Prohledat tento blog

čtvrtek 6. září 2012

Portrét: Sofia Coppolová

„Odsouzena k úspěchu“ – to byla výchozí pozice jediné dcery slavného režiséra a producenta Francise Forda Coppoly. Taková situace ovšem může mít i své nevýhody, pokud je chráněnec svéhlavý a odmítne spoléhat na otcovskou ochranitelskou ruku. Sofia Coppolová dnes nepopírá, že dnešní třiasedmdesátiletý patriarcha italoamerického uměleckého klanu pro ni představuje nezpochybnitelnou autoritu. Z pohledu veřejnosti však všechno může být i jinak: jeden z klíčových autorů americké filmové scény 60. a 70. let totiž s vlastními filmy už dlouho nezaznamenal větší úspěch – a nová divácká generace ho vnímá spíš jako otce úspěšné dcery. Sofia, které bylo loni v květnu čtyřicet let, se ovšem k otci a celému svému slavnému rodu nepřestává hlásit, a to už svým příjmením (které si už dvakrát při sňatku mohla změnit). Tím se liší od svého o sedm let staršího bratrance, který se už ve svých hereckých začátcích hrdě rozhodl nespoléhat na kouzlo rodového jména a přijal příjmení Cage. Jakékoli jméno má ovšem nakonec právě jen tu hodnotu, jakou mu dodává jeho nositel: směrovka herecké kariéry Nicolase Cage však už delší dobu neúprosně směřuje do pekel - a nic by na tom nezměnilo ani rozhodnutí ponechat si své rodné jméno Nicholas Coppola.

Ztraceno v překladu
Sofia - podobně jako její vzdálenější bratranec, herec Jason Schwartzman – ovšem vynaložila spoustu energie na to, aby si prošlapala vlastní cestu. Po té teď může kráčet s jistotou, že udělala správně. Jako režisérka má totiž za sebou čtyři úspěšné celovečerní projekty. Za romantickou komedii Ztraceno v překladu získala v roce 2004 řadu cen včetně scenáristického Oscara. A loni za své zatím poslední dílo – psychologické drama Odnikud někam, získala před dvěma lety ceněného Zlatého lva jako teprve čtvrtá žena v historii MFF v Benátkách. Protože umí (na rozdíl od svého otce) rozvážně nakládat s tvůrčí energií, má Sofia Coppolová pověst jedné z nejslibnějších žen v hollywoodské režisérské branži. Vedle takových úspěchů samozřejmě blednou i aktivity, kterým se uspěšně věnuje vedle režírování: fotografování, příležitostné herectví a módní návrhářství. Opakovaná spolupráce s firmou tak prestižní, jako je Louis Vuitton (pro nějž navrhla letošní minikolekci), jistě není k zahození - žena pocházející z tak z velké bohémské rodiny, jakou jsou Coppolovi, ovšem musí mít jasno: šatů je vždycky plná skříň, ale jedináček Oscar vypadá na poličce opravdu hodně osaměle. 

Jak neposlouchat tatínka 

„Očekávání spojovaná s dcerami nejsou tak veliká,“ prohlašuje Sofia Coppolová, která vstoupila do italoamerického klanu Coppolových 12. května 1971 v New Yorku. Byla třetím dítětem, ale první dcerou výtvarnice Eleanor a režiséra a producenta Francise Forda Coppolových, kteří samozřejmě počítali, že se bude nějak umělecky vyhraňovat. Uměním se totiž zabýval v rozvětvené rodině kde kdo: Sofiin dědeček Carmine a jeho bratr Anton se věnovali vážné hudbě, zatímco její teta Talia Shire zvolila hereckou profesi. Strýc August se sice odrodil a zvolil akademickou kariéru – Francis ovšem nakonec i jeho zlákal do filmového byznysu. Jakmile se totiž Sofiinu otci povedlo upevnit své postavení v hollywoodské továrně na sny (což se stalo v Sofiině raném dětství – po obrovském úspěchu mafiánského dramatu Kmotr v roce 1972), začal uvádět do americké praxe „sdružovací“ naturel svých italských předků. Nějakým způsobem tak na svých filmech zaměstnal prakticky všechny své příbuzné (to díky němu Carmine Coppola získal za druhého Kmotra Oscara). 

Roman, Fransic, Sofia a Eleanor
Coppolovi (premiéra filmu Tetro
„Všichni jsme byli vychováváni se zásadou, že rodina je důležitá. To je nejspíš dědictví od italských předků z tátovy strany,“ poznamenává Sofia, kterou ve čtrtnácti letech těžce zasáhla tragický nehoda, při které zemřel její nejstarší bratr, dvaadvacetiletý Gian-Carlo. I ten se ovšem objevil v řadě otcových filmů jako herec či na nich pracoval jako asistent produkce. Bratrova smrt posílila Sofiinu vazbu na o šest let staršího sourozence Romana, se kterým dnes vede produkční společnost American Zoetrope. Tu Francis Ford Coppola založil už v roce 1969. „S bratrem pracuji moc ráda. Naši rodinnou produkční společnost provozuje především on,“ vysvětluje nesobecky Sofie. „A mne zná Roman tak dobře, že za mě může rozhodovat, protože ví, co se mi líbí.“ 

Co se týče Sofiiny filmařské edukace, otec Francis zapojil dceru do svých děl skoro okamžitě poté, co se narodila: objevila se jako miminko ve scéně křtu v Kmotrovi coby novorozený synek hrdiny Michael. Nebylo to ovšem poprvé, co na ní spočinul pohled filmové kamery: otec ji totiž zvěčnil už v okamžiku, kdy přicházela na svět. „Dnes to dělá hodně lidí, ale tenkrát to bylo trochu nezvyklé,“ připouští Sofia. „Ve skutečnosti to muselo být spíš legrační. Když lékař řekl, že se narodila holčička, táta samým překvapením upustil kameru.“ 

Kmotr III
Pokud jde o účinkování v otcových filmech, mihla se Sofia i v druhém Kmotrovi a ve třetím a závěrečném dílu mafiánské ságy byla už dost stará na to, že si mohla zahrát větší roli – Mary, shodou okolností dceru dospělého Michaela. Tuhle hereckou příležitost dostala od otce místo původně vybrané Winony Ryderové, která nečekaně onemocněla. Za svůj toporný projev to ovšem dcera slavného otce pořádně schytala. Vynesl jí totiž hned dvě anticeny Razzie – za nejhorší ženský herecký výkon a nejhorší vycházející hvězdu roku 1990.

„To poslední, co chcete dělat v osmnácti letech, je poslouchat své rodiče,“ vzpomíná Sofia po letech na svou hereckou zkušenost. „Táta mě režíroval - už to bylo trapné. Nejsem herečka, ale samozřejmě jsem chtěla zkusit všechno a netušila jsem, že by se na to mohlo dívat tolik lidí. Ten zážitek mi ale pomáhá, když teď pracuji s herci.“ 

Frankenweenie
Sofia Coppolová, jejíž výkon tehdy filmová kritka komentovala se zlomyslným pobavením, ovšem nakonec nastřádala docela slušnou filmografii – i když jde většinou jen o drobné role, mihla se jako dítě i v otcových filmech The Outsiders, Dravé ryby, Cotton Club a Peggy Sue se vdává (kde si zahrál i Nicolas Cage). Objevila se (v blond paruce) i v krátkém filmečku tehdy ještě neznámého režiséra Tima Burtona Frankenweenie (1984). (Tehdy si myslela, že by se jí v její umělecké kariéře hodil pseudonym Domino.) Pokud jde o další role mimo otcovo režisérské impérium, zahrnuje její portfolio i part lesbičky v nezávislém filmu Inside Monkey Zetterland (1992), roličku služky Saché v galaktickém dobrodružství Star Wars: Epizoda I (1999) a účinkování v hudebních klipech, které režíroval (kromě jiných) i její první životní partner Spike Jonze. Třeba v Jonzeho slavném klipu pro Chemical Brothers Elektroband se Sofia převtělila do energické gymnastky (k vidění je tady). Mluvit tady o nějakých hereckých výkonech je ovšem sporné - Sofia Coppolová se totiž spíš než o herecký projev opírá o vystupování modelky, což je ostatně profese, kterou si vyzkoušela už v patnácti letech. Zaujme však na první pohled nejen fyzickou krásou, ale i oduševnělým vystupováním. 

Povídky z New Yorku
Poté, co ze svých snů vyloučila herectví, začala se Sofia zajímat o práci na druhé straně kamery. V rodině byly rozhovory o filmovíné na denním pořádku: otec se zvídavou dcerou od nejútlejšího věku mluvil o natáčení a psaní scénářů. Když v necelých osmnácti uviděla svoje jméno poprvé v titulcích v kolonce „scénář“, působilo to logicky a přirozeně. Spolu s tatínkem totiž scenáristicky připravila segment Život bez Zoe z povídkového filmu Povídky z New Yorku. Hravý příběh, který Francis Ford Coppola režíroval, vypráví o osamělé dcerce slavného hudebníka, která zažívá nezvyklá dobrodružstvá ve velkém hotelu. Na to, aby pochopila, co a jak vlastně chce v životě dělat, ovšem Sofia potřebovala čas. Po absolvování střední školy v kalifornském Napa Valley, kde vyrůstala poblíž otcových slavných vinohradů, odjela studovat fotografii do sanfranciské Mill College a malířství do Kalifornského uměleckého institutu. Když jí nevyšel sen o studiích režie na Newyorské univerzitě, pracovala jako fotografka pro módní časopisy Paris Vogue a Allure.

„Zkoušela jsem různé věci. Přestěhovala jsem se daleko od domova a šla na vysokou, dokonce jsem si založila vlastní oděvní společnost, která měla partnery v Japonsku,“ vzpomíná Sofia na začátky své módní značky MilkFed. „Jakmile jsem ale udělala svůj první krátký film, věděla jsem, že to je ono.“ 

Olíznout hvězdu
Šlo o černobílou hříčkue Olíznout hvězdu (1998), kterou režisérka natočila v sedmadvaceti letech. Hrdinkou krátkometrážního snímku (který můžete vidět tady) je dvanáctiletá školačka, která s kamarádkami vymyslí plán, jak nenápadně, pomalu otrávit svého spolužáka malými dávkami jedu, pašovanými do školních obědů. Film předznamenává celou další režisérčinu tvorbu: z ženského pohledu jsou vnímané všechny její příběhy. Už v Olíznout hvězdu se všednost střetává s podvratným tématem, což je typické pro americkou nezávislou scénu. Nechybí ani chytlavý soundtrack a jemně a přesně budovaná atmosféra, prozrazující cvičené filmařské oko. Objevuje se tu téma osamělosti a nudy, které zkoumají všechny režisérčiny filmy.

Sofia Coppolová se ve svém prvním samostatném filmařském počinu ukázala jako zralá osobnost, na což měl nepochybně vliv i Spike Jonze, s nímž se potkala už v roce 1992 a o sedm let později svázala manbželským slibem. O dva roky starší publicista a režisér ceněných hudebních klipů a reklam, těsně svázaný s nezávislou scénou, prorazil v roce 1999 komedií V kůži Johna Malkoviche. V té době stanula na prahu režisérské kariéry i Sofia.

Na vlastní pěst 

„Je lehké si idealizovat filmařskou éru 70. let: vyhlíží tak macho a cool. Opravdu to vypadá, jako by ti hoši dřív kvůli filmům nasazovali krk,“ podotýká Sofia Coppolová na adresu doby, ve které zaznamenal její otec Francis největší úspěchy. „Dnes se všechno zdá být bezpečnější – nikdo se nehrne do divoké džungle za vidinou, že natočí film.“ Svět, do kterého dcera slavného otce na sklonku 90. let vstoupila, skutečně nepřipomínal časy, ve které generace tvůrců Nového Hollywoodu opanovala mysl diváků svými smělými projekty. Divousové posedlí originálními uměleckými vizemi v evropském stylu museli ovšem už v 80. letech uvolnit místo kolegům ovládajícím recept na většinový komerční úspěch. Devadesátá léta přinesla i změny na nezávislé scéně spojené s generací Quentina Tarantina. Ta toužila vystoupit ze stínu, získat ocarové uznání a ochutnat komerční úspěch. Sofia Coppolová se tak stala součástí tvrůčí vlny, ke které patřili vedle Spikea Jonzeho i Wes Anderson nebo Paul Thomas Anderson. 

Smrt panen
Její celovečerní debut Smrt panen se ovšem od jejich prací dost lišil: na rozdíl od kolegů se opřela o literární předlohu. Knížka Jeffreyho Eugenidese disponuje silnou story inspirovanou skutečnými událostmi ze 70. let – příběhem pětice dospívajících dívek, kterým nábožensky založení rodiče bránili v normální existenci, takže se rozhodly postupně skoncovat se životem… Vyprávění dýchá životem a technicky působí bravurně. Odvíjí se v duchu příznačném pro všechny Sofiiny filmy: idealizovaný, barevný, žensky „načinčaný“ design kontrastuje s temnými a depresivními událostmi, které mají své oběti i své viníky, takže vyprávění nikdy nemůže skončit typickým hollywoodským happy endem. Smrti panen vévodí soustředěný výkon teprve sedmnáctileté Kirsten Dunstové, kterou autorka posléze obsadila i do svého dramatu Marie Antoinetta. Snímek produkovala Coppolovic společnost American Zoetrope, setkal se s příznivým kritickým ohlasem a na tržbách téměř zdvojnásobil minimalistiký šestimilionový rozpočet. Sofia tehdy mohla s uspokojením prohlásit: „Na otce jsem samozřejmě hrdá, ale mám svůj vlastní způsob práce, svůj vlastní styl.“ 

Ztraceno v překladu
To přesvědčivě dokázala o čtyři roky později ve svém dalším projektu, romantické komedii Ztraceno v překladu. Tentokrát nebyla Sofia jen autorkou scénáře, ale i námětu, ke kterému ji volně inspiroval pobyt v Tokiu, kam se dostala díky svým návrhářským aktivitám. Protagonistkou příběhu je osamělá Charlotte, která se nudí v tokijském hotelu, zatímco její manžel-fotograf pracuje. Mezi frustrovanou mladou ženou a hercem středního věku Bobem Harrisem, který v Japonsku natáčí reklamu na pivo whisky, vznikne tiché a hluboké porozumění. To ovšem nepřekypí do žádného vášnivého milostného vzplanutí: Sofia Coppolová zůstává i tentokrát v rozvíjení očekávaných diváckých atrakcí rafinovaně cudná. To dobře vyjadřuje finále, ve kterém hrdina ztělesněný Billem Murrayem na rozloučenou cosi zašeptá do ucha hrdince, ztvárněné Scarlett Johanssonovou: divák si může jen domýšlet, o co vlastně šlo… A stejně tak může hádat, jestli film není volně inspirovaný Sofiiným manželstvím se Spikem Jonzem, které po čtyřech letech skončilo rozvodem.

Komorní romance o dvou osamělých lidech, kteří nacházejí společnou řeč v cizím a nepochopitelném kulturním prostředí, měla obrovský ohlas – a dodnes zůstává režisérčiným největším úspěchem. Ztraceno v překladu bylo nominováno na čtyři Oscary - za nejlepší film, režii, mužský herecký výkon a scénář (přičemž poslední kategorii Coppola úspěšně obhájila). Sofia se stala teprve třetí ženou v historii, která byla nominována na Oscara jako nejlepší režisérka. Čtyřmilionový rozpočtový vklad navíc tržby znásobily třicetkrát.

Marie Antoinetta
Film získal i řadu dalších cen a otevřelo své autorce cestu k jejímu prvnímu nákladnému projektu: biografické drama Marie Antoinetta (2006) bylo ovšem příliš osobité na to, aby se stalo komerčním hitem. Příběh inspirovaný životopisnou knížkou Antonie Fraserové sice získal Oscara za kostýmy, na MFF v Cannes ho však diváci nelítostně vypískali. Příběh rozmarné, sebestředné manželky Ludvíka XVI. totiž Sofia Coppolová pojala značně neobvykle. Marie Antoinetta je v podání Kirsten Dunstové znuděnou, bohatou hvězdou party „zlaté mládeže“, která utápí svou existenci ve výstředních róbích a divokých večírcích. Rozmařilý život ve zlaté kleci, který se hrdinka nakonec naučí sdílet s nemotorným a zakomplexovaným manželem (Jason Schwartzman), sice ukončí francouzská revoluce – žádná historická konfronatace se však nekoná. Výjimečnost projektu stvrzuje jak dynamický, současný soundtrack, tak moderní tenisky, které se nacházejí v hrdinčině garderobě.

Marie Antoinetta se stala první velkopu prohrou autorky, která byla dosud zvyklá jen na nadšený potlesk: ukázalo se, že evropská historická látka se vzpouzí moderní interpretaci, navíc důsledně zbavené politických kontextů. Rozumět Marii Antoinettě a chápat ji jako typ tragické moderní hrdinky bylo jistě obtížnější než držet palce sebestředné hollywoodské celebritě – takové, jakou Sofia Coppolová umístila do centra svého následujícího filmu. 

Odnikud někam 
Drama Odnikud někam se v roce 2010 stalo něčím jako pokáním po velikášské Marii Antoinettě. Návrat do nízkorozpočtové sféry i k příběhu „dcery slavného otce“ sice nebyl žádným výrazným finančním úspěchem ve stylu Smrti panen a Ztraceno v překladu – rozhodně je ovšem inteligentním a zajímavým snímkem. V centru režisérčiny pozornosti se vůbec poprvé ocitá muž – úspěšná hollywoodská hvězda Johnny Marco (Stephen Dorff), užívající si své prázdné a třpytivé existence. Do Johnnyho život však vstupuje jedenáctiletá dcerka Cleo (Elle Fanningová), která hrdinu donutí zamyslet se nad jeho dosavadním životem - a uvažovat o tom, jestli by ho náhodou neměl změnit... Což ovšem neudělá, protože Sofia Coppolová není režisírkou, která by divákům nabízela snadná a uklidňující řešení. 

Elle Fanningová jako Cleo 
Důležitou postavou ve vyprávění je samozřejmě další ze Sofiiných autobiografických „ztracených děvčátek“ – Cleo. Některé scény ve filmu jsou inspirované vzpomínkami na autorčino soužití se slavným otcem. Potřeba „čisté“ hrdinky, která bizarní svět kolem sebe vnímá se samozřejmou zvědavostí, u režisérky vzrostal i s narozením dcerky Romy v listopadu 2006. K té přibyla před dvěma lety i druhá dcera Cosima, kterou má Sofia Coppolová se zpěvákem francouzské rockové kapely Phoenix. S druhým důležitým mužem svého života se režisérka oficiálně spojila sňatkem loni v létě.

„Vím, co chci a co mám ráda. A chci si být jistá, že mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout,“ hodnotí svou momentální situaci Sofia Coppola. „Naučila jsem se řídit svou intuicí a na tom si trvám, jak je to jen možné.“ 

Režisérka a její Zlatý lev
Odnikud někam sice svým tématem působí poněkud banálně a neopírá se o tak silný scénář, jako autorčiny přechozí filmy, je však skvěle natočený – a to byl také důvod, proč získal Zlatého lva na MFF v Benátkách. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že za tím stojí tehdejší předseda poroty Quentin Tarantino, kterého s kolegyní režisérkou před lety svazovalo citové pouto. Ať je to jakkoli, Sofia Coppolová se prostřednictvím tohoto křehkého, suverénně pojatého „malého“ filmu dostala také zpět mezi komerčně zajímavé autory: snímek v pokladnách kin svůj rozpočet téměř zdvojnásobil. V současnosti tak Coppolová může v klidu pracovat na svém dalším projektu. The Blindg Ring vychází - podobně jako Smrt panen - ze skutečných událostí. Stejně jako v případě Odnikud někam se dotýká prostředí hollywoodských celebrit. A jeho středobodem je opět mladá dívka – tak, jak tomu bylo v režisérčiných nejúspěšnějších filmech. 

The Blind Ring
Hrdinka kriminálně laděného vyprávění je v podání talentované hvězdy série Harry Potter, Angličanky Emmy Watsonové, součástí party bohatých spratků, která vykrádá sídla hollywoodských hereckých celebrit. Podle soudního vyšetřování si tahle parta v letech 2008-2009 přišla na pěkné tři miliony dolarů, Sofia Coppolová však z tohoto příběhu vytěží jistě víc než jen banální historku o frustrovaných puberťácích. Natáčení The Blindg Ring začalo letos v dubnu a na květnovém festivalu v Cannes představila Coppolová médiím všechny své půvabné a talentované herečky. Těšit se na režisérčin nový film bude nejspíš snadné - není totiž důvod neočekávat dobře zahraný a zajímavě natočený snímek. Coppolová - ať dělá cokoli - totiž k talentu a zkušenostem přidává nejen módní šmrnc,ale i nekompromisnost umělkyně, která se naučila sledovat svět vlastníma očima. Nejspíš z ní nikdy nebude „velká“ autorka strhující publikum smělými vizemi. A nejspíš se nikdy nebude snažit svými díly změnit svět. Zaplaťpámbu – takové koncepty totiž mimo jiné většinou i snadno zastarají. A s Coppolovou to vypadá spíš tak, že ráda a dobře běhá na dlouhé tratě. 

(Tento portrét jsem před časem napsala do ženské přílohy pánského časopisu ForMen, jehož redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu ve chvíli, kdy se střídavě nořím do vln Libyjského moře a neuváženě slíbeného delšího textu pro časopis Reflex). 

3 komentáře:

  1. moc pěkný článek. jen bych opravil, že Bob Harris točí v Tokiu reklamu na Suntory whisky "Suntory Time!" a ne na pivo ;)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jistě chápete, že v době prohibice se nejde o tvrdém alkoholu zmiňovat :-))).

      Smazat
  2. A já bych zase poupravila název připravovaného snímku z The Blind Ring na The Bling Ring...:)Jinak moc hezký portrét. S pozdravem Marta

    OdpovědětSmazat