Quentin Tarantino natočil retrodrama o pomstě jako poctu starým filmům Quentin Tarantino si u diváků získal mimořádný kredit díky morytátu
Pulp Fiction - Historky z podsvětí (1994). Pověst zlobivého, leč zázračného chlapce si udržuje dodnes, i když nejširší diváckou obec poté bezvýhradně uspokojil asi jen jednou - dvoudílným thrillerem
Kill Bill (2003-04). V případě
Jackie Brownové (1997) a
Grindhouse: Auta zabijáka (2007) divize Tarantinových fanoušků ovládlo rozčarování, svázané se zklamaným očekáváním. Od řady fanoušků si i
Hanebnými pancharty vykoledoval rozhořčené obvinění ze sebestřednosti (jako ukázka tohoto postoje může posloužit
komentář uživatele Cival/"filmový kritik" Petr Cífka).
Potíž je možná v tom, že Tarantino stále operuje v brakové a mainstreamové oblasti a diváky tohoto typu tak udržuje v naději, že se jednou zase "polepší". Tentokrát se to ovšem nestalo. Nejenže
Hanebný pancharti jsou nepředvídatelní ( a to i navzdory na internetu uveřejněnému scénáři) - oni si dovolují být nediváčtí! Potvrzují, že Tarantino rád experimentuje s proměnami vypravěčského rytmu a zálibně ulpívá na dlouhých scénách, které nepopisují, jak někdo někoho rozstřílí na maděru, zato však nenapodobitelně jiskří dialogy plnými popkulturních odkazů a oslňují precizní a ústrojnou prací s hereckými představiteli. Nepomůže ani to, že potom někdo někoho rozstřílí na maděru.
Spíš než tvůrcem, který muchlá diváky po srsti, je tak - naštěstí - Tarantino tvůrcem, který film od filmu stupňuje svou zajímavost. Vynikající a znepokojivé
Hanebné pancharty režisér nosil pod srdcem víc než deset let a čas dovolil uzrát tématu i jemu samotnému. Nenechte se ovšem zmást reklamní kampaní, která film provází: nejde o válečný film, ve kterém na sebe zpocení vojáci pálí ze samopalů v zákopech, ale o drama, odehrávající se téměř úplně v interiérech - a výhradně za bojovými liniemi. K "drsnému válečnému nářezu" ironicky odkazuje pouze nacistický propagandistický fiml Pýcha národa, kolem jehož premiéry se točí celé vyprávění, odehrávající se na samém sklonku války. Pýcha národa, mající povzbudit demoralizované, prohrávající německé vojáky, líčí "skutečný" masakr, jehož se na útočící vojenské přesile dopustil vojín Fredrick Zoller (Daniel Brühl) - válečný hrdina, filmový fanoušek a posléze herec, který v Goebbelsově snímku ztělesňuje sám sebe.
Konspirace a společenská hra 
Tarantino si pozornost většinového publika udržuje tím, že je stále ještě nadstandardně "divný" i "vtipný" - což platí i u
Panchartů. Povrchnímu čtenáři jeho filmů ovšem snadno unikne, že něco vnímá skutečně smrtelně vážně - totiž samotnou kinematografii. Právě o ní vypovídá nejzřetelněji příběh o dvojité "židovské" pomstě, za kterou se ve filmu vydávají mimoděk současně francouzská sirota Šošana Dreyfusová (Mélanie Laurentová) i titulní parta amerických vojáků, děsících svými "indiánskými" kousky nacisty v obsazené Francii.
Vyprávění je členěné do pětice kapitol, jejichž chronolonologičnost rozbíjejí jen drobné flashbacky. Nejdůležitěji pro ty, kteří tarantina vnímají jako aktivníhio cinefila, zjevně působí čtvrtá kapitola nazvaná "Operace kino". Její podstatná část se odehrává ve sklepním lokálu hostice La Louisiane ve vesničce Nadine poblíž Paříže, kde se má odehrát konspirační schůzka Panchartů, nacistické filmové hvězdy Bridget von Hammersmark (Diane Kruegerová), která je současně britskou špionkou, a anglického poručíka Hicoxe (Michael Fassbender), který byl před válkou filmovým kritikem. Na schůzce se mají domluvit detaily titulní tajné operace, jejímž cílem je zlikvidovat nacistické špičky během premiéry Pýchy národa. Spojenci přitom netuší, že stejný cíl si vytkla i majitelka kina Šošana, ve skutečnosti židovka, která se v Paříži skrývá pod novou identitou.
V hospodě, která měla být zcela nacistůprostá, se vedle nemilou shodou okolností sešla veselá parta německých vojáků, bavících se znalostní společenskou hrou, při které má vybraný hráč uhodnout prostřednictvím otázek kladených spoluháčům slavnou osobnost, kterou ztělesňuje. (Papír se jménem osobnosti má připevněný na čele, takže na něj - na rozdíl od ostatních - nevidí.) V hospodě se tak sejdou King Kong, Beethoven, Vinnetou, herečka Pola Negri, spisovatel Wallace či režisér Pabst.
Nahodilou schůzku "dvojitých" osob obohatí i Pancharti a Hicox, převlečených za nacistické důstojníky, a zvláště Bridget, která není jen dvojitou špionkou, ale v průběhu hry i Pabstem). Způsob, jakým Tarantino s postavami po dlouhé a spletité dialogové scéně ve vyostřeném konfliktu posléze naloží, nesvědčí jen o jeho sympatiích pro klasické německé režiséry a případně i antipatii k filmovým kritikům. Dokazuje i jeho odvahu hrát si na vysoké úrovni, kterou sám stanovil, a od diváků očekávat, že se připojí.
Tarantino svůj příběh pojímá jako jakousi procházku paralelní historií, pevně zakotvenou především v kinematografiích Německa, Francie a USA - a to nejen dobových (nacistické "horské" filmy s Leni Riefenstahlovou a vlastenecké snímky, které paroduje fiktivní Pýcha národa), ale i novějších (klíčová je sice inspirace spaghetti westerny Sergia Leoneho, jež zahrnuje především první kapitolu nazvanou "Bylo nebylo... v nacisty okupované Francii", ale i americké válečné snímky typu
Tuctu špinavců nebo
Alama). Nechybějí odkazy na francouzskou kinematografii, zvlášť na režiséry nové vlny, u kterých byla láska k filmu součástí života - Francoise Truffauta a Jeana-Luca Godarda).
Film připomíná Babylon, kde se nestřetávají různé jazyky, ale v podivuhodné harmonii se setkávají filmy, jejich vypravěčské postupy i jejich řeč: týká se to jak obsazení (národnost herců odpovídá národnosti postav, které ztvárňují), tak zábavné hry se vzájemnou komunikací (většinou, ale ne vždy jsou němčina a francouzština titulkovány, dorozumívacím jazykem ovšem zůstává angličtina - kterou na vyzvání ovládají zřejmě všichni protagonisté, dokonce včetně prostého francouzského farmáře v úvodní kapitole).
Spíš než v dalším historickém filmu typu
Valkýry se ocitáme v jakési "superhistorické" filmové koláži, která nás současně nepřestává atakovat svou ahistoričností (ať už ve zmíněných odkazech na filmy, které v době vyprávění ještě nebyly natočena, nebo třeba v použité hudbě.)
Bastardi asi nejvíc potěší diváky, kteří stejně jako režisér milují kinematografickou historii - pokud možno tak, že je pro ně (řečeno Truffautovými slovy) film důležitější než život. Čím víc času jste strávili v archivním kině, tím jste blaženější. Vyprávění ovšem naštěstí působí zábavně, i když nejste chodící filmovou encyklopedií.
Pocit kinematografického zázemí je ovšem jiný, než třeba v
Pulp Fiction: pocit, že vám za zády číhá historie, je neustále přítomný. Jestli jste v
Pulp fiction při objednávce v baru U mazanýho králíčka pouze zavětřili, že "steak podle Douglase Sirka" NĚCO znamená (a nemuseli nutně zkouknout
nějaký Sirkův film), v
Hanebných panchartech přestává jít o ozdoby, určené zasvěceným. Odkazy se stávají ústrojnou součástí vyprávění a pokud si seženete
Bílé peklo (Die Weiße Hölle vom Piz Palü), budete se bavit opravdu mnohem lépe.
Postava spojeneckého důstovníka Archeiho Hicoxe, který byl před válkou specialistou na německý expresionismus a Pabstovy filmy, je nepochybně zábavná, ale nikoli zásadně důležitá. "Podšívka" odkazů a citátů je významná - ale větší úctu si zaslouží "skutečná", originální Tarantinova práce s nejrůznějšími historickými prvky. Jako příklad můžeme uvést postavu smyšlené filmové hvězdy Bridget von Hammersmark, již režisér opatřil vlastním profesionálním životopisem a plnohodnostným image, čišícím i z toho, jak si nechává zapalovat cigaretu (jako kouzlem jej pod jeho vedením vytvořila Diane Kruegerová, která normálně není herecky schopná téměř ničeho).
Ve filmu najdeme i plno "skutečných" postav, které těm vymyšleným dodávají na historické v
ěrohodnosti, ať už jde o Adolfa Hitlera, Hermanna Göringa či Martina Bormanna. Mihnou se tu Winston Churchill (který se dozví, že Goebbels při organizování nového německého filmu připomíná spíš Davida O. Selznicka než Louise B. Mayera) či nešťastný herecký kolaborant Emil Jannings.
Fiktivní hrdinové, které Tarantino stvořil, jsou nejen zajímaví (jako u tohoto režiséra vždycky), ale lze se s nimi i na základě jejich životního příběhu ztotožnit (což svědčí o tom, že i "zlobivý génius" se dostal do fáze lidského dospívání). Nejdůležitější je v tomto směru Šošana v podání málo známé Francouzky Mélanie Laurentové, kterou režisér fetišizuje se stejnou něhou a vášní, jako herečky v
Jackii Brownové, Kill Bill nebo
Autu zabijákovi. Je přitom jen dobře, že Tarantino ponechal hrdinčinu krásu nedotčenou původně plánovanými realistickými momenty (ve scénáři se např. Šošana strachy pomočí.)
Pro Tarantina je příznačné, že si oblíbíte i hrdinčina protivníka - je jím lakonicky sadistický, elegantní, požitkářský nacistický plukovník Hans Landa (Christoph Waltz), který svůj život zasvětil lovu skrývajících se Židů a u kterého musítě chtě nechtě obdivovat jeho pracovní metody, připomínající Velkého detektiva ve stylu Sherlocka Holmese (ke kterému odkazuje i svou dýmkou).
Pokud si v
Panchartech nějakou postavu oblíbíte, musíte počítat s tím, že ne všechny se dožijí velkolepého finále, situovaného samozřejmě do kina během projekce (včetně klíčového prostoru promítací kabiny, kde režisér nabídne zaujatý výklad dobové promítací techniky). Tarantinova strategie "kdo přežije" je přitom sice překvapující, ale ve smyslu chladného panchartovského cynismu, který toto vyprávění zastřešuje, průzračně logická. Vaše sympatie vůči některým postavám nevyplývají z jejich myšlenek a činů, ale spíš z toho, jak zábavně jsou napsané a režírované. Každý z hrdinů, ať jej režisér bere navenek sebevíc vážně, tak nepřesahuje rozměr skutečnosti, že je "jen" filmovou postavou: režisér diváka sice vybízí, aby se s ní ztotožnil a prožíval něco jejím prostřednictvím, v jistém okamžiku ji však opustí, třeba ve jménu nějakého pouze efektního momentu. Tento brutální postup se dotýká diváka hlouběji, než nějaký detail čepele, zanočující se do čela oběti.
Soucítili jste s
Jackií Brownovou, Nevěstou z
Kill Billa nebo s děvčaty z
Auta zabijáka? To je zjevně váš problém, protože Qunetin Tarantino se v tomto směru v
Panchartech ještě zřetelněji než dřív profiluje nikoli jako "komerční", ale jako osobitý a novátorský "umělecký" režisér.
Můžete být přesvědčeni, že jste se stali součástí Tarantinovy "filmařské konspirace" a že máte právo spolu s ním pomrkávat za zády ostatních, naivnějších diváků: v této složité a zábavné hře se ovšem dostaví tolik různých překvapení, že nikdy nemůžete standardním způsobem "zvítězit".
Pancharti jsou tak - přinejmenším pokud jde o vypravěčskou strategii - dosud nejlepším režisérovým filmem.
Film hoří třikrát rychleji než papír
Hanebný pancharti jsou příběhem o dvojí pomstě: ta první je melodramatická a osobní a její hybatelkou je Šošana, toužící se s pomocí svého černošského milence, promítače Marcela, pomstít za vyvraždění své rodiny (pomsta přitom vyžaduje dokonce dotočení vlastního filmu, vlepeného do metráže Pýchy národa). Až ve finále se její plán protne s plánem neseným na křídlech "nadosobní" pomsty, dirigované spojeneckým vedením. Stojí za to se zastavit u jejích vykonavatelů - titulních Hanebných panchartů čili zvláštní jednotky amerických židovských vojáků, která šíří zkázu za německými liniemi.
Vede je poručík Aldo "Apače" Rainea, původně buranský jižanský pašerák - a pokud očekáváte, že Brad Pitt se v té roli pod vedením osvědčených dirigenta hereckých koncertů Tarantina nebude jen pitvořit, ale i hrát, jste na omylu. Dlouho mi to nešlo z hlavy, protože jsem očekávala chlapsky jímavý herecký koncert rovnocenný s tím Šošaniným. Pokud jsem se zmínila o mrazivém panchartovském cynismu, který zastřešuje celé vyprávění, jeho hlavním nositelem je ovšem právě Aldo, jenž si tak nemůže dovolit ani záchvěv pochybností - a to ani ve chvíli, kdy se mizivou italštinou pokouší obhájit roli italské filmové hvězdy, již se z nouze uvolil hrát před Landou (který naopak italsky mluví brilantně) během "Operace kino".
Aldo je postava jako ukradená z westernu Sama Peckinpaha - tvrdá, sarkastická a zcela nesentimentální. Nepřátele, které nechává přežít, Aldo navždy vlastnoručně poznamenává hákovým křížem, vyřezaným do čela. Jeho muži (kteří na jeho rozkaz zabité Němce skalpují jako indiáni) jsou rovněž jen drsně zábavnými postavičkami - ať už jde o seržanta Donowitze, ubíjejího nepřátele baseballovou pálkou (v podání režiséra
Hostelu Eliho Rotha), či paranoidního nacistického přeběhlíka Huga Stiglitze (kterého hraje Till Schweiger). "Židovství" Aldových Panchartů - což může vyhlížet až dráždivě - je přitom posunuto mezi další důležité, ale významnově zcela prázdné rekvizity vyprávění.
Explicitně vylíčené brutální praktiky Panchartů příkře kontrastují s "elegantními" interiérovýmipařížskými scénami. Milovník Truffautova
Posledního metra (jednoho z filmů, k němuž Tarantino
odkazuje) by se bez nich jistě obešel - a dokonce se mohou stát důvodem, proč bude film nepřijatelný pro citlivější (např. ženské) diváky. Podobné "nesnesitelné", ryze neakademické scény ovšem k Tarantinovi nedílně patří - stejně jako skutečnost, že nečekaně vybuchující brutalita není v divákových očích nijak výrazně logicky ospravedlněna nebo mravně vyargumentována.
Historické vědomí souvislostí, které zavedlo Pancharty pod Aldova křídla, je - lépe než z filmu - pochopitelné ze scénáře (díky scéně, v níž rukující Donowitz obchází své newyorské sousedy, aby si jména jejich příbuzných, kteří zůstali v Evropě, napsal na svou pálku).
Pokud jde o rovnováhu zločinu a trestu, již by se pokoušel vzbudit každý "normální" válečný film, Tarantino si s ní záměrně nedělá hlavu: jediným zřejmým nacistickým zvěrstvem, jež divák vidí ve filmu, je vyvraždění Šošaniny rodiny (které je působivě spíš díky děsivé pomalosti, s jakou je Landa připravuje, než díky samotné exekuci). Sám lovec židů Landa se pak definitivně demaskuje jako vyšinutá zrůda tím, že uhasí cigaretu do šlehačky v nedojedeném luxusním štrůdlu, který pro sebe a Šošanu objednal v kavárně U Maxima.
Efektní a velkolepé vyvrcholení filmu (jež je současně ranou pod pár jakékoli historické věrnosti), pak svou okázalou brutalitou odpovídá právě tomuto nechutnému zhanobení štrůdlu: vyhovuje totiž stejně plnohodnostně jako ono "zakázané" divácké slasti, odvíjející se od potěšení z pohledu na "nesprávné" věci.
Tarantino se tak zjevněji než dříve vymaňuje ze standardních "mainstreamových" kategorií - o to víc, že
Hanebný pancharti jsou dalším jeho příběhem o odplatě, kam můžeme zahrnout nejen snímek
Kill Bill, ale ke kterému odkazují různými způsoby všechny jeho předchozí snímky. Tarantino s chutí nenaplňuje představu vypravěče, směřujícího k tradiční rovnováze historického filmu. Díky své horkokrevné vypravěčské vznětlivosti uniká i extrémům a paradoxům (svázaným třeba často s postavou "hodného nacisty").
Po shlédnutí
Panchartů se u vás ovšem možná stejně dostaví pocit, že bylo učiněno spravedlnosti zadost - stane se tak ovšem na základě jiných indicií a jinými způsoby, než je obvyklé. Název poslední kapitoly filmu zní "Pomsta obrovské tváře" s ohledem na "nadlidskou" velikost postav na filmovém plátně ve vztahu k divákům v hledišti - což je skutečnost, jkterá Tarantina zjevně fascinuje (podobně jako vše, co je spjaté s filmovým materiálem a jeho projekcí). Film je pro Tarantina nejen důležitější, ale i "větší" než život - a také má ve své klasické nitrátové podobě jednu vlastnost, která je zásadní i pro Šošaninu melodramatickou pomstu: vznětlivost.
Film hoří třikrát rychleji než papír. Co je psáno v knihách, má tak pečeť větší trvalosti, jistoty, snad i jisté akademičnosti. Film je ovšem pro Quentina Tarantina nádherně nebezpečným, hořlavým a výbušným materiálem, jehož se lze zmocňovat prostřednictvím vyprávěných příběhů. Nikoli opačně.
P.S. Překladatel Petr Zenkl se ve svých jinak zdařilých titulcích dopustil hrubého omylu, když hořlavost přikládá modernějšímu celuloidu.
Inglourius BasterdsUSA 2009, české titulky, 153 min.
Scénář a režie: Quentin Tarantino
Kamera: Robert Richardson
Hrají: Brad Pitt (Aldo Raine), Mélanie Laurentová (Šošana Dreyfusová/Emmanuelle Mimieuxová), Christoph Waltz (plukovník Hans Landa), Eli Roth (seržant Donny Donowitz), Michael Fassbender (Archie Hicox), Diane Krugerová (Bridget von Hammersmark), Daniel Brühl (Fredrick Zoller), Till Schweiger (Hugo Stiglitz), Sylvester Groth (Goebbels), Martin Wuttke (Hitler), Mike Myers (generál Fenech), Julie Dreyfusová (Francesca Mondinoová), Alexander Fehling (Wilhelm), Rod Taylor (Churchill)
Premiéra v ČR: 27. srpna 2009
A nyní výsledky tarantinovské ankety o očekáváních spojených s
Hanebnými pancharty:
Pokud jste už film viděli nebo spléháte na můj skromný soud, bude zklamáno 9% hlasujících v mé malé anketě, kteří od nového snímku Quentina Tarantina očekávají drsný válečný nářez (viz obrázek vlevo). I když na tvrzení, že jde konečně o Quentinův romantický film o ženách, lze ledaccos zpochybnit, 11% hlasujících je se svými očekáváními blíž pravdě než milovníci "drsných nářezů". Pravdě odpovídá obrázek vpravo, na němž je Šošana chystající se do války s nacisty: westernové indiánské malování se ovšem vzápětí změní v roztírání normální tvářenky...
Kromě 6%, které nový Tarantinův opus vůbec nezajímá, což je poněkud politováníhodné, zachovává 18% značnou rezervovanost, spjatou s nepříjemným halasem a šumem, provázejícím režisérův nový projekt: těm se už ani nechce nic očekávat.
A "vítězných" 53% hlasujících chutě podepsalo prohlášení, že u Tarantina jeden nikdy neví, co očekávat - a tak se chce nechat překvapit. Protože film se už rozběhl do kin a mnozí už mohli svá očekávání naplnit, jsem zvědavá, jak to dopadlo. Napište!
Návrat do Prahy už absolvovali všichni školáci (pokud nejsou dostatečně vysocí - ti začínají tuším až v říjnu) a i já se pomalu chystám odpoutat se od venkovského hnízda, kde mne na celé léto (s pracovními odskoky do Karlových Varů a Uherského Hradiště) deponovala totální rekonstrukce pražského bytu. V metropoli ještě není vyhráno, neboť tam číhají třeba podlaháři se svými lepidly, jež jistě čile zaútočí na mé plíce (těžce zkoušené nestřídmým požíváním doutníčků, zamořujících volnou krajinu idylického Kolínska). A hlavně tam na nás čeká dlouhodobý a úporný úklid vzniklého bordelu.
Ještě, že se sem, na zahradu, ke krvelačným komárům a pod střešní okno, kde jsem celé léto psala, za tři dny zase vrátím... Příští týden nicméně učiním další pokus o adaptaci ve velkoměstě. Pro čtenáře tohoto blogu má celá situace jednu nespornou výhodu: s odjezdem do civilizovaných krajin bych měla zase začít chodit pravidelněji na novinářské projekce (Nevěřili byste, kolik filmů letošního léta se ukázalo být zcela bezvýznamných a nehodných navštívení z perspektivy dvoukilometrové cesty na vlak a hodinové jízdy chronicky nespolehlivými spoji Českých drah!)
