Prohledat tento blog

pondělí 23. července 2012

Hollywood a infantilizace

Kdo si hraje, nezlobí: devětadvacetiletý
Andrew Garfiled v roli středoškoláka
 (The Amazing Spiderman)
Současná hollywoodská produkce, zaměřená v letních měsících především na „prázdninové“ žánry fantasy, akční sci-fi a komedie, bývá někdy nazývána „pohádkami pro dospělé“. Pohádek, tedy příběhů, které by tematicky či stylově naplňovaly představu klasického vyprávění určeného dětem, ovšem produkuje minimum. Potvrdila to i temná akční fantasy Sněhurka a lovec, která se v českých kinech drží už od května. Snímek láká diváky sloganem „pohádka skončila“ - a skutečně: mladičká královská dcerka se tu mění v akční hrdinku, která nejde daleko pro dobře mířenou ránu mečem. Nejblíž k pohádce bude mít v rámci letošní sezóny letních blockbusterů asi jen netrpělivě očekávaná Rebelka, která do českých kin vstoupí v polovině srpna. Nový animovaný projekt prestižního studia Pixar je fantazijním rodinným dobrodružstvím „evropského“ střihu.

Madagaskar 3: výlet do "exotické" Evropy
Pohádkovou bajku pak mohou vzdáleně připomínat další díly animovaných snímků s mluvícími zvířecími hrdiny – průměrně zábavná Doba ledová 4 a naopak celkem zdařilý Madagaskar 3. Jde o typické letní hity zacílené na „rodinné publikum“, totiž divácký segment disponující obrovskou kupní silou a odhodlaný se zvláště v letních měsících bavit až do úpadu. Hollywood tak pokračuje v trendu, který úspěšně rozvinul v souvislosti s ekonomickou krizí: vinou odklonu od dospělého publika směrem k mladému divákovi narostl počet animovaných titulů i fantazijních hraných snímků, samozřejmě ve stále ještě atraktivním formátu 3D. 

Kouzlo dětinského věku 

"Naivní" Epizoda I přitáhla
děti ke starému příběhu 
Mnozí levicoví intelektuálové sdílejí představu nečistých pařátů  globálního kapitalismu, který se v postmoderní éře zaměřuje na vytváření umělých potřeb. Ty lze ovšem jen obtížně vnutit rozumným, zodpovědným, dospělým lidem. Středobodem zájmu se tak stávají děti vnímané jako aktivní spotřebitelé, jimž jsou vnucovány „dospěle“ vyhlížející produkty. Pokud se hovoří o prohlubující se infantilizaci hollywoodské kinematografie, spojuje se i s kultem mládí vyznávaným západní popkulturou. Jde svého druhu o eskapismus, únik do ideálního světa spojovaného s nevinností, energií, zdravím, krásou a důrazem na intenzivní prožitek přítomnosti. Dospělost je pak spojována se stárnutím, kdy pocit uspokojení a naděje do budoucna podpírá celý komplex „nepříjemných“ prvků spojených se zodpovědností a podřízením společenské hierarchii a autoritám. Návrat k dětskému či pubertálnímu životnímu stylu je pak samozřejmě jen zdánlivým únikem. Tradiční životní cyklus tak podlehl změně: lidé se odmítají chovat úměrně svému věku. Děti chtějí být starší a pubescenti touží stát se dospělými, takže období dětství se zkracuje. 

Potterovské příběhy jsou pěkně
temná "pohádka"
Právě proto prakticky neexistují filmy pro menší děti a tradiční animovaná zábava se proměnila ve vícevrstevnou „generační“ podívanou, ve které si přijdou na své teenageři i střední generace. Filmy s nejvyšší návštěvností, a tudíž s nejvyššími zisky, jsou infantilní hybridy, které mají za úkol přilákat jak mladé diváky, tak „zdětinštělé“ dospělé. Veleúspěšná sága o nezletilém kouzelníkovi Harrym Potterovi se tak na jedné straně opírá o naivní, prvoplánové prvky, na druhé však operuje s mezními, drastickými atrakcemi a pořádnou dávkou apokalyptické temnoty. V historii to samozřejmě není poprvé, kdy se americká továrna na sny soustředila na dětské diváky: typické rysy „únikové“ kinematografie měla i 80. a první polovina 90. let, spojované s podívanou ve stylu Stevena Spielberga, George Lucase a Roberta Zemeckise. V té době měla ovšem infantilní podívaná protiváhu ve „vážných“ titulech zacílených na dospělé. 

MIB potřetí - a motiv vymazání "nepohodlné"
 paměti stále funguje...
Současné "infantilní" příběhy jsou - zřejmě s ohledem na potřeby a zkušenosti dnešního publika - často velmi sofistikovaně vyprávěné, pro což myslím v historii populární zábavy můžeme jen stěží najít precedens. Zůstává proto otázkou, zda vyprávění, "poučené" na tak vysoké úrovni, vůbec máme právo nazývat "infantilním". Jeho součástí je navíc i prvek nostalgie, vázané nejčastěji na popkulturní historii, což je rovněž rys "dospělé" podívané. Ryzí ukázkou tohoto postupu je chytrá sci-fi komedie režiséra Barryho Sonnefelda Muži v černém 3, která do kin vstoupila v květnu: hrdinové druhého pokračování divácky populární série čelí mimozemské invazi a zachránit lidstvo se vydávají do roku 1969, který je zábavně konfrontovaný s naší současností… Jako "vzpomínky" publika na tuto dobu jsou ovšem použity všeobecně známé skutečnosti zprostředkovávané médii, což nenápadně ladí  s klíčovým pracovním nástrojem hrdinů - přístrojem na vymazávání paměti jednotlivcům, kteří viděli něco, co vidět neměli, a mohli by si na to udělat správný názor. Množí se i nejrůznější druhy remaků a předělávek spojujících - často dráždivým způsobem - „dětinské“ atrakce s „dospělými“ tématy. Dobrým příkladem je ambiciózní sci-fi Prometheus Ridleyho Scotta, která do kin dorazila začátkem června jako prequel klasické série Vetřelec a současně restart zaměřený na novou generaci diváků. 

Transformers - oživlé hračky
zachraňují svět
I tradiční „dospělé“ žánry pak podléhají infantilním modifikacím: nevídaně úspěšná akční sci-fi série Tranformers byla založena na hračkách společnosti Hasbro a dobrodružná tetralogie Piráti z Karibiku zase na atrakci z Disneylandu. Letos na jaře v akčním dobrodružství Bitevní loď se dramatický souboj amerických mariňáků s agresivními mimozemšťany odehrával zase na bázi prostinké, oblíbené hry „lodě“. Taková „univerzální“ podívaná nese rysy nezávazné, nekonečné atrakce, ve které mizí pojem dospělé autority a generační hierarchie, a přitom se donekonečna a stále znovu zachraňuje svět. V řádu věcí je i obliba sérií, opřená o pokračování, nové verze a prequely, vycházející z „infantilní“ potřeby potvrzovat si zas a znovu známé skutečnosti v „lepší“ podobě, která je zpravidla inzerována jako ta nejnovější a největší atrakce.

Věčná postpuberta 

Abraham Lincoln: "Háčkem si ho
přitáhnu, sekyrkou ho tnu..."
Součástí infantilizace Hollywoodu není jen soustředění na „dětské“ publikum jakéhokoli věku, ale i zaměření na tradičně nejsilnější segment – dospívající mládež a diváky mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Patří do něj ovšem i ti návštěvníci kin, kteří se jako teenageři cítí, protože si chtějí připadat mladší. Jde většinou o muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří si touží „prodloužit mládí“, přestože jsou s ohledem na svůj věk nuceni zastávat v práci či v rodině dospělé postavení. Zábava šitá na míru tomuto publiku nese rysy zdánlivé podvratnosti: protest proti autoritám v soukromém i veřejném životě se neodráží jen v chování hrdinů, ale i ve formě, stylu a výběru témat. Právě takový je „životopisný horor“ Abraham Lincoln: Lovec upírů, který právě vstupuje do českých kin. Ve filmu Timura Bekmambetova šestnáctý prezident USA po nocích bojuje s nemrtvými protivníky stříbrnou sekyrkou. 

Nový Spidey je zatím je kluk hledající
odpověď na otázku "Kdo jsem?" 
Méně pomíjivým příkladem „postpubertální“ zábavy je comicsové dobrodružství The Amazing Spider-Man. Také tento hrdina žije dvojí život: obyčejný středoškolák se v noci mění v superhrdinu. Mohlo by se zdát, že filmová trilogie o pavoučím muži, kterou v minulé dekádě režíroval Sam Raimi s Tobeym Maguirem v titulní roli, by divákům měla nějakou dobu vystačit – nová generace však vítá aktuální verzi, ušitou na míru vlastnímu vkusu a senzibilitě. Režisér Marc Webb tak zvolil odlehčený tón a osmnáctiletý hrdina (v podání devětadvacetiletého Andrewa Garfielda) tu jezdí na skateboardu, má závislost na internetu a hraje videohry. Souboje s dospělými protivníky pak vnímá jako klukovskou hru doprovázenou vtipnými „hláškami“. Peter Parker je reprezentantem nového typu hrdiny, který má připadat atraktivní většinovému „postpubertálnímu“ publiku (počítaje v to i jeho ženskou část, jež jinak vyznává spíš stupidní upírskou ságu Twilight). 


The Avengers: Mark Ruffalo je sebevědomou,
dospělou verzí Bruce Bannera
Jde o zajímavě vyhlížejícího metrosexuála, jehož život je v rámci comicsového standardu rozlomen na dvě části: v noci se mění v nebývale fyzicky disponovaného a technologicky náležitě vybaveného superhrdinu, ve dne však žije relativně obyčejný život. Ani ve své denní podobě však není nový Peter kovým osamělým neurotikem, jakým byl Maguireův Parker, ubožácký vědec Bruce Banner v Hulkovi (2003) nebo frustrovaný milionář Wayne v podání Micheal Keatona z dvojice filmů o Batmanovi z přelomu 80. a 90. let. Pro nové hrdiny je příznačné, že je zralí, známí herci hrají jako sebejisté, mladistvé muže, kteří jsou mnohem výrazněji socializovaní než jejich předchůdci. Asi nejpřesvědčivějším vzorkem nového typu jsou superhrdinové z týmu Avengers, kteří do kin dorazili letos v květnu. 


Bruce Wayne (Christian Bale) nehodlá
zmrtvýchvstát, ale... 
Radikální změnu prodělal už před časem netopýří muž Batman, jehož "denní alter ego", Bruce Waynea, režisér Christopher Nolan vybavil mužnou tváří a sebevědomým image Christiana Balea. Závěr trilogie započaté v roce 2005, akční thriller Temný rytíř povstal (s plánovanou premiérou 26. července), je považovaný za vrchol letošní letní sezóny. Nolan zašel dál než jeho kolegové v tom, že na začátku prezentuje Waynea jako stárnoucího invalidu, fyzicky těžce poznamenaného svými letitými dobrodružstvími a odmítajícího vrátit se ke zdiskreditované roli Batmana. V řádu věci je však samozřejmě Wayneovo "zmrtvýchvstání": jeho návrat do  kostýmu Batmana nemůže u diváků vzbudit nic jiného než ryzí "infantilní" potěšení: ať je to s Waynem jakkoli, Batman nemůže nikdy zchřadnout a zemřít... Film se pokouší uzavřít v „ultimativním“ tónu trilogii, započatou před sedmi lety, a vrací se k událostem prvního filmu, aby je "převyprávěl" jinak a pohříchu hloupěji. To byla ovšem jen jedna z ambicí nolanovskému týmu, který se ocitl ve vleku nezvykle ambiciózního konceptu. Předpokládaný hit letošního léta se tak nese na temných křídlech osudové heroičnosti a nabízí značně "podvratný", dospěle skeptický koncept - a současně ho strhávají k zemi požadavky dobrodružství určeného přerostlým klukům. 


...a ještě je tady Ted


Černý kůň aneb v pokojíčku
infantilního hrdiny
„Někdo by mohl argumentovat tím, že infantilizace nabízí možnost, jak mladé muže rozptýlit. Pak je ani nenapadne přemýšlet o tom, že by mohli bojovat proti statu quo,“ podotkl na téma zdětinštění americké produkce nezávislý režisér Todd Solondz na MFF v Karlových Varech. „Čím víc hrají videohry a pouštějí si DVD, tím menší hrozbu představují pro politický systém.“ Sám Solondz na toto téma natočil „cynickou“ tragikomedii Černý kůň, jejíž hrdina, sebestředný třicátník, žije doma s rodiči, předstírá práci v otcově firmě a není schopen sociálního kontaktu. Zato je však „fanouškem“ fixovaným na kultovní předměty, který tvrdě doplácí na propast mezi realitou a sny založenými na populární fikci.


Ted si užívá dospělých požitků
Černého koně diváci, kterých se týká, vnímají prý často jako uživatelsky nepříjemný nebo dokonce urážlivý film. Není divu, že se ho zatím do českých kin v dohledném časovém horizontu nikdo uvést nechystá. Cílovou skupinu je jistě lepší zabavit fantaskní komedií Méďa, která do českých kin přichází na začátku srpna a která naopak cílovému publiku lichotí. Nejlepším kamarádem čtyřicetiletého protagonisty (Mark Wahlberg) je oživlá plyšová hračka z dětství - a má být zábavné, že medvěd Ted sdílí s hrdinou nevymáchaný slovník i nechuť k povinnostem, opíjí se, fetuje a souloží. Film jsem ještě neviděla, ale vypadá to, že zdánlivě nevázaná a "podvratná" zábavu tu bude směřovat k harmonizaci „infantilní“ existence s realitou. Alespoň podle tržeb v amerických kinech se film zjevně strefil do vkusu cílové skupině přerostlých puberťáků. O tom, jestli bude hitem i v Čechách, lze sice zatím jen spekulovat - výrobci hollywoodské zábavy si ovšem prý už dávno ověřili, že děti a mladí lidé mají všude na světě - bez ohledu na svůj sociální status a mateřskou kulturu - v podstatě stejné záliby a chutě.


(Tento text jsem napsala na objednávku přílohy Lidových novin Relax, i když mi téma vlastně nejde moc po srsti. Za možnost uveřejnit ho v poněkud pozměněné podobě i zde na blogu - navíc s lehce aktualizovanou pasáží o Temné rytíři, kterého jsem mezitím viděla - ovšem redakci samozřejmě děkuji.)  

1 komentář:

  1. Plne s vami súhlasím ale myslím že v tom hraje úlohu aj čosi iné. Je to akési všeobecné odmietanie ludí niečoho vážnejšieho. Napríklad aj vážna hudba musí byť podaná nejakym divácky atraktívnym spôsobom, sama o sebe už akosi nestačí. A to je len jeden z mnohých príkladov. Celkovo vnímam nechuť ludí k niečomu nad čím treba trošku viac premýšlať, čo ide viac do hlbky, je "dospelejšie", čo vyžaduje od ludí viac trpezlivosti, alebo viac spolupráce. Možno toto posledné slovo súčasný stav najviac vystihuje. Modernému konzumentovi jednoducho stačí povrchná zábava útočiaca na "první signální" prípadne vážne témy podané jemu strávitelným povrchným spôsobom.
    Nič proti tomu, aj ja si občas také filmy pozriem, aj ja som videl posledného batmana, ale je škoda že to v tom holyvúde nechcú vyvážiť aj inými filmami. Hold ked raz niečo vynáša velké prachy ťažko sa toho vzdať. A myslím si že diváci, bez nejakej snahy uraziť, sú proste lahko ovplyvnitelné stádo a ako sa hovorí človek je tvor zvykov. Všimol som si že mnohí inak vzdelaní a inteligentní ludia sledujú často napríklad rôzny televízny odpad, a sledujú ho jednoducho kvoli tomu lebo si zvykli.
    Koncom 60tych a v 70tych rokoch točili v holyvúde velké štúdiá filmy aké dnes nazývame nezávislé, či klubové. Ale vtedy tomu priala doba a začalo to z hippies. Možno ešte príde doba ktorá bude priať iným filmom.

    OdpovědětSmazat