Prohledat tento blog

sobota 17. listopadu 2012

V temnotě

Agnieszka Hollandová (která mimochodem oslaví 28. listopadu šedesáté čtvrté narozeniny) je kosmopolitní režisérkou v tom nejlepším smyslu tohoto slova: natáčí chytré a přitom divácké filmy, v nichž se zabývá "nadnárodními" tématy vycházejícími z evropského kulturního, politického a historického prostoru. Její díla jsou přitom srozumitelná i hollywoodizované mentalitě - o čemž svědčí i to, že drama V temnotě letos patřilo mezi pětici titulů nominovaných na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi, líčící osudy muže, který během druhé světové války víc než rok skrýval skupinku židovských uprchlíků v kanalizaci pod Lvovem, ale nakonec prohrál v boji s poněkud povrchním íránským snímkem Rozchod Nadera a Simin.

Nyní můžeme zajímavost filmu V temnotě ocenit i v českých kinech s větším časovým odstupem. Filmy Hollandové totiž díky svému napůl rozvážně klasickému, napůl "uměleckému" vypravěčskému stylu  většinou moc nestárnou - což se týká především režisérčiných děl natočených po roce 1981, kdy z rodného Polska odešla do emigrace. Není těžké postřehnout, že počínaje dramatem Bittere Ernte hledá Holllandová koncepty, které by byly dějově i tématicky atraktivní pro mezinárodní publikum. V dramatu V temnotě se tak autorka v rámci své celovečerní filmové tvorby vrací k tématu holocaustu, které ohledávala už ve filmech Bittere Ernte a Evropa, Evropa. V látce inspirované románem Roberta Marshalla (poprvé vyšel v roce 1991) navíc našla téměř ideální východisko pro svou  oblíbenou situaci "postav v pasti". V pasti se ovšem neocitla jen skupinka uprchlíků ze lvovského ghetta, ale i hrdina vyprávění Leopold Socha (vynikající Robert Więckiewicz), který se kvůli penězům rozhodl skrýt Židy v kanalizaci, o kterou pečoval v rámci svých pracovních povinností.

Sochův morální profil je na počátku vyprávění řádně pokroucený, před divákovýma očima se však tenhle ryze obyčejný, ziskuchtivý, ustrašený chlapík postupně mění v muže, který je posléze ochotný kvůli "svým Židům" nezištně riskovat všechno - včetně vlastního života a rodiny. (Takto pojatá postava samozřejmě nemůže nepřipomenout Spielbergova Schindlera.) Socha ovšem není žádným prototypem hrdiny, je prostě jen člověkem, jenž je nevyhnutelně a logicky manipulovaný k dobru v rámci příběhu, který účinně nabourává řadu stereotypů spojených se zobrazováním holocaustu. Ve vyprávění neexistuje rozdělení na Poláky, Němce a Ukrajince či na katolíky a Židy: příslušnost k nějakému národu, náboženství nebo rase neurčuje, zda jsou postavy "hodné" nebo "zlé". Máme tady soubor postav (téměř jakéhosi kolektivního hrdinu), v jehož rámci jednotliví protagonisté jednají pod velkým tlakem, zahnané většinou vnějšími okolnostmi do kouta, aniž by měly šanci se nějak bránit. Jen málokdy vůbec dostanou příležitost samy aktivně jednat - právě tyto okamžiky ovšem povyšují na kladné postavy Sochu či Žida Mundeka, který se odvážně vetře zpátky do ghetta, aby pátral po ztracené sestře své lásky Klary. A naopak negativně stigmatizují mladíka Janka, který v ghettu podvádí manželku s půvabnou Chajou, kterou pak opustí stejně jako předtím svou rodinu.                

Hollandová vypráví příběh o tom, že hrdinství není nějaká čistá a neposkvrněná hodnota, na jejíchž křídlech se protagonisté - přímočaře a s povinným množstvím předpokládaných protivenství - ubírají k zaslouženému happy endu. (Ten je ostatně v duchu režisérčiných předchozích prací zpochybněn závěrečným titulkem líčícím absurdní a zcela nahodilý - či snad ironicky, osudově nespravedlivý - konec Sochova života.) Spíš než o nějaké hrdinství tady jde o "gesto dobra", schopnost pomoci druhým, jež se rodí z nenávisti, pochybností, úzkosti, hysterie, bolesti a špíny. To všechno jako dusivá černá křídla zastřešuje titulní temnota, která není prostředím, ale spíš dalším "živým" protagonistou vyprávění. Protože jednotlivé postavy, Sochu nevyjímaje, nejsou vedeny příběhem tak, aby se s nimi divák mohl obvyklým způsobem ztotožnit, je temnota vlastně tou jedinou "postavou", se kterou se můžeme opravdu  dobře obeznámit. Hollandová s kameramankou Jolantou Dylewskou se starají velmi pečlivě a důvtipně o náš důkladně klaustrofobní prožitek z temného labyrintu podzemních chodeb: základním vjemem, který si z filmu odnesete, je pocit všudypřítomné tmy, prozařované jen tu a tam slabými světelnými zdroji a lesklýma, úzkostnýma očima protagonistů. 

V tomto depresivním, beztvarém a chaotickém živlu se ovšem neztratíte, i když víte, že žádný normální, slunný, lidský svět tam nahoře neexistuje (peklo na zemi je totiž jen jakýmsi zrcadlovým obrazem podzemního "očistce"). Teprve z interakce těchto dvou světů se rodí něco, co si zaslouží, aby přežilo. Máloco to ve filmu Agnieszky Hollandové vyjadřuje tak dobře jako ty scény, ve kterých se skupinka Sochových Židů skrývá těsně pod podlahou kostela, ze kterého k nim dolů zaznívají zvuky bohoslužby...

Jsem moc zvědavá, jak si režisérka poradila s tématem Jana Palacha v třídílné televizní minisérii Hořící keř,  který natočila pro společnost HBO. 

Polsko / Německo / Francie / Kanada 2011, 145 minut, titulky
Režie: Agnieszka Hollandová
Scénář: David F. Shamoon (podle knihy Roberta Marshalla)  
Kamera: Jolanta Dylewská
Hudba: Antoni Komasa-Lazarkarkiewicz
Hrají: Robert Więckiewicz (Leopold Socha), Benno Fürmann (Mundek), Agnieszka Grochowská (Klara), Maria Schraderová (Paulina Chigerová), Herbert Knaup (Ignacy Chiger), Marcin Bosak (Janek), Julia Kijowská (Chaja), Jerzy Walczak (Jacob), Oliwer Stanczak (Pawel), Milla Bankowiczová (Krystyna), Krzysztof Skonieczny (Szczepek)
Premiéra: 15. 11. 2012

7 komentářů:

  1. The Artist s tím nemá nic společného. Oscara v této kategorii vyhrál Rozchod Nadera a Simin, a proti tomu se hledají námitky dost těžko.

    OdpovědětSmazat
  2. Přesně tak, The Artist vyhrál kategorii Nejlepší film, nikoli cizojazyčný.

    OdpovědětSmazat
  3. Promiňte, omlouvám se za chybu. Snažila jsem se ji v textu opravit. Pokud jde o Rozchod Nadera a Simin, pro mne rozhodně není filmem, který by mohl snímku Hollandové konkurovat. Už jsem několikrát psala na jiných místech, proč si myslím, že v duchu islámské cenzury diskriminuje emancipovanou ženskou hrdinku.

    OdpovědětSmazat
  4. Rozchod Nadera a Simin byl rozhodně po všech stránkách lepší než V temnotě. I přes potíže, které íránští filmaři nepochybně mají - to si my Středoevropané co jsme zažili socialismus dovedeme představit - je to překvapivě vynikající film, který je o něčem úplně jiném, než o ženské emancipaci. Film V temnotě má nepochybně silné momenty, ale to, že se většina děje skutečně odehrává v temnotě vede k určité otupělosti diváka, místy až k nudě. To se režisérka zřejmě snaží napravit mnohými zbytečně prodlužovanými scénami, které zase naopak působí příliš exaltovaně až hystericky. Naštěstí nás ušetřila drastických detailů, asi věděla, že diváci akčních filmů na tohle nepůjdou. Ovšem skutečnost, že zvolené téma je závažné a zajímavě uchopené samo o sobě nestačí. Film by měl být především dobře natočen.
    Paní Alenko - malá technická poznámka: publikovat na vašem webu je i pro pokročilého uživatele internetu dost složité a ne vždy se to podaří.
    Danny Greenwood

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mně se velmi líbí, jak je natočen film Hollandové. A nevidím důvod, proč by neměl oslovit většinové publikum - pro které je ostatně natočen. Lidé, kteří chodí do kina na akční filmy, pro mne nejsou žádná militantní sekta, která by nebyla přístupná "fyzickému" zážitku z recenzovaného snímku (naopak). Tihle lidé ovšem tím méně půjdou na Rozchod Nadera a Simin, který je realizovaný jako klasické psychologické drama. MImochodem mne zajímá, jaké problémy jste měl se čtením či publikováním komentáře - já nejsem technický typ a jestli mohu udělat něco ke zlepšení blogu, podniknu to ráda.

      Smazat
    2. První problém je "Odpovědět jako" a potom si vybrat z nabídky, které moc nerozumím (účet Google, LiveJournal...nebo tak nějak) já teď už vím, že když vyberu anonymní, tak to funguje. Dále je třeba opsat mírně zkreslení písmena, to je v pořádku, aby to tady nezaneřádili různí cvoci a trollové. Nicméně občas se ani mně, střízlivému a příčetnému nepodaří ta písmena rozluštit. Jinak vám děkuji za odpověď, ani já nijak neodsuzuji diváky akčních filmů, jen jsem chtěl ocenit, že se režisérka lacině nepodbízí ranami pěstí do nosu a potoky krve. Mě prostě ten film moc nezaujal, toť vše.
      Danny Greenwood

      Smazat
    3. Díky za odpověď. Za úskalí, jimiž jste úspěšně prošel, může google, a já mám mimochodem také občas problém správně opsat ta zkreslená písmena.

      Smazat