Prohledat tento blog

pátek 7. února 2014

Dědictví aneb Kurvaseneříká

První dáma českého filmu Věra Chytilová oslavila 2. února pětaosmdesátiny - a na mediální úrovni se jí dostalo různých dárků. Sehrát v televizi Sedmikrásky, Hru o jablko a Faunovo velmi pozdní odpoledne byl výborný nápad. Výrazně podivnějším prezentem je ovšem premiéra volného pokračování její komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Možná jde však o jiný souběh okolností – od 5. února je ke koupi bývalá farma Bolka Polívky v Olšanech na Vyškovsku. A ta hraje ve filmu Dědictví aneb Kurvaseneříká důležitou roli, i když ve filmu Roberta Sedláčka k reálně existujícímu domu přibyla ultranevkusná moderní přístavba. Z výšin své věže se hrdina filmu v Polívkově podání kochá pohledem na svůj malý, bezpečný svět...

Nakolik ironicky architektonický slepenec vystihuje prostor, který si za uplynulých dvaatřicet let vykolíkoval autor scénáře a představitel hlavní role Bolek Polívka? To ponechme stranou. Polívkovo filmové alter ego, Bohuš Stejskal, zůstává buranským zbohatlíkem, který zjistil, že některé věci se za peníze koupit nedají. Nový příběh zastihuje zestárlého a etablovaného Bohuše v okamžiku, kdy ovdověl. Nenahraditelná Vlastička však na místním hřbitůvku jen tak nečinně neodpočívá - zjevuje se zmatenému vdovci, aby korigovala jeho úlety. 

Když jemnohmotné manželce v pravou chvíli helfne dospělá dcera Stejskalových (Anna Polívková) a přidají se některé další postavy z minulého dílu, stane se očividným, že divák o hrdinu vůbec nemusí mít strach. Bohuše tak samozřejmě neohrozí ani párek vypočítavých právníků (Ivana Chýlková, Karel Heřmánek), kteří ho chtějí zatáhnout do koupě zchátralého zámku a brutálně na něm vymáhají smyšlený dluh. 

Ani alkohol, ke kterému se vrací po sedmi letech abstinence, hrdinu nového Dědictví nesejme. Furiantsky pochlastávající, žvanivě rozcapený Bohuš totiž z rozhodnutí autorů filmu musí zůstat od začátku do konce divákovým zábavným kumpánem. Sedláček s Polívkou jsou k němu naprosto loajální, takže nepopisují notorika, nebezpečného sobě i svému okolí, ale kámoše, se kterým se máme ztotožnit. Když se Bohuš vrátí ke svým kořenům a nasadí si dávnou rádiovku hořčičné barvy, dokáže přechčít i ty doktory v protialkoholní léčebně! K tomu, aby byl svůj, totiž vlastně žádný alkohol nepotřebuje, že.

Což je – v souvislostí s neochotou vystavět přesvědčivý příběh - námět pro moralitku hodnou Bakalářů. A v tomto filmu najednou není o čem - a jak - hrát.

Ještě větší režisér, než jsme doufali

Chytilové Dědictví bylo v první polovině 90. let nejchytřejším z řady filmů reflektujících temné stránky porevoluční společnosti. Zdá se ovšem, že Robert Sedláček zmarnil svůj post nepokorného kritika současné české reality, když se omezil na nekonečné filmařské žvanění, adekvátní tomu Bohušovu. Komedii se subjektivní metráží „dvanáct hodin nepodmínečně“ stráví divák čekáním na vtip. Když úzkostnou nudu konečně naruší nějaká ta legrace, působí to spíš jako omyl. 

Ale možná to je jinak – možná je nové Dědictví jen nosičem dalších nonšalantně podvratných gest, kterými Sedláček provokativně zpestřuje některé své žánrově zabarvené snímky. Po krimi ve snímku Rodina je základ státu a v televizním filmu Ženy, které nenávidí muže má možná dostat na frak populistická komedie v Troškově stylu. Sedláčkovo Dědictví je antidramatické a nevtipné možná záměrně: chybějící příběh a psychologie postav proměněných v nezajímavé figurky jsou úmyslné... A i ta Dagmar Veškrnová-Havlová, nalíčená a režijně vedená jako parodie na sacharínovou zombii, je pak nenáhodnou součástí obludného panoptika korunovaného Karlem Gottem, s gustem pějícím při cimbálovce!

Dědictví tak může být další Sedláčkovou zlobnou, živelnou poznámkou na okraj „pravidel lži“, která pro něj představují už samotné požadavky na film počítající s platícím publikem. (Napovídají tomu i titulky, v obraze komentující scény s golfovým resortem či protipožárními dveřmi jako product placement.) Pokud skutečně jde o úmyslný autismus ve stylu „žánry jsou komerční a tudíž nemravné“, je ovšem pochybná mravnost samotného režiséra. Robert Sedláček ve svém novém filmu zmarňuje zajímavé herce (tím nemám na mysli znaveného a nervózního Bolka Polívku, ale spíš jeho dceru Annu či Arnošta Goldflama). A dehonestuje krásu moravské krajiny, autenticitu moravských lidovek, mimoděčnou eleganci pasoucích se koní ...i hodnotu starého, dobrého chlastu.

V novém Dědictví je ponížen i „buranský“ – fekální a sexuální - humor, za který kdysi dostala od nás, krátkozrakých kritiků, vynadáno i Věra Chytilová. Nechal se Sedláček převálcovat žánrem, svým hrdinou a jeho představitelem? Nebo to vše naopak využil ke skotačení ve svých „artově“ zajímavých frustrací?

Ve vztahu ke sponzorům, producentům i divákům to každopádně považuji za nesolidnost. A ve vztahu k odkazu Věry Chytilové za hrubost. Kurvaseneříká se možná jednou – v kontextu Sedláčkova rozvrkočeného a zuřivého díla - dočká milosrdnější reflexe.

Ale dneska, Sedláčku, ...kurva. 

Dědictví aneb Kurvaseneříká
Česko 2014, 106 minut
Režie: Robert Sedláček
Scénář: Bolek Polívka
Kamera: Michal Krejčí
Hrají: Bolek Polívka (Bohuš Stejskal), Arnošt Goldflam (Arnošt), Karel Heřmánek (manžel), Ivana Chýlková (Ulrichová), Jiří Pecha, Anna Polívková (Anna), Jitka Čvančarová (Rovnerová), Marian Roden (Reisman) Dagmar Veškrnová-Havlová (Vlastička), Jiří Pecha (dr. Strážný), Karel Gott (Karel Gott), Miroslav Donutil (Ulrich)
Premiéra: 6. února

Žádné komentáře:

Okomentovat