Rozervaná objetí Pedra Almodóvara a Hanebné pancharty Quentina Tarantina spojuje posedlost obou autorů kinematografií: film je pro ně (abych zase jednou zneužila známá Truffautova slova) "důležitější než život". Snímky natočené cinefily mívají zvláštní vztah k ženám: dvoří se jim prostřednictvím kamery a fetišizují je na druhou, když je přirovnávají k velkým hvězdám filmové historie. Zároveň je podezřele často zaplétají do "herecké" zápletky (když už jsme u Francoise Truffauta, vzpomeňte si třeba na to, jak v krimikomedii Konečně neděle ukazuje Fanny Ardantovou coby distingovanou a energickou sekretářku Barbaru, vyšetřující vraždu např. i tak, že si hraje na prostitutku). Tarantino vtahuje diváka do světa, který obstojí v pohledu naivního publika jako autentický, byť pro oko zkušenější může být propletencem kinematografických odkazů. Obě důležité ženské postavy - filmová hvězda Bridget von Hammersmark (Diane Krugerová) a židovská dívka Šošana (Mélanie Laurentová) - jsou pevně ukotveny ve světě filmu už svou prací: první se skrývá před nacisty jako majitelka pařížského kina, druhá je herečka, přičemž její osud kopíruje osudy těch hvězd, které zůstaly v Německu a byly nuceny stýkat se s nacisty. Bridget je mondénní, duchaplná kráska, která má ještě další "roli": pracuje jako špionka pro Spojence. Ve filmu, kde si skoro každý na něco hraje a něco předstírá - a kde sám režisér vnímá patrně každou postavu ve vztahu ke kinematografickým vzorům - je Bridget ze všech nejvytíženější, což dobře ukazuje hospodská scéna, v níž si Bridget ještě přibere roli režiséra Pabsta ve společenské hře "na slavné osobnosti" (psala jsem o ní v recenzi filmu). Bridget je tedy čímsi jako "totální" herečkou, zajímavější je ovšem Šošana: také ona totiž vyjadřuje možnost, že ideální hrdinkou cinefilského filmu je postava, která je herečkou ze samotné svojí ženské podstaty.
Je zbytečné pokládat si otázku, jak se z venkovské dívky během poměrně krátké doby stala skutečná znalkyně kinematografie ostřílená promítačka - zajímavější je, že tato hrdinka v rámci své pomsty natočí film (respektive jistou scénu, již vpašuje do "skutečného" filmu). Šošana se tak stane režisérkou - a přestože ve "svém" filmu i vystupuje, hlavní "hereckou" práci odvádí mimo plátno, když se musí přetvařovat před nacisty a obhajovat svou novou identitu.Almodóvar v Rozervaných objetích kinematografii tématizuje přes ženskou hrdinku - "herečku" - jakoby v zrcadlovém labyrintu. Jeho hlavními součástmi jsou komedie Dívky a kufry, kterou natáčí v retrospektivách hlavní hrdina Mateo Blanco, a amatérský dokument, který má naoko být "filmem o filmu". Ten si objednal producent Dívek Ernesto Martel, aby tak špehoval svou milenku Magdalenu (Lenu) Riveroovou, jež v Dívkách hraje a zjevně našla zalíbení ve svém režisérovi.
Vznikající voyeurský "film" má jednu nevýhodu: žárlivý Martel z něj nepozná, co si tajní milenci říkají. Najme si tedy odbornici, která umí odečítat ze rtů a která mu nezúčastněně "dabuje" získaný materiál. Když jednou Lena nečekaně přijde domů, přistihne Martela při projekci - načež se ujme "své" role a jako přiznání nevěry sama "ozvučí" promítanou scénu.Jak to, že Lena, která před Dívkami a kufry navíc neměla žádné herecké zkušenosti, se dokáže tak dokonale "strefit" do obrazu? Vysvětlení je prosté: ženy jsou v těchto příbězích ve své podstatě herečky, nucené v rámci vyprávění okolím, aby neustále něco předstíraly.
L
ena má pro navenek obtížné povolání všechny předpoklady: už coby korektní Martelova sekretářka si přivydělávala tajně jako erotická společnice - pod jménem Severine (ctitelé Buňuelovy Krásky dne zajásají - Almodóvarovou poctou Buňelově komedii o obojaké podstatě žen Tajemný předmět touhy je ostatně obsazení Ángely Molinaové do role Leniny matky).
Aby Lena získala lékařskou péči pro těžce nemocného otce, stane se Martelovou milenkou po jeho boku musí hrát prakticky pořád: starý milenec ji ale jednou přistihne při lži, když po milostném aktu předstírá smrt. Lena si - místo starosti o něj - s úlevou sedne na postel zády k "mrtvému" a zapálí si cigaretu... Lenina "herecká" schopnost fascinuje zprvu Matea, který v ní jako režisér vidí ideální herečku, schopnou naplnit jakoukoli představu o ideální hvězdě: "zmocňuje" se jí před zrcadlem v kostymérně na nejrůznější způsoby.
Dokáže z ní udělat Audrey Hepburnovou (což je stylizace, jakou pak zvolí pro Dívky a kufry) a pomocí paruky ji změní v okázale platinovou blondýnku. Teprve když svou fascinaci "tématizuje" prostřednictvím svého vlastního filmu, může ale začít vnímat "skutečnou" Lenu - a milovat opravdovou ženu, skrývající se za maskou.Ve scéně v kostymérně Mateo splývá se samotným Almodóvarem: režisér Rozervaných objetí z Penélope Cruzové udělal hvězdu a nyní na ní jako na panence zkouší nejrůznější image.
Možná nejpříznačnější pro tuto posedlost, kterou věnuje otevřeně homosexuální režisér své heterosexuální herečce, jsou záběry Leniných rentgenových snímků poté, co žárlivý Martel shodí hrdinku se schodů: Almodóvar jde daleko, respektive hluboko za fyzickou posedlost - až ke kostem, kloubům a tkáním, které jsou v rámci vyprávění poškozené - ale prezentované coby stejně "krásné" jako "skutečná" slza, jíž Lena při natáčení kuchyňského záběru skropí rajče.
Pohled směřující pod povrch je pro lásku Matea k Leně klíčovým orgánem - a není jistě náhoda, že tragédie, která navždy "rozerve" všechna milostná, násilnická i pouze sněná objetí ve filmu, připravuje režiséra o zrak. Přiměje Matea ho změnit si jméno a mění ho v "pouhého" scenáristu, pracujícího na objednávku. Vyhaslý zrak odpovídá vyhořelému srdci: Mateo, respektive Harry Caine, se utápí v příležitostných sexuálních aférkách a je schopný si na odpoledne sbalit hezkou dívku, která ho převedla přes silnici... Utrpení mu nicméně zbystřilo ostatní smysly - a posléze nastane čas vrátit se k Dívkám a kufrům, protože "film se musí dokončit, i kdyby to bylo poslepu". (Téma slepé (doslova) posedlosti filmem rozvinul Woody Allen v komedii Hollywood Ending, i když šlo naneštěstí jen o poněkud mělčí hříčku.)
Na režisérské cinefilii je cosi upírského a obraz "ženy-herečky" do tohoto světa zřejmě nedílně patří. I když na svou "hereckou" podstatu postava většinou spíš doplácí. Komentář v tomto duchu mimochodem najdete přímo v Rozervaných objetích: Harry Caine tam rozvíjí námět filmu o paralelním světě, kde upíři žijí skrytě mezi lidmi a získávají krev prostřednictvím transfuzních stanic. Upírka, pracující zde jako zdravotní sestra, se pak zamiluje do obyčejného mladíka...Také mezi světem "upírské" cinefilie a realitou naštěstí existuje vztah lásky: publikum rozhodně nepřichází zkrátka. Mezi cinefilskými režiséry a jejich herečkami bylo uzavřeno plno pěkných manželství či partnerství. Alfred Hitchcock (kterého Almodóvar tak rád cituje) kdysi podotkl, že divák je (nebo by by měl vždycky být) součástí milostného objetí hrdinů ve filmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat