Prohledat tento blog

sobota 4. května 2013

Krev a pot:akční film 80. a 90. let


V 80. letech se diváci do kin hrnuli na akční filmy s chlapáckými hrdiny, kteří vždycky zvítězili nad zlem, lží a nenávistí. Stačily jim k tomu pádné pěsti (nebo kopy), rychlopalné zbraně a mrazivě drsné hlášky. Trend, který své ovoce nesl ještě v raných 90. letech , ovšem u nás zbrzdila komunistická cenzura: filmy jako Rambo (1982), Rocky IV (1985), Smrtonosná past (1988) nebo Komando (1985) jste totiž vidět nemohli. Šlo přece o bezobsažný, násilnický škvár, navíc často drze propagující kapitalistickou ideologii. To ovšem vůbec neznamenalo, že by generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků neznala tyhle filmy nazpaměť. Kdo to nezažil, asi už nepochopí, jaké kouzlo měly víkendy strávené s kamarády před televizí, s videem zapůjčeným od nějakého movitějšího známého a s kupou videokazet, na kterých se bez ladu a skladu městnaly mizerné kousky s báječnými akčními hity. Nedílnou součástí takového zážitku byl děsivý amatérský rychlodabing a skutečnost, že šlo pravidelně o nekvalitní, bůhvíkolikáté kopie nějaké originální kazety. 

Smrtonosná past 
Do naší distribuce se to hlavní z akční klasiky dostalo až po roce 1989. Prostřednictvím nově vzniklé sítě videopůjčoven se pak šířily i ty nejpokleslější kousky do všech koutů Čech, Moravy a Slovenska. Generace, která vyrůstala v 80. a na počátku 90. let, tyto filmy objevila se zpožděním, zato však s dravým apetýtem, spojovaným s chutí zakázaného ovoce. Získala tak vlastně nakonec obdobnou zkušenost jako její starší vrstevníci v USA – ti diváci, které odkojily první Hvězdné války (1977) a kteří si své první svědivé pubertální pupínky drbali v kině právě v 80. letech – ve zlatém věku akčního filmu. 

Syndrom supermuže

Univerzální voják 
V čem tkví popularita akčních příběhů, které jsou z dnešního pohledu stereotypní, naivní a prvoplánově násilnické? Nemůže přece jít o to, že by tvůrci a diváci těchto vypjatě maskulinních filmů měli sklon ke genetické poruše nazvané syndrom XYY (či také „syndrom supermuže“). Existence nadbytečného chromozomu, jíž trpí jeden člověk z tisíce, se podle odborníků obvykle projevuje vyšší postavou, častým asociálním chováním, lehkou duševní retardací a sklonem k agresivitě – což jsou typické charakteristiky akčního hrdiny 80. let. V desítkách prostinkých, krvavých příběhů té doby tuhle postavu ztělesňovali zas a znovu Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Bruce Willis či Jean-Claude Vam Damme (ale také Chuck Norris, Steven Seagal nebo Dolph Lundgren). 

Krvavý sport 
Akční filmy tohoto období byly odrazem své doby – éry studené války a republikánského prezidenta Ronalda Reagana, kladoucího důraz na konzervativní americké hodnoty typu vlastenectví a rodiny. Ve čtvrtém dílu stalloneovské série Rocky (1985) tak boxerský samorost outsider Rocky Balboa nakonec poráží sovětského borce přímo v Moskvě, a tleská mu i sám prezident Gorbačov: individuální odvaha a vůle jsou víc než robotický protivník vypolstrovaný steroidy a komunistickou ideologií. Ve vypjatě absurdním Komandu schwarzeneggerovský macho zabíjí své protivníky po desítkách, vrhá telefonní budkou a kupuje milované dcerce zmrzlinu. A v Krvavém sportu (1988) zase Jean-Claude Van Damme funguje ve vztahu ke svým protivníkům jako „arénová mlátička“ - ale také pózuje při západu slunce, polonahý, v kulturistickém, leč současně náležitě „duchovním“ zatnutí pečlivě vypěstovaného svalstva. 

Navzdory vlivu dobové atmosféry musel být příběh přehledný a přímočarý, aby diváka nezdržoval od toho, co bylo ve skutečnosti důležité: od prezentace herce jako svébytné atrakce, která je schopná pouhou svou přítomností rozhýbat známý, obyčejný svět. Důraz na rvačky, honičky, výbuchy a přestřelky nás vede k nápadu, že akční filmy čerpaly svou energii z tehdy už zaniklého žánru hollywoodského muzikálu. Jeho pozitivní naladění směřující k harmonizaci reality ovšem nahradily orgie destrukce. Dokud nebylo zničeno náležité množství domů, nábytku a aut, nemohlo dojít ke kýženému happy endu, spojenému s likvidací příčiny všeho zla – podlého a ohavného zloducha. 

Komando 
Dalším žánrem, který byl v 80. letech považovaný za mrtvý, ale který tvůrcům akčních filmů poskytoval vydatnou inspiraci, byl klasický western: z něj si nový žánr vypůjčil dělení postav na hodné a zlé i důraz na černobíle vidění světa. O něčem jako o psychologii neměli tehdejší hrdinové ani ponětí: kupředu je hnala nejčastěji prostá touha po pomstě, nejlépe spojená s nějakým osobním traumatem. Třeba v thrilleru Těžko ho zabít (1990) mstí postava Stevena Seagala smrt celé své rodiny a v Komandu (1985) se Schwarzeneggerův hrdina pustí do křížku s únosci milované dcerky. V Posledním skautovi (1991) se zase soukromý detektiv v podání Bruce Willise vydává po stopě vrahů tanečnice, jejíž život se marně pokoušel uhájit jako tělesný strážce. Smrtonosná zbraň (1987) je založená na modelu „parťáckého“ příběhu: afroamerický policista těsně před důchodem (Danny Glover) se dává dohromady s kolegou (Mel Gibson), jehož duševní rovnováhou otřásla manželčina smrt. Společný boj proti nebezpečnému drogovému gangu pak vrátí oběma ochráncům spravedlnosti chuť do života. 

Predátor 
V Predátorovi (1987) se zase zmužilý vojenský velitel potýká s krvežíznivým mimozemšťanem, který v jihoamerické džungli likviduje jednoho jeho muže po druhém. Neviditelný a nepolapitelný nepřítel nakonec nemá šanci, protože major Dutch (Arnold Schwarzenegger) je toho názoru, že „Pokud něco krvácí, můžeme to zabít“. V Rambovi III (1988) má pomsta současně osobní i nadosobní podobu: hrdina se totiž vydává do Afghánistánu okupovaného Sověty, aby vysvobodil svého bývalého velitele, plukovníka Trautmana. Erbovní postava Sylvestera Stallonea je bývalým válečným veteránem a její opakované mise do Asie můžeme vnímat i jako filmovou „pomstu“ za porážku USA ve válce ve Vietnamu. 

Akční supermuži Zlatého věku tak nenaplňovali jen osobní pomstuje: většinou zachraňovali „celý svět“, respektive svou vlast se všemi jejími spolehlivými, konzervativními hodnotami. Mravní kredit hrdiny musel být neotřesitelný - na rozdíl od padouchova hanebného morálního portfolia. Přestože protagonista jednal většinou na vlastní pěst, byl až na výjimky zřejmým obhájcem a vyslancem oficiálních struktur: pokud rovnou nebyl policistou či vojákem, byla s vojenskou službou vlasti nebo s policejním řemeslem spojená jeho minulost. Nešlo přitom jen o nezpochybnitelná názorová a morální východiska: akčnímu hrdinovi  umožňoval profesionální výcvik dát protivníkům na budku s náležitou energií a zkušeností. 

Hvězdy a jejich fitness program 

Z dnešního pohledu 80. léta akční žánr nejen zrodila, ale během relativně krátké doby ho přivedla k dokonalosti. Příslušné ingredience se začaly skládat dohromady už v předchozím desetiletí. Sedmdesátá léta objevila krev a pot v laciných béčkových filmech, zhlédla se ve fyzičce asijských mistrů bojových umění tylu Bruce Leeho a bavila se totální destrukcí v rámci žánru katastrofických filmů. Své předchůdce měl ovšem akční film už v němé éře, kde se v rámci dobrodružného žánru či westernu objevovaly snímky sázející na akci. Už ty vyžadovaly maximální fyzické nasazení hrdiny (i jeho představitele), protože jejich příběh bez honiček a soubojů prostě nešel dovést ke zdárnému konci. Na filmy, založené v období klasického Hollywoodu na akci, se diváci hrnuli kvůli Douglasi Fairbanksovi a později Humphreymu Bogartovi, Johnu Wayneovi nebo Seanu Connerymu (který v raných bondovkách prosadil velmi působivý typ hrdiny). Také jejich následovníci – třeba Clint Eastwood - často představovali velmi podobné postavy. Stále ještě však šlo v první řadě o příběh a o způsob jeho vyprávění. 

V 80. letech se ovšem situace změnila: akční film se přestal zajímat o příběhy a začal být postavený na atrakcích a předvádění lidských těl a fyzických výkonů v souladu s dobovým životním stylem. Herecké hvězdy, s nimiž tento žánr stojí a padá, tak předváděli samy sebe jako výsledek svého fitness programu. A nešělo jen o herce, kteří do filmové branže přešli z kulturistiky (jako Arnold Schwarzenegger) či bojových sportů (jako Chuck Norris), ale i o ty, kteří si pěstovali fyzičku pro potřebu svých rolí (třeba Bruce Willis). Tehdejší hvězdy musely na plátně působit fyzicky impozantně, a samozřejmé pro ně bylo podílet se na kaskadérských číslech. Přestože pozornost věnovaná obnaženým mužským tělům odpovídá prezentaci žen v pornografickém žánru, není akční film 80. let výhradně maskulinní. Stačí si vzpomenout na udatnou atronautku Ripleyovou v podání Sigourney Weaverové z akční sci-fi série Vetřelec, Rudou Sonju, kterou ztvárnila Brigitte Nielsenová, či na Sáru Connorovou v podání Lindy Hamiltonové v Terminátorovi

Terminátor
Plastický, dramatický herecký výkon hodný nominace na Oscara by byl v klasickém akčním filmu jen na překážku – na rozdíl od nadstandardní fyzičky, jasně čitelné v akčních soubojích a honičkách i v kulturistickém pózování v potrhaném, decentně zakrváceném tílku, či rovnou nahoře bez. Vizitkou těchto filmů se stala tvář (či spíš tělo) herecké hvězdy, přičemž diváci očekávali – a také dostali – podívanou podobnou jejím předchozím filmům. Hrdinové Sylvestera Stalloneho, Arnolda Schwarzeneggera či Dolpga Lundgrena dělali a říkali stále tytéž věci, i když mnohé jejich hlášky získaly kultovní status – ať už jde o RoboCopovo „Živý, nebo mrtvý - půjdeš se mnou“ či „Já se vrátím“ z Terminátora (které se stalo Schwarzeneggerovým poznávacím znamením). 

Herec byl důležitější než jeho postava - i když fanoušci akčního žánru samozřejmě opakovaně vychutnávali na jazyku břitce kovovou příchuť takových jmen, jako je John McClane (Willisova série Smrtonosná past), Rambo a Rocky (hrdinové Stalloneových sérií) či Martin Riggs (série Smrtonosná zbraň s Melem Gibsonem). Akční filmy se tak přirozeně řetězily do sérií, protože jednou osvědčeného hrdinu, spojeného s konkrétním prostředím a typem příběhu, diváci vždycky rádi znovu uvítali. Výjimkou potvrzující pravidlo je ovšem třeba akční thriller Komando

Soumrak Zlatého věku 

Top Gun
Prototyp akčního hrdiny se v 80. letech v podání různých herců v různých filmech nijak výrazně nelišil. Úroveň samotných snímků ovšem byla různorodá: třeba v celkově velmi slabé filmografii Chucka Norrise jen stěží hledáte nějaký konkrétní titul, který by vynikal nad ostatní. Pokud jde o takového Sylvestera Stalloneho, naopak můžete jen stěží vybrat jen jeden titul , aniž byste současně nediskriminovali řadu ostatních, neméně povedených. Akční hvězdy zlatého věku mohly do značné míry ovlivňovat podobu „svých“ snímků – a pokud považovaly za důležité spojit s inteligentním a schopným režisérem, na výsledku to bylo skoro vždycky vidět. V pozadí jejich úspěchu tak stáli takoví tvůrci, jako byl James Cameron (sci-fi Terminátor a její výborné pokračování z roku 1991, Vetřelci), John McTiernan (Predátor, Smrtnonosná past 3) nebo Tony Scott (letecký hit Top Gun, akční komedie Policajt v Beverly Hills II). Ale také Richard Donner (série Smrtonosná zbraň) či asijský režisérský zázrak John Woo (Živý terč, Operace: Zlomený šíp). Z tohoto pohledu vlastně není vůbec náhoda, že soumrak zlatého věku nastav ve chvíli, kdy se vedle těchto osobností začali prosazovat noví, mladší režiséři typu Michaela Baye nebo sourozenců Wachowských. Mezi Skálou (1996) či Matrixem (1999) a klasickými, jednoduchými akčními hity zeje propast, kterou dobře charakterizuje design nové generace, opřený o značkové sluneční brýle. 

Con Air 
V první polovině 90. let se objevilo mnoho vynikajících akčních filmů rozvíjejících výdobytky předchozí dekády. Zavedené hvězdy si ovšem příliš nevěděly rady s proměnou diváckého vkusu: svaly přestávaly být zajímavé a publikum začalo požadovat složitější a chytřejší příběhy. Horolezecké drama Cliffhanger (1993) v režii Rennyho Harlina prolongovalo Stalloneho zajímavost, v módě však začaly být spíš filmy typu Nebezpečné rychlosti (1994) režiséra Jana De Bonta. Fantazii diváků opanovali poněkud androgynně působící Keanu Reeves (Bod zlomu, Nebezpečná rychlost), herecky tvárný Nicolas Cage (Skála, Tváří v tvář, Con Air) nebo Afroameričan s komediálním talentem Will Smith (Mizerové) – a staré akční hvězdy začaly hledat spásu zve změně žánru. Stallone i Schwarzenegger se shodně pokusili přesídlit do oblasti komedie, což mělo za následek katastrofy typu Rolniček, kam se podíváš (1996) nebo Stůj, nebo maminka vystřelí (1992). 

Quantum of Solace 
Uvěřitelná fyzická akce a těžkotonážní chlapáctví neuvolnily místo jen neotřelým postupům a působivé audiovizuální stránce, vycházející z reklamní a klipové estetiky. Filmy byly stále víc založené na zvláštních efektech. Sylvester Stalone neváhal tvrdit, že klasickému akčnímu filmu vykopal hrob už Batman (1989), opřený o na tehdejší dobu bombastické triky a o působivý design. Ať je to jakkoli, veleúspěšná adaptace kreslených příběhů netopýřího mstitele v režii Tima Burtona zahájila novou, comicsovou éru, která se těší přízni publika dodnes. Současný akční film vypadá už docela jinak než kdysi. Ideálem je pružný, pohyblivý, inteligentní atlet, který se umí pohybovat ve světě internetu a nových technologií – a v souladu s tím je jeho příběh vypolstrovaný digitálními triky. Když na plátně sledujete nějakou odvážnou akci, můžete si být jisti, že Tom Cruise (série Mission: Impossible), Matt Damon (příběhy o „agentovi beze jména“ Jasonu Bourneovi) či bondovský představitel Daniel Craig svou fyzičku předvádějí za vydatné pomoci počítačových specialistů. Akční příběhy jsou dnes sice nesrovnatelně chytřejší než kdysi, vytratila se z nich však autenticita „sportovního výkonu“ i dojemná chlapská naivita.

Vzpomínky na budoucnost 

Expendables 
Politické klima, estetické ideály i kulturní vzorce se v uplynulém čtvrtstoletí dramaticky proměnily. Přesto však právě teď zažíváme zajímavý pokus o renesanci akčního žánru, odkazující právě k 80. a 90. letům. V březnu přichází do našich kin nová Smrtonosná past, v pořadí už pátý akční thriller s neohroženým Johnem McClanem – klasickým akčním hrdinou, který se na filmovém plátně poprvé objevil v roce 1988. Snímek s podtitulem Opět v akci bohužel nesplňuje naděje, které do projektu vkládal osmapadesátiletý hlavní představitel, Bruce Willis. 

Sylvester Stallone před třemi lety uvedl na plátno jako scenárista, režisér a představitel hlavní role akční thriller Expendables: Postradatelní. V příběhu o partě utradrsných zabijáků důchodového věku se vedle Stalloneho objevily i další ikony akčního filmu 80. let: Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Dolph Lundgren a Jet Li. Vysoké tržby dokázaly, že takto vygenerované vzpomínky mají u diváků svou váhu: „gerontologický“ koncept zopakovala loni i neméně úspěšná dvojka Postradalených, v níž do týmu dokonce přibyli i Chuck Norris a Jean-Claude Van Damme. Sedmašedesátiletý Stallone tak obhájil svůj status klíčové osobnosti akčního žánru. Už předtím navíc úspěšně vzkřísil dva své dávné, kultovní hrdiny: věčného boxerského outsidera Rockyho (Rocky Balboa, 2006) a bijce s vietnamskou minulostí Johna Ramba (Rambo: Do pekla a zpět, 2008). 

Konečná 
Za letitým kolegou a konkurentem Stallonem se snaží nezaostávat o rok mladší Arnold Schwarzenegger. Chybí mu sice Stalloneův tvůrčí potenciál, na stará kolena se však vrací z politiky zpátky na filmové plátno. O tom, že akční film v tradičním stylu nepovažuje za mrtvý, se snažil Schwarzenegger diváky přesvědčit v akčním thrilleru Konečná, který loni natočil korejský režisérský import Kim Ji-un. Přestože ve čtvrtém Terminátorovi si bývalý rakouský kulturista už vůbec nezahrál, mluví se v souvislosti s jeho comebackem o čtvrtém pokračovaného legendární akčního sci-fi. A už příští rok byl měl Schwarzenegger nějakým způsobem oživit jiného svého slavného akčního hrdinu 80. let – barbara Conana… 

Indiana Jones a království
křišťálové lebky 
Možnost, jak vyprávět další dobrodružství zestárlého hrdiny, prozkoumal i čtvrtý film o Indianu Jonesovi. Za sérií, která vyniká humorem a sofistikovaností, stojí jako producent stojí George Lucas a jako režisér Steven Spielberg. S 80. lety jsou však příběhy archeologa-dobrodruha nedílně spjaté: už v roce 1981 se divákům v rámci retro dobrodružství s komediálními fantazijními prvky představil sympatický hrdina v podání Harrisona Forda (a už v roce 1989 se spekulovalo o tom, že sedmačtyřicetiletý hlavní představitel je na svou roli starý). Série, rafinovaně pracující s generačními vzorci, po hrdinově otci (Sean Connery) ve třetím filmu (Indiana Jones a poslední křížová výprava) uvedla v roce 2008 na scénu Indyho dospělého syna. K žádné generační výměně však nedošlo, protože šestašedesátiletý Ford svou pozici elegantně ustál: jeho zestárlý hrdina se konečně oženil se svou životní láskou – a v akčních scénách a lakonických sarkasmech nijak nezaostával za svým potomkem v podání Shii LaBeoufa. 

Red
Svébytným příspěvkem k nové, „gerontologické“ vlně byla i akční komedie Red. Vedle Bruce Willise si v příběhu o partě zestárlých agentů, inspirovaném populárním comcisem, zahráli i herci s nezpochybnitelným „uměleckým“ kreditem - Helen Mirrenová a John Malkovich. A protože i tentokrát praskaly kasy ve švech, chystá se letos v srpnu do kin dvojka , obohacená o dalšího prominentího, oscarového herce - Anthonyho Hopkinse. Současná podoba akčního žánru tak snese i cosi jako herecký výkon, čímž popírá tradiční poučku 80. let, podle níž hlavní představitel bohatě vystačí se dvěma výrazy („s kloboukem a bez klobouku“), případně jen s jedním (schwarzeneggerovské „Vidím mamuta“) 

Zájem o akční podívanou se zestárlými akčními hrdiny, kteří se vyrovnávají s minulostí, zřejmě souvisí s ochotou publika vyhraňovat se vůči vlastním diváckým vzpomínkám. Na tomto trendu nemá samozřejmě podíl jen stárnutí západní populace a koncept „aktivního seniora“, který nehodlá zbytek života strávit krmením holubů a listováním v rodinných albech. Jde o součást širšího filmového proudu, spojeného se vzpomínkami na nevinné, divoké a nekorektní mládí. Právě těmi se zřejmě momentálně docela ráda ukájí dnešní generace v produktivním věku. 

Bizarní je v tomto ohledu kultovní hláška z první Smrtonosné pasti, ve které si John McClanea – v podání tehdy třiatřicetiletého Bruce Willise - povzdechl: „Na tyhle sračky jsem už moc starý.“
(Tenhle text jsem napsala pro měsíčník ForMen. Protože tohle téma není  můj šálek kávy, za případné opravy chyb děkuji.)

2 komentáře:

  1. Moc dobré. Ještě by šlo rozpracovat i žánry těchto filmů (myšleno světy). Jak je naznačeno, Barbar Conan tvoří spíše fantasy, kdežto Predátor je sci-fi atd.

    OdpovědětSmazat