Jak se cítíte po deseti letech, během kterých jste každoročně pořádali KRRR!?
Je za námi vidět kus práce, ale zároveň už máme únavový syndrom. Myslíme si totiž, že by ty věci už mohly být lehčí, co se týče půjčování kopií a práv k jejich promítání. Ale každým rokem narážíme na problémy. V zahraničí se na důležitých pozicích často mění lidé a než jim vysvětlíme, co vlastně potřebujeme, a než nám vyhoví, uplyne vždycky spousta času. Nemáme prostředky na to, abychom se kvůli jednomu nebo dvěma filmům vypravili třeba do Londýna, takže komunikace probíhá hlavně mailem. Adéla Kokešová, která práci převzala po Jakubu Klímovi, sice dělá, co může, ale je to pro ni velmi náročné, protože má souběžně vlastní práci. Já nejsem plně vybaven anglicky, takže ji pořád jen honím, aby poslala nějaký mail znovu, a podobně. Je to velká dřina a málokdo z návštěvníků si uvědomí, že za těmi třemi dny je vždycky skoro rok naší práce. Nejdřív čas plyne pomaličku, ale s blížícím se termínem se vše vyostřuje.
S jakými problémy jste se utkali letos?
Už jsme fyzicky měli kopii Kleopatry, ale souhlas k jejímu promítání přišel až den před začátkem akce. Kdyby nám film půjčoval Národní filmový archiv, nemohlo by k tomu dojít, protože ten bez příslušného papíru kopii vůbec nevyskladní. Když je film uložen třeba v severském filmovém archivu a čekáme na tohle povolení, trvá celý proces někdy i tři měsíce. Přitom o nic nejde. Chceme zaplatit za půjčení kopie a odprezentovat film divákovi.
Co během toho roku pro získání filmů děláte?
Musíme cestovat na specializované festivaly a přehlídky a naši značku KRRR! tam mezi lidmi prezentovat, abychom získali potřebné kontakty. Nejezdím moc na dovolené… I když existuje mailová komunikace a Facebook, osobní kontakt s konkrétním člověkem je pořád ze všeho nejdůležitější. Už podle podání ruky poznáte, že si s někým budete rozumět. To je jako když otevřete krabici s filmem. Hned ucítíte určitý závan: když je kopie v pořádku, voní jinak, než když v pořádku není… Zůstává nám rozum stát nad tím, kde se některé tyhle komplikace berou. Chápal bych to, kdybychom teprve začínali a byli proto nedůvěryhodní.
KRRR! je už přece zavedená značka, ne?
Proč film posílat do nějakého Krnova? Když se podíváte na mapu České republiky, je tam Praha, Brno, Ostrava. Když mapu zvětšíte, objeví se Hradec Králové, ale Krnov tam pořád ještě není vidět. Teprve pak se tam objeví pětadvacetitisícové město… ale zvlášť pro Američany nebo Angličany je umístěné tak nějak příliš na východě. Je to už Ukrajina – nebo ten Krnov ještě patří do západní Evropy?
Ale kdyby byl festival v Praze, splynul by se spoustou jiných akcí…
Bylo by to asi všechno jednodušší, ale my děláme festival tady – v Krnově. A jsme vděční za to, že k nám lidé jezdí i z daleka. Přitom to není lehké, protože program zveřejňujeme na internetu skoro na poslední chvíli – jen měsíc před začátkem akce. Naštěstí máme web, který graficky vypadá opravdu dobře. A Facebook. Ze začátku jsme prezentaci na internetu brali spíš jako recesi, jako možnost, jak zveřejnit pro kinaře nebo srdcaře sestřih záběrů, které jsme tady natočili. Bylo to hodně privátní.
Jak jste začínali?
V roce 2006 se tady sešli návštěvníci i ze Slovenska a z Polska, celkem jich bylo něco přes sedmdesát. S Kubou jsme si říkali, že uděláme ještě jeden ročník. Pomohla nám tehdy Asociace českých filmových klubů, tehdy reprezentovaná Jiřím Králíkem. Uspořádala v Krnově valnou hromadu – a kinaři viděli naše projekce na vlastní oči. Bylo při nás důležité navázat i kontakt s Národním filmovým archivem, jeho ředitelem byl tehdy přísný pan Vladimír Opěla.
V archivech se lidé zase tolik nemění, ne?
Ne, ale zase jsou tam na půjčování hodně přísní. I když archiv sám nemá možnost tyhle své vzácné filmy přehrávat, jejich půjčování pečlivě zvažuje. Díky novému řediteli, Michalu Bregantovi, přišla do NFA i Anna Batistová, která nám v poslední době velice pomáhala. Na svých cestách po zahraničních archivech se ptala i na to, jestli mají ve svých sbírkách nějaké sedmdesátimilimetrové filmy. Samozřejmě jí neřekli jaké, to se obvykle tají – a my to chápeme. Jsou to instituce, které mají filmy archivovat a nikoli distribuovat mezi širokou veřejnost.
Mění se nějak situace s archivními filmy v posledních letech?
Ano. Před šesti, sedmi lety byli všichni přesvědčeni o vítězství digitální projekce. V Londýně ovšem dnes existují kina, která si montují zpátky příslušnou promítací techniku. Při digitalizaci ji nevyhodili, ale dali stranou, a teď je o ni zase zájem. Jde o 70mm, ale i o pětatřicítkové projektory. Jinak tam hrají samozřejmě digitálně, ale ten boom, že je to jediná možnost, jak film uvádět, už je pryč. Pořádají se tak zvané večery s filmem, s klasickým celuloidem. Nejde o archivní kina, ale o normální biografy, které se vracejí k filmovému pásu. Mají v programu konkrétní představení, která lidé začali vyhledávat i kvůli tomu, že filmy se s uplývajícím časem mění významově, jak původní diváci nabývají životních zkušeností. Vzpomínky na Afriku, které jsme letos uváděli v Krnově, se mi kdysi stály banální, ale teď po dvaceti letech je vidím jinak. Je to mnohem zajímavější film…
Jak vidíte rozdíl mezi digitálem a filmovým materiálem?
Filmová surovina žije, a to i bez promítacího stroje – kopie pracuje, musí se s ní nějakým způsobem zacházet. I ta technická degradace filmové kopie je přirozená, také lidi přece stárnou…
Ovlivnil vás při pořádání KRRR! tenhle nový zájem o klasický materiál?
O filmové kopie, které zbyly, se najednou všichni perou. A jejich majitel zvažuje, jestli film nechat doma, nebo ho poslat do České republiky, protože při dopravě hrozí poškození. Kopie je sice pojištěná, ale už se nedá znovu vyrobit. Její poškození je nenávratné. Takže nám někdo občas řekne: Máme vás rádi, ale nezlobte se, ten film vám nepůjčíme, dáme přednost tomu, zahrát si ho u nás doma. Takhle nám uniká kopie akční komedie Velké nesnáze v Malé Číně. Je vtipná a dynamická a technicky bude díky kvalitní barevné podložce Kodaku patrně kvalitní. Mohli bychom na ní ukázat sedmdesátku zase v trochu jiném světle.
Jak je to na KRRR! s poměrem nových a starších titulů?
My se vždycky snažíme o pestrost, chceme uvádět starší i současné filmy, i když tam je výběr velmi omezený. Letos se nám to povedlo s Interstellarem a Osmi hroznými. Chceme, aby diváci měli možnost srovnání, aby program nepůsobil monotónně. Abychom – obrazně – jeden rok nedávali na sedmdesátce třeba jen samé horory. Divák, který sem chce jet, zrovna nemusí mít na horory chuť, takže ten ročník radši vynechá. Na jeden horor ovšem klidně půjde, a když se mu nebude líbit, může odejít. Takže usilujeme i o žánrovou pestrost.
Byla jsem letos potěšená právě z té pestrosti, ale myslím, že požadavky návštěvníků KRRR! jsou přece jen jiné než u normálního diváka. Důležitou roli hraje i technická stránka. Chceme vidět i to, jak ten film vypadá na sedmdesátce.
Porovnávání formátů, takové, jaké jsme letos dělali díky Ivanu Školudovi u Kleopatry, proběhlo už na druhém nebo třetím ročníku. Tehdy jsme ovšem neměli digitální projektor, takže ta prezentace nebyla snadná.
Jak jste objevil Ivana Školudu?
Je z Banské Bystrice, kde znovu rozjíždějí 70mm letní kino. Je na kopci nad městem a má myslím dvaatřicetimetrové plátno. Kdysi v něm bylo osm tisíc míst, i teď se tam vejdou čtyři a půl tisíce lidí. Začínali už loni, kdy na pětatřicítce hráli Poklad na Stříbrném jezeře. Přišlo asi tisíc lidí, což pořadatelé vůbec nečekali. Udělaly se skupinky, panovala úžasná atmosféra. Lidi odříkávali dialogy dopředu, bavili se a nostalgicky vzpomínali.
Vnímáte to jako konkurenci?
Ne, ani to druhé kino na severu Čech.
Ve Varnsdorfu začali se 70mm přehlídkou loni, byl jste se tam podívat?
Jel jsem tam, abych zjistil, co kolegové vymysleli. My už máme za sebou deset ročníků, to už se něco nového dost těžce vymýšlí. Ve Varnsdorfu hráli filmy, které už jsme uvedli u nás v Krnově, ale také Kankán, Grand Prix a Cestu kolem světa za 80 dní. To jsou pecky, i když je měli s německým dabingem. My je pořád ještě sháníme v originále.
V Krnově se s německým dabingem předloni hrála Cameronova Propast.
Ano, ale dnes už víme, kde ji získat v angličtině. Jenže musíme nějakou dobu počkat, nemůžeme ji uvést hned znovu. Máme už takový dobrý zdroj na Indiana Jonese a Poslední křížovou výpravu. Hráli jsme ten film v roce 2014 a kopie je natolik kvalitní, že až se k ní třeba za pět let budeme chtít vrátit, nebude to problém.
Stává se často, že narazíte na nějaký nový zdroj?
Ještě pořád se to stává. Objevili jsme německého soukromého sběratele, který má 70mm kopii Plechového bubínku. Je to kopie vyrobená pro festival v Cannes, kde tehdy Schlöndorffův film vyhrál Zlatou palmu. Je ovšem vidět, že jde o zvětšeninu, protože původním formátem filmu je pětatřicítka. V horních partiích je vidět ořez. Němci se sedmdesátkou hodně pracovali, hráli jsme v Krnově třeba dokumentární film Létající Clipper. Ale ty jejich filmy jsou pro nás většinou dost úsměvné nebo trošičku nudné, takže si je necháváme spíš v záloze. Česká televize je nehraje zase tak často, takže nejsou moc známé... Za tři minuty musíme udělat v rozhovoru pauzu, protože končí díl a musíme prolnout.
Dobře. Ještě se rychle zeptám, jestli je pořád ještě vaším snem uvést v Krnově Blade Runnera.
Ano. Měli jsme možnost získal 35mm kopii, ale sedmdesátku nemůžeme sehnat. Nevíme totiž, kdo ji má.
A napsat třeba přímo Ridleymu Scottovi?
To neděláme. Myslím navíc, že pro něj není formát tak důležitý. Význam pro něj má hlavně ten režisérský sestřih. Není takový fanda na formáty jako třeba Tarantino nebo pan Lucas. O tom se vykládá, že sedmdesátkovou kopii filmu Impérium vrací úder má doma pod postelí, protože tenhle díl je jeho srdci nejbližší.
Jednání s Lucasfilmem bylo myslím dost hladké, ne? Do Krnova přijel i producent Rick McCallum…
Ani on už dnes nemá takové kontakty jako dřív. Hodně se to změnilo, když Foxové práva na Star Wars prodali Disneymu. Ten hodlá v Hvězdných válkách pokračovat a chce původní verze utlumit, takže nemá zájem, aby se hrály. Dokonce ani v Krnově. Nám ovšem rozhodně nejde o to těm filmům zničit prestiž, chceme je jen ukázat lidem, kteří jim budou vždycky nakloněni, ať se bude dít cokoli. Teď promiňte, musíme přehodit díl.
(Pavel Tomešek s oběma kolegy starostlivě kontrolují dění na plátně, aby se díly správně prolnuly. Pak odnáší použitý, čtyřicetikilový filmový kotouč do vedlejší místnosti, kde ho vrací do boxu – a ve chvilce vzpírá nad hlavu další obří kotouč, aby ho umístil do promítacího přístroje.)
Jsem ráda, že jsem to viděla. Nevěděla jsem, jak je to fyzicky náročné – a že je třeba v obsluze tolik lidí.
Dřív byli v kabině dva promítači a další seděl v sále. My tady musíme být tři, víc by se nás sem ani nevešlo. Petra Pokorná čistí techniku a dohlíží na všechno, co jsme přehlédli: kontroluje třeba čočky v okeničkách, jestli na nich během projekce neulpěla nečistota. Martin Bodešínský hlídá české titulky – a teď, když dělám rozhovor, musí pracovat i za mne. Teď u Nebeské brány je to obzvlášť náročné. Její technická kvalita nás hodně zklamala. Pořád jsme věřili, že to bude lepší… Získali jsme kopii z Británie, ale nesmím říct, odkud přesně ji máme. Jinak bychom od nich už nic nedostali. Mnozí diváci ovšem už podle některých titulků vytuší, ve kterém rybníku jsme asi lovili.
Ti, kdo vám film půjčili, by ale kopii v tomhle stavu vůbec nehráli, ne?
Je zajímavé, že projektory Phillips, které byly v rámci celého toho systému kdysi vyvinuty, mají silně zakřivenou filmovou dráhu. Ačkoli podložka u Nebeské brány je silně zničená, Phillips ji umí zahrát lépe než my. Když Meopta vyvíjela stroje UM 70/35, které tady máme, nepočítala s tím, že se na nich budou uvádět kopie staré třeba šedesát let, které budou nějak deformované. Udělali filmovou dráhu zakřivenou jen mírně. Novým kopiím ovšem plně vyhovovala. Deformace je patrná u všech formátů, ale u sedmdesátky, která je největší, je samozřejmě nejmarkantnější. Obraz na plátně viditelně dýchá a dělá různé neplechy. U zvuku se to neděje, pokud není magnetická stopa vysloveně narušená… My musíme tomu, od koho film získáváme, hned ze začátku přesně popsat, jak budeme promítat. To, že máme dva stroje umožňující promítání na přeskáčku, s sebou přináší jistá specifika. Některé archivy si nicméně vysloveně nepřejí, aby se do kopií stříhalo.
Je možné, že toho o promítání sedmdesátek víte víc než oni?
To je různé. Archivy zvláště na Západě měly vždycky svá kina, kde se hrály všechny formáty - od osmičky až po sedmdesátku. Loni jsem byl v Norsku na festivalu, který pořádá filmový institut v Oslu. Jejich kino je menší a má menší plátno než my, ale zvládají v něm hrát sedmdesátku, pětatřicítku… a mají i všechny zvukové systémy, i Dolby Atmos. Jakmile se nějaký nový systém objeví, pořídí si ho, aby na něm mohli určité filmy už vždycky hrát tak, jak se uváděly v době svého vzniku.
Jak by se vám takové technické zázemí líbilo tady v kině Mír?
Už teď jsme ve velmi těsném sevření strojů. Chceme si samozřejmě uchovat obě sedmdesátkové Meopty, ale nebráníme se novým zvukovým systémům. Atmos zatím nemáme. Promítáme digitálně, i ve 3D, ale další rekonstrukce bude časem nutná.
Jak vidíte budoucnost kin?
Jsem pevně přesvědčen, že kina budoucnost mají, přestože lidé hodně sedí doma u televize, která neustále rozšiřuje programovou nabídku. Najdou se i mladí lidé, které kino přitahuje. Musíme se ovšem snažit. Právě naše přehlídka je jednou z možností, jak lidi upozornit, co všechno mohou jako diváci dostat. Líbilo by se mi, kdyby ke starým filmům pro kinaře existoval stálý přístup, takže by mohli třeba Vzpomínky na Afriku hrát v představení pro důchodce.
Máte nějaké přání na konec?
Chci, aby se nám dařilo. Aby kolegové zůstali, i když jsem na ně někdy neurvalý. Myslím to dobře a chci to tady posunout dál…
(Tenhle rozhovor jsem dělala v Krnově pro svou mateřskou Revue. Za možnost text uveřejnit i tady na blogu redakci děkuji.)
Žádné komentáře:
Okomentovat