Prohledat tento blog

čtvrtek 13. října 2016

Inferno

V adaptaci dalšího románového bestselleru Dana Browna se Tom Hanks vrací v roli profesora z Harvardu, který s oblibou zachraňuje svět před zkázou. Po Šifře mistra Leonarda (2006) a Andělích a démonech (2009) se režie nového brownovského trhilleru opět ujal Ron Howard. Podobně jako před třemi lety kniha, i filmové Inferno je sázkou na jistotu: Hanks i v šedesáti dostane diváky do kina prakticky na cokoli a Brownovy šarády zůstávají chytlavé, i když při nich můžete klidně vypnout mozek.

Podobně jako James Bond či Jason Bourne, také filmový profesor Robert Langdon se prohání po světě s lehkostí bohatého amerického turisty. Místo pistole vládne vědomostmi symbilologa a znalce umění i literatury, které mu v Infernu ovšem poněkud zablokuje momentální, záhadná ztráta paměti. Protože tentokrát jde zvláště o reálie spojené s básníkem Dantem Alighierim, vypadá to, že se Langdon - a s ním i celý příběh - zasekne ve Florencii. Pak to ovšem hrdina přes Benátky vezme až do Turecka. Inferno má tak podobu vzpomínky na prázdniny v Evropě, které hysterická průvodkyně pro povrchní americké turisty proměnila v honičku po tamních pamětihodnostech. Langdon, doprovázený sličnou mladou lékařkou Siennou (Felicity Jonesová z Teorie všeho), procválá muzejní expozice a jejich zákulisí, včetně tajných vchodů. Harvardský akademik se zastavuje jen proto, aby se vydýchal a okomentoval nějaký významný exponát coby další indicii ve svém pátrání.

Langdonovým cílem je najít a zneškodnit schránku s bakteriemi moru, kterou před svou smrtí kamsi ukryl šílený miliardář-ekolog. Nápad ulevit přelidněné matičce Zemi prostřednictvím ničivé pandemie ovšem neděsí jen Langdona, ale i pracovníky Světové zdravotnické organizace, jmenovitě hrdinovu bývalou lásku – doktorku Sinskeyovou (Sidse Babett Knudsenová). Nikdo ovšem samozřejmě nečeká, že by Inferno nabízelo nějaký kloudný komentář k otázce přelidnění. Ta se dokonce tichounce smete pod koberec během očekávaného vítězství dobra nad zlem (oděným mimochodem „významně“ do šátku připomínajícího hidžáb).

Langdon má během svého pátrání v patách rozličné pronásledovatele (včetně pěkně drsné, falešné policistky na motorce). Ani divák přitom dlouho netuší, kdo je vlastně na čí straně. Ve dvou třetinách vyprávění dojde k několika zásadním odhalením. Pro diváky, které baví hra s proměnlivými pravidly, tak Inferno skýtá poměrně dobrou zábavu. Ron Howard se tak připomíná především jako oscarový režisér psychologického thrilleru Čistá duše (2002). Tomu odpovídají i bezmála hororové okamžiky, kdy diváka zatahuje do nitra Langdonovy pošramocené fotografické paměti, jež zásahem zvenčí tone v horečnatých, apokalyptických vizích. Na rozdíl od Čisté duše ovšem jde jen o zbytečné ornamenty, které z vyprávění rychle vytlačí standardní honičková poetika. Stejně nesmyslně se ve filmu najednou objeví vysvětlující retrospektiva v podobě Sienniny sladkobolné vzpomínky. Možná si pietně zavzpomínáte na Scottova Hannibala, kterému šlo možná ledacos vytknout, ale temnou florentskou atmosféru vytvořil dokonale.  

Inferno je tak stylově méně čisté než předchozí dva brownovské filmy, přestože Ron Howard se i tentokrát opírá o tým zkušených spolupracovníků. Italoameričan Salvatore Totino v rámci akčních scén šikovně prezentuje rozličné turistické krásy, zatímco skladatel Hans Zimmer opatřil Inferno náležitě vhodnou, leč nepřekvapivou hudbou. Osvědčený scenárista David Koepp (který má na svém kontě i zatím posledního Indianu Jonese) se pak stará i o to, aby hollywoodizovanému divákovi nenáročnou formou odprezentoval renesanční reálie, aniž by zpomaloval honičky. V souvislosti s Dantem vám tak nejspíš utkví v paměti, že italský velikán marně miloval jistou Beatrici a že napsal jakési Inferno. Lituji českého distributora (a před ním vydavatele českého překladu knihy), že vypadá jako hlupák. Marketingově je to asi v pořádku, ale po našem to vždycky bývalo Peklo.  


USA 2016, 122 minut, titulky
Režie: Ron Howard
Scénář: David Koepp (podle předlohy Dana Browna)
Kamera: Salvatore Totino
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Tom Hanks (Robert Langdon), Felicity Jonesová (Sienna Brooksová), Omar Sy (Bruder), Ben Foster (Zobrist), Sidse Babett Knudsenová (Sinskeyová), Irrfan Khan (Sims)
Premiéra: 13. října 2016

(Tohle je výrazně jiná verze textu, který vyšel v Hospodářských novinách.)

5 komentářů:

  1. Váš názor na tento film, je dost neobjektivní, cítím z něj jakou si zášť, ať už vůči Danu Brownovi, či Ronu Howardovi. A také mi přijde, a myslím že to není jen můj názor, že jste ten film nepochopila. Četla jste knihu? Nesmyslná retrospektiva? Pardon, ale zášť je z toho opravdu cítit na hony daleko.

    OdpovědětSmazat
  2. Zdá se mi to, nebo si skutečně myslíte, že filmový kritik nesmí kritizovat, a zaměňujete jeho názor se záští? To je asi stejně úsměvné jako představa, že jsem tento prostinký film nepochopila. Knihu jsem četla a Ron Howard je - až na občasné pauzy - mým celkem oblíbeným režisérem od filmu Žbluňk! - od roku 1984. A kde a kdo jsou ti lidé, kteří sdílejí názor člověka, který se ani neobtěžuje podepsat? Pokud jde o retrospektivu, je nesmyslná z hlediska vypravěčské logiky.

    OdpovědětSmazat
  3. opravdu zášť a nepochopení,to jsou dvě slova,která vystihnou tuto kritiku

    OdpovědětSmazat
  4. Já bych naopak řekl, že paní Alena byla k filmu velice milostivá. Howardovi se v této řece prostě nedaří, je to stoka...

    OdpovědětSmazat
  5. Následující komentář se netýká uvedeného filmu, ale využil jsem tuto možnost pro dotaz (a současně se omlouvám).Jaký je Váš názor na nové zpracování Sedmi statečných? Můj názor diváka můžete nalézt (a pokud budete chtít, tam i reagovat) na blogu http://bororo.pise.cz, kliknout vpravo na říjen. S pozdravem František Kašpárek. Pozn. Na blogu se v jednom příspěvku nevyjadřuji zrovna uctivě o filmových kriticích, neberte to, prosím, osobně.

    OdpovědětSmazat