PF 2017

S čerty nejsou žerty

(TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU) V předvánočních českých kinech slaví divácký úspěch Anděl Páně 2, jehož nedílnou součástí je pokušitel titulního hrdiny – čert Uriáš. Bez něj by se příběh titulního hrdiny vůbec nemohl rozvinout ani vyústit do očekávaného dobrého konce, v němž se do těsně propojeného božského i lidského světa vrací rovnováha. Harmonizační koncept, který rozvinuli zkušený scenárista Marek Epstein s režisérem Jiřím Strachem, má v historii české pohádky dlouhou tradici – a silně se prosazuje i v jedné z vůbec nejoblíbenějších domácích filmových pohádek – komediálním snímku S čerty nejsou žerty.

Také film režiséra Hynka Bočana z roku 1984 potvrzuje, že spíš než vysoká hra, v níž dobro v podobě pohádkového hrdiny ohrožuje nebezpečný ďábel, se v českém (potažmo středoevropském) kulturním prostoru těší oblibě tragikomická šaráda propojující vyslance dobra a zla. Klasický český čert může být hlupákem, jehož lze porazit lstí, nebo dokonce pomocníkem, jenž funguje jako soudce a vykonavatel spravedlnosti: trestá zlé lidi, zatímco ty dobré odměňuje. Toto pojetí našlo ohlas v řadě lidových pohádek převyprávěných Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou nebo (později) Janem Drdou. Takový čert je lidovým výtvorem, který se v oficiální křesťanské ikonografii nevyskytuje, takže mohl existovat i v padesátých letech, kdy se oficiální ideologie pokoušela s vírou skoncovat a kdy psal své pohádkové příběhy Drda – a může fungovat i v dnešní, téměř zcela ateistické české společnosti. Důkazem jsou četné „čertovské“ filmy, ať už jsou inspirované literárními předlohami, nebo jsou dílem současných autorů.

Pohádková komedie S čerty nejsou žerty je klasickou předlohou Boženy Němcové Čertův švagr inspirovaná jen volně. 1/ Scénář, který napsal režisér Hynek Bočan s Jiřím Justem podle námětu Ireny Šlapákové, však zachovává motiv pekelné spravedlnosti. Když chamtivá macecha Dorota (Jaroslava Kretschemrová) vyžene z rodného mlýna nevlastního syna Petra (Vladimír Dlouhý) mladík se marně snaží sehnat práci: všichni ho posílají k čertu. Nakonec skutečně nachází službu v pekle, kde se mu posléze dostane i zastání v jeho spravedlivé věci…

Scenáristická příprava filmu S čerty nejsou žerty se sice odehrávala ve výrobní skupině zkušené Marcely Pittermannové, jak Jiří Just, tak Hynek Bočan však byli v pohádkovém žánru nováčky.2/ Po úspěchu svého čertovského filmu se na výzvu barrandovské dramaturgie – ve stejné výrobní skupině – pustili do další komediální pohádky. Snímek O zapomenutém černokněžníkovi (1990) byl ovšem (spíš než pohádkou) divácky ne zcela uspokojivým pokusem využít pohádkovou postavu v současných reáliích.3/ Oba filmy spojuje Karel Heřmánek, který v Zapomnětlivém černokněžníkovi ztvárnil titulní roli, zatímco ve filmu S čerty nejsou žerty si zahrál jednu z výrazných vedlejších rolí – Lucifera XIV. Heřmánkův svižný elegán s přehledem vládne celému pekelnému knížectví, jehož hierarchie a typologie jsou natolik propracované, že tvoří jednu z hlavních atrakcí vyprávění. Zchátralý státeček, v jehož čele stojí neschopný, slabošský Josef Sličný (Josef Kemr) okrádaný nečestným správcem (Viktor Preiss), se nemůže srovnávat s Luciferovým peklem ani se sousedními knížectvími. Neohrožuje jej jen chudoba, ale i agresivní sousedé, armáda se však utápí v nesmyslném drilu zosobněném komicky popudlivým kaprálem (Petr Nárožný). Ten se marně pokouší udělat vojáka z Petra i z jeho pekelného přítele – čerta Vraníka zvaného Janek (kterého ztvárnil začínající, tehdy dvaadvacetiletý Ondřej Vetchý). Zatímco v pekle si charismatický Lucifer XIV. udržuje pořádek, uspořádání věcí na zemi je zjevně chaotické a nespravedlivé, což s odstupem komentuje i vypravěč příběhu (Luděk Munzar). Počínání viníků však naštěstí pečlivě monitoruje Lucifer se svým týmem, takže nakonec skončí tam, kam patří – v pekle.

Bočanova pohádka se sice vyhýbá přímočarému komentáři k dobové realitě, neutěšený stav zemičky Josefa Sličného může být nicméně obrazem Československa poloviny osmdesátých let. K pozemskému světu tvoří pekelné knížectví silný kontrast, a to nejen v rámci spravedlivého uspořádání: na rozdíl od řady jiných českých pohádek totiž působí autenticky nejen po morální, ale i po vizuální stránce. Kameraman Jaromír Šofr (v jehož filmografii je pohádka rovněž ojedinělým žánrem) a architekt Zbyněk Hloch společně stvořili působivé prostředí, a to především díky reálné lokaci – uměle vyhloubeným pískovcovým jeskyním poblíž České Lípy (jež pro potřeby natáčení vyklidila sovětská armáda, která zde skladovala brambory). Protože daný prostor byl relativně malý, dosáhl kameraman dojmu velkoleposti pomocí širokoúhlého objektivu.

Natáčení probíhalo v řadě dalších atraktivních míst: palác Josefa Sličného se natáčel v přípražských Průhonicích, Petrův rodný mlýn našli filmaři ve vesničce Střehom v Českém ráji a pro vstup do pekla – skalní schody – si štáb vybral hrad Sloup. Na Kosti se zase natáčela scéna z vězení, v níž Petrovi knížecí dcera Adélka (neherečka Monika Pelcová, kterou dabovala Naďa Konvalinková) zpívá písničku Voda, voděnka (ovšem hlasem Ivany Andrlové).

Je těžké přehlédnout, že vedle inspirace pohádkou Boženy Němcové čerpá Bočanova čertovská komedie i z novějšího zdroje – z romantického dobrodružství Fanfán Tulipán (1952, režie Christian-Jaque). Hrdina se zamiluje do koketní šlechtičny (knížecí dcery Angeliny – Dana Bartůňková) a dlouho přehlíží poctivý cit skromné, spravedlivé dívčiny (již spojuje s hrdinkou francouzského snímku i podobné jméno – Adélka). K francouzské klasice odkazuje i stylizace hereckého výkonu Vladimíra Dlouhého do chlapeckého stylu Gérarda Philipa, titul knížete pekel, postava kaprála či pečlivá choreografie šermířských soubojů (kvůli kterým Dlouhý absolvoval trénink se skupinou historického šermu Regius).

Nejen pečlivost realizace a odkaz k „dospělé“ filmové klasice, ale i vtipné dialogy posouvají Bočanův film nad domácí pohádkový standard (řada „hlášek“, především těch kaprálových, zlidověla). Starostlivé péče se filmu dostalo i po hudební stránce (dvojice Jaroslav Uhlíř – Zdeněk Svěrák pro něj složila prostonárodně působící písničky Větře, větříčku a Ta naše hospoda). Postavení milované trvalky, které si komedie S čerty nejsou žerty vydobyla mezi českými filmovými pohádkami, není jistě náhodné: její tvůrci se pohybovali v jiném vypravěčském prostředí a žánr pohádky proto neodbyli jako méněcennou „zábavu pro děti“, ale zacházeli s ním jako s moderní podívanou, která může být propracovaná, chytrá a ukotvená mimo infantilní kontexty.

Film S čerty nejsou žerty po právu získal řadu domácích a zahraničních ocenění a stal se nedílnou součástí vánočního televizního programu. Letos se ho - na Boží hod ve 20:20 - ujala TV Nova.

S čerty nejsou žerty 

ČSSR 1984, 91 minut

Režie: Hynek Bočan

Scénář: Jiří Just, Hynek Bočan (podle pohádky Boženy Němcové)

Kamera: Jaromír Šofr

Hudba: Jaroslav Uhlíř

Hrají: Vladimír Dlouhý (Petr Máchal), Ondřej Vetchý (Janek), Karel Heřmánek (Lucifer XIV.), Jana Dítětová (babička Máchalová), Josef Kemr (kníže), Viktor Preiss (správce), Jaroslava Kretschmerová (Dorota), Monika Pelcová (Adéla), Dana Bartůňková (Angelina), Petr Nárožný (kaprál) 

Poznámky: 

1/ Pohádka Čertův švagr vyšla v rámci cyklu Národní báchorky a pověsti, jejž spisovatelka v nakladatelství Jaroslava Pospíšila vydávala po sešitech v letech 1845–1848. Inspirovala stejnojmennou dětskou operu Karla Risingera (1950–1952) a dvě stejnojmenné televizní adaptace: v režii Věry Jordánové v roce 1969 a v režii Vlasty Janečkové v roce 1984. V tomtéž roce vznikl i Bočanův snímek.

2/ Hynek Bočan se pohádkám (a obecně ani tvorbě pro děti a mládež) soustavně nevěnoval ani ve filmu, ani v rámci své rozsáhlé televizní tvorby. Jednu z výjimek tvoří i další jeho „čertovská“ pohádka Láska rohatá z roku 2009.

3/ Tematicky mu předcházela Bočanova televizní komedie o herci, který přestane rozlišovat mezi fikčním a reálným světem – Útěk ze seriálu (1989).

Krásné vánoce!

Milí čtenáři, přeju vám všechno nejlepší, vánoční, od hvězdy Stevena Spielberga na hollywoodském Chodníku slávy. Vzhledem k časovému posunu mezi Los Angeles a Českem požije zřejmě většina z vás kapra se salátem a rozbalí dárky o pár hodin dřív než já. Čas srdce je však jenom jeden - bez rozdílu časových pásem. Užijte si báječné a klidné svátky, koukejte pěkně v televizi na pohádky (což se dokonce rýmuje). Vzpomínám na domov s poťouchlou slzou v oku (tady sice prší, ale je šestnáct stupňů a trpíme na zahradě nadúrodou limetek). Za zpěvu koled doprovázených na ukulele (dcera) a šamanský buben (já) pravím: Buďte nejen o svátcích hodní na své bližní, na svá domácí zvířata i sami na sebe. 

San Francisco... filmové

Během dvoudenního pobytu je snadné pojmout k San Francisku lásku a nevidět všechny ty věci, které určitě místní usedlíky štvou (vidět jen to, co chce, je ostatně příznačné pro turistu, který se musí udržovat ve zvídavé a optimistické náladě). V San Franciscu je nádherně i v prosinci, kdy noční teploty klesají k nule (a i obvykle tady prý převládá vlhké, mlžné a veskrze frišné počasí). Rostlinstvo i architektura se od "našeho" suchého Los Angeles významně lidí. V pevninském, univerzitním Berkeley, kde jsme si našli (levnější) ubytování, to vypadá jako v nějakém anglickém městečku (až na ty palmy a jiné teplomilné rostliny a na v prosinci "nesmyslně" kvetoucí azalky či rozmarýny). 

Sanfraciská architektura je dobře známá, protože se bezvadně uplatňuje ve filmu (ale brzo jsem vzdala velikášský nápad vyfotit všechny ty krásné domy, pečlivě udržované ve viktoriánsko-edwardiánském stylu). Město je nikoli náhodou sídlem Film Noir Fundation a přidruženého, proslulého noirového festivalu, který tak skvěle reprezentoval jeho zakladatel a prezident, Eddie Muller, na letošním Noir Film festivalu na Křivoklátě. A asi žádné americké velkoměsto neskýtá lepší terén pro automobilové honičky než kopcovité San Francisko, kde tak báječně "plavou" a poskakují dlouhé káry ze 60. let. Pro mne ovšem zůstává nejikoničtějším sanfranciským filmem Vertigo, ve kterém londýnský rodák Alfred Hitchcock zcela záměrně vzdal hold místní jedinečné atmosféře. A nejlepší je, že si řadu lokací z jeho filmu můžete snadno najít, a to skoro instinktivně. 

Až doma jsem si to přečetla, ale došlo mi hned na místě, že Scottie Ferguson (James Stewart) musel v roce 1958 bydlet někde na strmé Lombard Street (jak se ukázalo, v čísle 900) - s výhledem na proslulou Coit Tower, I když je ta věž pojmenovaná po Lillie Hitchcock Coitové a nemá nic společného se samotným "mistrem napětí" ani s pohlavním aktem, funguje ve filmu pěkně coby falický symbol na každodenním horizontu neukojeného penzionovaného detektiva. (Pro přátele geomanty - podobně jako losangeleský památník u Griffithovy observatoře jde v případě Coit Tower o zjevně silný energetický bod, navíc zviditelněný v prakticky stejné historické době).  

Do bývalé věznice Alcatraz jsem se nevypravila, abych srovnala realitu s tím, jak se z tohoto vězeňského ostrova s nádherným výhledem prchalo ve filmech. Zato jsem ale pod slavným (a nádherným) Filbertovým schodištěm vedoucím z Coit Tower dolů k oceánu náhodou narazila na sídlo Lucasovy společnosti THX. Tím se mi otevřelo San Francisco současného filmu - tedy město filmařů, kteří mají v Hollywoodu dodnes důležité slovo. To podstatné z Nového Hollywoodu vlastně začalo ve studiu American Zoetrope, které v prosinci 1969 otevřeli Francis Ford Coppola a George Lucas, původně na sanfraciské třídě Folsom Street. Ikonickým sídlem Coppolovy (chronicky krachující a znovu se rodící) společnosti Zoetrope je ovšem (dodnes) zeleně pableskující budova Columbus Tower čili Sentinel Buiding (kterou jsem viděla, ale nevyfotila). Pokud jde o George Lucase, který momentálně coby producent boduje s novým dílem Star Wars, fanoušci se nedostanou do sídel jeho filmové moci detašovaných mimo San Francisco - ILM a Lucasfilm. Žádné prohlídky se tam sice nekonají, ale milovníkům Indiana Jonese a Hvězdných válek otevírá doširoka náruč Letterman Digital and New Media Arts Center - a to přímo v sanfranciské čtvrti Presidio, Prý je tam ledaccos k vidění, třeba fontána s mistrem Yodou, ale my jsme na návštěvu měli už jen neděli, a to tam bývá zavřeno. 

Jsem ráda, že jsem San Francisco viděla právě ve dnech, kdy slavil sedmdesáté narozeniny Lucasův kolega a přítel Steven Spielberg. Ten je ovšem spojený s Los Angeles... kam jsem se po výletu do San Francisca zase pěkně vrátila.