Srdečné pozdravy z lázní - opět

Zdravím znovu z maďarských lázních Harkány, kde se pokouším vylepšit si kondici chronicky pochroumaného hřbetu (docela se to daří). Předpoklady, že kraj s napůl středomořským klimatem, nacházející se prý v zeměpisné šířce francouzského Bordeaux, nám nabídne před Vánoci vlídnější tvář než mrazivé Čechy, byly ale jen výplodem chronicky idealistické mysli. Je tady teď chladněji než doma a leží tu sníh (vzhledem ke vztahu místních silničářů ke kalamitám i na vozovce).

Jak ovšem vidno z úvodního obrázku, pro návštěvníka lázní to znamená mít velký venkovní bazén s léčivou vodou prakticky pro sebe (v létě tady asi zdravíchtiví návštěvníci musejí stát s lokty těsně u těla, aby si nepřekáželi). Což je naprosté blaho. Dá se tu směle a bujně plavat, jen musíte mít v té zimě na hlavě čepici (jeden pravidelný návštěvník volí kulicha, ale dva místní starší gentlemani, kteří chodívají hrát šachy pod sochu fauna laškujícího s nymfou, zůstávají vynořeni i v mrazu do půli těla a jako pokrývky hlavy nosí letní čapky). Léčivá voda je jen trochu hustá a hloubka metr a půl poněkud omezující (regulérní bazén pro plavce naneštěstí fungoval jen do minulého pátku). Taky musíte dávat pozor, abyste v hutné páře, která se drží při hladině, nepřehlédli nějakého odvážlivce, který se na volnou vodu odvážil z vyhřátých prostor krytého venkovního bazénku.
Co se týče požitků, uplavané kilometry, hodiny proležené v teplé smradlavé vodě a prozurčené ve vířivkách nastavují futrování místními nezdravě sytými jídly (v obrovských porcích) a prolévání místními víny. Vedle Tokaje prý vinařská oblast kolem městeček Siklós (slušná bílá vína, hlavně Olašský ryzlink) a Villány (skvělá červená vína s budoucností) představuje místo, na které mohou být Maďaři hrdí i ve srovnání s Evropou. Místní téměř středomořské klima (až na ten mráz a sníh v tomto týdnu) umožňuje villánským vínům nasbírat spoustu slunce, takže především Frankovka a oba Cabernety (Sauvignon i Franc) tady mají "macho" strukturu - jsou silná, respektive tělnatá (ale to já taky). Villány (kde vzhledem k historickým přesunům po svržení turecké nadvlády přišla a dodnes působí silná švábská menšina, jež tady zkultivovala vinohradnickou kulturu) je městečkem plným vinných sklepů, v létě to musí přitahovat turisty jak komáry, ale v zimě si nepřítel davů jako já skutečně užije božského klidu. Tomu, abyste všechno poctivě přechutnali, byste museli věnovat celé týdny a nejmíň troje játra, nás při naší velice zběžném dvoutýdenním pobytu zaujali moderní vinař Wunderlich a tradičnější Gábor Kiss. Ale pokud budete touhle oblastí bloudit, najdete si utčitě svoje opěrné body sami. Návštěva místního malého vinařského muzea (které je v podstatě reklamní akcí starobylého vinařství Teleki) je jen žertovným dovětkem k tomu, co musíte zažít na vlastní kůži (nebo spíš jazyk a čich). Vidět láhev vína z roku 1895, to není žádný adrenalin, jenom rarita, kterou bych ani ochutnávat nechtěla. Vlastně mi tady chutnají spíš mladší vína, 2007, 2008 - ta starší jsou někdy až moc trdaičně oxidovaná či módně přeležená v dubových sudech. Po všech těch vínech a léčivých vodách se pak našinec cítí utahaný asi jako ta žlutá kočka na jednom nádherném židovském obrazu naivistického malíře Csontváryho... Dobrou noc.


P.S. Anarchisté, nepřehlížejte důrazná doporučení: sklípek Bajor Pince vinaře Pétera Bajora pod schody k poutnímu kostelu v romanticky zapadlé vensničce Máriagyud opravdu stojí za návštěvu a jeho směs olašského a vlašského ryzlinku za ochutnání.

P.P.S. V pondělí už budu v Praze a nemohu se dočkat, až půjdu na Avatara. Samozřejmě pak podám zprávu, co si o něm myslím.

Vánoční soutěž

Se skleničkou olaszryzlingu (vlašského ryzlinku) u ruky jsem včera večer v bujné vánoční náladě stvořila náhrdelník inspirovaný akční komedií Rolničky, kam se podíváš. Chvalně známý rodičovsko-akční snímek s Arnoldem Schwarzeneggerem v roli tatínka, který na poslední chvíli shání pro synka pod stromeček vysněnou, leč nedostatkovou figurku Turbomana, se mi zdá být vhodným suvenýrem z lázní pro toho čtenáře, který mi pošle správnou odpověď na lehkou otázku, zašle mi ji na můj mail alenaprokop(zavinac)gmail.com a bude mít to štěstí, že ho vylosuju (pokud bude víc než jeden - to pak losovat nebudu ani muset.)

(Omlouvám se, ale nevede se mi tady najít působ, jak zobrazit v textu zavináče.)

A teď ta otázka:

Postava Arnolda Schwarzeneggera se objevuje v tomto katastrofickém filmu:

1/Drtivý dopad

2/2012

3/ Armageddon

Na vaše správné odpovědi se těším do čtvrtka.

Srdečné pozdravy z lázní II.

Stále ještě se nacházím v maďarských lázních Harkány, kde se obtížně navazují kontakty s internetem, ale dobře se žije. Protože kino tady neexistuje (pouze půjčovna videokazet) a o mnoho lepší to není ani v nedaleké Pésci, což je místní metropole, budu se věnovat spíš tomu dobrému bydlu a poznámkám zkušeného zimního cestovatele, který v nevlídných neturistických měsících už prošel Krétu, Toskánsko nebo Sicílii (tu hned dvakrát).

Zatímco do Harkány vlezlá verze vidiny vánočních svátků ještě nedorazila a patrně nedorazí (jenom u vířivky v lázních vztyřili umělohmotný stromeček), věřím, že v Čechách už při nákupu rohlíků tonete ve vřískavých koledách a všude se na vás usmívá Děda Santa. Když jsme na den přerušili své libé lázeňské procedury a vydali se na výlet do Pécse, ukázalo se, že předvánoční radovánky zuří i zde. I Pětokostelí se totiž pyšní svatostánkem konzumu, tedy tím, co se u nás teď mrzce nazývá nákupní galerií, protože tam je na co se dívat - a jak vidíte na úvodním obrázku, evokace zasněžených svátků pomocí vaty tady dosáhla stěží vídaných rozměrů (pod smrčky byli nějací sobi a rypouši z umělé hmoty, ale tam jsem se sebezáchovně neodvážila).
Samotná Pécs, utápějící se v hnusném počasí, se navíc chystá na to, že bude v roce 2010 evropským městem, pročež se historický střed změnil v čilé staveniště. Pokud ovšem příští rok zavítáte do těchto končin, nenechte si rekonstruovaná náměstí ujít. Většina muzejí byla zavřená (inu, zima, turisti nikde, nevyplatí se je otevírat), takže prohlídka samotného města byla dost rychlá. Střed Pécse zdobí moderní sochy, které na vás vykukují na nevídaných místech - jak mne upozornil průvodce z mé oblíbené řady Lonely Planet (který je primárně určen lidem nesnášejícím turisty a turistické atrakce), neopomněla jsem zaznamenat Ference Liszta vyklánějícího se z balkonu, ale samostatně jsem si všimla i naivistického malíře Csontváryho (stojí před vlastním muzeem a starší klubisté si vzpomenou, že o něm u nás kdysi běžel životopisný film Malířův svět) a bezejmenné slečny, válející se v krkolomné pozici nad vyhaslou fontánou před divadlem.Vrata v místním Dómu ovšem slibovala podvečerní vinařské požitky - o těch ale až příště.

Oko ve zdi aneb jak vypadá "hitchcockovský film"

Do našich kin dorazil thriller Oko ve zdi, který je celovečerním režijním debutem Miloše J. Kohouta a který se zaštiťuje přídomkem "hitchcockovský". Má na to nárok v tom smyslu, že práva na povídku Ivy Hercíkové Oko prý kdysi koupilo studio Universal pro Alfreda Hitchcocka. Mistr napětí sice podle ní film nakonec nenatočil, práva však posléze odkoupili čeští producenti a Kohout svůj film pojal vědomě pojal způsobem, který se domnívá navazovat na Hitchcockův styl. (Jen dodám, že producenti se Hitchcockovi často snažili nabízet látky, které se podle jejich názoru podobaly něčemu, co už udělal - v režisérově originální tvorbě ovšem takový způsob práce, opakující už jednou řečené, neměl šanci na úspěch.)

Takových "hitchcockovských" filmů jako Oko ve zdi existují stovky, možná dokonce tisíce - zajímavý seznam některých z nich najdete v předmluvě k legendárním Rozhovorům Hitchcock-Truffaut (samozřejmě jen do roku jejího napsání). Protože stále vylepšuju své zdraví v maďarském Harkány, nemám svou oblíbenou knížku po ruce, ale dobře vím, jak mne ten seznam vždycky znovu překvapí. Sestavil ho Truffaut jako režisér, který sám vědomě natočil řadu "hitchcockovských" filmů, a obsahuje i tituly, do kterých byste to prvoplánově neřekli (možná mne některý zasvěcený čtenář zastoupí a uvede příklady v komentáři - Douglasi???!).

Právě Oko ve zdi je ovšem snímkem, který pěkně dokazuje postupné vyprázdnění a drastické omezení pojmu "hitchcockovský". Předně nabízí divákovi zapeklitě zauzlovaný příběh s tajemstvím, které se na konci docela překvapivě odhalí - jenže utahaný a zmatený divák už nejspíš nebude mít sílu to ocenit (také proto, že ho odrazují některé předchozí prvoplánové, hysterické nebo prostě hloupé motivy a dialogy). POZOR, SPOILER. Vše se posléze ukáže být hrou se dvěma různými časovými rovinami, spojenou s divákovým sklonem objektivizovat to, co vidí na plátně, a nespojovat si to s možností, že jde "jen" o představu či vzpomínku postavy - tato hra se ovšem navzdory svému chytráctví nevyrovná třeba záhadně "dvojitému" příběhu ve Vertigu... KONEC SPOILERU

Pokud jde o "hitchcockovské" atributy, nechybí v Oku ve zdi strašidelně vyhlížející dům (respektive hned dva) a samozřejmě titulní dírka, kterou sleduje starší šílený podivín (Jurgen Prochnow) mileneckou dvojici nevěrníků (Karel Roden, Catherine H. Flemmingová), kterou v osamělém, nedostavěném domě vězní v koupelně.

Právě takto pojatý omezený voyeurský úhel pohledu je vůbec nejčastějším atributem "hitchcockovských" snímků: proto mezi ně můžeme počítat Dvojníka Briana De Palmy (režiséra, který patří k vůbec nejzajímavějším následovníkům nedostižného mistra), Kieslowského Krátký film o lásce nebo Disturbii.

Je zajímavé, že jde vlastně jen o kombinaci jedné jediné scény v Psycha, v níž Norman Bates pozoruje otvorem ve zdi Marion Craneovou, a základního motivu z Okna do dvora, v němž si fotograf znehybněný po nehodě ve svém bytě krátí čas pozorováním sousedů...

P.S. Pokud jde o anketu o tom, co si představujete pod pojmem "hitchcockovský": 9% čtenářů nic, 4%nějaký Hitchcockův film, 27 % film užívající osvědčených Hitchcockových postupů, stejný počet hlasujících dílko vědomě parazitující na Hitchcockově jméně a "vítězných" 33% snaživou patlaninu domnívající se kráčet v mistrových stopách.