Černá labuť - mezi "dokonalým představením" a umučením Natálky

Primabalerína v pekle

Předesílám, že na Darrena Aronofského mám pifku už od Fontány a k Černé labuti jsem přistupovala ostražitě - navzdory Wrestlerovi, který mi padl do noty a považovala jsem ho za zálohu na svůj případný odpustek. Po zhlédnutí Černé labutě jsem usoudila, že z mojí strany k žádné rehabilitaci Aronofského asi dojít nemůže - i s rizikem obvinění, že jsem se filmem odmítla hlouběji zabývat a tudíž jsem ho  nepochopila. Takže pokud si chcete přečíst o Černé labuti nadšený výlev nebo užasnout nad jeho důvtipnou, seriózní analýzou, musíte se obrátit jinam. 

Hrdinka v růžové versus
temný duch tance

Ve svých dvaačtyřiceti (které oslaví 12. února) patří Aronofsky v rámci hollywoodského mainstreamu, kam se propracoval právě díky svému třetímu celovečernímu projektu Fontána (2006), ke zřejmě nejkontroverznějším režisérům. Rozděluje totiž "myslící" část svého publika na nadšence a odpůrce svého vypjatě efektního stylu, který je pojatý jako nosič "významných" témat a poselství. Zatímco nadšenci obojí velebí a trénují mozek analýzami oněch témat, odpůrci poukazují na až kýčovitou vyprázdněnost režisérova stylu a banalitu a povrchnost všeho, co tento styl obaluje.Většina z nich přitom nepochybně ví, že banalita vklíněná do kýče je dnes už zcela legitimním vyjadřovacím prostředkem. Vím to i já - navzdory tomu mám podezření, že i kýč a banalita mají svou hodnotu, kterou jim Aronofsky jaksi upírá.

Portmanová, jak ji znáte:
obyčejná a trpící 

Pokud zkoumám své pocity (na intelekt u mne totiž ve vztahu k Aronofského dílu nenarazíte), zdálo se mi, že do Wrestlera se dostalo víc nadhledu a opravdovosti než do předchozích režisérových filmů díky spojení realisticky působícího snímání a fenomenálního Mickeyho Rourkea. Toho film prezentoval jako trpící a zmučené lidské těleso, na které byla většinu času vyprávění skoro intimně přisátá pohyblivá ruční kamera. Černá labuť v tomto směru na Wrestlera navazuje (jak sám režisér přiznává), respektive je v mnoha směrech jeho "ženskou verzí":

Kráska a Zvíře: baletka a její režisér

Také baletku Nina v podání Natalie Portmanové extrémním způsobem namáhá své tělo, aby vyjádřila své nejniternější pocity. Hrdina Wrestlera i hrdinka Černé labutě navíc sdílejí podobný mezní duševní stav, což vede k jejich postupné fyzické sebedestrukci. Wrestling je ovšem považovaný za chlapsky smradlavou, velmi fyzickou podívanou, zatímco balet patří v pomyslné hodnotící škále mezi "nejvyšší" umění. Aronofsky ukazuje, že za baletním výkonem se skrývá stejně tvrdá dřina jako v kterémkoli vrcholovém sportu. Film nešetří právě scénami tvrdého "tréninku", při němž jako by tělo baletky při nejvyšším vypětí sténalo a praskalo. (Když se řekne "piškot", nejspíš si po zhlédnutí Černé labutě  už nikdy nepředstavíte sladkou pochoutku, ale neskutečně brutální botu, deformující středověkým způsobem  nohu a umožňující baletce poskakovat na špičkách i s rozlomeným nehtem.)    

Představení Labutího jezera v Aronofského psychedelickém pojetí

To, co předcházelo představení, nesmí být ovšem na jevišti za žádnou cenu vidět: vše fyzické mizí, vládne jen krása. Tím se (opět v Aronofského pojetí) balet liší od wrestlingu, který se naopak bez vypjaté prezentace "ošklivé" tělesné stránky neobejde. Fyzický výkon ovšem v obou případech podmiňuje duševní stav: tam, kde ve Wrestlerovi vládne odpoutaná prezentace zuřivosti a agrese (ať ze strany aktérů jakkoli hraná), je klasický balet oslavou rovnováhy mezi "krásnou" disciplínou těla a odpoutaností ducha.   

Odstavená primabalerína Beth
v podání Winony Ryderové

Právě ta odpoutanost chybí baletce Nině, která má nahradit v nové inscenaci Labutího jezera primabalerínu Beth (která je stále ještě dobrá, ale stárne a publikum už nezajímá - neboť balet je přece také byznys). Nina usiluje o perfekci a v chystaném představení bude dokonalou Bílou labutí. Aby zvládla zatančit také její sokyni v lásce, Černou labuť, musí ovšem z rozhodnutí režiséra poznat svou temnou stránku. Vyprávění o "sportovním výkonu" se tak mění v modelové psychologické drama, v jehož středu stojí naneštěstí postava pojatá tak, že svou hereckou představitelku omezuje. Což říkám s plným vědomím skutečnosti, že Portmanová je už teď herečkou roku a coby Nina je dobrá (respektive je stejně dobrá jako ve svých nejlepších rolích - i když není tak dobrá, jako v dramatu Na dotek - především právě proto, že to je lepším filmem než Labuť). Zdá se mi tak, že ceny, které mé oblíbené herečce role v Aronofského získala, jsou především cenami za "fyzický výkon" - tedy něčím podobným, jako když Robert De Niro získal Oscara za Zuřícího býka. 

"Symbolická" zrcadla jsou
ve filmu všudypřítomná

Nina je napsaná jako sexuálně neprobuzená mladá žena, možná dokonce lesba, protože nemá erotické sny o manipulátorském režisérovi Leroyovi (standardně déminický Vincent Cassel), ale o kolegyni Lily (nečekaně zajímavá Mila Kunisová). (Pozor, spoiler! Lesbický polibek Niny a Lily, na který se mužská část publika už těší, se totiž odehrává ve snu. Pozor, konec spoileru!). Nina by přitom mohla být pro Portmanovou stejně zajímavým východiskem pro subtilní a nejednoznačný herecký výkon, jakým byl pro Rourkeho Wrestler: puntičkářská, přehnaně precizní, výkonem posedlá, nudná holka ovšem prochází při hledání své Černé labutě v sobě" drastickou, sebedestruktivní vnitřní proměnou, která je bohužel popsána prostředky ryzího béčkového hororu.  

Z podezřelé vyrážky se vyklube
"symbolické" obrůstání peřím

Aronofskému nestačí, že velevýznamně nastrčil zrcadla (symbolizující ve filmu tradičně rozpolcenost hrdinovy mysli) všude, kam to jen šlo. Osype Ninu na zádech vyrážkou, která je prvním signálem toho, že nešťastná  hrdinka začíná "obrůstat černým peřím" - a postupně přehazuje "realistické" vyprávění na "béčkovou" hororovou výhybku. Portmanová pak už jenom statuje coby střídavě ničící a ničený objekt a její herecký výkon nahrazují maskérské a digitální efekty.  

Hororová scéna ve vaně

Aronofsky se ovšem k béčkovým hororovým efektům chová stejně bezohledně, jako k Portmanové: také je nebere tak vážně, jak by si zasloužily, a nedává jim dost prostoru k tomu, aby se obhájily. Tam, kde se protagonista Mouchy - blahé paměti - nekompromisně a poctivě proměnil v "opravdovou" obří mouchu a ponechal případné výklady na divákovi, Nina režisérovým prostřednictvím s hororovou proměnou jen okázale koketuje. Hororové prvky jsou přitom použity stejně doslovně, povrchně a bezpříznakově, jako byly ve Fontáně využity motivy "poeticky duchovní". Divák totiž pořád jaksi musí mít na paměti, že jde "jen o hororovou" metaforu a že ve skutečnosti nepřestal sledovat "umělecký" film. (Nabízí se tu samozřejmě srovnání s některými velmi odlišně pojatými pracemi Davida Lynche - ale o tom můžeme povyprávět zase někdy jindy.)  

Černá Lily a bílá Nina 

Výkon Portmanové možná legitimizuje i skutečnost, že jsem vůbec byla ochotna Ninu po tom všem ještě brát vážně. Kolik má Hollywood dalších hereček, které dovedou vytvořit živoucí, normální postavu z hrdinky, která se obléká výhradně do růžové a bílé a obývá holčičí pokojíček ve stejných barvách, vyzdobený plyšáky (ve stejných barvách) - načež je stržena do temného světa, který je černo-bílo-šedý? Ale - na druhé straně - kolik má Hollywood tak dobrých hereček jako je Portmanová, které tady zase další režisér využívá jen k tomu, aby se kochal jejich umučením? Kdyby chudinka Nina byla postavou ve "skutečném" hororu, byť by by sebebéčkovější, dostala by skoro jistě právo na skutečnou akci - pomstu, nenávist, zběsilost, sex a jiné rozkoše života (Jen pro letmé srovnání - Carrii nakonec také nepovažujete za ubožačku, že?). V "uměleckém" žánru je ale všechno jaksi niternější... Takže tu jde vlastně jen o lineární popis sebezničení. Až si našinec začne říkat, že to u Aronofského hraničí s misogynií či misantropií. Což je v  rozporu s takovými ušlechtilými cíli umění, jako je povznášení a zkrášlování lidského ducha.     

Bubák  jako od Davida Lynche? Nikoli
- symbolický zlý duch Rudovous z baletu

Nejspíš mám zkrátka sklon se na Černou labuť dívat jako fanoušek hororu a nikoli jako milovník filmového umění. V průměrném hororu by totiž takto použité prvky působily vysloveně pitomě, pokud by  nebyly okořeněny kapkou nejednoznačnosti či ironie. K tomu se obvykle využívá některá z vedlejších postav - v Černé labuti však tuto šanci nedostane nikdo, ať už jde o hrdinčinu nestvůrnou, ubohou matku (Barbara Hersheyová), chudinku Beth, Leroye, kolegu Davida (současný partner Portmanové - Benjamin Millepied) - či dokonce o Lily (která by pro tu funkci byla bezmála ideální!). 

Doslovnost metafory
"hrdince náhle narostla křídla" 

Všichni protagonisté jsou totiž jen účastníky hry na "umučení Natálky" a nedostanou prakticky žádnou příležitost se rehabilitovat: skončí jen jako aktéři Aronofského umělecké hry na "odhalení pravdy". A podobně jako u Fontány mám pocit, že mi v téhle hře unikl okamžik, kdy k tomuto odhalení došlo, respektive kdy režisér (jehož alter egem může být Leroy) dospěl k srdci své podívané. Nedozvěděla jsem se tu tak nic, co by mne v rámci taneční metaforiky zasáhlo a dojalo srovnatelně třeba s Červenými střevíčky (nebo - pokud bych chtěla poněkud snížit laťku - Billym Elliotem, jehož finále je uspokojivě, i když je rovněž zjevně vypočítané na efekt). A připadám si jaksi hloupě a neautenticky. 

Pokud milovníci Aronofského díla oslavují další příspěvek k tématu sebedestruktivních lidských závislostí (nebo tak něco), mohli by pochybovači mluvit o závislosti samotného režiséra na "dokonalé podívané" - a o tom, že   jejím jménem pravidelně hazarduje s opravdovostí svých postav, svých triků, svých klišé - i svých diváků.        

Black Swan

USA 2010, 110 min., titulky
Režie: Darren Aronofsky

Scénář: Mark Heyman, Andres Heinz, John J. McLaughlin

Kamera: Matthew Libatique

Hudba: Clint Mansell

Hrají: Natalie Portmanová (Nina Sayersová), Mila Kunisová (Lily), Vincent Cassel (Thomas Leroy), Barbara Hersheyová (Erica Sayersová), Winona Ryderová (Beth Macintyreová), Benjamin Millepied (David), Ksenia Soloová (Veronica), Kristina Anapauová (Galina)
Premiéra 10. 2. 2011

A nevhodná poznámka na závěr: Nevím, nakolik si libují muži kolem baletu v nátělnících, nejspíš je to prostě součást jejich normálního pracovního úboru. Černá labuť tuto část oděvu každopádně využívá s usilovností vzbuzující podezření, že jde o "product placement".