Prohledat tento blog

úterý 4. prosince 2012

Anna Karenina

Anna: Stvořena k utrpení 
Britský režisér Joe Wright před sedmi lety vrátil do hry Jane Austenovou - a dokonce i fanoušci televizní podoby Pýchy a předsudku s Colinem Firthem museli uznat, že modernizovaná verze s Keirou Knightleyovou a Matthewem Macfadyenem má něco do sebe. Adaptací románu Iana McEwana Pokání se Wright pasoval na režiséra, který se umí úspěšně utkat se sebesložitější literární látkou a zpřístupnit ji nejširšímu publiku. Přestože hudební drama Sólista (který u nás šel rovnou do domácího kina) a thriller Hanna nebyly tak přesvědčivé, nápad, že se právě Wright  ujme adaptace klasického Tolstého románu Anna Kareninová, nevypadal marně.

Vdaná Anna (Keira Knightleyová)
potkává svou osudovou lásku
Můj předpoklad byl ovšem naprosto špatný (viz tady): na film jsem se chystala s tím, že půjde o kostýmní melodrama  založené na více či méně herecky schopných hvězdách, přičemž o Wrightovi jsem celkem nepochybovala.Je pravda, že Knightleyová v titulní roli podává očekávaný manýristický výkon a Jude Law coby podváděný manžel Karenin je úsporný a nadmíru dobrý. Velká neznámá tohoto vztahového trojúhelníku - Aaron Taylor-Johnson jako svůdce Vronský - je nakonec docela zajímavý, i když Lawovi, který má k dispozici mnohem menší prostor, nemůže konkurovat. Vztahy mezi postavami ovšem nefungují, a to nezáměrně: Karenin má působit izolovaně, pročež z režisérovy vůle prakticky vůbec nedochází k jeho interakci s manželkou - stejně chladné jsou však i (zbytečné) záběry Anny, vášnivě se milující s Vronským.   

Upjatý Karenin (Jude Law)  představuje
rozum v chaosu citů
Joe Wright se i tentokrát spojil s vynikajícím specialistou na literární adaptace: po Pokání s Christopherem Hamptonem  si vybral Kareninu s Tomem Stoppardem. Nejzjevnější zásluhou pětasedmdesátiletého ceněného dramatika a poněkud nesoustavného scenáristy je fakt, že Zamilovaný Shakespeare nebyl žádným  romantickým blábolem. Stoppard  nějakým zázrakem fascinující a přebohatý Tolstého tlustospis zhustil do scénáře, ve kterém alespoň v náznacích zůstávají zachovány hlavní dějové linie a vztahy. Pro toho, kdo si chce pořádně počíst, zůstává román z roku 1877 pořád ještě hodně vzrušující zábavou - rozhodnutí udělat z románu film ovšem znamená přidat svůj hlas k dlouhé řadě nejrůznějších adaptací (ty nejdůležitější najdete zde na Wikipedii). Joe Wright se rozhodl popřít žánr melodramatu, respektive ho jako zjevně nepoužitelný, protože nemoderní zastřít jinými žánry - divadlem, baletem a operou. 

Láska má bílou barvu . Počkejte,
až si Anna vezme červenou...
Podstatná část vyprávění se tak odehrává jakoby v divadelní budově ve zjevně teatrální inscenaci: ta místy přiznává existenci pohyblivých a proměnlivých kulis, kterými procházejí hlavní představitelé i komparz, místy zase přechází do "realistických" prostředí. Na začátku to vypadá úchvatně: celá dlouhá úvodní scéna vás přesvědčí, že budete svědky velkolepé, velmi nápaditě režírované podívané. A taky že ano: Wright, opilý vlastními možnostmi, nabízí opravdu velké množství "úžasných" scén... ze kterých se postupně jaksi vytrácí smysl. Soustředit se na herce a na postavy je v rozměru 130 minut stále těžší, a možná nakonec už začnete toužit po tom, aby se Anna přestala předvádět v dalších a dalších kostýmech a (pozor, spoiler) konečně už skočila pod ten vlak. 

Oblonský (Matthew Macfaddyen)
a Levin (Domhnall Gleeson):
zajímavé vedlejší postavy 
Nová Anna Karenina vypadá spíš jako Moulin Rouge Baze Luhrmanna (což je bizarní ve chvíli, kdy se právě Luhrmann pouští na půdu antiiluzivních filmů - alespoň předpokládám, že Velký Gatsby v tom bude následovat Austrálii). Luhrmannovi, který je další profesí operní režisér, se ovšem ve výše jmenovaném  spektáklu povedlo udržet nádherně čistou, jednolitou melodramatickou atmosféru - a právě tom Wright bohužel selhává. Nemá asi smysl bavit se o detailech a vyčítat adaptátorům, že z Anny posléze udělali morfinistku, když nefunguje samotný základní koncept. Výprava a kostýmy jsou přitom nádherné, hudba Daria Marianelliho působivá a kamera Seamuse McGarveyho odpoutaně kouzelná. To všechno dohromady v pekelném víru samoúčelného předvádění ovšem nakonec vypadá tak trochu jako zmarněná práce.  

Novou Annu Kareninu diskvalifikuje hluboká nedůvěra v žánr kostýmního melodramatu... obava ze směšnosti velkých citů a z trapnosti patosu. Což je mrzuté, protože jinak než melodrama tenhle příběh asi vyprávět nešel.  

Anna Karenina
Velká Británie / Francie 2012, 130 minut, titulky
Režie: Joe Wright
Scénář: Tom Stoppard (podle románu Lva Nikolajeviče Tolstého)
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Dario Marianelli
Hrají: Keira Knightleyová (Anna), Aaron Taylor-Johnson (Vronský), Jude Law (Karenin), Matthew Macfadyen (Oblonskij), Kelly Macdonaldová (Dolly), Domhnall Gleeson (Levin), Alicia Vikanderová (Kitty), Emily Watsonová (hraběnka Lydia Ivanovna), Ruth Wilsonová (princezna Betsy) 
Premiéra: 6. 11. 2012

1 komentář:

  1. Jen pro úplnost: Něco k ruskému pohledu na tuto jejich národní klasiku
    http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/novinky/clanek.phtml?id=769152

    OdpovědětSmazat