Micimutr není falešné rodinné stříbro

Pohádky byly vždycky rodinným stříbrem českého filmu a každá nová musí vydržet srovnání se slavnými předchůdkyněmi. Micimutr debutující scenáristky, ale zkušené spisovatelky Ireny Douskové a debutujícího režiséra Víta Karase navíc přišla na svět jako vánoční televizní film. A Česká televize se teprve dodatečně rozhodla poslat ji v listopadu do kin. Potěšující je pak skutečnost, že Micimutr natočil myslící tvůrčí tým, který se opíral o zajímavý scénář a o citlivého a inteligentního režiséra, jenž s omezenými "kavčími" prostředky dokázal hotové divy. Je velká úleva vidět, že se nějaká česká pohádka vymezuje vůči dílu Zdeňka Trošky (což je jediný domácí filmař, který se tomuto žánru věnuje soustavně). V případě Micimutr je tato skutečnost o to výraznější, že jde o "hrdinskou" pohádku připomínající spíš styl Boženy Němcové, než o komediální ladovskou pohádku "lidovou" (v Troškově pojetí populistickou).

V samém úvodu vám vytře zrak slušný digitální drak, který se chystá k sežrání princezny Karolíny (Marika Šoposká), jediného dítěte stárnoucího krále Karla (Jiří Bartoška). K boji se smrtícím útočníkem se nemá nikdo z přítomných princů navzdory královskému slibu trůnu a ruky zachránění krásky. Zasáhne však statečný loutkář Vítek (Ondřej Novák), který Karolínu tajně miluje. Jistojistě by však zahynul, nebýt laskavé čarodějnice Micimutr (Libuše Šafránková). Ta dDraka promění v loutku, zaváže však Vítka přísahou: pokud prozradí, že princeznu zachránil on, nabude tříhlavý predátor původní podoby. Vítkovi tak nezbývá než sledovat, jak si jeho zásluhy přivlastnil ješitný princ Vladimír. A zachráněná princezna, která svého vysvoboditele neviděla, jen nejasně cítí, že

tohohle zachránce si rozhodně vzít nechce...

Jde tedy o příběh především "morální", ve kterém se velká pohádková akce vypotřebuje na samotném počátku a vyprávění pak spoléhá spíš na charaktery a herce, na atmosféru

a sílu příběhu. Ten se nečekaně přesouvá do současnosti, kde je Micimutr pouhou domovnicí, ale i tady finguje jako "morální" hybatel, který pomáhá jen těm, kteří mají vůli něco sami udělat (což je také jádro celého příběhu). Kluka Jirku (Josef Weinzettel), který touží zachránit svého nemocného psa, zavede čarodějnice do pohádkového světa, kde musí těžce pracovat u královského kuchaře Pepého (Martin Dejdar). Děti tak mají ve filmu hrdinu, se kterým se mohou ztotožnit, a Jirkův příběh zesiluje prosté zjištění, že dopracovat se ke šťastnému konci vyžaduje spoustu úsilí.

Přiznám se, že vyprávění o činorodé vůli změnit věci k lepšímu je mi tuze sympatické a jsem ochotna mu odpustit chyby, které by hloupější dílo potopily ke dnu. Postava Micimutr je ze stejného těsta jako kdysi Perinbaba Giulietty Masinaové nebo Nesmrtelná teta Jiřiny Bohdalové - opírá se o charisma populární herečky a zanedbává samotný charakter, který může sám o sobě působit nejasně, možná až hrozivě. Libuše Šafránková je sice nejoblíbenější českou "princeznou", nejsem si však jistá, jestli tato skutečnost bude fungovat i na děti. Problematické jsou i vedlejší postavy, které mají především bavit a autorům nepřipadalo nutné zabývat se jejich vývojem a vztahy (nejzáhadnější je chápavý vztah krále k naprosto nesnesitelné královně ve figurkářském podání Jaroslavy Kretschmerové). Potíž je možná i v tom, že režisér si rozumí možná spíš s mladšími herci a ty starší, slavné neumí odkázat do správných mezí.

Přirozeným potěšením jsou ve filmu naopak oba mladí hlavní hrdinové v podání Mariky Šoposké a Ondřeje Nováka, kterým nezištně přihrává Vojtěch Dyk. (Kdyby jeho spoluhráči nebyli tak dobří, ve vděčné roli prince Vladimíra by jim hravě ukradl společné scény.) Šoposká a Novák nejsou ovšem jen hezcí a herecky schopní, takže jejich role jim věříte, ale působí navíc svěže, chytře a zajímavě. Přirozenost navíc jejich postavám neubírá na důstojnosti: Vítek a Karolína jsou nevinným pohádkovým párem, který se nemůže nikdy dostat dál než k symbolickému polibku, jejich dětská okouzlenost je však současně pěkně sexy. Asi stěží mohu zapírat, že Ondřeji Novákovi už nějakou dobu držím palce: po Lidicích je pro mne Micimutr dalším důkazem jeho tvárného talentu směřujícího (jak doufám) k rodenovsky efektní úspornosti. Ta se pak může uplatnit stejně dobře v dramatu jako v "oddechovém" žánrovém filmu, ve kterém se řada českých herců vůbec neumí pohybovat, aniž by byla směšná. Novákovi uvěříte i to udatné šermování s 3D drakem.

Třiatřicetiletý Vít Karas je pak obdařený režijním talentem neobvyklého druhu: přirozeněji než humorné scénky založené na dialogu mu vycházejí "vážné" (akční, dramatické) žánrové momenty. Všechno se mu ještě úplně nevede, ale jeho krásné pohádkové krajiny dýchají životem, jeho současnost nevypadá hloupě a dění na královském zámku nepůsobí ani s omezeními nízkého rozpočtu nudně. Je zjevné, že Karas dokáže zajímavě vyprávět: nespoléhá jen na první plán, v jeho obrazech se pořád něco mele a hýbe... A nedělají mu problémy filmové triky. Micimutr tak představuje v rámci domácí pohádkové tvorby uplynulého dvacetiletí příjemný nadstandard. Poklad české filmové pohádky tak rozhodně nebude kontaminovat falešným rodinným stříbrem.

Micimutr

ČR 2011, 89 minut

Režie: Vít Karas

Scénář: Irena Dousková

Kamera: Pavel Berkovič

Hudba: Ondřej Brousek

Hrají: Ondřej Novák ( Vítek), Libuše Šafránková (Micimutr), Marika Šoposká (Karolína), Josef Weinzettel (Jirka), Jiří Bartoška (král), Jaroslava Kretschmerová (královna), Vojtěch Dyk (Vladimír), Martin Dejdar (Pepé), Bára Poláková, Kristina Lukešová (komorné), Jiří Ployhar (ceremoniář)

Premiéra: 17. 11. 2011

(Tento text vyšel v kratší podobě v Lidových novinách. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)