Ida jako "duchovní" film

Když dnes někdo natočí černobílý film, jde v drtivé většině případů o art. Pojmout své dílo širokoúhle je okázalá frajeřina, vrátit se ke klasickému formátu 4:3 pak zavání staromilskou rafinovaností. Polský režisér Pawel Pawlikowski svou Idu natočil právě tímto způsobem. Pečlivě komponované, rámované obrazy z jeho filmu činí vyznání kráse filmového díla specifického typu, kterou si spojujeme v 60. lety. Režisér pracoval dlouho mimo rodné Polsko (z jeho tvorby se v českých kinech hrálo Moje léto lásky a na videu thriller Žena z pátého patra). Po třiceti letech se vrátil do vlasti filmem, který se hlásí k ryze národnímu traumatu i k historii středoevropského filmového prostoru.

Možná se mi to jen zdá, ale příběh osmnáctileté novicky, která před vstupem do řádu absolvuje setkání se světskou realitou, mi připomíná Vláčilovo Údolí včel. Podobně jako mladý šlechtic Ondřej je konfrontována s postavou staršího, zkušeného mentora, a oba filmy také podobně "duchovně" končí. Místo středověkého prostředí však v Idě máme léta šedesátá, tedy dobu, kdy podobné duchovní filmy vznikaly (nevím, jak si s tématem "jeptišky v socialistické realitě" poradila kinematografie katolického Polska, my však máme svou Noc nevěsty Karla Kachyni). Pokud jde o kontext, směřuje ovšem Ida přes konfrontaci věřící hrdinky se světským pokušením k bolestnému tématu holocaustu. Novicka Anna musí těsně před složením řádového slibu navštívit svou jedinou příbuznou, kterou nikdy nepoznala: tetu Wandu. Ta dívce sdělí, že se ve skutečnosti jmenuje Ida a je židovského původu. Společně se pak vydávají do dívčina rodiště, aby zjistili, jak zahynuli její rodiče.

Wanda si přitom řeší vlastní problém: posedlost zjistit, co se stalo s rodinou její sestry, je svým způsobem pokáním za zločiny, které spáchala v 50. letech ve službách komunistického režimu. Nevinní lidé, které ve vykonstruovaných procesech poslala na smrt,navenek sebevědomou, elegantní a dobře situovanou soudkyni nepřestávajízatěžovat oprávněným pocitem viny. Cynická, promiskuitní, osamělá alkoholička se pro naivní a nezkušenou Annu/Idu stává děsivou průvodkyní do skutečného světa, jenž připomíná peklo... Paradoxní je, že metody, které si Wanda kdysi osvojila, se stanou účinnou metodou při výsleších vesničanů, kteří celkem pochopitelně odmítají odhalit pravdu o minulosti.

Česká, polská a francouzská nová vlna sice zůstávají Pawlikowského inspirací, jejich autentičnost však zkušený režisér nahrazuje manýristickou lakoničností, která Idu mění v nádherný, ale citově odtažitý požitek. Estetizovaným obrazům nechybí autenticita díky hlavním představitelkám (neherečka Agata Trzebuchowská -Ida a  zkušená Agata Kuleszová - Wanda se stylizovaným světem bez naděje a lásky pohybují v dokonalé souhře.) Autorova obava z polopatičnosti a melodramatičnosti ovšem jejich emocionálně působivé výkony od diváka bezpečně odděluje neprostupnou ledovou hradbou filmového "krásna". 

Ida je tak typickým "festivalovým" filmem, který spontaneitu autorského výrazu vyměnil za nezpochybnitelné "artové" kvality. O tom, že producentům 1/ jejich kalkul vyšel, svědčí množství cen, které film získal. O tom, jak takovou strategii vnímáte, je nejlepší přesvědčit se na vlastní oči. Film můžete sledovat online na stránce Aerovodu,vzhledem k jeho vizuálním kvalitám však doporučuji spíš návštěvu kina. 

1/ Na filmu se produkčně podíleli Erik Abraham ze společnosti Portobello Pictures , který spolupracuje s Janem Svěrákem.

Ida
Polsko / Dánsko, 2013 80 minut

Režie: Pawel Pawlikowski

Scénář: Pawel Pawlikowski, Rebecca Lenkiewiczová

Kamera: Ryszard Lenczewski, Lukasz Zal
Hudba: Kristian Eidnes Andersen
Hrají: Agata Trzebuchowská (Ida) Agata Kuleszová (Wanda), Dawid Ogrodnik (Lis),  Jerzy Trela (Szymon), Mariusz Jakus (barman), Adam Szyszkowski (Feliks)

Premiéra: 17. 7. 2014