Prohledat tento blog

pondělí 5. září 2011

Vejdělek a spol: Český recept na filmový hit

Nemanželský sex a mobilní rozhovor
s manželkou: fakt sranda 
Ať se nám to líbí či nikoli, Muže v naději vidělo už za první týden promítání (včetně předpremiér) dvě stě tisíc diváků. Za sebou má nový film Jiřího Vejdělka dva týdny promítání a podle čerstvé zprávy Unnie filmových distributorů už stihl utržit 35,75 milionů korun. Devětatřicetiletý Vejdělek tak aspiruje na nejúspěšnějšího českého filmaře současnosti: jeho komedie Ženy v pokušení byla loni divácky vůbec nejúspěšnějším titulem v českých kinech. S počtem 1,232 milionu diváků pokořila v očích domácích diváků i takové stoprocentní hollywoodské hity, jakými byly Avatar, Alenka v říši divů či předposlední díl Harryho Pottera. Vejdělek navíc Ženami v pokušení korunoval své předchozí úspěchy: v roce 2006 stejnou první příčku ročního žebříčku dobyl svým komediálním debutem Účastníci zájezdu. Rok poté pak celkem nečekaně zabodoval s tragikomedií Roming, která byla jedenáctým nejnavštěvovanějším titulem roku. Snímku s romskou tématikou přitom nikdo velký úspěch nesliboval. V roce 2008 režisér znovu dokázal svou schopnost zaujmout diváky komediálním zpracováním divácky značně „nepříjemného“ tématu: tragikomedie Václav, která vypráví o potížích mentálně retardovaného muže, zaujala v ročním žebříčku návštěvnosti slušné patnácté místo.

Vejdělek šlape na paty  Janu Svěrákovi,
jehož  posledním úspěchem byly
Vratné lahve
Díky Ženám v pokušení, které vydělaly 123, 8 milonu korun, se pak Vejdělek po Janu Hřebejkovi (Pelíšky) a Janu Svěrákovi (Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve) stal teprve třetím českým filmařem v historii, který překonal magickou hranici milionové návštěvnosti. Muži v naději patrně jeho pozici ještě upevní. Snímek, podpořený masivní reklamou a uváděný renomovanou společností Falcon, je zjevně natočený a distribuovaný tak, aby přitáhl do kin co nejvíc diváků. Řada renomovaných filmových kritiků sténá odporem nad cynismem příběhu, který prezentuje manželskou nevěru jako velkou legraci a dokonce jedinou možnost, jak dlouhodobě udržet partnerský vztah. Nejde přehlédnout, že Vejdělek s chladnokrevnou profesionální jistotou odpozoroval a využil nejvýnosnější trendy posledních let.

Slabý distribuční rok


Saxána a Lexikon kouzel Vejdělka
patrně nepřekoná
Muži v naději mají velkou šanci stát se hitem roku už proto, že na poli domácí filmové zábavy nemají v letošním slabém distribučním roce prakticky žádnou konkurenci: nudný, nevkusný rodinný muzikál F. A. Brabce V peřině, který distribuční společnost H.C.E. v červnu prezentovala jako první mainstreamová domácí 3D podívanou, u diváků propadl. A velkou šanci proti Vejdělkově komedii nebude patrně mít ani Saxána a Lexikon kouzel Václava Vorlíčka. Pokračování legendární Dívky na koštěti (1971), které míří do kin 15. září péčí nové, agilní společnosti Film Europe, bude totiž rodinnou podívanou zaměřenou na děti. A z této kategorie se většinou (na rozdíl třeba od USA) negenerují ty největší domácí hity: předchozí Vorlíčkův opus, Mach. Šebestová a kouzelné sluchátko, byl v roce 2002 až osmým nejnavštěvovanějším titulem v českých kinech. Nachlup stejně si vedla o šest let později Nejkrásnější hádanka Zdeňka Trošky, ještě před deseti lety vnímaného jako pohádkářský fenomén české filmové scény.

Perfect Days - I ženy mají své dny 
Jiří Vejdělek, který se ujal (stejně jako v případě Žen v pokušení) produkce svého filmu spolu se zkušeným Tomášem Hoffmanem ze společnosti Infinity, však vsadil na žánr vztahové komedie. Ten je z dlouhodobého hlediska vůbec nejoblíbenějším žánrem českého publika. Podobně zaměřený snímek Perfect Days – I ženy mají své dny, který do kin uvede společnost Bontonfilm na začátku listopadu, ani ten ovšem zřejmě neohrozí razantně líbivý koncept Vejdělkových Mužů v naději. Alice Nellis. která film s Ivanou Chýlkovou v roli úspěšné ženy toužící po dítěti režírovala, se totiž dlouhodobě profiluje jako subtilní, kultivovaná autorka. A jejím hlavním cílem není útok na divákovu kapsu.

Duše jako kaviár
Právě tento cíl – samozřejmě nijak opovrženíhodný – sleduje dlouhodobě producent Tomáš Hoffman, který je na poli komedií o lidských vztazích zkušeným hráčem. Jako koproducent se podílel už na Duši jako kaviár a Příbězích obyčejného šílenství, které se pokoušely v polovině minulého desetiletí najít funkční komerční model v okruhu témat, která české diváky dlouhoodbě zajímá. Prostřednictvím své společnosti Infinity pak Hoffman spolu s TV Nova (která vůbec poprvé vstoupila na pole filmové produkce) spoluprodukoval snímek Filipa Renče Román pro ženy, který se stal divácky nejúspěšnějším titulem českého filmového roku 2005. Adaptace románového bestselleru populárního spisovatele Michala Viewegha do kin přivedla 550 tisíc diváků, kteří zaplatili na vstupném víc než 52 miliónů korun. Román pro ženy zůstává i dnes jednoznačně prototypem úspěšné vztahové komedie.

Romány pro ženy

Román pro ženy 
Hrdinky Románu pro ženy – redaktorka ženského časopisu Laura a její matka, tlumočnice Jana – hledají „toho pravého muže“, přičemž si nechtěně konkurují. Jsou prezentovány jako obyčejné ženy, byť se pohybují v apartním „lepším“ světě, představovaném nadstandardně vyhlížejícími byty, restauracemi, auty, muži a jinými předměty denní spotřeby. Přitažlivost reklamy na hezký a bezproblémový život, který by si přála žít téměř každá žena, umocňuje atraktivní herecké obsazení. To kombinuje osvědčené herecké šarže (Simona Stašová, Marek Vašut, Miroslav Donutil) a svěží nováčky (neokoukaná Slovenka Zuzana Kanóczová v hlavní roli).

Zizana Kanóczová předznamenala fakt,
že v české vztahové komedii musí
vystupovat "žhavá" Slovenka 
Hrdinky filmu jsou prezentovány jako žádoucí, chytré a schopné, a v zásadě se tak i chovají: pro divačky proto není nijak ponižující se s nimi ztotožnit i v „párovacím“ příběhu, který by žádná feministka za střízliva neschválila (zvlášť když samotné vyprávění feminismus zesměšňuje jako pokryteckou ženskou strategii). Vieweghova alibistická ironie spolu s řemeslným vypravěčským umem režiséra Filipa Renče pomáhá publiku strávit skutečnost, že film nakonec naplňuje „jen“ osvědčené schéma hollywoodských romantických komedií. I v Románu pro ženy totiž funguje romantická teze, že každý může najít svého ideálního partnera a že lidé jsou navzdory promiskuitnímu a cynickému sexuálnímu chování okolního světa schopni se kvůli „opravdové lásce“ změnit k lepšímu. Tato teze je demonstrována jak na mužských, tak na ženských hrdinech, ale v zásadě je samozřejmě zaměřena na ženské publikum.

Erotický sen infantilního starce
(Vratné lahve)
Stejně razantně úspěšný model, splňující požadavky klasické romantické komedie, nabídl divákům producent a režisér Jan Svěrák: autor oscarového Kolji (1996) před čtyřmi lety zabodoval vztahovou komedií Vratné lahve, která do pokladen kin z kapes 1,2 milionů diváků vytáhla 124,3 milionu korun a stala se tak nejúspěšnějším titulem roku 2007 v českých kinech. V příběhu novopečeného důchodce Tkalouna, který se odmítá smířit s omezeními „podzimu života“, nabídl divákům přesvědčivě pozitivní, harmonický a celistvý koncept, navázaný ovšem na letité jistoty jeho režisérského universa - scénář a hereckou účast jeho otce Zdeňka. „Starosvětský“ model Zdeňka Svěráka, který jeho syn bez generační invence převzal, vyzdvihuje takové tradiční hodnoty, jako je morálka, zodpovědnost, rodinná soudržnost a mužské přátelství. V rámci svěrákovských filům nemá proto místo „reklamní“ pojetí světa plného atraktivních, ale cenově stěží dostupných prvků, které zvyšuje divákovu touhu ztotožnit se s předváděným příběhem. Mužské i ženské postavy působí sympaticky a obyčejně, ve Vratných lahvích zůstávají „apartní“ pouze erotické sny hlavního hrdiny. Ty jsou ovšem prezentovány v ironických uvozovkách jako výrony hravé stařecké infantility. Vratné lahve jsou sice rodinnou podívanou, ve skutečnosti však jde především o film pro ženy, který potvrzuje rodinný model soužití jako jediný správný. Plánovaná nevěra hrdinovi nevyjde a navíc poznává, že jedinou „pravou“ ženou jeho života je jeho manželka (Daniela Kolářová). Do bezpečného přístavu manželství je pak v příběhu o možnosti druhé životní šance naháněna i hrdinova nešťastná, protože rozvedená dcera (Tatiana Vilhelmová). Ta se dá dohromady s hrdinovým bývalým kolegou (Jiří Macháček).

Líbáš jako Búh: muž snů?
Další vztahovou komedií, která se stala titulem roku, byl snímek Líbáš jako Bůh, který před dvěma lety produkčně zaštítila distribuční společnost Falcon. Před dvěma lety přivedl do kin 904,5 tisíc diváků, kteří ze svých kapes, jejichž obsah začala ztenčovat ekonomická krize, vytřásli celkem 89, 8 milionů korun. O tom, že pragmatický kalkul jde i v českém filmu napříč generacemi svědčí skutečnost, že film natočila tehdy devětašedesátiletá Marie Poledňáková. Ta je coby zkušená populistka českého mainstreamu dlouhodobě dokonce úspěšnější než Zdeněk Troška. Populismus je Poledňové bytostně vlastní a přesahuje koncept pouhého „románu pro ženy“, který třeba ještě v roce 2007 naplnil Bestiář Ireny Pavláskové, jejž inspiroval scénář módní autorky Barbory Nesvadbové a jenž obsadil desáté místo českého ročního žebříčku. Poledňáková do polistopadové filmové scény zasáhla předtím jen jednou (komedií Jak se krotí krokodýli/2006), vnesla do ní však všechnu svou zkušenost s normalizační „kinematografií zapomnění“.

Muži - bez pokušení (S tebou mě
baví svět
Ta se jen tvářila, že nabízí divákovi tolik potřebný oddech od každodenních starostí a všeobjímajícího politického marasmu. Ve skutečnosti však svou prázdnotou dokonale kopírovala (a dokonce oslavovala) normalizační konzumní model života: všichni se přece měli vlastně docela dobře. Hrdinové Poledňákové jsou odjakživa slušně situovanými příslušníky střední třídy, kterým k dokonalému štěstí stačí doladění rodinných vztahů. Stejně jako hrdinové režisérčina snímku S tebou mě baví svět (1981), který divácké hlasování povýšilo na „českou komedii století“, si užívají nekonečného výletu do světa prázdninové bezstarostnosti. Stav, z nějž jsou vytěsněny vyšší cíle i skutečná dilemata, sdílejí muži a ženy se svými dětmi, které jsou v režisérčiných filmech nadužívány jako jakési roztomile zlobivé bytosti, kterým je třeba všechno odpustit.

Líbáš jako Bůh - velká. šťastná rodina 
Poledňáková tento model, založený na konzumní spokojenosti, úspěšně převedla do porevoluční reality. Komedie Líbáš jako Bůh (ke kterému si napsala scénář) přivádí na scénu „dokonalý“ třígenerační model příběhu o nevěře, jehož středobodem je rozvedená gymnaziální učitelka francouzštiny Helena (Kamila Magálová). Ta se sice zamiluje do ženatého muže, ale problém s trapně žárlivou manželkou se nakonec srovná k dokonalé spokojenosti všech zúčastněných. Ve finále se „zlobivé“ priority i vztahy samy od sebe zharmonizují. Nikdo se o nic nemusí příliš snažit a nic radikálně řešit a nakonec vznikne jedna velká, veselá rodina. Podstatu žertovné podívané, která se snaží vyjít vstříc všem věkovým kategoriím, tvoří nepsané pravidlo, že vše je dovoleno a sebevětší špatnost nikdo moc neodsuzuje. Tento model je prezentován jako tak svůdný a líbivý, že by ho divák měl akceptovat, přestože ve svém vlastním životě by ho považoval za cynický a amorální.

Líbáš jako Bůh: "Barťák" to jistil
Ve filmu Líbáš jako Bůh Poledňáková diváky nejen neobtěžuje problémy svých postav, ale zbavuje je i povinnosti upínat se k nějakému romantickému, snovému ideálu. Protože odmítají realistickou zprávu o své světě, dostává se jim jeho stylizované podoby, nalakované ovšem na růžovo. Ta zastírá, že všichni hrdinové jsou ve skutečnosti pragmatičtí sobci, kteří se o nic příliš nesnaží a spíš čekají, až situace „vyhnije“ v jejich prospěch. A svět tohoto vyprávění jim dává za pravdu. Líbáš jako bůh je tak ideálním českým filmem do ekonomické krize.

Neromantické komedie do krize

Nestyda: Macháček jako prototyp
hrdiny české vztahové komedie 
Ekonomická krize v divácké většině vzbuzuje touhu nezávazně a bezmyšlenkovitě se bavit a nemrhat energií ve jménu nějakých vyšších cílů a hodnot. Ve vztahových komediích se promiskuita a amorálnost stává normou a těší se většinou nejen beztrestnosti, ale dokonce pochvale. Díky své líbivosti a vstřícnému zpracování se stává pro diváky návodem na život. Jak naznačuje případ Poledňákové, na domácí scéně není toto pojetí žádnou novinkou: populistickou chválu poživačnosti nenajdeme jen ve filmech Poledňákové, ale i u Trošky nebo Jiřího Menzela. Vykukuje samozřejmě z vieweghovských adaptací, především z Nestydy, kterého v roce 2008 natočil Jan Hřebejk v produkci Tomáše Hoffmana a Rudolfa Biermanna ze společnosti In Film. Příběh televizního moderátora středních let Oskara (Jiří Macháček), který opouští rodinu, aby si v životě ještě něco užil, jakoby rozvíjel osudy mužského protagonistu Románu pro ženy, stárnoucího Olivera (Marek Vašut). Oba muže pronásleduje představa samoty, pokud nenajdou odvahu porušit panující uvolněné společenské normy a vlastní cynická pravidla. Oskar ze svých svobodomyslných norem na rozdíl od Olivera neslevil, čímž se vymkl žánru milostné romance a naplnil pravidla soudobé „komedie neromantické“. Nestyda ovšem nevyznívá jako moralita: milostné výstřelky nezodpovědného, citově nezralého hrdiny jsou tu prezentovány se zjevným gustem jako komické a v zásadě roztomilé. V žádné z postav (včetně opuštěné manželky) nebudí hrdina odpor či rozhořčení. Příběh postrádá skutečný konflikt i jasnější žánrové řešení, což ovšem nezměnilo nic na tom, že se stal v roce 2008 čtvrtým nejúspěšnějším titulem v českých kinech.

Román pro muže 
V linii vztahových komedií pokračoval producent Rudolf Biermann Románem pro muže (2010) režiséra Tomáše Bařiny – dalším vieweghovským filmem, tenotkrát ještě vzdálenějšího romantickému žánru a navzdory názvu nijak nesouvisejícím s Románem pro ženy. Postavy se zdají být zakotveny v naší realitě: máme tu cynického, zkorumpovaného státního zástupce s politickými konexemi Cyrila v podání Miroslava Donutila, který pozve svého obyčejného, retardovaného, umírajícího bratra (Miroslav Vladyka) do pětihvězdičkového tatranského hotelu. Marně se však pokouší ženatému sourozenci zprostředkovat iluzi romantického vztahu sex s profesionálkou (talentovaná Slovenka Táňa Pauhofová). Román pro muže sice nabízí hořké, morální vyznění, neživotně atraktivní porstředí a nesympatické, ubohé postavy však diváka nelákají k identifikaci. Román pro muže si nicméně – také díky masivní reklamní kampani a atraktivnímu hereckému obsazení - v loňském roce obhájil šestou příčku na žebříčku diváckého zájmu.


Ženy v pokušení 
Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka loni načerpaly poučení z chyb předchůdců a jejich úspěchy přetavily v divácky úspěšný produkt. V „generačním“ příběh výstřední babička Vilma (Eliška Balzerová) naučí svou čtyřicetiletou dceru Helenu, postiženou manželovou nevěrou (Lenka Vlasáková), jak získávat muže. Nejde přitom o žádného konkrétního muže, který by mohl být ideálním partnerem Heleny (jež se živí jako manželská poradkyně): jde o změnu životních postojů a přijetí šovinistické teze, jež není jen zcela neromantická, ale ponižuje každou ženu, která si nemyslí, že může ovládat svět tím, že roztahuje mužům nohy. Vilma je opovržedníhodná pijavice, která svou existenci založil na využívání svého ženství, jež se podobá prostituci a kupodivu je ve filmu zcela přijatelné pro společnost i její rodinu. Model funguje jen proto, že Vejdělek jako scenárista vkládá do této postavy vlastní, zřejně dost vyšinuté představy o fungování světa. Vilma je projekcí infantilní mužské fantazie: právě takové by ženy měly být, aby měli muži snadnější život. Ženy v naději ovšem byly přijatelné díky hlavní hrdince (kterou je Vilmina dcera Helena), do které se mohly projektovat (s trochou studu) všechny osamelé a zklamané divačky. Pokud jde o pragmatismus, s Poledňákovou (jež ženské hledisko nesdílí zřejmě i kvůli svému zralému věku) si Vejdělek může podat ruku. Jeho film sice nabízí možnost změny, jež vede k úspěchu na vztahovém kolbišti – je to ovšem jednoznačně změna k horšímu, protože nejde o žádný odvaz. Tento úspěch totiž předpokládá ztotožnění s klasickým šovinistickým modelem.


Jde o koule a tágo...
Muži v naději jsou propagováni jako žertovné překlopení modelu Žen v naději, ale naplňují tentýž Vejdělkův model, který je i tentokrát generační: stejně jako u Žen v pokušení je tady postava postaršího „úžasného“ mentora, který dává (cynické a značně uslintané) rady těm mladším. Taxikář Rudolf (Bolek Polívka) svým statusem čerstvého důchodce kopíruje Svěrákova Tkalouna, je přesvědčen, že spokojené manželství si lze udržet jen nevěrou. To, co sám dlouhá léta praktikuje na své energické ženě Martě (Simona Stašová), převezme jako jedinou možnost, jak udržet manželství, Rudolfův uťápnutý zeť Ondřej (Jiří Macháček). Muž středních let totiž manželku Alici svou svědomitostí a poctivostí proměnil ve znuděnou, frigidní fúrii, která v sexu vidí jen možnost, jak získat vytoužené druhé dítě. Rada zkušeného veterána nevěr Rudolfa zafunguje beze zbytku: Ondřej si začne s apartní Šarlotou (Slovenka Eva Kerekésová), která v něm znovu vzbudí sexuální apetýt i na Alici. Ondřej zvládne dokonce i to, že se do něj dívka zamiluje. Nakonec se totiž mezi milenkou a manželkou ani moc nemusí rozhodovat: všichni na základě spásné lži mohou žít společně jako jedna velká, spokojená rodina (podobně jako u Poledňákové). Na cestě jsou navíc hned dvě děti, takže je naplněn i „rodinný“ model, uspokojující ženskou část publika. Ta by se neměla cítit odstrčená i proto, že ve filmu si „bokovek“ užívají vedle mužských hrdinů i jejich ženské protějšky. Ženy v publiku si nemohou užívat romantiky obestírající tradičně hollywoodské „párovací“ zápletky (protože jakmile se ke konci začne mluvit o zamilovanosti, nasazuje režisér situační komiku). Snad jim je ovšem v jejích očích nahradí reklamně romantizující záběry na luxusní červenou kabelku od Valentina, kterou si na Rudolfovi vynutí Marta jako odpustek za jeho nevěru.


Muži v naději - Macháček, jak ho
"lidé" chtějí vidět 
Muži v naději totiž apelují na ten typ „chápavosti“, který musejí uplatnit ženy ve větší společnosti, kde muži vyprávějí vtipy o blbých blondýnách: s ostatními se přece nesměje jen úzkoprsá feministka. Feminismus je ostatně oblíbeným terčem humoru takových českých komedií (Vejdělek svůj odpor k němu – respektive rovnou k emancipovaným matkám – koncentruje do scénky, v níž na Rudolfa kvůli jeho potměšilým radám vnukovi seřvou ječené matky: jednu z nich hraje „feministka“ Ester Kočičková). Film poskytuje návod sám na sebe tím, že se v médiích prezentuje jako nezávazná erotická hříčka naplňující infantilní mužské sny, a smí se tedy obejít bez „pokryteckých“ karatelských uvozovek. Obejde se i bez uvozovek romantických, protože se předpokládá, že většina žen v publiku přijme daný extrémní model s nadhledem. Chování, které by většina z nás v realitě zřejmě odsoudila jako odporné, je přece velebeno v rámci komediálního nadhledu.

Od Dědictví Věry  Chytilové Bolek Polívka
nesmí chybět... 
Ve finále Mužů v naději, kteří okázalé prezentaci amorality a promiskuity předčí Ženy v pokušení i filmy Poledňákové, diváka samozřejmě nečeká žádné „morální naučení“ o polepšených nevěrnících, přestože v postavě Rudolfa, kterého věk brzy vyřadí ze sexuálního života, hořký model potrestaného hříšníka lehounce doznívá. Příběh se samozřejmým gustem opěvá bezstarostný život v permanentní lži. V rámci prázdninové beztrestnosti (již Vejdělek nastolil už v Účastnících zájezdu) jsou tu jediným žertovným následkem děti. Ty se však rychle stávají součástí světa dospělých: Ondřejův synek dostává symbolicky jako dárek fotoaparát, jímž jeho děd dokumentoval své zálety. Takže kontinuita nastoleného životního modelu bude udržena. Nejenže tu není žádná postava, která by na věc měla jiný názor, ale (na rozdíl od klasického modelu) je postava s jiným názorem – totiž hrdina Ondřej – nakonec přesvědčena o tom, že se mají pravdu všichni ostatní. Možná jde o konformismus a tyto postavy se chovají jako hnusní a omezení sobci - vyhlížejí však tak sympaticky! Většině diváků proto nedělá problém se s nimi ztotožnit, i když jde o amorální hajzly.

Autor Mužů v naději zná americké romantické komedie a dokonce z nich občas cituje (viz např. scéna v restauraci vykrádající repliku z Když Harry potkal Sally...). V hollywoodských snímcích tohoto typu jsou však postavy vřazovány do rámce tradiční společenské morálky, neboť jejich autoři dobře vědí, že natáčejí komerční filmy - a jejich základem tedy musí být názor většinové společnosti. Možná je to pokrytecké, ale dlouhodobě to rozhodně funguje. Názor Vejdělkových filmů (a obecně názore většiny zmiňovaných nových českých komedií) je ovšem jiný... Jestlipak to potvrdí i nový film Marie Poledňákové, který se bude jmenovat Líbáš jako ďábel? Jestli všechno půjde dobře, premiéra se chystá už na příští měsíc lásky - květen.

(Tento text jsem původně napsala pro týdeník Euro, protože jsem se však příliš rozkročila a přebývalo mi pár normostran, nabídla jsem z něj redakci nakonec jen zlomek věnovaný Vejdělkovu filmu. V Euru pak ještě došlo k dalšímu krácení... nicméně jeho redakci pro jistotu i tak děkuji za možnost uveřejnit prapůvodní text i zde.)

1 komentář:

  1. Velmi díky za podrobný článek. Dokonce mě naladil na to, že se na Muže v naději snad i podívám. Nechce se mi totiž, i přes přečtení několika podobně laděných recenzí, věřit, že by šlo o takovou amorální příšernost.

    Např vaše věta:
    "Nakonec se totiž mezi milenkou a manželkou ani moc nemusí rozhodovat: všichni na základě spásné lži mohou žít společně jako jedna velká, spokojená rodina"

    mi trochu asociovala závěr Kohoutovy katyně. Až mi přeběhl mráz po zádech :-)

    OdpovědětSmazat