Křižáček a "festivalová distribuce"

Hlavní cena na letošním MFF Karovy Vary pro středověkou road movie Křižáček představalo vítězství domácího filmu v hlavní soutěži po dlouhých patnácti letech. V roce 2002 získala nejprestižnější domácí festivalové ocenění tragikomedie Rok ďábla, kterou v kinech zhlédlo něco přes 230 000 diváků. Víme, že karlovarské vítězství zvýšilo zájem diváků ve dvou letních měsících následujících po festivalu. To je situace, se kterou dnes distributoři běžně počítají - a netýká se jen posílení zájmu o čerstvě oceněné domácí snímky (např. na jaře po Českých lvech), ale i o tituly zahraniční (třeba po každoročním udělení Oscarů v březnu).

Křižáček přichází do kin 3. srpna a karlovarský Křišťálový glóbus mu jistě vylepší návštěvnost. Jde totiž o ryzí artový projekt, který by kiny jinak prošuměl bez většího diváckého ohlasu. Film má současně pootevřené dveře na zahraniční festivaly a přehlídky (a také jeho autor, Václav Kadrnka, získal ještě lepší pozici pro financování a uplatnění svých následujících projektů, než jakou mu poskytl jeho festivaly protažený debut Osmdesát dopisů). I tak se však Křižáček do čela žebříčků návštěvnosti českých kin propracuje jen stěží. Kralovat mu totiž budou americké letní blockbustery a asi i Svěrákova komerčně zručně prokalkulovaná novinka Po strništi bos.

Kadrnkův Křižáček, který je uživatelsky značně nepřátelským dílem a nebyl ani českou kritikou přijatý s jednoznačným nadšením, tak zviditelňuje propast mezi klasickou kinodistribucí a distribucí „festivalovou“. Ta první je „přirozená“ – je založená na preferencích divácké většiny, jež do čela žebříčků návštěvnosti kdekoli na světě většinou instalují hollywoodské blockbustery. (V každé zemi si však zpravidla dobře vedou i domácí filmy.) Festivalová distribuce se v posledních letech naopak zformovala jako paralelní platforma, na které lze uplatnit filmy nekomerčního charakteru. Snímky, které jsou preferovány festivalovými dramaturgy a vyhrávají festivalové ceny (a obecně jakékoli ceny včetně Oscarů), už ovšem automaticky nedělají kasu. Na festivalech zaplňují kinosály k prasknutí, ale v rámci klasické distribuce publikum už moc nezajímají. Skončila doba, kdy roztomilá a chytrá Amélie z Monmartru (2001) získala hlavní varskou cenu a v našich kinech ji vidělo téměř 280 tisíc diváků (což je počet srovnatelný se Zelenkovým Rokem ďábla).

Dnes by ovšem Amélie ani nemohla být přijata do karlovarské hlavní soutěže. Ta je pečlivě skládána z filmů splňujících měřítka Varů coby prestižního středoevropského festivalu, který se vyprofiloval jako jakýsi most mezi Západem a Východem, objevující nové tvůrce a trendy. Nejde jen o novou linii spojenou s Karlem Ochem, který na postu uměleckého ředitele před šesti lety vystřídal Evu Zaoralovou, ale o logickou a úspěšnou snahu vyhranit se vůči konkurenci představované velkými festivaly v Cannes, Berlíně a v Benátkách. V posledních letech se však ani tamní opěvované filmy netěší diváckému zájmu v „normální“ distribuci. Ještě před deseti lety se však i tam dařilo harmonizovat výběr festivalových filmů se vkusem širší veřejnosti.

Diverzifikace trhu souvisí také se štědrou podporou Evropské unie pro vznikající „festivalové“ projekty. Producenti a tvůrci artové filmy už ve fázi vývoje ukotvují v povědomí festivalových dramaturgů a sales agentů v rámci prezentací v nejrůznějších workshopech a „laboratořích“ (na MFF Karlovy Vary funguje formát Works in Progress). Nejen hollywoodské snímky, ale i evropské artové tituly tak většinou procházejí už od stádia námětu pečlivou přípravou - a také ony se proto většinou pohybují v určitých schématech. Ta jsou sice odlišná od žánrových schémat hollywoodského typu, v kombinaci s politicky korektním laděním, „aktuální“, ušlechtilou myšlenkou a pokud možno pochmurným laděním jsou ovšem zabijákem přirozených diváckých choutek. Podpora z veřejných prostředků (a tedy z peněženek potenciálních diváků), jíž se tyto filmy těší, tedy směřuje na další příběhy o rakovině, imigrantech a přestárlých spoluobčanech, případně na story typu „ovdověla a trpí“ a „stárnoucí básník se po letech vrací do rodné vísky“. Křižáčkovi, kterého Václav Kadrnka protlačil do reality jako vlastní, originální projekt, musíme v takové situaci přiznat alespoň svébytnost. 

(Tento text jsem napsala pro Reflex, jehož redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Foto KVIFF a internet.)