Prohledat tento blog

pátek 30. září 2011

Blade Runner: znovu viděná scéna s přístrojem Esper

Občas se mi povede sejít se s kolegy-kamarády Tomášem Seidlem a Zdenem Kubinou, abychom si zamudrovali nad možnostmi, které z našeho pohledu skýtají nové technologie. (Což je zvlášť absurdní u mne, která jsem naprosto netechnicky založená, takže se musím zaměřovat jen na ty nejobecnější postřehy.) Zdeno, který je hrdým majitelem solidní blu-ray soupravy, nám už před časem nabídl velmi pěknou inspiraci u sebe doma (ze které vyplynul tento text). Vedle některých okamžiků z Psycha jsme se onehdy zaměřili na tu slavnou scénu ze Scottova Blade Runnera, ve které bývalý policista Rick Deckard (Harrison Ford) používá svůj domácí přístroj Esper k analýze fotografie, na které objeví díky odrazu zrcadla na šatní skříni ve vypouklém zrcadle postavu hledané umělé bytosti – spící replikantky Zhory, která se nachází v pokoji sousedícím s fotografovanou místností (připomeňte si ji tady). Vedle Voight-Kampffova testu, který umí díky systému otázek a reakci zorniček zkoumaného subjektu odlišit člověka od replikanta, je Esper dalším fiktivním přístrojem, který obohacuje podmanivý, živoucí a tajemný svět Scottova filmu. Pomáhá tematizovat „existenciální“ motiv lidského oka, který je vizuálním leitmotivem celého vyprávění, a vnímá ho ve vztahu k technologii – respektive ho přes technologii překlápí zpět k otázkám existence, netýkajícím se už ovšem postav, ale režiséra a diváka.

Oprávnění vyjadřovat se k přístroji Esper čerpám ze skutečnosti, že Ridley Scott nebyl a není chladný technokrat, ale tvůrce hodně emocionální a velmi vizuální, a že svými obrazy usiluje především vyprávět nějaké komplexní příběhy (ostatně ho k tomu předurčuje i jeho původní malířská edukace). Což je myslím důvod, proč jeho Blade Runner i po téměř třiceti letech od premiéry drží pohromadě a dokonce - nejen na internetu - neustále přitahuje další komentáře a interpretace. Přičemž stále ještě existuje silná skupina zastávající názor, že sám hlavní hrdina není replikant, tedy umělá bytost stvořená k lidskému obrazu – tím se však teď zabývat nebudu. Scéna s Esperem v touto otázkou souvisí v tom smyslu, že se i v ní pracuje s fenoménem „repliky“, a to ve vztahu k obrazu vytvářenému zrcadly a čočkami snímacích přístrojů.

Situace je zapeklitá v tom smyslu, že médií šmírujících realitu, tedy médií zrcadlících a zobrazujících, je tu přítomno hned několik (dvě nestandardní zrcadla, čočka fotoaparátu, přístroj Esper „zanořující se“ do fotky – a tím zastřešujícíma finálním, se kterým je nutno počítat nakonec, je samotná filmová kamera). Snad abyste se na tu scénu ještě jednou podívali (i když je opravdu vzrušující si ji záběr po záběru prohlížet na velké obrazovce z blu-raye). Smyšlený přístroj, který pro Scottovy potřeby stvořil výtvarník Syd Mead, vypadá dost přesvědčivě - a je docela zajímavé, že se možnosti obdobným způsobem pracovat s fotografiemi objevují až dnes. Původně „placatá“ fotka se dnes dá vizualizovat ve „3D“ - ale na výsledku není a nemůže být nikdy vidět nic jiného než to, co bylo vyfotografováno. Supermoderní Esper je v tomto smyslu „nemožnou“ technologií, kterou jako diváci filmu přijmeme zřejmě především proto, že jedním ze zmíněných médií je staré dobré konvexní zrcadlo, které nejspíš známe z portrétu manželů Arnolfiniových (1434) Jana van Eycka (jen připomínám, že se tam v zrcadle visícím na stěně za namalovanou dvojicí odráží místnost před nimi, v níž lze zahlédnout portrétujícího umělce.

Konvexní zrcadlo má nejspíš pro milovníka klasické malby Scotta autoreferenční význam. Vypuklé zrcadlo bývá oblíbenou pomůckou při demonstracích neeuklidovské geometrie. Existuje ovšem plno literárních a filmových příběhů vyprávějících o tom, že za zrcadlem (a může být i docela obyčejné) se nerealizuje jen zdánlivý průnik nějakého toho paprsku, ale nacházejí se tam celé „jiné“ světy. Já jsem dost tupá a možná jsem to nepochopila správně, ale ze Scottovy rafinované, „nemožné“ optické hříčky pro mne vyplývá, že obraz spící Zhory v prostoru "putuje" spolu s tím, jak se pokoušíte přijít na to, kde se vlastně replikanta nachází - kdesi za divákovými zády, v přilehlém prostoru vedle něj? Opilý a emocionálně roztvrtaný Deckard se svým implantovaným, obsesivním snem o jednorožci je navíc dalším unikavým elementem (a jako vypravěč je nutně nespolehlivý). Divák (a režisér!) jsou jistě stejně jako Zhora součástí onoho neustále objevovaného světa, který nebyl vyfotografován, ale přece existuje. Až mne z toho jala závrať.

Ve vypuklém zrcadle v Blade Runnerovi proto nevidíte fotografa celé scény ani Ridleyho Scotta, ale pootevřené dveře šatní skříně, tedy jakési „rozlomené zrcadlo“, z nějž teprve Deckard vyčaruje odraz hledané osoby. Ten si pak nechá od svého Espera vyzvětšovat – ale tou komplikovanou prací vlastně nic moc nezíská, protože podoba Zhory je nejasná a rozmazaná. Asi stěží by podle ní Zhoru našel (herečce Joanne Cassidyové se ostatně vůbec nepodobá.) A ještě štěstí, že má Deckard ještě jinou stopu, po které se může vydat, protože tohle je vlastně slepá ulička: celá ta složitá analýza fotografie směřuje ke konstatování, že technika (i ta superdokonalá, která dokáže nemožné věci) a obecněji lidské vědění (i kinematografie) jsou omezené a nedovolují postihnout jedinečnost trvání živé bytosti, kterou charakterizují její skutky a ukotvuje schopnost milovat.

K podobnému výsledku (odhalujícímu technologii a racionalitu jako nedostatečný a selhávající nástroj poznání) ostatně vede i Voight-Kampfův test uplatněný na replikantce Rachael – a takové je i vyznění celého filmu. Asi je jasné, že tahle scéna z Blade Runnera neodpovídá jednoznačně ani na tradiční otázku, zda je oko kamery čočkou, kterou nám zprostředkovává nějaký pohled do jiného světa, nebo zda je zrcadlem, ve kterém vidíme zas jen sami sebe.

3 komentáře:

  1. Jen bych podotknul, že na té fotografii jde v závěru vidět to tetování co má Zhora na líci a na krku, což bych řekl je to hlavní, co Deckarda zaujalo. (Blade Runner bylo první BD, co jsem si běžel koupit, takže jsem si to teď, inspirován vámi, taky rozkrokoval po snímcích). A souhlasím, že se Esper chová tak trochu nadpřirozeně, protože na konci, ve fázi skoro největšího zvětšení, nejdřív vidíme její levý loket a jak se záběr na příkaz Deckarda posunuje doleva, tak se loket chová, jako kdybysme se dívali v prostoru a ne na zvětšnou fotografii. Buď jsem taky "tupý" a nepochopil jsem to, nebo to musel být Scottův záměr.

    OdpovědětSmazat
  2. Měl jsem na mysli pochopitelně Zhořin loket :-)

    OdpovědětSmazat