Prohledat tento blog

úterý 25. ledna 2011

Černá labuť - mezi "dokonalým představením" a umučením Natálky

Primabalerína v pekle
Předesílám, že na Darrena Aronofského mám pifku už od Fontány a k Černé labuti jsem přistupovala ostražitě - navzdory Wrestlerovi, který mi padl do noty a považovala jsem ho za zálohu na svůj případný odpustek. Po zhlédnutí Černé labutě jsem usoudila, že z mojí strany k žádné rehabilitaci Aronofského asi dojít nemůže - i s rizikem obvinění, že jsem se filmem odmítla hlouběji zabývat a tudíž jsem ho  nepochopila. Takže pokud si chcete přečíst o Černé labuti nadšený výlev nebo užasnout nad jeho důvtipnou, seriózní analýzou, musíte se obrátit jinam. 

Hrdinka v růžové versus
temný duch tance
Ve svých dvaačtyřiceti (které oslaví 12. února) patří Aronofsky v rámci hollywoodského mainstreamu, kam se propracoval právě díky svému třetímu celovečernímu projektu Fontána (2006), ke zřejmě nejkontroverznějším režisérům. Rozděluje totiž "myslící" část svého publika na nadšence a odpůrce svého vypjatě efektního stylu, který je pojatý jako nosič "významných" témat a poselství. Zatímco nadšenci obojí velebí a trénují mozek analýzami oněch témat, odpůrci poukazují na až kýčovitou vyprázdněnost režisérova stylu a banalitu a povrchnost všeho, co tento styl obaluje.Většina z nich přitom nepochybně ví, že banalita vklíněná do kýče je dnes už zcela legitimním vyjadřovacím prostředkem. Vím to i já - navzdory tomu mám podezření, že i kýč a banalita mají svou hodnotu, kterou jim Aronofsky jaksi upírá.

Portmanová, jak ji znáte:
obyčejná a trpící 
Pokud zkoumám své pocity (na intelekt u mne totiž ve vztahu k Aronofského dílu nenarazíte), zdálo se mi, že do Wrestlera se dostalo víc nadhledu a opravdovosti než do předchozích režisérových filmů díky spojení realisticky působícího snímání a fenomenálního Mickeyho Rourkea. Toho film prezentoval jako trpící a zmučené lidské těleso, na které byla většinu času vyprávění skoro intimně přisátá pohyblivá ruční kamera. Černá labuť v tomto směru na Wrestlera navazuje (jak sám režisér přiznává), respektive je v mnoha směrech jeho "ženskou verzí":

Kráska a Zvíře: baletka a její režisér
Také baletku Nina v podání Natalie Portmanové extrémním způsobem namáhá své tělo, aby vyjádřila své nejniternější pocity. Hrdina Wrestlera i hrdinka Černé labutě navíc sdílejí podobný mezní duševní stav, což vede k jejich postupné fyzické sebedestrukci. Wrestling je ovšem považovaný za chlapsky smradlavou, velmi fyzickou podívanou, zatímco balet patří v pomyslné hodnotící škále mezi "nejvyšší" umění. Aronofsky ukazuje, že za baletním výkonem se skrývá stejně tvrdá dřina jako v kterémkoli vrcholovém sportu. Film nešetří právě scénami tvrdého "tréninku", při němž jako by tělo baletky při nejvyšším vypětí sténalo a praskalo. (Když se řekne "piškot", nejspíš si po zhlédnutí Černé labutě  už nikdy nepředstavíte sladkou pochoutku, ale neskutečně brutální botu, deformující středověkým způsobem  nohu a umožňující baletce poskakovat na špičkách i s rozlomeným nehtem.)    

Představení Labutího jezera v Aronofského psychedelickém pojetí
To, co předcházelo představení, nesmí být ovšem na jevišti za žádnou cenu vidět: vše fyzické mizí, vládne jen krása. Tím se (opět v Aronofského pojetí) balet liší od wrestlingu, který se naopak bez vypjaté prezentace "ošklivé" tělesné stránky neobejde. Fyzický výkon ovšem v obou případech podmiňuje duševní stav: tam, kde ve Wrestlerovi vládne odpoutaná prezentace zuřivosti a agrese (ať ze strany aktérů jakkoli hraná), je klasický balet oslavou rovnováhy mezi "krásnou" disciplínou těla a odpoutaností ducha.   

Odstavená primabalerína Beth
v podání Winony Ryderové
Právě ta odpoutanost chybí baletce Nině, která má nahradit v nové inscenaci Labutího jezera primabalerínu Beth (která je stále ještě dobrá, ale stárne a publikum už nezajímá - neboť balet je přece také byznys). Nina usiluje o perfekci a v chystaném představení bude dokonalou Bílou labutí. Aby zvládla zatančit také její sokyni v lásce, Černou labuť, musí ovšem z rozhodnutí režiséra poznat svou temnou stránku. Vyprávění o "sportovním výkonu" se tak mění v modelové psychologické drama, v jehož středu stojí naneštěstí postava pojatá tak, že svou hereckou představitelku omezuje. Což říkám s plným vědomím skutečnosti, že Portmanová je už teď herečkou roku a coby Nina je dobrá (respektive je stejně dobrá jako ve svých nejlepších rolích - i když není tak dobrá, jako v dramatu Na dotek - především právě proto, že to je lepším filmem než Labuť). Zdá se mi tak, že ceny, které mé oblíbené herečce role v Aronofského získala, jsou především cenami za "fyzický výkon" - tedy něčím podobným, jako když Robert De Niro získal Oscara za Zuřícího býka

"Symbolická" zrcadla jsou
ve filmu všudypřítomná
Nina je napsaná jako sexuálně neprobuzená mladá žena, možná dokonce lesba, protože nemá erotické sny o manipulátorském režisérovi Leroyovi (standardně déminický Vincent Cassel), ale o kolegyni Lily (nečekaně zajímavá Mila Kunisová). (Pozor, spoiler! Lesbický polibek Niny a Lily, na který se mužská část publika už těší, se totiž odehrává ve snu. Pozor, konec spoileru!). Nina by přitom mohla být pro Portmanovou stejně zajímavým východiskem pro subtilní a nejednoznačný herecký výkon, jakým byl pro Rourkeho Wrestler: puntičkářská, přehnaně precizní, výkonem posedlá, nudná holka ovšem prochází při hledání své Černé labutě v sobě" drastickou, sebedestruktivní vnitřní proměnou, která je bohužel popsána prostředky ryzího béčkového hororu.  

Z podezřelé vyrážky se vyklube
"symbolické" obrůstání peřím
Aronofskému nestačí, že velevýznamně nastrčil zrcadla (symbolizující ve filmu tradičně rozpolcenost hrdinovy mysli) všude, kam to jen šlo. Osype Ninu na zádech vyrážkou, která je prvním signálem toho, že nešťastná  hrdinka začíná "obrůstat černým peřím" - a postupně přehazuje "realistické" vyprávění na "béčkovou" hororovou výhybku. Portmanová pak už jenom statuje coby střídavě ničící a ničený objekt a její herecký výkon nahrazují maskérské a digitální efekty.  

Hororová scéna ve vaně
Aronofsky se ovšem k béčkovým hororovým efektům chová stejně bezohledně, jako k Portmanové: také je nebere tak vážně, jak by si zasloužily, a nedává jim dost prostoru k tomu, aby se obhájily. Tam, kde se protagonista Mouchy - blahé paměti - nekompromisně a poctivě proměnil v "opravdovou" obří mouchu a ponechal případné výklady na divákovi, Nina režisérovým prostřednictvím s hororovou proměnou jen okázale koketuje. Hororové prvky jsou přitom použity stejně doslovně, povrchně a bezpříznakově, jako byly ve Fontáně využity motivy "poeticky duchovní". Divák totiž pořád jaksi musí mít na paměti, že jde "jen o hororovou" metaforu a že ve skutečnosti nepřestal sledovat "umělecký" film. (Nabízí se tu samozřejmě srovnání s některými velmi odlišně pojatými pracemi Davida Lynche - ale o tom můžeme povyprávět zase někdy jindy.)  

Černá Lily a bílá Nina 
Výkon Portmanové možná legitimizuje i skutečnost, že jsem vůbec byla ochotna Ninu po tom všem ještě brát vážně. Kolik má Hollywood dalších hereček, které dovedou vytvořit živoucí, normální postavu z hrdinky, která se obléká výhradně do růžové a bílé a obývá holčičí pokojíček ve stejných barvách, vyzdobený plyšáky (ve stejných barvách) - načež je stržena do temného světa, který je černo-bílo-šedý? Ale - na druhé straně - kolik má Hollywood tak dobrých hereček jako je Portmanová, které tady zase další režisér využívá jen k tomu, aby se kochal jejich umučením? Kdyby chudinka Nina byla postavou ve "skutečném" hororu, byť by by sebebéčkovější, dostala by skoro jistě právo na skutečnou akci - pomstu, nenávist, zběsilost, sex a jiné rozkoše života (Jen pro letmé srovnání - Carrii nakonec také nepovažujete za ubožačku, že?). V "uměleckém" žánru je ale všechno jaksi niternější... Takže tu jde vlastně jen o lineární popis sebezničení. Až si našinec začne říkat, že to u Aronofského hraničí s misogynií či misantropií. Což je v  rozporu s takovými ušlechtilými cíli umění, jako je povznášení a zkrášlování lidského ducha.     

Bubák  jako od Davida Lynche? Nikoli
- symbolický zlý duch Rudovous z baletu
Nejspíš mám zkrátka sklon se na Černou labuť dívat jako fanoušek hororu a nikoli jako milovník filmového umění. V průměrném hororu by totiž takto použité prvky působily vysloveně pitomě, pokud by  nebyly okořeněny kapkou nejednoznačnosti či ironie. K tomu se obvykle využívá některá z vedlejších postav - v Černé labuti však tuto šanci nedostane nikdo, ať už jde o hrdinčinu nestvůrnou, ubohou matku (Barbara Hersheyová), chudinku Beth, Leroye, kolegu Davida (současný partner Portmanové - Benjamin Millepied) - či dokonce o Lily (která by pro tu funkci byla bezmála ideální!). 

Doslovnost metafory
"hrdince náhle narostla křídla" 
Všichni protagonisté jsou totiž jen účastníky hry na "umučení Natálky" a nedostanou prakticky žádnou příležitost se rehabilitovat: skončí jen jako aktéři Aronofského umělecké hry na "odhalení pravdy". A podobně jako u Fontány mám pocit, že mi v téhle hře unikl okamžik, kdy k tomuto odhalení došlo, respektive kdy režisér (jehož alter egem může být Leroy) dospěl k srdci své podívané. Nedozvěděla jsem se tu tak nic, co by mne v rámci taneční metaforiky zasáhlo a dojalo srovnatelně třeba s Červenými střevíčky (nebo - pokud bych chtěla poněkud snížit laťku - Billym Elliotem, jehož finále je uspokojivě, i když je rovněž zjevně vypočítané na efekt). A připadám si jaksi hloupě a neautenticky. 
Pokud milovníci Aronofského díla oslavují další příspěvek k tématu sebedestruktivních lidských závislostí (nebo tak něco), mohli by pochybovači mluvit o závislosti samotného režiséra na "dokonalé podívané" - a o tom, že   jejím jménem pravidelně hazarduje s opravdovostí svých postav, svých triků, svých klišé - i svých diváků.        

USA 2010, 110 min., titulky
Režie: Darren Aronofsky
Scénář: Mark Heyman, Andres Heinz, John J. McLaughlin
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: Clint Mansell
Hrají: Natalie Portmanová (Nina Sayersová), Mila Kunisová (Lily), Vincent Cassel (Thomas Leroy), Barbara Hersheyová (Erica Sayersová), Winona Ryderová (Beth Macintyreová), Benjamin Millepied (David), Ksenia Soloová (Veronica), Kristina Anapauová (Galina)
Premiéra 10. 2. 2011

A nevhodná poznámka na závěr: Nevím, nakolik si libují muži kolem baletu v nátělnících, nejspíš je to prostě součást jejich normálního pracovního úboru. Černá labuť tuto část oděvu každopádně využívá s usilovností vzbuzující podezření, že jde o "product placement". 

16 komentářů:

  1. Vaše recenze možná působí dojmem filmového znalce, ale po celou dobu pouze srovnáváte Černou labuť s ostatními filmy. S horory, tanečními filmy, ostatními filmi Natalie... ale naprosto jste zapomněla na tu nejjednoduší věc, která k umění patří. Nepřemýšlet a vnímat. Černá labuť (nebo Fontána) se nedají zařadit do žádného filmového žánru, jsou ojedinělé. Uniká Vám tu zcela atmosféra filmu. Nejedná se jenom o balet, nebo rozdvojenou osobnost či její vývoj, ale o dokonalý celek, který musíte cítit. V opačném případě to není druh filmu pro Vás.

    OdpovědětVymazat
  2. :-) Ano, přiznávám bez mučení - ten film není pro mne. Opravdu ten dokonalý celek necítím. Přiznejte si ovšem zase vy, že někoho, kdo se nepodepíše, napsal svůj komentář 1. dubna a je schopen spáchat spojení "filmi Natalie", mohu je stěží brát vážně.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc se omlouvám za anonymní komentář... To že bylo 1. dubna mi bohužel uniklo. U "filmu" šlo čistě o nepromyšlaný a v rychlosti napsaný překlep. Samozřejmě vám nevyčítám, že Vás tento film nezaujal. Každý člověk má jiný názor. Jen se mi zdá, že je Vaše recenze velmi osobní a schazí mi tu objektivní nadhled recenzenta. V některých věcech s Vámi souhlasím, nicméně mám stejně pocit, že udělení Oscara a reakce veřejnosti i ostatních recenzentů, jsou jasným důkazem, že se o takový "propadák" nejedná...

    OdpovědětVymazat
  4. Mýlíte se, ten film mne zaujal - ovšem, pravda, nikoli v pozitivním smyslu.

    A nevím vlastně, jak by měl vypadat objektivní nadhled, když se píše o filmu. Možná je potíž v tom, že se necítím být objektivní "recenzentkou", ale spíš "filmovou kritičkou", navíc na své vlastním blogu (možná, že kdybych psala text na objednávku, tedy za peníze, do nějakého periodika, volila bych opatrnější slova - svůj názor bych ale rozhodně nezměnila). Víte, já už jsem moc stará na to, abych neřekla, co si myslím a co cítím, a podřizovala se vkusu většiny. Ostatně cítím v tomto směru tak trochu váš karatelský postoj ve smyslu "jak si Prokopová dovoluje tohle napsat, když film dostal Oscara a měl pochvalné recenze?" Tato vaše hlediska, nad kterými bych se měla zamyslet, lze ovšem číst i jinak: film dostal jenom jednoho Oscara z pěti nominací. A reakce veřejnosti i kritiků rozhodně nebyly jen pozitivní.

    OdpovědětVymazat
  5. Nenapsala jsem "změňte svůj názor, tohle dostalo přece oskara". Napsala jsem, že každý má jiný názor a já s tím Vaším pouze nesouhlasím. To je celé. Pokud Vám jakákoliv diskuze vadí, nevím proč píšete recenze... Také jsem napsala, že v některých ohledech s Vami i souhlasím. A ne, nemáte pravdu, Černou labuť jsem viděla ještě než se dostala do kin a než dostala Oscara a byla jsem z ní naprosto nadšená. Také netvrdím, že se film líbil každému, ale přeci jenom většině ano. Vážně jste na Vaši recenzi nečekala vůbec žadné reakce?
    A objektivní ostup a pohled na film by si v určité míře měl dokázat udržet každý rezenzent, či kritik, chcete-li. To je u psaní recenzí, dle mého názoru, to nejnáročnější, ale velice důležité.

    OdpovědětVymazat
  6. Nutíte mne k zamyšlení... Recenze a filmové kritiky píšu už víc než dvacet let a nikdy mne nenapadlo, že je to primárně proto, abych s někým diskutovala. :-) Diskutovat s někým zřejmě ani moc neumím (to je tady jistě vidět). Jistě je to všechno tím, že jsem dost dlouho žila a pracovala v době, kdy prakticky neexistovala žádná zpětná čtenářská vazba. Komunikace na internetu mne tedy trochu zneklidňuje (připadá mi třeba divné bavit se s vámi, když ani nevím, jak se jmenujete a co jste zač). Nějaké reakce na své texty tady ovšem samozřejmě očekávám.

    Pokud jde o "objektivitu" a "odstup" - asi nechápu, co si pod těmi pojmy představujete - je to něco jako přizpůsobení většinovému názoru? (V tom případě by byl ale třeba Kameňák opravdu znamenitým filmem - vždyť měl dvoumilionovou návštěvnost!) Já to vidím takhle:prostřednictvím svých textů vyjadřuju svoje názory na filmy. Většinou taky zmiňuju různé objektivní kontexty (kupříkladu proti Černé labuti mám kritické výhrady, ale pozoruju ji v kontextu režisérova díla, které sleduji dlouhá léta, a zmiňuji jak toho Oscara, kterého dostala Portmanová, tak Oscary, které film nedostal.) Moje "osobní" názory na filmy jsou podepřeny "objektivně" dejme tomu mým vysokoškolským studiem, dvacetiletou publicistickou a redakční praxí v oboru a řekněme třicetiletým velmi intenzivním koukáním na filmy a přemýšlením o nich. Za legitimizaci "objektivity" svého pohledu považuju taky skutečnost, že mám patrně v kritické profesi už vybudovanou jakousi pozici (i když tohle je soukromý blog).

    OdpovědětVymazat
  7. Tereza Přeučilová :P7. dubna 2011 v 10:49

    Teď zase nutíte k zamyšlení mě... :) a je pravda, že označení Kameňáku za znamenítý film mě mě hned po ránu dost vyděsilo :D (je pravda, že moji známí se mě stále ptají co proti tak "zábavnému" filmu mám...
    Není to tak, že bych vyloženě měla něco proti Vaší recenzi, jen mě asi baví diskutovat. A pokud někdo řekne něco, co se mi úplně nelíbí o věci, která se mi moc líbí, mám tendence se hned ozvat. A musím uznat, že tak jak se dá diskutovat s někým, kdo se ve filmech vyzná a má pádné argumenty, je mnohem a mnohem zajímavější, než se někomu snažit vysvětli, že Kaneňák je vážně otřesný filmový zážitek. Takže kloubok dolů. Lidé jako Vy mají moji úctu a respekt. Ale to stále nemění nic na tom, že s Vámi v názoru na Černou labuť (nebo Fontánu) nesouhlasím. :)

    OdpovědětVymazat
  8. "..ušlechtilými cíli umění, jako je povznášení a zkrášlování lidského ducha.."

    rikali tam, kde jste studovala na "filmovou kriticku"?
    to vysvetluje spoustu veci

    OdpovědětVymazat
  9. Martin: Promiňte, uniká mi, odkud jste vzal text v uvozovkách o "ušlechtilém umění". Jak se to vztahuje na mne nebo můj text? S takovým tvrzením nemám nic společného.

    Také nevím, proč jste dal do uvozovek slova "filmová kritička". Já to píšu bez uvozovek, je to moje profese - jaká je vaše? Taky ji píšete s uvozovkami? Také to by vysvětlovalo spoustu věcí. :-)

    Jen zpřesnění: na filmovou kritičku se nestuduje, respektive takový vysokoškolský obor (myslím nejen u nás) neexistuje. Studovala jsem dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Psaním o filmu se ale skutečně profesionálně živím už pětadvacet let.

    OdpovědětVymazat
  10. Alena: cut&paste z +- 10.odstavce (zacina vetou "Vykon Portmanove mozna..") "kritiky" (ale mate tu na blogu i mnohem horsi, proto i ""kriticka""), nic jineho nez primou citaci bych si nedovolil, jsem na to prilis prizemni ;-J
    a ano, tak jak je to formulovane to vede na silne podezreni, ze si to minimalne ve skrytu duse myslite :-) , i kdyz jste nejspis pobytem ve spolecnosti s lepsim vkusem zjistila, ze to neni vhodne vyslovovat nahlas :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Martin: Ať dělám, co dělám, tak jsem ve svém textu nenašla sentenci s "ušlechtilými cíli umění, jako je povznášení a zkrášlování lidského ducha" - a to ani na vámi udaném místě. Nevím tedy, kde jste své "cut&paste" realizoval. A dokonce i kdybyste měl tu možnost dostat se do skrytu mé duše, tak byste tam takový názor nenašel.

    OdpovědětVymazat
  12. Alena: v tom pripade je problem vetsi, nez jsem si myslel, pastuji cely odstavec (snad se vam ho podari najit), inkriminovana veta je jeho posledni (nebude vam vadit nasledujici shluk pismen? OMG):
    "Výkon Portmanové možná legitimizuje i skutečnost, že jsem vůbec byla ochotna Ninu po tom všem ještě brát vážně. Kolik má Hollywood dalších hereček, které dovedou vytvořit živoucí, normální postavu z hrdinky, která se obléká výhradně do růžové a bílé a obývá holčičí pokojíček ve stejných barvách, vyzdobený plyšáky (ve stejných barvách) - načež je stržena do temného světa, který je černo-bílo-šedý? Ale - na druhé straně - kolik má Hollywood tak dobrých hereček jako je Portmanová, které tady zase další režisér využívá jen k tomu, aby se kochal jejich umučením? Kdyby chudinka Nina byla postavou ve "skutečném" hororu, byť by by sebebéčkovější, dostala by skoro jistě právo na skutečnou akci - pomstu, nenávist, zběsilost, sex a jiné rozkoše života (Jen pro letmé srovnání - Carrii nakonec také nepovažujete za ubožačku, že?). V "uměleckém" žánru je ale všechno jaksi niternější... Takže tu jde vlastně jen o lineární popis sebezničení. Až si našinec začne říkat, že to u Aronofského hraničí s misogynií či misantropií. Což je v rozporu s takovými ušlechtilými cíli umění, jako je povznášení a zkrášlování lidského ducha."

    OdpovědětVymazat
  13. ve vetsine browseru funguje Ctrl+f (a pozor na diakritiku), asi nejrychlejsi cesta

    OdpovědětVymazat
  14. mimochodem - neovladaji vas neznami telepati a nekopou do vas dratem (nebo cim to sakra bylo), ze ne?

    OdpovědětVymazat
  15. Mně se naopak film velmi líbil. Přišlo mi třeba perfektní, jaký tu byl zvolena ostrost obrazu. Ta "ostrost" ukazuje každou nerovnost na těle těch baletek, hlavně tedy Portmanové a vlastně tak odpotává pozornost od pohybu těla k jakémusi pohybu vrásek a žil - prostě ta ostrost obrazu ukazuje balet až jako něco tělesně neuchutného. Navíc vše je jako by ponořené do tmy, do takového "kovového" tónu, což mi zase navozuje pocit hrozného prázdna. V tom filmu vlastně (kromě Portmanové) není náznak něčeho něžného nebo jak to říct lidského. Vše tu působí tvrdě, cynicky, odcizeně. Ale právě ta Portmanové zmučená tvář je v tomhle jako by v kontrastu. No, čtu vaše recenze moc rád, ale tady ta mi připadá poněkud necitlivá. Nic ve zlém. Karel

    OdpovědětVymazat
  16. I mne se film moc libil, snad i proto, ze mam rada balet jako takovy a spojeni s Natalii Portman, ktera je - a na tom se jiste shodneme vsichni - vyjimecnou a krasnou hereckou, je genialni. Z Vasi recenze jsem citila jakousi horkost a neobjektivnost a Vase reakce na prvni komentar byla - prominte - trochu arogantni (zvlaste ta prizemni poznamka ohledne gramaticke chyby). Ja ale musim souhlasit s autorkou zmineneho komentare, Terul, v tom, ze umeni je treba vice vnimat smysly a mene premyslet. V Cerne labuti me zaujalo hlavne az do extremu dohnane vytvarne ztvarneni atmosfery - kostymy, liceni Natalie, cele divadelni prostredi... Vsechno to prysti barvami a emocemi a prave ta prehnanost (ktera je zamerna, proboha!) nema s kyce, ci jak to radoby objektivne popisujete, pranic spolecneho: neni to nic vic nez symbolika! Mimochodem, zaverecna scena jednim slovem dechberouci. Takze za me: "It was perfect." Btw kdybyste mi nahodou chtela vycitat, ze pisu bez diakritiky - tento komentar Vam pisu z daleke ciziny, kde nemame ceskou klavesnici :) S pozdravem Jana

    OdpovědětVymazat