Soudce: Tuplovaný hamburger v soudní síni

Sezóna výročních filmových cen je ještě v nedohlednu, v kinech se však pomalu začínají objevovat filmy pošilhávající po oscarovém ocenění. Patří mezi ně i slzopudný snímek Režiséra Davida Dobkina Soudce, který právě přichází do našich kin. Pokud jde ovšem o kategorie, v nichž film můžeme brát vážně, stojí nám za pozornost jen herecké výkony. Robert Duvall a Robert Downey v rolích zestárlého, tyranského otce a jeho odcizeného, rebelského syna odvádějí bezchybnou práci.

Samotný film je ovšem ukázkovou přehlídkou klišé. Když k tématu traumatizované rodiny přidáme profláknuté motivy rakoviny, návratu do maloměstského rodného hnízda, ztráty paměti a soudního přelíčení, máme před sebou na plastovém tácku výstavní hollywoodský hamburger. Soudce je příliš syntetický na to, aby se na něj sebíhaly sliny. Banální scénář Nicka Schenka a Billa Dubuquea doplňuje Dobkinovo nenápadité řemeslo, takže do případných divákových slz se mísí pořádná porce „éček“. 

Výsledku nesvědčí ani nadměrná, téměř dvouapůlhodinová metráž. Dosavadní tržby v kinech svědčí o tom, že zdánlivá sázka na jistotu nevyšla ani v amerických kinech, jehož návštěvníci mají pro žánr melodramatu větší slabost než evropské publikum.

Návrat ztraceného syna

Soudce sice působí jako tuplovaný hollywoodský kýč, jeho příběh je však založen na tom, že hlavní hrdina zprvu okázale pohrdá slzami, city a rodinnými vazbami. Nový hrdina Roberta Downeyho se tak příliš neliší od jiných hercových postav z poslední doby - Sherlocka Holmese ze série akčních detektivek či Tonyho Starka alias Iron Mana z comicsové série Avengers. Když ovšem protagonistu Soudce okleštíme od jeho vtipných, sebestředných „hlášek“ a provokativně excentrického chování, máme před sebou postavu až biblicky tradiční – pokorného, ztraceného syna.

Cynický Hank Palmer se do rodného městečka kdesi v Indianě vrací po letech nepřítomnosti na matčin pohřeb. S sebou si přináší pověst pragmatika, kterému jsou pojmy morálka a čest ukradené. Doma nachází své dospělé bratry – ženatého, rezignovaně spokojeného Glena (Vincent D'Onofrio) a mentálně retardovaného Dalea (Jeremy Strong) – především však svého starého, přísného otce Josepha (Duvall). Ten strávil dvaačtyřicet let v soudní síni, kde se choval stejně nesmiřitelně a tvrdě jako doma. 

Rozložení sil se změní v okamžiku, kdy je Joseph obviněn ze zločinu: v den manželčina pohřbu podle všeho svým vozem smrtelně zranil muže čerstvě propuštěného z vězení, kam ho kdysi poslal za vraždu. Soudce měl všechny důvody zesnulého nenávidět. A protože si na nehodu nepamatuje, sám považuje svou vinu za možnou. Jediný, kdo může náhle bezbranného starce zachránit před rozsudkem smrti, je Hank. Vztah syna a otce je ovšem tak napjatý, že se soudní pře mění v zápas na život a na smrt, plný vzájemné divoké animozity...

Film samozřejmě dopadne tak, jak má – a jediné, co je na něm skutečně vzrušující, je herecké střetnutí „dvou Robertů“ – Downeyho a Duvalla. Postava Hanka Palmera byla napsána na míru Robertu Downeymu, který patří z nejlépe placeným americkým hercům současnosti (na Soudci se navíc poprvé představuje jako výkonný producent). Třiaosmdesátiletý herecký veterán Robert Duvall má na své kontě desítky rolí (a Oscara za drama Tender Mercies z roku 1983). A potěšující je, že Duvall nakonec hyperaktivního exhibicionistu Downeyho - s lakonickým stoicismem – strčí do kapsy.

Soudce nás tak navzdory své duchaprázdnosti učí, že na světě přece jen existuje nějaká spravedlnost. Byť jenom estetická. 

The Judge
USA 2014, 142 minut
Režie: David Dobkin
Scénář: Nick Schenk, Bill Dubuque

Kamera: Janusz Kaminski

Hudba: Thomas Newman
Hrají: Robert Downey, Jr. (Hank Palmer), Robert Duvall (Joseph Palmer), Vera Farmigaová (Samantha), Jeremy Strong (Dale), Vincent DˇOnofrio (Glen), Leighton Meesterová (Carla), Billy Bob Thornton (Dickham)

Premiéra: 23. 10. 2014

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin, Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)