jako Ridley Scott s Prometheem) začali svůj prequel úplně jinde a jinak. Známá literární předloha, kterou bylo třeba respektovat, tedy v tomto případě své adaptátory velmi silně omezovala. Pokud lze soudit z prvního filmu s podtitulem Neočekávaná cesta, dokázali nalézt dobrý kompromis.

Gandalf Šedý (Ian McKellen)
střeží bezpečnost Středozemě  
Je hloupost Hobitovi vyčítat , že nenabízí nic nového a překvapujícího (jak to činí mnozí recenzenti): v rámci marketingové i vypravěčské strategie je přece naprosto v pořádku, že pracuje s tím, co cíloví diváci znají. Tato strategie je navíc stejná jako u adaptace Pána prstenů: i tam diváci znalí knižních předloh dostali to, co očekávali, a Jacksonův hlavní přínos je v jeho schopnosti Tolkiena věrně ilustrovat filmem, nikoli v tom, že by na něm stavěl nějaké vlastní, osobité vize. Dost bych se divila, kdyby většinové publikum také u Hobita právě tohle nedokázalo ocenit 2/.

Bilbo se stává lupičem ve výpravě
za pokladem trpaslíků 
V rámci prvního filmu Jackson se svým týmem osvědčil velkou zručnost, když se v rámci dokonalé znalosti předlohy i své lásky k ní dokázal rozloučit s řadou "posvátných" motivů a prvků. Překlenovací můstek mezi předchozí filmovou trilogií a novým příběhem v úvodu představuje scéna náležející do Pána prstenů, v níž zestárlý Bilbo Pytlík (Ian Holm) spisuje svůj příběh pro synovce Froda a chystá se ke slavné oslavě svých narozenin. To znamená, že se ve filmu mihne hrdina známý z filmové trilogie v podání Elijaha Wooda. Příběh se pak vrací o šedesát let dozadu, kdy Dno pytle v Hobitíně obýval mladý Bilbo (Martin Freeman, který je určitě lepším a zralejším hercem než Wood, což představuje solidní emocionální základ pro celé vyprávění). Kromě Gandalfa (Ian McKellen), který do Tolkienova Hobita patří, jsou ovšem ve filmu implantovány i postavy z filmového Pána prstenů, členové Bílé rady - elfí královna Galadriel (Cate Blanchettová) a čaroděj Saruman (Christopher Lee).

Dva členové Bílé rady, kteří si
rozumějí: Galadriel a Gandalf 
Tak trochu ve stylu druhé trilogie Star Wars má příběh obyčejného, malého hrdiny, který se postupně mění ve "velkého" reka, jakousi "politickou" nadstavbu. Bílá rada totiž pečuje o bezpečnost Středozemě, ale Saruman ani elfí vládce Elrond (opět Hugo Weaving) nepřikládají žádnou váhu zprávám o nenápadně sílícím ohrožení, které jim na schůzku do Roklinky přináší Gandalf. Toto ohrožení přichází z různých stran a různými způsoby (jeden, zatím okrajový, z nich představuje i Nekromancer čili příští Sauron, který povstal v Dol Gulduru - v dalších dvou dílech se zřejmě můžete těšit na to, že uvidíte z jeho představitele Benedicta Cumberbatche víc než jen digitální stín). V rámci plánů a strategií vědoucích Gandalf vnímá i malou výpravu skupinky trpaslíků k Osamělé hoře, místu, kde kdysi bylo srdce trpasličího království a kde dnes drak Šmak střeží obrovský poklad nashromážděný v dávných časech. A v rámci Gandalfových plánů má momentálně klíčové místo právě hobit Bilbo Pytlík, který nijak nestojí o to, stát se hrdinou. Dojem nenápadně se blížící se apokalypsy se obtiskl do skutečnosti, že Hobit začíná jako humorný, fantazijní "dětský" příběh (dýchánek ve Dně pytle skoro nesnesitelně připomíná Mrazíka - a daleko k němu nemá ani setkání se zlobry), ale postupně získává vážnější a temnější tón.

Král bez království Thorin -
v podání Richarda Armitage
hlavní triumf Hobita
Neočekávanou cestu pak nese kupředu motiv ohroženého a ztraceného domova (jehož základy silně zazní i v Tolkienově díle): Bilbo nemůže zapomenout na svou útulnou hobití noru, a právě proto začíná chápat trpaslíky, což je národ vyhnanců žijící v diaspoře. Velmi silnou postavou je pak Thorin Pavéza, po rodové linii potomek trpasličích králů, který nesní ani tak o pokladu svých předků či teplu domácího krbu, ale o znovunastolení trpasličího království. Od první chvíle není hlavním triumfem filmů Freeman (jehož napůl komická, vrcholně sympatická kreace se dala celkem očekávat), ale právě pyšný, statečný a vznešený Thorin. Trpasličí král bez království nabízí v působivém podání Richarda Armitage všechno to, co jsme marně čekali od Aragorna v podání Vigga Mortensena. Protože v Jacksonově podání jsou trpaslíci pořádní, drsní chlapi, zaplesá při sledování Thorina v Hobitovi nejedno dívčí srdéčko (to moje alespoň plesalo mocně).

Glum (Andy Serkis + technologie
motion capture) - lepší než kdy dřív
Pokud jde o děj, snad neprozradím příliš, když řeknu, že Jackson provede v prvním filmu Bilba, Gandalfa a Thorina s jeho trpasličími boys setkáním se zlobry, protáhne ho Roklinkou a provede ho pod  Mlžnými horami plnými skřetů, kde Bilbo potkává podivného, kluzkého chlapíka, s nímž si vymění několik hádanek ve tmě (a odnese mu jistý navenek drobný, zlatý šmuk, který sehraje důležitou roli ve známých událostech). Přestože se hrdinové nakonec ocitnou na dohled Osamělé hory, čtenářům knihy je asi jasné, že téměř tříhodinová metráž prvního dílu se sune pozvolna, spíš jako dlouhá expozice věcí příštích, střádající témata, otázky a postavy pro další dva filmy (tímhle neduhem ostatně strádal i Prometheus).

Skřeti Jacksona odjakživa baví 
Co se změnilo oproti Pánovi prstenů, je především technologie - a právě ta "ilustrátora" Jacksona zjevně hodně baví. Asi je v něm přece jen ještě zasutý kus toho mladíčka, který své splatterové prvotiny experimentálně ňahňal vlastníma rukama, doma na koleně : nejnápaditější a nejosobitější pak jsou (stejně jako v Pánovi prstenů) trikové scény se skřety, vrrky a hromovými skalními obry (zlobři pro mne naopak byli tak trochu zklamáním). Samostatnou kapitolu pak samozřejmě tvoří Glum, protože vylepšená technologie motion capture dává naplno vyznít hereckému umění Andyho Serkise (který  mimochodem na filmu fungoval také jako režisér druhého štábu). Komorní scéna s hádankami ve tmě, během které je skutečný Freeman v živé interakci s digitálním Glumem, je tak nejspíš tím vůbec nejpůsobivějším, co Hobit nabízí. Což je zajímavé zjištění u filmu, který si zakládá na velkolepých panorámatech a velkoryse pojatých davových scénách.

Pokračování příště: bude
z Bilba hrdina?
Pokud jde o technologii, viděla jsem zatím jen verzi ve 3D s dabingem (na novinářské projekci). Dabing mne velmi rušil a velmi otravoval (asi ze všeho nejhorší jsou česky přezpívané písně) a jako balzám působily jen "jiné" jazyky, jimiž (s podtitulky sloužícími k překladu) mluví trpaslíci a elfové. Předpokládám, že o hodně lepší bude stará dobrá  2D verze s originálním zvukem - také proto, že po technické stránce Jackson svou novou technologii tak úplně nezvládl 3/. Zvláště při horizontálních pohybech kamery dochází k rozmazání a ve snaze všechno sledovat (nejen mne) po třech hodinách projekce pěkně bolela hlava a oči.

P.S. Připojuji zasvěcenější (a nadšenější) facebookový komentář Karla Ondrky alias Skejpra, který mi laskavě dovolil tady uveřejnit:

"Prvotní dojem je pochopitelně šok, protože dokud divák aktivně nevidí, jak se vlastně obraz chová (a on se opravdu chová jinak), nemá nejmenší tušení, co jej vlastně čeká a rozhodně nějakou dobu trvá, než se vjem usadí (pokud mu to divák dovolí a nebude se za každou cenu snažit najít důvody, proč ne, pochopitelně)..
Vyšší rozlišení obrazu (které JE znát, detailnost prakticky čehokoliv je neuvěřitelná) v kombinaci s dvojnásobnou vizuální informací dává vzniknout dojmu, že obraz je plnější, hmatatelnější. Díky tomu i 3D funguje mnohem intenzivněji a projevuje se to tím, že obraz se zdá býti větší, reálnější a více vystupující z plátna. I při standardní velikosti plátna tak působí mnohem více pohlcujícím dojmem. Především ale NEUVĚŘITELNĚ pomáhá digitálním efektům. Pamatuji si z 2D verze několik momentů, které byly trikově přinejmenším problematické, ne-li vyloženě odporné (Radagastova honička, koulení kamene při bitce se skřety v Mlžných horách, průlet orlů do údolí). Tyto momenty v HFR a ve 3D působí výrazně lépe (případ první), resp. naprosto bezproblémově (zbylé dva), taktéž Azog je neuvěřitelně hmotný, byť ve 2D působil nepříjemně digitálně. Glum je bezchybný.

Má to samozřejmě své limity, díky opticky rychlejšímu obrazu je HFR takřka nepoužitelný pro handheldy a jiné, subjekt implikující rozklepané záběry, stejně tak příliš velké detaily v první části filmů nepůsobí nejlépe. A naopak, čím klasičtější je záběrování a snímání, o to filmověji paradoxně výsledný obraz vypadá.

Od scény s troly, kdy jsem si plně navykl na nový standard, jsem se v podstatě už jen vezl a užíval si a pokud HFR znamená intenzivnější vizuální prožitek, smazání hranic mezi vizuálním kontaktem s předměty reálné a nereálné podstaty a zklidnění filmu, jako takového, jsem jednoznačně pro. Revoluci, kterou Cameron Avatarem načal, Jackson Hobitem dokončil...

Poznámky: 

1/  Dodatek pak představoval posmrtně vydaný Silmarillion zabývající se mytologií Středozemě, který má už spíš charakter čtenářsky nepříliš schůdného vědeckého díla. 

2/  V nadstandardních tržbách zřejmě nedokáže Hobitovi zabránit ani předpovídaný konec světa: 21. 12. bude za sebou mít už premiérový  víkend, během kterého se předpokládají rekordní zisky.     

3/ Digitální 3D kamery zaznamenávají akci v "revolučních" 48 snímcích za sekundu.  

The Hobbit: An Unexpected Journey
Nový Zéland / USA 2012, 166 minut, titulky (2D), dabing (3D)
Režie: Peter Jackson
Scénář: Fran Walshová, Philippa Boynesová, Peter Jackson, Guillermo del Toro
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freemna (Bilbo Pytlík), Ian McKellen (Gandalf), Richard Armitage (Thorin), Ken Stott (Balin), Graham McTavish (Dvalin), Ian Holm (zestárlý Bilbo), Elijah Wood (Frodo), Andxy Serkis (Glum), Cate Blanchettová (Galadriel), Christopher Lee (Saruman), Sylvester McCoy (Radagast), Benedict Cumberbatch (Nekromancer)
Premiéra: 13. 12. 2012