Bezva ženská na krku

Tomáš Hoffman patří ke komerčně nejúspěšnějším českým producentům. Tvářnost domácího filmu ovlivňuje od roku 2005, kdy založil vlastní společnost Infinity. Svou producentskou kariéru odstartovat romantickou komedií Román pro ženy (2005) Filipa Renče a letní komedií Účastníci zájezdu (2006) Jiřího Vejdělka. S oběma režiséry Hoffman spolupracoval i v následujících letech: s Renčem na vodáckém thrilleru Na vlastní nebezpečí (2007), s Vejdělkem na Romingu (2007), Ženách v pokušení (2010), Mužích v naději (2012) a Něžných vlnách (2014). Hned čtyři z těchto snímků se probojovaly do čela ročních žebříčků návštěvnosti českých kin.

Hoffman, který studoval filmovou vědu na FF UK a psal o filmu coby redaktor měsíčníku Cinema v jeho nejlepších časech, se ovšem nespecializuje jen na úspěšné koncepty žánrových snímků. Janu Hřebejkovi vedle komedie Nestyda (2008) produkoval i politické drama Kawasakiho růže (2009) a pedofilní thriller Nevinnost (2011). Mezi Hoffmanovy neuskutečněné sny patří i film o bratrech Mašínových. Jeho jméno se nyní nejčastěji skloňuje v souvislosti v novou, odvážně realistickou verzí Švejka, na kterou jako producent získal od Státního fondu kinematografie sedmnáctimilionový grant. Do své režisérské stáje si tak Hoffman přidá ceněného artového režiséra Bohdana Slámu.

Hoffmanův nápad vyzkoušet si na vlastní kůži režisérské řemeslo v tomto kontextu působí jako zralé rozhodnutí úspěšného byznysmena, který zatoužil dopřát si nový zážitek. Debutující režisér se coby poučený producent projevil i v tom smyslu, že se obklopil schopnými spolupracovníky. Mezi ty patří především střihač Ondřej Hokr, který se podílel na řadě filmů Jiřího Vejdělka.

„Může za to režisér nové vlny Evald Schorm, který řekl, že filmovým režisérem může být každý, kdo nedokázal, že jím není,” odvolává se Tomáš Hoffman na nezpochybnitelnou uměleckou autoritu. S artem ovšem Bezva ženská na krku nic společného nemá. Svým charakterem, žánrem i stylem patří mezi ryze divácké projekty společnosti Infinity. Pod příběhem mladé ženy, která nachází po rozchodu s nevěrným manželem nový smysl života na venkově, je Tomáš Hoffman podepsaný také jako scenárista. Na romanci novopečené vesnické učitelky Elišky a navenek zakyslého hrobníka Božíčka se ovšem (vedle Martina Horského) podílel i mnohokrát osvědčený Jiří Vejdělek. Vyprávění, v němž titulní hrdinku svým úsměvem rozzáří Petra Hřebíčková (Muži v naději, seriál Případy 1. oddělení), nese některé rysy „vejdělkovské“ zábavy – už proto, že úspěšného režiséra a jeho producenta spojuje podobný náhled na svět.

„Sdílíme životní filozofii, že dobrá nálada a elementární lidská slušnost jsou základní výdobytky naší civilizace,“ vysvětluje Tomáš Hoffman, jehož s Vejdělkem spojuje i láska k filmům. Ostatně už plakát k Bezva ženské, připomínající svým řešením ikonickou hollywoodskou romanci Pretty Woman, upomíná na producentovu původní novinářskou profesi i jeho zálibu v živé filmové klasice. Bezva ženská na krku se ovšem od vejdělkovských opusů liší svým vyzněním: autor Žen v pokušení a Mužů v naději si rád pohrává s „amorálním“ řešením vztahových propletenců, zatímco Bezva ženská  sází na klasický, romantický komediální model.

„Občas se setkávám s názorem, že jako vychytralý producent točím schválně komedie, abych měl na doutníky,“ upozorňuje Tomáš Hoffman. „To není pravda. Mám rád komedie a zábavné filmy, takže s Jirkou Vejdělkem točíme vlastně jenom takové filmy, které bychom v kině sami rádi viděli. A naštěstí nejsme sami.“

Příběh Bezva ženské na krku se soustřeďuje na trable, které prožívá vykořeněná městská panička ve vztahu k osamělému vesnickému bručounovi Božíčkovi v podání Ondřeje Vetchého. Nerudná image muže, který se zařekl, že s ženským pokolením navždy skoncoval, ovšem rychle vystřídá sympatická vstřícnost. Vetřelkyně v hrobníkově zanedbaném domku se nevyhnutelně mění v rozněžnělou, leč energickou zachránkyni, která udělá Božíčkovi pořádek v domácnosti i v rodinných vztazích.

Nechybí ani zápletka kolem hrobníkovy minulosti, kterou pro svou novou sousedku vesnické drbny náležitě opentlí. Také samotná Eliška má co řešit, a to nejen v minulosti spojené dlouho s pohodlným životem po boku úspěšného manžela Pavlem (Jiří Langmajer), ale i v konfliktní současnosti. V té mladá učitelka svůj nový život spojila s žáky z vesnické jednotřídky, kterou se agilní místní starosta (Miroslav Táborský) pokouší udržet v chodu za každou cenu. Malé škole, kterou založil jeden ze starostových předků, totiž hrozí zavření kvůli nedostatku žáků. Do vyprávění se tak dostávají i aktuální problémy současného venkova. Tomáš Hoffman s Vejdělkem se ovšem ubírají osvědčenou cestou harmonizace. Tak je tomu i v případě takového „moderního“ motivu, jakým je soužití Pavlovy sestry – lékařky Kláry (Tereza Kostková) - s temperamentní Lucií (Jenovéfa Boková).

Nevěrník Pavel a lesbický pár hledající možnost, jak si pořídit děťátko, patří v rámci vyprávění do světa města, ze kterého nešťastná hrdinka bez rozmyslu prchne do venkovského zapadákova, kde začíná hledat záchytné body. Předchozí život ovšem Elišku dostihne i ve vesnici, která se symbolicky jmenuje Nadějov… Bezva ženská na krku tak není jen žánrovým milostným příběhem o sbližování dvou osamělých lidí, ale také zformováním režisérovy vědomě, jásavě naivní představy o svérázném kouzlu českého venkova. Ten si ve filmu žije svým tempem navzdory nejrůznějším inovacím zvenčí. Navíc vyniká zázračnou schopností absorbovat nejrůznější cizorodé prvky.  Na rozdíl od troškovských Babovřesků ovšem Hoffman sází na starosvětské, harmonické pojetí vesnice, takže hájí stejnou stranu idealistické barikády jako Vorlova navoněné sociální pohádka Instalatér z Tuchlovic. Venkované se v Bezva ženské dokážou semknout nejen u piva při „pálení čarodějnic“, ale dovedou nakonec společně podporovat i takovou dobrou věc,jakou je láska.

Koncept Bezva ženské na krku tak zapadá do klasických žánrových vzorců, které obvykle generují divácký úspěch. O tom, nakolik se ho Tomáši Hoffmanovi povedlo uvést do života coby režisérovi, se diváci mohou přesvědčit v kinech od 13. října.

(Tenhle text jsem psala pro svou rodnou Revue Filmového přehledu jako preview (aniž jsem tedy film viděla),  

P. S. (po zhlédnutí filmu): Poděkování v závěrečných titulcích skutečně patří mně. Tomáš vyslyšel mé naléhání, že v každé pořádné romantické komedii hrdina na konci běží. Ondřej Vetchý měl původně při běhu ze sebe ještě servat košili, aby si divačky znovu užily jeho vypracované svalstvo. Režisér však bohužel tento detail z neznámých důvodů nakonec nerealizoval.    

Bezva ženská na krku 

Česká republika 201, 97 minut

Režie: Tomáš Hoffman

Scénář: Tomáš Hoffman, Jiří Vejdělek, Martin Horský

Kamera: Jan Drnek

Hrají: Petra Hřebíčková (Eliška), Ondřej Vetchý (Božíček), Miroslav Táborský (starosta), Jiří Langmajer (Pavel), Tereza Kostková (Klára), Jenovéfa Boková (Lucie), Václav Postránecký (Pařízek), Nela Boudová (Coufalová), Matouš Ruml (hajný), Jiří Vejdělek (pozůstalý) 

Premiéra: 13. října 2016.

Inferno

V adaptaci dalšího románového bestselleru Dana Browna se Tom Hanks vrací v roli profesora z Harvardu, který s oblibou zachraňuje svět před zkázou. Po Šifře mistra Leonarda (2006) a Andělích a démonech (2009) se režie nového brownovského trhilleru opět ujal Ron Howard. Podobně jako před třemi lety kniha, i filmové Inferno je sázkou na jistotu: Hanks i v šedesáti dostane diváky do kina prakticky na cokoli a Brownovy šarády zůstávají chytlavé, i když při nich můžete klidně vypnout mozek.

Podobně jako James Bond či Jason Bourne, také filmový profesor Robert Langdon se prohání po světě s lehkostí bohatého amerického turisty. Místo pistole vládne vědomostmi symbilologa a znalce umění i literatury, které mu v Infernu ovšem poněkud zablokuje momentální, záhadná ztráta paměti. Protože tentokrát jde zvláště o reálie spojené s básníkem Dantem Alighierim, vypadá to, že se Langdon - a s ním i celý příběh - zasekne ve Florencii. Pak to ovšem hrdina přes Benátky vezme až do Turecka. Inferno má tak podobu vzpomínky na prázdniny v Evropě, které hysterická průvodkyně pro povrchní americké turisty proměnila v honičku po tamních pamětihodnostech. Langdon, doprovázený sličnou mladou lékařkou Siennou (Felicity Jonesová z Teorie všeho), procválá muzejní expozice a jejich zákulisí, včetně tajných vchodů. Harvardský akademik se zastavuje jen proto, aby se vydýchal a okomentoval nějaký významný exponát coby další indicii ve svém pátrání.

Langdonovým cílem je najít a zneškodnit schránku s bakteriemi moru, kterou před svou smrtí kamsi ukryl šílený miliardář-ekolog. Nápad ulevit přelidněné matičce Zemi prostřednictvím ničivé pandemie ovšem neděsí jen Langdona, ale i pracovníky Světové zdravotnické organizace, jmenovitě hrdinovu bývalou lásku – doktorku Sinskeyovou (Sidse Babett Knudsenová). Nikdo ovšem samozřejmě nečeká, že by Inferno nabízelo nějaký kloudný komentář k otázce přelidnění. Ta se dokonce tichounce smete pod koberec během očekávaného vítězství dobra nad zlem (oděným mimochodem „významně“ do šátku připomínajícího hidžáb).

Langdon má během svého pátrání v patách rozličné pronásledovatele (včetně pěkně drsné, falešné policistky na motorce). Ani divák přitom dlouho netuší, kdo je vlastně na čí straně. Ve dvou třetinách vyprávění dojde k několika zásadním odhalením. Pro diváky, které baví hra s proměnlivými pravidly, tak Inferno skýtá poměrně dobrou zábavu. Ron Howard se tak připomíná především jako oscarový režisér psychologického thrilleru Čistá duše (2002). Tomu odpovídají i bezmála hororové okamžiky, kdy diváka zatahuje do nitra Langdonovy pošramocené fotografické paměti, jež zásahem zvenčí tone v horečnatých, apokalyptických vizích. Na rozdíl od Čisté duše ovšem jde jen o zbytečné ornamenty, které z vyprávění rychle vytlačí standardní honičková poetika. Stejně nesmyslně se ve filmu najednou objeví vysvětlující retrospektiva v podobě Sienniny sladkobolné vzpomínky. Možná si pietně zavzpomínáte na Scottova Hannibala, kterému šlo možná ledacos vytknout, ale temnou florentskou atmosféru vytvořil dokonale.  

Inferno je tak stylově méně čisté než předchozí dva brownovské filmy, přestože Ron Howard se i tentokrát opírá o tým zkušených spolupracovníků. Italoameričan Salvatore Totino v rámci akčních scén šikovně prezentuje rozličné turistické krásy, zatímco skladatel Hans Zimmer opatřil Inferno náležitě vhodnou, leč nepřekvapivou hudbou. Osvědčený scenárista David Koepp (který má na svém kontě i zatím posledního Indianu Jonese) se pak stará i o to, aby hollywoodizovanému divákovi nenáročnou formou odprezentoval renesanční reálie, aniž by zpomaloval honičky. V souvislosti s Dantem vám tak nejspíš utkví v paměti, že italský velikán marně miloval jistou Beatrici a že napsal jakési Inferno. Lituji českého distributora (a před ním vydavatele českého překladu knihy), že vypadá jako hlupák. Marketingově je to asi v pořádku, ale po našem to vždycky bývalo Peklo.  

Inferno

USA 2016, 122 minut, titulky
Režie: Ron Howard
Scénář: David Koepp (podle předlohy Dana Browna)
Kamera: Salvatore Totino

Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Tom Hanks (Robert Langdon), Felicity Jonesová (Sienna Brooksová), Omar Sy (Bruder), Ben Foster (Zobrist), Sidse Babett Knudsenová (Sinskeyová), Irrfan Khan (Sims)
Premiéra: 13. října 2016

(Tohle je výrazně jiná verze textu, který vyšel v Hospodářských novinách.)

Zemřel Andrzej Wajda

Devátého října zemřel v požehnaném věku devadesáti let Andrzej Wajda - režisér, díky kterému jsem kdysi záviděla Polsku některé jeho problémy. Vlastenectví prověřené komplikovanou historií vítězství i proher mělo v jeho filmech vždycky i tu temnou, odvrácenou stránku, lesk a sebevědomí mu však nikdy nechyběly. V druhé polovině 70. a v 80. letech jsem pro sebe myslím nasála to nejdůležitější, tím spíš, že v normalizovaném československém filmu podobné reflexe domácích dějin beznadějně chyběly. A ještě Katyň (2007) mne přesvědčila, že navzdory svému věku měl Wajda i v pozdním věku nejen co říct, ale že to uměl říct přesvědčivě. Nezapomenu, jak jsem vytáhla své dvě nechápající, gymnaziální kamarádky do Varšavy na víkend, kde jsme viděly v archivním kině nějakého Hitchcocka (Sabotáž, myslím) a pak v normálním", slavnostně vyzdobeném kině Člověka ze železa. Táhlo mi mým v zásadě asociálním, apolitickým mozečkem, jak dlouho to bude ještě trvat, než se u nás něco změní, a jestli bude mít revoluce pro mne taky tu báječnou příchuť hrdosti a nebezpečnosti.

Ne všechno z Wajdy jsem tehdy pochopila, ne všechno mne oslovilo, v 90. letech jsem už neviděla zdaleka všechno, co žijící klasik polské kinematografie natočil. A abych teď o wajdovském světě mohla vydat nějakou komplexnější a méně osobní zprávu, musela bych se na většinu jeho děl nejspíš podívat znovu. Danton je ovšem jedním z filmů, které si často pouštím - a takhle po volbách na něj mám vysloveně chuť.  Tak vím, co budu dělat dneska večer.

https://www.youtube.com/watch?v=xxYGv4dTny8

Přispějte NaFilM!

Dneska se úspěšně pořádají veřejné sbírky na ledaccos. A tenhle můj text je svého druhu příspěvkem na projekt výstavy NaFilM!, přesněji na druhou jeho část, která se otevře v prostorách paláce Chicago na pražské Národní třídě v listopadu. Pokud jste byli v malostranském Muzeu Montanelli  na předchozí - první - části výstavy, tak víte, s jakým kurátorským citem a nápaditostí pořadatelský tým ke svému projektu přistupuje. Ambiciózním cílem studentů katedry filmových studií FF UK a jejich přátel je vznik filmového muzea. Než získají prostory pro stálou expozici a náležité finance, udržují povědomí o projektu prostřednictvím výstav, představujících vždy několik konkrétních témat z filmové historie. Postupně tak vzniká základ vysněného muzea...

Na hlavních strůjkyních akce - Adéle Mrázové a Terezii Křížkovské - obdivuji tvořivost a zarputilou energii, s jakou si jdou za "svým" (které je ovšem vlastně "naše" - protože kdo by nestál o filmové muzeum, že). Není pro ně problém se v rámci propagace převléknout za hrdinky Sedmikrásek nebo za jiné postavy z populárních českých filmů  (Dívku na koštěti asi z úvodního obrázku taky poznáte). A to vůbec neubírá projektu na "vážnosti", odbornosti a vnitřní kontinuitě. (Protože bude i trojka.  Zatímco tým finišuje s přípravou listopadové výstavy, prochází schvalovacím kolečkem - doufejme, že úspěšně - žádost o grant pražského magistrátu na třetí část výstavy.)

Hodně se těším na to, co tihle čiperní a chytří pořadatelé letos v listopadu veřejnosti nabídnou. Přispět ke zdaru výstavy můžete i vy, a nemusíte se převlékat do plavek. Když se podíváte na Hithit, najdete řadu odstupňovaných možností, jak se k podpoře projektu přidat. Do konce veřejné sbírky zbývá dvanáct dní, vybráno je momentálně zatím "jen" 176 300 korun z cílových 250 tisíc. Minule se to povedlo na údernických 166 procent...