Prohledat tento blog

Načítání

pondělí 22. srpna 2016

Noir Film Festival aneb psycho, kam se podíváš

Na Noir Film Festival jsem se chystala už v uplynulých letech, teprve letos jsem ovšem získala patřičnou motivaci. S dramaturgy festivalu Janou Bébarovou a Milanem Hainem jsem totiž dělala nedávno rozhovor do své rodné Revue Filmového přehledu - a dostala pak od nich laskavé, osobní pozvání na Křivoklát přijet. Program navíc letos vypadal neodolatelně (i když akce včera skončila, můžete se na něj podívat tady). Čtvrtý ročník  malého festivalu konaného programově v prostředí českého hradu trval čtyři dny - od 18. do 21. srpna. Přijela jsem v sobotu ráno a užila si dva dny nezkaleného diváckého potěšení.

Tři Olivie de Havillandové
v Temném zrcadle
Charakter Film Noir Festivalu samozřejmě připomíná spíš "sedmdesátkový" Krnov než MFF Karlovy Vary nebo Letní filmovou školu, a to jak sympatickou cinefilskou atmosférou, tak omezenou kapacitou daného prostoru (což samozřejmě souvisí). Městečko Křivoklát má problém ubytovat najednou víc lidí a také šestice míst, ve kterých se v hradním areálu promítá, pojme spíš hloučky diváků než davy. Od toho všeho se odvíjí komorní charakter akce, do jehož nálady zapadají i náhodní diváci - turisté, kteří se kromě návštěvy hradu spontánně rozhodnou ještě zajít do kina. Být křivoklátským noirovcem ovšem není turismus z líném letním rytmu - znamená to spíš stihnout pět šest filmů denně a projekce pečlivě prokládat návštěvami hradního bufetu (jídlo, pivo) a tematických festivalových stánků (káva, víno, lihovina). Pružnost vyžadovalo i různorodé klima v sálech: projekce, letos pojmenovaná po jubilantovi Kirku Douglasovi, se nalézala v bývalé varně hradního pivovaru a bylo v ní jako v morně. Na nádvoří a ve většině dalších projekčních míst pak panovalo teplé, slunečno-deštivé léto. Sobotní večer měl vyvrcholit projekcí Hitchcockovy Rozdvojené duše (1945) pod hvězdami, totiž na horním hradním nádvoří, předpověď počasí si však vynutila změnu: i v Královském sále ovšem naštěstí přelétali přes plátno netopýři.

Psychiatr a jeho frustrovaná manželka:
Premingerovo Ve víru
Pokud jde o program, domnívala jsem se, že ze sekce nazvané Freudovský noir udělám jen ochutnávku. Pouze dva z filmů, které jsem viděla, se však obešly bez postav psychiatrů a jejich pacientů. Nenacpaly se jen do akčního thrilleru Lineup (1958, režie Don Siegel) a noir westernu Surová kůže (1951, režie Henry Hathaway), který je mimochodem jednou ze zjevných inspirací Tarantinových Osmi hrozných.  To ovšem neznamená, že by bdělý lékařský dohled nepotřebovali i zloduši z těchto filmů. Posunutá psychika k noiru totiž patří skoro nedílně. Postavy a motivy spojené s psychiatrií (a populárním freudismem zvláště) se do filmu noir nedostaly náhodou: poválečná Amerika byla i světem traumatizovaných vojenských veteránů, a polehávat na psychoanalytikův gauč chodily i mnohé hollywoodské celebrity. Producent Daryl O. Selznick se rozhodl své pozitivní zkušenosti s psychoanalýzou promítnout do Rozdvojené duše (nad jejíž odbornou správností bděla osobně jeho analytička May Rommová, s níž se prý režisér Hitchcock hodně hádal). Scenárista Ben Hecht využil zápletku točící se kolem psychoanalýzy nejen v tomto Hitchcockově romantickém dramatu, ale i v psychothrilleru Ve víru (1949, režie Otto Preminger), kde se utkají podlý hypnotizér, úspěšný psychiatr a jeho odcizená manželka-kleptomanka. Nakládání s psychiatrickou a psychoanalytickou vědou bylo ovšem tady i v jiných noirových příbězích mnohem volnější.  

Zdravotní sestra se zamilovala do
nesprávného muže
V Uličce přízraků (1947, režie Edmund Goulding) jde sice o vzestup a pád falešného "mentalisty"(skvělý Tyrone Power), důležitou roli však hraje i vykladačka karet, která hrdinův osud předpoví pomocí tarotu. V roli krásné, chladnokrevné zlodušky se pak objevuje psychoanalytička Ritterová, která nahrává tajně zpovědi svých klientů na gramofonové desky a zneužívá informace k jejich vydírání. (Šlo možná o dobovou praxi, neboť na gramofonové desky si nahrával své terapie i hrdina Ve víru.)  Také protagonistka Posedlé (1947) je postavou, jejíž osud zkomplikuje noirová psychóza. Než se ovšem hrdinka Joan Crawfordové ocitne v odborné péči, napáchá se svou fanatickou láskou k povětrnému architektovi mnoho zla. Na další psychonoir - Hitchcockovo Vertigo - jsem nešla, mám ho nicméně stále v dobré paměti jako brilantní "snový" příběh o možná nejsložitější filmové psychoterapii, jaké se může dostat hrdinovi strádajícímu pocitem viny.  

Pokud jde o Temné zrcadlo (1946), režie Robert Siodmak), kterým jsem svou křivoklátskou jízdu zakončila, jde o příběh identických dvojčat, z nichž jedno trpí vražednickými sklony. Na postavě psychiatra pak je úkol rozeznat, která z krásných sester (v důmyslném podání Olivie de Havillandové) si zaslouží basu a která snubní prstýnek. Důležitými nástroji vědeckého zkoumání se stávají Rorschachův test a lékařovo srdce, jež je ostatně neomylným barometrem i v případě doktorky Constance Petersonové z Rozdvojené duše.  

(Rozhovor s Janou Bébarovu a Milanem Hainem najdete tady na stránce Revue Filmového přehledu.)

sobota 20. srpna 2016

Star Trek: Do neznáma aneb Diplomacie ve vesmírném Zapadákově

Seriál Star Trek se na televizních obrazovkách objevil skoro přesně před padesáti lety. První příběh posádky hvězdného korábu Enterprise si američtí diváci užili poprvé 8. září 1966. Fenomén, u jehož zrodu stál výkonný producent Gene Roddenberry, momentálně vrcholí na plátnech kin velkoryse pojatým filmovým dobrodružstvím podtitulem Do neznáma. Mezi výpravným snímkem režiséra Justina Lina a prvním, skromným televizním příběhem, v němž hrdinové čelili na planetě M-113 agresivnímu rostlinnému mimozemšťanovi, je šest sérií (z toho jedna animovaná) a dvanáct celovečerních filmů. Nová televizní řada se chystá na leden příštího roku – a půdu mu má připravit i nový film, přinejmenším ve smyslu konstatování, že Enterprise je stále ve špičkové technické formě a může posádku (jakoukoli) dopravit na další vzrušující, neprobádaná místa za hranicemi známého vesmíru.

Původně televizní fenomén nabral nový dech před sedmi lety: v roce 2009 přišel producent a režisér J. J. Abrams s novým filmem přibližujícím vznik původní posádky vedené kapitánem Kirkem. Módní formát prequelu diváky zaujal, takže vzniklo pokračování Star Trek: Do temnoty (2013). Nyní předal Abrams režii Justinu Linovi, sám si však nad šikovně rozjetou sérií ponechal produkční dohled. Nový Star Trek je tak zjevným potvrzením skutečnosti, že pojistkou kvality a kontinuity může být i dostatečně kreativní producent s jasnou vizí. Právě Abrams (jemuž byly v době uvedené prvního startrekovského dílu tři měsíce) tuto představu naplňuje: svá želízka v ohni nemá jen u Star Treku, ale i dalších dvou znovuoživených, klasických sérií – Star Wars a Mission: Impossible.

Proto byly zbytečné obavy z Justina Lina, který je ve startrekovské sérii nováčkem a na svém kontě má především čtyři díly autíčkové akční série Rychle a zběsile. Tchajwanský rodák Lin je zkušeným řemeslníkem, který umí držet vytyčený směr. (Svědčí o tom i skutečnost, že nyní režíruje další odbočku ze série o „agentovi bez minulosti“ Bourneovi). Abrams zjevně usoudil, že pro startrekovskou sérii momentálně není potřeba žádná velká inovace. Tento předpoklad se mu poněkud vymstil, protože dnes už víme, že film s odhadovaným rozpočtem 185 milionů dolarů představu výdělečného hitu nenaplnil. V rámci startrekovského fokusu má ovšem Do neznáma svoje nezastupitelné místo, a to především díky návratu k původnímu „televiznímu“ charakteru série.

Staré, dobré „nové“ dobrodružství

Příběh je chytlavý: Kapitán Kirk (osvědčený Chris Pine) ve třetím roce plánované pětileté mise Enterprise prochází těžkou krizí. Další diplomatická mise se zvrhla v bitku, ve které si - zase - zničil uniformu. Nikdo zatím neví, že se chce uzemnit na poklidném admirálském postu a předat velení svému prvnímu důstojníkovi a příteli Spockovi (Zachary Quinto). Kirk netuší, že také Vulkánec hodlá opustit Enterprise: jeho starší já zemřelo a on hodlá navázat na jeho práci (pokud neznáte předchozí díly pracující s existencí Enterprise v alternativním vesmíru, nesnažte se to radši pochopit). 

Nový díl Staru Treku je tu pak v zásadě od toho, aby odfiltroval kapitánovu únavu z dobrodružství a „bezcitnému“ Spockovi ukázal důležitost emočních vazeb (ať už na Kirka či sličnou poručici Uhuru). Toto „výchovné“ dobrodružství se odehrává kdesi v neprobádané mlhovině, na zapadlé planetě Altamid, kam Enterprise přiláká volání o pomoc. Jde však jen o past. Nestvůrný zloduch Krall (Idris Elba) se totiž neštítí ničeho, aby získal starobylou superzbraň, s jejíž pomocí se chce pomstít celé Spojené federaci planet. Příběhové klišé je naplněno v tom smyslu, že potíže jen posílí přátelskou loajalitu posádky. Postava vůdce, který si uvědomuje zodpovědnost vůči svým lidem, je pak zjevným „předvolebním“ bonusem nového Star Treku. Není to samozřejmě poprvé (a jistě ani naposled), co „naivní“ hollywoodské blockbuster komentuje aktuální politické dění v USA.



Utužení morálky na palubě Enterprise navíc samozřejmě ladí s konzervativními vztahy v prapůvodním příběhu: hrdinové se do kosmického „Neznáma“ vydávají především proto, aby usadili v myslích diváků svůj prapůvodní, důvěrně známý obraz. Kirk, Spock, doktor McCoy, navigátor Chekov či inženýr Scotty jsou na konci filmu „hotovými“ postavami známými z původního seriálu, k čemuž se ovšem museli probojovat dvěma předchozími revizionistickými díly. Tato vypravěčská strategie není momentálně nijak neobvyklá - používají ji comicsoví X-Meni či třeba bondovky s Danielem Craigem. Divákova rozkoš z přibližování původnímu konceptu je ovšem vynikajícím hnacím motorem takového vyprávění.

Nový Star Trek je se svou věrností televiznímu prapůvodu vlastně originálnější než předchozí dva díly, které se pokoušely zajistit si diváckou pozornost tím, že upínaly fenomén vně startrekovského universa, k jiným populárním sériím – v případě prvního filmu ke Star Wars, v případě druhého k bondovkám). Nový Star Trek se přibližuje k původní sérii i lehce starosvětským „future retro“ designem (včetně např. masek mimozemšťanů). Je rovněž odlehčenější než předchozí dva díly: osudovost a temnotu nahradila představa „nekonečného“, pestrého dobrodružství, ve kterém hraje důležitou roli i neustálé špičkování hrdinů a vtipné dialogy.

Na vtipnosti celé podívané má nepochybně podíl spoluscenárista Simon Pegg, který v sérii současně ztvárňuje šéfinženýra Scottyho. Oblíbený britský herec coby příležitostný scenárista prosazuje nejraději komediální pohled na populární žánry (Soumrak mrtvých, Jednotka příliš rychlého nasazení, Paul, U Konce světa). Star Trek však (naštěstí) nikdy nesklouzne k parodii a bere vážně jak vztahy hlavních hrdinů, tak samotné schéma výpravné space opery. Diplomatická mise Enterprise končívá dost často bitvou planetárních rozměrů - pokud jde o diplomacii k divákům, počíná si však nový film nadmíru chytře. Může totiž popisovaným způsobem pobavit jak skalní fanoušky série, tak diváky chtivé letně rozevlátého filmového rozptýlení. 

USA 2016, 122 minut
Režie: Justin Lin
Scénář: Simon Pegg, Doug Jung
Kamera: Stephen F. Windon
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Chris Pine (Kirk), Zachary Qunito (Spock), Simon Pegg (Scotty), Zoe Saldanaová (Uhura), Karl Urban (McCoy), John Cho (Sulu), Anton Yelchin (Chekov), Idris Elba (Krall), Sofia Boutellaová (Jayla)
Premiéra: 18. 8. 2016

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuji.)

sobota 13. srpna 2016

Jak se píše o Zapletalově Prachu

Psychologické drama Prach je dílem debutujícího režiséra Víta Zapletala. Svým duchovním přesahem a kontemplativní formou se těší oblibě především u filmové kritiky, zatímco pro diváky bude zřejmě představovat  poněkud autistický art. Je dalším domácím artovým titulem, jehož uvedení do českých kin přecházela festivalová distribuce: v předpremiéře ho už loni uvedl MFF Karlovy Vary v soutěžní sekci Na Východ od Západu. Film viděli také diváci letošního Febiofestu a návštěvníci festivalu Finále Plzeň. Nyní Prach uvádí do kin společnost Artcam s podporou nového projektu Cyklus Citrus, který bude diváky upozorňovat na originální prvotiny českých režisérů. Zapletalův film, který se divákům představí 11. srpna, se do značné míry vlajkovou lodí projektu, který podle svých iniciátorů bude nabízet „skutečné vitamíny kinematografie bez umělých sladidel“. Dalšími snímky s „citrusovou“ podporou jsou experimentální opus Menandros & Thaïs (který se ještě dá vidět v kině) a Road-Movie, Cesta do Říma a Parádně pokecal (přístupné na VOD). První kinopremiérou, která projekt odstartovala, je ovšem právě Prach.

Dnešní, marketingově čitelný artový snímek neměl cestu na filmové plátno vůbec lehkou. Natáčení rodinného příběhu s duchovním přesahem, který vystřídal pracovní názvy Vyzpytatelné cesty a Jeden konec příběhu, probíhalo jako absolventský projekt v produkci FAMU. Nakonec se však nebývale protáhlo, také kvůli rozhodnutí pracovat s klasickým filmovým materiálem.

„Stručně řečeno došly peníze, protože nikdo nebyl schopný odhadnout, jak bude film vlastně dlouhý,“ vzpomíná režisér Vít Zapletal. „Souvisí to s tím, že to byl opravdu experiment, především co se týče práce s tempem vyprávění. Ty záběry byly opravdu dlouhé, a i když jsme se snažili často točit na jedno jetí nebo scénář trochu redukovat, po pár dnech materiál došel.“

Podobně jako tvůrci Polednice, také Vít Zapletal si nakonec vypomohl i koupí levného, nevytočeného materiálu, který v Praze zbyl po koprodukčním Dítěti číslo 44. Prach je mimochodem posledním titulem, který byl vyvoláván v barrandovských laboratořích (jen necelých sto metrů 35mm materiálu z dotáček bylo vyvoláno v laboratořích České televize).

Natáčení zkomplikovalo i počasí a vytíženost hereckých představitelů, ale také reorganizace Fondu kinematografie. Po půlroční pauze projekt zachránil producent Radim Procházka, který ho prosadil jako koprodukci v České televizi.

„Když jsem před lety uviděl školní film Víta Zapletala Pokoj, okamžitě jsem s ním chtěl pracovat,“ vzpomíná Procházka. „V pětiminutovém černobílém filmu se hlavní postava staré ženy ležící v posteli prakticky pouze dvakrát otočí z boku na bok. Přesto je v něm o životě a jeho plynutí řečeno vše podstatné. Prach je Zapletalovým prvním ,dospělýmʻ, celovečerním snímkem a hlavní mužská postava ho opět celý proleží v posteli, a tentokrát už se ani neotáčí. Přesto jsem byl stejně uhranutý a vnitřně spokojený jako při sledování zmíněného Pokoje."

Osobitý styl letos třicetiletého Zapletala nepřehlédli ani porotci na festivalu Etiuda & Anima v polském Krakově, odkud si právě jeho školní cvičení Pokoj přivezlo Stříbrného dinosaura. Komorní etuda předznamenávající Zapletalův minimalistický styl se promítala i v soutěži na festivalu v ruském Petrohradě. (Ke zhlédnutí je tady: https://vimeo.com/75957041). Režisérův další školní snímek Pět měsíců a tři dny (2008) si z FAMUfestu odnesl cenu pro nejlepší cvičení posluchačů prvního ročníku a jeho bakalářský projekt Život přede mnou byl vybrán do české soutěže Fresh Film Festu 2011. Svou sounáležitost s novým autorským proudem českého filmu Zapletal projevil i jako scenárista (na filmech Entertainment /2010/ a Road-Movie /2015/ spolupracoval s Martinem Jelínkem a na Holce 180 /2010/ a Cestě do Říma /2015/ s Tomaszem Milenikem).

Právě Zapletalův vysoký kredit se nakonec odrazil v tom, že jako koproducenti jsou pod Prachem podepsáni vedle Produkce Radim Procházka s. r. o. a České televize i Barrandov studio a Libor Sekerka. Prach se tak posunul k úspěšnému finále, přestože pokus získat další finance na webu Hithit neuspěl.

Už to naznačuje, že křehké psychologické drama, v němž se nad ložem umírajícího otce setkávají dva bratři, veřejnost nevnímá jako divácký titul. Ani apel na křesťanské hodnoty v převážně ateistickém Česku negeneruje dojem divácké atraktivity. Také dosavadní ohlasy naznačují, že Prach je snímkem, který se líbí – spíš než publiku – filmovým kritikům.

Miloš Kameník zařadil film do kontextu nové české tvorby (http://25fps.cz/2016/ceske-prisliby/), zatímco jeho kolega Vít Poláček dokonce prohlásil, že „absolventský film studenta katedry režie FAMU má světové parametry.“ Jan Křipač do varského blogu Fantom filmu rozvážně poznamenal: „I když jsou Zapletalovy inspirační zdroje zřejmé (zejména francouzská linie Bresson – Pialat – Cavalier), mladý režisér se nebojí – zvláště ve výtvarném pojetí a mizanscéně – vlastních neotřelých řešení, která nepoutají pozornost k sobě, ale jsou vkomponována plynule ve prospěch příběhu.“ (http://blog.fantomfilm.cz/?p=2685)

Dotaženost formálního konceptu na Prachu oceňuje i Jakub Jiřiště: „ Způsob, jakým film vtahuje diváka do fikčního světa, je v současné české kinematografii bezprecedentní: důsledné sledování přirozeně motivovaného pohybu postav prokládá Zapletal pečlivými sekvencemi detailů všedního prostředí a v těchto spojeních postupně nachází rytmus, jenž přináší také pocit utvářející se soudržnosti.“

Uživatelské komentáře na csfd.cz naopak dávají vesměs zaznít nespokojenému „hlasu lidu“: „Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu,“ píše uživatel Traffic. „Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů…) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze (…) Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba.“

Pozici „normálního diváka“ zaujímá i oblíbený filmový kritik František Fuka: „Je pravděpodobné, že film má různé možné skryté interpretace (například náboženské: Viz obsah traileru a název), ale prostě nemám chuť je hledat. Takže, není to film pro mě, ale myslím, že není horší než filmy od Tarkovského (aspoň ty jejich kusy, které jsem vydržel). Což mohou někteří z vás brát jako doporučení.“

(Toto není recenze ani kritika Prachu, ale shrnutí některých reakcí na film, které jsem udělala pro svou mateřskou Revue Filmového přehledu. Za možnost uveřejnit ji i zde na blogu redakci děkuji.) 

Prach 

ČR 2015
Režie: Vít Zapletal
Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina
Kamera: Ondřej Belica
Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček
Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa, Hilda Novotná, Rudolf Fuchs, Miroslav Babuský, Karel Vlček

Premiéra: 11. 8. 2016

pátek 5. srpna 2016

„Třetí muž je dáma“ aneb Zemanův Baron Prášil

Nápad digitálně zrestaurovat tři nejznámější filmy Karla Zemana – Cestu do pravěku (1954), Vynález zkázy (1958) a Barona Prášila (1961) – vznikl v rámci projektu Čistíme svět fantazie. Podílí se na něm Nadace české bijáky, která úzce spolupracuje s Muzeem Karla Zemana a Českou televizí. Projekt podpořilo Ministerstvo kultury a Státní fond kinematografie a důležitým partnerem při digitaliztaci snímku je i postprodukční společnost UPP. Na projektu se podílí i veřejnost prostřednictvím dárcovských SMS.

Jeden z nejoblíbenějších titulů Zemanovy filmografie – poetický dobrodružný snímek Baron Prášil – se tak od 1. srpna 2016 vrací do kin, a to díky distribuční aktivitě Asociace českých filmových klubů. (Na DVD se film objevil péčí zemanovského muzea 9. ledna 2013.) O uvedení legendárního snímku na plátně je zájem: premiérovou projekcí na Zlín Film Festivalu v květnu 2016 se Baron Prášil vrátil na místo svého vzniku. Z příběhu inspirovaného knižní předlohou německého spisovatele Gottfrieda Bürgera se mohli 29. července radovat i návštěvníci Letní filmové školy v Uherském Hradišti.

Od původní premiéry, která se uskutečnila 21. 9. 1962, uplynulo téměř čtyřiapadesát let. Během nich se Baron Prášil stal nedílnou součástí českého kinematografického fondu. Pokud jde o mezinárodní ocenění a exportní hodnotu, nevyrovná se třetí Zemanův celovečerní hraný opus Cestě do pravěku či Vynálezu zkázy (získal mj. Stříbrnou plachtu na MFF v Locarnu 1962 nebo Velkou cenu v kategorii celovečerních filmů na Mezinárodním setkání filmů pro mládež Cannes 1964). Představuje nicméně nezpochybnitelnou diváckou „srdcovku“ a současně přechod od „infantilních“, myšlenkově i dějově lineárních konceptů prvních dvou hraných Zemanových opusů k jeho myšlenkově zralé tvorbě (představované především filmy Bláznova kronika /1964/ a Na kometě /1970/). Svým bohatým, ornamentálním a současně konzistentním pojetím současně prášilovský příběh naráží na meze dané kombinacemi klasických technik. Karel Zeman se svým týmem byl totiž v oblasti kombinovaného (hraného a animovaného) filmu nejen inovátorem a objevitelem, ale také geniálním, neohroženým průzkumníkem jeho omezení.

To dobře ukazuje jiná verze příběhu – Dobrodružství Barona Prášila –, kterou v roce 1988 natočil Terry Gilliam. Výtvarník, animátor a režisér vzešlý z komediální skupiny Monty Pythonův Létající cirkus uvádí Zemanův snímek jako jednu z bezprostředních inspirací pro svou verzi. Divácky (a tedy i finančně) mimořádně neúspěšný velkofilm je se svou těžkopádnou výpravností a chaoticky nabubřelou inscenací ovšem téměř opakem Zemanova čistého, bytostně poetického konceptu. V něm harmonicky koexistují nejrůznější prvky – podobně jako v titulcích sousedí navenek nesourodá scenáristická trojice: vedle Zemana se na filmu podíleli básník Josef Kainar a scenárista Jiří Brdečka. První (jehož filmografie čítá právě jen tento jediný titul) bývá uveden jako autor dialogů, druhý (jehož teprve čekala dlouhá a úspěšná scenáristická kariéra) jako autor „vyprávění“ (myšleno patrně komentáře). Zatímco Kainar je dozajista autorem Cyranových vznosně básnivých promluv, Brdečku divák může poznat i ve vtipných dialozích – kupříkladu v lakonickém konstatování kapitána lodi (Jan Werich), jenž loví z moře hrdiny-trosečníky: „Třetí muž je dáma.“ [1]

Pokud jde o způsob adaptace, je Baron Prášil velmi rozmyslným a současně silně autorským dílem. Z košaté předlohy německého preromantického autora, která poprvé vyšla v roce 1786, Zeman se svými spolupracovníky vybral a propojil jen několik epizod. (Výtvarně pak vycházel z ilustrací Gustava Dorého, který prášilovský příběh ilustroval v roce 1862.)

Pro svého Barona Prášila vymyslel Karel Zeman nové hrdiny – neohroženého astronauta Toníka a sličnou princeznu Biancu. Opřel se ovšem o vypravěče, kterým ve svých filmech zpravidla zajišťoval vnitřní kontinuitu pohledu na veškeré dění. Tím je stejně jako v knize titulní Prášil, sarkastický, zralý elegán, jenž – v kongeniálním podání Miloše Kopeckého – současně komentuje dění a současně je jeho aktérem, jemuž se realita neustále vymyká z rukou, takže při jejím zvládání musí nonšalantně improvizovat. Četné vizuální komentáře, s nimiž můžeme ztotožnit pohled jednapadesátiletého režiséra, ovšem jdou ještě nad Prášilův samolibý nadhled: v nich zaznívá Zemanův pacifismus, jeho nevíra v manipulativní praktiky mocných a obecně ve spravedlnost a smysl „velkých dějin“ (to vše našlo silný výraz i v režisérově následujícím filmu – Bláznově kronice).

Baron, jenž se diplomaticky pohybuje po vladařských dvorech, ale většinou je pak hbitě, leč nevzrušeně opouští zadními vchody, je ovšem především dokonalým smírčím soudcem pro koexistenci dvou fikčních světů. Ty se u Zemana často střetávají [2]. Prášil, jenž se vyhlašuje za realistu, bere na výlet do své „skutečné“ země plné dobrodružství „snivého Měsíčňana“ – astronauta Toníka, který v kosmické lodi právě přistál na Luně, už dávno ovšem zabydlené fikčními postavami – baronem, Cyranem z Bergeracu a posádkou secesní verneovsko-mélièsovského korábu. Výprava barona a Toníka je současně cestou do fantazie i do historie, přičemž Prášil je neúspěšný ve dvoření Biance, vítězí však jako král fikce. Zůstává až jakýmsi oživlým poetickým principem, s nímž se nakonec ztotožňuje i Toník. Do vyprávění je tak ústrojně a vtipně zapracován pro Zemana netypický motiv realistické, „technické“ sci-fi, nad nímž ve finále slaví jednoznačné vítězství poezie a láska: Toník s Biancou využijí brnění jako skafandry, ve kterých doletí na Měsíc. Úhonu v kosmickém prostoru neutrpí ani kytice květin, které mladík nese své milované.

Síla Barona Prášila je v jeho poetickém, emocionálním náboji, který (s výjimkou Kopeckého) ovšem nevychází z nebývale kvalitního a pečlivého obsazení (včetně dobových hvězd v drobných rolích). Milostný motiv je roztomilý a jímavý, ale Zeman ani v Baronu Prášilovi není „hereckým režisérem“. K Rudolfu Jelínkovi a Janě Brejchové režisér přistupuje spíš jako k dalším objektům vyžadujícím pečlivý dohled a koncepční animaci. [3] Baron Prášil se nicméně opírá o herecký prvek alespoň prostřednictvím nebývale kvalitních dialogů a komentáře, jenž se znamenitě snoubí s komediálními i poetickými prvky silně vizuálního vyprávění.

V souvislosti s vyzněním filmu se zpravidla cituje závěrečná promluva, podle níž Měsíc odjakživa patřil milencům. Finální gesto ovšem patří Cyranovi v podání ikonického Karla Högera, který odhazuje svůj širák v kosmickou dál jako nový, znepokojivý, leč sebevědomý létající objekt. Není to neskromné gesto. Měsíc možná patří milencům. Vesmír ve všech svých podobách však patří snílkům-filmařům.

Baron Prášil

ČSSR 1961), 83 minut
Režie: Karel Zeman
Scénář: Karel Zeman, Jiří Brdečka a Josef Kainar
Kamera: Jiří Tarantík
Hudba: Zdeněk Liška
Hrají: Miloš Kopecký (Prášil), Rudolf Jelínek (Toník), Jana Brejchová (Bianca), Rudolf Hrušínský (sultán), Jan Werich (kapitán), Karel Höger (Cyrano), Eduard Kohout (velitel pevnosti), Bohuš Záhorský (velitel pirátské lodi), Karel Effa (důstojník stráže), Otto Šimánek (Ardan)
Obnovená premiéra 1. 8. 2016.

Poznámky:

[1] Lodník hlásí: „Dva koně a tři muži ve vlnách!“ Kapitán (opravuje): „Dva koně a dva muži. Třetí muž je dáma.“

[2] Zvláště řešení „byl to jenom sen“ použité ve fantaskní romanci Na kometě (1970) je zcela divácky neuspokojivé.

[3] Cestu k tomu, jak používat herecký projev, nachází Zeman až v následující Bláznově kronice.