Prohledat tento blog

pondělí 13. srpna 2012

Mélièsova Cesta na Měsíc: restaurovaná verze

Cesta na Měsíc - po dlouhých
desetiletích  zase v barvě
V roce 1995 se stavily sté narozeniny kinematografie (počítáno od prvního veřejného filmového představení bratří Lumièrových), rok 2012 se ovšem v rámci filmové historie přimyká k onačejší události: vzniku Cesty na Měsíc Georgese Mélièse. Zdá se totiž, že čtrnáctiminutový filmeček pařížského varietního kouzelníka z roku 1902 můžeme považovat za přímého praotce nejaktuálnějšího kinematografického trendu: hollywoodské podívané, která prostřednictvím trikových atrakcí vytváří "snové" fikční světy. Nejkrásněji to nedávno pojmenoval Martin Scorsese ve své energické adaptaci knížky Briana Selznicka Hugo a jeho velký objev */. Mélièsovo dílo i životní příběh navíc nesou zřejmé, nostalgizující rysy ideální pro soumračné chvíle, ve kterých prožíváme velké a definitivní loučení s celuloidem **/.

Kolorovaná kopie se našla náhodou
ve španělském archivu v roce 1999
Tomu napomáhá i uvedení restaurované verze Cesty na Měsíc do českých kin, doprovázené středometrážním dokumentem Serge Bromberga a Erica Langea Neobyčejná cesta (a nelze než hluboce smeknout klobouk před dobročinným gestem distribuční společností Film Europe). Dohromady máme před sebou podivuhodné představení, jehož první část tvoří Mélièsův rozkošný film (restaurovaný citlivou metodou "nedokonalosti", takže ani na chvíli neztrácíte jistotu, že sledujete těžce archivní záležitost ***) a druhou dokumentární snímek nesrovnatelně horší, nabízející nicméně vedle základních informací a nejapných snah o občasné žertovné oživení probírané látky pomocí archivních materiálů i zajímavé informace a snad i podněty k přemýšlení.  

"Psychedelická" scéna
s obřími houbami 
Samotná Cesta na Měsíc (vyšponovaná do moderní podoby kreativním hudebním doprovodem francouzské skupiny AIR) je pěknou ukázkou současného restaurátorského trendu, který hledá kompromis mezi předpokládanou historickou realitou a podívanou ušitou na míru emocionalitě současného publika. Nehodlám přemýšlet nad tím, nakolik se film, uváděný letos  úspěšně na festivalové scéně, zahryzne do českého diváckého povědomí: možná ho lze vnímat i svobodně, zcela bez souvislostí - jako postmoderní psychedelickou záležitost. Kdo ovšem hledá nějaké "významné" souvislosti s dneškem, najde je také: ve filmu středověcí kouzelníci se špičatými klobouky z Institutu nepředvídatelné geometrie (!) převléknou kabáty a mění se v moderní vědce (současná věda je přece vnímaná jako "magie"). A Pozemšťané se na Luně chovají jako agresoři, přičemž "vzorek" Selenity přivezený omylem na Zemi pak předvádějí v rámci svého triumfu jako cvičeného medvěda (což pěkně "komentuje" evropskou koloniální politiku či výboje USA do zemí Třetího světa). 

Audience u krále Selenitů se vinou
Pozemšťanů zvrhne ve rvačku 
Cesta na Měsíc je ovšem - kromě toho, jak nevídaně je hravá - i  jakousi encyklopedií prvků, jaké využívá filmová sci-fi dodnes  (bez ohledu na to, že má literární kořeny - ve dvou Verneových a jednom Wellsově románu). Není tady sice žádná postava hrdiny, na kterou byste se mohli upnout a procházela všemi obrazy, ale Méliés nepochybně vypráví příběh plný atrakcí a nepředvádí jen kouzelnický trik či nelíčí jenom nějakou anekdotku. Po vědecké disputaci o ne-možnosti cesty (jíž vévodí sám režisér coby fousatý profesor  Barbenfouillis) následuje obraz ukazující práci dělníků na raketě. Dvě oficiózní slavnosti - start a merendu u příležitosti návratu - rámují samotnou úžasnou výpravu, uvozenou ikonickým záběrem rakety uvízlé v oku pana Měsíce a zahrnující kochání lunárními krásami, divoké setkání se Selenity a návrat vrcholící přistáním v moři. Kamera se samozřejmě ani nehne, ale UVNITŘ obrazu se dějí samé kouzelnické divy s takovou přirozeností a takovou plynulou rychlostí, že na to nemá žádný současný filmař. 

Nikdo nečekal, že totálně poničená
kopie odstartuje zázrak
Od úchvatného dojmu z filmu viděného dnešníma očima se pak odvíjí skladba respondentů, které využil režisér Serge Bromberg ve svém dokumentu: hovoří tady režiséři Costa-Gavras, Jean-Pierre Jeunet, Michel Gondry a Michel Hazanavicius (autor oscarového retro-hitu The Artist). Řeč přijde i na posedlostí pro technické inovace, jíž prý Méliès upomíná na Jamese Camerona. Objeví se tady ovšem i Tom Hanks, dlouhodobě fascinovaný americkým vesmírným programem (a najdete tu i ukázku - pokud jsem to správně pochopila - z jeho rekonstrukce natáčení Cesty na Měsíc v Mélièsově ateliéru).

Torzo původní kopie 
Spíš než marná snaha odvyprávět v populistickém klíči rovněž vtipně a bleskurychle některé kapitoly z filmové historie zaujme v Brombergově dokumentu defilé nejkrásnějších "kouzelnických" scén z Mélièsových filmů - a především pasáž věnovaná samotné rekonstrukci. Jejím hlavním hrdinou je historik a restaurátor Eric Lange (uváděný zpravidla jako Brombergův spolurežisér). Právě nenápadně vyhlížející fanatik Lange se stal hlavním hybatelem dobrodružství, na jehož počátku stál v roce 1999 náhodný nález unikátní - barevné, respektive kolorované ****/ - kopie Cesty na Měsíc ve španělském filmovém archivu. 

Kouzelnický kousek: z kusu "zkamenělého"
nitrátu se  začal odlupovat film 
Nález iniciovalo paradoxně hledání "konkurenční kopie" Mélièsova filmu, kterou v roce 1908 vyrobila v režii Segunda de Chomóna společnost Pathé. Brombergův film pak přibližuje i napínavou a nevídaně komplikovanou restaurátorskou práci, prodlouženou osmiletou pauzou, během které Lange čekal, až se objeví nějaká technologie schopná Mélièsův film z nejrůznějších materiálů zkompletovat dohromady na základě oné jediné, strašlivě zničené barevné kopie.Výstupem mnohaletého úsilí - opravdickým dobrým koncem - je pak vznik restaurované verze filmu, kterou budete moct vidět i u nás v kinech od 6. září. Což nás vrací k už zmíněné scéně z Mélièsova snímku, v níž si magie podává ruku s moderní vědou, aniž by zřetelnou hranici tvořilo něco jiného než podvratně jednoduché, kabaretní převlečení kabátů: brilantně ovládaná technologie a kouzelnický trik  zůstávají - aspoň v očích okouzleného, laického publika - i v současnosti v těsném sousedství.

P.S. Kolega Radomír Kokeš před dvěma lety napsal (po nakoukání všech dochovaných Mélièsových filmů během jediného dne!) velmi zajímavý text, v němž erudovaně otřásá představou, že dílo tohoto tvůrce nás opravňuje k dělení kinematografie na fantazijní - "mélièsovskou" a "realisticko-dokumentární" - "lumièrovskou" (k přečtení je text zde).

Poznámky:
*/ O Scorseseho filmu jsem psala tady (recenze) nebo tady (souvislosti s knihou). 
***/ V dokumentu podřízení vrchního kouzelníka společnosti Technicolor, Toma Burtona, který má lví podíl na restaurátorských pracech, vysvětlují, že materiál počítačově kolorovali záměrně nedokonale.  
****/  Mélièsův snímek jsme přitom dosud znali jen jako černobílý či virážovaný, přičemž virážovaná verze vznikla v prosinci 1929 u příležitosti slavnostní mélièsovské přehlídky v Salle Pleyel, jejíž evokací vrcholí i Scorseseho film. 

Le Voyage dans la lune
Francie 1902, 14 minut
Scénář a režie: Georges Méliès
Kamera: Michault, Lucien Tainguy
Hudba: AIR
Hrají:  Henri Dellanoy (kapitán), Bleuette Bernonová (dáma na Měsíci), Georges Méliès (profesor Barbenfouillis), Farjaut, Brunnet, Kelm (hvězdáři), Jeanne dˇAlcyová

Le voyage extraordinaire
Francie 2011 
Scénář a režie: Serge Bromberg, Eric Lange
Kamera: Jean-Louis Sonzogni
Hudba: Bruno Alexiu
Účinkují: Costa-Gavras, Jean-Pierre Jeunet, Michel Gondry, Tom Hanks, Michel Hazanavicius, Eric Lange, Serhe Bromberg, Tom Burton 
Premiéra: 18. října 2012

2 komentáře:

  1. Film má neskutečně magické kouzlo, je to mistrovské dílo do nejmenšího detailu. Poznámka v módně politicky korektním duchu, kterou pronese restaurátor Tom Burton o imperialistickém chování postav, je infantilně legrační a jen dokresluje surrealisticko psychedelický tón, který zní silně i po více než sto letech.
    Danny Greenwood

    OdpovědětVymazat