Cena Pavla Kouteckého: dokument DK

David Kopecký si získal pověst radikálního experimentátora. Když před čtyřmi lety zemřel v pouhých šestačtyřiceti letech, nezůstala po něm ovšem jen řada pozoruhodných projektů. Svědectvím o architektovi, jehož dráhu předčasně ukončila krátká, těžká nemoc, se stal i celovečerní dokument jeho manželky Báry Kopecké. Snímek, jehož distributorem byla společnost Aerofilms, není ovšem objektivistickou výpovědí o kontroverzní osobnosti. Je především osobním vyznáním muži, ve kterém se autorka podle vlastních slov snaží „pátrat, pochopit a zachytit“. Snímek, lakonicky nazvaný DK, je ovšem na hony vzdálený sebepohlcujícímu patosu, který by pravděpodobně vznikl v případě méně kritické, byť stejně milující vdovy.

Režisérka manželův odkaz vnímá komplexně, jako logický průnik jeho lidských a profesionálních chyb i kvalit. Kopeckého povaha působí stejně extrémně při zařizování bytu i při projektování experimentálního domu ve slovenské Stupavě, který je pravděpodobně architektovou nejznámější realizací. Rodina s malým dítětem, která se musela obejít prakticky bez nábytku, je podřízena stejnému konceptu jako prostý obytný kvádr s transparentní fasádou z velkých skleněných tvárnic.

Ve Stupavě majitel fasádu svého domu nakonec změnil, Bára Kopecká se však manželovi přizpůsobovala, i když nikoli pokorně a bez dialogu. Krásu architekt vždy nadřazoval praktičnosti, a žena neochotná sdílet jeho vizi (a současně schopná prakticky fungovat) by pro něj byla patrně nesnesitelná, podobně jako zákazník odmítající přizpůsobit svou existenci architektově nekompromisní představě. Feministky mohou mít na podobné vztahy samozřejmě své názory, Bára Kopecká však očividně nesplňuje představu submisivní puťky, týrané géniem honícím se za nedosažitelným estetickým ideálem. 

Filmařka, dramaturgyně a pedagožka pražské FAMU se prostřednictvím svého filmu představuje jako silná a inteligentní umělkyně. Osobnosti a dílu svého manžela se nepřibližuje jen fakty, postihujícími životaběh žáka architekta Emila Přikryla, který si v roce 1995 založil spolu s Jánem Studeným vlastní kancelář - studio ksa. Forma koláže dovoluje Kopecké využít rozhovory s architektovými přáteli i spolupracovníky, rodinné video i experimentální filmy, které natáčel sám Kopecký. Vznikl tak navenek neuspořádaný a syrový tvar, který je však podřízený autorčině záměru. Svou dynamikou a proměnlivostí připomíná architektovy projekty, které se rodily postupně – bolestně a současně hravě. Stejně jako David Kopecký, i jeho manželka nesnáší estétské producírování. Spíš než autorkou je tak médiem, čirým krystalem organizujícím prostor vyprávění.

Stavitel, který ze všeho nejraději boural, aby mohl vynalézat život znovu, samozřejmě svou profesionální kariéru dláždil konflikty. Konzervativní zadavatelé i měšťácké představy o světě mu nedovolovali realizovat jeho sny. Zdaleka ne všichni se totiž chtějí osvobodit a aktivně se podílet na podobě svého životního prostoru.

Projekt Modular next, který Kopecký se Studeným v roce 2002 připravili pro československý pavilon na benátském Bienále, pracoval s představovou architektury bez architekta. Bydlení budoucnosti, které se rodí organicky a postupně z vůle svých jednotlivých obyvatel, přesahuje architektonický koncept směrem k filozofii. Ne každý by uměl bydlet v Kopeckého domě – což však nemění nic na vědomí, že společný, čistý ideál někde existuje. A právě k tomuto vědomí film Báry Kopecké přispívá.

DK 

ČR 2013, 73 minut
Režie: Bára Kopecká

Premiéra: 7. 11. 2013

(Tenhle text jsem před časem psala do odborného časopisu o architektuře. Protože film Báry Kopecké zrovna vyhrál Cenu Pavla Kouteckého, možná nebude špatné si ho připomenout.)