Dvojitý (přinejmenším) Stanley Tucci

Je snadné milovat - řekněme - hvězdy George Clooneyho, Juda Lawa nebo Clivea Owena.(Pro případné intelektuální čtenáře vyžadující preciznější  výrazivo podotýkám, že myslím samozřejmě ryze platonický vztah k implikované herecké celebritě). Celkem snadné je i milovat režisérské hvězdy (tím jsem dost  posedlá: už dlouho toužím mít vztah s Martinem Scorsesem z první poloviny 80. let - řekněme, že by se vměstnal někam do období mezi rozvodem s Isabellou Roselliniovou - listopad 1982 - a sňatkem s Barbarou De Finaovou - únor 1985, respektive tedy mezi natáčení filmů Král komedie a New York, New York. Hm. Neutěšené, rozhárané období. To by asi nedopadlo moc vesele.). 


Nejmenovatelný kamarád zase prohlašuje, že by chtěl souložit (používá jiné slovo) s Adinou Mandlovou - samozřejmě černobílou. Divácké úchylky tedy bývají dost perverzní (lze se domnívat, že kupříkladu pěstitelé orchidejí netouží mít milostné vztahy se svými rostlinami - i když postava "lovce orchidejí" Johna Laroche v oscarovém podání Chrise Coopera v Adaptaci napovídá ledaccos). Nyní ale už zpět ke křehkému meritu věci: jak je to s láskou k "hvězdám nižší svítivosti" - tedy hercům pohybujícím se na okraji mainsteramu a/nebo chronické herce vedlejších rolí? 


Pokud našinec píše o takové menší celebritě, slušívá se nějakým  způsobem vysvětlit, proč se z dané osobnosti nestala hvězda velká a snadno milovatelná. U talentovaného, inteligentního a  charismatického Stanleyho Tucciho je to ovšem snadné: neměl na projekty žádnou zvláštní smůlu a jeho filmografie netrpí dlouhodobě špatným výběrem rolí - jeho profesionální osud je věcí rozvážného a postupně cizelovaného osobního výběru. Neworský italoamerický intelektuál hraje ve filmu, na divadle a hlavně v televizi: životopisný televizní film Paula Mazurského Winchell mu vynesl Zlatý glóbus a cenu Emmy (trailer najdete tady). Zlatý glóbus má také za televizní válečné drama Konference ve Wannssee, kde ztělesnil nacistického "architekta holocaustu" Adolfa Eichmanna). Také se úspěšně vetřel mezi scenáristy a režiséry (nejvíc pozornosti vzbudil svým autorským debutem, kulinářským dramatem Žranice z roku 1996 - jeho scénář se dočkal ocenění v rámci Independent Spirit Award a na festivalu Sundance). 

I když Tucci býval spjatý spíš s filmařskou nezávislou scénou (např. In the Soup Alexandre Rockwella), jako herce si ho pamatujete nejzřetelněji z romantických komedií. Nejen tam ovšem pravidelně ztělesňuje chlapíky spjaté s panujícím systémem (např. šéf studia ve Zlatíčkách pro každého, asistent republikánského politika v Krásné pokojské, režisér Kubrick v Životě a smrti Petera Sellerse, šéf vydavatelství ve Skandálu, redakční specialista přes módu v Ďábel nosi Pradu, asistent republikánského prezidentského kandidáta v u nás neuvedené costnerovce Správná volba... - a samozřejmě akurátní šéf letištního Terminálu Dixon, které umanutě brání v existenci hrdinovi Toma Hankse). Ve většině případů  tihle "muži systému" nejsou vyslovení padouši, respektive prostě dělají co nejlépe svou práci, ve kterou věří - a pak jim dost často někdo otevře oči a oni zjistí, že profese není všechno a kreativita a lidský přístup se někdy může vyplatit. Za takovým výběrem postav s takovými příběhy můžeme tušit jasný světonázor...     


Můžeme ovšem litovat, že Tucci letos nedostal Oscara za vedlejší mužskou roli tichounkého a spořádaného sériového pedofilního vraha Harveyho v Pevném poutu - vyfoukl mu ji celkem podle očekávání Christoph Waltz za Hanebné pancharty. O tom, kdo si víc zaslouží nebo nezaslouží postavit na poličku v ložnici zlatého chlapíka, nemá cenu mudrovat. Stanley Tucci se nicméně zrovna loni profiloval způsobem, který zaslouží smeknout: ztělesnil totiž (Christoph Waltz a Satan ze South Parku: Pekla na Zemi prominou) nejen bezkonkurenčně nejodpornějšího zloducha posledních let, ale i jednoho z nejsympatičtějších manželů v moderní historii žánru romantické komedie v Julii a Julii.V obou případech jde o nijak nezkarikované, navenek obyčejné chlapíky žijící v očích okolí středostavovským způsobem existence: Harvey, na veřejnosti plaše pomrkávající za zlatými brýlemi a v soukromí naklizeného domku pedanticky a tiše sumírující vražedné pasti na dospívající děvčata, je vzorem děsivé předměstské spořádanosti plodícím nejnestvůrnější přízraky. Scéna, ve které láká malou Susii Salmonovou (Saorise Ronanová) do vlastnoručně vyzdobené jámy v kukuřičném poli, kde ji hodlá proměnit ve svou další oběť, nabízí precizní studii toho, jak může dospělý vábivou směsí laskavosti a autoritativnosti zavést dítě tam, kam by normálně nikdy nešlo. .   

Diplomatický úředník a patrně bývalý americký válečný špion Paul Child v Julii a Julii je zase laskavým, až bezmezně tolerantním partnerem báječné, ale naprosto nesnesitelné Julie (Meryl Streepová), která se rozhodla naučit se vařit po francouzsku a napsat o tom knihu. Nervy povolí Paulovi pouze jednou - když  vstoupí doma do dveří a jeho žena zrovna trénuje krájení cibule...


V obou zmíněných rolích Tucci sází na významuplnou nehybnost: v případě Harveyho zlověstnou, v případě Paula Childa až bačkorovitě konvenční: Juliin manžel totiž přichází z práce, čte si noviny a korunuje celodenní snažení milované ženy tím, že sní a pochválí jídlo, které mu připravila... Přitom ovšem v rámci měšťácké idyly pomáhá manželce realizovat svého druhu feministický převrat. 


Sám Tucci je ovšem naopak obvykle nervní, pohyblivý a hbitého jazyka - stačí si poslechnou jeho animované hrdiny z Vesmírných opičáků nebo Příběhu o Zoufálkovi - nebo si vzpomenout, jak bláznivě tančil v romantické komedii Smím prosit? 


Je pak je snadné milovat i Stanleyho Tucciho, kvůli kterému se vám vyplatí vyrazit i na Pevné pouto, které má v českých kinech dnes premiéru .