Co mne bavilo na MFF Karlovy Vary

Devět dní na MFF Karlovy Vary pro mne byla zábava i práce (psala jsem zpravodajství pro deník E15) - i když festivalové politice nerozumím a nejsem standardní cílový divák. Vždycky mne to totiž táhne spíš ke klasice než k novinkám. Je to logické: starší filmy prošly sítem času a přežily dodnes, protože jsou nějakým způsobem výjimečné. Nové filmy selekce teprve čeká - a za deset, dvacet let si řekneme, co ze současných kinohitů či festivalových trháků úspěšně prošlo zkouškou času. Jedním z vrcholů festivalu tak pro mne byl deset let starý Věčný svit neposkvrněné mysli, který díky scénáři Charlieho Kaufmana netrpí stejnou rozplizlostí jako většina jiných filmů Michela Gondryho.

William Friedkin 

Velkým zážitkem se pro mne stalo akční drama Williama Friedkina Mzda strachu (1977), stejně jako samotný režisér, který film osobně uvedl a roztomile vytvořil paralelní kousek historie, když prohlásil, že ho nejvíc ovlivnily Menzelovy Ostře sledované vlaky a že Američany v jejich politickému aktivismu mocně inspirovalo Pražské jaro 1968. Dojal mne dokument o filmovém kritikovi Rogeru Ebertovi a spolehlivě, leč šťastně jsem poklimbávala u filmu Todo modo, (1976) což je dnes už nesrozumitelná politická satira italského režiséra Elii Petriho (který měl letos ve Varech retrospektivu, jež odhalila novou aktuálnost řady jeho filmů). S posledním filmem Alaina Resnaise Milovat, jíst a zpívat jsem se však pocitově jaksi minula, což mne mrzelo.

Profesionálně žoviální Lech Wałęsa

Byla jsem i na tiskovce k filmu Wałęsa: člověk naděje, které se účastnil vedle představitelů hlavních rolí i skutečný Lech Wałęsa. Otázka bývalému polskému prezidentovi a nositeli Nobelovy ceny za mír se ovšem díky agilnímu moderátorovi vlastně položit nedala. Tak jsem se nezeptala, jakou vzpomínku má Wałęsa na mou oblíbenou italskou novinářku Orianu Fallaciovu, jejímuž setkání s titulním hrdinou věnoval režisér Andrzej Wajda ve svém filmu jednu moc pěknou scénu...  Pokud jde o nové filmy, Zvjagincevův Leviatan mi přišel - bijte si mne, jak chcete - přeceněný. Svůj mrzký, komerční vkus jsem naplno projevila tím, že se mi naopak hodně líbilo drama americké režisérky Debry Granikové Winter's Bone (2010), které si do českých kin nenašlo cestu. Ano, a moc mne bavil i Linklaterův opus Chlapectví, který si do našich kin najde cestu už za měsíc.

Když jsem se po devíti dnech vrátila domů, zjistila jsem, že moje kočka se naučila trochu mňoukat.

P.S. Narazila jsem ve Varech i na lidi, kteří se ke mně vřele hlásili jako k autorce Alenčina blogu. To mi udělalo ohromnou radost.