Hitchcock

Alma (Helen Mirrenová) a Alfred (Anthony
Hopkins): ve střižně spolu 

Filmové dějiny nejsou žádným bezpečně zakonzervovaným tvarem a režisér Alfred Hitchcock se nyní – víc než třicet let po své smrti - dostává znovu na pořad dne. Důkazem znovuoživeného zájmu o tohoto výjimečného tvůrce je i biografický film Hitchcock, který vznikl loni a právě vstupuje i do našich kin. Pozornost v loňském roce vyvolalo i životopisné televizní drama společnosti HBO The Girl, zabývající se vztahem slavného režiséra a jeho oblíbené herečky Tippi Hedrenové během natáčení filmů Ptáci a Marnie. Snímek Hitchock, který natočil Angličan Sacha Gervasi, se odehrává jen o pár let dříve a do děje zapojuje některé spletité okolnosti vzniku předchozího režisérova snímku, thrilleru Psycho (1960).

Hvězdy připravené sloužit: Janet Leighová
(Scarlett Johanssonová) a
Vera Milesová (Jessica Bielová )

Respektovaný „mistr napětí“ po úspěchu špionského thrilleru Na sever Severozápadní linkou odmítl natočit další podobný oddechový kousek s hereckou hvězdou v hlavní roli. Nadchnul se naopak pro adaptaci románu Roberta Blocha, inspirovanou skutečným případem psychopatického vraha Eda Geina. Když Hitchock nenašel podporu u svého dvorního produkčního studia, vložil do projektu vlastní peníze a realizoval ho úsporně, jako nízkorozpočtový, černobílý snímek. Psycho je přitom dnes považováno za jeden z vůbec nejlepších Hitchockových děl, přestože prim momentálně hraje jeho o dva roky starší Vertigo: to v loňském žebříčku hlasování o nejlepší film všech dob iniciovaném časopisem Sight and Sound dokonce sesadilo po půlstoletí dominance z první příčky kultovní drama Občan Kane. V kariéře Alfreda Hitchcocka však právě Psycho patří k divácky nejúspěšnějším projektům: s rozpočtem 800 tisíc přineslo do pokladen kin jen v USA 32 milionů dolarů. Po režisérově smrti studio Universal realizovalo dvě jeho pokračování. Vznikl i televizní prequel o mládí psychopatického hrdiny filmu - Normana Batese, a velmi doslovný, nepovedený remake v režii Guse Van Santa. 

Žádný z těchto snímků ovšem nepřibližuje nepředvídatelnost a mrazivou děsivost původního díla – a na tom naneštěstí nic nemění ani ledabylá životopisná črta Hitchock.

Zábava pro orangutana 

Alma jde na rande

Snímek Sachy Gervasiho líčí s nadhledem některé okolnosti vzniku a uvedení Psycha (ze kterého však divák neuvidí ani jediný záběr). Scenárista John J. McLaughlin se ovšem soustřeďuje především na vztah mezi tehdy jednašedesátiletým režisérem a jeho životní partnerkou a letitou spolupracovnicí Almou Revilleovou. Umělecké tápání slavného filmaře tak těsně propojuje s krizí manželského vztahu, který trval víc než třiapadesát let – až do Hitchcockovy smrti v roce 1980. 

Natáčení sekvence v autě se zadní projekcí:
jeden z mála zajímavých okamžiků ve filmu  

Alfred Hitchock je v podání zkušeného Anthonyho Hopkinse narcistním tlusťochem, který krizi středního věku kompenzuje arogancí, tučným jídlem a zálibným týráním další z řady svých oblíbených blonďatých hvězd – Janet Leighovou (jíž svou plavou krásu propůjčila Scarlett Johanssonová). Přitom však „Hitch“ s tichou hrůzou sleduje, jak jeho stále atraktivní a do té doby oddaná Alma podléhá kouzlu štramáckého spisovatele Cooka. „Nevěra“ ženy, zmožené po boku slavného manžela dlouholetou pracovní nevytížeností, se přitom zakládá na tom, že Alma s Cookem píše tajně scénář. Nové sblížení partnerů pak nastává ve chvíli, kdy se Alma ujme střihu Psycha a vtiskne Alfredově poněkud nesoustředěné práci úsporný a racionální tvar.

Hopkins se nevěrohodně utápí v masce 

Zatímco případný herecký přínos Anthonyho Hopkinse v titulní roli zcela potlačují maskérské efekty ( jimž se kupodivu dostalo oscarové nominace), britská herečka Helen Mirrenová podává v roli Almy přirozený, roztomile ironický výkon. To díky ní film Hitchock alespoň částečně funguje coby standardní romantická komedie - respektive jako její populárního poddruh pro starší a pokročil, „remarriage story“ (tedy jako vyprávění o manželském páru, který úspěšně čelí odstředivým tendencím uvnitř svého vztahu). 

"Psychoanalýza" s Edem Geinem
(Michael Wincott)

Pokud znáte nějaké Hitchcockovy filmy a případně něco víte i o slavném filmaři, je Gervasiho dílo mnohem větší prohrou, než jakou byl nedávno civilně pojatý životopisný snímek Můj týden s Marilyn. Nepříliš zkušený Sacha Gervasi totiž ještě zdůrazňuje nejapnosti scénáře, který se pokouší profesi režiséra a jeho práci s diváckým očekáváním přiblížit způsobem, hodným leda tak inteligence retardovaného orangutana. Filmový „Hitch“ tak absolvuje psychoanalýzu u předobrazu svého hrdiny Eda Geina a při premiéře Psycha v předsálí doslova „diriguje“ jednotlivé reakce publika. 

Pokud ovšem nepatříte mezi Hitchockovy ctitele, může na vás Gervasiho dílko působit jako rozmarná vyprávěnka o jakémsi frustrovaném chlapíkovi, který je shodou okolností filmový režisér a natáčí zrovna cosi jako horor, který byste nikdy v životě nechtěli vidět. S výjimkou slavné scény vraždy ve sprše – a tu si můžete pustit na youtube.

Hitchcock 
USA 2012, 98 minut, titulky
Režie: Sacha Gervasi
Scénář: John J. McLaughlin (podle knihy Stephena Rebelloa)

Kamera: Jeff Cronenweth

Hudba: Danny Elfman
Hrají: Anthony Hopkins (Alfred Hitchcock), Helen Mirrenová (Alma), Scarlett Johanssonová (Janet Leighová), James D'Arcy (Anthony Perkins), Jessica Bielová (Vera Milesová), Danny Huston (Cook), Toni Coletteová /Peggy Robertsonová), Michael Wincott (Ed Gein), Michael Stuhlbarg (Lew Wassernman), Wallace Langham (Saul Bass), Ralph Macchio (Joseph Stefano), Paul Schackman (Bernard Herrmann), Richard Chassler (Martin Balsam) 

Premiéra: 7. 2. 2013

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec dolů. 

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

Pieta: Duchovní kýč v artovém stylu

Vymahač dluhů Kang-do se neštítí
sexuálního násilí

Jihokorejský režisér Kim Ki-duk je v dvaašedesáti letech ceněným artovým filmařem, který svou existenci neopírá o své domácí diváky, ale o mezinárodní festivalovou sféru. Tvorbu tohoto autora v uplynulých letech charakterizovala především apartní vyprázdněnost - i do českých kin se ovšem nyní dostává film Pieta, jíž se Kim Ki-duk oklikou vrací ke svým starším, autentičtějším dílům. Snímek loni ocenila hlavní porota na prestižním MFF v Benátkách nejvyšší cenou – Zlatým lvem.

Plakát propagující Pietu odkazuje
k Michelangelovi

V úvodním titulku renomovaný tvůrce své nové dílo uvádí jako „osmnáctý film Kima Ki-duka“. Což není jen prostá informace, ale zřejmě i upozornění, že máme co do činění se sebe-vědomým uměleckým dílem, přímo navazujícím na celý komplex předchozí režisérovy tvorby. Kim Ki-duk se v Pietě vrací především k těm svým snímkům, které byly pevně ukotveny v konkrétním sociálním kontextu a které jsou většinou známé i návštěvníkům českých artových kin či divákům MFF Karlovy Vary. Podobně jako filmy Ptačí klec (1998), Pobřežní hlídka (2002) nebo 3-Iron (2004) vyhlíží i Pieta jako příběh uražených a ponížených chudáků, kteří se pokoušejí – podle režisérových slov – nalézt boží milost. Název filmu pak podle jeho tvůrce odkazuje ke slavné Michelangelově soše truchlící panny Marie, držící na klíně tělo ukřižovaného Krista. 

Hledání  boží milosti skrz
záporného hrdinu

Navzdory těmto mírumilovně a přehledně vyhlížejícím katolickým kontextům je ovšem Pieta pro diváka velmi drsným zážitkem: soustřeďuje se totiž záměrně na popisy explicitní brutality, sexuálního násilí, mrzačení, ponižování a zvrácenosti. Středobodem vyprávění navíc není hrdina, s nímž by divák mohl jeho utrpení prožívat, ale naopak původce zla – cynický, frustrovaný a násilnický vymahač dluhů Kang-do, který terorizuje uličku chudých řemeslníků v chudinské čtvrti jihokorejské metropole Soulu. Ani taková volba protagonisty není v Kim Ki-dukových filmech ničím výjimečným – naopak tvoří svébytný, uživatelsky nepřátelský kolorit, který je od režisérovy tvorby neoddělitelný. 

Ostatní postavy jsou jen trýzněnými, zoufalstvím a pudy zmítanými ubožáky, s nimiž lze jen obtížně soucítit. Výjimku tvoří elegantní žena středních let Mi-sun, která se jednoho dne nečekaně vnutí do hrdinových dveří a energicky se tam ujme špinavého nádobí, tvrdíc, že je ztracenou matkou, která Kang-doa opustila po jeho narození. Sadomasochistický vztah, do kterého záhadná cizinka Kang-doa zatáhne, má ovšem své vysvětlení: v širším smyslu jde o zásadní životní lekci, která má hrdinu změnit. Do realisticky působícího světa jsou tak zasazeny modelové figury, které se svými extrémními motivacemi působí – navzdory snahám svých zajímavých hereckých představitelů - vykalkulovaně a neživotně.

Martyrský kýč 

Mi-sun se nechává ponižovat 

V roce 2011 objel Kim Ki-duk festivalový svět s celovečerním dokumentem Arirang */, kde prezentoval svou momentální existenciální krizi: nutil diváka, aby se díval na to, jak bydlí v zimě v chatrné chatrči, kálí do sněhu a na patách má krvavé, mokvající puchýře. Snímek byl nesen na křídlech hysterického martyrského pocitu, který je vlastní řadě režisérových fiktivních hrdinů. Kang-do (kterého ztělesnil nepříliš známý korejský herec Lee Jeong-jin) je pak jakýmsi vypjatě odporným, zločineckým alter-egem svého tvůrce. Anti-hrdina, který zprvu nemá se svým okolím nejmenší slitování, se pod vlivem odhodlaně masochistické Mi-sun postupně mění: překlápí svou pozici mučitele do role trpícího spasitele, ale není přitom o nic sympatičtější. 

Masochistka se sadistou:
rodinná pohoda 

Kim Ki-dukovi ovšem nejde jen o svérázný „náboženský“ komentář ke světu, za jehož zločiny jsme podle něj všichni spoluzodpovědni. Kang-do není největším zloduchem ve vyprávění: tím je samotný společenský systém. Hrdina pracuje pro lichváře, v centru jeho pozornosti jsou peníze a jeho oběti jsou paralyzovány děsivě narůstajícími dluhy, vzniklými kvůli nekřesťanským úrokům. Mikrosvět, který Kang-do vytvořil a který neústupně a násilně udržuje v chodu, je podle všeho metaforou kapitalismu. 

Pieta tak v rámci jednoho vyprávění umně obsáhne hned dvě klíčová témata vztahující se ke krizi moderní civilizované společnosti: duchovní prázdnotu a organizovanou honbu za mamonem. Místo živého, přesvědčivého obrazu světa ovšem dostáváme prvoplánový, samožerný, duchovní kýč, který je ovšem velmi působivě natočený a rozhodně diváka zasáhne (pokud po deseti prubířských minutách projekce neuteče z kina). 

*/ O Arirangu jsem dost rozhorleně z Karlových Varů blogovala tady.

Pieta
Jižní Korea 2012, 104 minut, titulky 

Scénář a režie: Kim Ki-duk 

Kamera: Jo Young-Jik

Hudba: Park In-young

Hrají: Lee Jeong-jin (Kang-do), Jo Min-soo (Mi-sun), Kang Eunjin (Hoon-Chulova manželka), Kim Jae-rok (mnich), Jin Yong-Ok (prodavač v kolečkovém křesle)

Premiéra: 31. 1. 2013

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec dolů

Alenčin blog slaví čtyři roky

Je to už čtyři roky, co jsem začala provozovat tenhle blog: 30. ledna 2009 se tady objevila recenze filmu Undreworld: Vzpoura Lycanů (což byl text napsaný původně pro server aktualne.cz). Od té doby jsem na téhle své stránce publikovala dalších 685 příspěvků, vesměs původních, psaných přímo pro čtenáře Alenčina blogu. Průměrný počet otevření stránky za den stále roste - nyní dosahuje desateronásobku původního čísla (které nebylo nula :-)). Za čtyři roky byla tahle stránka navštívena víc než 425 000krát - a nemám celkem důvod předpokládat, že bych se za poměrně krátký čas nedopracovala k pěknému, kulatému půl milionu. Což mne těší zvlášť proto, že mi vlastně nejde o úplně populistické psaní a občas si vyhodím z kopýtka s nějakým trochu "cinefilským" textem.

Nový příspěvek na Alenčině blogu vychází většinou jednou za dva až tři dny. Každý měsíc se tak dohromady skládá soubor recenzí, komentářů a informací, který - jak věřím - je něčím víc než jen rozmarem filmové kritičky na volné noze, která svůj nejsvobodnější a nejbezpečnější profesionální výraz našla na internetu. Když k textům plynoucím v hlavním sloupci přidáte odkazy v obou postranních sloupečcích, které se neustále obměňují, mohlo by to všechno dohromady v tištěné podobě zaplnit stránky útlejšího filmového měsíčníku (který by ovšem v českých podmínkách nikdy neměl takovou čtenost, jakou mně už dnes umožňuje internet).

Jeden problém s Alenčiným blogem ovšem mám, a ten se s uplynulými roky změnil jen málo: práce, které se věnuji celkem pilně, ráda a dobrovolně, nemá prakticky žádné finanční ohodnocení. Samozřejmě moc děkuji všem čtenářům, kteří mi už poslali nebo posílají nějaké peníze: příspěvky se však pohybují nejčastěji v řádu stokorun a ti, kteří se rozhodli posílat mi něco pravidelně každý měsíc, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Měsíčně se tak dopracuji většinou k celkové částce nepřesahující tisíc korun (většinou je to ale tak tři, čtyři sta). To je hezké, ale samozřejmě to naprosto nepokryje mé náklady na provoz blogu ani mi to nevykompenzuje čas, který s touto prací strávím. A ve chvíli, kdy dělám nějakou placenou práci, musí samozřejmě jít jakékoli blogování stranou.

Moc ráda bych se blogu věnovala na plný úvazek a skutečně z něj udělala stránku, která každý den nabídne  něco nového. Vlastně bych nic nedělala radši než zrovna tohle... Ale aby to tak mohlo být, museli byste pro to udělat něco víc i vy, moji čtenáři - tedy posílat mi víc peněz. Alenčin blog samozřejmě můžete číst i zcela zadarmo - samozřejmě s tím rizikem, že třeba jednoho dne shledám, že už si prostě nemohu dovolit se mu věnovat. Nebo že se mu musím věnovat méně a bude tudíž méně zábavný nebo zajímavý. Možnost, že se to stane, je teď větší než kdykoliv předtím: moje soukromá životní situace se radikálně mění a musím se začít opravdu  ohánět, abych si na sebe sama nějak vydělala.

To, jak to s Alenčiným blogem bude dál, je teď jenom na vás - jeho pravidelných, příležitostných i náhodných čtenářích. Pokud připustíte možnost, že byste můj blog podpořili, máte různé možnosti. Můžete mi posílat něco pravidelně, nebo můžete zaslat něco jednorázově - třeba ve chvíli, kdy vám nějaký text bude připadat povedený.

Přispět na provoz Alenčina blogu můžete takhle:

1. Přímý převod na účet do Komerční banky na můj účet: 43-4025900257 / 0100
Pokud hodláte posílat peníze ze zahraničí (pozor ale na bankovní poplatky), IBAN kód je CZ7901000000434025900257

2. PayPal / libovolná platební karta (ve sloupci vlevo najdete tlačítko "Donate", jehož prostřednictvím můžete zaplatit buď jednorázově, nebo nastavit pravidelnou platbu).

Služba PayPal si ovšem pro sebe nechává z každé vaší částky 3,4 % plus 10 Kč. Pro mne je tedy lepší zvolit převod na účet než platbu přes PayPal.

3. Koupě některého z autorských filmových šperků, které dělám a prodávám třeba tady. Koupíte-li si např.  náhrdelník, přibližně sto korun z jeho ceny zaplatíte mně za můj designérský nápad a provedení.

P.S. 25. února 2013. Výsledkem tohoto textu je zatím jedna objednávka šperků a několik mailů, ve kterých mi čtenáři vysvětlují, že nemají peníze. :-)

Nic nás nerozdělí

Z turistického ráje do pekla  

Před víc než osmi lety svět zasáhla zpráva o tsunami, které s plnou silou udeřilo na pobřeží Thajska: ničivá vlna, která ráno 26. prosince 2004 zdevastovala i turisticky populární plážový resort Khao Lak, za sebou zanechala – podle střízlivého odhadu organizace United States Geological Survey - téměř 228 tisíc mrtvých. Katastrofické drama španělského režiséra Juana Antonia Bayony, které právě vstupuje do českých kin, líčí osudy skutečné rodiny, která jednu z nejničivějších, historicky známých katastrof prožila na vlastní kůži. Originální titul filmu odkazuje k „nemožnosti“ danou katastrofu přežít – český distributor však zvolil všeříkající název Nic nás nerozdělí. Pro diváka tak zůstává otázkou, jestli se chce dvě hodiny dívat na vyprávění s dobrým koncem. Důležitější ovšem nakonec je, zda přijme všechny kompromisy, jejich prostřednictvím se tvůrci filmu rozhodli vyjít vstříc většinovému publiku.

Henry (Ewan McGregor) hledá
ztracenou rodinu 

„Skutečný příběh“ už tradičně bývá jedním z nejošemetnějších filmových subžánrů: je totiž velmi obtížné lavírovat mezi požadavky žánrového vyprávění a věrností realitě, která může být banální a současně neuvěřitelná. Měřítkem kvality je v této oblasti momentálně tragikomedie Bena Afflecka Argo, která je v rámci sezóny udílení nejprestižnějších filmařských cen jedním ze žhavých favoritů. Také Nic nás nerozdělí se ovšem může pyšnit jednou nominací na Oscara: ta směřuje k hlavní představitelce, britské herečce Naomi Wattsové. Ta ve filmu ztělesnila postavu zoufalé matky, potýkající se po katastrofě s pomocí svého nejstaršího synka s těžkým zraněním a odloučením od zbytku rodiny. 

Snímek se ovšem rovnoměrně opírá o výkony dvou anglofonních hereckých hvězd v rolích rozdělených manželů – Wattsová (která už má oscarovou nominaci za drama 21 gramů) a jejího kolegy Ewana McGregora. V realitě šlo ovšem o španělskou rodinu - a Nic nás nerozdělí je vlastně španělským filmem, natočeným v angličtině, prodávajícím své téma přes populární herce a podřízeným pragmaticky globálně srozumitelné „hollywoodské“ poetice. 

Patálie se skutečným příběhem 

Plážový resort Khao Lak se změnil
v místo utrpení

Juan Antonio Bayona, který na sebe před pěti lety upozornil debutanským hororem Sirotčinec, představuje manžele Bennettovy a jejich tři syny jako obyčejnou, průměrnou britskou rodinu, která nemá žádné zvláštní problémy - snad kromě faktu, že dospívající syn Lucas se hádá s bratry a lékařka Maria by se po letech strávených péčí o děti ráda vrátila do práce. Nic nás nerozdělí se tak vydává prošlapanou cestou příběhu, v němž nejednotnou, frustrovanou rodinu stmelí a polepší prožité útrapy. Bennetovi jsou navíc modelová famílie představující podle přání svých autorů tisíce dalších turistů, kteří museli čelit následkům tsunami. Maria se synem Lucasem tak – při samotné katastrofě, hledání pomoci i pobytu v thajské nemocnici – projevují tak ukázkovou sílu, odvahu a ušlechtilost, že vyprávění mění v mravoličnou bajku. Těžce zraněná Maria se potýká s realitou s úporností nadlidsky disponované akční hrdinky. Do „věrohodnější“ role trpící oběti skomírající na nemocničním lůžku se přesune teprve ve chvíli, kdy se tvůrci filmu rozhodnou soustředit na postavu jejího manžela. 

Matka (Naomi Wattsová) nalézá
podporu v synovi 

Rozdělená rodina, která se ocitne v chaotické a nedostačující péči thajských úřadů, se tak nejen pokouší dát se dohromady a navázat kontakt s příbuznými doma, ale stává se také dojemným vzorem obětavosti a lásky k postiženým bližním. Maria se ujme cizího, ztraceného chlapečka a Lucas se v nemocnici pouští do pátrání po pohřešovaných členech jiných rodin. Tsunami se tak nakonec stává nosičem standardního humanistického poselství o víře, naději a lásce, na jejichž křídlech lidé dovedou ve chvílích zoufalství a utrpení vzlétnout k výšinám čítankového lidství. 

Tsunami v realistickém stylu

Nepochybuji vůbec o tom, že realita generovala i chování tohoto druhu a že tvůrci filmu se opírají o desítky či stovky podobných „skutečných příběhů“. A že jejich prostřednictvím budují snad i jistou paralelu s reakcemi na teroristické útoky z 11. září 2001. Filmové vyprávění ovšem musí působit legitimně bez ohledu na realitu, ze které vychází – a příběh bez věrohodných, občas tápajících a chybujících postav se o uvěřitelnost může ucházet je stěží. Nic nás nerozdělí je nicméně ukázkovým příkladem filmu, který prvoplánově banální a prostoduchý scénář kompenzuje prostřednictvím působivého diváckého zážitku. Juan Antonio Bayona umí zdatně vybudovat přesvědčivou atmosféru zmaru a chaosu, a zvláště jeho rekonstrukce samotného úderu tsunami na „tropický ráj“ je mrazivě přesvědčivá. 

Pochybnosti o komfortu civilizovaného světa, které jaksi automaticky považujeme za bezpečný a nedotknutelný, ovšem vyšumí spolu s celým slzopudným rodinným melodramatem. 

Lo imposible
Španělsko 2012, 113 minut 

Režie: Juan Antonio Bayona 

Scénář: Sergio G. Sánchez

Kamera: Óscar Faura

Hudba:Fernando VelázquezHrají: Naomi Wattsová (Maria), Ewan McGregor (Henry), Tom Holland (Lucas), Marta Eturaová (Simone), Geraldine Chaplinová (stará žena), Oaklee Pendergast (Simon), Samuel Joslin (Thomas)

Premiéra: 31. 1. 2013
Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec neutrálně trčící v prostoru

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu tamní redakci děkuji.)