Prohledat tento blog

středa 9. května 2012

Líbáš jako ďábel

Helena a František prožívají
"romanci", kterou jim režisérka zničí   
Marie Poledňáková je průkopnicí nového typu zábavy českých diváků - a přestože nejlepšího následovníka našla v Jiřím Vejdělkovi, každý nový snímek scenáristky a režisérky, která loni oslavila sedmdesátku, je setkáním s tou nejryzejší populistickou zábavou - starou dobrou kinematografii zapomnění, která umožňuje pustit z hlavy ošklivý skutečný svět a nahradit ho líbivým, falešným žánrovým konstruktem. Vyčítat však v souvislosti se snímkem Líbáš jako ďábel režisérce "nejlepší české veselohry století" S tebou mě baví svět (1982) a hitu Líbáš jako Bůh (2009), který vidělo v kinech přes 900 tisíc diváků, že stárne - to považuji za hloupost: neshledávám totiž, že by se její nový opus nějak výrazně lišil od obou zmíněných snímků či kupříkladu od mého oblíbeného Zkrocení zlého muže (1986). Pravda, Ďábel působí o něco dezintegrovaněji - ale kupříkladu milostné štěstí lékaře Františka (Oldřich Kaiser) a profesorky francouzštiny Heleny (Kamila Magálová) je zobrazováno podobně dovádivým způsobem jako kdysi laškování sličné Terezy (Magda Vášaryová) a mužného kanadského trénera Tommyho (Karol Strasburger).

Autorka textu začala během této scény
uvažovat o tom, že přestane s výstřihy...
Když hrdinové nového filmu Poledňákové párkrát řeknou, jak romantické to všechno je, třeba si i někteří diváci začnou  myslet, že se dívají na romantickou komedii. Žádnou romantiku ovšem ve filmu Líbáš jako ďábel nenajdete - byť se kamera Vladimíra Smutného snaží a hudba Petra Maláska lká a ševelí, jak to jen jde. Volné pokračování autorčina předchozího filmu navíc zavléká protagonisty do slunné, exotické země ve stylu jiné hrůzyplné "romantické" taškařice - Sexu ve městě 2. "Šťastně rozvedení" hrdinové, kteří si vyrazili do Maroka na cosi jako předsvatební cestu, se však k sobě chovají neromanticky ohavně - a výrazně větší příchylnost než k sobě navzájem vykazují ke svým bývalým partnerům - František k akurátní, nesnesitelné Bohunce (Eva Holubová) a Helena k cynickému Karlovi (Jiří Bartoška). Místo milostné romance tady máme příběh o těžké, komplexní životní desiluzi, která se prohlubuje s každou další scénou celých zhruba dvanáct (subjektivních) hodin divákova  času. Rozdíl mezi tím, co zlého se ve filmu děje, a tím, jak libě a harmonicky je to prezentované, je prazvláštní a svůdný. Možná film konečně ovlivní realitu a my se už pár dní po premiéře dočkáme kupříkladu toho, že ráno procitneme v pastelovém barvotisku, jenž  bude v pravidelných intervalech propukat v tanec a zpěv. (Tato situace se do českých filmech vkrádá podezřele často - nejen u Poledňákové, ale už v Perfect Days bylo "hudební" číslo součástí  milostné předehry).

...jakmile s nimi přestanou
hrdinky filmu. Ale nepřestaly... 
Čechy na takový rozmáchlý koncept nejsou dost velké - takže vyprávění tentokrát zatraktivňuje ještě exotická zápletka, připomínající rytmem, nápaditostí a režijní invencí rumunské nebo východoněmecké komedie ze 70. let. Čtveřice protagonistů musí odjet (po dvou či jednotlivě) do Maroka, kde prožívá nejrůznější dobrodružství (okradení, únos, pronásledování, střet se zkorumpovanou policií). Divák tak sice vidí, že malý český člověk si vždycky nějak dovede poradit, ale že v té cizině je nakonec stejný bordel jako doma v Čechách. Takže nakonec se všichni, pěkně opálení, vracejí do Čech s pocitem, že všude dobře, ale doma nejlépe. To ostatně poznává nakonec i Helenina ovdovělá sestra Kristýna (pokud máte rádi Nelu Boudovou ve spodním prádle, máte příležitost) - ta se totiž rozhodne užít si prázdninovou lásku s atraktivním kaskadérem Láďou (pokud máte rádi v akci zadek Jiřího Langmajera, máte příležitost).

... a nepřestaly. Inu, letní komedie. 
Pocit bezpečí svým chováním v divákovi nevzbuzuje jen čtveřice protagonistů, schopná zneškodnit nějakým tím vtípkem i to nejexotičtější prostředí a nejnebezpečnějšího teroristu. Zajišťuje ho i všudypřítomný product placement, který hrozí vloudit se i do pouště či na mořský břeh. Reklamní platforma zasahuje v Líbáš jako ďábel tak daleko, až uzavírá diváka v neprodyšném, bludném kruhu: na začátku vyprávění Karel uvádí na knižní trh knihu Líbáš jako Bůh inspirovanou "skutečnými událostmi" (tedy děním z minulého filmu) - a během vyprávění už pracuje na knize popisující události současné. Můžeme se tedy nabít, že ve třetím dílu nazvaném kupříkladu Líbáš jako archanděl */ vydá Karel knihu Líbáš jako ďábel (ve skutečnosti ovšem obě jeho knihy napsala Marie Poledňáková, což je skoro stejně zapeklité jako fakt, že Johana Rubínová je chlap).

Největší dekolt má ale přece jen Láďa
(Jiří Langmajer). 
Nepochybuji ovšem o tom, že jsem otravná a že Líbáš jako ďábel je dílo zkonstruované tak umně, aby se v něm většinový divák "poznal" a ztotožňoval se ochotně s jeho hrdiny. Poledňáková je totiž v tomhle ohledu obdivuhodně konzistentní - a na rozdíl od různých svých mladších kolegů nekontaminuje svůj fikční svět ani stínem  "uměleckých" ambicí či dokonce nějakými společensko-kritickými špílci. Na realitu "venku" má být snadné zapomenout i proto, že ve filmu se vlastně nic nestane: ve všem tom horečném dění a hemžení nějaký skutečný děj hledáte jen obtížně, informace vesele šumí jako bublinky ve sponzorské tlakové lahvi na domácí limonádu a postavy vám čas od času musejí samy oznámit, co se vlastně mezi nimi stalo. Nejrůznější strázně typu prostřelení nohy nebo věznění a pronásledování brutálními únosci nesou hrdinové s takovou ležérností, že větším příkořím se mi nakonec jevily ty okamžiky, kdy si nějaká z postav pobryndala šaty. (Jde zřejmě o nějaký režisérčin obsedantní motiv, který by dokázal objasnit snad jen terapeut z jejího filmu v podání Petra Nárožného).

Zajda přijde k úrazu - symbolicky,
za všechny, kterým je pod čtyřicet. 
Jediný, kdo v tomto hezkém světě skutečně dojde značné úhony, je postava Láďovy mladé kolegyně: tu  Marie Poledňáková v jednu chvíli jediným, děsivě nelítostným  gestem srazí k zemi z převysokého žebříku. Dívčino ponížení završí kvíknutí komického pískacího ocásku, který je součástí jejího debilního převleku. Sličná osoba hluboko pod čtyřicet totiž v takovémhle vyprávění může udělat jediné - symbolicky se nechat navléknout do komického kostýmu a schytat to za všechny, na které má "cílovka" ze své obstarožní podstaty pifku.

Autorka tohoto textu se na závěr
rozhodla, že také někdy takhle unoží. 
Na závěr totiž musím bez potěšení konstatovat, že tentokrát mám právě já skutečně být součástí cílové divácké skupiny: u Vrásek z lásky a Mého vysvlečeného deníku jsem  spanilomyslným čtenářům tohoto blogu mohla odpírat vlastní, autentické dojmy - Líbáš jako ďábel je ovšem film pro mne, film o lidech kolem padesátky (je jedno, že je hrají vesměs starší herci a že protagonisté se chovají, jako by jim bylo dvanáct). Takže teď ty dojmy: většinu času jsem se strašně styděla za postavy, za herce, kteří je hrají, za sebe jako za divačku i za samotnou cílovou skupinu - a místo pocitu lehké, prosluněné relaxovanosti, který tento film patrně má vzbuzovat, jsem skončila s pocitem totální bezútěšnosti a ubitosti.

*/ Ještě mi vrtá hlavou, proč se Bůh v názvu minulého filmu psal s velkým "b" a ďábel se v názvu filmu nového píše s malým "ď".

Líbáš jako ďábel
ČR 2012, 113 minut
Scénář a režie: Marie Poledňáková
Kamera: Vladimír Smutný
Hudba: Petr Malásek
Hrají: Kamila Magálová (Helena), Oldřich Kaiser (František), Eva Holubová (Bohunka), Jiří Bartoška (Karel), Jiří Langmajer (Láďa), Nela Boudová (Kristýna), Tereza Kostková (Monika), Petr Nárožný (psychiatr)
Premiéra: 10. 5. 2012

9 komentářů:

  1. Bůh s velkým "B" je jméno křesťanského boha, s malým "b" se jedná o jakéhokoliv všeobecného boha. Kdežto ďábel je obecné jméno mytologické postavy. Konkrétní jméno je pak Satan, které už má velké "S". Nebo případně Lucifer...
    Wallas

    OdpovědětSmazat
  2. Díky, pravidla českého pravopisu aplikovaná na svět Marie Poledňákové by tedy mohla možná rozšířit naše povědomí o hlubším duchovním konceptu obou filmů - které jsem jim dosud tak důsledně upírala. :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Na facebookovou výzvu nikdo nereaguje, zkusím to tedy ještě zde:

    První souvětí recenze jsem přečetl asi šestkrát a stále nejsem schopný ho zcela pochopit. Možná se jen ztrácím v té nepřehledné interpunkci nebo mi něco nedochází... Dokáže mi tedy někdo inteligentní (třeba autorka) vysvětlit, jaký smysl v něm má ta poznámka o Jiřím Vejdělkovi?

    OdpovědětSmazat
  4. Po prvním a zatím jediném přečtení jsem (bez větší "námahy") začátek pochopil tak, že Poledňáková má ve Vejdělkovi následovníka. Bylo to snad míněno jinak?

    OdpovědětSmazat
  5. jannovak: To, co jste bez námahy pochopil, je obsaženo v samotné větě "...přestože nejlepšího následovníka našla v Jiřím Vejdělkovi...". Já ale nerozumím tomu, jak to zapadá do zbytku souvětí... Jsou snad Poledňákové snímky populistické, přestože je jejím následovníkem Vejdělek? To zřejmě nebude to, co chtěla autorka říct. Ale já si vlastně nejsme jistý, co chtěla říct celým tím úvodem. Na jednu stranu tvrdí, že MP je "průkopnicí nového typu zábavy", o pár řádek dál ale píše, že jde o "starou dobrou kinematografii zapomnění".

    OdpovědětSmazat
  6. Ach, vy komentující, nejste vy hnidopiši? Připojuji se k autorce textu a při nejbližší příležitosti také "unožím".

    OdpovědětSmazat
  7. Ahoj, ráda bych věděla jak se jmenuje ten francouzský zpěvák, jehož píseň doprovází celý tento film?
    Děkuji za každé info :)

    OdpovědětSmazat
  8. Krásná oddechovka :-) a to je mi dvacet let. Jinak řečeno, naprosto s vaším názorem nesouhlasím.

    OdpovědětSmazat
  9. Krásná oddechovka :-) a to je mi dvacet let. Jinak řečeno, naprosto s vaším názorem nesouhlasím.

    OdpovědětSmazat