Prohledat tento blog

pátek 13. března 2015

Popelka po shakespearovsku

V Kennethu Branaghovi - pokud mluvíme o jeho filmovém režírování - je cosi neodolatelného: Nejspíš jde o odvahu pouštět se do nejrůznějších projektů se stejně velkou zodpovědností. Někdy je výsledek pouze solidní (Slídil, Jack Ryan: V utajení), jindy vznikne film, na který se vždycky ráda podívám znovu, protože zajímavě, aktuálně a přitom nadčasově pracuje se známými prvky (Mnoho povyku pro nic, Marná lásky snaha, Frankenstein, Thor). V tom se myslím zhodnocuje letitá divadelní praxe čtyřiapadesátiletého Branagha, soustředěného zvláště na opakované potyčky s jevištní klasikou (a Shakespearem zvláště).

Zdálo by se, že pohádka o Popelce nemá s Velkým Alžbětincem nic společného - Kenneth Branagh ovšem pro studio Disney natočil film, který nezklame žádnou desetiletou holčičku a současně má překvapivě blízko k Branaghovým filmovým verzím Hamleta či Mnoho povyku pro nic. Scenárista (zklidněný Chris Weitz) nemohl za peníze Disneyho studia revoltovat proti zavedené verzi klasické pohádky, zdánlivé drobnosti ovšem Popelku posouvají k věrohodnosti. Logické otázky jsou odmávnuty jako působení vílího kouzla (jak to, že macecha a nevlastní sestry Popelku nepoznaly na plese? to nemá v království nikdo stejně velké číslo nohy jako Popelka?).

Víla kmotřička (ve vtipném podání Heleny Bonham Carterové) je sice vypravěčkou celého příběhu, ale kouzlí překvapivě málo (kočár udělaný z dýně, koně z myší a lokajové z ještěrek jsou ale prvotřídně využitými atrakcemi). Co jde udělat bez kouzel, tak se bez nich také udělá (což platí i o rozumně střídmém zacházení s digitálními efekty). Kupcova dcera (krásná a herecky schopná Lily Jamesová), která je po smrti rodičů vystavena ponižujícímu zacházení ze strany macechy (báječně zlá a přitom pochopitelná Cate Blanechettová) a jejích dvou hloupých a zlých dcer, je aktivní, samostatná, moderní hrdinka, která se za všech okolností řídí radou zemřelé matky: buď odvážná a láskyplná. Stejně je na tom princ Kit, který dá - s požehnáním umírajícího královského otce (Derek Jacobi) přednost neurozené, leč milované dívce před bohatou princeznou, která by mohla kýženým způsobem ekonomicky pozvednout jeho malou zemičku.

Původně dramaticky nevděčná postava prince, který de facto jen nyje nad ztraceným střevíčkem své tajemné plesové tanečnice, musí spoléhat na herecké schopnosti Richarda Maddena. V podání představitele Robba Stark ze Hry o trůny není Popelčin vyvolený žádným hňupem, ale urozeným mladým mužem, která má už ledacos za sebou a připravuje se zodpovědně na královské povolání. Zmínka o válce, jež zemi nedávno oslabila, a především láskyplná oddanost kapitána princovy stráže (Afroangličan Nonso Anozie), mu dodávají atraktivní minulost vojáka (přestože před Popelkou koktá jako školák). S nenápadně vzdělanou Popelkou (která umí francouzsky a čte deníky Samuela Pepyse) tvoří sympatický pár moderních parametrů, který dává vnitřní smysl utopickému sociálnímu konceptu: lid jásá nad mladým, krásným, moudým párem, a protože macecha s dcerami zmizely ze země s vévodou rozvíjejícím solidní dvorskou intriku (Stellan Skarsgård), od této chvíle mohou být všichni v království už jen šťastni (nikoli nadarmo je metaforou harmonie tanec - při prvním setkání ústřední dvojice na "roztančených" koních a samozřejmě v plesové scéně).    
Motivace postav v Popelce ovšem můžeme nazvat "realistickými" - a platí to stejně o princi, tlustém CGImyšákovi, který v pravou chvíli dá přednost záchraně světa před žvancem, i o maceše - což je postava, která si prostě prožila svoje, zatvrdila se a zaslouží si Popelčino i naše velkorysé odpuštění. V tomto filmu není vysloveně záporných postav a nevypadá to hloupě, spíš jako ze života. "Realistické" podtexty ovšem naštěstí nic nemění na tom, že Branaghova Popelka je vizuálně opulentní pohádkovou romancí, jež s plnou zodpovědností tančí na ošemetné hranici kýče. Podíl na zajímavosti celé podívané má hudba Branaghova oblíbeného spolupracovníka Patricka Doylea, výprava Danteho Ferrettiho i nenápadně postmoderní kostýmy Sandy Powellové (jejichž inspirace sahá napříč historií až k róbám hollywoodských filmových hvězd, jež tak sluší Blanchettové).

Abych se nakonec vrátila zase k Branaghovi, je to ovšem právě jeho režijní koncepce, díky níž má o nové Popelce  smysl mluvit (a zajít na ni do kina pod záminkou, že děláte dospělý doprovod nezletilcům). Branagh vzal pohádku pro děti stejně vážně, jako onehdy svého divadelního Macbetha. Péče o detaily, zmiňovaná" realističnost, velkorysost inscenace, účast herců odkojených Shakespearem - to vše se skládá do vyprávění, které generuje čirou diváckou radost. Branagh nás v Popelce učí, že jednoduchost nemusí souviset s naivitou, ale může být výrazem sofistikovanosti, odvahy a radosti z vyprávění.

P.S. Jedinou věc lze vytknout českému distributorovi (Falcon), který neposílá do kin ani jedinou nedabovanou verzi!

Cinderella
USA 2015, 105 minut, dabing
Režie: Kenneth Branagh
Scénář: Chris Weitz
Kamera: Haris Zambarloukos 
Hudba: Patrick Doyle
Hrají: Lily Jamesová (Popelka), Richard Madden (princ), Cate Blanchettová (macecha), Helena Bonham Carterová (víla),Stellan Skarsgard (Vévoda), Ben Chaplin (otec), Derek Jacobi (král), Nonso Anozie (kapitán)
Premiéra: 19. 3. 2015 

1 komentář:

  1. Krásně napsané! Souhlasím (s díky zdraví Ivča)

    OdpovědětVymazat