Vrásky z lásky

"Vezměte rodiče do kina" - to je výzva, která má přivést diváky na novou českou tragikomedii režiséra Jiřího Stracha. To je jistě chytré, i když představa biografu nabitého diváky ve věku protagonistů filmu - padesátiletými dětmi a jejich osmdesátiletými rodiči (což je přibližný věk syna hlavního hrdiny a obou hlavních protagonistů) - působí dost zvláštně. Kina plní výrazně mladší diváci (pokud je vůbec někdo plní) a jejich mentalitě a vkusu se přizpůsobuje jejich program. Česká populace nicméně stárne a zmíněná představa by zase neměla být tak absurdní. Osmdesátiletého člověka však těžko dostanete do kina, a to dokonce i na film, na který by se jinak v televizi nebo na DVD docela rád podíval (tohle znám z vlastní zkušenosti). A chce se navíc osmdesátiletý člověk vlastně v kině dívat na příběh o svých vrstevnících - i když jsou nesrovnatelně vitálnější než on a hrají je "jeho" zestárlé hvězdy (které byly společně k vidění před dvaačtyřiceti lety v Kachyňově legendárním trezorovém dramatu Ucho)?

Situace filmu Vrásky z lásky je tedy ve skutečnosti jiná: je to film pro mladší diváky, než jsou jeho hrdinové Jana (jednaosmdesátiletá Jiřina Bohdalová) a Ota (devětasedmdesátiletý Radoslav Brzobohatý). Jde o snímek ve stylu populárních hollywoodských "seniorských filmů" typu Než si pro nás přijde. Ty jsou vlastně určeny nejširšímu publiku coby korektní vyprávění o "podivuhodných menšinách" (vedle důchodců sem obvykle patří - působí to cynicky, ale jde jen o holý výčet - mentálci, invalidé, homosexuálové, barevní spoluobčané a ztracení mimozemšťané). O "skutečné" důchodce či invalidy tady jde asi tak, jako o skutečné ztracené mimozemšťany - jsou totiž jen umělým konstruktem, na který tvůrci navěsili své představy o světě či svá (zpravidla) pozitivní a laskavá poselství. Což ovšem vůbec nevylučuje, že se s nimi diváci ztotožňují a mají pocit, že se v nich poznávají. Kouzlo těchto snímků tkví v tom, že nejsou realistické, ale nabízejí nadstandardní, líbivou verzi reality. Je snadné mít rád tyhle filmové seniory, kteří jsou hezcí a čilí, polévka jim neteče po bradě, netrpí inkontinencí  ani revmatismem - a dopracují se nakonec k takové náloži moudra a optimismu, že jim to musíte závidět. Právě proto jsou tyto filmy tak divácké a je to tak v pořádku.

V českém prostředí vám v rámci "seniorských filmů" asi vytane na mysli Babí léto (2001) režiséra Vladimíra Michálka (což je ostatně snímek stejného producenta jako Vrásky z lásky - Jaroslava Boučka). Nebo vás napadnou Vratné lahve Jana Svěráka, jež se vydaly cestou většiny "seniorských" filmů a použil "rodinný model", tedy děti a vnoučata nahloučená kolem postavy seniora, mezi kterými si kterýkoli většinový divák pravděpodobně najde někoho svého věku. Stejný model najdete v nesmírně populárních filmech Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení a Muži v naději. V těch se mnohem výrazněji  a prvoplánověji než u Svěráka či Michálka pracuje právě s popkulturní postavou "mladého důchodce", tedy postavy, která vypadá "dobře" a v rámci žánrových schémat dokonce slouží mladším generacím jako vzor (navzdory pokročilejšímu věku je u Vejdělka dokonce věrozvěstem sexuální zvídavosti a činorodosti).

Tak takové hrdiny ve Vráskách z lásky nenajdete - i když i zde se  řeší otázka partnerského soužití, které by i v pozdním věku snad mohlo být něčím víc než jen empatičtější náhradou za pečovatelskou službu. Oto, nad nímž přebírá dohled syn Jan (Ivan Trojan) kvůli nadcházející těžké operaci očí, se svou dávnou lásku na jednu noc rozhodne vyhledat nejdřív jen z furiantského vzdoru, právě proto, aby dokázal, že ještě není pouhým objektem pro rodinnou péči. Bývalá herečka Jana, kterou lhostejná rodina odložila do domova důchodců, v Otovi něm pomalu, ale jistě začne vzbuzovat představu, že by se ještě o nějaký vztah mohl pokusit. Nebo ho alespoň předstírat...

Road movie motivovaná Janinou snahou dorazit na herecký konkurz do Prahy se pak odvíjí jako souboj dvou protikladných, vzpurných povah, které si navzájem pomohou zbavit se svých nejnesnesitelnějších rysů: u Jany jde o sobeckou sebestřednost, u Oty u nudné sucharství. Postavy spolubydlící z domova důchodců v přesném podání Jiřiny Jiráskové, Otova syna a jeho manželky (Lenka Vlasáková) či vrchní sestry Málkové (Taťjana Medvecká) tvoří jen přihrávače obou hereckých hvězd. Bohdalová a Brzobohatý pak předvádějí to, čemu se v našich končinách říkává "herecký koncert" a co si zaslouží obdiv vzhledem k jejich stáří (pečlivě nalíčená herečka, která je v nadstandardní kondici, však v souladu se zmíněnými pravidly subžánru přiznává "ošklivost stáří" jen v jediné scéně, v níž se její zoufalá hrdinka ocitne bez paruky). Zda na vás výsledek zapůsobí příliš strojeně nebo ne, záleží na vašem vlastním diváckém založení. Já jsem se obávala mnohem necudnější exploatace, takže jsem vlastně ráda, že vše dopadlo takhle - je pro mne úlevou, že Jiřina Bohdalová si film nezabrala celý pro sebe a že Brzobohatý jí je civilním a velmi důstojným partnerem.

Desítky (doslova) známých herců ve větších i zcela drobných rolích pak Vrásky z lásky mění v jakousi kolektivní poctu oběma českým hereckým legendám, která má celý koncept legitimizovat.         Vrásky z lásky tak vlastně ani nepotřebují žádnou výraznou zápletku - takové tematizaci "seniorství" by nejspíš jen překážela. Hlavní hrdinové nepotřebují zápletku ani žádné protivníky, protože jejich nepřítelem je samotné stáří. (Mrzelo mneč ovšem , že se ke slovu víc nedostane Medvecké "Velká sestra" Málková, což je skvělá postava, která by si skutečný konflikt zasloužila.) Výsledkem takto nastaveného příběhu, pojatého ve Strachově typickém uhlazeném, korektním duchu, je film milý a nekonfliktní, plný vtipných "hlášek", které prostřednictvím prostořeké Jany opatrně koketují s černým humorem (dojde dokonce i na několik neslušných slov). Na výsledku má důležitý podíl zkušený scenárista Marek Epstein, kterému se povedlo (patrně i zásluhou dramaturgické knuty mého bývalého kolegy ze Cinemy Jaroslava Sedláčka) vytvořit žánrový příběh na úrovni hollywoodského mainstreamu. Epsteinovy scénáře totiž bohužel často oscilují mezi originálními a banálními okamžiky, bijí se v nich ambice cosi sdělit a současně vyhovět divákovi a často zatěžují výsledný film nevyjasněnostmi kolem žánru (typickým příkladem byl Signál). Vrásky z lásky jsou ovšem čistým tvarem a k zemi je táhne spíš celkový televizní charakter než neschopnost vyhovět vypravěčským vzorcům a standardům seniorské tragikomedie.

Strachův a Epsteinův film se povedl v tom smyslu, že poctivě dodržuje žánrová pravidla, kterých se v úvodu rozhodl držet - to je v českém filmařském rybníčku něco stále ještě opravdu neobvyklého. Já takový laskavě hřejivý manifest pozitivity k profesionálnímu ani soukromému životu nepotřebuji, ale určitě se najde plno diváků, kteří ho přivítají. Film nejspíš nasbírá i spoustu pochvalných kritik. Potíž pro mne však nastane ve chvíli, kdy Vrásky z lásky někdo začne vydávat za nějakou věrohodnou zprávu o skutečnosti nebo o české realitě. Nebo dokonce tenhle žánrový film začne prohlašovat za umění.

Vrásky z lásky

ČR 2012, 101 minut
Režie: Jiří StrachScénář: Marek Epstein
Kamera: Martin Šec
Hudba: Jan Jirásek

Hrají: Jiřina Bohdalová (Jana), Radoslav Brzobohatý (Ota), Ivan Trojan (Jan), Lenka Vlasáková (Marta),Taťjana Medvecká (Málková),  Jiřina Jirásková (Jižná), Viktor Preiss (doktor), Aňa Geislerová (Táňa), Tatiana Vilhelmová (asistentka), Josef Somr (vrátný), Marek Taclík (řidič kamionu), Radim Špaček (režisér)  

Premiéra: 12. 4. 2012