Králova zahradnice je romance mezi řádem a choasem

Alan Rickman patří ve svých devětašedesáti letech mezi nejoceňovanější britské herce současnosti. Jeho divadelní práci a účinkování v malých, inteligentních projektech typu Rozumu a citu či Lásky nebeské zastiňuje jeho jediná role – profesor Snape v osmi filmových dobrodružstvích o Harrym Potterovi. Obojaký zloduch rychle vytěsnil jiné Rickmanovy „kultovní“ mainstreamové postavy – padoucha Grubera v akčním hitu Smrtonosná past (1988) a šerifa z Nottinghamu z Robina Hooda: Krále zbojníků (1991).

V očích nejširší veřejnosti role v diváckých hitech představují úspěch, v hercově umělecké kariéře však jen o lukrativní odbočku. Ta navíc zbrzdila Rickmanovy tvůrčí ambice. Po stylovém, nízkorozpočtovém debutu Zimní host (1997) se vrátil k filmové režii až nyní - po sedmnáctileté pauze. Kostýmní romance Králova zahradnice, kterou herec a režisér nedávno osobně uvedl na Febiofestu, do našich kin vstoupila ve čtvrtek.

Zimní host byl minimalistickým dramatem opírajícím se o divadelní text. Králova zahradnice navenek vypadá jako jeho antiteze: příběh situovaný do 17. století, na dvůr Krále Slunce Ludvíka XIV., hýří nákladnými kostýmy a dekoracemi i opulentními letními barvami. Také ve svém druhém filmu ovšem Alan Rickman citlivě naslouchá příběhu ženy, která se pokouší vyrovnat se ztrátou. Zatímco fotografkou Frances (Emma Thompsonová) v Zimním hostovi otřásala manželova smrt, zahradní architektka Sabine de Barra v sobě skrývá trauma z tragické nehody, jež ji připravila o manžela a dcerku. Na osobní drama se ovšem v Králově zahradnici váže příběh (fiktivní) ženy, jež vnesla závan života do plánů zahrad ve Versailles, do myšlení jejich tvůrce, Andrého le Nôtrea - i do existence samotného Ludvíka.

I ve druhém druhém filmu Alan Rickman spoléhá na ženské herecké charisma: famózní výkon Kate Winsletové v titulní roli je jednou z nezpochybnitelných hodnot snímku, jehož koncept destabilizuje nezkušenost debutující scenáristky Alison Deeganové. Devětatřicetiletá herečka, s níž si Rickman zahrál v kostýmní romanci Rozum a cit, uplatňuje v roli nonkonformní hrdinky svou krásu i výjimečné „fyzické“ herectví.

Sabine je žena uvyklá uskutečňovat své představy vlastníma rukama. V rámci le Nôtreova plánu versailleských zahrad má vybudovat vlastní segment – a při naplňování této výzvy si sáhle na dno tělesných i duševních sil. V sázce je osud emancipované ženy v mužském světě i Sabinina touha zbavit se vnitřních démonů. To se jí může povést, pokud obhájí svou lásku k Andrému, uvězněnému v odcizeném vztahu s povrchní manželkou (Helen McCroryová). Svůj „malý chaos“ (jak zní původní název filmu) hrdinka vnáší i do dvorského systému, když pomůže prostřednictvím příběhu o růži vrátit prestiž králově zavržené milence – paní de Montespan (Jennifer Ehleová).

„Zahradnická“ metaforika filmu není důsledná, už proto, že tvůrci pracují s ahistoričností: na sklonku 17. století žena nikdy nemohla zastávat takovou funkci jako filmová Sabine. Hrdinčina mnohočetná mise působí pateticky, neboť je morální, sociální i genderová. Dalo by se diskutovat i o vratkosti dialogu mezi formální geometrií francouzské zahrady a hrdinčiným „ženským“, domáckým stylem. Ten je ovlivněným (historicky pozdějším) anglickým stylem, jenž je uvolněnější a přirozenější. „Mužský“ řád je tu zjednodušeně vnímaný jako nepřirozený, umrtvující, sebestředný a okázale povrchní (a jeho neplodně dekadentní potenciál zviditelňuje postava Ludvíkova bisexuálního bratra Filipa v hravém podání Stanleyho Tucciho). „Ženský řád“ zviditelňuje Sabine. Zadání - taneční sál pod širým nebem - se v jejím pojetí změní k nebi vzhlížející grottu s vodní hříčkou. Intimitu prostoru (připomínajícího anglickou „tajnou zahradu“) předjímá salónek, v němž v královském paláci vedou rozhovory ženy, i užitková zahrádka, v níž Sabine přistihne Ludvíka bez jeho pompézní krusty.

Setkání, na jehož počátku žena považuje osamělého muže za kolegu zahradníka, patří k nejzábavnějším scénám filmu díky brilantnímu hereckému výkonu samotného Rickmana (kterého k účinkování ve vlastním filmu donutili producenti kvůli navýšení divácké zajímavosti díla). Winsletová a Rickman tvoří společně tak silný energetický středobod snímku, že usvědčují ze zbytečnosti banální milostnou zápletku.

Love story vázaná na postavu Andrého (v dietním podání Matthiase Schoenaertse) je zřejmou úlitbou očekávání nejširšího publika. Královu zahradnici tak můžeme vnímat také jako kompromis, který její tvůrce musel udělat tváří v tvář požadavkům komerčního filmu.

(Tento text jsem napsala pro Hospodářské noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

A Little Chaos
Velká Británie 2014, 116 minut
Režie: Alan Rickman
Scénář: Allison Deeganová, Jeremy Brock, Alan Rickman
Kamera: Ellen Kurasová
Hudba: Peter Gregson
Hrají: KateWinsletová (Sabine) Alan Rickman (Ludvík), Matthias Schoenaerts (Anfré), Helen McCroryová (Andrého manželka), Jennifer Ehleová (paní de Montespan), Stanley Tucci (Vévoda orleánský)
Premiéra: 16. 4. 2015

Pořád jsem to já: drama o zapomínání

Psychologické drama Pořád jsem to já se do českých kin veze na napěněné oscarové vlně. Hlavní představitelka, čtyřiapadesátiletá Julianne Mooreová, ovšem nezískala za svůj famózní herecký výkon jen prestižní zlatou sošku, ale i Zlatý glóbus či cenu BAFTA. S takovým mnohohlasým doporučením se nedá příliš polemizovat: snímek režisérů Richarda Glatzera a Washe Westmorelanda patří po herecké stránce prostě mezi to nejlepší, co se v hlavním proudu amerického nezávislého filmu v posledních letech zrodilo.

Předloha - románový debut americké spisovatelky Lisy Genovaové - vyhlíží už na první pohled jako poukázka na cenu Akademie. Příběh padesátileté univerzitní profesorky, jejíž život začne předčasně a nenávratně devastovat Alzheimerova choroba, ani nemůže být ničím jiným než jímavou one-woman show pro zralou herečku, která se nebojí předstoupit před kameru nenalíčená. Glatzer a Westmoreland se ovšem současně starají o to, aby klinický popis obávané choroby nepřekročil hranici divácké snesitelnosti. Mooreová vypadá „hezky“ i ve chvíli, kdy se její hrdinka pomočí, protože už nedokáže ve vlastním domě najít koupelnu. 

Taková korektní ohleduplnost snímek emocionálně zpřístupňuje většinovému publiku, které si podobné příběhy samozřejmě není ochotno pustit příliš k tělu. Načinčaný, měkký polštářek, na kterém bývají servírovaná podobná „děsivá“ témata, v podání obou tvůrců naštěstí postrádá obvyklé růžové mašličky ubrečeného kýče. Práce s potenciálně slzopudnými prvky je natolik civilní, že divák se necítí ani tak manipulovaný, jako spíš zaskočený lakoničností, s jakou mu autoři story o nevyhnutelném pádu do nicoty servírují. Divákovu spoluúčast si tvůrci zajišťují především pozorným, úsporným, nesentimentálním pohledem na hlavní hrdinku, jež se pokouší neztratit smysl pro humor. (Možná na tom měl podíl i fakt, že Richardu Glatzerovi se během příprav filmu rozjela Lou Gehrigova choroba a k režírování musel používat aplikaci IPad převádějící text do akustické podoby. Zemřel letos 10. března.)

Protagonistka filmu, Alice Howlandová je kultivovaná, dobře situovaná, sofistikovaná intelektuálka, která - po překonání prvního šoku z lékařovy diagnózy - využívá všech dostupných možností, aby svůj stav racionalizovala. Pomocníkem špičkové lingvistky, která začíná zapomínat slova, se stává mobilní telefon. S jeho přispěním Alice nějaký čas úspěšně udržuje krok s realitou. Technika ovšem selhává ve chvíli, kdy si jejím prostřednictvím předem naplánuje sebevraždu…

Hlavním hracím prostorem se stává Alicina rodina. Vzhledem k dědičné zátěži se ocitají v ohrožení tři hrdinčiny dospělé děti (včetně těhotné dcery Anny v podání Kate Bosworthové). Působivější než halasné štkaní jsou ovšem chvíle, v níž se Alice začíná nenápadně vychylovat z normálních kolejí. Dá se očekávat, že protagonistka jednoho dne nepozná svou nejmladší dceru – talentovanou herečku Lydii (Kristen Stewartová, úspěšně překonávající prokletí ságy Twilight). Víc než scéna v divadelní šatně ovšem šokuje okamžik, kdy Alice zapomene svou oblíbenou zmrzlinu a v cukrárně se mechanicky přidává k objednávce manžela (uměřený Alec Baldwin).

Pořád jsem to já je příběhem o ztrácení, jež je o to děsivější, že Alice toho měla původně tolik: skvělou, prestižní práci, společenské i přátelské kontakty na úrovni, šťastný a bohatý rodinný život. Všechno, co celý život budovala a opečovávala, ovšem postupně mizí. Ve vzduchu nakonec zůstane viset jediné, symbolické slovo připomínající, že nejde o konkrétní „realistický“ příběh, ale o rozmyslné vyprávění á la thèse. Glatzerův a Westmorelandův snímek má důrazný, nepřehlédnutelný existenciální rozměr. Nutí vás totiž přemýšlet bez sentimentu o sobě: až bude vše ztraceno, jaké by mohlo být vaše „poslední slovo“?

Still Alice
USA 2014, 100 minut, titulky
Režie a scénář: Richard Glatzer, Wash Westmoreland

Kamera: Denis Lenoir

Hudba: Ilan Eshkeri
Hrají: Julianne Mooreová, Alec Baldwin, Kristen Stewartová, Kate Bosworthová, Shane McRae

Premiéra: 16. 4. 2015

Sociolog během výzkumu v terénu podlehne svodům studentského života

"Protože však ve Šteindlerově filmu jde o moralitu, Víťův  skutečný statut vyjde najevo a noví přátelé hrdinu pošlou tam, kam podle nich patří všichni muži jeho věku – do hrobu..."

(Vrať se do hrobu, 1989)

Sherlock Holmes se rozhodne věnovat výlučně hře na housle

"Nepříliš hudebně talentovaný detektiv naštěstí i v novém prostředí naráží na zločiny, které zaměstnávají jeho neúnavnou, analytickou mysl…"

(Touha Sherlocka Holmese, 1971)