Julie a Julia

Někdy se stane, že nějaký film minu v kině a pak se k němu dostanu až po delším čase. U romantické komedie Julie a Julia mne můj výpadek  mrzelo to víc, že Nora Ephronová je zajímavě uvažující režisérka (její profil z pera osoby nejpovolanější, Ivy Hejlíčkové, najdete v Cinemě 8/2005) a Meryl Streepová je skvělá herečka (za tenhle film už dostala Zlatý glóbus a je v očekávání ve vztahu k nominaci na cenu BAFTA) Navíc mne zajímalo, jak si film stojí ve vztahu ke knižní předloze (můj komentář k hanebnému čekému překladu najdete v samotném závěru tohoto předlouhého textu). Snad tedy neuškodí se k filmu vrátit - jednak u nás v únoru vychází na DVD, jednak se patrně ještě dostane znovu do středu zájmu v čase oscarových žní.Myslím, že z  nové romantické komedie jsem naposledy měla takovou radost loni v březnu, v souvislosti s filmem Marley a já. (V případě příběhu muže a jeho psa ovšem nejde o typickou rozjásanou romantickou komedii, i když se ten dojem pokoušela vzbudit matoucí reklama). Oba filmy  spojuje skutečnost, že jsou volnou dramatizací autobiografických textů: v případě filmu Davida Frankela šlo o memoáry novináře Johna Grogana. 

V případě Julie a Julie o kompilaci dvou zdrojů - knížky newyorské sekretářky Julie Powelllové, která se rozhodla v srpnu 2002 do roka a do dne uvařit všechny recepty z legendární kuchařské knihy Julie Childové Mastering the Art of French Cooking (poprvé vyšla v roce 1961) a velmi úspěšně o tom blogovala, a životopisu Childové My Life in France (2006) , který vznikl s přispěním prasynovce Juliina manžela Paula, Alexe Prud'hommea. (Poněkud nemotorné fabulace o Childové najdete ovšem i v knížce Powellové.). 

Kombinace dvou hrdinek, jejichž příběhy se navzájem komentují, aniž by se setkaly, filmu prospívá - už proto, že knížka Powellové je sama o sobě upřímná a vtipná, ale poněkud přihlouplá, co se týče vymezování životních hodnot (a není asi bez souvislosti, že mimoděk dokumentuje podobnou situaci zneurotizované pracující ženy kolem třicítky, jakou vyfabulovala už v roce 1996 Helen Fieldingová v knížce Deník Bridget Jonesové.). Julia Childová (1912-2004) naopak není žádná "pěna dní", ale buditelská osobnost ve stylu moderní americké Magdaleny Dobromily Rettigové: slogan, že "naučila Američanky vařit" znamená, že zracionalizovala a polidštila aristokraticky evropskou, "nedotknutelnou" francouzskou kuchyni natolik, že se jí může věnovat  třeba i obyčejná sekretářka ve své miniaturní kuchyni kdesi v New Jersey. Pokud vezmeme v úvahu současný gastronomický boom, je Childová (kterou Amerika poznala i prostřednictvím televizních pořadů) urputnou, vtipnou, bohem nadanou průkopnicí - a navíc to zřejmě byla pozoruhodná žena, alespoň v podání Ephronové a Streepové (jejíž výkon zajímavě těká mezi interpretací a imitací a roztomile navazuje na citovaný komický skeč Dana Aykroyda).


Julie a Julia vypráví příběhy svých protagonistek paralelně. Osmašedesátiletá Ephronová sice dělí místo spravedlivě mezi obě Julie, chtě nechtě si ovšem zachovává jistou distanci od příběhu třicetileté Powellové (kterou  ovšem v divákových očích dokonale sympatizuje přirozený herecký výkon Amy Adamsové). Powellová je zajímavá především v kontrastu s Childovou, která se během řady let strávených v poválečné Francii po boku manžela-diplomata vypracovala z ženy, která uměla uvařit leda tak vajíčko, k respektované celebritě. Příběh Powellové je vyprávěn v duchu dobré romantické komedie ze současnosti (do jejíž nové historie Ephronová přispěla hlavně filmy Samotář v Seattlu či Láska přes internet), zatímco na příběh Childové, který má podobu třpytivé retro podívané, autorka naložila slušné množství zajímavých významů týkajících se "starých zlatých časů" - pomyslné ideální doby 40. a 50. let.

Během těch sice manžele Childovy zasáhl mccarthyovský "hon na čarodějnice" i v daleké Evropě, umožnil jim však v prostoru snu o sladké Francii prožít unikátní gastrosexuální dobrodružství. Julie Powellová (jejíž historickou realitu dokumentuje traumatizující práce telefonistky komunikující s pozůstalými po obětech teroristických útoků z 11. září 2001) si možná nakonec našla čas i na svého tolerantního, odstrkovaného manžela Erica (Chris Messina), kterému permanentně odpírá sex kvůli vaření. Vztah mezi Paulem Childem a jeho manželkou, nabitý starosvětskou romantikou, hlubokou sexuální intimitou a společnou vášní pro francouzské jídlo, je však ódou na pořekadlo "láska prochází žaludkem" - a na filmovou lásku samotnou.

Vztah manželů Childových rozehrávají v manželských etudách, vázaných vesměs na kuchyň a ložnici, rovnocenně Streepová a úžasný Stanley Tucci, který relativně malý, staticky vymezený prostor manžela, věčně jen přicházejícího za manželkou domů z práce a zase ji opouštějícího, naplnil jedinečnou dávkou tolerance, láskyplnosti a dospělé sexuality. Příběh Childové z Julie a Julie je tak cenným a autoritativním příspěvkem do úvah o možnostech romantické komedie pro starší a pokročilé, jak jsem je započala v souvislosti s jiným filmem Streepové - romantickou komedií jiné hollywoodské veteránky, Nancy Meyersové, Nějak se to komplikuje. Tam se řeší právo hrdinky kolem padesátky nejen na sex, ale i na to, jestli ještě může počítat s romantickým vztahem. Meyersová naznačila volbu mezi hrdinčinou minulostí, svázanou se sexem s bývalým manželem, a budoucností, spojenou se zatím jen erotickým (a tedy v tvarosloví žánru "romantickým") vztahem s případným novým partnerem.

Ephronová naopak celkem nelítostně diskvalifikuje naši současnost (a vzhledem ke svému věku na to má jistě právo): Julie Powellová, stejně jako Julia Childová, miluje svého manžela a vyjadřuje to do značné míry prostřednictvím vaření. Její vnitřní sebejistota a sebehodnocení se však i ve vztahu k němu opírá především o "vnější", společenské, virtuální faktory - odezvu, kterou má její blog u čtenářů, a jeho uznání oficiálními médii. (Není jistě náhoda, že smíření Powellových v posteli - mimo obraz - doprovází ze záznamníku smršť pochvalných telefonátů a nabídek z "velkého" mediálního světa: kult gastrosexuality tak nahrazuje neméně excitující slavomam). Childová - tak, jak ji portrétuje Streepová - by ve vší pravděpodobnosti byla šťastná a prožívala funkční, byť bezdětný partnerský vztah, i kdyby její kuchařskou knihu nikdo nevydal. U postavy Powellové je to přinejmenším sporné. Ephronová přitom využila faktu, že Childová (v roce 2002 už devadesátiletá) blog Powellové četla a vyjádřila vůči němu blíže nespecifikovanou nelibost. Své hluboké rozčarování filmová Powellová, která se se svou modlou toužila setkat a získat její uznání, přetaví v konstatování, že "skutečná" není jakási neznámá stará dáma, ale jen a jen Julia Childová, kterou má "v hlavě" - Julia, kterou zná, miluje a komunikuje s ní. Stejně je na tom ostatně i divák, který Childovou poznává jen jako hlučnou, energickou, výstřední a životaschopnou ženu během nejlepších let jejího života a je mu šikovně a naštěstí odepřen pohled na její "současnou" zestárlou podobu. 



Handicap filmové Powellové spočívá v tom, že má k dispozici pouze rekvizity a vypravěčské prostředky civilní, současné romantické komedie, zatímco Childová v efektním podání Streepové obývá bohatší a atraktivnější prostor romantického retra, navíc situovaného do přirozeně atraktivní Francie (jejíž pomyslně požitkářskou atmosféru nedávno hollywoodsky zhodnotil jiný režisérský veterán - Ridley Scott v Dobrém ročníku). Součástí starosvětského prostoru obývaného -a vytvářeného - postavou Childové je však i to nejjednodušší lidské gesto - podání ruky (o kterém jsem psala v souvislosti s Prázdninami v Římě). To se několikrát opakuje směrem k Paulovi, vrcholí však během tance na svatbě hrdinčiny sestry, kdy (v nezvyklém, ornamentálním záběru seshora, z "boží" perspektivy) se Julia s Paulem v radostném gestu rukama propojí s novomanželi. 


Obvykle divoce, často chaoticky gestikulující Childová (která svou dynamiku ventiluje i při kuchařských aktivitách) ve vztahu k těm, které miluje, takto získává možnost artikulovat své pohyby i city. Prosté podání ruky je však v tomto významu Julii Powellové odepřeno, neboť žije ve světě, jenž mu už nepřikládá žádnou velkou hodnotu. 


Kuchyňské vybavení je u obou hrdinek prakticky stejné a obě mají stejné právo na bezchybné vykostění kachny (jež v nutně zjednodušené hierarchii mistrovských kuchařských úkonů ve filmu následuje hned po zabití humra). Julie Powellová je ovšem zatížena handicapem života v přítomnosti, respektive ve světě současné romantické komedie, ve srovnání s minulostí - druhým příběhem -  smutně zcivilněném, vyprázdněném a omezeném. Zdá se mi to, nebo je drobná lekce staré dámy, kterou nám Nora Ephronová svým rozjásaným, požitkářským filmem uštědřuje, smutně bezvýchodná?


Julie and Julia
USA 2009, 123 minut
Scénář a režie: Nora Ephronová
Hudba: Alexandre Desplat
Kamera: Stephen Goldblatt
Hrají: Meryl Streepová (Julia Childová), Amy Adamsová (Julie Powellová), Stanley Tucci (Paul Child), Chris Messina (Eric Powell), Linda Emondová (Simone Becková) 

Premiéra v kinech: 1. 10. 2009
Premiéra na DVD: 8. 2. 2010